Clovek a priroda (Parva Naturalia)

1

Arisi

zasá pror Někl a bi Aris svè( vaiJ spi] l02 tic)

SVAZEK

Zc

ANTICKÉ

a

NAKLADATELSTVÍ

kii a

i pi a kc

\1 P: ve ki S( A té d

JŘ

3

KNIHOVNY SVOBODA

ARISTOTELES ČLOVĚK A PŘÍRODA

ARISTOTELES ČLOVĚK A PŘÍRODA

SVOBODA 1984

PŘEDMLUVA

PŘELOŽIL ANTONÍN K Ř I Ž , UPRAVIL MILAN MRÁZ

ARISTOTELES NEJVĚTŠÍ

—

PŘÍRODOVĚDEC

STAROVĚKU

Studium antické filozofie je nanejvýše důležité pro pocho­ pení vývoje nejen filozofie, včetně marxisticko-leninské, ale i přírodovědy. Tak např. významný fyzik W. Heisenberg poznamenává, že ačkoliv správnosti výpovědí antické pří­ rodní filozofie chyběla možnost přesného experimentálního přezkoušení, přesto některé její výpovědi jsou podivuhodně blízké výpovědím moderní přírodovědy. „To jen ukazu­ je," dodává, „jak daleko můžeme dojít, když spojujeme naši běžnou zkušenost o přírodě, kterou získáváme, aniž experimentujeme, s neúnavným úsilím vnést do zkušenosti určitý logický pořádek, a když se ji snažíme pochopit z obec­ ných principů."*

Translation © Antonín Kříž (dědicové) a Milan Mráz, 1984

Významní fyzikové, jako W. Heisenberg, A. March, E. Schrödinger aj., nejednou poukazovali na užitečnost studia antické filozofie a přírodovědy pro soudobé přírodovědné poznání. Aniž chceme posuzovat, v čem tito fyzikové podnětnost antické filozofie a přírodovědy blíže spatřují, nepochybně na ně působí jejich relativní jednota, i když tato jednota byla tehdy částečně spekulativní. Projevovala se však velmi výrazně, neboť předmětem zkoumání tu byly základní, podstatné rysy materiálního světa a obecné abstraktní vysvětlování přírody bylo úzce spojeno s filozofií. Tato jed­ nota antické filozofie a přírodovědy je i dnes působivým příkladem pro to, že i exaktní věda se může vpravdě rozvíjet jen na základě teoretického zobecňování empirického mate­ riálu a že pro rozvíjení a pěstování teoretického myšlení není

Preface © Jakub Netopilík, 1984 Introductions and Notes © Milan Mráz, 1984

• Heisenberg, W . : Fyzika a filozofie. Praha, S v o b o d a 1966, s. 46.

8

PŘEDMLUVA

lepší prostředek než studium dosavadní filozofie. Na to velmi výstižně poukázal B. Engels v Dialektice přírody. Ve staré předmluvě k Anti-Důhriiigu B. Engels píše, že právě dialektika je pro dnešní přírodovědu nejdůležitější formou myšlení a že dialektiku dosud podrobněji prozkoumáli jen dva myslitelé, Aristoteles a Hegel. Za druhé znalost historického vývoje lidského myšlení je podle Engelse nutná pro teoretickou přírodovědu i proto, že je jakýmsi měřítkem pro teorie, které vytyčuje sama přírodověda*. A konečně, jak Engels píše, proces prosazování dialektického myšlení může být velmi zkrácen studiem dialektiky v řecké a německé klasické filozofii. K tomu dodává: „Řekové — právě proto, že ještě nepokročili až k rozčleňování, k analýze přírody — nazírají ještě přírodu jako celek, v celku. Všeobecná souvis­ lost přírodních jevů není dokazována v jednotlivostech, Ře­ kům je výsledkem bezprostředního nazírání. Proto však nebylo možné vystačit s řeckou filozofií, a proto musela později ustoupit jiným způsobům nazírání. Tím však také předčí všechny své pozdější metafysické odpůrce. Měla-li metafysika oproti Řekům pravdu v jednotlivostech, měli Řekové oproti metafysice pravdu v celku. To je jeden důvod, proč jsme nuceni... vracet se stále znovu k tomu, co dokázal tento malý národ... Druhý důvod je však ten, že v rozmani­ tých formách řecké filozofie nacházíme už v zárodku ve stadiu vzniku všechny pozdější způsoby nazírání. Teoretická přírodověda je proto také nucena, jestliže chce vysledovat dějiny vzniku a vývoje svých dnešních obecných tezí, vracet se až k Rekům. A pochopení této věci si stále víc razí cestu."** Tato Engelsova slova jsou plně potvrzována i dnešním vývojem myšlení v přírodovědě, jak o tom svědčí příklad předních přírodovědců. Zatímco však v buržoazním státě * Engels, B.: Dialektika přírody. I n : M a r x - E n g e l s : Spisy.

PŘEDMLUVA

si tento proces razí cestu živelně, a tedy i zdlouhavě a rozpor­ ně, v socialistických státech je věnována studiu řecké filozofie i přírodovědy velká pozornost. Přitom je k tomuto studiu přistupováno z hlediska myšlení klasiků marxismu-leninismu, jejichž učení je výsledkem a vyvrcholením veškerého dosavadního teoretického myšlení, a proto je i cestou ke správnému pochopení antické filozofie a přírodovědy. Revoluční význam řeckého myšlení spočívá v tom, že se odvrátilo od mytologického vysvětlování světa a že podniklo velkolepý pokus vysvětlit jej jako racionální jednotu, tj. uvést jej se všemi jeho předměty, počínaje kosmem a konče myslícím člověkem, do obsáhlé systematické souvislosti s vyloučením zásahu nadpřirozených sil. Tak se v oblasti filo­ zofického myšlení zrodil princip kauzality, který nabádal myslitele k tomu, aby ve všem dění hledali přirozené příčiny a odhalovali souvislosti mezi příčinami a účinky, aby pří­ rodu chápali koneckonců materialisticky. Pokus o vysvětlování světa jako racionální jednoty spočí­ val v používání abstraktních pojmů, které na jedné straně vedlo k rozkládání mytologických celků na jejich prvky a k vyjímání skutečných vlastností věcí z jejich mytologic­ kého kontextu a na druhé straně k úsilí o obnovu celku na vyšším stupni. K tomu však bylo třeba nových, abstraktních pojmů, jako např. pohyb, rozpor, harmonie, nutnost, naho­ dilost, cíl, prostředek atd. Jestliže v myšlení Thaleta z Mílétu tento proces začíná, pak Aristotelovo myšlení je jeho vyvrcholením. Aristoteles (384—322př.n.l.) podle K.Marxe analy­ zoval „mnoho forem myšlení, forem společenských a přírod­ ních"*, a proto byl označen za „nejuniverzálnější hlavu mezi starými řeckými filozofy". Jeho velké dílo představuje opravdovou syntézu tehdy možného vědění.

S v . 20. Praha, S v o b o d a 1966, s. 344—345. ** Tamtéž, s. 347.

9

* Marx, K.: Kapitál. Sv. I. Praha, S v o b o d a 1978, s. 74.

PŘEDMLUVA

10

Aristotelovy logické, filozofické (metafysické) a prak­ tické spisy jsou českému čtenáři většinou dostupné. Nedo­ stupné jsou mu dosud přírodovědné čili fysické spisy. Před­ ložený překlad výboru z přírodovědných spisů (O vzniku a zániku, O duši, Malá přírodovědná pojednání) umožní čtenáři blíže se seznámit s některými Aristotelovými názory na přírodu a s jeho učením o duševním životě člověka, ze­ jména o jeho souvislostech s biologickými procesy. Jde o spisy, které měly v dějinách lidského myšlení velký význam a do­ sud překvapují neobyčejně bohatými postřehy o vztazích mezi biologickým a psychickým životem. V této souvislosti budiž připomenuto, že o Aristotelův spis O duši se velmi zajímal také mladý K. Marx, když připravoval svou diser­ tační práci. O tom svědčí jeho excerpta z tohoto spisu s pře­ klady jednotlivých částí z 1. poloviny r. 1840.* Na tomto spisu upoutal mladého Marxe problém vztahu mezi reálným a pojmovým, mezi bytím a vědomím. Spis O vzniku a zániku je jedním ze spisů, v nichž Aristoteles vykládá své přírodovědné, fysikální názory (sem dále patří spisy Fysika, O nebi, Meteorologie^. / když Aristoteles fysikou mínil už učení o obecných a podstatných vlastnostech neživé přírody, jeho fysika si klade za cíl vypracovat teoretické a metodické předpoklady k analýze všech jevů v neživé i živé přírodě, v rostlinném i živočišném světě. Do fysiky svým způsobem patří i učení o člověku jako bytosti složené z látky, těla, a formy, duše. Konečně fysika se do určité míry promítá i do aristotelské praktické filozofie, do etiky, politiky a do umění. Zatímco první filozofie (metafysika) zkoumá první pří­ činy jsoucna jako takové a je zároveň vědou o jsoucnu jako takovém, fysika (druhá filozofie) zkoumá přírodu jako tota* Marx, K. - Engels, B . : Gesamtausgabe ( M E G A ) , I V / 1 , S. 155 až 182, 733—750.

PŘEDMLUVA

11

litu reálných substancí podrobených pohybu. Předmětem Aristotelovy fysiky je svět utvořený z látky a formy, nikoliv pohyb jako takový, nýbrž přírodní objekty, které obsahují vnitřní tendenci ke změně. Do její oblasti patří i čas a prostor. Vztah mezi metafysikou a fysikou bývá často (zejména ze strany buržoazních filozofů) znázorňován tak, jako by fysika byla jen bezprostředním uplatněním metafysiky na zkoumání přírody. Nepochybně se charakter Aristotelova filozofického učení odrazil na jeho přírodovědných názo­ rech, nicméně se ukazuje správným závěr, že fysika není tak bezprostředně závislá na metafysice, jak to bylo mnohdy vykládáno. Na to ukázali v nedávné době např. takoví bada­ telé jako K. Reidemeister, W. Wieland aj., kteří Aristotelově Fysice přikládají podstatnou úlohu při překonávání Plató­ nova učení o idejích. Výsledky tohoto bádání plně potvrzují slova V. I. Lenina, který poznamenal: „Aristotelův idealis­ mus vidí Hegel v jeho ideji Boha ((To je ovšem idealismus, ale objektivnější a odlehlejší, obecnější než idealismus Platónův, a proto se v přírodní filozofii častěji — materialis­ mu.))."* Základním rysem Aristotelovy filozofie přírody je vskutku úsilí o materialistické vysvětlování přírodních věcí. Samozřejmě i ve své filozofii přírody Aristoteles kolísá mezi materialismem a idealismem, ale tendence k materialis­ mu jsou zde výraznější než tendence k idealismu. To se projevuje už v tom, že se tu Aristoteles opírá více o předsókratovské filozofy, zejména o Empedoklea, než o Platóna. Tendence k materialismu ve filozofii přírody se také projevuje v tom, že Aristoteles vycházel ze smyslového pozná­ ní. To ho na jedné straně sbližovalo s kvalitativním obrazem přírody předsókratiků a na druhé straně podněcovalo k od* Lenin, V. I . : Filozofické sešity. I n : Spisy. Sv. 38. Praha, S N P L 1960, s. 288.

12

PŘEDMLUVA

mítání čistě kvantitativního výkladu přírody, jak jej z obiektivně idealistického hlediska rozvíjeli Pythagoras a Pla­ tón a z mechanickomaterialistického pohledu Démokritos. Aristoteles odmítl Démokritovo učení o atomech, a tím i mechanický materialismus. Toto odmítnutí by bylo možno považovat za krok zpět. Avšak tento postoj k atomismu byl do určité míry oprávněný, neboť Aristoteles byl příliš dialekti­ kem a pozorovatelem rozmanitosti přírody, než aby mohl být uspokojován metafysičností mechanického materialismu Démokritova. Hlavní nedostatek atomismu, který spočíval v redukci rozmanitosti světa na čistě kvantitativní částice a vysvětlování rozmanitosti pomocí čistě kvantitativních určení, jako poloha, uspořádání, podoba, pohyb, byl zřejmě důvodem, proč Aristoteles bojoval proti atomismu. Atomismus bylo třeba překonat, ale překonat dialekticky, a k tomu bylo třeba dlouhého, dvoutisíciletého vývoje společnosti a myšlení. Teprve v dialektickém materialismu mohlo být dosaženo na vyšší úrovni syntézy obou stanovisek — Démo­ kritova i Aristotelova; obě byla ovšem nutnou etapou vývoje filozofického myšlení. Aristoteles však odmítl také Hérákleitovo učení, v němž byl implicitně formulován základní zákon dialektiky — jed­ nota a boj protikladů. Tento zákon, rozum, logos, jak jej Hérakleitos nazývá, působí v přírodě i v myšlení, je jejich základem. I když si Hérakleitos uvědomoval problematiku vztahů mezi objektivním a subjektivním „rozumem", ontologií a logikou, nemohl ji ve své době rozpracovat. Dvojí smysl termínu „logos" podnítil však úsilí o rozpracování logiky a jejího vztahu ke skutečnosti (Parmenidés, Platón, Aristoteles). Aristoteles pak svým způsobem na Hérakleita a jeho učení o protikladech navázal, ale tím, že směšoval objektivní logiku se subjektivní, ontologii s logikou, dospěl k odmítnutí totožnosti bytí a nebytí jako dvou složek dění. Hérákleitovo

PŘEDMLUVA

13

učení mu na jedné straně pomohlo k formulování jednoho ze základních zákonů správného logického myšlení, zákona sporu, a na druhé straně k polemice proti uznávání objek­ tivní reality rozporu. Podle něho je nemožné, aby táž věc zároveň byla i nebyla, neboť to by znemožnilo myšlení o lo­ gice, jejímuž vybudování věnoval tolik úsilí. Nebyl s to uvést do souladu zákon sporu s Hérakleitovým principem jednoty protikladů. Protože pravdivost zákona sporu se mu jevila založena na ontologické nemožnosti protikladů, dospěl Aristoteles k popření pohybu jako způsobu bytí hmoty. Nicméně v proti­ kladu k eleatům, kteří prohlásili pohyb a změnu za zdání, uznává je za podstatnou charakteristiku přírody. Tím nava­ zuje na Hérakleita. Odpírá sice hmotě samopohyb, ale usiluje o to, pozorovat přírodu v pohybu a vývoji, postihnout objek­ tivní dialektiku. Pohyb a vývoj hrají v jeho koncepci podstat­ nou roli, ale každý pohyb je podle jeho názoru vyvoláván určitým hýbatelem. Ježto však nelze v řadě hýbatelů postupo­ vat donekonečna, je prý nutno přijmout prvního hýbatele, který je nehybný. Pohyb je tak podmiňován nehybností, klidem. V tom se projevuje vliv myšlení eleatů, Platóna a idealismu. K tomuto bohu, „čisté energii", prvnímu hýba­ teli, čisté formě bez látky, se dostává Aristoteles proto, že na rozdíl od předsókratovských filozofů nebyl s to postřehnout ve hmotě samopohyb. Zatímco však Platónův bůh byl zdrojem eticko-transcendentních a poznávacích hodnot, Aristotelův bůh zaujímá vůči přírodnímu světu postavení prvního hýbatele. Své učení o pohybu a vývoji opírá Aristoteles o učení o látce a formě, o možnosti a skutečnosti,které rozpracovává právě proti Hérakleitovu pojetí rozdvojení jednoho a jednoty protikladů a které mu slouží k vysvětlování přírody, pohybu a vývoje. Látka, „hmota", je pasivní, je materiálem, podkla­ dem proforma, díky níž se věc stává určitou věcí. Každá věc,

14

PŘEDMLUVA

podstata, je jednotou látky a formy, ale forma je aktivním a látka pasivním počátkem. Forma jako aktivní, formující počátek, princip, určuje nejen podstatu jednotlivých věcí, ale i zdroj jejich pohybu a cíl, kvůli němuž existují, vznikají a zanikají. Vývoj věci se děje jako proces formování látky, jako přechod od možnosti ke skutečnosti; její podstata je dána jen v možnosti (dynamis, potentia), teprve formou se stává skutečností (energeiá,actus). Změna spočívá v přechodu od možnosti ke skutečnosti. Látka, „hmota", je všeobecnou možností vzniku různých věcí. Avšak látka zbavená jakékoliv formy („prahmota") je čirou možností, a proto může být jen myšlena. Aby se pralátka stala skutečností, musí být zformována. Není skutečností, dokud se v ní nerealizuje určitá forma. „Látka jest proto v možnosti, že někdy může nabyti tvaru; jakmile jest však ve skutečnosti, tvaru nabyla,"* poznamenává Aristoteles. Látka a forma (tvar) jsou u Aristotela pojmy relativní. To, co je ve vztahu k jednomu formou, tvarem, je možno ve vztahu k druhému považovat za látku. Vznik je výsledkem tíhnutí látky k formě, tvaru, výsledkem jejího zformování. Příroda je všechno to, co se nalézá mezi látkou jako čistou možností (látkou bez formy, tvaru) a formou jako čistou sku­ tečností, energií (bůh), a co je ve věčném pohybu, ve věčné změně, ve věčném procesu přijímání forem! Je tak jednot­ ným souvislým celkem, v němž se látka přijímáním různých forem rozvíjí od nižších podob k vyšším a tvoří stupňovitě a hierarchicky se rozvíjející systém. Svět, příroda je věčným pohybem, věčným přechodem od možnosti ke skutečnosti, vznikáním nových přírodních těles a zanikáním starých. Součástí koncepce přírody byla Aristotelova kritika Platónova objektivního idealismu, který konstruoval z idealis* Aristoteles: Metafysika I X / 8 , 1050a.

PŘEDMLUVA

15

tických principů jakousi imaginární přírodu. Nejen Aristo­ telova „první filozofie", ale především „druhá filozofie", filo­ zofie přírody, je velmi hlubokou kritikou Platónova učení o idejích a programovým úsilím přistoupit ke zkoumání pří­ rody nepředpojatě a na základě probádání obrovského množ­ ství empirického materiálu. Přitom se mu jednalo o stano­ vení takových principů, které by umožňovaly skutečně vě­ decký přístup k přírodě. V tom spočívá hluboký protiklad aristotelismu vůči platonismu. Aristotelova kritika Plató­ nova idealismu je, jak poznamenal V. I. Lenin, „kritika idealismu jako idealismu vůbec". Proto aristotelismus představuje relativní pokrok v dějinách filozofického myšlení. „Když jeden idealista kritizuje základy idealismu jiného idealisty, má z toho vždycky zisk materialismus. Srov. Aristoteles versus Platón etc. Hegel versus Kant etc.,"* dodává V. I. Lenin. Tendence k materialismu se u Aristotela projevuje v tom, že formy, tvary, neodtrhuje od látky, že je vkládá do smyslových forem, tvarů. Avšak v tom, že odpírá hmotě samopohyb a že hmotu chápe jako čistou možnost, i když jen myšle­ nou, a že upřednostňuje formu, tvar, před látkou, aktuálnost před potenciálností a že připouští čistou formu bez látky, skutečnost bez možnosti, prvního hýbatele, myšlení myšlení, v tom nemůže zapřít sebe jako žáka objektivního idealisty Platóna. Nicméně se Aristoteles silně přibližuje k materialismu, zejména ve své filozofii přírody. V díle Fysika píše, že látka je věčná a nezničitelná, že nevzniká a nezaniká, že se přibli­ žuje podstatě a že v jistém vztahu je podstatou f Fysika /, 9, viz též Metafysika VIII, 1). Stejně i pohyb je podle Aristotela věčný a nezničitelný Fysika (VIII, 1) a neexi* Lenin, V. L: Filozofické sešity. I n : Spisy. Sv. 38. Praha, S N P L 1960, s. 288.

PŘEDMLUVA 16

17

PŘEDMLUVA

stuje mimo věci f Fysika III, 1). Na temže místě se říká, že neznalost pohybu má nutně za následek neznalost pří­ rody. To znamená, že pohyb pojímal jako podstatné určení přírody. Proto jeho studiu věnuje velkou pozornost. Přitom přihlíží k výsledkům dosaženým jeho předchůdci, analy­ zuje je, kritizuje je a na tomto základě předkládá své zá­ věry. Pohyb v nejobecnějším smyslu je Aristotelovi totožný se změnou. Změnu dělí na: 1) vznik a zánik (podle principu „kata to ti" čili přechodu jsoucna v jsoucno), 2) kvalitativní změny (změny uskuteč­ ňující se podle principu „kata to poion" čili kvalitativní přeměny postižitelné smysly — kvalitativní pohyb ),3) kvan­ titativní změny (uskutečňující se podle principu „kata to poson" čili kvantitativního růstu a ubývání — kvantitativní pohyb), 4) místní změnu (uskutečňující se podle principu „kata topú" čili přemístění). Za zásadní druh pohybu, za podmínku všech ostatních druhů pohybu pokládá Aristoteles — a v tom tkví pronikavost jeho myšlení — místní pohyb. Místní pohyb je podmínkou růstu a ubývání proto, že při růstu se k věci přibližuje a spojuje se s ní druhá látka, po­ dobně při ubývání se od věci vzdaluje a v prostoru přemisťuje určitá část její látky. Místní pohyb je rovněž podmínkou kvalitativní změny, neboť tato změna znamená slučování měnící se věci s věcí, která v ní vyvolává změnu. Avšak slučo­ vání je přibližování. Konečně místní pohyb je i podmínkou vzniku a zániku, neboť vznik a zánik je změnou čili přecho­ dem určitých vlastností v druhé. Rozdíl mezi vznikem a zá­ nikem na jedné straně a kvalitativní změnou na straně druhé spočívá v tom, že vznik a zánik jsou přeměnou rodo­ vých a druhových vlastností, zatímco u kvalitativní změny jde o přeměnu vlastností nahodilých. Avšak vznik a zánik v pra­ vém slova smyslu nejsou možné, protože jak forma, tak i látka jsou věčné. To, co lidstvo označuje jako zánik nebo vznik, je

jen změnou určitých vlastností v druhé. Formy bytí jsou podle Aristotela věčné a představují stupně ve „vývoji" přírody od nižšího k vyššímu, tj. mechanický, chemický a organický svět. Samozřejmě nejde o pojetí vývoje ve vlast­ ním slova smyslu, neboť tento vývoj netkví v samovývoji hmoty, i když jej Aristoteles mimochodem přiznal, nýbrž ve formě, tvaru. Kvalitativní odlišnost jednotlivých stupňů vývoje hmoty podle něho vyplývá z forem, tvarů, které nejsou produktem vývoje, nýbrž jsou věčné a samostatné. Přes omezenost Aristotelova učení o pohybu (uznání prvního hybatele jako zdroje pohybu) jeho myšlenka o tom, že přírodu je nutno poznávat v souvislosti se zkoumáním různých druhů pohybu, byla výsledkem studia učení o po­ hybu předchozích filozofů a současně velkolepým pokusem systematickým způsobem představit světový pohyb. To svědčí o jeho hlubokém smyslu pro objektivní dialektiku. Podle jeho pojetí všechny druhy pohybu vystupují jako protikladná určení. Tak pohyb je protikladem klidu, ale zároveň předpo­ kládá klid, vznik je protikladem zániku, růst úbytku atd. Předpokladem místního pohybu, který je podmínkou všech ostatních druhů pohybu, je podle Aristotela prostor a čas. Fakt pohybu podle něho svědčí o existenci prostoru a nemožnosti prázdna, které připouštěli atomisté. Vystupuje proti nim, Aristoteles tvrdí, že prostor je vždy zaplněn látkou, tj. není prázdné místo. Prázdný prostor nemůže existovat proto, že — jak říká Aristoteles — všechny věci existující ve světě tím, že vznikají, zcela zaplňují prostor. I když Aristoteles podtrhoval dialektickou souvislost mezi prostorem a pohybem, nemohl dát uspokojivé řešení tohoto problému, neboť nepostřehl prostor jako jednotu protikladů — proměnlivosti a stálosti. Jeho učení o prostoru se redukuje na učení o místu a zdůrazňuje objektivnost prostoru. Že místo existuje, vyplývá podle Aristotela z přemistování věcí, navř. tam, kde je voda, může se dostat vzduch I OkrMníknlhavn^l L Pardubic*

18

PŘEDMLUVA

(Tysika IV, 1), a z toho, že čtyři prvky mají své přirozené 11 místo. Např. „nahoře je místo, kam směřuje oheň, a „dole" je místo, kam směřuje země. Místo tedy existuje a je určeno jako první nehybná hranice toho, co těleso obklopuje f Fysika IV, 4). Místo věci není částí věci, nýbrž to, co ji ohraničuje, obepíná. Aristotelovo místo je tedy hranice, uvnitř které se nalézá těleso, a tato hranice je pokládána na nehybnou. Proto také nemůže existovat prázdné místo ani místo mimo přírodu, svět, neboť místo je vnitřní hranicí toho, co věc obklopuje. Místo podle Aristotela není ani hybnou příčinou, ani tělesem, ani látkou, ani formou, ale obepíná věc, aniž z ní něco do sebe přijímá. Existuje zároveň s věcí, kterou obklo­ puje, ale je od ní oddělitelné, neboť zůstává v klidu, když je věc přemístěna jinam. Podle Aristotela tedy místo existuje spolu s tělesy, ale není s nimi totožné. V této souvislosti kritizoval Aristoteles oprávněně Platóna za ztotožňování prostoru s hmotou. I když místo a těleso se shodují, nelze je podle Aristotela ztotožňovat, neboť tím, že je místo oddělitelné od tělesa, odlišuje se od hmoty. Tím se Aristoteles nepochybně přibližoval pojetí prostoru jako formy existence hmoty, i když pochopitelně k této myšlence nedospěl. Avšak ani v pojetí prostoru nebyl s to zastávat důsledný materialismus. Tím, že se snažil vyhnout ztotožňování prostoru s materiálními tělesy a nebyl s to určit prostor jako formu existence hmoty, připouš­ těl možnost existence prostoru osamostatněného od materiál­ ních těles, zejména když uvažoval o místu jako obecnině. Podtrhováním aktivity místa přičítal prvotnost prostoru, neboť místo je „to, bez čeho neexistuje nic druhého", a ono bez druhého existuje a nezaniká, zatímco „věci nalézající se v něm hynou11. To je zřejmě daň idealismu i důsledek toho, že se Aristotelovi nepodařilo odhalit dialektiku mezi hmotou, pohybem a prostorem. Nicméně, jak ukazuje, všechno ve světě má své místo. Proto pohyb prochází přes změnu místa. Proto také neexistuje prázdné místo, neboť prázdný prostor

PŘEDMLUVA

19

a pohyb jsou neslučitelné. Kdyby existoval prázdný prostor, pohyb by probíhal ve všech směrech a vlastně by nebyl mysli­ telný, protože předpokládá změnu místa. V polemice proti prázdnému prostoru se u Aristotela projevovala správná představa o materiální povaze a spojitosti vesmíru. Změna a pohyb nejsou podle Aristotela možné ani bez prostoru, místa, ani bez času. Proto kategorie pohybu nutně do sebe zahrnuje kategorii prostoru, místaačasu. Čas Aristo­ teles správně určoval se zřetelem k pohybu jako míru čili číslo pohybu ve vztahu k dřívějšímu a pozdějšímu ("Fysika I V, 11; 12). Je neohraničený do minulosti i do budoucnosti. To vyplývá z toho, že pohyb nemá ani počátek, ani konec. Proto také svět ani nikdy nevznikl, ani nikdy nezanikne. Aristotelovo zkoumání kategorie pohybu, prostoru a času svědčí o dialektičnosti jeho myšlení. To se projevuje v tom, že všechna přírodní tělesa pojímá v jejich pohybu a vývoji, v prostoru a čase. V této souvislosti také klade otázku vztahu přetržitosti a nepřetržitosti. Ve spise O duši (III, 5) píše, že „čas podobně jako délka je dělitelný a jed­ notný". Přetržitost a nepřetržitost se tak podle něho nejen nevylučují, nýbrž vzájemně podmiňují. Podle Aristotela jsou prostorové a časové veličiny nepřetržité, ale přetržitými jsou kvantitativní stránky těchto veličin, vyjádřené v číslech. Nepřetržitost vzniká z přetržitosti pohybem. Pohyb je tak nutným momentem vzniku nepřetržitosti z přetržitosti. Tak čára nevzniká z prostorových bodů, stejně jako pohyb z prvků pohybu a čas z beztrvalých okamžiků. Proto Aristotelovo určení nepřetržitosti zní: dělitelné na neustále dělitelné. Aristotelova zásluha spočívá v tom, že se pokusil odhalit souvislost času s pohybem a nepřetržitosti s přetržitosti času a prostoru, i když tyto souvislosti nemohl plně rozřešit. Do jeho pojetí času však pronikají také idealistické prvky, když uvažuje o vztahu času jako objektivní skutečnosti a jeho za­ znamenávání člověkem. Protože tento vztah není s to uspoko-

20

PŘEDMLUVA

jivě řešit, mluví o tom, že jestliže neexistuje počítající, není ani počítané. Z toho činí závěr, že bez duše, tj. bez člověka, není čas. I když Aristoteles vytušil správné souvislosti mezi pohybem, prostorem a časem, neubránil se leckdy tomu, aby tyto formy bytí chápal izolovaně, „metafysickyíí, z čehož vyplývaly i některé jeho idealistické výroky. Ze všech druhů pohybu je podle Aristoteta právě místní pohyb nepřetržitý. Proto je prý také základním druhem po­ hybu. To se nemůže týkat kvalitativní změny, neboť ta je přechodem dané kvality v jinou. Tím se proces stává přetrži­ tým, tj. ztrácí svou nepřetržitost. Stejně tak vznik a zánik, jakož i přibývání a ubývání jsou projevem přetržitosti rozvíjejícího se procesu. Proto základním světovým pohybem může být podle Aristotela místní pohyb, který je věčný a ne­ přetržitý, protože jeho zdrojem je první příčina jako věčné a jednotné bytí. Avšak ne každý mechanický pohyb je nepře­ tržitý. Nepřetržitost a rovnoměrnost náleží jen takzvanému kruhovému pohybu. Podle Aristotelovy analýzy existují tři druhy místního, mechanického pohybu: 1) kruhový, 2) pří­ močarý, 3) spojení kruhového pohybu s přímočarým. Vesmír má, jak učí Aristoteles, podobu koule, která je ohraničena sférou stálic, světový prostor je tak konečný a ohraničený. Dělí se na dvě oblasti: nebeskou a pozemskou. Nebeská oblast — sféry Měsíce, Merkura, Venuše, Slunce, Marsu, Jupite­ ra, Saturna a sféra stálic (tzv. supralunární oblast) — není podrobena jinému místnímu pohybu, leda kruhovému, který je dokonalý, protože je nepřetržitý, a jeden a týž a rovno­ měrný. Tato nepřetržitost se podle Aristotela nemůže týkat přímočarého pohybu a spojení kruhového a přímočarého pohybu, neboť tento pohyb by mohl nekonečně probíhat od země ke sféře stálic a odtud k zemi, ale každý směr je zakonče­ ním jednoho pohybu a vznikem druhého. Pozemský svět (sublunární sféra) je naproti tomu svě­ tem, v němž působí přímočarý pohyb, který je nedokonalý

PŘEDMLUVA

21

(jde o pohyb nahoru nebo dolů, nalevo nebo napravo). Jak kruhový, tak i přímočarý pohyb jsou pohyby přirozené; kruhový pohyb je přirozený pro nebeská tělesa, přímočarý pro pozemská tělesa. Vedle toho rozeznává Aristoteles násilné pohyby, které vyžadují bezprostřední kontakt pohybovaného s pohybujícím. Tomuto pohybu mohou být podrobena jen přirozená tělesa (např. vržený kámen), nikoli nebeská tělesa, která se vždy pohybují v přirozeném kruhovém pohybu. Učení o dvou druzích pohybu, „přirozeném11 a „násil­ ném'''', přivedlo Aristotela k připuštění dvou druhů sil — mechanické a božské. Veškerý pohyb podle něho vyžaduje hybatele odlišného od toho, co se pohybuje. Příčina pohybu je hybná síla. Pod vlivem těchto Aristotelových představ takřka dva tisíce let vládla představa, že pohyb s konstantní rychlostí potřebuje působení zvnějšku, aktivní sílu. Pohyb vesmíru pokládal Aristoteles za věčný, bez začát­ ku a konce. Z jeho věčnosti vyvozoval prvního hybatele, prvotní příčinu pohybu všeho jsoucího. V oblasti smyslové přírody (odhlížíme-li od prvního hybatele) fakticky rozlišoval dva druhy sil: sílu jako imanentní příčinu pohybu, vlastní samé látce, hmotě, kterou nazýval „přirozenou", a sílu nárazu a tahu, kterou označoval za „násilnou". Na rozdíl od učení o prvotním hybateli jeho mechanická koncepce síly představovala důležitou etapu ve vývoji obsahu pojmu síly, v přípravě jejího zavedení do fysi­ ky. V jeho koncepci ovšem chybělo pojetí působení síly na dál­ ku, a proto jeho stoupenci nebyli s to zformulovat pojem síly jako přitažlivosti. Progresívnost Aristotelova myšlení však spočívá v tom, že se pokusil hledat zdroj působící síly v pří­ rodě samé. Přestože Aristoteles přikládal velký význam místnímu, mechanickému pohybu jako podmínce ostatních druhů po­ hybu, jeho fysika byla především kvalitativní, a proto si podrobně všímá kvalitativních rozdílů a kvalitativní přeměny

22

PŘEDMLUVA

jedněch přírodních prvků v druhé (jako např. přeměny vody v páru atd.). V tomto směru Aristoteles důvěřoval smyslům a snažil se konstruovat obraz přírody ve shodě se smyslovým vnímáním. Vedle učení o pohybu, prostoru a času druhou význam­ nou složkou Aristotelova obrazu přírody je učení o prvcích. Toto učení rozvíjel v polemice jednak proti Platónovi, který redukoval prvky na rovnoramenné trojúhelníky, a jednak proti Démokritovi, který vysvětloval veškerou rozmanitost z atomů, majících jen kvantitativní charakteristiky. V učení o prvcích se Aristoteles přiklání především k Empedokleovi. Protože pro Aristotela všechny podstatné změny správně platí jako kvalitativní změny, staví párové protiklady jako polární protiklady relativně jsoucího a relativně nejsoucího. Vycházeje z požadavku dbát kvalitativních změn a párových protikladů, určuje čtyři základní vlastnosti přirozených těles: teplo a chladno, sucho a vlhko. Kombinace těchto vlastností vytvářejí čtyři základní prvky: sucho a chladno — zemi, chladno a vlhko — vodu, vlhko a teplo — vzduch, teplo a su­ cho — oheň. V protikladu k atomismu tyto prvky nejsou neměnné. Kvalitativní změny, které na věcech vnímáme, jsou přijímány jako jejich poslední součásti. Přechodem základ­ ních kvalit v jejich protiklad může být každý prvek přeměněn v druhý. Všechna konkrétní tělesa vznikají z rozličných kvantitativních směsí těchto prvků. Proti redukci všech těles na jednu pralátku mluví podle Aristotela jejich rozdílná tíha. Zkušenost prý učí, že země a voda představují „tíži", vzduch a oheň „lehkost". S tím souvisí Aristotelovo učení o přiroze­ ném místě „prvků". Země a voda vlastní tíži a směřují k centru vesmíru (jde o přímočarý pohyb seshora dolů), vzduch a oheň vlastní „lehkost" a směřují k horní části vesmíru (jde o přímočarý pohyb zezdola nahoru). Jestliže se těleso nalézá na svém přirozeném místě, pak je nehybné; jestliže však není na svém přirozeném místě, pak se pohybuje

PŘEDMLUVA

23

k místu, které mu odpovídá. Země je podle Aristotela nehyb­ ná, protože se nalézá na svém přirozeném místě, v centru vesmíru. Podle Aristotela zkušenost ukazuje, že na zemi je všech­ no proměnlivé a pomíjivé, zatímco ve sféře planet a stálic je všechno ve věčném trvání. Místo stálic a oběh planet se zdály neměnné. Všechny proměnlivé kosmické jevy, např. komety a meteory, byly přiřazovány pozemskému, podměsíčnímu (sublunárnímu) světu. Naproti tomu nebeská tělesa nejsou složena z proměnlivých nebeských prvků. Pro ně přijímá Aristoteles pátý prvek — aithér. Kruhové pohyby nebeských těles vysvětluje Aristoteles tím, že tento pohyb původně pří­ sluší aithéru. Zemi obklopuje 11 sfér: tři vnitřní, pozemské (sféra vody, vzduchu a ohně), a osm nebeských (sféra Měsíce, Merkuru, Venuše, Slunce, Marsu, Jupitera, Saturna a stá­ lic). Odchylky od kruhové dráhy vysvětloval Aristoteles pomocí soustředných kruhů, takže dospěl k 55 sférám a sféře stálic fMetafysika XII, 8). Domnělá dokonalost pohybu hvězd (věčnost a neměnnost) vedla Aristotela k závěru, že tyto sféry jsou uváděny do pohybu nehmotnými inteligencemi. Poslední z vnějších sfér, sféra stálic, je prý pohybována prvním hybatelem, který je čistou formou. V látce sfér, v aithéru, podle Aristotela tkví tíhnutí k vyšší dokonalosti, takže k pohybu nedochází nárazem hybatele, nýbrž směřová­ ním aithéru k hybateli. Kosmologie tak u Aristotela vyúsťuje v teologické představy. Aristotelovo učení o prvcích stejně jako o vesmíru bylo nutným krokem k tomu, aby alespoň zdánlivě kauzálně byly vysvětleny přírodní jevy. Později, na počátku novověku, se stalo toto učení v rukou scholastiky brzdou přírodovědného poznaní. V jednotlivých aspektech je však jeho učení i kro­ kem zpět- (např. prohlášení Země za střed vesmíru aj.). Kosmologické názory Aristotelovy je však třeba přičíst také

24

PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA

25

tomu, že jejich autor se zde nemohl opírat o smyslové pozoro­ vání. Důvěra ve smysly ho naopak přivedla k geocentrickému pojetí vesmíru. Pro Aristotelovo učení o přírodě je rovněž důležité jeho pojetí příčinnosti a účelnosti, kauzality a teleologie. Ve svých biologických výzkumech narazil Aristoteles na pojem účelnosti a přenesl jej také na anorganickou přírodu.

Za teleologické pojetí přírody a vesmíru je Aristoteles oprávněně kritizován. Nicméně se jako první z jilozofů po­ kusil osvětlit účelnou činnost člověka, ukázat na úlohu cílů v přeměně možnosti ve skutečnost a postavil otázku o vztahu materiálních příčin, nutnosti na jedné straně a cílů na straně druhé. Tím vytvořil solidní teoretický základ pro další rozpracování těchto kategorií.

Aristoteles rozeznával čtyři druhy příčin, které byly později zformulovány jako 1) látková (materiál věci), 2) formální (plán, podle něhož je věc utvářena), 3) působící (příčina v dnešním smyslu, která vyvolává určité dění), 4) účelová (cíl určitého dění). Působící příčina, podle níž je pozdější vytvářeno dřívějším, je podle Aristotela podřízena účelové příčině. Vznik a změna věcí nevyplývá tak zákonitě z daných podmínek, nýbrž tento proces je usměrňován pře­ dem daným plánem.

Ve svém učení o čtyřech příčinách Aristoteles fakticky analyzuje práci, aniž si to uvědomuje, a pojímá strukturu práce jako obecnou formu pohybu a vývoje věcí. Tím, že přenáší formu práce na veškerou přírodu, nikoli na jednotli­ vé věci či jevy, pozvedává práci do její obecnosti. A proto ty momenty, které v práci objevuje, mají obecný kategoriální charakter. Avšak Aristoteles je takto nechápe. Aby byly po­ znány jako momenty práce v její obecnosti, bylo třeba je poznat jako určité formy činnosti člověka, které odpovídají určitým stránkám věcí. To, že toho Aristoteles nebyl scho­ pen, a že práci chápe jako proces analogický procesu pří­ rody, vyplývá z nerozvinutosti práce v té době, z její podříze­ nosti procesům přírody.

Předmět fysiky, celý přírodní a vesmírný svět, je podle Aristotela proniknut účelností, která se v něm uskutečňuje nevědomě a koneckonců směřuje k bohu, prvnímu hybateli. Účelová příčina dává odpověď na otázku, proč, za jakým účelem se něco děje a řídí proces k určitému cíli. Pro­ jevuje se zejména v lidské dovednosti, která podle Aristotela doplňuje to, co sama příroda ze sebe nemůže dovést do konce, a z druhé strany sleduje přírodu. Mezi činností přírody a dovedností lidských rukou je rozdíl. Tvůrčí činnost člo­ věka je vnější, zatímco práce přírody je vnitřní, imanentní. Aristoteles velmi rozsáhle studoval biologické procesy, které mu potvrzovaly myšlenku účelné tvořivé činnosti přírody. Aby dokázal účelnost v přírodě, odvolával se Aristoteles také na lidskou činnost. Jeho zásluhou bylo, že účelnou čin­ nost člověka spojil s kategoriemi možnosti a skutečnosti. Avšak lidskou činnost nesprávně rozšířil na celou přírodu. Byl přesvědčen, že mají-li účel lidské umělé výtvory, pak jsou vlastní účely i celé přírodě.

Jak je z tohoto krátkého nástinu zřejmé, v Aristotelově koncepci je příroda 1) substanciální, 2) kvalitativní, 3) dy­ namická, 4) účelná. Ve svých dílech se Aristoteles zabýval nejen anorganic­ kou přírodou, ale mnoho pozornosti věnoval i organické přírodě •— světu rostlin, živočichů a člověka jakožto biologické bytosti. Také v těchto oblastech navazoval na své předchůdce a konal četná empirická pozorování; sebral a utřídil obrovské množství materiálu a položil základy k biologickým vědám, jakož i k některým jejich speciálním oborům (jako např. k srovnávací morfologii a anatomii, ke genetice, k embryologii a obecné fyziologii). Svět rostlin a zvířat, stejně jako svět člověka jakožto biologické bytosti, se rozprostírá nad anorganickou příro-

26

PŘEDMLUVA

dou. Život se rozvíjí mezi pohyby a kvalitativními změnami neživé přírody na jedné straně a věčnou myšlenkovou čin­ ností „nehybného zdroje pohybu" na straně druhé. Na kaž­ dém vývojovém stupni se objevují stále dokonalejší formy života, z nichž nižší formy jsou předpokladem vzniku vyšších forem. Bylo by možno mluvit o určitých vývojových stadiích života, o procesech evoluce živé přírody. Tak tomu však není, neboť Aristotelovi byla koncepce evolučního vývoje cizí. Jednotlivé rody a druhy rostlin a živočichů jsou mu věčné a neměnné. Nicméně jde o impozantní obraz stupňovitě utvářené živé přírody. Živé je podle Aristotela vše, co se samo může pohybo­ vat, vyživovat, co se rozmnožuje a co tak či onak vnímá. Vše, co žije, se skládá ze dvou složek: z těla jako látky a z duše jako formy. Jak rostliny, tak i živočichové a člověk mají du­ ši. Duše nemůže podle Aristotela existovat bez těla a zároveň není tělem. Aristoteles potírá orfické a platónské učení o ne­ smrtelnosti a zvláštní existenci duše a přiklání se k představě iónských filozofů, kteří na jedné straně ztotožňovali duši s životem a na druhé straně ji neodtrhovali od těla. Přitom se však nevrací k hylozoismu, který nerozlišoval mezi lát­ kou a pohybem a mezi tělem a duší. Duše sama ze sebe nemá to, co by jí pohybovalo, ani nemá v sobě zdroj samopohybu; její spojení s tělem rovná se spojení formy s látkou. Aristo­ teles odmítá učení o tom, že duše sama sebou pohybuje, i o tom, že je harmonií, i o tom, že je kruhovým pohybem. „Ří­ káme," píše, „že duše se rmoutí nebo raduje, že má odvahu nebo strach, že se hněvá, vnímá a přemýšlí. To všechno, jak se zdá, jsou pohyby. Proto je asi možno mít za to, že se po­ hybuje. Ale nutné to není. Neboť i kdyby nevím jak bylo pravdou, že rmoutit se nebo radovat se nebo přemýšlet jsou pohyby a že to všechno znamená tolik, jako být pohybován, a že tento pohyb vychází od duše, například hněv nebo strach že pochází odtud, že se srdce pohybuje tak nebo onak,...

PŘEDMLUVA

27

říkat, že duše se hněvá, je právě takové vysvětlení, jako kdyby někdo řekl, že duše tká nebo staví" (O duši I, 4). Podle Aristotela je lepší nepoužívat takových výrazů, jako „duše má soustrast", „duše se učí", „duše přemýšlí", nýbrž je třeba říkat: „duší má člověk soustrast, učí se, přemýšlí". Na základě polemiky proti koncepcím duše svých před­ chůdců, zejména Platóna, Leukippa, Démokrita aj., a na zá­ kladě učení o vztahu mezi látkou a formou, tvarem, je duše pro Aristotela „první skutečností přírodního těla, které má v možnosti život... první skutečností přírodního, ústrojného těla... bytností a vyjádřením... tělesa přírodního takových a takových vlastností, které má počátek pohybu a klidu v sobě... Kdyby totiž oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak; neboť ten je podstatou oka, jak ji postihujeme řečí. Oko je látkou zraku; jakmile ten zanikne, není to již oko, leč něco stejného jména, jako oko, jež je vytesané z kamene nebo oko namalované... Není tedy pochyby o tom, že duši... nelze oddělit od těla" (O duši / / , 1 ) . Duše je tedy podle Aristotela principem života, aktem, první entelecheí, první skutečností těla a zároveň formou uskutečňující se v pohybech a změnách organického tělesa, principem pohybu. Je účelnou příčinou tělesného pohybu a tvaru. Proto o ní Aristoteles mluví jako o „možnosti života". Duše je podle Aristotela příčinou a principem živého těla: 1) jako zdroj pohybu, 2) jako účel, k němuž pohyb směřuje, 3) jako reálná podstata (forma) živých těles. Podstata je příčina bytí každého předmětu, ale podstatou živých bytostí je život a příčinou života je duše. Nazývaje duši „první skutečností", „první entelecheí" živého těla, chtěl Aristoteles vyjádřit, že duše jednak znamená schopnost jeho činnosti a samu jeho činnost a jednak účelový princip živé bytosti. I když v této souvislosti je možno Aristo­ tela kritizovat za teleologické pojetí života, přesto vytušil nutnost a plodnost použití kategorie účelu pro vědecké chápá-

28

PŘEDMLUVA

ní procesů v živé přírodě, jak to potvrzují některé nejnovější objevy v oblasti teorie informací (P. K. Anochin, N. Wie­ ner, teorie L. Bertallanfyho aj.). Soudobá věda, která zkoumá složité systémy, prokázala, že chování mnohých z nich je možno pokládat za účelné, teleologické, a že se tu projevují takové vlastnosti, jako např. organická celostnost, strukturnost organizace a fungování, zacílenost systému k vykonávání té či oné funkce a samořiditelnost, zabezpečo­ vaná zejména vzájemným působením s prostředím, tj. zpětnou vazbou, schopnost získávání a přepracování infor­ mací, schopnost negentropie těchto systémů, tj. uchovávat a rozvíjet vlastní organizaci a organizovanost atd. Biologické systémy jsou daleko složitější, než to chápal klasický darwinismus, který kategorii účelnosti z teorie naprosto vypudil. Ve světle vzniku a rozvoje takových vědeckých disciplín a směrů, jako je molekulární biologie, kybernetika, systé­ mový přístup atd., se ukázalo, že mechanismus evoluce je nejen složitější, než se to jevilo Darwinovi a jeho následovní­ kům, ale že je kvalitativně jiný. (Tím ovšem nemá být řečeno, že darwinismus neplatí; stále více se však dochází k tomu, že klasické představy o mechanismu evoluce odrážejí tento mechanismus pouze přibližně a poněkud zjednodušeně.) Antiteleologismus při vysvětlování biologických systémů se však jeví úzkým a nezabezpečuje plně vědeckost tohoto pří­ stupu k vysvětlování živé přírody. Rozvoj moderní vědy stále více potvrzuje, že skutečně vědeckému chápání fungování a vývoje organických systémů se vedle představy o kauzálním mechanismu tohoto fungování a vývoje stává nutnou předsta­ va o cíli, účelu. Samozřejmě že přitom nejde o obnovu starého teleologického vysvětlování přírody, které bylo antropornorfní a nevědecké. Pojmu cíle, účelnosti, nemůže být uží­ váno v témž smyslu, v němž se používá při charakteristice lidské činnosti. Darwinismus oprávněně bojoval proti pře­ nášení lidských a božích cílů do živé přírody. Avšak nelze

PŘEDMLUVA

29

popírat vývoj živé přírody od nižšího k vyššímu, od jedno­ duchého ke složitému, od chaosu k organizovanosti, od entro­ pie k negentropii. To jsou charakteristiky vývoje živé příro­ dy, které je možno pokládat za ekvivalent účelnosti v lidské činnosti. Samozřejmě že tyto charakteristiky mají při vysvětlování živé přírody podřízenou roli, neboť jejich půso­ bení je podmíněno a determinováno kauzálně působícími vnějšími faktory. Ukazuje se, že Aristotelovo pojetí účelnosti v živé přírodě vytušilo některé objektivní stránky vývoje živé přírody, i když bylo založeno na bezprostředním ztotožnění lidské účelnosti s „tvořivostí11 živých organismů. Definice duše jako formy a činnosti těla umožnila Aristotelovi plodný myslitelský přístup k živé přírodě. V duchu tradice iónské filozofie přírody jsou vždy duše a život pojímány dohromady a veškerý život brán jako oduševněný a duše jako oživená. Avšak tento vztah Aristoteles rozpracovává v souladu s modelem struktury řemeslné čin­ nosti. Tak jako stavitel potřebuje k realizaci svého plánu stavební materiál a nástroje, tak i v organické přírodě se nic nerozvíjí bez specifického a odpovídajícího materiálu a odpo­ vídajících nástrojů. Jak materiál, tak i nástroje jsou podří­ zeny tomu, co je třeba realizovat, existují kvůli plánovanému domu, dům však neexistuje kvůli nim. Části živých organis­ mů jsou kvůli organismům, nikoli však organismy kvůli částem. Proto účel je mezi příčinami nejdůležitější. Ve svém ontogenetickém vývoji směřují organismy k určitému cíli, účelu, který spočívá v realizaci vlastností vlastních druhu. Tohoto cíle mohou však dosáhnout jen pomocí určité látky. Všechny procesy organismu jsou pro Aristotela částmi vyššího organizačního principu, který je tak uvádí do po­ hybu, i když se zdá, že samy o sobě jsou podřízeny látkovým příčinám. Tím Aristoteles odhalil podstatný znak živých organismů, totiž ekvifinálnost, tj. schopnost organismů spět k pevnému bodu při libovolných výchozích podmínkách

30

PŘEDMLUVA

měnících se v určitých hranicích. Rozbor struktury řemeslné činnosti čili momentů práce mu na jedné straně umožnil odhalit ekvijinálnost, na druhé straně mu však zabránil, aby ji důsledně materialisticky pochopil, což může vyplynout jen z koncepce světa jako sebe sama regulujícího systému. Z neschopnosti materialisticky objasnit živou přírodu jako seberealizující systém dochází Aristoteles k závěru, že duše je chápána jako princip organizace, řádu, aktivity, zatímco tělo jako princip chaosu, nepořádku, podřízenosti, pasivity, byť je velmi často zdůrazňováno působení těla na duši, těles­ ných pochodů na duševní procesy. Duše je podle Aristotela tím, co udává „míru" organis­ 11 mu. Nemůže jí být látka, „hmota z následujícího důvodu: „Někteří jsou toho názoru, že přirozenost ohně je vůbec příčinou vyživování a růstu; neboť, jak prý je zřejmé, jenom ten prý se ze všech těles a z prvků sám živí a roste. Proi:> prý je možné domnívat se, že i v rostlinách a živočiších je tím činitelem. Ovšem, spolupříčinou tu asi nějak je, ale nikoli příčinou vůbec, kterou je spíše duše. Neboť oheň roste do­ nekonečna, pokud je tu hořlavina, kdežto všechno, co je přiro­ zeně utvářeno, má poměrnou mez velikosti a růstu; a to působí duše, nikoli oheň, a spíše vyjádřitelná bytnost než látka" (O duši II, 4). Proto je třeba u Aristotela mluvit o prioritě duše před tělem. Tato priorita není časová jako u Platóna, nýbrž je ji třeba chápat jako prioritu v metafysicko-teleologickém smyslu. Časovou prioritu duše, stejně jako její přežití po smrti Aristoteles odmítá. Je-li sledováno hierarchickostupňovité rozvržení živých organismů, pak na nižších stupních vystupuje do popředí látka, kdežto na vyšších forma. Nejnižší formou duše je vyživovací, vegetativní duše, která je společná rostlinám, zvířatům i člověku. Aristoteles tím míní vyživovací funkci živého organismu spojenou s asimilací potravy, růstem a rozmnožováním. Pouze vegeta-

PŘEDMLUVA

31

tivní, vyživovací duši mají rostliny, jejichž bytí přirovnává Aristoteles ke snu, který nezná probuzení, a proto je rostli­ nám cizí smyslové vnímání a zásadně nedostupný pohyb z místa na místo. Vedle vyživovací duše mají zvířata vyšší formu duše, tzv. smyslovou duši, která má tři mohutnosti: vnímavost, žádostivost a schopnost měnit místo. Na vníma­ vost, schopnost vnímat, navazuje obrazivost a jejím dalším rozvinutím je paměť. Jako je nutné vyživování pro zachování života vůbec, tak pro zvíře je nezbytný hmat, neboť hmat je přitahuje k potravě a odpuzuje od toho, co není potravou. Ostatní smysly, jako zrak, sluch, čich, chuť, slouží, jak říká Aristoteles, k podpoře a zdokonalování života, ale ztratí-li živočich hmat, nutně hyne (O duši III, 12). V díle O duši Aristoteles na různých místech podrobně ukazuje, jak se všechny smysly (včetně u člověka) redukují na modality hmatu. Ták ve 3. kapitole II. knihy říká: „Živočichovépak mají vesměs aspoň jeden smysl, totiž hmat. Bytost však, která vnímá, má také libost a nelibost, cit pro to, co je příjemné a co je nepříjemné; tam pak, kde je tento, je i žádost, neboť ta je snahou o to, co je příjemné. Mimoto mají ještě smysl pro potravu; hmat je totiž schopnost vnímat potravu; neboť všichni živočichové se živí tím, co je suché a vlhké, teplé a chladné, a to se vnímá hmatem. Předměty ostatních smyslů jsou tu vedlejší; vždyť k výživě nijak nepřispívá zvuk, ani barva, ani zápach. Chuť jako vlastnost je však druh toho, co je hmotné. Hlad a žízeň jsou způsoby žádosti, a sice hlad je žádostí toho, co je suché a teplé, žízeň toho, co je chladné a vlhké; chuť pak je jakoby kořením těchto vlastností." Jak je zřejmé, hmat je pro Aristotela zdrojem vjemů kvalitativních změn a jejich párových protikladů. V díle O duši Aristoteles popsal pět smyslů —- zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Mimoto ukázal na jednotnost vědomí, díky níž smyslová duše údaje jednotlivých smyslů spojuje do celkového vnímání a zároveň vnímá pohyb,

32

PŘEDMLUVA

velikost, počet, polohu. Proto nad jednotlivými smysly musí existovat společný smysl, který podle Aristotela sídlí v srdci. Tím nahradil správnější výklad Alkmaióna, Diogenu z Apollónie, Démokrita a Platóna, kteří poznali význam mozku. Na vyšším stupni biologického žebříčku se nalézá lidská duše, která jednak v sobě sjednocuje mohutnosti nižších duší (asimilace potravy a rozmnožování; smyslovost, žádostivost a pohyb z místa) a která se vyznačuje rozumem. I když člověk ve srovnání s živočichy má oddělitelnou rozumnou duši, co do své biologické přirozenosti, vegetativní a animální duše, je začleněn do celkové souvislosti živoucího. V Aristote­ lově pojetí je člověk organickou součástí živé přírody. Záro­ veň však má vědomí sebe sama. Svými smysly vnímá jinak než živočichové, neboť má rozum a jím řízenou ruku, která je nástrojem nástrojů. V člověku se koncentruje dokonalost organického světa a v tomto smyslu je cílem rozvoje přírody. Neznamená to, že je pro přírodu ideou či vzorem, nýbrž že příroda v člověku vytváří dokonalého rozumného živočicha a staví ho nad ostatní své výtvory v organickém světě. Výra­ zem toho je podle Aristotela rozumná lidská duše. Duše je podle Aristotela nerozlučně spojena s tělem a tvoří s ním organický vegetativně smyslově rozumný celek. V tomto celku není nějakou dodatečnou zvláštností, nýbrž tkví v lidské vyživovací a smyslové duši a činí ji schopnou myšlení. Člověk také v duchu Aristotelovy koncepce myslí v celé své lidské struktuře, a nikoli jen v nějaké oddělené části. Proto je rozum ztotožňován s duší, s enteleeheí jako formou lidského těla. Vyživovací a smyslová duše tvoří u člo­ věka látku k uskutečnění jemu vlastní formy — rozumu. Působením rozumu se žádostivost, pud, stává vůlí a představa poznáním. Přistupuje ke všem duševním činnostem, které vzniknou z vnímání živočichů, jako něco nového a vyššího, ale může se realizovat jen v nich a na nich.

PŘEDMLUVA

33

Aktivita rozumu se podle Aristotela projevuje dvojím způsobem: jako 1) myšlení a 2) jako uvažování. Myslící mohutnost má za svůj předmět pravdu, pravdu kvůli ní samé, zatímco uvažovací schopnost směřuje k pravdě nikoli kvůli ní samé, nýbrž kvůli praktickým cílům (teoretické a praktické myšlení, teoretický a praktický rozum). Myšlení je základní mohutností rozumu. Rozum existuje jen v aktu myšlení, mimo myšlení je nanejvýše možností myšlení. „Ve skutečnosti," říká Aristoteles, „není ničím, dokud nemyslí. Je třeba představit si to tak, jako u desky, na které ve skutečnosti není nic napsáno. Tak je tomu i s rozu­ mem" (O duši III, 4). V této souvislosti rozeznává rozum činný a trpný. Pomocí tohoto dvojitého rozumu se Aristoteles pokoušel řešit pro něho složitý a obtížný problém vztahu mezi receptivní a aktivní stránkou rozumu. Trpný rozum je receptivní, tj. disponuje materiálem dodávaným smysly, a jeho funkcí je abstrahování pojmů ze smyslových obrazů. Veškeré poznání je odkázáno na smyslové vnímání a smyslové představy. V této souvislosti Aristoteles poznamenává: „Ježto pak, jak se zdá, žádná věc nemá samostatné bytí mimo vnímatelné rozlohy, jsou myslitelné tvary v tvarech vnímatelných, jak ty, které nazýváme odtažitými, tak i všechny stavy a vlast­ nosti smyslových předmětů. Proto bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat" (O duši III, 8). Avšak z druhé strany duše — alespoň duše člověka — nemůže být v duchu Aristotelova učení uváděna do pohybu jen zvnějšku, nýbrž musí být samohybná, první příčina svých činností. Tuto samohybnost duše vyvolává podle Aristotela činný rozum, jehož úlohou je uvádět trpný rozum do pohybu. Činný rozum není receptivní, tj. neplní poznávací funkci, neboť to je funkcí trpného rozumu, ale je prvotní příčinou samohybných činností duše. Aby činný rozum mohl být první příčinou, musí být čistou formou, čistou skutečností, a proto je spíše

34

PŘEDMLUVA

božské povahy než lidské. V této souvislosti Aristoteles poznamenává: „A tento činný rozum je oddělen od těla, je neměnný a nesmíchaný, jeho podstatou je skutečná činnost. Činná stránka je totiž vždycky vyšší než stránka trpná a hybná příčina hodnotnější než látka. Skutečné vědění je pak totožné se svým předmětem; vědění možné je sice v jed­ notlivci časově dříve, ale v celku všeho není dříve, a to ani časově; neboť nelze předpokládat, že rozum někdy myslí, někdy nemyslí. Ale jen, je-li oddělen, je činný rozum tím, čím je, a jen tento je nesmrtelný a věčný. Přesto však si na nic nevzpomínáme, ježto tento rozum je sice nepřístupný změně, ale rozum trpný je pomíjivý a bez něho duše nemyslí nic" (O duši III, 5). Zatímco všechny funkce duše jsou spojeny s tělem a sdílejí jeho osud, činný rozum nikoli; je oddělen od těla, je věčný, nesmrtelný. Kolem činného rozumu se později, zejména ve středo­ věku, rozvíjelo mnoho spekulací, které z něho činily jakousi věčnou a nesmrtelnou sílu nad čloi ~kem. Avšak Aristotelův činný rozum je tak jako jeho první hybatel nikoli transcen­ dentní silou, nýbrž teoretickým východiskem k osvětlení aktivity látky a těla, neboť jak bylo řečeno, Aristoteles odmítl samopohyb hmoty. Není ovšem pochyby, že se zde jedná 0 dědictví platonismu a objektivního idealismu vůbec, které Aristoteles nikdy zcela nepřekonal, byť o to neustále usiloval. Rozum však podle Aristotela poznává nejen bytí, ale 1 dobro. Člověk touží po dobru a usiluje o ně. K jeho dosažení může spět pod vedením bud nerozumné žádostivosti, nebo rozumového usuzování. Rozum, který zná, co je dobro, má řídit a usměrňovat jednání člověka. Vůle je žádostivost řízená rozumem, myšlení zaměřené k jednání. Ve svém spise O duši Aristoteles velmi zajímavě vylíčil úlohu žádosti v duševním životě člověka, vztahy mezi vůlí a žádostmi, které se nejednou stávají rozpornými. Ve svém díle O duši Aristoteles stejně jako v jiných

PŘEDMLUVA

35

svých dílech pečlivě prozkoumal a popsal duševní činnosti, utřídil je, a tím se stal zakladatelem psychologie. Člověku objasnil mnohé stránky jeho duševního života. Tento spis měl velký význam i pro teorii poznání. V tomto krátkém přehledu o Aristotelově filozofii přírody a psychologii jsme chtěli především ukázat, jak se jejich autor snažil odhalovat dialektické souvislosti mezi přírodními jevy na jedné straně a člověkem a přírodou na straně druhé. Je prvním z řeckých filozofů, který při zkoumání přírody a člověka vyhledával a využíval racionálních momentů svých předchůdců, usiloval dialekticky překonat jejich jednostranné pohledy a vytvořil tak syntézu vědění své doby. To se mu přes různé nedostatky podařilo. Ke zkoumání přírody a člověka zvolil dvě cesty — in­ duktivní a deduktivní. Vždy dával přednost empirickému materiálu a smyslovému pozorování. Nicméně si byl vědom, že induktivní cesta sama nemůže vést k vědeckým teoriím, nýbrž že musí být doplněna cestou deduktivní. Avšak cen­ trální pojmy své fdosofie, stejně jako filozofie přírody se vždy snažil verifikovat a odvozovat induktivně, z faktů. Filozofické pojmy mu nebyly jen konstitutivní součástí systému, nýbrž i heuristickými prostředky k tomu, aby nerozčleněný a ne­ zvládnutý materiál teoreticky zpracoval a vtělil do systému. Pro nedostatek pozorovaného materiálu však nemohly být mnohé všeobecné otázky uspokojivě osvětleny. Proto tu i racionální spekulace sehrávala pokrokovou úlohu. Při hodnocení Aristotelovy filozofie přírody bývá někdy jednostranně zdůrazňováno, že se stala překážkou pro rozvoj přírodních věd. To platí jen podmíněně a platí to především 0 reakčním konzervatismu a dogmatismu středověkého aristotelismu, který byl výtvorem nikoli Aristotelovým, nýbrž středověkého teologického myšlení. V podstatě Aristo­ telovy filozofie naopak tkví mocný popud pro gnozeologický 1 morální optimismus; v něm je založena tendence pronikat

36

PŘEDMLUVA

co nejhlouběji do přírodní, společenské i duchovní skuteč­ nosti. Jestliže, jak říká V. I. Lenin, „kněžourství ubilo v Aristotelovi sivé a zvěčnilo mrtvé"*, pak úkolem marxisticko-leninské filozofie je odhalovat a obhajovat aktuálního ži­ vého a stále působícího Aristotela. Jakub Netopilík

i

• Lenin, V. I.: Filozofické sešity. I n : Spisy. Sv. 38. Praha, S N P L 1960, s. 373.

O VZNIKU A ZÁNIKU

ÚVOD

39

K ústředním tématům Aristotelovy filozofie přírody patří pohyb a změna. Aristoteles byl vlastně prvním řeckým mysli­ telem, který rozpracoval do filozofických důsledků poznatek, že pohyb je nejen nedílně spjat s každou přírodní bytostí, ale že je v jistém smyslu i příčinou jejího vzniku a dalšího utváření. Proto se při zkoumání pohybu neomezil na pouhou klasifikaci jeho druhů, ale analyzuje i jeho jednotlivé složky a vše, co s pohybem souvisí. Základní rozbory této problema­ tiky jsou obsaženy v osmi knihách Fysiky, nejrozsáhlejšího a nejznámějšího Aristotelova pojednání o filozofii přírody. Ve Fysice vysvětluje Aristoteles svoji teorii o třech principech bytí, tj. o látce, tvaru a „zbavenosti" (nepřítom­ nosti jiného tvaru, kterého daná bytost může nabýt teprve změnou), vymezuje a analyzuje pojmy pohybu, příčiny, místa, času, přetržitosti a nepřetržitosti i některé další a zdůvodňuje své tvrzení o nutnosti věčného kruhového pohy­ bu ve vesmíru. Aristotelovy rozbory ve Fysice jsou analýzami pohybli­ vého (přírodního) jsoucna a pohybu vůbec a nenacházíme zde zmínky o tom, jak stanovenými principy vysvětlit bytí jakékoli konkrétní podstaty a jakýkoli přírodní proces. Tyto otázky řeší Aristoteles v dalších spisech s přírodněfilozofickou tematikou. K nim náleží i nevelký, ale z hlediska dějin filozofie přírody významný spis O vzniku a zániku, jehož český překlad zde poprvé předkládáme naší čtenářské veřejnosti. Tématem spisu — jak naznačuje již jeho název — je problematika vzniku a zániku a některé další otázky, které

40

O VZNIKU A ZÁNIKU

s těmito druhy změny úzce nebo i jen volněji souvisí. Stejně jako u jiných Aristotelových děl je i zde původní struktura celého pojednání nejistá. Je pravděpodobné, že do spisu bylo při pozdější redakci zahrnuto několik menších, původně samostatných pojednání, a nelze vyloučit ani původní spo­ jení vlastního jádra spisu (zvláště 1.—4. kapitoly I. knihy) s některými úseky Fysiky. Svědčí o tom i skutečnost, že v jiných Aristotelových dílech se odkazuje nejen na pojednání O vzniku a zániku (Peri geneseós kai fthorás) — ojediněle ve spisu Meteorologika —, ale i na jeho jednotlivé části, které tu jsou uváděny pod zvláštními názvy, např. O činném působení a trpném podléhání (Peri tú poiein kai paschein — 7.—9. kapitola I. knihy), O prvcích (Peri stoicheión — 1.—6. kapitola II. knihy), O míšení (Peri mixeós — JO. kapitola I. knihy), a rovněž se k některým místům tohoto textu někdy zřetelně vztahují i odkazy na Fysiku. Dobu, kdy b i spis O vzniku a zániku napsán, nepoda­ řilo se badatelům přesněji určit. Obdobně jako při pokusech 0 zjištění původní struktury Aristotelových děl nemá totiž výzkum ani pro určování jejich chronologie dostatečné přímé zprávy. Na základě srovnávání a analýz Aristotelo­ vých textů a údajů o jeho životě však bylo vysloveno mínění, že jádro spisu O vzniku a zániku napsal Aristoteles pravdě­ podobně v letech 355—347, tj. v posledním období svého pobytu v Platónově Akademii. Ve stejné době se předpokládá 1 vznik některých dalších Aristotelových děl o filozofii přírody: většiny knih Fysiky, spisu O obloze a IV. knihy pojednání Meteorologika. Na rozdíl od některých jiných spisů uvádě­ ných pod jménem Aristotelovým nebyly proti autenticitě pojednání O vzniku a zániku (a stejně i dalších právě jme­ novaných děl) vzneseny žádné konkrétní námitky.

ÚVOD

41

V tradičním uspořádání, jehož původ lze snad hledat až u Androníka Rhodského, prvního antickélw vydavatele Aristotelových spisů, tvoří pojednání O vzniku a zániku dvě knihy s poněkud odlišnou tematikou. I. kniha je věnována obecnému zkoumání vzniku a zá­ niku, jejich srovnání s jinými druhy změn a výkladu někte­ rých fyzikálních dějů, které se vznikem a zánikem souvisí (dotyk, vzájemné působení a směšování věcí). Výsledky těchto rozborů jsou pak využity v II. knize, kde Aristoteles vysvětluje a zdůvodňuje svoji teorii o vzájemných přemě­ nách čtyř prvků (stoicheia), tj. ohně, vzduchu, vody a země, které ve shodě s Empedokleem (5. stol. př. re. I.) a dalšími řeckými mysliteli pokládá za čtyři základní přírodní látky. (Skutečnost, že Aristoteles zde — na rozdíl od některých jiných svých pojednání — nemluví o pátém prvku, aithéru, nemusí nutně svědčit o změně jeho názorů v této věci. Aithér, předpokládaná látka nebeských těles, se totiž nemůže podle Aristotelova názoru v nic jiného přeměňovat a je jí vlastní pouze dispozice ke stálému kruhovému pohybu). * Každý vědecký poznatek, teorie i filozofický výklad představují jen určitý historický stupeň v celkovém vývoji lidského poznání. Jsou vždy vázány na dobu svého vzniku, na konkrétní společenskohistorické podmínky, pravdivá složka v nich bývá skryta v síti omylů, ale na druhé straně, pokud jsou skutečně vědecké, obohacují svým dílem, buď více nebo méně významným, trvale lidské znalosti a zpravidla i působí na další vývoj vědy. To ovšem platí i o celé filozofii Aristote­ lově, a tedy i o jeho úvahách o vzniku a zániku. Chceme-li postihnout, alespoň v hlavních rysech, jejich dobovou váza­ nost i význam pro další vývoj poznání, můžeme vyjít ze stručné charakteristiky obsahu a metody Aristotelova výkladu v I. knize tohoto spisu.

42

O VZNIKU A ZÁNIKU

Rozbor v I. knize zřetelně navazuje na některé jiné Aristotelovy spisy, zvláště na ta místa Fysiky, kde se obecně pojednává o pohybu a změně. Při sledování výkladu je tu proto nutno mít na zřeteli Aristotelovo dělení změn: k změ­ nám (metabolai) patří vznik (genesis), zánik (fthora) a tři základní druhy pohybu (kinésis), tj. pohyb místní (z místa na místo — kinésis kata to pú, resp. kata topon), kvalitativní změna (alloiósis) a kvantitativní změna (růst a zmenšování — auxésis kai meiósis, resp. fthisis). Je třeba předpokládat i užší souvislost mezi tímto textem a Aristotelovým výkladem v 7.—9. kapitole VII. knihy Metafysiky, kde se pojednává také o vzniku, ale stručněji a z obecnějšího, logicko-ontologického hlediska, přesahujícího rámec filozofie přírody. Vlastní jádro celého spisu tvoří první čtyři kapitoly I. knihy. Obdobně jako v mnoha jiných svých spisech začíná Aristoteles i tu svůj rozbor výkladem a kritikou názorů, které vyslovili o vzniku a zániku jeho předchůdci, zvláště Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Platón. Z analýzy těchto starších názorů, motivované snahou o řešení zkoumané problematiky v rámci jeho celkové filozofické koncepce, vy­ plývá pro Aristotela několik základních otázek týkajících se vzniku a zániku. Přehledně je lze shrnout takto: Dochází v přírodě vůbec ke vzniku (a ovšem i k zániku jako jeho protějšku a neoddělitelnému doplňku) ? V jakém smyslu lze vůbec o vzniku a zániku mluvit? Dochází-li ke vzniku a zániku, čím se liší od kvalitativní změny (např. změny zbarvení) a od změny kvantitativní? Jak se vztahují vznik a zánik k jsoucímu a k nejsoucímu ? Je možná vzájemná přeměna prvků? K formulaci prvních dvou otázek vede Aristotela pře­ devším skutečnost, že mnozí starší myslitelé (i všichni výše uvedení) možnost vzniku a zániku buď výslovně, nebo ne­ přímo popírali. Tak např. Anaxagorás soudil, že vše, co se obvykle nazývá slovem „vznik", je vlastně pouhou kvalitativní

ÚVOD

43

změnou. Zcela nutně vyplývá tento názor, jak ukazuje Aristoteles v úvodním výkladu, z učení těch, kteří předpoklá­ dají pouze jednu základní přírodní látku (např. staří mílétští myslitelé). Podle jiných Aristotelových předchůdců, kteří uznávali za základní přírodní látky nedělitelné veličiny (atoma), aí již tělesné (atomisté) nebo v podobě geometric­ kých plošek (Platón), není zase vznik ničím jiným než slučováním těchto atomů. Obdobně, i když v rámci svého učení o čtyřech prvcích, mluví i Empedoklés o vzniku a záni­ ku jako o pouhém směšování a vzájemném střídání míšených věcí. Na druhé straně však musí Aristoteles brát v úvahu každodenní zkušenost o vznikání nových jedinců v rámci každého biologického druhu, o zániku jiných, o stálém kolo­ běhu rození a zániku. Tato zkušenost se pro Aristotela obráží i v tom, že běžný řecký jazyk (dodejme: obdobně jako jiné přirozeně vzniklé jazyky) má pro vznik a zánik své zvláštní výrazy: genesis o fthora. (Aristoteles si při svých filozofických rozborech pozorně všímal slovní zásoby a výra­ zových forem běžného jazyka své doby, a to právě jako pro­ jevu věkovité zkušenosti lidstva o světě.) Jak tedy filozo­ ficky objasnit význam slov „vznik" a „zánik", jak ukázat, že ke vzniku a zániku v přírodě skutečně dochází, a jak je rozli­ šit od jiných změn, především od změny kvalitativní? Tak se tu objevuje první skupina otázek. K další otázce dává Aristotelovi podnět především jeden poznatek o běžném chápání vzniku. Ten se totiž obvykle pojímá jako objevení se něčeho, co tu nebylo, jako přechod nejsoucího ve jsoucí. Stará filozofická poučka (setkáváme se s~ní např. již v 5. stol. př. n. I. u eleata Melissa) však praví, že z ničeho (nejsoucího) nemůže nic vzniknout. Aristoteles si tedy musí položit i otázku, jakým způsobem se vznik a zánik vztahují ke jsoucímu a nejsoucímu. Poslední ze zmíněných otázek je do jisté míry reakcí na Empedokleovo tvrzení, že žádný ze čtyř prvků se nemůže

44

O VZNIKU A ZÁNIKU

změnit v jiný (např. voda ve vzduch apod.), že každý z nich je neměnnou základní přírodní látkou. Přijmout tento výklad znamená však pro Aristotela popřít možnost veškerých kvalitativních změn a dostat se do rozporu s těmi pozorovanými skutečnostmi, které se teorie o čtyřech prvcích právě snažila vysvětlit (např. změny skupenství vody). Každý ze čtyř prvků charakterizují totiž podle této teorie dvě ze čtyř základních kvalit, resp. „rozdílů", tvořících dvě dvojice, jejichž členy jsou navzájem protivné: „teplé" — „chladné", „vlhké" — „suché". Tak je v Aristotelově pojetí oheň „teplý a suchý", vzduch „teplý a vlhký", voda „chladná a vlhká" a země „chladná a suchá". V rámci této teorie, která přes svůj téměř zcela spekulativní ráz a z něj pramen '~í omyly obsahuje i některé obecnější postřehy trvalé hodnoty (např. samu myšlenku o existenci prvků), je ovšem plně oprávněné se tázat, zda u každého prvku může dojít k vystří­ dání jednoho nebo obou rozdílů jejich protivami („teplé" — „chladné" apod.), tj. zda se prvky mohou měnit navzájem jeden v druhý. Řešení této otázky je přitom pro Aristotela velmi důležité: pokus o zdůvodnění a vysvětlení vzájemných přeměn prvků je nutnou součástí jeho výkladu přírody jako neustálého koloběhu vznikání a zanikání, jemuž je podrobeno vše pozemské. V metodě, které Aristoteles používá při zkoumání uve­ dených problémů, lze rozeznat několik základních složek, typic­ kých i pro jiná Aristotelova díla s přírodněfilozojickou tema­ tikou. Jednak je to odkrývání nedůsledností a rozporů v ná­ zorech předchůdců. Tak např. hned v 1. kapitole Aristoteles zjišťuje, že „Anaxagorás nepochopil svůj vlastní výklad", neboť říká, „že vznik a zánik je totéž co kvalitativní změna; při tom však tvrdí, že prvků je mnoho". Další složkou Aristotelovy metody je důsledná aplikace obecných výklado­ vých principů jeho filozofie, především pojmů látky a tvaru, možnosti a skutečnosti. (K těmto principům dochází ovšem

ÚVOD

45

Aristoteles právě ve své přírodní filozofii, zvi. při zkoumání pohyblivého jsoucna ve Fysice.^ Důležitou, i když ne na první pohled patrnou roli má při tom využívání analogie, o jejímž významu se Aristoteles výslovně zmiňuje v některých jiných svých spisech, např. v Metafysice nebo v krátkém pojednání O paměti a vzpomínání (viz dále v tomto svazku). Tak např. pojem-látky (hýle) dostává svůj filozofický obsah na základě jisté analogie mezi přírodními procesy a lidskou tvůrčí činností: hýle znamenalo původně „les", „dříví", a to zvláště ve smyslu stavební látky, a brzy i obecně jakýkoli stavební materiál. (Z tohoto hlediska je příznačné, že ve spise O vzniku a zániku nemluví Aristoteles často přímo o látce, ale o tom, „co je na způsob látky" [hóshýlé].^ Využí­ vání analogie má ovšem i svá úskalí, jichž si byl Aristoteles do značné míry vědom: právě touto cestou se staré filozofické výklady přírody často dostávaly do oblasti neadekvátních spekulací. K základním složkám Aristotelovy metody patří i stálé konfrontování zkoumaných i nově formulovaných tvrzení se získanou zkušeností, ať již vlastní nebo obecnou, a to i v je­ jích různých složitě zprostředkovaných podobách (např. ve zmíněných stránkách běžného jazyka). „Příčinou, pro niž se jen v menší míře může vysvětlit to, co se obecně uznává," říká Aristoteles v 2. kapitole, „je nedostatek zkušenosti. Proto ti, kteří se pilně zabývali přírodními jevy, mají více schopnosti klást za základ takové počátky, které jsou mnohem obsáhlejší." A ještě je tu ovšem třeba uvést, že se zřetelem ke zkušenosti (as využitím výkladových principů své filozofie) hledá Aristoteles logické vysvětlení zkoumaných jevů a objasňuje a upřesňuje obsahy příslušných pojmů. Při rozboru v úvodních kapitolách spisu O vzniku a zá­ niku může ovšem Aristoteles aplikovat nejen obecné výkla­ dové principy své filozofie, ale i řadu dalších poznatků a teo­ rii, k nimž došel již v jiných dílech. Názorně to lze doložit

46

O VZNIKU A ZÁNIKU

na Aristotelově kritice atomistického učení v 2. kapitole. Ačkoli mluví Aristoteles o atomistech s velkým uznáním (spis O vzniku a zániku je také jedním z nejdůležitějších dochovaných antických pramenů o jejich názorech), jejich teorii o nedělitelných veličinách rozhodně odmítá. Vychází přitom ze svého pojetí nepřetržitosti, jak je formuloval v VI. knize Fysiky při zkoumání Zénónových paradoxů: každou nepřetržitou veličinu (kontinuum) lze „skutečně" (k danému okamžiku) rozdělit jen na konečný počet částí, které pak mohou být dále a dále děleny. Každá nepřetržitá veličina (např. přímka) má tedy „co do skutečnosti" ome­ zený počet částí, „co do možnosti" však neomezený. V rámci této teorie, která zásadním způsobem ovlivňovala pojetí nepřetržitých veličin v přírodní filozofii a matematice až do novověku, je ovšem tvrzení o reálné existenci nejmenších, dále nedělitelných částic nepřípustné. Bereme-li však v úvahu celkový přístup Aristotela k učení atomistů, je nutno konsta­ tovat, že jeho kritika je tu motivována hlouběji. Míří na ty nedostatky starého atomismu, které dnes shrnujeme v tvrzení o jeho převážně mechanistickém rázu: je to především jeho neschopnost uspokojivěji vysvětlit specifické vlastnosti celku proti částem a také vznik a povahu smyslových kvalit.

ÚVOD

47

(konkrétní) podstata není ovšem před svým vznikem skuteč­ ností, ale ona předchozí musela již mít schopnost se v ni přeměnit, byla tedy již „v možnosti" touto novou. V tomto smyslu je vznik pro Aristotela vznikem „z nejsoucího ve skutečnosti" a „ze jsoucího v možnosti". Právě svou výluč­ nou vázaností k podstatě se liší v Aristotelově koncepci vznik a zánik od kvalitativních a kvantitativních změn. Při nich dochází jen k „dílčímu" vzniku a zániku odpovídajících vlastností dané podstaty, která zůstává jako taková táž. (V celém tomto řešení se výrazně obráží tzv. substanciální pojetí, vycházející z ostrého rozlišování mezi podstatou a jejími vlastnostmi a příznačné pro celé starší epochy dějin filozofie.) Krátce a nepřímo je tu dotknuta i otázka, která je na­ snadě: Není tedy přeměna jednoho prvku v druhý, spočívající ve vystřídání jedné nebo obou zmíněných kvalit jejich proti­ vami, pouhou kvalitativní změnou? Aristotelovo řešení je nastíněno ve 4. kapitole: ony kvality nelze zřejmě pokládat za pouhé vlastnosti, jejichž změnou by se podstata sama nemě­ nila. Jsou to naopak „rozdíly", které jednotlivé prvky jako podstaty teprve vytvářejí. Podrobné vysvětlení předpokládané soustavy vzájemných přeměn prvků nalezneme až v II. knize.

Hlavní závěry, k nimž dospívá Aristoteles svou metodou při řešení výše uvedených otázek, jsou tyto : K vzniku a zániku v přírodě skutečně — a to neustále — dochází. Ve vlastním smyslu slova („naprosto") tu však vznikají jen podstaty, přesněji řečeno: podstaty s látkou a tvarem, tj. konkrétní jednotliviny (ty, které se ve spise Kategorie nazývají „prvními podstatami" a v VII. knize Metafysiky „složenými podstatami"), a také určitá množství základních přírodních látek. Není to však vznik a zánik z ničeho, nýbrž přeměna jednoho jsoucna v jiné, vystřídání jednoho tvaru druhým. — Nyní přichází ke slovu jemná aplikace výkladových pojmů možnosti a skutečnosti: žádná

Stručný nástin obsahu a metody výkladu podaného v prvních čtyřech kapitolách spisu O vzniku a zániku již dosti ukazuje celkový ráz i obecnější dobové rysy Aristotelova uvažování o této problematice. Antické zkoumání přírody, vznikající a rozvíjející se převážně v obecném, po dlouhou dobu vnitřně téměř nediferencovaném rámci filozofie („lásky k moudrosti"), a to v relativně velmi příznivých podmín­ kách některých městských států tehdejšího Řecka, nedospělo k experimentu ve smyslu novověké přírodovědy. Staří řečtí myslitelé vycházeli při svých výkladech přírody z běžné

48

O VZNIKU A ZÁNIKU

zkušenosti o světě, a to jak vlastní, tak ze zkušeností předcho­ zích generací, ale poměrně brzy se u nich — alespoň u někte­ rých — projevuje i tendence k soustavnějšímu pozorování zkoumaných jevů. Skutečnost, se kterou se setkávali, se snažili racionálně vysvětlit, při čemž využívali ponejvíce pojmů a dalších výkladových prostředků, které se vytvořily v běžném praktickém životě. ( Výzkumy potvrzují, že snaha o zavádění zcela nových odborných termínů není pro klasické období řecké filozofie nikterak typická.) Při dosažení určitého stupně poznání musely být ovšem obsahy těchto pojmů nově vysvět­ lovány a upřesňovány a bylo nutno také odkrývat jejich vzá­ jemné souvislosti. Obdobně tomu bylo i s dalšími výklado­ vými prostředky a formami argumentace. Zde se již vytvářely první počátky vědecké metody obecného zkoumání přírody. Všude tam, kde poznatky nebyly dostatečné nebo nějak ověři­ telné, pronikalo ovšem do tehdejších výkladů mnoho neopod­ statněné spekulace. Zpravidla se však usilovalo o to, aby podané vysvětlení vycházelo ze zkušenosti a bylo racionálně odůvodněné. Základní práci ve zmíněném objasňování a upřesňování pojmů, jimiž se staří řečtí myslitelé pokoušeli vysvětlit přírodní dění, vykonal právě Aristoteles. (V našem textu se to týká především pojmů vzniku a zániku, ale i některých dalších.) Jak již bylo řečeno, Aristoteles kladl také velký důraz na zkušenost a pozorování. Sám utřídil a zpracoval velké množství dřívějších poznatků a vlastním pozorováním — zvláště v oblasti živé přírody •— získal mnoho nových. (Je oprávněně považován za zakladatele biologie.) Jedním z hlavních motivů pro vytváření jeho sylogistiky byla také snaha o získání vhodného nástroje pro třídění poznatků a klasifikaci pojmů. Důraz na zkušenost a současně i na formální, logickou odůvodněnost podávaného výkladu patří k základním rysům jeho filozofie přírody. Riziko spekulativního domýšlení, při němž výklad vždy

ÚVOD

49

nabývá povahy více nebo méně pravděpodobné hypotézy (jak říká obdobnými slovy již Platón v dialogu Tímaios^, stejně jako i přijímání cizích zkušeností, často těžko ověřitelných, vedly zcela zákonitě Aristotela i k mnohým tvrzením, která musela věda ve svém pozdějším vývoji odmítnout. Jeho filozo­ fie přírody však přinesla řadu mimořádně významných vý­ sledků trvalé hodnoty, které mohla pozdější věda dále rozvíjet: základní pojmový aparát, požadavek přísně racionálního výkladu vycházejícího ze zkušenosti o skutečném světě, zdokonalené prostředky argumentace, filozofické rozpracování problematiky pohybu, času (ve smyslu fyzikální veličiny), příčin, nepřetržitosti a mnoho jiného. Z filozofického hledis­ ka byla pro další vývoj podnětná i koncepční jednotnost Aristotelových výkladů přírody, jejich — do značné míry pro­ gramová — neuzavřenost, vybízející k dalšímu zkoumání a řešení, a četné prvky dialektického myšlení, které tu jsou obsaženy — mnohé z toho umožnil plně docenit teprve vznik materialistické dialektiky. Velcí filozofové a přírodovědci ra­ ného novověku kritizující často pod jménem Aristotelovým neplodnost některých směrů pozdně středověkého aristotelismu, zvláště jejich lpění na liteře starých výkladů, si zpra­ vidla neuvědomovali, že při své kritice využívají i mnoha hledisek, postupů a metodologických zásad, které v jejich prvotní podobě formuloval právě kritizovaný antický myslitel. To vše musíme mít na zřeteli při četbě Aristotelových textů o filozofii přírody.

Stejný způsob zkoumání je ve spise O vzniku a zániku použit i ve zbývajících kapitolách I. knihy i v celé II. knize. V 5. kapitole I. knihy je ve vztahu ke vzniku a zániku zkoumán další druh pohybu, kvantitativní změna, přesněji řečeno růst a zmenšování. Vzhledem k tomu, že zásadní rozdíl jnezi vznikem a zánikem na jedné straně a ostatními druhy

50

O VZNIKU A ZÁNIKU

změn na straně druhé byl vytčen již v předchozím textu, hledá zde Aristoteles především odpověď na to, jaké jsou vlastní znaky růstu a zmenšování, jak k nim dochází a jací činitelé při tom působí. Že růst a zmenšování jsou změnami co do velikosti, je samozřejmé. Je tu však nutno vytknout jejich další důležitý znak, jímž se kvantitativní změna obecně liší od místního pohybu: zatímco při něm mění pohybující se těleso své místo jako celek, při růstu a zmenšování mění své místo pouze části tělesa, obdobně jako při zpracování kovu. Z příměru ke kování by mohl vzniknout dojem, že Aristoteles v 5. kapitole uvažuje obecně o zvětšování a zmen­ šování objemu těles, ale ve skutečnosti tomu tak není. Z dal­ šího Aristotelova výkladu totiž vyplývá, že předmětem úvah je tu téměř výhradně růst živých bytostí jako biologický pro­ ces. (Aristoteles si sice všímá v této souvislosti i změny objemu při vypařování vody, ale to chápe jako následek přeměny vody ve vzduch, tj. jako projev vzniku, nikoli jako kvantitativní změnu.) Z tohoto hlediska se zde také zkoumá, co vlastně působí růst, co musí přistoupit k živé bytosti, aby rostla. Odpověď je hledána opět pomocí výkladových principů látky a tvaru. Je růst přistupováním něčeho k látce, nebo přistupováním k tvaru, nebo k obojímu? Je zajímavé, že Aristoteles ve svých spekulativních úvahách v této otázce dochází k závěru, že ono „přistupování" se musí týkat především tvaru, nikoliv látky, která se v organismu těles­ nými procesy stále vyměňuje. Tento v zásadě správný postřeh o stálé látkové výměně v živých tělech byl později v antice i ve středověku předmětem četných sporů a pochyb. To, co svým „přistupováním" působí růst, je konečně podle Aristotelova výkladu potrava, činitel, který musí mít dispozici k tomu, aby se přeměnil v určité kvantum vyživo­ vaného těla. Vlastní zdroje růstu a zpracování potravy v ži­ vém organismu tu tedy zůstávají mimo pozornost, i když měl o nich Aristoteles již jistou představu. Ve vztahu

ÚVOD

51

k celkovému tématu pojednání šlo především o vytčení rozdílu mezi vznikem „naprosto" a růstem a současně i o vytčení toho, v jakém smyslu i při kvantitativní změně k určitému vznikání (přeměňování potravy) dochází. Zbývající čtyři kapitoly I. knihy jsou organickým doplňkem předloženého výkladu. Aristotelovy úvahy tu stále směřují k dalšímu zdůvodnění a vysvětlení vzájemných přeměn prvků. K takovým přeměnám může podle Aristotela docházet jen vzájemným působením prvku na prvek. Vzá­ jemné působení těles i jejich směšování však není v jeho koncepci možné bez dotyku, buď přímého, nebo přes nějaké další těleso tvořící „prostředí". Je tedy nutno nejprve analy­ zovat dotyk (6. kapitola). Je to opět typická analýza pojmu, objasňování a zpřesňování jeho obsahu. Rozbor vychází ze zjištění, že dotyk je možný jen u toho, co má polohu, a poloha zase předpokládá místo. „Dotýkat se" pak znamená „mít konce v témž místě zároveň", ale je nutno ještě upřesnit, že mluvit o dotyku má smysl jen u veličin, které jsou od sebe odděleny. Toto vymezení je však pro Aristotela v dané sou­ vislosti příliš obecné, neboť ho zajímá především dotyk, který vyvolává u dotýkajících se těles nějakou změnu. Předpokla­ dem pro takový dotyk je právě schopnost obou těles navzájem na sebe působit. Vzájemné působení těles se tak stává tématem dalšího výkladu (7.—8. kapitola). Při úvahách o vzájemném působení věcí vystupuje mezi zmíněnými složkami Aristotelovy metody opět do popředí věnování kritické pozornosti názorům předchůdců. Staří řečtí myslitelé si v této souvislosti kladli především otázku, zda vzájemné působení věcí je umožňováno tím, co je na nich stejné, nebo tím, co je různé. Z těch, kteří o tom uva­ žovali, téměř všichni došli k závěru, že působit na sebe mohou jen věci různé, protože při setkání stejného nelze najít žádný důvod ke změně. Podle Aristotela jediný Démokritos zastával názor, že působit na sebe může jen to, co je stejné,

52

O VZNIKU A ZÁNIKU

0 že různost naopak možnost vzájemného působení vylučuje. Řešení, které zde Aristoteles předkládá, v jistém smyslu slučuje — jak je to pro jeho filozofii typické — obě proti­ chůdná stanoviska, a to bez logického sporu, protože každé z nich je vztaženo k jiné stránce zkoumaného děje. Vzájem­ né působení totiž podle Aristotelova výkladu předpokládá stejnost i různost: aby věci mohly na sebe vzájemně působit, musí být stejného rodu, ale rozdílného druhu. Tak např. může působit jedno těleso na jiné nebo zase barva na barvu. (V Aristotelově pojetí se „složené1'' podstaty — konkrétní bytosti — téhož druhu liší svou látkou a jinak jen nepodstat­ nými vlastnostmi. Proto se tu mluví pouze o rozdílech co do druhu a ne o rozdílech individuálních. Pozdějším komentá­ torům to ovšem přineslo problém, zda se tu totožnost co do rodu a různost co do druhu týká „složených" podstat jako celku nebo jen těch jejich vlastností, jimiž na sebe působí.) Zmíněná tendence k polarizování opaků a jejich opětnému spojování do vytčených souvislostí se zde projevuje i v tom, že Aristoteles u vzájemného působení téměř důsledně rozlišuje stránku aktivní („činné působení11') a pasivní („trpné podléhání"), přičemž bere zřetelně v úvahu, že věc, která něčemu „trpně podléhá", může současně — jak zpětně, tak 1 ve vztahu k něčemu jinému —i „činně působit". „Podléhat působení" přitom může jen to, „co má tvar v látce", tj. „slo­ žená" podstata. Dalším předmětem Aristotelových úvah je tu otázka, jak k vzájemnému působení věcí vůbec dochází. V této souvislosti Aristoteles opět nejprve zkoumá názory svých předchůdců {8. kapitola). Kritizuje zde zvláště učení Démokritovo •o vzájemných nárazech atomů. Proti němu vyvozuje ze svého pojetí nepřetržitých veličin závěr, že nic nedělitelného nemůže podléhat nějakému působení. (Nedělitelný je pro něho z tohoto hlediska pouze bod bez rozměrů a bez látky, který je výsledkem abstrakce.) Jako neuspokojivý pak odmítá

ÚVOD

53

i výklad Empedokleův, podle něhož pronikají do sebe tělesa při vzájemném působení jakýmisi průduchy. Vlastní řešení předkládá Aristoteles v 9. kapitole. Strohá obecnost závěru svědčí nepřímo o tom, jak si starý řecký racionalismus ve svých vrcholných podobách někdy uvědomoval hranice své metody, za nimiž začínala oblast pouhých dohadů. Aristoteles se tu omezuje na tvrzení, že k vzájemnému působení věcí je nutný dotyk a jejich přiro­ zená schopnost na sebe působit. Tématem poslední, 10. kapitoly I. knihy je směšování. Ke zpracování tohoto tématu vedou Aristotela dva základní důvody. Jedním je již zmíněné Empedokleovo tvrzení, že vznik a zánik není ničím jiným než směšováním a střídá­ ním míšených věcí. Za druhé je pak nutno pokusit se v rámci vlastní koncepce o vysvětlení toho, jak se směšováním jednot­ livých prvků vytvářejí ostatní, složitější přírodní látky. Aristoteles zde nejprve uvažuje o rozdílu mezi vznikem a směšováním. Dochází k závěru, že při směšování původní složky ve směsi sice netrvají „každá zvlášť", ale na rozdíl od vzniku, který je vždy zánikem předchozího, tu jsou dále „v možnosti", takže je lze od sebe zase odloučit. (V 6. kapi­ tole II. knihy je tento závěr dále upřesňován v tom smyslu, že pouhým smíšením nevznikne nová bytost, pokud tu chybí nový „tvar".) Z tohoto hlediska je pak opět kritizováno učení atomistů, podle něhož se s původními složkami neděje při směšování žádná změna a dochází tu jen ke skládání neměnných, nedělitelných částic vedle sebe. Třetí okruh problémů, jimiž se Aristoteles v 10.kapitole zabývá, lze shrnout v otázku, jaké jsou podmínky smísitelnosti, co lze vůbec směšovat. I zde je podána pouze nejobecnejší odpověď, zahrnující v sobě prvky běžné zkušenosti: smísitelné je pouze to, co je pro nějaký rozdíl („protivnost") ve vlastnostech schopné na sebe činně působit a co „lze snadno omezit" (co je tekuté), přičemž malé množství látek se mísí

54

O VZNIKU A ZÁNIKU

rychleji. Další výklad o směšování prvků je podán v II. knize. Z deseti kapitol II. knihy je prvních osm opět věnováno spekulativní teorii prvků. Nejprve jsou zde dále zdůvodňo­ vány a objasňovány některé základní myšlenky, s nimiž jsme se setkali již v I. knize. Jsou to tvrzení o možnosti vzájem­ ných přeměn prvků (1. kapitola), o dvojicích rozdílů, jimiž se prvky cd sebe liší (2. kapitola), a o počtu prvků (3. kapi­ tola). Ve 4. kapitole Aristoteles podrobně rozpracovává před­ pokládanou soustavu vzájemných přeměn prvků. Rozlišuje zde dva druhy takových přeměn: jednak ty, při nichž zaniká pouze jeden rozdíl (např. změna „vody" v „zemi", při níž rozdíl „vlhké" nahrazuje jeho protiva „suché"), jednak ty, při nichž se mění rozdíly oba (např. změna „vody" v „oheň" — „vlhké" a „chladné" se tu mění v „suché" a „teplé"). Přeměny druhého druhu se podle jeho názoru musí uskuteč­ ňovat postupně dvěma přeměnami jednoduššími (první druh). Na základě těchto předpokladů jsou pak přísně logickým postupem stanoveny cyklické posloupnosti vzá­ jemných přeměn prvků, jež tvoří důležitou součást Aristote­ lova výkladu přírody jako stálého koloběhu vznikání a zani­ kání všeho jednotlivého. Bylo to právě konstruování těchto cyklických posloupností, které se v 19. století někdy uvádělo jako zvláště názorný příklad neopodstatněné spekulace. Současný výzkum dějin vědy hodnotí výsledky 4. kapitoly spravedlivěji: zdůrazňuje, že přes svou obsahovou neopodstatněnost je to první formálně vybudovaná teorie v této oblasti. V 5. kapitole si klade Aristoteles otázku, zda mezi prvky není jeden základní, na nějž by bylo možno ostatní reduko­ vat, jinými slovy, zda není nějaké „základní společné těleso". Celková koncepce jeho filozofie přírody ho vede ovšem k tomu že zodpovídá tuto otázku záporně a že za „společnou" tu

ÚVOD

55

uznává jen jednu stránku těles, jejich látku. V této souvislosti se také opět vrací k předpokládanému počtu prvků a zdů­ vodňuje jeho úplnost. O základním výsledku 6. kapitoly jsme se již zmínili výše. Opětovná kritika Empedokleova učení o směšování tu ústí v závěr, že pro vznik — na rozdíl od pouhé směsi — je charakteristické nabytí nového „tvaru". V tomto smyslu zde mluví Aristoteles o podstatě a přirozenosti (podstatou se v tomto případě míní „tvar" jako princip přirozeného působení) jako o příčině vzniku každé věci. Další dvě kapitoly (7—8) spojuje dílčí téma v jeden celek. Aristoteles se v nich pokouší vysvětlit vznik složitějších, „smíšených" těles z prvků. Obdobně jako při výkladu růstu se i zde přesunuje Aristotelova pozornost k živé přírodě, k otázce, jak smíšením prvků mohou vzniknout jednotlivé části živých bytostí. Aristoteles je přesvědčen, že tuto otázku lze uspokojivě zodpovědět jen tehdy, uzná-li se možnost vzájemných přeměn prvků. Zřetelně si je přitom vědom vratkosti ryze spekulativního výkladu a zdůrazňuje, že řešení je podle všech dosavadních teorií obtížné. Jeho odpověď je také opět velice obecná: smíšením prvků vznikne vždy jakýsi „střed", těleso, v němž se základní protivné rozdíly vzájemným působením přeměnily v nové, „prostřední" kvality. V 8. kapitole je tato odpověď doplněna ještě výkla­ dem, podle něhož (ve zřejmé návaznosti na učení Anaxagorovo) každé pozemské těleso v sobě obsahuje všechny prvky. Užší tematický celek tvoří i dvě poslední kapitoly (9—10). Aristoteles se v nich vrací k obecné problematice vzniku a zániku a klade si především otázku, jaké jsou princ *Py („počátky") těchto změn. V duchu své celkové filozo­ fické koncepce za ně pokládá látku, tvar a místní pohyb. Z nejobecnějšího hlediska se to týká místního pohybu způso­ bujícího střídání ročních dob, tj. pohybu, který Aristoteles na základě tehdejších geocentrických představ chápe jako sku-

56

(TVZNIKU A ZÁNIKU

tečný pohyb Slunce po ekliptice. Tento místní pohyb je podle jeho přesvědčení vlastní působící příčinou stálého koloběhu vznikání a zanikání na Zemi. Za ním vidí pohyb ještě původnější, jímž je prvotní kruhový pohyb vesmírného celku. Vzájemné přeměny prvků přitom podle Aristotela zabraňují tomu, aby se jednotlivé základní přírodní látky od sebe vzdálily a soustředily se každá ve vlastním místě. Vše jednotlivé se tedy na Zemi uskutečňuje v koloběhu stálého vznikání a zanikání, v celém vesmíru je nepřetržitý pohyb a nepřetržitý čas. Tento pohled na přírodu doplňuje ještě Aristoteles analýzou pojmu nutnosti ve vztahu ke vzniku a zániku. Z ní plyne závěr, že vše, co vzniká nutně, vzniká i věčně a že takto se vznikáním a zanikáním stále obnovuje a vrací trvání každého druhu. Aristotelovo pojetí světa jako celku, v němž dochází k nepřetržitému pohybu, vznikání a zanikání, dostává v těchto kapitolách jedno ze svých vrcholných vyjádření. Světový proces je tu sice chápán jako v zásadě kruhový, jako koloběh, kde nevratnost, „přímý směr" bytí je pouze údělem jednotlivého, ale jádro tohoto pojetí, myšlenka, že na přirozeně jsoucí je nutno se dívat jako na jsoucí v pohybu, patří k trvale cenným složkám Aristotelova myslitelského odkazu, které poskytly významné podněty dalšímu vývoji filozofického i přírodovědeckého poznání.

* Spis O vzniku a zániku byl v antice hojně čten a ko­ mentován, avšak největší pozornosti se mu dostalo až ve stře­ dověku, a to zvláště od těch filozofických směrů, které připra­ vovaly půdu pro vznik novověkého světového názoru a novo­ věké přírodovědy. Při bouřlivých událostech provázejících zánik západořímské říše mizí sice na dlouhou dobu — stejně jako mnohé jiné spisy Aristotela i dalších antických auto­ rů — z oblasti, v níž se bude rozvíjet latinský středověk, ale jeho znalost se udržuje na Východě a o něco později se pře-

ÚVOD

57

náší i do západních center arabské vzdělanosti (córdobský kalifát). Ve 12. století z něho čerpá slavný arabský filozof a výtečný znalec Aristotelových spisů Ibn Rušd (lat. Averroes) podpůrné argumenty pro své učení o věčnosti materiálního světa, které významně podněcovalo panteistické a materialistické tendence ve středověkém filozofickém myšlení (hlavní oporu přitom poskytovalo Averroovi jiné Aristotelovo dílo, kosmologické pojednání O obloze^. Znalost spisu O vzniku a zániku i dalších Aristote­ lových spisů s přírodněfilozofickou tematikou se šíří v Evro­ pě až ve 13. století, kdy se latinský středověk seznamuje při křížových výpravách jak s vyspělou kulturou islám­ skou, tak i s mnohými dosud neznámými díly antických myslitelů. Aristotelovy spisy o filozofii přírody vzbuzují ve vědeckých střediscích středověké Evropy (nejprve v Pa­ říži, později v Padově i jinde) velký zájem a spolupůsobí při postupné změně tehdejšího filozofického myšlení, které se začíná od konce 13. století stále více odvracet od ab­ straktních metafyzických úvah k poznání reálného světa. Učení Ibn Rušda při tom nalézá řadu stoupenců, tzv. la­ tinských averroistů (Siger z Brabantu, Jan z Jandunu aj.), kteří se často dostávají do konfliktů s církví. V této souvislos­ ti je třeba se zmínit i o tom, že ke čtyřem nejstarším docho­ vaným spisům s filozofickou tematikou od českého autora patří i jeden latinský komentář ke spisu O vzniku a zániku. Napsal ho v sedmdesátých letech 14. století učitel a pozdější rektor pražské univerzity M. Jenek Václavův, u něhož je patrné jisté tíhnutí k učení Averroovu a k obdobně působícím názorům jiného velkého vykladače Aristotelových děl, antic­ kého filozofa Alexandra z Afrodisiady (tři další spisy do­ chované ve stejném kodexu jsou komentáře téhož autora k Aristotelovým spisům O obloze, O duši a Politika;. Ve 14. století i později studují a komentují spis O vzni­ ku a zániku i stoupenci jiných filozofických směrů, zvi. tzv.

O VZNIKU A ZÁNIKU

58

KNIHA

umírnění nominalisté (např. Jan Buridan), jejichž učení znamená další posun od spekulativní filozofie přírody k bu­ doucí novověké přírodovědě. Ta potom postupně nahrazuje starší neadekvátní výklady přírodních dějů výsledky exakt­

PRVNÍ

59

KNIHA PRVNÍ [Všeobecný výklad o vzniku a zániku. Srovnání se změnami kvality a kvantity]

ních výzkumů, přičemž využívá — jak již bylo řečeno — i mnohých obecných metodologických zásad, které byly ve své prvotní podobě formulovány právě v Aristotelových spi­ sech. * Spis O vzniku a zániku poskytuje tedy čtenáři poučení nejen o způsobu, jakým přistupoval Aristoteles k tomuto tématu, a o závěrech, k nimž přitom došel, ale i o jiných úse­ cích a celkové koncepci jeho filozofie přírody. Současně je cenným pramenem poznání názorů mnoha starších řeckých myslitelů a také dokumentem o obtížích, s nimiž se na své cestě za poznáním setkávala antická věda. Milan Mráz

1. K A P I T O L A

[Vznik, zánik a kvalitativní změna] Je třeba pojednat o vzniku a zániku tobo, co přirozeně 314 vzniká a zaniká. Při tom bude nutno určit příčiny vzniku a zániku, týkající se stejně všeho přirozenébo, a podat odpovídající výměry. Rovněž se tu budeme muset zabý­ vat růstem a kvalitativní změnou a hledat odpověď na otázky, co je každé z nich a zda se musí uznat, že kvali­ tativní změna a vznik jsou téže přirozené povahy, nebo zda je to něco různého, jak to také naznačuje již jejich pojmenování. Ze starých myslitelů jedni tvrdí, že takzvaný na­ prostý vznik je kvalitativní změna, druzí však, že kvali­ tativní změna a vznik jsou něco různého. Ti totiž, kteří všechnu pokládají za jakési jedno a mys­ lí, že všechny věci vznikají z jednoho, musí také tvrdit, že vznik je kvalitativní změna a že „vznikat" znamená vlastně „měnit se". Ti však, kteří předpokládají že látka znamená více než jedno, totiž Empedoklés, Anaxagorás i Leukippos, musí zase mínit, že je to něco různého. A přece právě Anaxagorás nepochopil svůj vlastní vý­ klad; říká alespoň, že vznik a zánik je totéž co kvalita­ tivní změna. Při tom však tvrdí, jako i ostatní, že prvků je mnoho. Neboť i Empedoklés soudí, že tělesné prvky jsou ctyri, ale že všech s hybnými dohromady je šest, Anaxagorás pak a Leukippos a Démokritos jsou názoru, ae je^ jich neomezené množství. Anaxagorás totiž před­ pokládá stejnodílné prvky, např. kost a maso a míchu

60

O VZNIKU A ZÁNIKU

a z ostatního každé, z něhož část má stejné jméno s cel­ kem. Démokritos a Leukippos zase tvrdí, že jsou neděli­ telná tělíska, z nichž se skládá vše ostatní, a že těch je neomezené množství i co do počtu, i co do tvarů, a že ony ostatní věci se od sebe liší polohou a uspořádáním atomů, z kterých se skládají. Zcela jiného názoru jsou patrně přívrženci Anaxagora a také Empedoklea. Ten totiž tvrdí, že oheň, voda, vzduch a země jsou čtyři prvky, jednodušší, než je maso a kost a vše, co je takto stejnodílné. Přívrženci Anaxagorovi zase soudí, že právě tato tělesa jsou jednoduchá a že jsou to prvky, země však a oheň a voda a vzduch b že jsou složené, jsou prý totiž jejich všeobecnou semennou látkou. Pro ty, kteří všechny věci sestrojují z jednoho, je tedy nezbytné, aby vznik a zánik pokládali za kvabtativní změnu; neboť tu musí vždy zůstávat jeden a tentýž pod­ klad; o něm pak říkáme, že se mění jenom kvalitativně. |~Sle podle těch, kteří dělí prvky do více rodů, musí se kva' litativní změna lišit od vzniku, neboť vznik a zánik se děje tak, že se ony slučují a zase rozlučují; proto mluví v tom smyslu Empedoklés, když říká, že není žádný přirozený vznik něčeho, nýbrž jen^míšení^a vzájemné střídání smí­ šených věcí. Je tedy zjevné, že takový výklad souvisí s jejich zá­ kladním předpokladem a že ho v tomto smyslu také míní; nutně však musí i oni uznat, že kvalitativní změna je ně­ čím vedle vzniku, i když je to podle jejich slov nemožné. Je snadné pochopit, že to pravíme správně. Vždyť vidíme, když podstata věci klidně trvá, že se na ní děje jak změna ve velikosti, totiž takzvaný růst a úbytek, tak i kvalitativní změna. Avšak podle toho, co praví ti, kteří uznávají více počátků než jeden, je nemožné, aby se něco měnilo kvalitativně. Neboť kvality, které máme na mysli,

KNIHA

PRVNÍ

61

když říkáme, že se to děje, jsou rozdíly prvků (míním teplé a chladné, bílé a černé, suché, vlhké, a měkké a tvrdé, a ostatní), jak praví i Empedoklés: Slunce, jež všude je teplé a na pohled bílé... potom dešťová vláha, jež všude je temná a chladná. Obdobná rozlišení uvádí i u jiných prvků. A tak není-li možné, že z ohně vzniká voda, ani z vody země, nevznikne ani z bílého černé, ani z měkkého tvrdé. Téhož argumentu lze užít i pro ostatní kvality. To se však týká právě toho, co je bytostně kvalitativní změna. J Z a předpokladu, že je to kvalitativní změna, je totiž pod- 315 kladem jeden prvek a jedna látka pro všechno, co se mění jedno v druhé, a je-li zase podklad jeden, je to kvalita­ tivní změna. Proto, jak se zdá, Empedoklés odporuje jak pozorovaným skutečnostem, tak i sám sobě. Neboť tvrdí, že žádný z prvků nevzniká z jiného, nýbrž že všech­ no ostatní je teprve z nich, a zároveň, když až na Svár spojil veškerou přírodu vjedno, že každý prvek vzniká z jednoho. A tak zřejmě se od jednoho oddělily jisté roz­ díly a kvality a vznikla jednak voda, jednak oheň — jak také slunce nazývá světlým a teplým, zemi však těž­ kou a tvrdou. Jsou-li tedy tyto rozdíly odňaty (a je to možné, protože vznikly), je zjevné, že nutně musí vznikat jak země z vody, tak i voda ze země a rovněž tak vše ostatní, a sice nejenom dříve, nýbrž ještě i nyní, protože se to mění ve svých kvalitách. Ty však mají podle toho, co řekl, pouze schopnost k sobě se připojovat a opět se od sebe oddělovat, zvláště zápolí-li ještě spolu Svár a Laská. Proto se také někdy zrodily z jednoho; vždyť pře­ ce všechny nebyly již jedno, když byly již ohněm a zemí a vodou. Nejisté je při tom ještě to, zda se za jejich počátek

62

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA

PRVNl

63

má předpokládat jedno či mnohé — míním oheň a zemi a tělesa patřící s nimi k jedné skupině. Pokud totiž jedno je jako látka podkladem, z něhož přeměnou, dějící se působením pohybu, vznikají země a oheň, je ono tím prvkem; pokud však jedno vzniká složením, když se země a oheň slučují, pak spíše ony mají povahu prvku a jsou co do přirozenosti původnější.

a Leukippos vymysleli tvary a vykládají z nich kvalita­ tivní změnu i vznik, rozlučováním totiž a slučováním vy­ kládají vznik a zánik, uspořádáním a polohou kvalitativ­ ní změnu. A ježto se domnívali, že je pravdivé, co se nám jeví, a že jevy jsou navzájem si protivné a nesčíslné, učini­ li tvary nesčíslnými, takže se pro změny složení zdá totéž jednomu takové a druhému opačné, mění se při malém příměsku a jeví se zcela jiným, změní-li se jedna část; vždyť z týchž písmen vzniká tragédie i komedie.

2. K A P I T O L A

Poněvadž se však téměř všem zdá,, že vznik_je_ něcojiného než kvalitativní změna] a sice že věci vznikají a za­ nikají tím, že se kvality slučují a rozlučují, že se však kva­ litativně mění tím, že se kvality přeměňují, musíme o tom podrobně uvažovat.

[Pokračování výkladu o kvalitativní změně] Vůbec pak musíme pojednat o naprostém vzniku a na­ prostém zániku, zda něco takového je, či není a jakým způsobem, a o ostatních změnách, totiž o změně kvanti­ tativní a kvalitativní. Platón uvažoval jedině o vzniku a zániku, kterak ná­ leží věcem, a to ne o každém vzniku, nýbrž pouze o tom, který se týká prvků. Nezabýval se však tím, jak vzniká maso nebo kost nebo něco takového z ostatních věcí, a dále také ani kvalitativní změnou, ani kvantitativní, jakým způsobem věcem náležejí. Vůbec kromě povrchní zmínky nikdo o těchto problé­ mech neuvažoval podrobně a s porozuměním mimo Déb mokřitá. Zdá se, že ten o tom všem přemýšlel a že na rozdíl od ostatních si již kladl otázkuj jakvmzpůsohgm se změny dějí^ Neboť nikdo nic neurčil am~ó~kvantitativní změně, jak jsme pověděli, co by snad také kdokoli jiný nemohl říci, jako třebas, že věci rostou, když něco přistupuje k stejnému (jak se to však děje, již neříkají), ani nikdo nic neurčil o směsi, a takřka nic ani o jiných takových jevech, jako je činné působení a trpné podléhání jeho účinkům a způsob, jakým jedno účinky v přírodě se vysky­ tující působí a druhé jim podléhá. Démokritos však

V uvedených problémech je obsaženo mnoho odů­ vodněných nesnází. Neboť je-li vznik slučováním, vy­ plývá z toho mnoho nemožného; a zase jsou jiné mocné a ne snadno řešitelné důvody pro to, že tomu jinak ne­ může být. Jestliže vznik není slučováním, buď vůbec není žádný vznik nebo žádná kvalitativní změna, anebo, i když je to nesnadné, je nutno se pokusit o vysvětlení, jak mohou být. Východiskem z toho všeho je otázka, zda jsoucna vznikají a kvalitativně se mění a rostou a opět podléhají opačným změnám proto, poněvadž tu jsou prvotní nedě­ litelné veličiny, či zda žádná veličina není nedělitelná; v tom je totiž největší rozdíl. A dále, jsou-li takové nedělitelné veličiny, zda jsou to tělesa, jak říká Démokritos a Leukippos, či jsou to plo­ chy, jak čteme v Tímaiovi. Právě toto, jak jsme řekh již jinde, je pravdě nepodobné. Proto je odůvodněnější tvrze­ ni, ze jsou nedělitelná tělesa. Avšak i to obsahuje mnoho, co odporuje rozumu. Přece však, jak jsme řekli, je podle tohoto učení alespoň přípustné uznávat kvalitativní změ-

64

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA

PRVNÍ

65

nu a vznik, když jedno a totéž se přeměňuje obratem

Když tedy je těleso zcela takové, řekněme, že by sku­

316 a dotykem a tím, že se rozdíly tvarů mění v pohybu, jak

tečně bylo takto rozděleno.(Co pak bude zbývat? Veli­

soudí Démokritos. Proto také tvrdí, že není žádná barva

kost? To není možné, neboť by tu bylo ještě něco, co není

o sobě; neboť prý jen podle obratu něco nabývá barvy.

skutečně rozděleno, těleso však má být zcela dělitelnéj

Avšak není to již přípustné u těch, kteří uznávají

Ale vskutku, nezůstane-li ani těleso, ani velikost, bude

rozložení v plochy; neboť složením ploch nevzniká nic

tu však možné dělení, bud se těleso bude skládat z bodů,

než pouze tělesa; tito lidé se nepokoušejí ani vysvětlit,

a to, z čeho se skládá, bude bez velikosti, anebo nebude

jak by z ploch vznikla nějaká kvalita.

vůbec nic/ Potom i celek, ať vzniká z ničeho, nebo je

Příčinou, pro niž se jen v menší míře může vysvětlit

složen, nebude nic než zdání^ Stejně však, je-li těleso slo­

to, co se obecně uznává, je nedostatek zkušenosti. Proto

ženo z bodů, nebude mít vebkost. Kdyby se totiž body

ti, kteří se pilně zabývali přírodními jevy, mají více schopnosti klást za základ takové počátky, které jsou

vzájemně dotýkaly a tvořily jednu veličinu, jsouce pospoJu, nečinily by celek o nic větš m.

mnohem obsáhlejší; druzí však, kteří při svých četných

Neboť i když je celek rozdělen na dvě nebo více

argumentech nezískali přehled o daných skutečnostech,

částí, není nikterak menší nebo větší než dříve, takže ani

vyslovují na základě několika málo pozorování své ná­

jsou-li všechny body spojeny, nevytvoří žádnou veličinu.

zory snadněji. Můžeme asi také z toho poznat, jak velice

Avšak vskutku, i když při dělení tělesa vzniká něco jako

se od sebe liší metoda badatelů o přírodě a metoda dia-

odřezky, a tak z veličiny odchází jakési těleso, zůstává

lektikftr

v platnosti opět tentýž argument, totiž jak je ono těleso

Tvrzení, že jsou nedělitelné veličiny, zdůvodňují jedni tím, že bez těchto veličin by bylo více trojúhelníků o sobě. Ale Démokrita, jak se zdá, vedly k jeho názoru přiměřené důvody získané zkoumáním přírody. Co tím míníme, ukáže se v dalším výkladu. Neboť je v tom jistá obtíž, tvrdí-b někdo, že je nějaké těleso a veličina, které by byly zcela děhtelné, a že je lze ve skutečnosti takto rozdělit. Neboť co tomu dělení unikne? Vždyť je-K těleso zcela dělitelné a uskutečnit toto děleni je možné, tu by bylo zcela rozděleno, i kdyby dělení ve skutečnosti ne­ skončilo. A kdyby se to stalo, nebylo by v tom nic ne­ možného. A právě tak tomu je při pokračujícím půlení. A vůbec je-H něco přirozeně zcela dělitelné a bude opěto­ vaně děleno, nestane se nic nemožného, neboť ani kdyby bylo něco rozděleno v desettisíckrát tisíců částí, není to nijak nemožné, třebas by snad nikdo nemohl takto děbt^l

dělitelné? A neodchází-li těleso, nýbrž jakýsi odlučitelný tvar nebo vlastnost, a je-li velikost zase jen vebkostí bodů nebo dotyků, které mají tuto vlastnost, je zase nesmyslné, aby se z nevelikosti skládala velikost. Mimoto, kde budou body, ať nehybné, nebo se pohybu­ jící? Vždyť je vždy jeden dotyk dvou určitých bodů, takže je ještě něco jiného mimo dotyk, rozdělení a bod. Jestliže tedy někdo uzná, že kterékob nebo jakkoli veliké těleso je zcela dělitelné, vyplyne z toho toto všechno. Dále, rozdělím-li a zase složím dřevo nebo něco ji­ ného, vznikne z toho znova stejné a jedno. Tak je tomu zřejmě, i rozříznu-li dřevo v kterémkoli bodě. V možnosti je tedy zjevně zcela rozděleno. Co tedy je mimo dělení? Bude-li to nějaká vlastnost, jak se to dřevo rozděluje v tyto části a z nich zase vzniká nebo jak se tyto části od sebe oddělují?

66

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

A tak je-li pravda, že je nemožné, aby veličiny byly složeny z pouhých dotyků nebo z bodů, musí být tělesa i veličiny nedělitelné. Ale ti, kdo toto uznají, docházejí také k něčemu, co je stejně nemožné. O tom jsme však uvažovali jindy. Ale musíme se tu pokusit o řešení toho, co jsme řekli; proto je třeba se opět vrátit k počáteční nesnázi. Tvrzení, že každé těleso smysly vnímatelné je dělitel­ né a nedělitelné v kterémkoli bodě, není tedy nikterak nesmyslné; neboť jedno se týká dělení v možnosti, druhé však ve skutečnosti. Zdá se však asi nemožné, že by záro­ veň bylo zcela dělitelné v možnosti. Neboť bylo-li by to možné, mohlo by se to také jednou skutečně stát, a sice

PRVNÍ

67

tak i zcela všude na ní je bod, takže nutně by musela být dělena v nic; neboť zcela všude by byl bod a tak by se skládala bud z dotyků, nebo z bodů. V jednom smyslu je však veličina skutečně všude dělitelná, poněvadž na kaž­ dém jejím jednotlivém místě je jeden bod, a všechny body tu jsou jako jednotlivé; na druhé straně není na kte­ rémkoli místě veličiny více bodů než jeden, neboť body nenásledují souvisle po sobě, takže veličina není dělitelná zcela všude současně. Jinak totiž, je-li velikost dělitelná ve středním bodě, musela by být dělitelná zároveň také v bodě souvisícím. Vždyť místa bodů ani body samy spolu bezprostředně nesouvisí. Tak je možné dělení nebo zase složení.

nikoli tak, že by těleso bylo zároveň obojí, tj. ve skuteč­

Proto je možné i rozlučování a slučování, ale ani

nosti nedělitelné a ve skutečnosti rozdělené, nýbrž tak,

v atomy a z atomů — neboť v tom je mnoho nemožného —,

že by právě ve skutečnosti bylo v každém bodě rozděleno.

ani tak, že dělení se uskutečňuje zcela všude — neboť

Nic tedy nebude zbývat a těleso zanikne v netělesné.

jen tehdy, kdyby bod souvisel s bodem, mohlo by tomu

A pak by také mohlo vzniknout opět z bodů nebo vůbec

tak být —, nýbrž tafy že dělení postupuje k malým a stá­

z ničeho. A jak by to bylo možné? Je přece zřejmé, že

le menším částem a slučování zase od menších částí

těleso je děleno v oddělitelné a stále menší velikosti

k většínú/Avšak naprostý a úplný vznik není určen slu­

a v takové, které jsou od sebe vzdáleny a odděleny. Dě-

čováním a rozlučováním, jak soudí někteří, kteří prohla­

lí-li potom někdo těleso, nemohlo by ani řezání postupovat

šují, že přeměna, která se děje v tom, co je nepřetržité,

do neomezena, ale také by bylo nemožné, aby těleso bylo

je kvalitativní změnou.,Než to je právě to, v čem se úplně

zároveň rozděleno v každém bodě — vždyť to není mož­

mýlí. Vždyť naprostý vznik a zánik se neděje slučováním

né —, nýbrž jen až po jistou mez. Nutně tedy musí být

a rozlučováním, nýbrž tehdy, když se něco mění jako ce­

v něm obsaženy neděhtelné a neviditelné veličiny, a zvláš­

lek z této určité věci do této určité věci. Oni však míní,

tě, jestliže se vznik a zánik má dít tak, že se onen děje

že veškerá taková změna je kvalitativní změnou, mezi

spojováním, tento rozlučováním.

tím je však právě rozdíl. Neboť v podkladu, na němž pro­

Toto je tedy argument, který, jak se zdá, nutí uznat, že jsou nedělitelné veličiny; že je však skrytě založen na chybné úvaze a na jaké, vyložíme nyní. Poněvadž bod s bodem nesouvisí, tak veličiny jednak jsou zcela dělitelné, jednak nejsou. Zdá se ovšem, když se to připustí, že jak na každém jednotlivém místě veličiny,

bíhají změny, odpovídá jedna stránka vyjádřitelné byt­ nosti, druhá látce. Kdykoli se tedy změna týká těchto dvou, bude vznikem nebo zánikem, kdykoli se však týká smyslových kvalit a případků, bude to kvalitativní změna. Věci vzniklé rozloučením a sloučením stávají se snad­ no pomíjivýmiJJNreboť jestliže je něco rozděleno v menší

68

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

PRVNÍ

69

kapky vody, stává se rychleji vzduchem, zdlouhavěji,

smyslu něco vzniká z nejsoucího naprosto, v jiném smys­

jestliže je sloučeno. Více se to ozřejmí v pozdějších kni­

lu však vždy ze jsoucího. Před vznikem totiž musí být

hách. Prozatím budiž řečeno pouze tolik, že je nemožné,

něco, co je jsoucí v možnosti, ale ve skutečnosti nejsoucí,

aby vznik mohl být takové slučování, jak někteří tvrdí.

přičemž v obou případech se říká „jsoucí" nebo „neJSOUCÍ

.

Po tomto rozlišení musíme však opět přesně uvažovat 3.

KAPITOLA

[Výklad o naprostém vzniku a zániku]

o problému, s jehož řešením je spojena podivuhodná ne­ snáz: jakým způsobem dochází k vzniku naprosto, zda tak, že je to vznik ze jsoucího v možnosti, či nějak jinak.

Když jsme určili ony rozdíly, je třeba nejprve uvažovat

Někdo by se totiž mohl tázat, zda skutečně vzniká jen

o tom, zda je něco, co vzniká a zaniká naprosto, či zda

podstata a „toto zde", ale ne i kvalita a kvantita a místní

sice nic ve vlastním smyslu nevzniká, ale vždy z něčeho

určení. Stejně se to pak týká i zániku. Neboť jestliže

a v něco, míním totiž z nemocného zdravé a nemocné

vzniká „toto zde", je zjevné, že tu bude jistá podstata

ze zdravého nebo malé z velkého a velké z malého a všech­

v možnosti, ale nikoli ve skutečnosti, a že z té podstaty

no ostatní tímto způsobem. Jestliže totiž je vznik napros­

bude nové vznikat a zanikající se do ní nutně měnit. Zda

to, tak by něco vznikalo naprosto z nejsoucího, takže by

tedy této podstatě bude něco z ostatního náležet ve sku­

"se vpravdě mohlo říci, že některým věcem přísluší ozna­

tečnosti? Míním tím, zda kvantita nebo kvalita nebo

čení „nejsoucí'^] Neboť dílčí vznik je z něčeho určitým

místo bude „toto zde" a jsoucí jen v možnosti, naprosto

způsobem nejsoucího, např. z nebílého ne^bo z nekrásné-

však nebude ani „toto zde" ani jsoucí? Neboť jestliže

ho, naprostý však z nejsoucího naprosto. „Naprosto" tu

žádná z oněch vlastností není „toto zde" ve skutečnosti,

znamená buď to, co je prvotní podle jednotlivých katego­

nýbrž pouze v možnosti, vyplývalo by z toho jak to, že

rií jsoucna, nebo to, co je obecné, a to, co zahrnuje všechno.

takto nejsoucí by bylo odlučitelné, tak dále i to, čeho se

Jestliže se tudíž míní to, co je prvotní, bude vznik

již první filozofové neustále obávali, že by něco vznikalo

naprosto vznikem podstaty z nepodstaty. Tomu však, čemu nepřísluší „být podstatou", ani „být toto zde", nebude patrně příslušet ani žádná z ostatních kategorií, totiž ani kvalita, ani kvantita, ani místo. Neboť jinak by vlastnosti byly odlučitelné od podstat.' Jestliže se však

z předcházejícího ničeho. Jestbže však takto nejsoucímu nenáleží, aby bylo „toto zde" a podstata, ale ovšem aby bylo něco z ostatního, o čem byla řeč, tak by, jak jsme již řekli, vlastnosti byly odlučitelné od podstat. A tak co se této otázky týče, musíme, pokud možno,

přitom míní nejsoucí vůbec, bude to všeobecně zápor

soustavně pojednat o tom, která je příčina toho, že

všeho, takže by nutně to, co vzniká, muselo vznikat z ni­

k vznikání dochází stále a že je vznik naprostý a dílčí.

čeho. \ Co se týče té otázky, uvažovali jsme o ní obšírněji již v jiných knihách, v nichž jsme předložili i příslušné argumenty; stručně však je třeba i teď uvést, že v jistém

Poněvadž jednou příčinou je ta, o které říkáme, že od 318 ní vychází počátek pohybu, druhou příčinou pak je látka, je tu třeba promluvit o takové příčině. Nebot o té první jsme pojednali již dříve ve vykla-

70

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

dech o pohybu, kde jsme řekli, že jedno trvá nepohnuté po všechen čas, kdežto druhé je stále pohybováno. Co se však týče onoho nehybného počátku, je úkolem jiné, první filozofie, aby to vyložila. Avšak co se týče toho druhého, že ostatní je nepřetržitě pohybováno působením onoho nehybného, musíme tu uvést později, která je pří­ čina věcí, jimž se říká jednotlivé. Nyní však promluvme o příčině, kterou předpoklá­ dáme na způsob látky, skrze kterou v přírodě trvá usta­ vičný zánik a vznik bez mezer; zároveň s tím se totiž snad objasní také obtížný problém, s nímž jsme se právě setkali: v jakém smyslu se asi má mluvit o zániku a vzni­ ku naprosto. To přináší i nesnadno zodpověditelnou otáz­ ku, co je asi příčinou ustavičného vznikání, jestliže to, co zaniká, vrací se do nejsoucího, nejsoucí však není ni­ čím. Neboť ani určité „toto zde", ani kvalita, ani kvantita, ani místo není nejsoucí. Jestliže se tedy vždy něco ze jsoucího vrací, proč se asi všechno již dávno nestrávilo a nezaniklo, bylo-li vskutku omezené to, z čeho vzniká každá jednotlivá vznikající věc? Vždyť tu přece asi ne­ nastává mezera proto, že by bylo neomezené to, z čeho věci vznikají; to je totiž nemožné. Neboť ve skutečnosti není nic neomezeného, v možnosti však při dělení, takže podle toho by mohl být jen jeden druh ustavičného vzni­ kání, ten totiž, při němž by stále vznikalo něco menšího; dosud to však nevidíme. Zdaž tedy proto, že zánik jedné věci je vznikem jiné a vznik této věci zánikem jiné, musí být změna neustávající? Co se tedy toho týká, že vznik a zánik se děje stejně u každého jednotlivého jsoucna, musíme se domnívat, že tato příčina dostačuje pro všechno. *Fje také třeba opět uvažovat o tom, proč se asi říká, že jedny věci vznikají a zanikají naprosto, druhé však ne naprosto, jestliže vskutku totéž je vznikem jedné vě­ ci a zároveň zánikem druhé, zrovna jako zánik jedné

PRVNÍ

71

věci je zároveň vznikem druhé; to totiž vyžaduje jisté vy­ světlení*^ Neboť říkáme, že něco nyní zaniká naprosto a nikoli jen jako tato určitá věc; a to je naprostý vznik a to také naprostý zánik. Avšak nějaká určitá věc se sice stává ně­ čím, nevzniká však proto naprosto; vždyť o tom, kdo se učí, říkáme sice, že se stává vědoucím, nikoli však, že vzniká naprosto. Jako tudíž často rozlišujeme termíny a říkáme, že jedny označují „toto zde", druhé však nikoli, tak se to­ též projevuje i při otázce, kterou právě zkoumáme. Je totiž rozdíl v tom, v co se mění to, co se mění; např. pře­ chod v oheň je snad naprostý vznik, ale zároveň i zánik něčeho, např. země, avšak vznik země je sice určitý vznik, álé ne naprostý, zároveň však i naprostý zánik, totiž ohně, jak to praví Parmenidés výkladem, že je dvojí jsoucí a nejsoucí: míní tím oheň a zemi. Nezáleží na tom, zda se tu uvažují jako podklad tyto dva prvky nebo něco jiného, co je takové^neboť tu zkou­ máme způsob, nikoli podklad^Tedy přechod do naprosté­ ho nejsoucna je_naprostý zánik a do naprostého jsoucna je naprostý vznik(Z toho tedy, co se tu rozlišilo, ať je to oheň a země, ať něco jiného, bude jedno jsoucnem a druhé nejsoucnem. To je tedy jeden způsob, jímž se liší naprostý vznik a zánik od toho, který není naprostý, kdežto dru­ hý je dán látkou toho, co se mění; totiž ona látka, jejíž rozdíly naznačují spíše určité „toto zde", je spíše pod­ statou, ta však, u níž se naznačuje spíše zbavenost, je nejsoucím, např. teplo je určitým rodem jsoucího a tva­ rem, chladno však zbaveností. A podle těchto rozdílů se rozlišuje oheň a země. í~ Mnohým lidem se však spíše zdá, že všechen rozdíl záleží v tom, co je smysly vnímatelné a nevnímatelné; kdykoli se totiž něco mění v látku smysly vnímatelnou,

72

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

PRVNÍ

73

tvrdí, že to vzniká, kdykoli však v nezjevnou, že to zani­

podle kategorií; jedno totiž znamená „toto zde", druhé

ká; neboť jsoucí a nejsoucí určují podle vnímání a nevní­

určitou kvabtu a jiné zase kvantitu. 0 tom tedy, co ne­

mání, jako by věditelné bylo jsoucí, neznámé nejsoucí;

znamená podstatu, se neříká, že vzniká naprosto, nýbrž

.

smyslové vnímání tu totiž má platnost vědění. Jako tedy

jenom, že se něčím stává. Nicméně se však také stejně

mají za to, že sami i žijí, i jsou pouze tím, že vnímají nebo

u všech kategorií mluví o vzniku, a sice vždy se zřetelem

'

mají schopnost k vnímání, tak to i věří o jiných bytostech,

k tomu, co je v jedné z obou řad, např. u podstaty, jestliže

vyhledávajíce sice v jistém smyslu pravdu, ale říkajíce

vzniká oheň, nikoli však, jestliže vzniká země, a u kvality,

to, co- není pravdivé^

jestliže se něco stává vědoucím, nikoli však, stává-li se

Z toho tedy vyplývá, že se podle obecného mínění

nevědoucím.

•f

a podle pravdy mluví o naprostém vzniku a zániku odliš-

Řekli jsme tedy, že něco vzniká naprosto, jiné však

*

ným způsobem; neboť dech a vzduch jsou sice podle

nikoli a že k vzniku dochází obecně u podstat, a uvedli

smyslového vnímání méně jsoucí — proto oni také říkají,

jsme také, že příčinou nepřetržitého vznikání je podklad

že naprosto zanikající zaniká změnou v dech a vzduch,

na způsob látky, protože ta má schopnost měnit se v proti­

že však je to vznikání, kdykoli se zanikající mění v něco

vy, a tak vznik jednoho je u podstat vždy zánikem dru­

hmatného a v zemi —, podle pravdy však tato jsoucna

hého a zánik jednoho vznikem druhého.

jsou „toto zde" a tvar v plnější míře než země.

Není přece již potřebí vznést otázku, proč něco vzni­

^Udali jsme tak příčinu toho, že vznik je naprostý

ká, když věci stále zanikají; jako totiž lidé mluví o na­

tehdy, když je zároveň zánikem něčeho, a rovněž že zánik

prostém zániku, kdykoli něco přešlo do smyslově nevní-

je naprostý tehdy, když je zároveň vznikem něčehoj je to

matelného a tak do nejsoucna, stejně tak i říkají, že něco

totiž podle rozdílu v látce bud" tím, že ona je podstatou

vzniká z nejsoucího, kdykoli vzniká ze smyslově nevní-

319 nebo není, anebo že jedna látka je jí v plnější míře, jiná

matelného. Ať tedy podklad je něčím, ať není, pokaždé

nikoli, anebo že látka, ze které a do které se děje změna,

vzniká z nejsoucího. A stejně jak vzniká z nejsoucího, tak

je více smysly vnímatelná a jiná méně.

zaniká v nejsoucí. Vznik tudíž pravděpodobně nepone­

Co se však týká toho, že se o něčem říká, že vzniká naprosto, kdežto o jiném, že se jen něčím stává, a to ni-

chává mezery; neboť vznik je zánikem nejsoucího a zánik vznikem jsoucího.

koT pro vzájemné vznikání jednoho z druhého, nýbrž

Ale právě u nejsoucího naprosto by se mohla vznést

podle způsobu, o kterém jsme zrovna mluvili, určili jsme

otázka, zda je to jedna z obou protiv, např. zda země a tí­

zatím jen tolik — když každý vznik je zánikem něčeho

že jsou nejsoucí, oheň však a lehké jsoucí, či zda tomu tak

a každý zánik vznikem něčeho jiného —, proč asi vzni­

není, nýbrž i země je jsoucí, nejsoucí pak je pouze látka

kání a zanikání nepřičítáme stejně věcem, které se na­

země, a rovněž tak i u ohně.

vzájem mění. Avšak neuvažujeme tu o otázce, o níž na­

A zda tedy skutečně je látka každého z nich jiná,

posled byla řeč, nýbrž o té, proč asi o tom, kdo se učí, ne­

či zda by spíše nevznikaly ze sebe navzájem a z protiv?

říkáme, že vzniká naprosto, nýbrž jen, že se stává vě­

Neboť těmto prvkům, tj. ohni, zemi, vodě, vzduchu, nále­

doucím, ale o tom, kdo roste, že právě vzniká. To se liší

žejí protivy. Či spíše látka v jistém smyslu je táž, v jistém

74

O VZNIKU A ZÁNIKU

však jiná? Podklad pro tu i onu dobu je přece týž, ale jeho bytí není totéž. 0 tom tedy budiž tolik řečeno.

KNIHA

PRVNÍ

75

„zaniká" a nevzdělaný „vznikl", člověk sám však přitom zůstává. Kdyby tudíž vzdělání a nevzdělání nebylo pou­ hou vlastností člověka o sobě, pak by to skutečně byl vznik jednoho a zánik druhého; protože to jsou vlast­ nosti člověka, dochází tu přece k „vzniku" a „zániku"

4. K A P I T O L A

[Rozdíl mezi vznikem a kvalitativní změnou] Vyložme, v čem se liší od sebe vznik a kvalitativní změ­ na; tvrdíme totiž, že se oba tyto druhy změny od sebe liší. Poněvadž je něco, co je podkladem,, a něco jiného, co je ylastností^která se přirozeně vypovídá o podkladu, a každé z nich se mění, je to kvalitativní změna, kdykoli podklad, který je smysly vnímatelný, trvá a přitom se mění ve svých vlastnostech, které jsou mezi sebou buď protivami, nebo něčím uprostřed, například tělo je zdravé a zase nemocné, ale přitom zůstává týmž, a také kov je týž, když se stává tu okrouhlým, tu hranatým. Kdykoli se však mění celek, aniž něco smyslové vnímatelného jako podklad zůstává totéž, nýbrž tak, jako když například z celého živočišného semene vzniká krev, nebo z vody vzduch nebo z veškerého vzduchu voda, tak právě to je vznik jednoho a zánik druhého, především

člověka vzdělaného a nevzdělaného; „vzniká" tu a „za­ niká" přítomná vlastnost toho, co změnu přetrvává. Proto takové jevy jsou pouhou kvalitativní změnou. Kdykoli se změna z jedné protivy do druhé týká kvantity, je to růst a úbytek, kdykoli se týká místa, je to místní pohyb, kdykoli kvality, je to kvalitativní změna, 320 kdykoli však netrvá nic, čeho druhá složka by byla pou­ hou vlastností nebo vůbec jen případkem, je to vznik a zánik. Látkou je především a ve vlastním smyslu slova podklad, který je schopen pojmout v sebe vznik a zánik, ovšem v jistém smyslu je jí také to, co je podkladem pro ostatní změny, protože všechny tyto podklady mají schopnost přijímat nějaké protivy. Tímto způsobem tedy budiž pojednáno o vzniku a zániku, jak o tom, zda jsou či nejsou, tak i v jakém smyslu jsou, a také o kvalitativní změně.

však tehdy, jestliže se změna děje z nevnímatelného v to, co je vnímatelné buď hmatem, nebo všemi ostatními smysly, jako například, kdykoli voda vzniká nebo zaniká ve vzduch; neboť vzduch je téměř něco smysly nevníma­ telného. Kdykoli však přitom nějaká vlastnost z dvojice pro­ tiv ve vznikajícím a v zanikajícím trvá, jako například vzniká-li ze vzduchu voda — je-li tedy obojí průhledné nebo i vlhké —, nesmí být druhá složka pouhou vlastností toho, v co se daná věc mění. Jinak by to byla pouhá kva­ litativní změna, jako například když vzdělaný člověk

5. K A P I T O L A

[Růst a jeho charakteristické znaky] Zbývá pojednat o růstu, jak o tom, v čem se liší od vzniku a kvalitativní změny, tak i o tom, jak každá věc, které přibývá, roste, a ta, které ubývá, se zmenšuje. A tak je třeba nejprve uvážit, zda rozdíl mezi těmito změnami je pouze v tom, čeho se týkají — že totiž změna z této určité věci do této určité, to jefzměna podstaty v možnosti do podstaty ve skutečnosti.} je vznikem, ta

76

O VZNIKU A ZÁNIKU

však, která se týká velikosti, je růstem a úbytkem, a ta,

KNIHA

PRVNÍ

77

pustne, v prvním případě by látka přece musela být v ně­

která se týká kvality, kvalitativní změnou, přičemž i ty,

čem; neboť to, co z ní vzniká, bude vždy někde, takže

které jsme posledně jmenovali, jsou obě změnami ze

i sama je někde, ať o sobě nebo mimotně.

jsoucna v možnosti do jsoucna ve skutečnosti, či zda také

Potom však, bude-li obsazena v něčem, bude z toho

způsob změny tu je rozdílný; je totiž patrné, že to, co se

vyplývat mnoho nemožného, je-li přitom odloučena od

mění kvalitativně, nemění se nutně také co do místa, ani

toho, v čem je, tak, že není jeho částí, ani jeho o sobě, ani

tomu tak není u toho, co vzniká, avšak právě u toho, čeho

mimotně. Míním to totiž tak, že vzniká-li vzduch z vody,

přibývá a čeho ubývá, ale v jiném způsobu než u toho, co

nedocházelo by k tomu tím, že se mění voda, nýbrž proto,

se místně pohybuje. Neboť to, co se místně pohybuje, mění

že by látka vzduchu byla ve vodě jako v nádobě. Neboť

místo jako celek, to však, čeho přibývá, je jako kov, který

nic nebrání tomu, aby tímto způsobem tu nebylo neome­

se při kování roztahuje; zatím co toto samo setrvává,

zeně mnoho látek, takže by také vznikaly ve skutečnosti.

mění se jeho části co do místa, a to nikoli jako části otá­ čející se koule; neboť ty se mění ve stejném místě, kdežto celá koule setrvává, avšak části toho, čeho přibývá, mění se v místě stále větším a části toho, čeho ubývá, v místě stále menším.

Dále se však ani nezdá, že vzduch tímto způsobem vzniká z vody, poněvadž z ní vychází, kdežto ona trvá. Proto je lépe látku pokládat pro všechno za neodlučitelnou, poněvadž co do počtu je jedna a táž, co do určení však jedna není^

Je tudíž zjevné, že změny se od sebe liší nejen tím,

Z týchž důvodů nelze ani tvrdit, že body a čáry jsou

čeho se týkají, ale i svým způsobem, a že to platí jak

látkou tělesa.|Avšak to, čeho jsou krajními mezemi, je lát­

o změně toho, co vzniká, tak i toho, co se kvalitativně

ka, která nikdy nemůže být bez kvality, ani bez t v a r u j

přeměňuje, i toho, čeho přibývá. U toho však, čeho se týká změna záležející v růstu

Vzniká tudíž naprosto jedno z druhého, jak jsme určili již jinde, a je to působeno něčím, co je jsoucí ve sku­

a ubývání — zdá se, že je to velikost, které se týká růst

tečnosti a je bud stejného tvaru, nebo stejného druhu,

a ubývání —, je třeba si položit otázku, který způsob

íňapříklad oheň vzniká z ohně nebo člověk z člověka, ane­

tu máme asi předpokládat. Děje se snad tato změna tak,

bo něčím jiným, co je také skutečné, vždyť tvrdé nevzni­

že těleso a velikost při ní vzniká z něčeho, co sice v mož­

ká z tvTdéhoj

nosti je velikostí a tělesem, ve skutečnosti však je netěles-

Protože však látka je látkou tělesné podstaty, avšak

né a bez velikosti? Protože se to může chápat v dvojím

tato podstata je již kvalitativně určitým tělesem — neboť

smyslu, kterým ze dvou odpovídajících způsobů dochází

není žádné společné těleso —, je tatáž látka látkou jak

k růstu? Zda snad tím způsobem, že růst se děje z odlou­

velikosti, tak i kvality a je co do určení odlučitelná, co do

čené látky, která je obsažena v jiném tělese? Nebo je to

místa však neodlučitelná, nejsou-li také kvality odluči-

b v obou případech nemožné? Neboť je-li látka vůbec od­

telné. Z tohoto zkoumání je tedy zřejmé, že růst není změ4/ n o u z něčeho, co by v možnosti bylo velikostí, ve skuteč­ nosti by však vůbec žádnou velikostí nebylo; neboť odlu-

loučená, nezaujímala by bud žádné místo, nebo by musela být něco jako bod, nebo jako prázdno, nebo těleso smysly nevnímatelné. Z toho však druhé i další je vůbec nepří-

78

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA

PRVNl

79

čitelné by pak bylo prázdno, že však je to nemožné, řekli

přistoupí-li k ní něco, a třetí, že to, co roste, se zachovává

jsme již dříve jinde.

a trvá. Při naprostém vzniku nebo zániku to ovsem ne­

Mimoto taková změna není vlastním znakem růstu,

trvá, avšak při kvalitativní změně nebo při růstu nebo

nýbrž vzniku; neboť růst je přirůstání velikosti, ubývání

úbytku trvá a zůstává totéž, co roste nebo se kvalitativně

však její zmenšování. Proto tedy to, co^roste, musí mít

mění; ale to, co netrvá, je tu vlastnost a tam velikost.

již jistoujyelikost^A tak růst nesmí postupovat z látky

Kdyby tedy zmíněná změna vody ve vzduch byla

bez velikosti do uskutečnění velikosti; neboť to by byl

růstem, mohlo by docházet k růstu, aniž se něco přidá,

spíše vznik tělesa, nikoli růst. Když uvažujeme od za-

a k ubývání, aniž se něco odejme, a to, co roste, by netrva­

321 čátku, musíme obsáhleji zkoumat, jakého rázu jsou růst

lo. Ale je třeba, aby to zůstalo uchováno; neboť jsme sta­

a úbytek, jejichž příčiny hledáme.

novili, že růst je takový.

Zdá se tedy, že kterákoli část z toho, co roste, se

Mohla by se však vznést otázka, co je vlastně to, če­

zvětšila, a rovněž také, že kterákoli část v tom, čeho ubý­

ho přibývá. Je tím pouze to, k čemu se něco přidává, na­

vá, se stala menší, a dále, že něčeho přibývá, když něco

příklad jestliže něco působí přírůstek na lýtku, pak se

k tomu přistupuje, a že ho ubývá, když něco odchází.

pouze toto stává větším, to však, čím se přírůstek působí,

Nutně ho proto musí přibývat bud o něco netělesného,

totiž pokrm, se větším nestává? Proč se pak nemá zvět­

nebo o těleso. Jestliže o netělesné, bude prázdno odlučitel-

šovat obojí? |Vždyť přidáním se stává větší jak to, čeho

né, je však nemožné, aby látka velikosti byla odlučitelná,

přibývá, tak i to, čím^přjbýyá^ zrovna jako kdykoli se

jak jsme řekli již dříve; jestliže ho však přibývá o těleso,

smíchá víno s vodou; neboť stejně také tu každé z nich

budou v témž místě dvě tělesa, totiž to, kterého přibývá,

se stalo větším. Nebo snad obojího nepřibylo, pTotože

i to, které přibývání působí; avšak i to je nemožné. Vskutku však se ani nemůže říci, že růst a úbytek

podstata jednoho trvá, druhého však nikoli (jako u po­ krmu), poněvadž také tu se směs bere jako to, co v ní má

nastává, jako když z vody vzniká vzduch; tehdy totiž

převahu, například jako u vína; neboť celková směs b

se objem zvětšuje; neboť to není růst, nýbrž vznik toho,

účinkuje jako víno, nikoli jako voda. Podobné je tomu

v co se voda změnila, a zánik toho, co je protivné; růst

také při kvalitativní změně, jestliže maso jako takové,

tu však nenáleží ani tomu, ani onomu, nýbrž bud vůbec

jak je podle své bytnosti, trvá, ale něco z toho, co je o sobě

ničemu, nebo snad něčemu, co je společné oběma, tomu,

kvalitou a co mu dříve nenáleželo, nyní mu náleží, a tak

co vzniká, a tomu, co zaniká, je-li to například těleso.

nastala kvalitativní změna masa; avšak to, čím nastala

Vody také při tom nepřibylo a ani vzduchu, nýbrž jedno

kvalitativní změna, někdy neutrpí změnu v ničem, někdy

zaniklo, druhé vzniklo; tělesa by však přibylo. Ale i to

vsak ano. Ale přitom činitel působící kvalitativní změnu

je nemožné. Neboť co do určení se musí zachovat to, co

a počátek růstu je právě v tom, čeho přibývá, a v tom, co

náleží růstu, i to, co ubývání.

se samo kvalitativně mění; zde je totiž hybný činitel,

To však je trojí, z toho jedno to, že se zvětšuje každá

poněvadž také to, co sem vchází, by se samo mohlo stát

část přibývající velikosti, například přibývá-li masa,

vetsim a tím pak také těleso, kterému se toho dostalo, na­

každá část masa se stává větší, a druhé, že bytost roste,

příklad jestliže by se potrava, jež do bytosti vchází, stala

80

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

dechem. Ale touto změnou by právě zanikla, a tak hybný činitel v ní není. Když jsme toto dostatečně vyložili, musíme se po­ kusit o řešení uvedeného problému, zachovávajíce při tom to, že růst nastává tehdy, když rostoucí trvá a když do něho něco vchází, a úbytek zase tehdy, když něco od­ chází, a dále že přitom kterýkoli bod smysly vnímatelný buď se stal větším, nebo menším, a také že ani těleso není něčím prázdným, ani že dvě velikosti nejsou na témž místě, a konečně, že ničeho ncpřibývá něčím netělesným.

PRVNÍ

81

Větším se tu stal celek, protože něco přistoupilo, co se nazývá pokrmem a je protivou masa, ta se však změ- 322 nila v tentýž tvar, například kdyby přistoupilo vlhké k suchému, měnilo by se tím a stalo se suchým. Bylo by také možné se tázat, jaké asi musí být to, čím něco roste. Je zajisté zřejmé, že to musí být v možnosti tím, co roste, například přibývá-li masa, že to v možnosti musí být masem. Ve skutečnosti je to něco jiného; proto se to stalo masem teprve tehdy, když jakožto toto jiné zaniklo.

K pochopení příčiny růstu nás přivedou dvě rozliše­ ní. Předně to, že nestejnorodých věcí přibývá tím, že při­ bývá stejnorodých — neboť každá z oněch je složena z těchto —, a pak že maso a kost a každá z takových částí je dvojí, jako i každá z ostatních věcí, které mají svůj tvar v látce; masem nebo kostí se tu totiž nazývá látka i tvar.

Masem se tedy nestalo samo o sobě; neboť pak by to byl

Tvrzení, že kterákoli část roste a že přitom něco při­ stupuje, je tedy přípustné pouze vzhledem k tvaru, vzhle­ dem k látce však nikoli.

jestbže něco přistupuje, co je v možnosti masem, a vytváří

Musíme to totiž myslet tak, jako měří-li někdo vodu toutéž mírou; neboť to, co tu je, je stále jiná a jiná voda. Tímto způsobem však přibývá i látka masa a přitom vů­ bec nic nepřistupuje ke kterékoli její části, nýbrž jedna část pomíjí a druhá přistupuje; ale ke kterékoli části tvaru a podoby něco přistupuje.

možno způsobit oheň právě tím, že se již k ohni, který

vznik, nikoli růst, ale maso tím skutečně roste. Jakým způsobem tu však dochází k tomu, že ho tím přibývá? Snad smíšením s ním, jako přileje-li někdo k vínu vody, a tím může směs učinit vodou. A jako se oheň šíří při sty­ ku s hořlavinou, tak v tom, čeho tu přibývá a co je ve sku­ tečnosti masem, je činitel působící růst. Ten působí tehdy, z toho maso ve skutečnosti. Obojí tu tedy musí být záro­ veň, neboť bylo-b by odloučené, byl by to vznik. Je totiž je po ruce, přiloží dřevo. Ale právě tímto způsobem se děje přibývání čib růst, kdykob se však dřevo samo spaluje, vznik. Kvantita ve smyslu obecného však nevzniká, tak jako nevzniká ani živá bytost, není-b člověkem, nebo ne-

U nestejnorodých částí je to ještě jasnější, například u ruky, že se totiž zvětšila jen podle poměru; neboť látka je tu při svém rozdílu od tvaru zřetelnější než při mase nebo vůbec při stejnorodých věcech; proto se asi také zdá, že u mrtvoly je spíše maso a kost než ruka a rámě.

náleží-li k některému jinému jednotbvému druhu živých

A tak v jistém smyslu kterékoli části masa přibylo, v jiném však nikoli. Co se totiž týče tvaru, k čemukoli něco přistoupilo, co se týče látky však nikob.

stupuje něco kvantitativního, nikob tím, že přistupuje

bytostí. Jak se to tedy má 8 „živou bytostí obecně" a vzni­ kem, tak je tomu i zde s kvantitou. A tak se zde mění jen kvantita masa nebo kosti nebo ruky, a z nich jen toho, co je stejnodílné. Ke změně tu dochází tím, že vůbec při­ v určité kvantitě maso. Pokud to, co přistupuje, je v možnosti obojím, totiž

82

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

PRVNÍ

83

masem s určitou kvantitou, působí tím růst: neboť musí

V jakém smyslu však hovoříme o směšování, nebylo ještě

vzniknout jak určitá kvantita, tak i maso; pokud však

jasně určeno.

je pouze masem, potud vyživuje; neboť v tom je rozdíl mezi určením výživy a určením růstu. Proto se živá bytost vyživuje, dokud je naživu (a to

Opravdu však není možná ani kvalitativní změna, ani rozlučování a slučování, není-li tu žádný působící či­ nitel ani něco,.co působení podléhá; vždyť i ti, kteří uzná­

i když jí ubývá), neroste však vždy.

vají více prvků, vykládají jejich vznik ze vzájemného

A vyživování je jednak totéž, co růst, jednak jeho bytí je jiné.

působení a podléhání mu, a stejně musí připouštět půso­

Pokud totiž to, co přistupuje, je v možnosti masem

prvku. V tom má pravdu Diogenes, když říká, že by ne­

s určitou kvantitou, potud je zdrojem jeho růstu, pokud

bylo vzájemného působení a podléhání mu, kdyby všech­

však je v možnosti jen masem, potud je pokrmem.

ny věci nepocházely z jednoho, například, že by teplé

bení i ti, kteří soudí, že všechno vzniklo pouze z jednoho

Tvar, o němž jsme mluvili, je však bez látky jako ja­

nechladlo, a chladné se zase nerozehřívalo; neboť teplota

kási bezlátková síla v látce. Přistoupí-li však nějaká lát­

a chlad se nemění v sebe navzájem, nýbrž se mění zřejmě

ka, která jev možnosti onou bezlátkovou silou a má v mož­

věc, která je podkladem.

nosti i určitou kvantitu, pak tyto síly budou větší.

A tak v těch věcech, v kterých je působení a podléhá­

{"jestliže však tvar nemůže již působit, nýbrž je tomu

ní mu, nutně musí být jedna podstata podkladem. Tvrdit

tak, jako když je voda stále znova smíchávána s vínem

o všem, že je takové, neodpovídalo by jistě pravdě, ale

a činí jej konečně vodnatým, a dokonce i vodou, pak to

platí to o tom, v čem je vzájemnost. ^Vskutku však, má-li

působí ubývání kvantity, sám tvar však zůstává.

se uvažovat o působení a podléhání mu a o směšování, musí to platit i o dotyku; neboť ani působit, ani působení podléhat nemůže ve vlastním smyslu to, co se nemůže

6. K A P I T O L A

[Dotyk a směšování] b Ježto je třeba nejprve promluvit o látce a o takzvaných prvcích, zda jsou, či nejsou a zda každý z nich je věčný, či v jistém smyslu vzniká, a jestliže vzniká, zda všechny vznikají ze sebe navzájem týmž způsobem, či některý z nich je prvotní, musíme nejprve promluvit o tom, o čem jsme dosud mluvili jen neurčitě. Neboť jak všichni ti, kteří uznávají vznik prvků, tak i ti, kteří připouštějí vznik teprve u věcí z prvků se skládajících, užívají k tomu rozlučování a slučování a činného působení a trpného pod­ léhání nějakému působení. Slučování je však směšování.

navzájem dotknout, ani není možné, že by se něco směšo­ valo, aniž byl napřed nějak způsoben dotykj A tak je třeba podat určení o těchto třech věcech a říci, co je do­ tyk, co směšování a co působení. Vyjděme z této úvahy: věci, které jsou smíšeny, musí mít schopnost navzájem se dotýkat; a stejně je tomu u dvou věcí, z nichž jedna ve vlastním smyslu něco půso­ bí a druhá tomu působení podléhá. Proto je třeba pojednat nejprve o dotyku. Jako téměř každé z ostatních slov se říká ve více významech — z nichž jedny se týkají toho, co je stejnojmenné, a druhé jsou odvozené od jiných a původnějších —, tak je tomu i u slova „dotyk". Dotyk ve vlastním smyslu slova ná-

84

O VZNIKU A ZÁNIKU

323 leží věcem, které mají polohu. Poloha však náleží tomu, čemu náleží také místo; vždyť i matematickým předmě­ tům se musí stejně přisuzovat dotyk a místo, ať je každý z nich odloučen, ať je v nějakém jiném způsobu.

KNIHA

PRVNl

85

smyslu však nikoli. Ale k obecné charakteristice dotýká­ ní patří to, že jsou při něm věci, které mají polohu a z nichž jedna je schopna pohybovat a druhá je schopna být uváděna do pohybu, přičemž obě mohou být k sobě

Jestliže tedy, jak jsme určili již dříve, „dotýkat se"

navzájem tou i tou, a že to jsou věci, v kterých je působe­

znamená „mít konce v témž místě zároveň", pak by se

ní a podléhání mu. Je to tedy zpravidla asi tak, že to, co

navzájem dotýkaly ty věci, které jsou ohraničenými ve­

je dotýkáno, dotýká se zase toho, čím je dotýkáno;

ličinami, poněvadž mají polohu, a proto mají své krajní

vždyť téměř i vše, s čím se setkáváme, pohybuje se tím,

konce v témž místě zároveň. Ježto však poloha náleží

že je uváděno do pohybu, a proto je nutné, a tak se to

tomu, čemu náleží také místo, a první rozdíl místa je „na­

i ukazuje, že to, co je dotýkáno, dotýká se zase dotýka­

hoře" a „dole" a jiné takové protiklady, měly by všechny

jícího. Někdy však říkáme, že se pouze hybný činitel do­

věci, které se navzájem dotýkají, tíži nebo lehkost, a to

týká toho, co je jím dotýkáno, ale to, co je dotýkáno, že

bud obojí, nebo jedno z toho. Takové věci jsou však tím,

se nedotýká toho, čím je dotýkáno. Ale jenom proto, po­

co je schopné působení podléhat a něco působit. tS. tak

něvadž tak tomu skutečně je u stejnorodých věcí, že hyb­

je zřejmé, že přirozeně schopné se navzájem dotýkat jsou

ně působí, když samy jsou pohybovány, zdá se nutným,

oddělené veličiny, jejichž konce jsou zároveň na témž

že něco se dotýká zase toho, čím je dotýkáno. *A tak

místě a které se mohou navzájem uvádět dojjohybu a být

jestliže něco, ač samo je nehybné, pohybuje, dotýkalo u

pohybovány jedna od druhé, i Ježto však hybný činitel neuvádí pohybované do pohybu vždy stejným způsobem, nýbrž jednou tak, že do pohybu je nutně uváděno i to, co pohybuje, ale jindy tak, že je to nehybné, je zjevné, že stejně budeme rozbšovat i u činitele působícího; neboť se tvrdí jak o tom, co pohy­

by se vskutku toho, co je jím pohybováno, jeho však by se • nedotýkalo již nic; vždyť také někdy říkáme, že ten, kdo nás zarmucuje, nás „se dotýká", ne však my jeho.. Tímto způsobem budiž tedy podána určení o dotyku, k němuž dochází v přírodě mezi jednotlivými bytostmi.

buje, že nějak působí, tak i o tom, co působí, že nějak po­ hybuje. Nicméně však je v tom rozdíl a je třeba jej určit; není totiž možné, že každý hybný činitel působí, jestliže proti sobě položíme působícího činitele a to, co působení podlé­ há. Působení podléhá to, u čeho pohyb záleží jen v trpné změně. Ke zcela trpné změně dochází však jen u toho, co se mění kvalitativně, například co do kvality „bílé" a „teplé"; avšak pohybování přesahuje působení. Je tedy zřejmé, že to, co pohybuje, může se v jistém smyslu dotýkat toho, co je uváděno do pohybu, v jistém

7. K A P I T O L A

[Vzájemné působení věcí] Postup našeho výkladu vyžaduje, abychom nyní pojed- b nali o činném působení a o trpném podléhání mu. O tom jsme převzali od našich předchůdců myšlenky poněkud si odporující. Na jedné straně totiž se většina jich shoduje v tom, že vše, co je stejné, nepodléhá působení od stejné­ ho, protože jedno tu není schopno více působit nebo více působení podléhat než druhé — neboť všemu, co je

86

O VZNIKU A ZÁNIKU

stejné, náleží vše stejně — že však nestejné a různé při­ rozeně vzájemně na sebe působí a působení podléhá. Vždyť kdykoli menší oheň zaniká větším, tedy, jak tvrdí, podléhá mu právě pro protivnost, neboť mnoho je proti­ vou mála. Na druhé straně jediný Démokritos se proti ostatním vyslovil o tom vhodně; tvrdí totiž, že to, co činně působí, a to, co trpně jeho působení podléhá, je totožné a stejné, neboť prý vůbec není možné, aby to, co je navzájem jiné a různé, jedno od druhého podléhalo působení, a že také,

KNIHA

PRVNl

87

jednou z protiv, nebo obsahuje protivnost, musí být nutně i činitel působící, i působení podléhající co do rodu stejný a týž, avšak co do druhu nestejný a protivný; vždyť tělo přirozeně podléhá působení těla, chuť půso­ bení chuti, barva působení barvy, vůbec stejnorodé pů- 324 sobení stejnorodého. Příčinou toho je to, že protivy jsou vesměs v témž rodu. Protivy pak na sebe navzájem působí a působení podléhají.íProto činitelé působící a pů­ sobení podléhající musí být v jistém smyslu totožní, v jistém smyslu však různí a navzájem nestejnLj

jestliže věci, které jsou různé, navzájem na sebe působí,

Ježto však jak to, co působení podléhá, tak i to, co

děje se to ne proto, že jsou různé, nýbrž proto, že je u nich

činně působí, je co do rodu totožné a stejné, ale co do dru­

něco totožného, a pokud se to u nich vyskytuje.

hu nestejné, a takové jsou právě protivy, je zřejmé, že

To jsou tedy názory předchůdců a zdá se, že ti, kdo takto mluví, zřetelně si navzájem odporují. Příčinou toho, že si odporují, je to, že obojí mluví jen o nějaké části, ačkoli měli zkoumat nějaký celek; lze totiž odůvodněně soudit, že to, co je stejné a zcela v každém směru bez roz­ dílu, nepodléhá působení toho, co je stejné jako ono; ne­ boť proč by jedno bylo schopnější působit než druhé? TA bylo-li by to možné, aby něco podléhalo působení stej­ ného, muselo by podléhat také působení sebe samayA pře­ ce, kdyby tomu tak bylo, nemohlo by být ani nic nepo­

vzájemně na sebe působit a tomuto působení podléhat jsou schopné protivy a jejich střední členy; vždyť toto je vůbec oblastí zániku a vzniku. Proto lze již také dobře pochopit, že jak oheň zahřívá, tak i chladno ochlazuje, a že vůbec to, co je schopné působit, činí si podobným to, co jeho působení podléhá; neboť jak působící činitel a to, co jeho působení podléhá, jsou protivy, tak i vznik se děje v protivu; a tak nutně to, co působení podléhá, musí se měnit v to, co činně působí, neboť vznik se může dít v protivu pouze tímto způsobem.

míjejícího, ani nehybného, jestliže by totiž vskutku stejné

Oni tedy, ačkoK neříkají totéž, přece obojí se svým

jako stejné bylo schopné na sebe činně působit. Neboť

výkladem skutečně dotýkají povahy věci; neboť o podlé­

každá věc by pohybovala samu sebe, a stejně to, co je

hání působení mluvíme mnohdy u podkladu, jako napří­

od ní zcela různé a po žádné stránce s ní není totožné.

klad když říkáme, že se člověk rozehřívá a že chladne,

Bělost by totiž nemohla nikterak podléhat působení čáry,

a stejně i v jiných případech; mnohdy se však zase říká,

ani čára bělosti, leda snad mimotně, jestliže by se na­

ze se rozehřívá chladné a že se uzdravuje nemocné; obojí

příklad stalo, že by čára byla právě bílá nebo černá;

je pravda. Týmž způsobem však mluvíme také o tom, co

vždyť své přirozenosti se vzájemně nezbavuje to, co

činně působí; mnohdy říkáme, že se rozehřívá člověk,

není ani sobě navzájem protivné, ani se neskládá z protiv.

mnohdy, že teplé. Je to totiž vskutku v jistém smyslu

Ale poněvadž ne kdeco je přirozeně schopné podléhat

látka, která působení podléhá, v jiném smyslu je to však

působení a činně působit, nýbrž jenom to, co je bud samo

protiva sama. Jedni tedy, kteří přihlédli k tomu prvnímu,

88

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA

PRVNÍ

89

mínili, že by činitel působící a podléhající mu museli obsa­

co činně působí; neboť jako tam je prvně pohybující

hovat nějak totéž, druzí však, kteří přihlédb k druhému,

nehybné, tak i u činně působícího prvně působící nepod­

mínili opak.

léhá žádnému působení. Působící činitel přitom je příči­

Musí se však uznat, že mezi činným působením a trp­

nou ve smyslu toho, od čeho vychází počátek pohybu.

ným podléháním je tentýž poměr, jako je mezi pohybo­

Avšak to, kvůli čemu se pohyb děje, není působící; proto

váním a podléháním mu; neboť i výraz „pohybující" se

zdraví není působícím činitelem, leda v přeneseném smyslu,

říká ve dvou významech; vždyť bezpochyby pohybuje

kdykoli totiž je přítomen působící činitel, stává se něja­

jak to, v čem je počátek pohybu — neboť počátek je mezi

kým to, co jeho působení podléhá, kdykoli však tu je

příčinami první —, tak i to, co je vzhledem k pohybova­

určitý stav, nestává se to již nějakým, nýbrž to již je

nému a vzhledem k vzniku posledním hybným činitelem.

takové a takové; tvary pak a účely jsou určitým stavem,

Stejně také u toho, co činně působí; vždyť i o lékaři říká­

avšak látka jako látka je něčím, co je schopno trpně

me, že uzdravuje, i o víně. Je tedy zcela dobře možné, že

působení přijímat. Oheň tudíž obsahuje sice ve své látce

první hybný činitel v daném pohybu je nehybný; ano

teplo, ale bylo-li by teplo něčím odlučitelným, nepodléhalo

u některých je to i nutné; avšak poslední hybný činitel

by žádnému působení. Je tedy snad nemožné, aby bylo

se vždy pohybuje jako pohybované.

odlučitelné; jestliže by však bylo něco takového, pak by

U činného působení je první činitel bez trpného pod­

to, co jsme řekli, bylo o něm pravdivé.

léhání, avšak poslední činně působící samo také působení

Tímto způsobem tedy budiž řečeno, co je činné půso­

podléhá; neboť to, co nemá tutéž látku, činně působí, aniž

bení a co trpné podléhání mu a kterým věcem a proč

přitom podléhá působení, například lékařství; samo totiž

a v jakém smyslu jim přísluší.

b působí zdraví, ale nepodléhá působení toho, co se uzdra­ vuje. Avšak pokrm působí i podléhá jistému působení; bud se totiž zahřívá, nebo ochlazuje, nebo podléhá jinému působení, když zároveň činně působí. Přitom lékařství je tu jakoby počátkem, pokrm je však posledním a přímo se dotýkajícím činitelem. To tedy, co nemá tvar v látce, nepodléhá žádnému působení, avšak to, co jej má v látce, je působení podro­ beno. Neboť soudíme, že tatáž látka je — dá-li se to tak říci — „stejně" pro kterýkoli z obou protikladů, jako by to byl jejich rod,la že to, co může být teplé, jakmile je tu něco, co je schopné zahřívat a blíží se mu, musí se stát teplým^lproto, jak jsme řekli, jedno z toho, co je schopné působit, samo působení nepodléhá, kdežto druhé ano. A jako při pohybu, má se to týmž způsobem také utoho,

8.

KAPITOLA

[Pokračování výkladu o vzájemném působení věcí] Pojednejme však opět o tom, jak je možné, že dochází k činnému působení a k trpnému podléhání. Někteří myslitelé tedy míní, že každá věc proto pod­ léhá změnám, protože jistými průduchy vniká do ní poslední a v nejvlastnějším smyslu působící činitel a tvrdí, že tímto způsobem také vidíme a slyšíme a máme všechny ostatní vjemy. Dále soudí, že skrze vzduch a vodu, a vůbec skrze to, co je průhledné a jasné, proto můžeme vidět všechny věci, poněvadž mají průduchy, které jsou sice pro svou nepatmost neviditelné, ale jsou

90

325

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA

PRVNÍ

91

husté a rozložené v řadě, a sice že průhlednější věci jich

zdánlivě a ze zvyku, nečiní někteří lidé pro ztřeštěnost

mají více. Jedni, jako Empedoklés, to tak určili se zřete­

žádný rozdíl.

lem k některým věcem, a to ne pouze se zřetelem k tomu,

Leukippos se však domníval, že nalezl výklad, který

co činně působí a trpně působení podléhá, ale tvrdí také,

v souhlase se smyslovým vnímáním nepopírá ani vznik,

že ke směšování dochází jen u toho, čeho průduchy jsou

ani zánik, ani pohyb, ani mnohost jsoucen. Shodoval se

navzájem souměřitelné.

v tom s jevy a těm, kteří uznávají jedno a soudí, že bez

Nejvědečtěji a jednotně o všem pojednali Leukippos

prázdna by nebyl žádný pohyb, říká, že prázdno je

a Démokritos, kteří uznali počátek v souhlase s přírodou.

nejsoucí a že z toho, co je, není nic nejsoucího. Neboť

Někteří ze starých myslitelů totiž soudili, že jsoucno je

jsoucí ve vlastním smyslu je prý zcela plné, není však

nutně jedno a nehybné. Neboť prázdno podle nich není,

jediné, nýbrž jsoucna jsou neomezená co do počtu a nevi­

a není tedy možný pohyb, není-li oddělené prázdno, ani

ditelná pro malý objem. Pohybují se v prázdnu — neboť

není možnost věcí, není-li to, co by je rozdělovalo.

prázdno je —, a spojujíce se, působí vznik, a rozlučujíce

To se však nijak neliší od toho, míní-li někdo, že

se, zánik. A působí a podléhají působení podle toho, jak se

vesmír není nepřetržitý, nýbrž že se vše jako samostatně

právě navzájem dotýkají, neboť nejsou zatím jedním

oddělené jen vzájemně dotýká, nebo tvrdí-li se, že je

tělesem. A skládajíce i splétajíce se, ona jsoucna rodí

mnohost a že není žádné prázdno. Neboť bylo-li by vše

věci. Ale z toho, co je skutečně jedno, by nevznikla mno­

zcela oddělené, nebylo by žádné jedno, a tak ani mnohost,

host, ani z toho, co je skutečně mnohé, by nevzniklo

a celek by byl prázdnem; jestliže by však vše bylo někde

jedno; je to nemožné.

rozdělené, jinde nikoli, rovnalo by se to něčemu vymyšle­ nému; neboť až kam a proč se má jedno z celku tak a je plné, druhé však rozdělené? Mimoto by se také muselo stejně tvrdit, že není žádný pohyb.

Ale jako Empedoklés a někteří z ostatních filozofů říkají, že se podléhá působení skrze průduchy, tak se podle Leukippa děje každá kvalitativní změna a každé trpné podléhání tím způsobem, že se působením prázdna

Z těchto důvodů tedy oni pominuli smyslové vnímání

děje rozklad a zánik, a podobně i růst, vnikají-li do

a nedbali toho, jako by bylo záhodno řídit se pouze úva­

prázdna pevná tělíska. A Empedoklés musí asi soudit

hou, a tak tvrdí, že vše je jedno a nehybné, a k tomu ještě

podobně, jak učí Leukippos, že totiž jsou jakási tuhá,

někteří, že je neomezené; neboť mez by tu omezovala

avšak nedělitelná tělíska, ledaže by měla všude souvislé

prázdno.

průduchy. To je však nemožné; vždyť pak by vedle

Jedni se tedy o pravdě vyjádřili tímto způsobem a z těchto příčin.

průduchů nebylo nic tuhého a všechno by bylo prázdnem. Je tedy nutné, aby dotýkající se tělíska byla nedělitelná

Ačkoli se zdá, že je to výsledkem oprávněné úvahy,

a aby mezi nimi bylo prázdno, což Empedoklés nazývá

ve vztahu ke skutečným věcem se takové mínění blíží

průduchy.

ztřeštěnosti; vždyť žádný ztřeštěnec

natolik rozumu, že by mínil, že oheň a led jsou jedno;

Takto se vyjadřuje Leukippos o činném působení a. o trpném podléhání mu.

pouze mezi tím, co je správné skutečně, a tím, co jen

Uvádějí se tudíž zhruba tyto způsoby, podle kterých

snad nepozbyl

92

O VZNIKU A ZÁNIKU

jedny věci ěinně působí a druhé působení podléhají; co se týěe Leukippa a Démokrita, je zjevné, jak svůj výklad míní, a ukazuje se také, že to těsně souvisí s jejich základ­ ními stanovisky. U jiných je to však jasné méně, například není jisté, kterým způsobem dochází podle Empedoklea ke vzniku a zániku a kvalitativní změně. U oněch totiž jsou prvotní tělesa nedělitelná a liší se pouze tvarem a z nich, jako prvotních, je složeno vše ostatní a to se zase do nich jako do posledních rozluěuje; u Empedoklea je však zřejmé, že podle jeho učení má vše až k prvkům vznik a zánik, ale jak právě u nich vzniká nahromaděná velikost a jak zaniká, není ani zjevné, ani to nelze vysvět­ lit, neuzná-li se také, že je zase jakýsi základ, z něhož je vytvořen oheň a podobně i všechny ostatní prvky, jak to napsal Platón v Tímaiovi. Jeho učení se ovšem liší od Leukippova pojetí tím, že tento základ nechápe týmž způsobem jako Leukippos, poněvadž ten nazývá neděli­ telné částice tuhými, Platón plochými, a že Leukippos učí, že každá z neděbtelných tuhých částic je vymezena tvarem, přičemž počet těchto tvarů pokládá za neomeze­ ný, kdežto Platón za omezený, avšak oba uznávají, že částice jsou nedělitelné a mají určité tvary. Z těchto částic prý vznikají a v ně se rozpadají věci; podle Leukippa se to děje dvojím způsobem, pomocí prázdna a dotykem — neboť tak je dělitelná každá věc —, podle Platóna jen dotykem, neboť popírá prázdno. O nedělitelných plochách jsme promluvili na jiném místě; co se však týče nedělitelných tuhých částic, budiž obšírnější zkoumání toho, co z jejich zkoumání vyplývá, pro nynějšek ponecháno stranou, ale abychom tu přece 326 v malé odbočce něco uvedli, je nutno poznamenat, že nic nedělitelného ani nepodléhá žádnému působení — vždyť není možné, aby podléhalo, leda skrze prázdno —, ani není schopné působit změnu; neboť nemůže být ani chlad-

KNIHA

PRVNÍ

93

né, ani tvrdé. A přece je přitom nepochopitelné, přiděluje-li se pouze kulatému tvaru teplo; neboť by pak také nějakému jinému tvaru musela příslušet protiva, totiž chladno. Nepochopitelné je také, jestliže by jim sice náleželo toto, míním teplo a chladno, tíže však a lehkost a měkkost že by jim nenáležely; a přece i Démokritos praví, že jedno nedělitelné tělísko je pro větší objem těžší než druhé, takže je zjevné, že je i teplejší. Jsou-li však taková, je nemožné, že by nepodléhala vzájemnému působení, například mírně teplé nadměrně teplému. Vždyť také, náleží-b jim tvrdost, pak i měkkost, a měk­ kým se již něco nazývá podle toho, že podléhá nějakému působení; neboť to, co je poddajné, je měkké. Avšak jistě je také nepochopitelné, jestliže jim vůbec nic nepřísluší než pouze tvar; a jestliže jim sice nějaká další vlastnost přísluší, ale pouze jedna, například je-li jedno pouze chladné a druhé pouze teplé; neboť pak by jejich přirozenost nebyla již jedna. Rovněž tak je nemožné, jestliže jednomu tělísku náleží více vlastností; neboť je-li nedělitelné, bude mít tyto vlastnosti to, co je jedno a totéž, takže také, podléhá-H těbsko nějakému působení, například při ochlazování, bude tím samým nějak působit nebo ještě jinému působení podléhat. Stejně je tomu i s jinými vlastnostmi; to totiž vyplývá stejně jak u těch, kteří mluví o neděbtelných tělískách, tak i u těch, kteří o neděbtelných plochách, neboť nedělitelné se nemůže stát ani řidší, ani hustější, není-li v něm prázdno. Dale je také nepochopitelné, že by malá tělíska byla nedělitelná, vebká však nikoli; pro nás je nyní ovšem dobře odůvodnitelné, že fvěts? budou spíše rozštěpitelná nez malá; totiž ta veliká budou snadno rozdělena, neboť narážejí na mnoho jiných? proč by však vůbec nerozděli-

O VZNIKU A ZÁNIKU

94

KNIHA

PRVNÍ

95

telnost měla příslušet spíše malým tělískům než velkým?

Ale i když průduchy jsou prázdné, budou muset při

Dále, je snad přirozenost všech těch tělísek jedna,

vnímání v sobě obsahovat tělíska, a tak bude vyplývat

či se liší jedna od druhých, jako kdyby asi byla jedna ve

opět totéž. Jsou-li však, co se týče velikosti, takové, že

své tělesnosti ohnivá a druhá zemitá? Neboť je-li přiroze­

nemohou v sebe pojmout již žádné tělísko, bylo by směšné

nost všech jedna, ěím má být to, co je odlišuje? Nebo

domnívat se, že je malé prázdno, velké však nikoli, a to

proč se při vzájemném dotyku nestávají jedním, jako

v žádné velikosti, nebo se snad domnívat, že se přitom

když se voda dotkne s vodou? Vždyť to, co je tu později,

prázdnem rozumí něco jiného než právě místo tělesa,

nijak se neliší od toho, co tu bylo dříve. Jsou-li však tělíska

takže podle toho by zjevně muselo být pro každé těleso

různá, jaké povahy pak jsou?

stejné prázdno co do objemu.

Také je zjevné, že spíše tato tělíska než tvary se musí b pokládat za počátky a příčiny skutečných jevů.

^Vůbec však je zbytečné uznávat průduchy; neboť jestliže něco nemůže působit na způsob dotyku, nebude

Dále se liší také již ve své přirozenosti, jakmile při

působit ani při průchodu průduchyjděje-li se to však do­

vzájemném dotyku na sebe činně působí a tomuto půso­

tykem, tak i bez průduchů tu bude jedno působení pod­

bení podléhají.

léhat a druhé činně působit, a to tím způsobem, kterým

A dále, co tu má být hybným činitelem? Neboť je-li

je toho přirozeně schopné.

to něco jiného než tato tělíska, pak ona podléhají jeho

Mluví-li se tedy o průduších v tomto smyslu, jak to

působení; jestliže však každé z nich samo sebe uvádí do

někteří míní, je zřejmé z dosavadního výkladu, že je to

pohybu, muselo by být bud dělitelné, protože jednou

bud nepravda, nebo bezúčelné; jsou-li však tělesa zcela

svou částí by bylo pohybující, druhou pohybované,

dělitelná, je tvrzení o průduších směšné; pokud jsou totiž

anebo by témuž tělísku náležely v temže vztahu protivy

dělitelná, mohou být i rozdělena na části.

a látka by byla jedna nejenom co do počtu, nýbrž i co do možnosti. Pro ty tudíž, kteří tvrdí, že k trpné změně vlastností dochází pohybem uvnitř průduchů, jsou průduchy vlastně zbytečné, mohou-li při tom být zcela vyplněné; podléhá-li totiž celé těleso nějakému působení, i když nemá prů­ duchy, ale je souvislé, podléhá týmž způsobem, jako by je mělo. A nadto, jak má být možné to, co říkají o průhledu prostředím? Neboť to, co působí zrakový vjem, nemůže procházet průhledným prostředím ani na způsob dotyků, ani průduchy, je-li každý z nich plný; čím se to pak bude lišit od předpokladu, že tu žádné průduchy nejsou? Vždyť všechno bude stejně plné.

9.

KAPITOLA

[Dokončení výkladu o vzájemném působení věcí] Při úvaze o způsobu, podle kterého náleží věcem uskuteč­ ňování vzniku a činné působení a trpné podléhání mu, vyjdeme ze zásady, které jsme již často užili. Jestliže ze dvou yěcí jedna je taková a taková v možnosti, druhá ve skutečnosti, pak první je přirozeně schopná podléhat působení ne pouze ve svých některých částech a v jiných nikoli, nýbrž podléhá mu ve všech částech, pokud je v možnosti zcela taková. Podléhá mu však více nebo méně po e toho, je-li v možnosti taková ve větší či menší míře.

96

KNIHA

O VZNIKU A ZÁNIKU

PRVNÍ

97

V tomto smyslu by se mohlo již spíše mluvit o průduších,

telné, nýbrž stejně jako bylo celé těleso předtím tekuté,

asi jako jsou rudné doly protkány souvislými žilami rudy,

tak je potom tvrdé a tuhé.

z níž lze určitým působením učinit kov. To tedy, co je

Podle uvedeného výkladu by také nemohlo docházet

327 přirozeně spojeno a jedno, nemůže podléhat působení sebe

k růstu a k ubývání. Nic se totiž nestane skutečně větším,

sama. Stejně tak nemohou podléhat působení i tělesa nedotýkající se ani sebe navzájem, ani jiných těles, která

budou-li se připojovat jen další nedělitelné částice, a nic se nezmění ani smíšením s jinou částicí, ani změnou sebe sama.

jsou přirozeně schopna působit a působení podléhat.

Budiž tedy tímto způsobem určeno, že je^zájemné

Mysbm tu například to, že oheň zahřívá nejenom bezpro­

uskutečňování vzniku a činné_působení a vznikání a pod­

středním dotykem, nýbrž i zdálky; neboť oheň zahřívá

léhání působení a jakým způsobem je to možné a jak to

vzduch a vzduch, který je přirozeně schopen působit

někteří vykládají, ale jak to možné není.

a působení podléhat, zahřívá těleso^j Jestbže něco má podléhat působení jen v některých částech, v jiných nikoli, je třeba nejdříve určit, co se tím míní. Neboť není-b velikost zcela děbtelná, ale jsou bud nedělitelná tělesa, nebo nedělitelné plochy, pak toto nedělitelné nebude ovšem způsobilé zcela všude podléhat působení a ani nebude žádná nepřetržitá velikost. Je-li to však nepravda a každé těleso je dělitelné, není v tom žádný rozdíl, zda je již skutečně rozděleno v části, které se dotýkají, nebo zda je pouze dělitelné. Neboť může-b být rozloženo podle dotyků (jak tvrdí někteří), bude, i když ještě ne děleno, přece již rozděleno; neboť může být děleno, poněvadž při dělení nedochází k ničemu nemožnému. Vůbec však je nesmyslné, že by se podléhání působení dělo v tomto způsobu, když by se tělesa štěpila; neboť tento výklad ruší kvalitativní změnu, avšak vidíme, že totéž souvislé těleso je jednou tekuté, podruhé tuhé a že se to neděje rozdělením a spojením, ani obratem a doty­ kem, jak říká Démokritos; neboť ani přemístěním částí, ani změnou jejich pořadí se nestává z tekutého přirozeně tuhé, a ani, když ztuhne, nejsou v něm přítomny takové tvrdé a tuhé částice, které by byly kvantitativně neděb-

10.

KAPITOLA

[Směšování] Zbývá ještě stejným způsobem vyložit směšování, neboť to je třetí část toho, co jsme si vytkli na počátku. Je třeba zkoumat, co je směšování a co je smísitelné a kterým věcem to náleží a jak, a mimoto, zda směs sku­ tečně je, nebo zda je to nepravdivé. Jak totiž někteří tvrdí, je nemožné, aby něco s jiným bylo smíšeno; neboť jestliže přitom to, co bylo smíšeno, ještě dále trvá a nebylo změněno, tak prý, jak tvrdí, potom nyní není nijak více smíšeno, než bylo předtím, nýbrž věc se má stále stejně; jestliže však jedno z nich přitom za­ niklo, není to prý také žádná směs, neboť pak prý jedno ještě je, druhé však již není, směs prý však může být jen u věcí, s kterými se to má stejně jako dříve; týmž způso­ bem prý to také platí, jestliže se setkají dvě věci a jedna z nich při smíšení zanikne, neboť smíšeno prý přece není to, co vůbec není. - Tento výklad tudíž, jak se zdá, se snaží určit, v čem se liší směšování od vzniku a zániku, a to, co se dá smí-

98

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA

PRVNÍ

99

sit, od toho, co může vzniknout a je pomíjivé; neboť je

vedle sebe tak, že smysl nemůže rozeznat jedny od dru­

zjevné, že tu musí být rozdíly, je-li vskutku směs. A tak

hých, je to již smíšeno, anebo ještě není, nýbrž kterákoli

jestliže by tyto rozdíly byly patrné, bylo by nutno řešit

částečka je tu jen vedle jiné? O směsi se tu pak mluví 328

obtíže, které v sobě obsahuje onen výklad.

V onom způsobu, jako například, když se říká, že ječmen je

Ale neříkáme přece, že dřevo je smíšeno s ohněm, nebo že se za spalování s ním směšuje, ani samo se svými

smíšen s pšenicí, což se stane, kdykoli se kterékoli zrnko položí vedle jiného.

částmi, ani s ohněm, nýbrž že oheň vzniká, dřevo zaniká.

Je-li však každé těleso dělitelné a jestliže vskutku

Rovněž neříkáme, že se pokrm směšuje s tělem, ani že se

také těleso může být smíšeno s jiným ve stejnorodou

tvar směšuje s voskem a tím utváří jeho látku; a ani není

směs, musela by se skutečně kterákoli částečka jednoho

možné, že by se tělo a bělost směšovaly, ani vůbec vlast­

tělesa dostat vedle částečky druhého. Protože však není

nosti a stavy s věcmi; neboť vidíme, že se přitom nepo­

dělení v nejmenší části, je zjevné, že ani složení není to­

rušeně uchovávají. Vskutku ani bělost a vědění se ne­

též co směs, ale že je to něco jiného, a že se ani o míše­

mohou směšovat, a také nic jiného, co není odlučitelné.

ných věcech, zůstávají-li ve svých nejmenších částech

Ale o tom právě nemluví správně ti, kteří tvrdí, že

uchovány, nemůže říci, že jsou již smíšeny; neboť by to

jednou bylo všechno dohromady a smíšeno; neboť nemůže

bylo pouze složení, a nikoli sloučenina, ani smíšenina,

být každá věc s každou smíšena, nýbrž ve směsi obou musí

ani by pak každá část neměla tutéž bytnost jako celek.

být každá odlučitelná ;|z^vlastností však odlučitelná žádná

Tvrdíme však, má-li vskutku něco být smíšeno, že směs

není. ^

je stejnorodá, a jako každá část vody je vodou, tak že je

'

Ježto však ze jsoucen jsou jedna v možnosti, druhá

tomu i u toho, co se dá sloučit. Kdyby však směs byla

ve skutečnosti, je možné, že smíšené věci v jistém smyslu

jen složením malých částí, nic z toho by nebylo, nýbrž

jsou jsoucí a také nejsoucí, totiž pokud co do skutečnosti

věci budou smíšeny jen ve vztahu k smyslovému vnímání

je jiné to, co z nich vzniklo, co do možnosti však každá

a totéž bude pro jednoho smíšeno, nevidí-li pronikavě,

z nich je tím, čím byla před smíšením a co nezaniklo;

pro Lynkea to však nic smíšeného nebude. Ke smíšení

to byla právě obtíž, kterou v sobě obsahoval shora uve­

také nedochází ani dělením na malé části, ani kladením

dený výklad. Zdá se však také, že věci smíšené, jak se

kterékoli z nich vedle jiné, neboť takto je dělení ne­

předtím sloučily, když byly od sebe odloučeny, tak se zase

možné.

potom mohou odloučit. Tedy při smíšení ani ve skuteč­

Bud tedy ve skutečnosti není žádná směs, nebo je zase třeba uvést, jak je možné, že je. Je zajisté možné, jak jsme řekli, že jedno jsoucno je schopné působit a druhé jeho působení podléhat. U některých jsoucen tedy, jejichž látka je táž, je to oboustranné, že jak navzájem na sebe působí, tak navzájem svému působení podléhají; jiná však, jejichž látka není táž, působí, aniž působení podlé­ hají; proto ani lékařství a ani zdraví samo nepůsobí v tě-

nosti netrvají, jako třebas tělo a bělost, ani nezanikají, ani jedno, ani obojí; neboť přitom zůstávají v mož­ nosti. A tím je to tedy vyřízeno; musíme však nyní probrat otázku, která s tím souvisí, a zkoumat, zda směs je ně­ čím, co je jen ve vztahu k smyslovému vnímání. Dělí-li se totiž obojí, co se směšuje, v malé části a ty se položí

100

O VZNIKU A ZÁNIKU

PRVNÍ

101

lech zdraví tím, že by se s nimi mísilo. Z těch věcí však,

látky a mizí ve směsi, když mědi přidal jen zabarvení.

které působí a zároveň působení podléhají, netvoří žád­

Totéž se vyskytuje i u jiných věcí.

nou směs také ty, které jsou snadno dělitelné, skládá-li

Z toho tedy, co jsme řekli, je zřejmé, že směs skuteč­

se tu dohromady mnoho s málem a velké s malým, nýbrž

ně je, i co to je, a proč ke smíšení dochází, a také, jaké

tu dochází jen k přibývání toho, co převládá, neboť druhá

povahy jsou smísitelné věci; to vše je dáno tím, že některé

věc se mění v tu, která převládá, například kapka vína se

věci mohou vzájemně podléhat svému působení a že jsou

nesměšuje s desíti tisíci konvemi vody, neboť jeho tvar

snadno omezitelné a dělitelné; neboť u takových věcí není

se tu rozlučuje a mění veskrz ve vodu. Kdykoli se však

ani nutné, aby smíšením zanikly, ani aby zůstaly dále

takové věci svými účinky nějak rovnají, mění se každá

naprosto tytéž, ani aby jejich směs byla pouhým slože­

z nich ze své přirozenosti v to, co převládá, ale tím ne­

ním, ani aby byla něčím, co je jen ve vztahu k smyslové­

vzniká ona druhá, nýbrž něco, co je společným středem

mu vnímání j smísitelné je zkrátka to, co je snadno ome­

obou.

zitelné a přitom je schopné činně působit a působení pod­

Je tedy zřejmé, že směšovat se dají ty věci, které

léhala podle toho může být smíšeno s něčím, co je stejně

činně působí a obsahují protivnostj^fneboť ty mohou na­

takové povahy -{— neboť „smísitelné" se říká ve vztahu

vzájem podléhat svému působení. Ty se směšují spíše

k něčemu stejnojmennému —, směs pak je splynutí kva­

tehdy, jsou-li malé vedle malých, neboť se navzájem

litativně změněných smísitelných věcí.

mění snadněji a rychleji. Množství však, které je veliké a podléhá působení velkého množství, činí to teprve po dlouhé době. b

KNIHA

Proto z věcí dělitelných a schopných podléhat půso­ bení jsou smísitelné ty, které lze snadno omezit; neboť ty se snadno dělí v malé části (to totiž podle nás právě zna­ mená „být snadno omezitelné"); například tekutá tělesa jsou ze všech těles nejvíce smísitelná, neboť tekuté věci lze nejsnáze omezit, nejsou-li lepkavé a tuhé; tyto totiž při spojení jen zvětšují své množství a objem. Kdykoli však jen jedno ze dvou těles je schopné podléhat působení, anebo mu podléhá ve velké míře, kdežto druhé pouze v neznatelné, nestává se směs obou větší bud vůbec, nebo jen málo, jako je tomu u cínu a mědi. Některé věci totiž nemají vzájemně pevné rozmezí a kolísají mezi dvojím; neboť se zdá, že v jisté míře jedna z nich je tvarem a dru­ há tím, co jej přijímá, jak se to děje u oněch; cín totiž skoro zcela zmizí, jako by to byl nějaký stav mědi bez

102

103

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA DRUHÁ

KNIHA DRUHÁ

Pojednali jsme o směšování, dotyku a o činném působení a podléhání mu, jak náležejí přirozeně měnícím se věcem, dále i o naprostém vzniku a zániku, kterých věcí se tý­ kají a jak a z které příčiny. Rovněž jsme pojednali o kva­ litativní změně, o tom, co znamená „změnit se co do kva­ lity" a v čem se to liší od onoho ostatního.

těžké nebo chladné nebo teplé. Ale tak, jak je to napsáno v Tímaiovi, neobsahuje to žádnou určitost; neboť o tom „vše přijímajícím" se tu jasně neříká, je-li odloučeno od prvků. Autor tu toho ani dále neužívá, když prohlásil, že něco je prvotním podkladem takzvaným prvkům, jako je zlato zlatým uměleckým dílům; a přece, řekne-li se to takto, není to řečeno správně, nýbrž to platí jen u toho, u čeho jde o kvalitativní změnu, avšak u toho, u čeho jde o vznik a zánik, je nemožné označovat jménem to, z čeho ta věc vznikla. A přece on praví, že je daleko nejpravdivější nazývat vše ze zlata zlatem. Přesto však, ač prvky jsou tělesné, rozkládá je až na plochy; ale je ne­ možné, aby ta „kojná" a ta prvotní látka byly plochami.

Zbývá ještě uvažovat o takzvaných prvcích těles. Neboť vznik a zánik nenáleží všem podstatám přirozeně trvajícím, pokud jsou bez smyslově vnímatelných těles.

My však tvrdíme, že je jakási látka smyslově vní­ matelných těles, ale že není odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv, z které vznikají takzvané prvky.

Podle tvrzení jedněch látka, která je podkladem, je jedna, například pokládají za ni vzduch nebo oheň nebo něco uprostřed mezi nimi, a to mají za těleso a za něco 329 odlučitelného. Druzí však soudí, že látek je na počet více: podle některých jsou to oheň a země, podle jiných to obojí a ještě vzduch jako třetí, a opět jiní přibírají vodu jako čtvrtou, jako například Empedoklés; a slučováním a rozlučováním nebo kvalitativní změnou těchto látek pak prý dochází ke vzniku a zániku skutečných věcí.

Co se toho týče, určili jsme to přesněji jinde. Nicmé­ ně však, ježto je to také tento způsob, kterým se z oné látky vytvářejí první tělesa, musíme to ještě určit také vzhledem k nim, poněvadž jsme toho mínění, že počátkem je tu na prvním místě látka, která je neodlučitelná a tvoří podklad protiv; neboť ani teplo není látkou pro chladno, ani toto pro teplo, nýbrž látka je to, co je oběma podkla­ dem. A tak jako na prvním místě je počátkem to, co je v možnosti tělesem smysly vnímatelným, tak na druhém místě to jsou dvojice protiv, například teplo a chladno, a na třetím teprve oheň a voda a taková tělesa; vždyť teprve tato se mění navzájem v sebe, i není to tak, jak tvrdí Empedoklés a jiní (vždyť pak by nebyla žádná kvali­ tativní změna). Dvojice protiv se však samy nepřeměňují, ale k nicméně y které se musí také u tělesa uvádět jako jeho po^ S O U u r č i t é nality a kvantity; ostatní totiž užívají pouze těch a neříkají nic o tom, proč jsou to právě tyto a proč je jich tolik.

[Vznik a zánik prvků]

1.

KAPITOLA

[Prvky a jejich látka]

Jistě je možno přisvědčit tomu, že tato prvotní tělesa se právem označují za počátky a za prvky, jejichž slučo­ váním a rozlučováním nebo jiným způsobem změny do­ chází ke vzniku a zániku. Avšak na omylu jsou ti, kteří uznávají ještě jednu látku mimo uvedené, a to tělesnou a odloučenou; neboť je nemožné, aby takové těleso, které by bylo smysly vnímatelné, bylo bez protivnosti; toto „neomezené", které někteří pokládají za počátek, musí totiž být lehké nebo

°t! .\

104

O VZNIKU A ZÁNIKU

2.

KAPITOLA

[Rozdíly prvků]

KNIHA DRUHÁ

105

nemůže být ohraničeno hranicí jemu vlastní, kdežto ně­ čím jiným je snadno ohraničitelné, suché však je to, co hranicí jemu vlastní je snadno ohraničitelné, ale je ne­

Ježto tedy hledáme počátky tělesa smysly vnímatelného,

snadno ohraničitelné něčím jiným. Z nich se pak skládají

to však znamená tělesa, které je hmatatelné, a hmatatelné

řídkost a hustota, tuhost a křehkost, tvrdost a měkkost,

je to, co se vnímá hmatem, je zřejmé, že ne již všechny

a ostatní rozdíly. Ježto totiž schopnost naplňovat ná­

protivné dvojice tvoří tvary a počátky tělesa, nýbrž

leží vlhkému, protože jsouc snadno ohraničitelné, není již

pouze ty, které se týkají hmatu; neboť tělesa se rozbšují

samo ohraničeno a přilíná se k tomu, čeho se dotýká, 330

podle dvojic protiv, a to protiv, které jsou hmatné pova­

a ježto i řídkost má schopnost naplňovat (neboť se skládá

hy. Proto ani bělost a černost, ani sladkost a hořkost,

z jemných částí, a to, co se skládá z malých částí, má

a rovněž ani žádná z ostatních smyslově vnímatelných

onu schopnost naplňovat, protože se dotýká celé nádoby,

protivných dvojic netvoří žádný prvek. A přece zrak

a řídké je ponejvíce takové), je zřejmé, že řídké bude

je přednější než hmat, takže i to, co je mu předmětem, je

patřit k vlhkému a husté k suchému. A tuhé bude zase

přednější. Ale to, co je předmětem zraku, není vlastností

patřit k vlhkému (neboť tuhé je něco vlhkého, co podlehlo

hmatného tělesa, pokud je hmatné, nýbrž je jí podle ji­

nějakému působení, např. olej), křehké pak k suchému;

ného a snad od přírody přednějšího vztahu.

křehké je totiž něco úplně suchého, takže z nedostatku

Avšak právě u hmatných věcí musíme nejprve rozbšit, které jsou jejich prvotní rozdíly a odpovídající dvojice protiv. Hmatu se týkají tyto dvojice protiv: teplo a chlad­ no, sucho a vlhko, tíže a lehkost, tvrdost a měkkost, tu­ host a křehkost, drsnost a hladkost, hustota a řídkost.

vlhkosti také ztuhlo. A k vlhkému patří dále měkké (ne­ boť měkké je to, co ustupuje samo v sebe a přitom neza­ měňuje místo, jak to činí vlhké; proto také vlhké není měkké, ale měkké patří k vlhkému), tvrdé však patří k suchému; tvrdé je totiž ztuhlé a ztuhlé je suché.

Z toho však tíže a lehkost nejsou schopné působit, ani

„Suché" a „vlhké" se však říká ve více významech;

působení podléhat; neboť se o nich nemluví proto, že by

opakem suchého je totiž jak vlhké, tak i mokré, a zase

nějak působily na jiné nebo podléhaly působení jiného.

opakem vlhkého je jak suché, tak i ztuhlé; všechno to pak

Prvky však mají být schopné vzájemně na sebe působit

patří k suchému a vlhkému podle toho, jak to bylo řečeno

a působení navzájem podléhat, neboť se směšují a vzá­

dříve.

jemně se v sebe mění. Avšak o teple a chladu a o vlhku

Protože totiž opakem mokrého je suché a mokré je to, co má na svém povrchu cizí vlhkost (kdežto promočené je to, co ji má pod povrchem do hloubky), suché však to, co ji nemá vůbec, je zřejmé, že mokré bude patřit k vlhké­ mu a suché jako jeho opak bude patřit k suchému v pů­ vodním smyslu slova. A zase vlhké a ztuhlé rovněž tak; v^ e totiž je to, co má svoji vlastní vlhkost, promočené vsa to, co má cizí vlhkost v hloubce pod povrchem,

a suchu se mluví právě proto, protože jedny jsou schopné působit a druhé působení podléhat. Teplo totiž je činitel, který stejnorodé věci slučuje (neboť rozlučování, o kterém se mluví jako o působení ohně, je právě jen slučování věcí sourodých; přitom se ovšem stává, že se vylučují věci cizorodé); chladno však je to, co stejně jak stejnorodé vě­ ci, tak i nesourodé spojuje a slučuje; vlhké pak je to, co

107

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA DRUHÁ

ztuhlé pak to, co ji vůbec nemá. Proto také jedno z nich bude patřit k suchému, druhé k vlhkému.

těmito tělesy, totiž vzduch a voda, je jejich smíšeninou. Rovněž tak ti, kteří mluví o třech tělesech, jako Platón v Děleních, střední totiž pokládá za smíšeními.

106

Je tedy zřejmé, že se všechny ostatní rozdíly dají převést na původní čtyři. Tyto však již nikoli na ještě méně; neboť ani teplo není druhem vlhka, ani sucha, ani vlhko druhem tepla, ani chladna, a také ani chladno a su­ cho nejsou si navzájem podřazeny, ani teplo a vlhko. A tak nutně musí být tyto čtyři.

3.

KAPITOLA

[Počet prvků] Ježto jsou tyto prvky čtyři, ze čtyř pak je šest dvojic, ale protivy se přirozeně nesdružují — je totiž nemožné, aby táž věc byla teplá a chladná, a opět také, aby byla suchá a vlhká —, je zřejmé, že budou čtyři dvojice těchto b prvků, totiž teplé a suché, teplé a vlhké, a zase chladné a vlhké, chladné a suché. A to odpovídá ve shodě s poda­ ným odůvodněním zjevně jednoduchým tělesům, ohni, vzduchu, vodě a zemi; neboť oheň je teplý a suchý, vzduch teplý a vlhký — vzduch je jako výpar —, voda je chladná a vlhká, země chladná a suchá. A tak se ony rozdíly dů­ vodně rozdělují na prvotní tělesa a jejich počet je ve shodě s podaným odůvodněním. Vždyť všichni, kteří uznávají jednoduchá tělesa za prvky, uznávají bud jedno takové těleso, nebo dvě, nebo tři, anebo čtyři; ti pak, kteří uvá­ dějí pouze jedno, vykládají potom vznik ostatních věcí zhušťováním a zřeďováním, a tak dochází k tomu, že uznávají dva počátky, totiž řídké a husté, nebo teplé a chladné; ty jsou tu totiž působícími činiteli, kdežto je­ den prvek je jako látka podkladem. Ti však, kteří přímo uznávají dvě tělesa, jako Parmenidés oheň a zemi, tvrdí, že to, co je uprostřed mezi

I říkají skoro totéž ti, kteří uznávají tělesa dvě, a ti, kteří tři, ledaže jedni rozdělují střední ve dvě, druzí pak je pokládají za jedno. Někteří však mluví přímo o čtyřech, jako Empedoklés. Ale i ten je spojuje ve dvě, totiž proti ohni klade všechna ostatní. Avšak oheň a vzduch a ostatní z toho, co bylo uve­ deno, není jednoduché, nýbrž smíšené. To však, co je jed­ noduché, je sice takového rázu jako ono, avšak není to totéž, například je-li něco podobno ohni, má ráz ohně, ne­ ní to však oheň, a to, co je podobno vzduchu, má ráz vzduchu; a stejně je tomu u ostatního. Oheň sám je však nadbytkem tepla, jako led je nadbytkem chladna; neboť zmrazení a vzplanutí jsou jistý nadbytek, jedno chladna a druhé tepla. Proto je-li led zmrazením vlhkého chladna, bude i oheň vzplanutím suchého tepla. Proto také ne­ vznikne nic ani z tepla, ani z ohně. Protože pak jednoduchá tělesa jsou čtyři, patří každé ze dvou k jednomu ze dvou míst; oheň totiž a vzduch k místu toho, co se pohybuje směrem k hranici, země však a voda k místu toho, co se pohybuje směrem ke stře­ du. A krajní a nejčistší jsou oheň a země, střední však a více smíšená voda a vzduch, a každé z těchto dvou je 331 protivou každému z oněch dvou; ohni je totiž protivou voda, vzduchu země; neboť tyto sestávají z protivných kvalit. Nicméně však, protože tyto kvality jsou celkem ctyri, patří každé z jednoduchých těles k jedné z nich, totiž země patří spíše k suchu než k chladnu, voda spíše C h l a d n u n e ž k vlhku, vzduch pak spíše k vlhku než P U a ohe ň spíše k teplu než k suchu.

108

KNIHA DRUHÁ

O VZNIKU A ZÁNIKU

4.

KAPITOLA

[Vzájemné přeměny prvků] Protože jsme již dříve určili, že jednoduchá tělesa vznika­ jí vzájemně jedno z druhého a zároveň se to také jeví smyslovému vnímání, že tak vznikají (jinak by totiž ne­ byla kvalitativní změna, neboť kvalitativní změna se týká kvalit hmatných věcí), je třeba nyní pojednat o tom, jaký

109

teplé (onen totiž, jak jsme řekli, je teplý a vlhký, tato chladná a vlhká, takže když se změní teplo, bude tu vo­ da). A týmž způsobem vzniká také z vody země a ze země oheň; neboť obojí se vzájemně shoduje v jednom znaku; voda je totiž vlhká a chladná, země však chladná a suchá, takže když vlhké převládlo, bude to země. A zase, poně­ vadž oheň je suchý a teplý, země však chladná a suchá, bude oheň ze země, jestliže chladné zaniklo.

je způsob této vzájemné změny a zda každé jednoduché

A tak je zřejmé, že vznikání jednoduchých těles se

těleso může vznikat z každého jiného, anebo je to možné

bude dít v kruhu a že je to nejsnadnější způsob změny,

pouze u některých, u druhých je to však nemožné. Je zřejmé, že všechna tato tělesa jsou přirozeně schop­ ná se vzájemně měnit jedno v druhé; neboť vznik se děje

protože v tělesech po sobě následujících tu vždy zůstává jeden společný znak. Že však z ohně vzniká voda a ze vzduchu země a zase

z protiv do protiv, a jednoduchá tělesa obsahují vesměs

z vody a země vzduch a oheň, je sice možné, ale nesnad­

vzájemně si protivné dvojice kvalit, protože jejich rozdíly

nější, protože tu dochází ke změně ve více kvalitách;

jsou protivné; totiž u jedněch jsou protivné oba rozdíly,

neboť má-li se z vody stát oheň, musí zaniknout jak chlad­

například u ohně a vody (neboť onen je suchý a teplý,

né, tak i vlhké, a zase má-li se ze země stát vzduch, musí

tato vlhká a chladná), u jiných pouze jeden z obou, na­

zaniknout jak chladné, tak i suché. Rovněž tak, mají-li

příklad u vzduchu a vody (neboť onen je vlhký a teplý,

z ohně a ze vzduchu vzniknout voda a země, musí se obě

tato vlhká a chladná). A tak obecně je zřejmé, že každé

kvabty změnit. Tento vznik se tedy děje v delší době.

jednoduché těleso je přirozeně schopné vznikat z každého

Jestliže by však z obou kvalit zanikla jen jedna, je

jiného; ale není již nesnadné vidět i to, jak je tomu v jed­

tento vznik sice snadnější, ale není tu vzájemný přechod

notlivých případech.

obou těles, nýbrž z ohně a z vody se stane země a vzduch,

Všechna totiž budou vznikat ze všech, bude však rozdíl podle toho, zda rychleji a zdlouhavěji, a podle toho, zda snadněji a nesnadněji. Neboť u těch, která se vzájemně shodují v jednom znaku, je přechod rychlý, u těch však, která nemají žádný společný znak, je zdlou­ havý, protože je snadnější, když se mění jedna kvalita, než když se jich mění více. Tak například z ohně vznikne vzduch, když se změní jen jedna kvalita (onen totiž, jak jsme řekli, je teplý a suchý, tento teplý a vlhký, takže, bylo-li by suché překonáno vlhkým, bude to vzduch), a zase ze vzduchu voda, bylo-li by vlhkým překonáno

ze vzduchu a země pak oheň a voda. Kdykoli totiž u vody zanikne chladno a u ohně sucho, bude to vzduch (neboť z jednoho zůstává teplo a z druhého vlhko), kdykoli však u ohně zanikne teplo a u vody vlhko, bude to země, protože z jednoho zůstává sucho a z druhého chladno. Stejně tak i ze vzduchu a země bude oheň a voda; neboť kdykoli u vzduchu zanikne teplo a u země sucho, bude to voda (neboť

z

jednoho zůstává vlhké a z druhého chladné),

kdykoli však u vzduchu zanikne vlhko a u země chladno, u f to oheň, protože z jednoho zůstává teplo a z druhého sucho, a to právě, jak víme, patří k ohni. Tento vznik

111

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA DRUHÁ

ohně souhlasí s poznatky smyslového vnímání; neboť ohněm bývá ponejvíce plamen, ten pak je hořícím dýmem a dým se pak skládá ze vzduchu a země.

například teplo, by měl oheň. Ale oheň by přece nemohl být pouze teplým vzduchem, neboť pak by docházelo jen ke kvabtativní změně, a tak se to ve skutečnosti ne­ jeví. Zároveň však také, jestliže by opět z ohně vznikl vzduch, změnilo by se teplo v protivu. Ta by tedy náleže­ la vzduchu a vzduch by byl něčím chladným. V tomto případě je nemožné, že by oheň byl teplým vzduchem, neboť totéž by bylo zároveň teplé a chladné. Obojím bude tedy něco jiného, co je jedno a totéž, a to nějaká společná látka.

110

Jestliže však u dalších dvojic zanikne v každém tě­ lese jedna kvalita z obou, není možné, aby tu došlo k pře­ chodu do nějakého jiného tělesa, protože u obou těles zůstává bud totéž, nebo protivy; v žádném případě to však nestačí, aby z toho vzniklo těleso, např. zanikne-li u ohně sucho a u vzduchu vlhko; pak totiž u obou zůstává teplo; zaniká-li však u každého z nich teplo, zůstávají protivy, tj. sucho a vlhko. Rovněž tak u ostatních; neboť u všech, jak jdou v řadě po sobě, je jednak totéž a jednak protiva.

[Pokračování výkladu o vzájemné přeměně prvků]

Tentýž argument platí o všech jednoduchých tělesech, že totiž žádné z nich nemůže být základním, z něhož by vznikla ostatní. Ale ani to nemůže být něco jiného mimo ně, například něco středního mezi vzduchem a vodou nebo mezi vzduchem a ohněm, co by bylo sice hustější než vzduch a oheň, řidší však než ostatní; neboť toto „střední" bylo by vzduchem a ohněm, kdyby k němu při­ stoupily odpovídající protivy; pokud by nepřistoupily, je nutno zase brát v úvahu, že z dvojice protiv je vždy jedna zbaveností; a tak není v žádném případě možné, aby bylo jedině ono „střední", jak to někteří tvrdí o ne­ omezenu a vše obklopujícím. Stejně jako ničím z oněch čtyř by to tedy bylo čímkoli z nich.

Přece však ještě chceme o tom uvažovat takto: Jestliže voda a vzduch a další takové prvky jsou látkou přiroze­ ných těles, jak je tomu také podle mínění některých, musí jí být bud jeden prvek, nebo dva, anebo více. Aby jeden byl zcela vším, není možné, totiž aby všechno bylo vzduch nebo voda nebo oheň nebo země, jestbže se vskutku změ­ na děje do protiv. Neboť jestliže by byl látkou vzduch, i kdyby při změně trval, byla by to kvalitativní změna, ale ne vznik. Současně se však ani nezdá, že by látkou byla zároveň voda a vzduch nebo cokoli jiného. Byla by tu pak nějaká dvojice protiv a rozdíl, a z toho některou část,

Jestbže tedy nic, alespoň co je smysly vnímatelné, není původnější než tato čtyři jednoduchá tělesa, jsou tato asi všechno. Jistě je nutné to, že bud stále trvají a nemohou se v sebe navzájem měnit, nebo se mění, a to buď všechna, nebo pouze jedna, druhá však nikoli, jak to Platón napsal v Tímaiovi. Ale že se musí v sebe navzájem memt, dokázali jsme již dříve. Co se pak týče toho, že ne stejně rychle vzniká jedno z druhého, bylo již řečeno, ze ta jednoduchá tělesa, která mají společný znak, rychle zatouha ZZ&ÍeUmé vznikají, ta však, která ho nemají, ou aveji. Jestliže se tedy při změně mění jedna dvojice

A tak je zároveň zjevné, že ta jednoduchá tělesa, která přecházejí z jednoho v jedno, vznikají zánikem jed­ né kvality, ta však, která přecházejí ze dvou v jedno, zá­ nikem více jich. 332 Uvedb jsme tedy, že každé jednoduché těleso vzniká z každého jiného a jakým způsobem se děje jejich vzá­ jemný přechod. 5.

KAPITOLA

KNIHA DRUHÁ

protiv, musí tu nutně být dvě tělesa a látka je přitom

prve vlhká a za druhé bílá. Je pak zřejmé, že u všech

středním členem smyslově nevnímatelným a neodlučitel-

jednoduchých těles bude možná vzájemná změna v uve­

ným. b

113

O VZNIKU A ZÁNIKU

112

Protože však vidíme, že je více takových těles, bu­ dou asi nejméně dvě dvojice protiv. Jsou-li však dvě, není možné, aby tělesa byla tři, ale musí být čtyři, jak tomu

dených kvalitách a že i zemi G budou náležet dva zbýva­ jící znaky, tj. „černé" a „vlhké", neboť nebyly ještě u ni­ čeho sdruženy. Z dalšího výkladu však bude patrné, že to nemůže jít do neomezena, což jsme měli v úmyslu

skutečně je; neboť tolik je také sdružení do dvojic; kdyby

dokázat a tím jsme přišli k tomu, co bylo právě řečeno.

totiž těchto sdružení bylo šest, bylo by u dvou z nich ne­

Kdyby totiž oheň P se zase měnil v něco jiného a ne­

možné, aby vznikla, protože by byla složena ze vzájem­

obrátil se již do sebe sama, jako například kdyby se změ­

ných protiv. O tom jsme mluvili již dříve. Ježto se však

nil v M, nenáležela by ohni a M jiná dvojice protiv než

jednoduchá tělesa v sebe navzájem mění, bude z další

ty, o kterých jsme se zmínili, neboť se předpokládá, že M 333

úvahy zjevné, že je nemožné, aby některé z nich bylo

není totožné se žádným z G, Y, A, P. Řekněme, že K

počátkem bud na krajích, nebo uprostřed. Na obou kra­

náleží P, 0 však M; tak K bude náležet všem G, Y, A, P,

jích tudíž počátek nebude, protože by pak všechno bylo

neboť ty se všechny mění v sebe navzájem. Ale dejme to­

ohněm nebo zemí; a to by byla táž řeč, jako když se

mu, že toto ještě vůbec nebylo dokázáno; přesto bude

tvrdí, že se všechno skládá z ohně nebo ze země; ale není

zjevné, že jestliže M se zase mění v něco jiného, pak jiná

tu počátek ani uprostřed, jak se některým zdá, že se

dvojice protiv bude náležet M a ohni P.

vzduch mění jak v oheň, tak i ve vodu, a voda jak ve

Stejně pak každé další přidání přinese nějakou další

vzduch, tak i v zemi, ne však již v sebe navzájem oboje

dvojici protiv i předcházejícím tělesům, takže je-li to ne­

krajní; někde se to totiž musí zastavit, i nemůže to pro­

omezené, budou také náležet jednomu tělesu neomezeně

bíhat do neomezena v přímém směru na obě strany, neboť

mnohé dvojice protiv. Děje-li se však toto, nebude možno

jinak by bylo neomezeně mnoho protiv u jednoho. Řek­

ani něco určit, ani aby něco vzniklo; neboť vždy, má-li

něme, že G je země, Y voda, A vzduch, P oheň. Jestliže

něco vzniknout z jiného, bude muset projít tolika a ještě

se tedy A mění v P a Y, bude protivnost mezi A a P.

více protivami, takže změna v některé se nikdy neusku­

Řekněme, že protivami tu jsou bělost a černost. A zase,

teční, například jestliže středních členů je neomezeně

jestliže se mění A v Y, bude tu jiná protivnost; neboť

mnoho; nutně by to však muselo takto být, je-li vskutku

Y a P nejsou totéž. Řekněme pak, že tu je suchost a vlh­

neomezeně mnoho prvků; mimoto také nebude ani změna

kost, tj. X a H. Jestliže tedy přitom bílé zůstává, bude

ze vzduchu v oheň, jsou-li neomezeně mnohé dvojice

voda vlhká a bílá, ne-b, bude voda černá; neboť změna se

protiv.

děje v protivy. Voda tedy musí být bud bílá, nebo černá.

Takto se však všechno stává „jedno", neboť všechny protivy nad P musí náležet tělesům pod ním a ty, které jsou pod ním, zase všechny tělesům nad ním, takže všech­ no bude „jedno".

Řekněme, že je to první. Stejně tudíž také tomu P bude náležet suchost X. Bude tedy i pro oheň P změna ve vo­ du, neboť protiva náleží oběma; neboť jak bylo uvedeno, oheň je nejprve černý a za druhé suchý, voda však nej-

O VZNIKU A ZÁNIKU

114

6.

KAPITOLA

[Dokončení výkladu o vzniku prvků] U těch však, kteří uznávají více prvků těles než jeden, a to takových, že se v sebe navzájem nemění, jak tvrdí Empedoklés, je podivné to, jak mohou říci, že tyto prvky jsou srovnatelné. A přece onen říká „neboť ty jsou všechny stejné". Jsou-li vskutku takové co do kvantity, musí tu být u všech srovnatelných něco totožného, podle čeho jsou měřeny, jako kdyby například jedna číška vody od­ povídala deseti číškám vzduchu; tedy nějaké jedno a to­

KNIHA DRUHÁ

115

chem". Tu se však pouze přidává; ale zdá se, že ani tak neroste to, co má růst. Ještě mnohem obtížnější je však pro něj podat vý­ klad o přirozeném vzniku. Neboť všechno, co vzniká při­ rozeně, vzniká buď vždy, nebo zpravidla určitým způso­ bem, avšak to, co vzniká jinak, ne vždy nebo zpravidla, vzniká samočinně a náhodou. Co tedy má být příčinou toho, že z člověka buď vždy, nebo zpravidla vzniká člo­ věk a z pšenice pšenice, nikoli oliva? Nebo také, proč vzniká kost, složí-b se prvky takovým a takovým způ­ sobem? Neboť nic nevzniká tím, že se věci spojí nahodile,

též by bylo obojím, jestliže toto obojí je měřeno co do jed­

jak on tvrdí, nýbrž tím, že se spojí v určitém poměru.

noho a téhož. Jestliže však nejsou srovnatelné co do

Proto, co má být toho příčinou? Neboť oheň nebo

kvantity v tomto smyslu, tj. množství s množstvím, ale

voda jistě to nejsou. A věru ani Láska a Svár. Vždyť ona

lze je srovnat podle vebkosti nějaké síly, kterou mají,

je jen příčinou slučování, onen rozlučování. Hledanou pří­

jako například jestliže číška vody má sílu ochladit stejné

činou je podstata každé věci a ne pouze „ona směs a roz­

množství jako deset číšek vzduchu, tak jsou i takto co

růzňování smíšeného", jak se on vyjadřuje.

do kvantity srovnatelné, nikoli sice pokud je tato množ­ stvím, nýbrž pokud mají k něčemu sílu.

U směsi mluví o náhodě, nikob o poměru, neboť smí­ šeno prý může být vše, jak se to nahodí. Příčinou vzniku

Síly by se však také nemohly srovnávat podle míry

přirozených věcí je přece „být tak a tak", a to je přiro­

množství, nýbrž pouze podle obdoby, například že právě

zeností každé věci, o které on nic neříká. Vlastně tedy

tak, jak je toto bílé, ono by bylo teplé. Slova „právě tak,

o přírodě nic nepraví.'

jak" však u kvality znamenají „stejné", u kvantity však „rovné". Zdá se také nesmyslné, že by tělesa, když jsou ne­ měnitelná, byla srovnatelná nejen podle obdoby, nýbrž i podle míry sil a podle toho, že určité množství ohně a mnohonásobně větší množství vzduchu by byly stej­ né nebo rovné teplo; neboť by to bylo jedno a totéž, co by jako větší množství bylo podle své sourodosti v takovém poměru. Ale podle Empedoklea by nemohlo docházet ani b k růstu, leda pouhým přidáváním; ohněm totiž nechává přibývat ohně, „země se zvětšuje zemí, vzduch vzdu-

Ale jistě je tato příčina také nejvyšším blahem a dobrem; on však vychvaluje jenom „směs". A přece prvky nerozlučuje Svár, nýbrž Láska, protože ta tělesa jsou přirozeně původnější než božstvo; božstvem však jsou podle něho i základní tělesa. Mimoto o pohybu mluví jen jednoduše; nestačí totiž rici, ze Láska a Svár hybně působí, záleží-li podstata Lás­ ky v tom, že je tím a tím pohybem, a podstata Sváru v tom, že je zase jiným určitým pohybem. Měl to tedy buď určit, nebo vzít jako předpoklad, nebo to dokázat ať důkladně, nebo méně zevrubně, anebo s tím učinit něco jiného takového.

116

O VZNIKU A ZÁNIKU

Ježto se dále zdá, že jednoduchá tělesa se pohybují jak násilím a proti přirozenosti, tak i podle přirozenosti (jako oheň se nepohybuje vzhůru násilím, dolů však ano), a ježto pohyb násilím je protivou pohybu podle při­

KNIHA DRUHÁ

117

ležejí ohni; je-li zase něčím smíšeným, náležely by jí tě­ lesné vlastnosti; žádná z jejích vlastností však není těles­ ná. Ale to je věcí jiného zkoumání.

rozenosti a k pohybu násilím skutečně dochází, pak do­ chází i k pohybu podle přirozenosti. Působí tedy Láska

7.

tento pohyb či nikoliv? Totiž podle Empedoklea je proti­ vou Lásky to, že se země pohybuje dolů, a to se rovná podle něho rozlučování; i je podle něho příčinou přiroze­ ného pohybu spíše Svár než Láska. A tak souhrnně řečeno by Láska byla mnohem spíše něčím proti přirozenosti. Jestliže by však Láska nebo Svár nepůsobily hybně, ne­ byl by vůbec žádný pohyb těles, ani klid. Ale to je ne­ smyslné. Mimoto je zjevné, že i podle Empedoklea se jedno­ duchá tělesa pohybují; neboť Svár je prý rozloučil, ale vzduch nebyl pohybován nahoru Svárem, nýbrž — jak on někdy říká — dostával se tam právě náhodou („ne­ boť náhodou takto vzduch běžel, jindy zas jinak"). Ně­ kdy také tvrdí, že se oheň přirozeně pohybuje nahoru, „vzduch však", praví, „dlouhými kořeny svými do země vnikal". Zároveň však také praví, že jak je to se světem nyní pod působením Sváru, tak tomu bylo i dříve pod působením Lásky. Co je tedy prvním hybným činitelem a příčinou po­ hybu? Vždyť Láska a Svár to jistě nejsou, ale jsou příči­ nou pouze některého jednotlivého pohybu; jestliže však jedno z nich skutečně je, tak právě to je pak počátkem. Nesmyslné je však také to, skládá-li se duše z prvků nebo je jedním z nich; neboť jak by pak mohlo docházet ke kvalitativním změnám duše, například jak by někdo mohl být vzdělaným a zase nevzdělaným, nebo jak by byla možná paměť nebo zapomnění? Vždyť je zjevné, je-li duše ohněm, že by jí náležely vlastnosti, které ná-

KAPITOLA

[Vznik smíšených těles z prvků] Míní-li se o prvcích, z kterých se skládají ostatní tělesa, že mají něco společného nebo že se mění v sebe navzá­ jem, pak za předpokladu, že je jeden z nich, musí být i druhý; tvrdí-li však někteří, že prvky ze sebe navzájem nevznikají, a neuznávají to ani v jednotlivých případech, leč jen tak, jak ze zdi vznikají cihly, je podivné, jak by se pak z nich skládaly maso a kosti a kterákoli z ostatních věcí. To však, co právě bylo řečeno, působí nesnáz také těm, kteří myslí, že prvky vznikají ze sebe navzájem; jakým způsobem totiž z nich vzniká něco jiného, než jsou samy? Míním tím například to, že z ohně může vznikat vqda a z ní zase oheň; něco společného je tu ovšem zá­ kladem. Ale z nich vzniká i maso a mícha; jak tedy tyto vznikají? Předně u těch, kteří to myslí tak, jako Empedoklés, který to bude způsob vznikání? Pro ně to musí být pouhé složení, jakým například z cihel a kamenů vzniká zeď, a tato smíšenina se bude také skládat z prvků, které jako takové zůstávají nezměněny, ale jsou vedle sebe spojeny jen v malých částečkách. Tak se bude sklá­ dat maso a každá ostatní věc. Z toho tedy vyplývá, že ne z kterékoli části masa vzniká oheň a voda, jako asi z jedné částečky vosku by vznikla koule a z některé jiné jehlan, přitom by však bylo možné, že z každého tohoto tělesa by vzniklo druhé; tímto způsobem přece vzniká z kterékoli částečky masa obojí;

118

O VZNIKU A ZÁNIKU

avšak podle těch, kteří o tom mluví oním způsobem, to není možné, nýbrž tu vzniká, jako ze zdi kámen a cihla, b každé z jiného místa a jiné části. Působí to však podobnou nesnáz také těm, kteří uznávají u prvků jednu látku; jak se totiž může něco skládat z obojího, například z chladna a tepla nebo z ohně a vody. Jestliže se totiž maso skládá z obojího, a přece samo není žádné z nich, ale zase ani není pouhým složením

KNIHA DRUHÁ

119

(stejně je tomu i u ostatních protiv), a takto se prvotně mění prvky; z nich pak vznikají maso a kosti a jiné ta­ kové části, když se teplo stává chladným a chladno tep­ lým a kdykoli se přitom dojde ke středu mezi oběma proti­ vami, neboť tu pak již není žádná z obou, střed sám však není jednoduchý a nedělitelný. Stejně pak také sucho a vlhko — jako ony další protivy — vytvářejí na způsob středu maso a kosti a ostatní.

prvků, které jako takové zůstávají nezměněny, co pak zbývá, než že to, co z nich trvá, je právě jen látka? Neboť zánik jednoho prvku vytváří bud druhý, nebo pouhou látku. Spíše je tomu takto: ježto teplo a chladno mohou náležet něčemu ve větší míře nebo v menší, tak kdykoli jedno z toho je tu ve skutečnosti naprosto, druhé tu bude pouze v možnosti; kdykoli však jedno tu není ve skuteč­ nosti docela, nýbrž tak, že chladné je i teplé a teplé zase chladné, poněvadž ve směsi si obojí působí navzájem zá­ nik nadbytku, tehdy tu nebude ani pouhá látka, ani jedna z obou protiv ve skutečnosti naprosto, nýbrž tu bude to, co je středem mezi oněmi protivami; vzhledem k tomu však, že tento střed je v možnosti více teplým než chlad­ ným, nebo naopak, bude podle daného poměru jedno dvakrát více teplé než chladné nebo třikrát více anebo ji­ nak v takovém způsobu. Proto i ostatní věci vzniknou smíšením protiv nebo spíše z prvků, prvky však z oněch protiv, které jsou nějak v možnosti, nikoli však tak, jako pouhá látka, nýbrž způsobem, jak bylo právě řečeno; a tímto způsobem to, co vzniká, je směs, oním však je to jen látka. Ježto však protivy podle podaného určení podléhají také působení, neboť teplé ve skutečnosti je v možnosti chladné a chladné ve skutečnosti j e v možnosti teplé, tak za předpokladu, že se nerovnají, mění se v sebe navzájem

8.

KAPITOLA

[Pokračování výkladu o vzniku smíšených těles] Všechna smíšená tělesa, která jsou kolem středního místa, jsou složena ze všech jednoduchých. Země je totiž obsažena ve všech, protože každé z nich je především a nejvíce na místě jemu vlastním, a také voda, poněvadž to, co je složené, musí být omezeno, pouze však voda 335 z jednoduchých těles je snadno omezitelná; mimoto ani země nemůže bez vlhkosti zůstat pohromadě, ale ta je právě tím, co ji drží pohromadě, neboť kdyby se ze země odňala vlhkost, rozpadla by se. Země a voda jsou tudíž ve smíšených tělesech obsaženy z těchto příčin, vzduch však a oheň proto, poněvadž jsou protivou zemi a vodě; země je totiž protivou vzduchu, voda ohni, pokud totiž podstata může být protivou podstatě. Ježto se tedy vznikání děje z protiv a ježto ve smíše­ ných tělesech je vždy obsažena jedna krajní protiva, musí v nich být obsaženy i druhé, takže ve všem, co je slo­ ženo, jsou všechna jednoduchá tělesa. Pro tento výklad, jak se zdá, svědčí také výživa jednotlivých bytostí; neboť všechny jsou vyživovány tim%z čeho se skládají, ale všechny jsou vyživovány více prvky. Neboť i ty, 0 kterých by se mohlo zdát, že by byly

120

O VZNIKU A ZÁNIKU

vyživovány pouze jedním z nich, jako rostliny vodou, jsou vyživovány více prvky, neboť k vodě je přimíšena země; proto se také rolríci snaží zalévat rostliny tako­ vou směsí. Protože však výživa odpovídá látce, avšak to, co je vyživováno, je tvar ve smyslu bytostného tvaru spoje­ ného s látkou, lze odůvodněně soudit, že z jednoduchých těles, když všechna vznikají ze sebe navzájem, jedině oheň je vyživován, jak také říkají již dřívější myslitelé, neboť jedině a ve velké míře oheň odpovídá tvaru, poně­ vadž se přirozeně pohybuje k hranici. Každé jednotlivé těleso se však pohybuje do prostoru jemu vlastního; tvar ve smyslu bytostného tvaru však u všech věcí spočívá v je­ jich hranici. Tím jsme vysvětlili, že se všechna smíšená tělesa skládají ze všech jednoduchých.

9.

KAPITOLA

[Příčiny vzniku jednoduchých a smíšených těles]

KNIHA

DRUHÁ

121

možné, aby nebylo, u tohoto je nemožné, aby bylo, pro- b tože není možné, aby tomu bylo jinak, než je nutné. U některých věcí však je možné, jak aby byly, tak aby nebyly, a to jsou právě ty, které mají vznik a zánik; ne­ boť někdy jsou, někdy nejsou. A tak vznik a zánik musí nutně být u těch, které mají možnost být i nebýt. Proto je to také počátek jako látka, který je příčinou věcí ma­ jících vznik, to však, co je jejich účelem, je tvar ve smyslu bytostného tvaru; a to je vyjádřitelná bytnost každé jed­ notlivé podstaty. Musí však k tomu přistoupit ještě třetí počátek, o kte­ rém sice všichni sní, ale nikdo se o něm určitě nevyjádřil, nýbrž jedni za dostačující příčinu pro vznik pokládali po­ vahu idejí, jako Sokrates ve Faidónovi; také on totiž, když vytkl ostatním, že o tom nic neřekli, předpokládá, že jedna jsoucna jsou ideje a druhá mají na ideách účast a že se každé jednotlivé věci přisuzuje bytí podle ideje, vznik však podle podílu na ní a zánik podle jeho ztráty, takže, je-li to pravda, nutně míní, že ideje jsou příčinou jak vzniku, tak i zániku. • Jiní však míní, že je to látka sama, neboť od té prý vychází pohyb.

Ježto některé věci mají vznik a zánik a vznik se děje v místě kolem středu, je třeba říci stejně o každém vzniku, kolik je jeho počátků a které to jsou; neboť pak budeme moci snadněji zkoumat jednotlivosti, pochopíme-li nej­ prve to, co je obecné.

Ale ani jedni, ani druzí nemluví správně. Vždyť jsou-li příčinou ideje, proč pak nepůsobí vznik nepřetržitě, ale někdy ano, jindy však nikoli, protože tu přece jsou stále jak ideje, tak i to, co má na nich účast?

Oněch počátků je tudíž i na počet stejně mnoho i co do rodu jsou tytéž jako u bytostí stále trvajících a prv­ ních; jeden totiž je jako látka a druhý jako tvar; ale musí tu být ještě i třetí; neboť k vysvětlení vzniku ty dva ne­ stačí, tak jako ani u těch prvních bytostí. Počátek, který je jako látka pro věci mající vznik, je příčinou toho, že mohou být i nebýt. Jedno totiž je z nutnosti, například to, co stále trvá, druhé z nutnosti není. U onoho je ne-

Mimoto u některých věcí také pozorujeme, že něco jiného je příčinou, neboť zdraví působí lékař a vědoucí vědění, když přece jak „zdraví samo" a „vědění samo", tak i to, co má na nich účast, již tu je; stejně je tomu také u ostatních věcí, jež se vytvářejí podle schopnosti půso­ bícího činitele. dyby však někdo tvrdil o látce, že svým pohybem působí vznik, mluvil by ovšem po způsobu zkoumatelů

O VZNIKU A ZÁNIKU

122

KNIHA DRUHÁ

přírody spíše než oni sami; neboť jak to, co působí kvali­ tativní změnu a přetvoření, je ve vyšší míře příčinou pro působení vzniku, tak i obyčejně při všem, i u věcí jsou­

10.

123

KAPITOLA

[Pokračování výkladu o příčinách vzniku jednoduchých

cích přirozeně, i u těch, které vznikají uměním, označu­

a smíšených těles]

jeme za působícího činitele to, co má právě schopnost

Dále však, protože jsme dokázali, že místní pohyb je věč­

uvádět do pohybu. Nicméně však ani tito nemluví správ­ ně; neboť látce náleží, že podléhá působení a je pohybo­ vána, avšak pohybovat a působit náleží jiné mohutnosti. Je to zjevné jak u výtvorů vznikajících uměním, tak i u toho, co vzniká přirozeně; vždyť ani voda nedělá sama ze sebe živou bytost, a není to dřevo, nýbrž umění, které vytváří lehátko. Proto z tohoto důvodu mluví nesprávně i tito, a také proto, že opomíjejí nejdůležitější příčinu; neboť vylučují bytnost a tvar. 336

A dále ještě ty mohutnosti, kterými vysvětlují vznik, přisuzují tělesům příliš po způsobu nástrojů, protože od­ nímají příčinu, která je v bytostném tvaru; ježto totiž, jak tvrdí, je přirozené, že teplo působí rozlučivě, chladno však spojuje, a že také každá ostatní kvalita jednak činně působí, jednak působení podléhá, praví, že z toho a skrze to všechno ostatní vzniká a zaniká; zatím se však ukazu­ je, že také oheň sám je pohybován a podléhá působení. Dále však postupují zcela podobně, jako kdyby někdo pile a každému nástroji chtěl přičítat příčinu toho, co jimi vzniká; rozděluje-b totiž pila dřevo, je nutné, aby jí ně­ kdo pohyboval, a jestbže pilník uhlazuje, musí jím někdo pilovat, a stejně i v ostatních případech.

ný, musí i vznikání, je-b tomu skutečně tak, být nepře­ tržité; neboť místní pohyb bude působit neustále vzniká­ ní tím, že přivádí a odvádí to, co je schopné vznik působit. Zároveň je zjevné, že jsme soudili správně, když jsme dříve řekb, že za první mezi změnami pokládáme místní pohyb, nikoli však vznik; neboť tvrzení, že příčinou vzni­ ku nejsoucna je jsoucno, je mnohem odůvodněnější než to, že nejsoucno jsoucnu je příčinou bytí. Tudíž to, co je místně pohybováno, skutečně je, to však, co vzniká, není; proto také místní pohyb je dřívější než vznik. Ježto však je předpokladem, a bylo to také doká­ záno, že věcem náleží nepřetržitě vznik a zánik, a my tvrdíme, že příčinou vzniku je místní pohyb, je zřejmé, jestbže by byl jen jeden místní pohyb, že by nebylo mož­ né, aby docházelo k obojímu, protože to si je navzájem protivné; neboť to, co je jedno a totéž a chová se stejně, je přirozeně schopné působit stále totéž. A tak by potom byl buď stále vznik, nebo zánik. Musí však být více a navzájem protivných pohybů a ty se musí lišit buď ve smyslu místního pohybu, nebo nestejnoměrností, neboť příčinou protiv jsou protivy. Proto také není příčinou vzniku a zániku prvotní místní pohyb, nýbrž pohyb v ekbptice; v něm je totiž jak nepřetržitost, tak i pohybová­

A tak i jestliže oheň skutečně činně působí a pohybu­

ní ve dvou pohybech; neboť má-li být stále nepřetržitý

je, nevidí, jak pohybuje, ba činí to docela i méně dobře

vznik a zánik, nutně musí být něco pohybováno jednak

než nástroje. 0 příčinách jsme obecně pojednali již dříve a nyní jsme uvedli další určení o látce a tvaru.

stále, aby v těchto změnách nenastala žádná mezera, a jednak ve dvou pohybech, aby tu nebyl pouze jeden z nich. Příčinou nepřetržitosti je tudíž místní pohyb vesmír-

b

124

KNIHA DRUHÁ

O VZNIKU A ZÁNIKU

ného celku, ale příčinou přichýlení a odchýlení je tu šikmý sklon, neboť pro něj se stává, že onen pohyb probíhá ně­ kdy ve větší vzdálenosti, jindy blíže. Protože však vzdá­ lenost je nestejná, bude i pohyb nestejnoměrný. A tak jestliže přichýlením a přiblížením působí vznik, bude odchýlením a vzdalováním působit zánik téhož, a jestliže působí vznik častým přichylováním, bude také častým odchylováním působit zánik; neboť příčinou protiv jsou protivy; a ve stejném čase se bude dít přirozený zánik a vznik. Proto jak doba vzniku, tak i trvání života jed­ notlivých bytostí mají určitý počet a podle toho se urču­ jí; neboť pro všechno je řád a každý život a každá doba vzniku je odměřena podle období, jenom ne všechny po­ dle téhož, nýbrž pro jedny podle kratšího, pro druhé po­ dle delšího; mírou pro jedny je totiž rok, pro druhé období delší, pro jiné kratší. Je patrno, že náš výklad je také v souladu s poznatky smyslového vnímání; vidíme totiž, že vznik nastává, blíží-li se Slunce, a zánik, vzdaluje-li se, a to každé ve stej­ ném čase; je totiž stejný čas přirozeného zániku a vzniku. Ale často se stává, že něco zaniká v kratším čase pro vzá­ jemné smíšení; protože totiž látka je nestejnoměrná a není všude táž, musí nutně i druhy vznikání být nestejnoměr­ né a jedny musí být rychlejší, druhé však zdlouhavější, takže z toho vyplývá, že nestejnoměrným vznikem těchto věcí nastává pro jiné zánik. Vznik a zánik však, jak řeče­ no, bude stále nepřetržitý a z uvedené příčiny nevznikne nikdy mezera. To vyplynulo z dobrých důvodů; poněvadž totiž příroda, jak tvrdíme, touží vždy ve všem po lepším, a lepší je bytí než nebytí (v kolika významech mluvíme o bytí, pověděli jsme jinde), a poněvadž pro vzdálenost od po­ čátku se toho nemůže dostat všemu, vyplnilo božstvo svět zbývajícím způsobem, a sice tím, že učinilo nepřetrži-

125

té vznikání. Neboť tak je nepřetržitost bytí nejlépe za­ jištěna, protože stálé vznikání a vznik se nejvíce přibli­ žují podstatě. Příčinou stálého vznikání, jak jsme již často řekli, 337 je místní pohyb v kruhu; neboť jedině ten je nepřetržitý. Proto také všechny ostatní věci, které se vzájemně mění podle svých vlastností a sil, například jednoduchá tělesa, napodobují místní pohyb v kruhu; kdykoli se totiž z vody stal vzduch a ze vzduchu oheň a z ohně voda, říkáme, že vznik prošel v kruhu, protože zase zahnul zpět. A tak i přímočarý místní pohyb je nepřetržitý, když napodobuje pohyb v kruhu. To nám zároveň poskytuje odpověd na otázku, jež některým lidem působí nesnáz: proč se jednoduchá tělesa od sebe již neoddělila a nevzdálila, když se každé z nich pohybuje v neomezeném průběhu času do místa jemu vlastního? Příčinou toho je totiž vzájemný přechod; ne­ boť kdyby každé těleso zůstávalo ve vlastním místě a ne­ změnilo se působením sousedního, pak by se ovšem již od sebe oddělila. Mění se tedy, protože místní pohyb je dvojitý; protože se však mění, nemůže žádné z nich zůstat v nějakém pevně stanoveném místě. Z toho tedy, co jsme řekli, je zřejmé, že je vznik a zá­ nik a z které příčiny a co je to, co může vznikat a za­ nikat. Protože však, má-li být pohyb, musí být něco, co do pohybu uvádí, jak jsme o tom pojednali již dříve, tak rovněž, má-h' být pohyb trvalý, musí být něco takového trvalého, a je-li pohyb nepřetržitý, musí být jedno a to­ též, co je již nehybné, nevzniklé a neměnitelné; a také, je-li pohybů v kruhu více, musí byt více takových po­ čátků, ale všechny nějak pod jedním z nich. Nutně však také, j.e-li čas nepřetržitý, musí být nepřetržitý i pohyb, je-li vskutku nemožné, aby čas byl oddělen od pohybu.

126

O VZNIKU A ZÁNIKU

KNIHA DRUHÁ

Tedy čas je číslem nějakého nepřetržitého pohybu. Je

nejsou, je zjevné, že tomu tak bude i u toho, co vzniká, a že nebude nutně.

tudíž číslem pohybu v kruhu, jak to bylo určeno v počáteč­ ních výkladech. Je však pohyb nepřetržitý proto, že je nepřetržité to, co je pohybováno, nebo proto, že je ne­ přetržité to, v čem se on děje, míním například místo nebo stav? Je zjevné, že je takový proto, že nepřetržité je to, co je pohybováno; neboť z jaké jiné příčiny může být kvalita nepřetržitá než proto, že je nepřetržitá věc, v které se vyskytuje? Je-li však pohyb nepřetržitý také proto, že je takové to, v čem se on děje, týká se to jedině místa, neboť místo má určitou velikost. Z pohybovaných těles však jedině to, které se pohybuje v kruhu, je ne­ přetržité tak, že nepřetržitě pokračuje stále samo v sobě. A to je tedy tím, co činí nepřetržitým pohyb, totiž těleso pohybované v kruhu; pohyb pak činí nepřetržitým čas.

11.

KAPITOLA

[Dokončení výkladu o příčinách vzniku jednoduchých a smíšených těles] Ježto však u toho, co se nepřetržitě pohybuje — ať již jde o vznikání, nebo o kvabtativní změnu, nebo o změnu b vůbec —, pozorujeme postupné střídání jsoucího a vzni­ kání jednoho po druhém bez mezer, musíme uvážit, zda je něco, co bude z nutnosti, nebo nic takového není, nýbrž u všeho je možné, že také nevzniká. Že totiž něco takové­ ho je, je zjevné, a právě proto je něco jiného, řekne-li se „bude" a „chystá se být"; neboť o tom, o čem se pravdi­ vě může říci, že bude, musí být potom pravda, že je; avšak u toho, o čem se nyní pravdivě může říci, že se chystá být, nic nebrání tomu, aby také nevzniklo; neboť jestliže se někdo chystá jít, může také nejít. Vůbec pak, ježto u některých věcí je možné, že také

127

Je tedy všechno takové, či není, nýbrž u něčeho je na­ prosto nutné, že vzniká, a se vznikem je tomu právě tak jako s bytím, kde je pravda, že něco nemůže nebýt, jiné však může? Je tedy například nutné, že nastává sluno­ vrat, a je nemožné, že by nemohl nastat? Platí-b, že mu­ selo vzniknout dřívější, jestbže vzniklo pozdější, jako například jestbže vznikl dům, že musel vzniknout základ, jestbže však ten, že tu musela být hlína, znamená to snad také, že musí být postaven dům, byl-li položen zá­ klad? Nebo to spíše již nutné není, jestliže tu také není naprosto nutné, aby byl základ položen? Kdyby však tomu tak bylo, pak ovšem by bylo nutné, aby při položení základu byl postaven již také dům; v tomto smyslu jsme totiž pojab vztah mezi tím, co je dříve, a mezi tím, co je později, a sice tak, že bude-li toto, musí být i ono dřívější. Jestliže tedy musí vzniknout pozdější, musí také vznik­ nout dřívější; a jestliže dřívější, musí tedy vzniknout také pozdější, ale ovšem nikoli pro to, co bylo dříve, nýbrž protože byl předpoklad, že nutně bude. U věcí, z nichž pozdější musí být, to tudíž platí i obráceně, a vždy, když vznikla dřívější, musí vzniknout také pozdější. Jestliže to tedy postupuje bez omezení stále dolů, nebude naprosto nutné, aby určitá věc později vznikla. Ale nebude to nutné ani z předpokladu, neboť před tím tu bude vždy zase jiná věc, pro niž by ona musela vzniknout. A tak není-b žádný počátek neomezené řady, nebude tu ani nic prvního, pro něž by nutně vznikalo ostatní. Ale ani u řady, která má hranice, nebude se moci pravdivě říci, že by tu něco vznikalo naprosto nutně, na­ příklad že by musel být postaven dům, kdykoli byl polo­ žen základ; kdyby totiž dům vznikl nutně pokaždé, když

128

O VZNIKU A ZÁNIKU

je položen základ, vyplývalo by z toho (poněvadž to ve skutečnosti nutné není), že je vždy to, co vždy být nemusí. Je-li však vznik nutný, musí být vždy to, co jím vzniká; neboť to, co je nutně, je zároveň také vždy. U toho totiž, co je nutně, není možné, aby nebylo; a tak 338 jestliže je nutně, je i věčně, a je-li věčně, je i nutně. A dochází-li proto k jeho vzniku nutně, je jeho vznikání věčné, a je-li vznikání věčné, dochází k němu nutně. Děje-li se tedy vznikání něčeho naprosto nutně, musí postupovat v kruhu a zase se vracet. Neboť vznikání musí buď mez mít, nebo ji nemít, a jestliže ji nemá, musí postupovat buď v přímém směru, nebo v kruhu. Z toho však, je-li vznikání věčné, není přímý směr možný, protože tu není počátek ani dole, jak chápeme to, co bude, ani nahoře, jak chápeme to, co již bylo. Počátek tu však musí být, i když vznikání není ome­ zené, a ten počátek musí být věčný. Proto musí vzni­ kání postupovat v kruhu. Nutnost tu tedy lze zjistit v obou směrech, například jestliže tato věc vzniká nutně, vznikla nutně také ta, která byla dříve; ale pak také, jestliže tato, vznikne nutně i pozdější. A tak to bude vždy nepřetržitě pokračovat; neboť v tom není žádný rozdíl, zda se tu berou v úvahu dvě věci nebo více jich. Tedy v pohybu a vznikání, které se dějí v kruhu, zá­ leží naprostá nutnost. A jestliže se vznikání děje v kruhu, je u každé věci nutné, aby vznikla, a jestliže je to nutné, je její vznik tím, co se děje v kruhu. To je tedy dobře odůvodněné, ježto i jinak se nám zjevně ukazuje, že pohyb v kruhu a pohyb nebe je věčb ný; proto bude takové a bude takto vznikat i to, co k to­ muto pohybu patří a co je jím působeno; neboť jestliže to, co se pohybuje v kruhu, stále něčím pohybuje, musí se i pohyb toho dít v kruhu, například jestliže nejvyšší pohyb v prostoru je takový, pohybuje se v kruhu i Slun-

KNIHA DRUHÁ

129

ce, a ježto tomu tak je, vznikají i roční doby v kruhu a vracejí se, a ježto tyto tak vznikají, vzniká zase to, co podléhá jejich vlivu. Proč pak tedy asi je tomu tak u něčeho, například že voda a vzduch vznikají v kruhu, a je-li mrak, že musí pršet, a jestliže prší, že musí být mrak, avšak u lidí a ži­ vých bytostí tomu tak není, že by se vraceli k sobě, takže by vznikala zase táž bytost; neboť není nutné, aby ses zrodil i ty, jestliže se zrodil tvůj otec, avšak jestliže ty, že také on. Toto vznikání, jak se zdá, postupuje právě v přímém směru. Při uvažování o tomto problému musíme vyjít zase z toho, zda se všechno vrací stejně, či ne, nýbrž jedny věci co do počtu, druhé pouze co do druhu. U těch věcí tedy, jejichž pohybující se podstata je nepomíjivá, je zřejmé, že i co do počtu budou tytéž — neboť pohyb se tu řídí tím, co se pohybuje —, ty však, jejichž podstata není taková, ale je pomíjivá, musí se nutně vracet co do druhu, nikoli co do počtu. Proto voda ze vzduchu a vzduch z vody jsou sice co do druhu tytéž, nikoli vsak co do počtu. Jestliže však snad i tato tělesa jsou co do počtu tatáž, není tomu tak alespoň u bytostí, jejichž podstata je taková, že může i nebýt.

130

O VZNIKU A ZÁNIKU

POZNÁMKY

131

POZNÁMKY

jasnění zkoumaných změn, a to nalezením jejich charakte­ ristických znaků a vzájemných rozdílů, tj. definice (ve volněj­

(číslice označují stránky)

ším smyslu slova) nebo — jak se tradičně překládá — „ v ý m ě r " . Aristoteles již ovšem zná i definice v přísně logickém smyslu ( „ h o r i s m o i " ) , jejichž stanovení pokládá za jeden z důležitých úkolů vědeckého bádání. Rozebírá zejména tzv. klasickou de­ finici, v níž se na pravé straně (řec. „ h o r o s " , lat. „ d e f i n i e n s " ,

0 vzniku a zániku toho, co přirozeně vzniká a zaniká — „ p ř i r o ­ z e n ě " o d p o v í d á řeckému „ f y s e i " , dativu o d „ f y s i s " . Slovo „ f y sis" má u Aristotela několik příbuzných významů. Často je j í m označována společná přirozenost podstat ( z d e : jednotlivých bytostí) j e d n o h o druhu, tj. vnitřní princip jejich vlastních činností a změn, jejich „ p o h y b u a k l i d u " (Fysika I I , 1). V t o m t o smyslu je přirozenost totožná s „ t v a r e m " ( „ m o r f é " ) přiroze­ ných (přírodních) věcí, tj. s principem jejich určitosti, který je činí tím, č í m jsou. V j i n ý c h případech znamená „ f y s i s " i tyto přirozené věci samy („přirozené p o d s t a t y " , „přírodní b y t o s t i " ) nebo vlast­

v dalším textu „ u r č e n í " ) uvádí „nejbližší r o d " a „ d r u h o v ý roz­ d í l " definovaného předmětu. Takového druhu je např. definice „ č l o v ě k = živočich r o z u m n ý " : „ ž i v o č i c h " je nejbližší (nejblíže vyšší) rod, do něhož spadá druh „ č l o v ě k " , „ r o z u m n ý " je rozdíl, j í m ž se liší tento druh od ostatních živočichů. K r o m ě t o h o se Aristoteles zabývá i definicemi, které se dnes označují j a k o syn­ tetické (jimi se zavádějí do v ě d y nové termíny j a k o zkratky za složitější v ý r a z y ) a analytické (objasňující v ý z n a m termínů, které již b y l y zavedeny).

Srov.

zvláště

Druhé analytiky

II,

3—10, český překlad A. Kříže, Praha 1962, s. 7 7 — 8 5 ; Topiky V I — V I I , český překlad A. Kříže, Praha 1975, s. 123—161; a Metafysiku V I I , 4, uv. překlad, s. 177 n.

nosti, které jsou projevem jejich přirozenosti, popř. j e d n o u její stránkou. K o n e č n ě b ý v á „ f y s i s " i výrazem pro souhrn při­ rozených věcí, tj. pro přírodu j a k o celek (srov. i výklad v Metafysice V, 4, český překlad A. Kříže, Praha 1946, s. 130 n.). Přirozeným vznikem (zánikem) je tu tedy míněn vznik (zá­ nik) přirozených bytostí, který má svůj p ů v o d v jejich při­ rozenosti. Výrazem „ f y s e i " se tak zpřesňuje téma celého p o ­ jednání. K r o m ě přirozeného vzniku uznává totiž Aristoteles 1 umělý vznik, tvorbu ( „ p o i é s i s " ) , která je projevem lidského umění ( „ t e c h n é " ) , schopnosti a myšlení (srov. Metafysiku V I I , 7, uv. překlad s. 184) a bezděčný vznik („genesis a u t o m a t e " , ,,apo t a u t o m a t ú " ) , v j e h o ž pojetí se obráží tehdejší názory o tzv. samoplození, tj. o vznikání některých živých organismů z neorganických látek (srov. tamtéž a dále ve spisu O duši I I , 3 — 4 ) . A konečně Aristoteles uvažuje i o násilném ( „ b i a i o s " ) zá­ niku, k němuž dochází násilným ukončením života (Fysika V , 6).

růstem a kvalitativní změnou — k Aristotelovu dělení změn a p o ­ hybů srov. výše ú v o d , s. 42. naprostý vznik — výrazem „ n a p r o s t ý v z n i k " („genesis h a p l é " ) nebo „ v z n i k ve vlastním s m y s l u " ( „ g . k y r i ó s " ) označuje Aristo­ teles, j a k bude patrno z dalšího výkladu, vznik jedné podstaty z druhé. Vznik jedné kvality z druhé není pro něho vznikem v tomto smyslu, nýbrž j e n kvalitativní změnou, popř. „ d í l č í m v z n i k e m " ( „ t i s genesis"). Srov. dále 3. kapitolu. O b d o b n ě to platí o v š e m i o zániku. T o t o pojetí je vyloženo stručně i ve Fysice V, 1. „ H a p l ó s " znamená u Aristotela „ p r o s t ě " , „ j e d n o d u š e " , „ n e s m í š e n é " , „ n e z á v i s l e " ( „ a b s o l u t n ě " ) , „ n a p r o s t o " . T o m u od­ povídá i j e h o pojetí naprostého vzniku a zániku. Podstata ( „ ú s i á " ) je totiž v Aristotelově filozofii t o , co prostě j e , čemu je­ dinému náleží „ b y t í " ( „ t o e i n a i " ) v e vlastním smyslu slova (Metafysika V I I , 1, u v . překlad s. 173—4). Vše, co se jinak na­

výměry — řec. logoi. Slovo „ l o g o s " má v řečtině celou škálu

zývá j s o u c í m ( „ t o o n " ) , kvantita, kvalita,

různých v ý z n a m ů : „ s l o v o " , „ v ý r a z " , „ ř e č " , „ m y š l e n k a " ,

potud, pokud je to přítomno v podstatě a p o k u d se to o ní vy­

čas atd., j e j e n

„ a r g u m e n t " , „ v ý k l a d " , „ d ů v o d " , „ p o m ě r " . V e většině z nich

povídá. „ P r v n í p o d s t a t o u " ( „ h é próté úsiá") je p r o t o o sobě

používá tohoto slova i Aristoteles. Z d e se j í m zřetelně míní o b -

jsoucí jednotlivina ( „ t o kath' h e k a s t o n " ) , jednotlivá konkrétní

132

133

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

bytost, „ t o t o z d e " ( „ t o d e t i " ) . Vzhledem k těmto podstatám jsou jejich tvary ( „ m o r f a i " ) , tj. t o , co je činí bytostmi t o h o t o a t o h o t o druhu ( „ e i d o s " ) , již podstatami „ d r u h ý m i " („deuterai úsiai"), druhotnými (srov. tamtéž; Kategorie, 5, čes. překlad A. Kříže, Praha 1958, s. 3 5 — 4 0 ; Fysika I, 2; a O obloze I I I , 1). K podstatám řadí Aristoteles někdy i látku ( „ h ý l e " ) , druhou stránku (vedle „ t v a r u " ) každé vnímatelné bytosti, princip její měnitelnosti a trvalý „ p o d k l a d " ( „ h y p o k e i m e n o n " ) , na němž se změny — střídání tvarů a vlastností — odehrávají. Látka

pohybu dvěma vnějšími silami, které nazývá Láska ( „ f i l i á " ) a Svár ( „ n e i k o s " ) — viz dále v textu. stejnodílné — řec. „ h o m o i o m e r e i o i " , Aristotelův termín p r o prvky v Anaxagorově pojetí. K a ž d o u v ě c , která je stejnorodá (kost, maso a p o d . ) , nelze podle Anaxagora dělit na nějaké jednodušší prvky, nýbrž jen na stále menší a menší částice té­ hož rodu. T y t o částice nazýval „ s e m e n y v ě c í " („spermata tón c h r é m a t ó n " ) — viz dále v textu.

však nemá samostatné oddělené b y t í , není tedy podstatou v o n o m vlastním smyslu j a k o „ t o t o z d e " (srov. Metafysiku

nedělitelná tělíska — řec. „adiaireta s ó m a t a " j i n d y „ a t o m a " .

V I I , 3, uv. překlad, s. 175—177). O b d o b n ě jsou v dalším textu

K učení Leukippa a Démokrita viz Řečtí atomiste, přel. K. Svo­

chápány j a k o podstaty i „ p r v k y " ( „ s t o i c h e i a " ) . Na jiném místě

b o d a , Praha 1980 (43. svazek Antické knihovny).

Metafysiky ( V I I , 7, uv. překlad, s. 187) nazývá Aristoteles zase „ p r v n í p o d s t a t o u " tzv. „ b y t n o s t " ( „ t o t i é n einai"), abstraktně

všeobecnou semennou látkou — řec. « p a n s p e r m i a " . T o h o t o výra­

pojatý

poznání

zu používá Aristoteles na několika místech svých spisů, kde se

( „ e i d o s " ) . I zde je smysl poněkud odlišný: bytnost je tu „ p r v n í

zabývá Anaxagorovou naukou o nekonečném množství „ s e m e n

p o d s t a t o u " proto, že právě ona je poznatelným principem urči­

všech v ě c í " a Démokritovými výklady o spojování atomů.

druhový

tvar,

jak

je

přístupný

lidskému

Slovem „ p a n s p e r m i a " není míněna pouhá směsice všech „ s e ­

tosti dané věci. Z uvedených údajů je j i ž zřejmé, j a k je v textu míněn „ n a ­ prostý v z n i k " a „ n a p r o s t ý zánik". „ B ý t " se v Aristotelově fi­ lozofii říká v ž d y ve vztahu k podstatě (srov. ještě Metafysiku

m e n " , p o p ř . „ a t o m ů " , nýbrž i uzpůsobenost takové látky k t o ­ mu, aby z ní vznikaly různé věci s odlišnými vlastnostmi. Srov. dále v t o m t o svazku s. 201 a 338.

I V , 2, uv. překlad, s. 97n.), a tedy jedině její b y t í je „ n a p r o s t é " a změna jedné podstaty v druhou je naprostým vznikem t é t o

je tedy nezbytné — je-li jeden prvek a ten je podstatou, nemůže

a naprostým zánikem oné.

dojít ke změně jedné podstaty v druhou.

kteří všechno pokládají za jakési jedno — výklad se týká mysli­

když říká —• srov. zlomek z E m p e d o k l e o v y básně O přírodě

telů mílótské školy, nej staršího filozofického směru v Ř e c k u

d o c h o v a n ý u Plútarcha a uvedený v základní sbírce Die Frag­

{ 6 . stol. př. n. 1.). Thalés, první z nich, považoval za pralátku

mente der

a počátek ( „ a r c h é " ) všeho v o d u , podle mladšího Anaximandra

Berlín 1954, frg. B 8:

Vorsokratiker, H. Diels —

W.

Kranz,

7. vydání,

byla tato pralátka neomezená ( „ a p e i r o n " ) a snad i nediferen­ c o v a n á , a třetí mílétský filozof Anaximenés soudil, že je to ne­

Jiného cosi ti p o v í m , že u žádné smrtelné věci

o m e z e n ý vzduch ( „ a p e i r o n a é r " ) .

není rození, není též konce záhubné smrti, nýbrž je míšení jen a vzájemné střídání věcí

Empedoklés, Anaxagorás,

i Leukippos — srov. ú v o d , s. 42—46

smíšených, avšak lidé to rozením nazývat zvykli.

a dále v textu. Překlad je vzat z výboru K. S v o b o d y , Zlomky předsókratovských že prvků je mnoho — srov. ú v o d , s. 44 a dále v textu.

myslitelů, Praha 1962, (dále jen ZPM), s. 87.

všech... je šest — Empedoklés soudil, že čtyři prvky, „ č t y ř i

více počátků než jeden — „ p o č á t k y " , řec.

kořeny v š e h o " („tessara pantón r i z ó m a t a " ) j s o u uváděny do

„ a r c h a i " , jedn. č.

„ a r c h e " , zde totéž c o „ p r v k y " . T í m t o výrazem o z n a č o v a l i j i ž

134

135

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

mílétští filozofové původní pralátku, z níž podle jejich názoru

vznikly nejprve rovnostranné trojúhelníky a pak i čtyři druhy

vzniklo vše jsoucí. U řeckých myslitelů

těles

dostalo pak slovo

odpovídající

jednotlivým

prvkům:

čtyřstěn = oheň,

dvacetistěn = v o d a ,

krychle = země.

„ a r c h é " brzy v ý z n a m principu, ať již ve smyslu prvotní pří­

osmistěn = v z d u c h ,

činy nebo základního poznatku (popř. a x i o m u ) , o nějž se opírá

Srov. Tímaios 53 C n., uv. překlad, s. 71 n.

další poznání. V t o m t o smyslu definuje filozofický v ý z n a m slova „ a r c h é " i Aristoteles: „ v š e c h n y p o č á t k y m a j í . . . společné t o ,

že není žádná barva o sobě—tj. že barvy j a k o takové nejsou vlast­

že jsou něčím prvním, z čeho něco b u ď j e , nebo vzniká, nebo je

nostmi atomů, nýbrž že jsou j e n projevem jejich určitého uspo­

p o z n á v á n o " (Metafysika V, 1, uv. překlad, s. 126). Současně

řádání, které zrak vnímá j a k o barvu (srov. dále ve spise O du­

však tohoto výrazu používá i v řadě dalších příbuzných vý­

ši I I , 7, s. 235 n.; a ve spise O vnímání a vnímatelném, 3, s. 333n.).

znamů, např. k označení východiska, zdroje, počátečního sta­

Tento Démokritův výklad b ý v á někdy interpretován j a k o an­

vu apod.

tická o b d o b a n o v o v ě k ý c h teorií o tzv. sekundárních kvalitách. Výrazem „ o s o b ě " ( „ k a t h ' h a u t o " ) označuje Aristoteles

jak praví

i Empedoklés

—

srov.

zlomek

B 21

v

překladu

K. S v o b o d y , ZPM, s. 88.

zpravidla b y t í ve smyslu podstaty. Podle výkladu v Metafysice ( I V , 18, uv. překlad, s . 154) j e „ o s o b ě " jednak bytnost, jednak vše, co je obsaženo v podstatě a co v ě c prvotně má, pak to,

zemi však těžkou a tvrdou — srov. zl. B 21 zmíněný v předchozí

co nemá příčinu v jiném, a konečně t o , co „náleží j e n o m jedné

poznámce.

věci a p o k u d je j e n o m j e d n a " .

Platón uvažoval... — týká se dialogu Tímaios, v němž Platón

metoda badatelů o přírodě — pro badatele o přírodě (řec. „fysi-

vyložil na způsob mýtu své názory o vzniku a stavbě světového

k o s " , „ f y s i o l o g o s " ) je podle Aristotela charakteristické, že zkou­

celku. Český překlad Timaia (a Kritia, dalšího, nedokončeného

má přírodní věci po všech jejich stránkách, zvláště pokud j d e

dialogu z o b d o b í Platónova stáří) vyšel v Praze 1919 (přel. F.

o látku, přičemž vychází především ze zkušenosti smyslového

Novotný).

poznání. T í m se liší od matematika, který se zabývá pouze kvantitativní stránkou předmětů, i od dialektika j a k o znalce

o směsi — výklad míšení a směsi ( „ m i x i s " ) p o d á v á Aristoteles

různých způsobů argumentování, a také od filozofa (ve smyslu tzv. první filozofie), který zkoumá „ j s o u c í j a k o j s o u c í " , tj.

v 10. kapitole této knihy.

v nejobecněji pojatých způsobech j e h o bytí (srov. dále ve činné působení... trpné podléhání — téma 7. a 8. kapitoly této

spise O duši 1,1, s. 26; a Metafysiku I V , 2, uv. překlad, s. 99 n.,

knihy.

a V I , 1. u v . překlad, s. 165 n . ) .

vymysleli tvary — míní se různé tvary atomů.

zdůvodňuji jedni

uspořádáním a polohou — v Metafysice ( I , 4. uv. překlad, s. 45)

více trojúhelníků o sobě — z d e : více „ i d e j í " trojúhelníka.

—

Platón.

to Aristoteles názorně objasňuje na příměru s písmeny: „ N a ­ příklad A se liší od JV tvarem, AN od NA uspořádáním a Z od

zcela dělitelně — tj. dělitelné až v nějaké nedělitelné části. To

J V p o l o h o u " — srov. dále v textu „ v ž d y ť z týchž p í s m e n . . . " .

odporuje Aristotelovu pojetí nepřetržité veličiny (kontinua).

prvotní

„prvotními

neomezeně dělitelná, tj. může b ý t stále dělena na menší a menší

K a ž d á taková veličina je totiž podle Aristotela v „ m o ž n o s t i " nedělitelné

veličiny... tělesa... plochy

—

atomistů nedělitelná

části, přičemž jejich p o č e t bude „ v e skutečnosti" v ž d y omezený.

tělíska (atoma) různých tvarů. Podle Platóna to b y l y plochy

Srov. dále v textu. Základní rozbor nepřetržitých veličin je

ve

podán ve Fysice V I .

nedělitelnými v e l i č i n a m i " byla podle tvaru

nerovnostranných

trojúhelníků,

jejichž

složením

136

ve

skutečnosti

137

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

„entelecheia")

pojmů. Nejsoustavněji je vyložena ve spise Kategorie, o němž se

patři k základním v ý k l a d o v ý m p o j m ů m Aristotelovy filozofie.

již po dlouhou d o b u vedou mezi badateli spory, zda je dílem

— „skutečnost"

(„energeia",

„ V m o ž n o s t i " ( „ d y n a m e i " ) j e něčím t o , c o s e j í m může stát, ale

Aristotela, nebo některého

ještě j í m není. T a k např. semeno stromu je v možnosti dalším

se j á d r o t o h o t o spisu — tj. 4 . — 9 . kapitola — pokládá za

z j e h o žáků. (V současné d o b ě

stromem stejného druhu. Přechod z možnosti do skutečnosti,

autentické. P ů v o d

je-li výsledkem podstata, je právě vznik, v ostatních případech

značně pravděpodobné, že b y l y napsány — snad některým žá­

ostatních kapitol zůstává nejistý, je však

(u kvantity, kvality nebo místa) některý z p o h y b ů . Před „ j s o u ­

k e m — na základě Aristotelových výkladů.) Kategoriemi se tu

c í m v m o ž n o s t i " ( „ t o dynamei o n " ) j e v ž d y „ j s o u c í v e skuteč­

míní „nejvyšší r o d y " , do nichž lze zahrnout v ý z n a m y všech

n o s t i " ( „ t o energeia o n " ) : k vzniku semene je zapotřebí stromu,

výrazů j a z y k a znamenajících něco i mimo větnou souvislost,

„ č l o v ě k plodí č l o v ě k a " (častý příklad v Aristotelových spisech,

tj. j m e n , sloves, číslovek atd., ale ne např. spojek. Jejich v ý č e t

srov. např. dále v 6. kapitole I I . knihy). Možnosti tu o d p o v í d á

je podán ve 4. kapitole: „ K a ž d é slovo, které se vyskytuje bez

látka, skutečnosti tvar. Výrazem „ e n t e l e c h e i a " je označována

jakékoli souvislosti, znamená b u ď podstatu, n e b o kvantitu,

také skutečnost, ale s důrazem na t o , že je cílem dané změny

nebo kvalitu, nebo vztah, n e b o místo, nebo čas, n e b o polohu,

( „ t e l o s " — „ c í l " ) . Srov. dále ve 3. kapitole a v Metafysice V,

nebo vlastnictví, nebo činnost, nebo trpnost." Kategorií je

12, uv. překlad, s. 144 n.; I X , 1—10, uv. překlad, s. 225—244.

tedy celkem deset. Jde tu vlastně o dělení slov podle v ý z n a m u (tj. dělení gramatické), ale v rámci Aristotelovy filozofie má

buď se těleso bude skládat z bodů — ve smyslu „ j e n z b o d ů " . To

nauka o kategoriích i své vztahy k logice (dělení p o j m ů ) a k on-

je podle Aristotela nemožné: mezi jakkoli blízkými b o d y musí

tologii (dělení různých forem všeho j s o u c í h o ) . Učení o katego­

b ý t v j e h o pojetí v ž d y ještě nějaká rozloha (úsečka), která je

riích má své počátky již u pýthagorovců (10 dvojic p r o t i v )

v ů č i nim prvotní, protože o n y j s o u pouze jejími kraji ( „ t a

a u Platóna. Výraz „ k a t é g o r i á " je o d v o z e n z řec. „ k a t é g o r e i n " ,

eschata", „ t a akra").

pův. „ v i n i t " , „ ž a l o v a t " , v e f i l o z o f i i pak „ v y p o v í d a t " .

je ještě něco jiného — tj. rozloha, srov. předchozí poznámku.

„býtpodstatou"...

o tom jsme... uvažovali jindy — odkaz na Fysiku V I , 1; a snad na spis O obloze I I I , 4.

„být

toto

zde" — srov. výše

pozn.

ke s. 59.

/ jinak by vlastnosti byly odluiitelné od podstat

— v ý z n a m slova

„ o d l u č i t e l n ý " ( „ c h ó r i s t o s " ) upřesňuje Aristoteles často připoje­

jak na každém jednotlivém místě..., tak i zcela vžude — tj. na jakémkoli místě nějaké rozlohy (prostorové veličiny) lze stano­ vit b o d , ale to neznamená, že b o d y b u d o u na ní „ z c e l a v š u d e " , neboť mezi jakkoli blízkými b o d y je v ž d y zase rozloha — srov. předchozí poznámky.

ním dalšího výrazu, např. „ c o d o m í s t a " ( „ t o p ó " ) , „ c o d o b y t í " ( „ t ó e i n a i " ) , „ c o d o u r č e n í " nebo „ v m y š l e n í " ( „ l o g o " , „ k a t a l o g o n " ) , „ n a p r o s t o " ( „ h a p l ó s " ) aj. V textu je zřejmě míněna odlučitelnost „ c o d o místa", tj. možnost samostatné existence vlastností m i m o podstatu. T u t o možnost Aristoteles o v š e m ne­ připouští, n e b o ť „odlučitelnost co do m í s t a " je v j e h o pojetí charakteristická právě pro podstatu, pro „ t o t o z d e " . „ O d l u č i -

jak soudí někteří — srov. výše v 1. kapitole.

telné co do u r č e n í " nebo „odlučitelné co do b y t í " však nemusí b ý t i „odlučitelné co do místa", n e b o ť může j í t j e n o m o ž n o s t

t; pozdějších knihách — viz dále v 9. kapitole.

rozlišení různých, i k d y ž reálně neoddělitelných stránek téže věci poznávajícím rozumem. V t o m t o smyslu j s o u například

„naprosto" — srov. výše čtvrtou pozn. ke s. 59.

„ o d l u č i t e l n é " i vlastnosti od podstat. Srov. k t o m u i úvahu o neodlučitelnosti matematických předmětů od věcí smyslově

podle jednotlivých

kategorii jsoucna

—

nauka

o

kategoriích je

jedním z výsledků Aristotelovy snahy o zevrubnou klasifikaci

vnímatelných v Metafysice X I I I , 2, uv. překlad, s. 326 n . ; a dále ve spise O duši I I , 2; I I I , 2—4, 7.

138

O VZNIKU A ZÁNIKU

139

POZNÁMKY

v jiných knihách — odkaz na Fysiku I, 6—9.

lovu zmínku v Sojistických důkazech, 5, český překlad A. Kříže, Praha 1978, s. 31; a ve Fysice I, 2—3.

**

zda skutečně vzniká jen podstata... — řecký text je v t o m t o místě značně nejasný

a citovaná věta b ý v á interpretována

poněvadž jednou příčinou... — ve Fysice I I , 3 uznává Aristoteles

i ve smyslu „ z d a podstata v ů b e c v z n i k á . . . a nevzniká spíše j e n

čtyři druhy příčin: Předně látku ( „ h ý l e " ) , podklad schopný

kvalita a kvantita a místní určení". Vzhledem k

přijmout různá

dalšímu

vý­

kladu v této kapitole se přidržujeme tradiční interpretace.

tvarová

určení,

princip

změnitelnosti

věcí,

p o t o m tvar ( „ e i d o s " ) , princip určitosti, dále účinkující příčinu, z níž vychází první počátek změny i klidu ( „ h o t h e n hé arché

jestliže vzniká „toto zde", je zjevné — vlastní jádro celé posloup­ nosti Aristotelových úvah až do konce této kapitoly lze repro­ dukovat

asi takto:

B y l o řečeno, že

naprostý vznik je

vznikem ze jsoucího

v možnosti. Znamená t o , že toto jsoucí je jen v možnosti, tj. že „ t o t o z d e " vzniká z pouhé látky? K d y b y t o m u tak b y l o , j e podle Aristotela nutno uvažovat o d v o u případech. B u ď tu bude v možnosti nejen látka, ale i vlastnosti „ t o h o t o z d e " , konkrétní bytosti, která má teprve vzniknout. Pak by „ j s o u c í v m o ž n o s t i " , které je „nejsoucí ve skutečnosti", b y l o odluěitelné, mělo by ono samostatné bytí, které přísluší pouze skuteč­ n ý m „ p r v n í m p o d s t a t á m " , a to je nemožné. Jsoucí by m i m o t o také vznikalo z nejsoucího. Druhý případ: Bude-li v možnosti j e n látka, ale zmíněné vlastnosti tu budou již ve skutečnosti, pak b u d o u odlučitelné zase t y t o vlastnosti, a to je rovněž nepří­ pustné (srov. pozn. k předchozí stránce). Řešení těchto obtíží uvádí Aristoteles až v dalším textu (srov. s. 70: „ Z d a ž tedy proto, že zánik jedné věci je vznikem jiné a vznik této věci záni­ k e m j i n é . . . " ) . Vychází zde ze stejných myšlenek j a k o při svém rozboru změn ve Fysice I. Vznik v j e h o pojetí je totiž vystřídání j e d n o h o tvaru druhým na téže látce. Látka je tak příčinou nepřetržitosti b y t í v stálém procesu vznikání a zanikání, ale současně nemůže b ý t bez nějakého tvaru. V t o m t o smyslu nevzniká „ t o t o z d e " z pouhé látky, nýbrž z jiné skutečné věci. Přesto tu j d e o naprostý vznik, neboť vzniká n o v á podstata. Vlastnosti však nemají takovou vlastní látku, jejich podkladem (nebo spíše „ n o s i t e l e m " ) je „ t o t o z d e " . O vzniku je tu možno mluvit j e n v druhotném, o d v o z e n é m smyslu slova (srov. dále ve 4. kapitole).

tés metabolés próté é tés éreméseós") a konečně účelovou příčinu, účel ( „ t e l o s " ) daného pohybu. Vzhledem k tomu, že tvar je j a k o „ f y s i s " i počátkem pohybu a klidu příslušné bytosti (srov. výše pozn. ke s. 59) a současně je tu i účelem, mluví Aris­ toteles často j e n o d v o u příčinách, o látce a tvaru (srov. např. Fysiku V I , 7; Metafysiku V I I I , 4 ) . jsme pojednali již dříve — odkaz na Fysiku V I I I , 3. Co se však týče onoho nehybného počátku — míněn je

„první

nehybný h y b a t e l " ( „ p r v n í pohybující n e h y b n é " — „ p r o t o n kinún a k i n é t o n " ) , který je podle Aristotelova názoru příčinou kruhového p o h y b u „ p r v n í o b l o h y " (sféry stálic), a tím i prvot­ ní, ne bezprostřední příčinou všech dalších p o h y b ů ve vesmíru (srov. Fysiku V I I I , 3 n.; a Metafysiku X I I ) . A č k o l i tento princip b ý v á v Aristotelových spisech charakterizován j a k o „ b o ž s k ý " , nelze ho nikterak ztotožňovat s božstvem v tradičním mytologickém pojetí: je to neosobní účelová příčina kosmického pohy­ b u , u níž je jakékoli činné zasahování do jednotlivých dějů světa v y l o u č e n o . Jde vlastně o mnohostranný v ý k l a d o v ý princip, j í m ž se vysvětluje nevyčerpatelnost vesmírného p o h y b u , jedno­ ta světového celku, priorita j e h o skutečnosti před možnostmi všeho jednotlivého a také j e h o poznatelnost. K t o m u t o principu dochází také Aristoteles ryze racionálním postupem, vycházejí­ cím

ovšem

z

tehdejších

filozofických

představ,

především

z myšlenky o nemožnosti nekonečného řetězu příčin (finitismus) a z názoru, že ve všem, co se pohybuje, je nutno předpokládat dvě rozdílné stránky: pohybující a p o h y b o v a n o u . musíme tu uvést později — výklad je podán v 10. kapitole I I . knihy.

že by něco vznikalo z... ničeho — ze zásady „ n i c nemůže vzniknout z n i č e h o " vycházel např. v 5. stol. př. n. 1. eleat Melissos při

ze se stává vědoucím — řec. „ g i ( g ) n e s t h a i " znamená j a k „ v z n i ­

zdůvodňování své teze o věčném trvání světa. Srov. Aristote-

k a t " , tak i „ s t á v a t se (něčím, n ě j a k ý m ) " .

140

O VZNIKU A ZÁNIKU

přechod v oheň je snad naprostý vznik — j a k v y p l ý v á z dalších vět v textu, Aristoteles tu uvažuje o názorech eleata Parmenida. T e n sice soudil, že vše je „ j e d n o " , ale současně uznával i dva počátky, teplo a chladno, čímž mínil oheň a zemi. První počátek řadil k jsoucímu, druhý k nejsoucímu (srov. Metafysiku I, 3—5, uv. překlad, s. 4 2 — 4 9 ) . Změna země v oheň je tedy podle Parmenidova učení naprostým vznikem (jsoucího z nejsoucího), ale změna ohně v zemi j í m není, n e b o ť tu „ v z n i k á " nejsoucí.

141

POZNÁMKY

může b ý t vším, j a k se každému j e v í "— zl. A 14, ZPM, s. 158. podle pravdy však lato jsoucna jsou „toto zde" a tvar v plnější míře než země — Aristoteles tu zřejmě vychází opět z názoru, že chladno je nedostatkem ( „ z b a v e n o s t í " ) tepla (srov. výše v této kapitole) a snad že i sucho je nedostatkem vlhka (srov. výklad v 2. kapitole I I . k n i h y ) . Za t o h o t o předpokladu je v z d u c h ( „ t e p l é " -+- „ v l h k é " ) „ t o t o z d e " a tvar v plnější míře než země ( „ c h l a d n é " + „ s u c h é " ) .

zbavenost — řec. „sterésis". T o t o slovo má u Aristotela dva pří­ buzné v ý z n a m y : V prvním je j í m vyjadřováno, že nějaká bytost postrádá schopnost, kterou by přirozeně měla mít — tak např. slepota je zbaveností zraku. V druhém, širším smyslu t o t o slovo vyjadřuje (jako právě v textu), že daná v ě c nemá nějakou vlast­ nost, kterou by mít mohla — tak přítomnost na j e d n o m místě je

zbaveností (nedostatkem) přítomnosti na místě druhém

a chlad je zbaveností tepla (srov. Metafysiku V, 22, uv. překlad, s. 155 n . ) . V o b o j í m významu patří „sterésis" k důležitým výkla­ d o v ý m principům Aristotelovy filozofie. mnohým lidem se...

spiše zdá... — podle některých komentá­

torů se tento výklad týká především stoupenců názoru, že myšlení je totéž, co smyslové vnímání, např. Empedoklea (srov. dále ve spise 0 duši I I I , 3). Z d á se však pravděpodobněj­ ším, že se tu pojednává o celé řadě různých filozofických názorů, které se obrážely i]v „ o b e c n é m m í n ě n í " tehdejší řecké společnosti. V této souvislosti je třeba brát v úvahu např. Démokritovo tvrzení, že „smíšené věci d o o p r a v d y v ů b e c nejsou, nýbrž že zdánlivá směs je vzájemné kladení těles k sobě po malých částkách, že tato tělesa podržují každé svou vlastní přiroze­ nost, kterou měla i před smíšením, a že se zdají b ý t smíšena, protože náš smysl nemůže jednotlivě vnímat žádnou z oněch vedle sebe ležících částí pro jejich m a l o s t " — zl. A 64, ZPM, s. 128; Řečtí alomisté, uv. v ý b o r , s. 142, zl. 202. Démokritos spatřuje také podstatu života a umírání ve vdechování a vy­ dechování (srov. dále ve spise O dýcháni, 4, s. 420 n. — zl. A 106, ZPM, s. 131). Nelze také v y l o u č i t , že Aristoteles tu má na mysli i někte­

Podle

výkladu

v

Kategoriích

(5.

kapitola,

uv.

překlad,

s. 38) nepřipouští podstata stupeň „ v í c e " a „ m é n ě " v t o m smyslu, že by jedna podstata byla více nebo méně „ t í m , co opravdu j e " . Může však b ý t podstatou ve větší, plnější míře nebo v menší, podle p o v a h y vlastností, které jí náležejí. Tak je to patrně míněno i zde v textu. co je v jedné z obou řad — v rámci každé kategorie lze uskutečnit rozdělení do d v o u skupin ( „ ř a d " ) : v jedné bude jsoucí ve vlast­ ním smyslu slova (nebo výrazy, které je označují — např. u ka­ tegorie podstaty „ o h e ň " , u kategorie kvality „ v ě d o u c í " ) , v druhé odpovídající „ z b a v e n o s t í " ( „ z e m ě " , „ n e v ě d o u c í " ) . K pojetí rozdílu mezi „ o h n ě m " a „ z e m í " srov. předchozí po­ známku. schopnost měnit se v protivy — „ p r o t i v a " ( „ e n a n t i o n " ) patří k důležitým pojmům Aristotelovy logiky a filozofie. Za navzájem protivné pokládá Aristoteles jednak soudy, které n e m o h o u b ý t současně pravdivé („Sokrates je z d r á v " — „Sokrates je n e m o c e n " ) , jednak vlastnosti, které nemohou současně a v témž vztahu náležet témuž nositeli ( „ b ý t d o b r ý " — „ b ý t š p a t n ý " ; u prvků a látky se to týká především základních d v o j i c : „ b ý t teplé" — „ b ý t chladné", „ b ý t vlhké" — „ b ý t suché"). Až potud se Aristotelovo pojetí protivy kryje s jejím chápáním v dnešní logice. Aristoteles však často používá termínu protiva i v užším smyslu, který je ovlivněn hledisky j e h o filozofické koncepce. Jde o tzv. „ d o k o n a l é p r o t i v y " , tj. o vlastnosti, které tvoří krajní, protilehlé druhy v témž rodu (např. „ b ě l o s t " — „ č e r ň " v rodu „ b a r v a " ) .

Srov.

Kategorie 10, uv. překlad,

ré starší sofisty, v jejichž učení se projevovaly tendence k noe-

8- 53 n.; Topiky I, 15; I I , 2, u v . překlad, s. 37 n.; s. 45 n.; První

tickému subjektivismu a relativismu, např. Prótagora a Gorgia.

analytiky I,

Srov. např. Prótagorův výrok, že „ h m o t a , pokud na ní záleží,

U V

'

1 0 ; X

1;

n

, 8 , uv. překlad s. 27 n.; s. 106 n.; Metafysi-

> 4 , u v . překlad s . 141 n.; s . 254 n.; dále v textu

142

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU působením

nějakého

vnějšího

143

a ve spise O vnímání a vnimatelném. Ostatní druhy v témž

lou

rodu (např. jednotlivé barvy kromě bílé a černé) označuje

„ t r p ě t " ) . Z d e (stejně j a k o na mnoha dalších místech Aristote­

činitele

(„paschein" =

Aristoteles výrazy „ t o m e t a x y " , „ t o m e s o n " ( „ t o , c o j e upro­

lových spisů) znamená obecněji pojatou vlastnost. V dílech

střed", „střední č l e n " , „ m e z i č l e n " ) . K pojetí „středních č l e n ů " ,

s psychologickou nebo fyziologickou tematikou b ý v á t í m t o

které má závažný v ý z n a m nejen pro Aristotelovu logiku a pří­

výrazem označováno zase podráždění nebo c i t o v ý vzruch.

rodní filozofii, ale i etiku, srov. zvi. Topiky I V , 3, uv. překlad, s. 80; a Metafysiku X, 7. uv. překlad, s. 261 n . ) . Protivy

řadí

Aristoteles

mezi

opaky

(„antikeimena"),

člověka o sobě — tj. člověka j a k o podstaty. Srov. výše p o z n . ke s. 59.

j i c h ž rozeznává celkem čtyři druhy. K r o m ě protiv sem patří ještě protiklady („antifaseis", „antikeimena k a ť antifasin", např.

„Sokrates je

z d r á v " — „Sokrates není z d r á v " , „ b ý t

d o b r ý " — „ n e b ý t d o b r ý " ; na rozdíl od protiv musí v ž d y jeden z protikladů b ý t pravdivý, resp.

musí náležet čemukoli),

„ z b a v e n o s t i a s t a v y " („steréseis kai h e x e i s " — ve smyslu, j a k b y l o uvedeno, např. „ z r a k " — „ s l e p o t a " ) a konečně vztahy ( „ p r o s t i " — zde ve smyslu tzv. inverzních relací, např. „ b ý t t r o j n á s o b k e m " — „ b ý t t ř e t i n o u " ) . Srov. ve výše citovaných logických spisech. 74

jeho bytí není totéi — tj. jedna a tatáž látka je j e d n o u např. látkou pokrmu, podruhé látkou živočicha, který p o k r m strávil. Výrazy „ b ý t t í m a t í m " , „ c o d o b y t í totéž ( r o z d í l n é ) " , mající tento smysl, jsou v dalším textu velmi časté. ničím uprostřed — srov. výše v p o z n . ke s. 73 o „středních č l e n e c h " mezi „ d o k o n a l ý m i p r o t i v a m i " . vzniká krev — Aristoteles soudil, že v zárodcích „ k r e v n a t ý c h " živočichů vzniká krev ještě před rozrůzněním jednotlivých částí těla (srov. ve spise Zkoumání Hvočichů I I I , 19). z vody vzduch — p o d r o b n ý výklad o vznikání j e d n o h o prvku z druhého je podán v I I . knize t o h o t o spisu. nesmi být ... pouhou vlastnosti — „ t e p l é " , „ v l h k é " atd. nelze

případkem — řec. „ s y m b e b é k o s " . T í m t o výrazem označuje Aristoteles jednak „ n a h o d i l é vlastnosti", které m o h o u náležet danému nositeli, ale také nemusí (např. „ s e d ě t " — srov. To­ piky I, 5, uv. překlad, s. 29), jednak všechny vlastnosti v proti­ kladu k podstatě (srov. Metafysiku V, 30, uv. překlad, s. 163 n . ) . V textu má výraz „ s y m b e b é k o s " zřejmě první z uvedených významů, v protikladu k předcházejícímu „ p a t h o s " , které i zde znamená vlastnost v obecnějším smyslu (srov. p o z n . k předchozí straně). co je podkladem pro ostatní změny — tj. „ p r v n í p o d s t a t a " , kon­ krétní bytost, mající svou látkovou i tvarovou stránku (srov. výše pozn. ke s. 59). mimotně— řec. „ k a t a s y m b e b é k o s " — v n ě k t e r ý c h souvislostech se překládá i „ n a h o d i l e " . T o t o spojení o d p o v í d á s v ý m vý­ znamem Aristotelovu pojetí „ n a h o d i l ý c h vlastností" (srov. vý­ še pozn. ke s. 75). „ M i m o t n ě " náleží něčemu t o , co nenáleží j e m u „o s o b ě " , nýbrž jen nahodile a v jistém vztahu. T a k t o např. „ v z d ě l a n é m u " náleží vlastnost „ b ý t b í l ý " — srov. Meta­ fysiku V, 30, u v . překlad, s. 163. O b d o b n ě i v textu: za dříve uvedených předpokladů j e látka v nějakém místě b u ď „ o s o b ě " (je-li odloučená), nebo „ m i m o t n ě " , tj. pouze tím, že je j e d n o u stránkou „ s l o ž e n é " , konkrétní podstaty, které náleží dané místní určení.

podle Aristotela chápat j a k o pouhé vlastnosti podstat, protože jejich přítomnost teprve prvky j a k o podstaty vytváří. Ve

co do počtu je jedna a tái, co do určeni vSak jedna není — uva-

shodném smyslu nazývá také Aristoteles t y t o vlastnosti v dal­

žuje-li se o látce abstraktně, je podle Aristotela ve všech jed­

ším textu „ p r v k y " ( I I , 4 ) .

notlivých tělesech jedna a táž, je to stále látka. „ C o do b y t í " je

Slovo „ p a t h o s " , které zde překládáme j a k o „ v l a s t n o s t " , označuje u Aristotela často přechodný stav nebo kvalitu vznik -

však v z d y j e n látkou určité tělesné podstaty, a tak se také určuje. Srov. výše pozn. ke s. 74.

144

O VZNIKU A ZÁNIKU

POZNÁMKY

145

jak jsme určili již jinde — pravděpodobně odkaz na Fysiku I,

látky v bytosti daného tvaru (přirovnání k v o d ě a k měrné ná­

7, srov. též Metafysiku V I I , 7, nv. překlad, s. 184 n.

době).

tvrdé nevzniká z tvrdého — podle názoru středověkých komentá­

názorem, že látka jednotlivých věcí (mimo p r v k y ) je již v ž d y

První ze zmíněných tvrzení zřejmě souvisí s Aristotelovým torů má tu Aristoteles na mysli tuhnuti (vysychání) v l h k ý c h lá­

na nižším stupni „ t v a r o v á n a " . T a k např. látkou živočicha

tek působením tepla, tj. činitele, u něhož nelze mluvit o tvr­

je tělo, které se skládá z masa, kostí a dalších částí určitého

dosti.

tvaru, a látkou těchto jsou zase prvky (srov. dále v textu a O duši I, 1).

není žádné společné těleso — každá jednotlivá tělesná podstata

V druhém tvrzení se patrně obráží myšlenka o neustálé vý­

má v Aristotelově pojetí svůj tvar a látku a v t o m t o smyslu je

měně látek v živých bytostech, k níž dochází přirozenými fyzio­

autonomní bytostí. K d y b y b y l y všechny t y t o podstaty pouhý­

logickými procesy. Tak chápal t o t o tvrzení již antický komen­

mi částmi j e d n o h o „společného tělesa", musel by tu b ý t pro

tátor Alexandros z Afrodisiady. P o v a ž o v a l je však za neodů­

Aristotela nějaký společný tvar, c o ž je o v š e m v rozporu se zá­

vodněné, n e b o ť sám soudil, že látka živých bytostí musí zůstat

kladními stanovisky j e h o filozofie.

po celý život v zásadě stejná. Pozdější slavný arabský komen­ tátor Aristotelových spisů I b n Rušd (Averroes) s takto chápa­

řekli jsme již dříve jinde — Fysika I V , 6—9. jak jsme řekli již dříve — srov. výše s. 7 6 — 7 7 . jako když z vody vzniká vzduch — zde je zřejmé, že „ v z n i k e m " v z d u c h u z v o d y míní Aristoteles její vypařování. P o d r o b n ý výklad svého pojetí této změny (a jí p o d o b n ý c h ) podává dále v I I . knize.

n ý m argumentem naopak plně souhlasil. Je nesporné, že v rám­ ci této interpretace se stává pochopitelným i Aristotelův závěr, že růst je přistupování něčeho vzhledem k tvaru, vzhledem k látce však nikoli (srov. dále v textu). T j . látka umožňuje růst nikoli sama, nýbrž jen p o t u d , pokud je tvarována a daný celek m á (nejprve „ v m o ž n o s t i " , pak „ v e skutečnosti") určitou kvan­ titu. V souladu s tím pak Aristoteles v dalším v ý k l a d u dokazu­ je, že růst je u živých bytostí sice působen j e d n o u složkou ži­ votního principu, ale j e h o p o d m í n k o u j s o u i určité vlastnosti p o k r m u ( „ b ý t v možnosti tělesem stejného d r u h u " a „ m í t

hybný činitel v ní není — „ h y b n ý m činitelem" je tu podle Aristo­

v možnosti určitou k v a n t i t u " ) .

telova názoru jedna složka životního principu, „ d u š e působící r ů s t " ( „ h é auxétiké p s ý c h é " ) . Aristoteles se o ní výslovně zmi­ ňuje ve 4. kapitole spisu 0 mládí a stáří (viz dále v t o m t o svazku s. 413). Srov. též ve spise O duši I I , 4, s. 230.

bod smysly vnímatelný — tj. každá skutečná částečka daného tě­ lesa, nikoli však abstraktní b o d v matematickém smyslu slova. že přibývá stejnorodých — „ n e s t e j n o r o d o u " se tu míní např. ru­

musíme se pokusit o řešeni uvedeného problému — smysl následu­

ka, která se skládá ze „ s t e j n o r o d ý c h č á s t í " tj. masa, kostí atd.

jícího Aristotelova výkladu, který pokračuje až do konce této

Růst ruky je tedy vlastně přibýváním těchto částí — srov.

kapitoly, není zcela jasný. Na potíže spojené s j e h o osvětlením

dále v textu.

upozornili již antičtí a středověcí komentátoři. Pokusy o inter­ pretaci j s o u zde znesnadňovány také tím, že v dalším textu se

kvantita ve smyslu obecného však nevzniká — smysl t o h o t o tvrze­

setkáváme s některými argumenty a výrazy, které se neobjevu­

ní dobře ilustruje dále uvedený příměr: j a k o nemůže vzniknout

jí na žádném j i n é m místě Aristotelových spisů.

živá b y t o s t ( v e smyslu pouhého obecného označení), aniž je

Za základní argumenty je zde pravděpodobně nutno pova­

konkrétní jednotlivinou nějakého druhu živých bytostí — „ t e n ­

ž o v a t tvrzení o dvojí povaze věcí, které mají svůj tvar v látce

to č l o v ě k " , „ t e n t o k ů ň " a p o d . — tak ani nevzniká „ k v a n t i t a

( „ m a s e m nebo kostí se tu totiž nazývá látka i t v a r " ) , a o změně

o b e c n ě " , nýbrž j e n určitá kvantita určité věci.

146

147

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

tvar, o nimž jsme mluvili — tj. tvar j a k o činitel, který působí

a místem ( „ k d e " ) je zřejmý: těleso (např. krychle) může v jed­

růst. Tento tvar nemá p o v a h u látky, ale m i m o ni nemůže b ý t .

n o m a témž místě zaujímat různé p o l o h y (stát na různých zá­

Výraz „ b e z l á t k o v á síla" ( „ a y l o s d y n a m i s " ) je použit v Aristo­

kladnách).

t e l o v ý c h spisech j e n na t o m t o místě. ai je... činného působeni a trpného podléhání — „ č i n n o s t " a „ t r p n o s t "

odloučen,

a( je v nijakém jiném způsobu — d o t y k se musí

přisuzovat např. dvěma krychlím, splňují-li uvedené požadav­

(doslova: „ č i n i t " , „ č i n ě n í " — „ t o p o i e i n " — „ t r p ě t " , „ t r p ě n í "

ky, přičemž nezáleží na t o m , zda to j s o u krychle pouze myšlené

— „ t o p a s c h e i n " ) j s o u ve zmíněném v ý č t u aristotelských kate­

j a k o matematické předměty n e b o skutečná tělesa t o h o t o tvaru.

gorií (Kategorie, 4, u v . překlad, s. 34) uvedeny na posledním místě. Jejich krátký výklad z logického hlediska je p o d á n v 9.

jak jsme určili již dříve — Fysika V, 3.

kapitole spisu Kategorie. Z hlediska přírodní filozofie se j i m i Aristoteles podrobně zabývá v dalším textu ( 7 . — 9 . kapitola).

pohybování přesahuje působení

Vzhledem k t o m u , že činnost a trpnost j s o u tu zkoumány j a k o

znamu, tj. p o j e m pohybu má větší rozsah než p o j e m působení.

— míní se

„ p ř e s a h o v á n í " vý­

dvě stránky interakce věcí, překládáme zde výrazy „ t o p o i e i n " a „ t o paschein" v ý z n a m o v ě jasnějšími ekvivalenty „ č i n n é pů­

že vše, co je stejné, nepodléhá působení od stejného — tak soudil

sobení" a „trpné podléhání".

např. Anaxagorás. Podle zprávy Sexta Empeirika (asi 2. stol. n. 1.) vycházel při svém výkladu vnímání z argumentu, že „ t o ,

směšováni — směs ( „ m i x i s " ) a směšování j s o u předmětem dal­

co je stejně teplé nebo stejně chladné, ani nezahřívá, ani ne-

šího podrobného výkladu v 10. kapitole.

o c h l a z u j e . . . " srov. zl. A 92, ZPM, s. 113.

vidyi i ti, kteří uznávají více prvků — srov. výše v 1. kapitole.

leda snad mimotně — srov. výše pozn. ke s. 77.

Diogenes — míní se Diogenes z Apollónie, řecký filozof z 5. stol.

co do rodu totožné a stejné — na rozdíl od dnešního úzu užívá

př. n. 1.

Aristoteles výrazu „ t o t o ž n é " ( „ t a u t o n " ) i o předmětech, které

stejnojmenné — stejnojmennými ( h o m ó n y m a ) se podle výkladu

h u ' 4 jsou např. jednotliví lidé, „ t o t o ž n í co do r o d u " člověk a kůň

v 1. kapitole Kategorii nazývají věci, které mají společné pouze

( o b ě m a náleží rodová vlastnost „ b ý t ž i v o č i c h e m " ) . Zcela totož­

se shodují j e n po některých stránkách. T a k „ t o t o ž n í co do dru­

j m é n o , kdežto vyjádřitelná bytnost jejich podstaty je různá.

n é j e naproti tomu t o , c o j e „ t o t o ž n é c o d o p o č t u " , „ c o m á více

T a k např. živočichem se nazývá j a k skutečný člověk, tak nama­

jmen, v ě c však je jedna, např.,vrchní o d ě v ' a , p l á š ť " ' (Topiky I,

lovaný. Výraz „ s t e j n o j m e n n ý " má tedy u Aristotela poněkud

7, uv. překlad, s. 30). V Metafysice V, 9 rozlišuje Aristoteles

odlišný v ý z n a m než v dnešní j a z y k o v ě d ě .

totožné o sobě a totožné ve smyslu případku ( „ k a t a symbebék o s " ) . Z a totožné o sobě pokládá t o , „ c o m á j e d n u látku, b u ď

Poloha však náleží tomu, čemu náleží také místo — p o l o h a ( „ p o l o ž e ­

co do druhu, nebo co do p o č t u , a pak t o , co má j e d n u p o d s t a t u "

n í " — „ t o keisthai") a místo ( „ k d e " — „ p ú " ) patří rovněž k ari-

(uv. překlad, s. 140). Ve smyslu případku pak může b ý t totožné

stotelským kategoriím u v e d e n ý m ve zmíněném v ý č t u . Z hledis­

t o , co nahodile náleží témuž nositeli, např. „ b í l é " a „ v z d ě l a n é "

ka přírodní filozofie definuje Aristoteles ve Fysice ( I V , 4) místo

(tamtéž; srov. též Metafysiku X, 3 ) .

j a k o „ p r v n í (bezprostřední) hranici tělesa, které (danou v ě c ) o b k l o p u j e " , tj. j a k o p o v r c h , který má obklopující těleso ve smě­

protivy a jejich střední členy — srov. výše pozn. ke s. 73.

ru k dané věci. Místo je tedy u Aristotela v ž d y tělesné p o v a h y , prostor není prázdný, nýbrž je vytvářen teprve télcsy, která jsou

posledním hybným činitelem — tj. posledním činitelem v řadě,

v něm. Rozdíl mezi polohou ( „ s e d ě t " , „ s t á t " , „ l e ž e t " apod.)

který již bezprostředně uvádí těleso do p o h y b u .

148

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

149

mohou-li při tom být zcela vyplněné — srov. na počátku této ka­

„stejně" — látka je podkladem, který je schopen přijímat proti-

pitoly: „ . . . k a ž d á v ě c proto podléhá změnám, protože jistými

kladná určení. Podle Aristotelova výkladu je to p o d o b n é jako

průduchy vniká do ní poslední a v nejvlastnějším smyslu půso­

u r o d o v é h o názvu, k němuž může b ý t v ž d y připojen jeden ze

bící č i n i t e l . . . " . K působení a k podléhání mu zde tedy dochází

vzájemně protivných „ d r u h o v ý c h r o z d í l ů " (např. „ ž i v o č i c h

tím, že průduchy jsou prý v y p l ň o v á n y působícím činitelem.

chodící po souši", „ ž i v o č i c h žijící ve v o d ě " apod. — srov. Topiky V I , 6, uv. překlad, s. 132 n . ) .

co říkají o průhledu prostředím — srov. začátek této kapitoly. Empedokleova teorie vidění je zmiňována i v dalších dílech

je příčinou — srov. výše p o z n . ke s. 69.

z tohoto svazku: ve spise O duši I I , 7, s. 237 a v pojednání O vnímání a vnímatelném, 2, s. 330—331.

jedni, jako Empedoklés — o E m p e d o k l e o v ý c h výkladech vní­ mání viz dále ve spise O duši I, 2 a I I , 7, s. 203 a 237; a v pojed­ nání O vnímáni a vnímatelném, 2 n., s. 330, 338.

*

5

v tomto smyslu — tj. k d y b y c h o m místo prázdných průduchů předpokládali v tělese odlišné části, které jsou v různé míře schopné podléhat danému působení.

ieho průduchy jsou navzájem souměřitelné — smysl tohoto tvrze­ ní nepřímo objasňuje jeden výklad Aristotelova žáka Theofrasta. Podle něho Empedoklés zastával názor, že smysly nemohou

••

jak tvrdí někteří — soudí se, že tato zmínka se týká některých

navzájem soudit o svých předmětech, a z d ů v o d ň o v a l jej tím,

P l a t ó n o v ý c h žáků, kteří snad došli k uváděnému tvrzení dalším

že „ p r ů d u c h y jedněch (smyslů) jsou jaksi příliš široké a dru­

rozvíjením výkladu z dialogu Tímaios. Srov. výše v textu o roz­

h ý c h příliš úzké pro vnímaný předmět, takže j e d n y předměty

dílech v učení Leukippově a Platónově (8. kapitola, s. 92).

snadno procházejí, aniž se dotknou průduchů, a druhé nemo­ jak říká Démokritos — srov. výše pozn. ke s. 63 a příslušný

hou vůbec v s t o u p i t " . Srov. zl. A 86, ZPM, s. 104.

text. že jsoucno je nutně jedno a nehybné — názor eleatů. " oni pominuli — týká se opět elejských myslitelů.

jak totiž někteří tvrdí — následující kritický výklad je zřejmě zaměřen především proti atomistickému pojetí směsi. Podle Alexandra z Afrodisiady totiž Démokritos soudil, že „smíšené

Platón v Tímaiovi — srov. výše místo uvedené v pozn. ke s. 63

věci d o o p r a v d y vůbec n e j s o u " (srov. zl. A 64 uvedený v p o z n . ke s. 71).

jsme promluvili na jiném místě — O obloze I I I , 1; I I I , 7; I V , 2.

Obdobně se zmiňuje i pozdně antický komentátor Aristotelo­ v ý c h spisů Simplikios, že „ j e d n u podstatu z nich ( t j . z atomů)

jednou svou částí by bylo pohybující, druhou pohybované — tvrze­ ní, že v každém tělese, které se pohybuje, je nutno předpokládat dvě odlišné stránky, pohybující a p o h y b o v a n o u , patří k základ­ ním tezím Aristotelovy přírodní filozofie — srov. výše p o ­ známku ke s. 70. v temže vztahu protivy — v duchu právě uvedené teze se zde

Démokritos vpravdě nikterak netvoří, neboť je prý zcela p o ­ šetilé, že by se dvě nebo více věcí někdy mohlo stát j e d i n o u " (zl. A 37, ZPM, s. 127; Řečtí atomisté, s. 86). Pro názor, že Aristotelův výklad se zde týká v prvé řadě učení atomistů, svědčí také v dalším textu kritické námitky proti tvrzení, že „ s m ě s je něčím, co je jen ve vztahu k smyslovému v n í m á n í " , tj. že směs je jen způsobem, j a k člověk vnímá seskupení růz­

protivami míní „ p o h y b o v a t " a „ b ý t p o h y b o v á n " .

ných, ve skutečnosti zcela nesmíšených atomů (srov. závěr

a látka by byla jedna... — tj. jedna a táž látka by musela b ý t

slušný text).

s c h o p n a přijmout současně a v temže vztahu protivná určení.

zmíněného zlomku A 64 a rovněž výše pozn. ke s. 71 a pří­ Aristotelův rozbor se tu však patrně vztahuje i k Anaxago-

150

151

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

rově nauce o stejnodílných částicích (srov. výše pozn. ke s. 59),

pozn. ke s. 59 a příslušný text). T a k soudil (na základě někte­

neboť i v pojetí tohoto myslitele byla směs vlastně j e n zdánlivá.

rých dalších o b d o b n ý c h zmínek v Aristotelových dílech, např.

Nepřímo to potvrzuje antický filozof Aetios ( 1 . stol. n. 1.),

v Metafysice I, 7 a ve spise O obloze I I I , 5) např. Alexandros

k d y ž píše, že „ A n a x a g o r á s a Démokritos se svými stoupenci

z Afrodisiady, ale někteří badatelé s tímto názorem nesouhlasí.

učí, že směsi vznikají kladením prvků vedle s e b e " (Řečtí atopodle některých jsou to oheň a země — názor Parmenidův (srov.

misté, uv. v ý b o r , s. 142). Podle některých výkladů se může tato

část textu týkat

výše pozn. ke s. 71 a příslušný t e x t ) .

i j i n ý c h myslitelů, např. z megarské školy. podle jiných to

obojí a jeítě vzduch jako třetí — podle

tvrzení

pozn. ke s. 59) a

pozdně antického komentátora Aristotelových spisů Filopóna

v jistém, již zmíněném smyslu i atomistů (srov. předchozí

b y l stoupencem tohoto názoru I ó n z Chiu, básník z 5. stol. př.

p o z n . ) . Ti sice učili, že „ s v ě t ů je neomezené množství, vznikají

n. 1., autor ve své d o b ě velmi ceněných tragédií a j i n ý c h literár­

ti, kteří tvrdí — týká se Anaxagora (srov.

a zanikají" (Řečtí alomisté, u v . v ý b o r , s. 85), ale současně sou­

ních děl, m j . i prvních memoárů v řecké literatuře (Epidémiai

dili, že a t o m y se oddělují z „neomezené p o d s t a t y " (srov. tam­

— Návštěvy).

též, s. 47). Srov. i u Aristotela v Metafysice I V , 5: „ A n a x a g o r á s praví, že všechno je ve všem smícháno. A totéž říká i Démokri­

kteří uznávají jeětě jednu látku mimo uvedené — týká se Platóno­

t o s " (uv. překlad, s. 113).

va výkladu o látce, který je podán v dialogu Timaios (srov. uv. překlad, s. 6 3 — 7 1 ) .

pro

Lynkea — pravděpodobně

narážka na

tragédii

Lynkeus,

kterou napsal Aristotelův současník T h e o d o k t o s . K r o m ě dal­

o

ších dvou Aristotelových zmínek ve spise Poetika ( 1 1 ; 18; čes.

„ . . . v ž d y ť (.třetí činitel', tj. látka) stále všechno do sebe přijí­

překlad A. Kříže, Praha 1948, s. 41 a 51) nevíme o ní nic urči­

m á " (uv. překlad, s. 66).

tom

„vie

přijímajícím"

—

srov.

v

dialogu

Timaios

větu

tého. Téma tragédie b y l o zřejmě vzato z báje o D a n a o v i , který nařídil s v ý m padesáti dcerám, aby usmrtily své manžely, syny j e h o bratra Aigypta. Jediná dcera Hyperméstra neuposlechla a zachránila svého manžela Lynkea. T u t o látku zpracoval j i ž před T h e o d o k t e m slavný Aischylos v trilogii, z níž se zachoval j e n první díl (Prosebnice — tj. prosící dcery D a n a o v y ) . stejnojmennému — „ s m í s i t e l n é " se říká ve vztahu k t ý m ž vlast­ nostem, které však náleží různým v ě c e m a m o h o u b ý t i různě označovány. K výrazu „ h o m ó n y m o n " srov. výše pozn. ke s. 83. podle tvrzení jedněch — v z d u c h pokládali za „ p o č á t e k " Anaximenés a Diogenes z Apollónie (srov. výše p o z n . ke s. 59 a 146), oheň Hérakleitos z Efesu a pýthagorovec Hippasos z Meta-

když prohlásil — srov. tamtéž, s. 65—66. a přece on praví — srov. tamtéž, s. 65. rozkládá je... na plochy — srov. tamtéž, s. 71 n. Srov. rovněž výše pozn. ke s. 63 a příslušný text. „kojná" — srov. zmínky o „ c h ů v ě " v uv. překladu, s. 63 a 70. * dvojici protiv — srov. výše p o z n . ke s. 73 a příslušný text. určili jsme to přesněji jinde — Fysika I, 6 — 9 .

pontu ( I V . stol. n. 1.). Srov. též Metafysiku I, 3, u v . překlad, s. 4 1 .

p i r n í tělesa — řec. „ p r ó t a s ó m a t a " , tj. prvky.

nebo něco uprostřed — týká se pravděpodobně Anaximandra a

to, co je v možnosti tělesem smysly vnlmatelným — tj. látka. Srov.

j e h o učení o „ n e o m e z e n é m " ( „ a p e i r o n " ) jako počátku (srov. výše

výše pozn. ke s. 59 a 77.

152

O VZNIKU A ZÁNIKU

153

POZNÁMKY

jak tvrdí Empedoklés — srov. výše 1. kapitolu I. knihy, s. 6 1 .

O Platónovi, Praha 1948, I I , s. 13). Ani učení o třech tělesech, zmiňované v textu, není u Platóna ničím j i n ý m doloženo.

hmatatelné — o hmatu a jeho předmětech pojednává Aristo­ teles podrobně ve spise „0 duši" I I , 11, a I I I , 13 (srov. dále v t o m t o svazku s. 246 n. a 278 n.).

avšak oheň a vzduch — zde se nemíní „ p r v k y " , nýbrž konkrétní oheň a vzduch v té p o d o b ě , jak se s nimi člověk v přírodě setká­ vá a jak je vnímá svými smysly. Někteří antičtí a středověcí

hmatné — pokud výrazem „ h a p t o n " není v textu míněna přímo možnost „ n a h m a t á n í " , nýbrž nějaký jiný vztah k hmatovému smyslu, přidržujeme se již tradičního způsobu překládání slo­ v e m „ h m a t n é " . Vše, co je pro Aristotela „ h m a t n é " , není také „ h m a t a t e l n é " ve vlastním smyslu t o h o t o českého slova (např. teplota).

komentátoři se domnívali, že Aristoteles sám s tímto rozlišo­ váním nesouhlasí a že tu vlastně dále kritizuje názory Empedokleovy. Došlo také k pokusům o úpravu textu v t o m t o smyslu. Vzhledem k obsahově shodným místům v j i n ý c h Aristotelových dílech (srov. např. O mládí a stáři 5, dále v t o m t o svazku s. 414n.) je však nutno takové interpretace pokládat za neodůvodněné.

předmětem — výraz „ h y p o k e i m e n o n " znamená v Aristotelových

je-li něco podobno ohni — v souladu s rozlišením, které b y l o uve­

spisech nejčastěji „ p o d k l a d " nebo „ p o d m ě t " (srov. výše

deno v předchozí poznámce, míní se tu „ s m y s l y vnímatelný

pozn. ke s. 59). Někdy ho však Aristoteles používá i ve vý­

o h e ň " , tj. plamen.

znamu „ p ř e d m ě t " , např. „ p ř e d m ě t d ů k a z u " (srov. Druhé ana­ lytiky I I , 3, čes. překlad A. Kříže, Praha 1962, s. 78), nebo —

vzplanutím suchého tepla — plamen je tedy podle t o h o t o v ý k l a d u

j a k o zde — „ p ř e d m ě t smyslu" (srov. i dále ve spise 0 duši

vzplanutím ohně j a k o prvku.

I I I , 2, s. 254.). jednomu ze dvou míst — podle Aristotelova názoru mají všechny ježto jsou tyto prvky čtyři — výrazem „ s t o i c h e i a " se zde míní čtyři základní kvality.

trvat nebo k a m z j i n ý c h míst

„přirozeně"

směřují (srov.

Fysiku IV, 5 ) . T a k např. „ v l a s t n í m m í s t e m " vodních živočichů

vzduch je jako výpar — k Aristotelovu pojetí výparů srov. dá­ le pozn. na s. 448 a na s. 457. (Poznámky ke

přírodní bytosti své „vlastní m í s t o " , tj. oblast, kde se snaží se­

s.

332

a ke

s. 347). všichni, kteří uznávají jednoduchá tělesa za prvky — srov. výše pozn. ke s. 102 a příslušný text. jako Parmenidés — srov. tamtéž. Platón v Děleních — tato zmínka — ještě ve spojení s jednou větou z P l a t ó n o v ý c h dopisů (tzv. 13. list) — vyvolala mezi ba­ dateli diskuse o t o m , zda Platón napsal nějaký spis Dělení,

je v o d a (srov. O dýcháni 13, dále v t o m t o svazku s. 433). Stejně je tomu i u prvků: oheň a vzduch přirozeně směřují k hranici p o ­ zemské, podměsíční oblasti, kdežto v o d a a země do zemského středu. tyto sestávají z protivných kvalit — obě kvality ohně ( „ t e p l é " a „ s u c h é " ) j s o u protivami odpovídajících kvalit v o d y ( „ c h l a d n é " a „ v l h k é " ) . V z d u c h ( „ t e p l é " a „ v l h k é " ) má jednu kvalitu shod­ nou s ohněm a druhou s v o d o u , a o b d o b n ě , ale v opačném pořa­ dí i země (srov. dále ve 4. kapitole). protože jsme již dříve určili — pravděpodobně odkaz na""spis O obloze I I I , 6.

který se n á m nedochoval. Převážil však názor, že pro tuto domněnku nejsou dostatečné d ů v o d y . Platón ve 13. listu sám sebe za autora Dělení výslovně neuvádí a Aristoteles tu mohl mít na mysli nějaký ústní výklad svého učitele (srov. F. N o v o t n ý ,

t; jednom znaku — společnou základní kvalitu prvků zde ozna­ čuje Aristoteles — v rámci svého způsobu vyjadřování p o n ě ­ kud neobvykle — výrazem „ s y m b o l o n " ( „ z n a k " ) .

O VZNIKU A ZÁNIKU

154

v kruhu — zmiňovaný „ k r u h " lze znázornit ve tvaru neuzavře­ né ř a d y : . . . -»• oheň -> v z d u c h -*> v o d a -*• země -* oheň

POZNÁMKY

Poslední d v a

případy

Aristoteles

155

výslovně

neuvádí,

ale

že je bral v úvahu, v y p l ý v á z dalšího textu, kterého se týká

nebo:

následující poznámka. Obdobné závislosti platí i u druhé d v o ­

. . . -> ( „ t e p l é " + „ s u c h é " ) -* ( „ t e p l é " + „ v l h k é " ) -+ („chlad­

jice ( „ z e m ě " — „ v z d u c h " ) .

n é " + „ v l h k é " ) -»• ( „ c h l a d n é " + „ s u c h é " ) -+ ( „ t e p l é " + „ s u ­ ché")

...

jestliže viak u dalších dvojic... protiva — míní

se

všechny

dal­

ší dvojice, u nichž lze rozložení základních kvalit obecně vy­ že viak z ohni vzniká voda... v delší dobi — t y t o v ě t y se týkají

jádřit tímto schématem:

přechodu mezi prvky, které j s o u v uvedeném kruhu od sebe vzdáleny o dvě místa (oheň -» v o d a , v z d u c h -*• země, v o d a -fr­ ohen, země -»• vzduch). U t a k o v ý c h přechodů j e nutno před­

(a + c ) + ( b + c ) nebo: (a + b ) + (a + c ) .

pokládat změnu o b o u kvalit.

Při jejich výkladu se Aristoteles zabývá výslovně j e n dvěma jestliže by viak z obou kvalit... se pak skládá ze vzduchu a země

případy, které odpovídají třetímu a čtvrtému v předchozí p o ­

— zde se mění bezprostřední téma výkladu, na c o ž v textu není

známce. Smysl podávané argumentace nepotřebuje další vy­

nijak zřetelně upozorněno. V předchozích větách se t o t i ž spo­

světlení. Je však nutno uvést, že za daných předpokladů tu ne­

j e n í m „z v o d y a země v z d u c h a o h e ň " zřejmě mínily „ j e d n o d u ­

vzniká třetí prvek ani v případech, které odpovídají prvnímu

ché p ř e c h o d y " z v o d y v oheň a ze země ve vzduch. N y n í se

a druhému z předchozí poznámky. Doložme to např. na dvojici

však v ý k l a d týká přechodu d v o u prvků v jeden, c o ž vyjadřují

„ o h e ň — v z d u c h " , zmiňované v textu. Tu charakterizuje t o t o

o b d o b n á spojení „z ohně a v o d y se stane země a v z d u c h "

spojení základních kvalit.

a „ z e v z d u c h u a země pak oheň a v o d a " . T a k o v ý přechod při­ pouští Aristoteles právě j e n u dvojice „ o h e ň — v o d a " , z níž se může stát v z d u c h nebo země (zahříváním v o d y vzniká pára a usazenina) a u dvojice „ z e m ě — v z d u c h " , kde se předpokláda­ jí procesy v o p a č n é m směru. P o v a h u závislostí, jimiž se zde Aristoteles zabývá, lze dostatečně objasnit již na první z uve­

(„teplé" + „suché") + („teplé" + „vlhké"). První případ ( a ) : u ohně zaniká „ s u c h é " , u vzduchu „ t e p l é " . Z b ý v á „ t e p l é " a „ v l h k é " , tedy opět vzduch. D r u h ý případ ( b ) : u ohně zaniká „ t e p l é " , u v z d u c h u „ v l h k é " . Z d e zůstává zase oheň ( „ t e p l é " + „ s u c h é " ) .

dených dvojic ( „ o h e ň — v o d a " ) . Jí odpovídá takovéto spojení základních kvalit: („teplé" + „suché") + („chladné" + „vlhké") Při t o m t o spojení je nutno uvažovat o čtyřech případech:

jak je tomu také podle mínění některých — srov. výše v 1. ka­ pitole této knihy. toto „střední" — srov. výše p o z n . ke s. 102.

a) u ohně zaniká „ s u c h é " , u v o d y „ c h l a d n é " , t j . převážily účinky „ v l h k é h o " a „ t e p l é h o " . Z ohně a v o d y tedy vzniká vzduch ( „ t e p l é " + „ v l h k é " ) ;

o neomezenu — týká se učení Anaximandra, srov. výše p o z n . ke s. 59 a 102.

b) u ohně zaniká „ t e p l é " , u v o d y „ v l h k é " . Vzniká země („chladné" + „suché");

v Tímaiovi — srov. u v . překlad, s. 72—74.

c) u ohně zaniká „ s u c h é " , u v o d y „ v l h k é " . To je nemožné, n e b o ť by z b y l y protivy „ t e p l é " a „ c h l a d n é " , které se navzájem

již dříve — v 2. a 3. kapitole této knihy.

vylučují; d) u ohně zaniká „ t e p l é " , u v o d y „ c h l a d n é " . R o v n ě ž ne­ možné, neboť z b ý v á „ s u c h é " a „ v l h k é " .

Řekněme, že G / e země... bude „jedno"—cíle a postup argumen­ tace, kterou zde Aristoteles předkládá, lze reprodukovat takto:

156

O VZNIKU A ZÁNIKU

POZNÁMKY

Základní cíle jsou dva. Prvním je dokázat, že možnost vzájemné

157

„rovné"' — ve smyslu „ r o v n a t se".

přeměny prvků je nutné chápat ve smyslu kruhu (popř. ne­ uzavřené řady, j a k b y l o uvedeno výše) a nikoli ve smyslu

„země se zvětšuje zemi" — viz zlomek B 37 v ZPM, s. 92.

uzavřené řady, v níž m o h o u ze sebe navzájem vznikat v z d u c h a v o d a a dále ze vzduchu oheň a z v o d y země, ne však naopak.

„ o n o směs..." — srov. „ n ý b r ž je míšení jen a vzájemné střídání

Jde tedy o takovouto řadu:

v ě c í " , zl. B 8, ZPM, s. 87.

oheň * - v z d u c h í ± v o d a - * země

„být tak a tak" — řec. „ t o hútós e c h e i n " . V a z b y slovesa „ e c h e i n " ( „ m í t " ) s příslovci znamenají u Aristotela zpravidla „ b ý t

K vyvrácení možnosti této řady postačuje Aristotelovi důkaz, že přeměna mezi ohněm a vzduchem musí b ý t vzájemná. Přímo

(k něčemu) v (nějakém) p o m ě r u " . V souladu s tím se již staří

nevyjádřenou, ale důležitou premisou jeho argumentace tu je

komentátoři shodovali v názoru, že i přirozenost je zde charak­

— jak objevili již staří komentátoři — tvrzení, že vše, co si je

terizována j a k o vzájemný poměr jednotlivých částí dané pří­

navzájem protivné, je schopné vzájemné přeměny. V souladu

rodní bytosti, aniž je povaha tohoto poměru nějak blíže osvětle-

s tím předpokládá Aristoteles, že ohni P a vzduchu A (litery jsou vzaty z řeckých názvů „ p ý r " — „ o h e ň " , „ a é r " — „ v z d u c h " ,

blahem a dobrem — dobro jako cíl všeho je pro Aristotela totožné

„(h)ydór" — „ v o d a " , „ g é " — „země", „xérotés" — „suchost";

s účelem (srov. např. Etiku Níkomachovu, čes. překlad A. Kříže,

druhé Y v řec. textu — , , ( h ) y g r o t é s " — „ v l h k o s t " — n a h r a z u j e ­

Praha 1937, s. 1). Protože „ p o d s t a t n ý t v a r " je i „ ú č e l o v o u pří­

me podle uznávané úpravy j i n ý m písmenem, tj. H) náleží po jed­

č i n o u " (srov. výše pozn. ke s. 69), je v tomto smyslu i dobrem.

n o m členu z jedné dvojice protiv. Obecná platnost argumentace je zdůrazněna tím, že místo dříve uznávaných protiv „ s u c h é "

božstvem však jsou podle něho i základní tělesa — srov. tento zlo­

— „ v l h k é " je tu nahodile zvolena dvojice „ b í l é " — „ č e r n é " .

mek E m p e d o k l e o v y básně O přírodě: „ N e j p r v e poslyš, které jsou

Náleží-li p o t o m vzduchu a v o d ě po j e d n o m členu z jiné dvojice

čtyři kořeny všeho: /zářivý Zeus a Héra, j e ž přináší život, a Há-

( „ s u c h é " — „ v l h k é " ) , neboť tyto prvky jsou schopny vzájemné­

dés,/ konečně Nestis, lidské jež prameny slzami ž i v í " (zl. B 6,

ho přechodu, b u d o u si vzájemně protivné i kvality ohně a v o d y .

ZPM, s. 8 5 — 8 6 ) . S Diem, nejvyšším b o h e m řeckého nábožen­

Z ohně tedy může vzniknout nejen vzduch, ale i v o d a a stejně

ství, je zde ztotožňován oheň, s Hérou, manželkou Dia, vzduch,

i vše ostatní. Logickou stránku celého důkazu, který je v textu

s Hadem, b o h e m podsvětí, země a Nestis, sicilská bohyně, je tu

pouze naznačen, lze přesně postihnout technickým aparátem

zosobněním v o d y .

moderní logiky. D r u h ý m cílem Aristotelovy argumentace tu je podání důka­ zu, že žádný prvek se nemůže změnit v j i n ý než v jeden ze tří, které b y l y předtím uznány. K d y b y b y l nějaký další prvek, mu­ sel by j e h o „ z n a k " náležet i všem ostatním. Za předpokladu, že řada přechodů by byla neuzavřená (možnost změny do stále

u

*

násilím a proti přirozenosti — o

p o h y b u násilím srov.

výše

první pozn. ke s. 59. že se země pohybuje dolů — srov. „ . . . z á h u b n ý Svár, jenž všude je t ě ž k ý " , zl. B 17, ZPM, s. 86.

dalších a dalších n o v ý c h prvků), náležely by všechny kvality všem v ě c e m a vše by b y l o „ j e d n o " , jak tvrdí eleaté. Důkaz je

„neboináhodou..." — zl. B 53, ZPM, s. 93.

opět pouze naznačen a o jeho logické stránce platí totéž co o předchozí argumentaci. "«

„dlouhými kořeny..." — zl. B 54, ZPM, s. 93.

„nebot ty jsou všechny stejné'1 — srov. „ v š e c h n y ty živly j s o u

skládá-li se duše z prvků... ale to je věcí jiného zkoumání — po­

sobě r o v n y i stejného stáří", a „ p ř e c e jsou veskrze stejné"

drobně se tím Aristoteles zabývá ve spise O duši I, 1—5; viz

ve zl. B 17, ZPM, s. 86—87.

dále v t o m t o svazku, zvi. s. 215 n.

158

117

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

159

tvrdUli však někteří — míní se zřejmé opět Empedoklés. Srov.

jejichž p o h y b e m vysvětluje Aristoteles všechny pozorovatelné

výše v 1. kapitole I. knihy (s. 6 1 ) ; „ n e b o ť (Empedoklés) tvrdí,

pravidelné změny v umístění nebeských těles.

že žádný z prvků nevzniká z j i n é h o " . jako látka... jako tvar — v použití příslovce „ h ó s " ( „ j a k o " )

118

jak xe xdi vznikají cihly — tj. prvek může podle t o h o t o výkladu

v těchto a p o d o b n ý c h spojeních se obráží skutečnost, že slova

vzniknout jen v t o m smyslu, že se oddělí ze směsi s jinými

„hýle" a „ m o r f é " nejsou uměle v y t v o ř e n ý m i filozofickými ter­

prvky.

míny, nýbrž byla převzata z běžného jazyka. „Hýle" ( p ů v .

kteří uznávají u prvků jednu látku — srov. výše ( I I , 1, s. 102 až

„ s t r o m o v í " , „ d ř í v í " a (patrně později) i „ o p r a c o v a n é d ř e v o " ,

„ s y l ( v ) é " — srov. lat. „ s i l v a " , tj. „ l e s " ) znamenalo nejprve

103).

se pak vyvinul i obecnější, j i ž přenesený v ý z n a m „ ( s t a v e b n í )

kdykoli ...je tu ve skutečnosti naprosto — tj. je-li daná v ě c „ z c e l a " teplá n e b o „ z c e l a " chladná (v druhém případě lze užít srovnání s absolutním b o d e m mrazu, který o v š e m zjistila až n o v o v ě k á fyzika).

látka". V t o m t o významu se slovem „hýle" označovalo i kame­ ní, písek a p o d . Výrazem „ m o r f é " se zase původně mínila vnější p o d o b a , „ p o ­ stava", v zesíleném výrazu i krása. Použití o b o u slov k ozna­ čení filozofických principů se tedy zakládá na analogii, c o ž

kolem středního místa — míní se „ p o d m ě s í ě n í " , pozemská oblast, tj. oblast k o l e m zemského středu, který je podle Aristotelova názoru přirozeným místem prvků „ z e m ě " a „ v o d y " . Srov. výše pozn. ke s. 107.

dosvědčuje i příslovce „ h ó s " v textu. třetí počátek — z dalšího výkladu v 10. kapitole bude patrné, že za tento počátek pokládá Aristoteles p o h y b Slunce.

pod­

jako Sokrates ve Faidónovi — míní se Platónův dialog Faidón,

stat podle Aristotela náleží, že nemají žádnou protivu — srov.

v němž se popisuje (nejisto,do jaké míry ve shodě s historickou

Kategorie, 5, uv. překlad, s. 38; a Metafysiku X I , 12, u v . pře­

skutečností) poslední rozmluva odsouzeného Sokrata s přáteli.

pokud... podstata

180

připravené k použití při stavbě ( „ k l á d a " , „ b ř e v n o " ) . Z t o h o

můie

být protivou podstatě — k povaze

klad, s. 295. O protivnosti lze proto u podstat mluvit j e n v t o m

K výkladu, který je zmiňován v textu, srov. český překlad

smyslu, že mají — j a k o zde — protivné kvality.

F. N o v o t n é h o , Faidón, Praha 1935, s. 60—65.

poněvadi se přirozeně pohybuje

k hranici

— srov. výše

pozn.

Tvar ve smyslu

bytostného

ie jedna jsoucna jsou ideje a druhá maji na ideách účast — k Pla­ tónovu učení o ideách a o „ ú č a s t i " na nich, viz výše předmluvu

ke s. 107 a příslušný text.

s. 14 n.; a dále na s. 449 druhou p o z n . ke s. 334. tvaru...

spočívá

v jejich hranici—řec.

eidos tu znamená abstraktně p o j a t ý druhový tvar, jak je pří­ stupný lidskému poznání. Srov. výše pozn. na s. 59 a 132. T e n t o tvar je i principem určitosti — „ h r a n i c í " věci.

V dialogu Faidón — právě tak j a k o v j i n ý c h s v ý c h dílech — vkládá Platón Sokratovi do úst často své vlastní filozofické názory. Do jaké míry a v č e m je tu shoda se skutečným Sokra­ tem, je problém, který je j i ž po dlouhou d o b u předmětem sporů mezi historiky antické filozofie.

kolem středu — míní se totéž j a k o výrazem „ k o l e m středního m í s t a " v předchozí kapitole.

Jiní však míní... — následující výklad se pravděpodobně týká učení atomistů. Je také doloženo, že Leukippos označoval

jako u bytostí stále trvajících a prvních — tj. u

sfér,

soustřed­

n ý c h k u l o v ý c h vrstev, vytvořených z pátého prvku, „ a i t h é r u " ,

\

někdy

atomy

výrazem „hýle"

(srov.

např.

Řečtí

atomisté,

u v . v ý b o r , s. 57, kde j e „hýle" přeloženo slovem „ h m o t a " ) .

160

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU nepůsobí

vznik

nepřetržitě —

o

nepřetržitosti vzniku

se

161

pohyb v ekliptice — tj. (zdánlivý) p o h y b Slunce po j e h o dráze

tu

mluví v j i n é m smyslu než v předchozím výkladu (srov. např.

na obloze.

s. 73). T a m se výrazem „ n e p ř e t r ž i t ě " mínilo, že vznik jedné věci je v ž d y zánikem druhé a zánik té zase vznikem další v ě c i .

1,4

Šlo tedy vlastně o nepřetržitost bytí. Z d e se však uvažuje

šikmý sklon — tj. šikmý sklon ekliptiky, daný ve skutečnosti sklonem zemské osy k rovině dráhy Země.

o otázce, p r o č ideje nepůsobí vznik odpovídajících tělesných podstat v každém okamžiku, tj. p r o č tyto podstaty v některém

pověděli jsme jinde — srov. např. Metafysiku V, 7, uv. překlad

okamžiku vznikají, v jiném nikoli.

s. 137 n.

uměním — výraz „ t e c h n é " znamená u Aristotela (stejně j a k o

pro vzdálenost od počátku — tj. pro vzdálenost od sféry stálic,

v běžné řečtině jeho d o b y ) nejen umění, ale i jakoukoli doved­

která má podle Aristotelovy představy neměnný prvotní zdroj

nost a také vědění (srov. Metafysiku I, uv. 1, překlad, s. 34 n.).

svého stálého kruhového p o h y b u . Srov. první pozn. ke s. 70.

V užším smyslu slova však považuje Aristoteles za „ t e c h n é " j e n schopnost k vytvoření ( „ p o i é s i s " ) nějakého díla (srov. např.

božstvo — míní se o p ě t tentýž nehybný zdroj p o h y b u , tj. „ p r v n í

Druhé analytiky I I , 19, uv. překlad, s. 99; a Etiku Níkoma-

nehybný hybatel", který bývá v Aristotelově filozofii často

chovu V I , 4, uv. překlad s. 130 n . ) .

označován výrazy „ b o ž s t v o " , „ b o ž s k ý " apod., ale v zásadě je tu chápán ve smyslu filozofického výkladového principu. Srov.

ani voda nedělá sama ze sebe živou bytost — míní se v o d a , která

tamtéž.

přichází do těl živých bytostí. Srov. např. výše (v 8. kapitole) lM

zmínku o v o d ě j a k o potravě rostlin.

kdykoli se totiž z vody stal vzduch — posloupnost přeměn, kterou zde Aristoteles uvádí, se značně liší od dobře (v rámci přijatých

jak tvrdí — antický komentátor Aristotelových spisů Simplikios

domněnek) odůvodněného „ k r u h u " z 6. kapitoly, a to především

uvádí (při komentování jiného místa), že zmiňovaný názor za­

tím, že zde není v ů b e c zmiňována země. Není jisté, zda příčiny

stával Démokritos (srov. Řečtí atomisté, uv. výbor, s. 138).

tohoto rozdílu je nutno hledat v porušení textu, anebo v t o m , že tu j d e o pouhou ilustraci jiného tvrzení.

již dříve — Fysika I I , 3—9. když napodobuje pohyb v kruhu — smysl t o h o t o tvrzení objasňují další věty v textu. Stálé vzájemné přeměny prvků podle Aristo­

protože jsme dokázali — ve Fysice V I I I , 7—9.

tela způsobují, že po p o h y b u vzhůru ( „ p ř i r o z e n ý p o h y b o h n ě " ) v přírodě v ž d y následuje p o h y b dolů ( „ p ř i r o z e n ý p o h y b z e m ě " )

když jsme dříve řekli — Fysika V I I , 7.

a zase naopak.

nestejnoměrnosti — ve Fysice V, 4, nazývá Aristoteles nestejno­

a nezměnilo se působením sousedního — srov. podrobnější Aris­

měrným ( „ a n ó m a l o s " ) takový p o h y b , jehož rychlost se mění,

totelův výklad ve spise O dlouhověkosti a krátkověkosti, 3 (dále

ale

v t o m t o svazku, s. 403).

nepřímo

tu připouští i

nestejnoměrnost

(„anómaliá")

jiného rázu. Jak bude patrné z dalšího výkladu v textu, nestej­ noměrnosti se na t o m t o místě míní pravidelné změny (zdánlivé) dráhy Slunce na obloze.

protože místní pohyb je dvojitý — zde se patrně míní „přibližo­ v á n í " a „ v z d a l o v á n í " Slunce. Srov. v ý k l a d v textu na předchozí stránce.

prvotní místní pohyb — tj. (zdánlivý) p o h y b „ p r v n í o b l o h y " , sféry stálic.

jak jsme o tom pojednali již dříve — Fysika V I I I , 4 — 6 .

162

163

POZNÁMKY

O VZNIKU A ZÁNIKU

je-li pohybů v kruhu více — míní se p o h y b y jednotlivých sfér

ničím j i n ý m podmíněno (srov. Fysiku I I , 9, a obecně o v ý z n a m u

(srov. čtvrtou pozn. ke s. 120). U každé sféry předpokládá Aristo­

slova „ h a p l ó s " ve čtvrté pozn. ke s. 59). T o , co je takto nutné,

teles vlastní počátek jejího pohybu (viz též Fysiku V I I I , 6 ) .

tedy i stále trvá, protože to nemůže b ý t vázáno ani k určitému času.

pod jedním z nich — tj. p o d počátkem „ p r v n í o b l o h y " , sféry stálic.

Aristoteles tu uvažuje o možnosti, že by platila nejen uvedená věta, ale i její první část ( „ j e s t l i ž e . . . n u t n ě " — z logického hle­ diska j d e o tzv. antecedent implikace). Pak by platila i sama

12>

ías je číslem nějakého nepřetržitého pohybu — ve Fysice ( I V , 11)

druhá část (tzv. konsekvent): „ d ů m je postaven naprosto n u t n ě " .

definuje Aristoteles obecně čas jako „ č í s l e ^ p o h y b u podle ,dří-

Pro zmíněnou nezávislost „ n a p r o s t o n u t n é h o " na čase by se

v e ' a , p o z d ě j i " ' (tj. podle řádu následování). „ Č í s l e m " se p ř i t o m

došlo k absurdnímu závěru, že by dům nemohl vzniknout

rozumí kvantitativní stránku pohybu, j e h o „ p o č i t a t e l n o s t " ,

později než základ. P ř i t o m by ovšem naprostá nutnost posta­

možnost určit, která j e h o fáze proběhla dříve a která později

vení d o m u nemohla b ý t (již ze svého pojmu) podmíněna nut­

a o co dříve nebo o co později. Jednotu času, umožňující vzá­

ností položení základu, nýbrž by byla jen důsledkem připuštění

jemné srovnávání různých p o h y b ů v t o m t o smyslu, zajištuje

oné věty, tj. předpokladu.

podle Aristotelova výkladu ve Fysice I V , 14, právě stejnoměrný

V poněkud jiném smyslu mluví Aristoteles o nutnosti „z před­

kruhový p o h y b sféry stálic.

p o k l a d u " ( „ e x hypotheseós") ve Fysice I I , 9, kde jí rozumí

v počátečních výkladech — srov. tamtéž.

kou těchto vztahů ( m j . i na stejném příkladu s d o m e m a j e h o

že je takový proto,

kách I I , 12, u v . překlad, s. 87 n.

nutnou závislost na nějakých podmínkách. základem) se Aristoteles podrobněji zabývá že

nepřetržité je to, co je pohybováno — ve

Logickou strán­ v Druhých analyti­

Fysice I V , 11, vysvětluje Aristoteles nepřetržitost p o h y b u pře­ devším nepřetržitostí dráhy, což je dáno zřejmě tím, že výklad

stále dolů — tj. k pozdějšímu, do budoucnosti. Na rozdíl od

se vztahuje k místnímu pohybu. Stejnou příčinu nepřetržitosti

našeho obrazného pojímání času (budoucnost — „ p ř e d n á m i "

u tohoto druhu p o h y b u připouští i zde (srov. další větu v textu).

minulost — „ z a n á m i " ) vyjadřovala antika budoucnost a minu­ lost často symboly „ d o l e " a „ n a h o ř e " (srov. např. i latinské

že nepřetržitě pokračuje stále samo v sobě — týká se opět sfér. V duchu Aristotelova výkladu lze říci, že t y t o kulové vrstvy, ač jsou omezeny (vnějším a vnitřním p o v r c h e m ) , nemají (ve směru svého zakřivení) žádnou hranici.

významů, z nichž se některé vztahují k budoucnosti ( „ z a m ý š l e t " „být

souzeno" — „ m e l l o n " = „ b u d o u c í "

apod.).

Volíme zde j i n ý překlad než obvyklé „ h o d l a t " , protože v textu se tento výraz týká i věcí, u nichž nelze mluvit o v ě d o m é m zá­ měru nebo rozhodnutí. i»

ani z předpokladu — srov. výše první pozn. ke s. 127. Aris­ toteles tu má na mysli nutnost nikoli jednotlivého vzniku, ale

„chystá se..." — řec. „ m e l l e i " . Sloveso „ m e l l e i n " má celou řadu „hodlat",

„superior annus", tj. loňský — doslova: „ v y š š í r o k " , „ s u p e riores" — „dřívější l i d é " apod.).

kdyby však tomu tak bylo — tj. k d y b y platila věta „jestliže základ je položen naprosto nutně, pak je naprosto nutně posta­ ven také d ů m " . „ N a p r o s t o " ( „ h a p l ó s " ) nutné je v Aristotelově pojetí t o , co ke svému b y t í nepotřebuje nic jiného, tj. co není

nepřetržité posloupnosti vznikání. Postupně zde vylučuje d v ě možnosti nutného vznikání

„ v přímém

směru"

(srov. výše

v textu), a to j a k ve smyslu neohraničené posloupnosti, tak i ohraničené. Z b ý v á opět třetí možnost, posloupnost „v k r u h u " .

i

v přímém směru — bez návratu, k němuž dochází u kruhového pohybu. ježto i jinak se nám zjevné ukazuje — míní se každodenní zkuše­ nost o (zdánlivém) pohybu o b l o h y . nejvyššt pohyb — tj. p o h y b sféry stálic.

ÚVOD

167

Aristotelův spis O duši (Peri psýchés) bývá oprávněně charakterizován jako první pokus o psychologickou sousta­ vu v dějinách řecké vědy. Stejně jako v mnoha jiných obo­ rech mohl ovšem Aristoteles i zde vycházet z výsledků svých předchůdců. Řadu dílčích, ale často významných postřehů a úvah o psychických jevech vyslovili již starší řečtí myslitelé, zvi. Hérakleitos, Alkmaión, Empedoklés, Démokritos a Platón. Jejich společným východiskem byly obecně rozšířené a zá­ roveň rozmanité představy o duši (psýché) — ať již ve smys­ lu jakéhosi „stínu11, zemřelých bytostí nebo zdroje života a jeho různých projevů —, jak se vytvářely a rozvíjely po dlouhá staletí v primitivních animistických výkladech a mý­ tech. Řečtí myslitelé se snažili tyto starší představy racionalištičky prověřovat a uvádět v soulad jak s pozorovanými skutečnostmi, tak i s vlastními filozofickými koncepcemi. Okruh otázek, které si kladli při tomto zkoumání, byl proto značně široký a v řadě bodů se nekryl s předmětem psycho­ logie v dnešním pojetí. V tom, co označovali výrazem psý­ ché, spatřovali princip nejen myšlení, vnímání a dalších psychických procesů v dnešním smyslu slova, ale i zdroj života a pohybu vůbec. Úvahy o duši proto u řeckých filozo­ fů zasahují často do problematiky, která spíše odpovídá předmětu dnešní biologie (nebo i fyziky), přičemž oni sami je chápou jako nedílnou součást celkového filozofického vý­ kladu přírody. Do středu pozornosti se ovšem v těchto úva­ hách dostává i mnoho problémů, které spadají do vlastních oblastí psychologie a filozofie (je třeba mít na zřeteli, že

168

O DUŠI

k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu ustavení v sa­ mostatnou empirickou vědu došlo až v novověku, vlastně až v průběhu 19. století). Pokud jde o filozofickou problema­ tiku, důležité místo v řeckých výkladech o psýché zaujímají zvi. gnozeologické otázky po zdrojích a povaze lidského po­ znání. Jak jsme již naznačili, tyto výklady nemají u naprosté většiny řeckých myslitelů zcela spekulativní ráz, i když spe­ kulace má v nich nad empirií zpravidla převahu. Starší řecké úvahy o duševních jevech se především {opírají o zku­ šenosti běžného života, ale v některých případech i o syste­ matičtěji prováděné pozorování. Tak pýthagorovec Alkmaión (6. stol. př. n. I.), lékař a filozof, o jehož činnosti se nám dochovalo bohužel jen málo zpráv, vycházel při svých výkla­ dech vnímání z výsledků, k nimž dospěl při četných pitvách zvířecích těl. Značně nízká úroveň tehdejších pozorovacích pomůcek ovšem neumožnila řadu zjištění, která se během novověkého vývoje vědy ukázala jako nutný předpoklad pro správný výklad zkoumaných jevů. Pokusy o spekula­ tivní překlenutí těchto mezer v empirii vedly nutně i k mno­ hým závěrům, které musely být později odmítnuty. Raciona­ lismus řeckého myšlení však i v této oblasti přinesl již u Aristotelových předchůdců mnoho důležitých výsledků trvalé ceny. Obrovským přínosem bylo samo formulování a částečné rozpracování závažných problémů, které se týkají povahy duševního života. Zde se již v prvotní podobě konsti­ tuuje nemálo pojmů a metodologických zásad, s nimiž pra­ cuje i dnešní věda. Pro následující vývoj pak měla nesporný význam i suma empirických poznatků shromážděných star­ šími řeckými mysliteli, jejichž odkaz dále a velmi významně rozvíjí právě psychologická soustava Aristotelova.

ÚVOD

169

Spis O duši se tradičně člení do tří knih, v jejichž obsa­ hu rozlišují aristotelští badatelé tyto tematické celky: 1. Úvod a pokus o vymezení oblasti psychologie (1. ka­ pitola I. knihy). 2. Shrnutí a kritické zhodnocení názorů předchůdců (2.—5. kapitola I. knihy). 3. Výklad vlastního pojetí duše jako principu života, pojednání o jejích složkách a o pěti smyslech (II. kniha a první tři kapitoly III. knihy). 4. O rozumu, myšlení a poznání (4.—8. kapitola III. knihy). 5. O příčinách pohybu živých bytostí (9.—Ji. kapitola III. knihy). 6. Dodatečné poznámky k problematice smyslů (12. až 13. kapitola III. knihy). Jaké bylo původní uspořádání spisu a kdy byl dokon­ čen, je obdobně jako u jiných Aristotelových děl nejisté, ne­ boť pokusy o přesnější zodpovězení těchto otázek váznou na nedostatku potřebných údajů. Právě u spisu O duši byly takové pokusy dříve dosti časté a jeho původní struktura se stala předmětem četných úvah aristotelských badatelů. Při­ spěla k tomu především skutečnost, že ve starých rukopisech se dochovaly kromě obvyklého textu tohoto díla i dvě jeho další, poněkud odlišné verze (jsou to vesměs rukopisy na­ psané mnoho staletí po době Aristotelově). Současně se braly v úvahu i některé nedůslednosti v uspořádání celého spisu (např. výše zmíněný dodatek v III. knize). Byla proto vy­ slovena domněnka, že spis byl původně napsán ve dvou odlišných verzích, které později sloučil do jednoho celku buď sám Aristoteles, nebo některý z jeho žáků. Dosti roz­ sáhlé úseky spisu se také pokládaly za přípisy pozdějších peripatetiků, zahrnuté při dalších redakcích do textu. Mo­ derní bádání se vyslovuje v této věci mnohem opatrněji a při­ klání se k poněkud odlišnému řešení. Podle současného sta-

170

O DUŠI

vu výzkumu se pokládá za pravděpodobné, ze dnešní podoba spisu O duši má svůj základ v přepracování a rozšíření starší verze, jež uskutečnil sám Aristoteles během svého dru­ hého pobytu v Athénách, tj. v letech 334—322, přičemž se ovšem nevylučuje ani možnost pozdějších redakčních změn a úprav. Na druhé straně se však již nesoudí, že by do spisu byl zahrnut větší počet pozdějších vsuvek a nearistotelských příměsí. Úseky, v nichž se uvažuje o jiných řešeních, než je vlastní Aristotelovo, jsou totiž zpravidla organickou sou­ částí kritiky starších názorů. Moderní výzkum naopak uka­ zuje, že spis O duši je přes jistou rozkolísanost svého uspo­ řádání tematicky i formálně jednotným dílem. Proti Aristo­ telovu autorství nebyly také u tohoto pojednání nikdy vyslo­ veny závažnější námitky.

Metoda, které Aristoteles používá při zkoumání psy­ chických jevů, je v zásadě stejná jako v jiných úsecích jeho filozofie přírody. K základním složkám této metody (byly podrobněji popsány již výše, v úvodu ke spisu O vzniku a zá­ niku ) patří co nejpřesnější vymezení předmětu rozboru, kri­ tické zhodnocení názorů předchůdců, důsledná aplikace obecných základních principů Aristotelovy filozofie (pojmy látky a tvaru, možnosti a skutečnosti aj.), využívání ana­ logie, stálé konfrontování podávaného výkladu se zkuše­ ností, orientace na logické vysvětlení zkoumaných jevů a upřesňování obsahu příslušných pojmů. Spekulativní pro­ mýšlení řešených problémů má přitom ve spise O duši po­ někud odlišný ráz než v jiných dílech, jejichž překlady jsou součástí našeho svazku. Je to dáno již tím, že Aristoteles zde pojímá své zkoumání co nejobecněji, že cílem jeho roz­ borů tu je postižení základních stránek duševního života a — v souladu s tehdejším chápáním této problematiky — principů života vůbec. Se spekulativním vysvětlováním kon-

ÚVOD

171

krétních přírodních procesů, které zpravidla nemůže adekvát­ něji nahradit chybějící potřebné přírodovědecké poznatky, se proto ve spise O duši setkáváme jen ve velmi omezené míře. Přichází tu ke slovu spíše spekulativnost onoho druhu, který známe z ontologických výkladů v Aristotelově Fysice nebo Metafysice. Zaměřuje se především na hledání toho, co je ve zkoumané oblasti podstatné, co se skrývá za poznatky zkušenosti, a je tedy konkrétním projevem oné spekulativnosti, která neoddělitelně patří k filozofickému myšlení. V tom je třeba vidět i jednu z hlubších příčin skutečnosti, že spis O duši poskytoval filozofii a psychologii podněty i v do­ bě, kdy většina Aristotelových výkladů o konkrétních pří­ rodních procesech byla vývojem vědy již překonána.

V Aristotelových filozofických výkladech je téměř pra­ vidlem, že po vytčení předmětu rozboru následuje kritické zhodnocení starších názorů o dané problematice. (Pro tuto skutečnost bývá Aristoteles také považován za prvního histo­ rika filozofie. Prvořadým cílem jeho exkursů do dějin zkou­ maných problémů je ovšem nikoli objasnění minulosti, ale získání odůvodněných východisek a vodítek pro vlastní ře­ šení). Tak je tomu i ve spise O duši, přičemž je nutno do­ dat, že učení předchůdců je tu věnován až neobvykle rozsáhlý úsek díla: jak ukazuje výše podaný přehled struktury spisu, je výklad starších názorů o duši tématem celé I. knihy, mimo úvodní 1. kapitolu, kde je vytčen předmět a postup rozboru a současně i naznačeny základní obtíže, které musí zkoumá­ ni v této oblasti překonávat. Ke zvláště pečlivému hodnocení názorů předchůdců tu vede Aristotela zřejmě vědomí o zá­ važnosti „vědy o duši", o níž v 1. kapitole říká, že ji „mů­ žeme^ právem pokládat za nejpřednější", ale vzápětí dodá­ vá, ze v tomto oboru „je velmi nesnadné nabýt nějaké spo­ lehlivé znalosti11.

172

O DUŠI

Přehled o základních rysech Aristotelova přístupu ke zkoumání duševních dějů nám poskytuje již úvodní výklad v 1. kapitole. Aristoteles tu zřetelně vychází ze starších vý­ sledků řecké filozofie v této oblasti a jo návaznosti na ně si klade za úkol především najít odpověď na otázku, ke které kategorii náleží to, co se nazývá duší, zda je to jednotlivinou a podstatou (ve smyslu konkrétní podstaty), nebo kvalitou, nebo kvantitou, anebo něčím jiným a zda to náleží k „by­ tostem možným" (tj. k potenciálním vlastnostem živého těla), nebo je to spíše druhem skutečnosti. Další otázky, které si zde Aristoteles ve vztahu k psýché klade, se týkají její dělitelnosti a stejnorodosti: zda a v jakém smyslu je děli­ telná, jaké jsou popřípadě její části a zda je tento princip u všech živých bytostí týž, nebo je odlišný buď u každého jednotlivce, anebo u každého živočišného druhu. A konečně třetí druh otázek se týká vztahu mezi duševním a tělesným: jsou všechny duševní děje současně i ději tělesnými nebo je i něco — třeba myšlení —, co je pouze projevem duše? To ovšem vede k ještě zásadnější otázce, v jakém smyslu nebo zda vůbec je tento princip oddělitelný od ústrojného těla. Duševní děje jsou zde tedy analyzovány a vysvětlová­ ny — jak již bylo řečeno výše — výkladovými prostředky Aristotelovy filozofie. V prvé řadě jde při tom o filozofický rozbor a zpřesnění pojmu psýché, jak se vytvořil již dříve ve vědomí řecké společnosti, a to o rozbor, který vychází důsledně ze zkušenosti a snaží se ji racionálně vysvětlit. Aristotelova tendence spojovat empirický výzkum s abstrakt­ ním filozofickým výkladem se zde projevuje i ve volbě kom­ binované metody rozboru, při níž „výměry přírodovědce", týkající se konkrétní tělesné stránky zkoumaných procesů, budou spojovány s „výměry filozofa", postihujícími nejobecnější složky a souvislosti příslušných pojmů. (Ve spise O duši ovšem převažuje druhý z těchto přístupů. První se v širší míře uplatňuje až v některých částech Malých pří-

ÚVOD

173

rodovědných pojednání, která jsou po této stránce důleži­ tým doplňkem Aristotelova základního psychologického díla). K prvnímu osvětlení nesnází, které je třeba při výzkumu du­ ševních dějů překonávat, slouží právě zhodnocení názorů starších badatelů, „abychom od nich přijali to, co je správné, a vyvarovali se toho, co je nesprávné", jak říká Aristoteles na začátku 2. kapitoly. 2. kapitola I. knihy přináší souhrnný přehled nejdůležitějších názorů, které vyslovili o duši Aristotelovi před­ chůdci. Je zde zachyceno pojetí atomistů, pýthagorovců (zvi. vlastní koncepce Alkmaiónova), Anaxagora, Empedoklea, Platóna a jeho žáků, Thaleta, Diogenu z Apollónie, Hérakleita a Hippóna. Pro celkovou orientaci řecké filozofie, snažící se o přirozený výklad zkoumaných jevů, je příznač­ né, že naprostá většina oněch myslitelů spojuje princip psýché s nějakou přírodní látkou nebo i s jejich souhrnem. Samozřejmě to bylo především u atomistů. Podle nich není duše ničím jiným než kulatými atomy, které jsou pro svůj tvar nejpohyblivější a mohou dávat pohyb i živým by­ tostem. Obdobně, i když ne v rámci tak promyšlené celkové filozofické koncepce, pokládali duši za jakési „prášky ve vzdu­ chu" někteří pýthagorovci (zřejmě na základě pozorování vířivého pohybu prachu v úzkém pásu světelných paprsků). Jiní řečtí myslitelé zase ztotožňovali duši s prvky (stoichcia), buď s jedním, např. Hippón s vodou nebo Dio­ genes z Apollónie se vzduchem, anebo s určitým poměrem prvků všech, jak to učil např. Empedoklés. Je-li u před­ chozích výkladů chápána duše především jako zdroj pohybu živých bytostí (je ztotožňována s látkami nejpohyblivějšími) a teprve v druhé řaďě i jako princip jejich vnímání (ev. i myšlení), pak u Empedoklea je na obě hlediska kladen stejný důraz: podle jeho zásady, že stejné se poznává stej­ ným, musí být duše jako princip vnímání složena ze všech prvků.

174

O DUŠI

V jistém smyslu skládá duši z jednotlivých látek i Pla­ tón. Podle mytického výkladu v jeho dialogu Tímaios jsou duše živých bytostí utvářeny z látky, která zbyla při vzniku 11 „světové duše ' a v níž se v určitých poměrech spojuje ne­ měnné, „nedělitelné jsoucno" (idea totožnosti) s „měnivým jsoucnem" (růzností), obsaženým v přírodních látkách. (Aristotelův stručný výklad v 2. kapitole nepřináší po­ drobnější osvětlení této Platónovy koncepce, která je pro své mytické vyjádření velmi nejasná a může být interpretována různými způsoby. Byly vysloveny i pochybnosti o tom, do ja­ ké míry věrně zde Aristoteles tlumočí Platónovy názory). Někteří řečtí filozofové (snad Xenokratés) domýšleli tuto koncepci v duchu pýthagorovského učení o čísle jako omezu­ jícím principu až v závěr, že duše je „číslo, které samo sebe pohybuje". Již v 2. kapitole vytýká Aristoteles svým předchůdcům, že při výkladech duševních dějů nerozlišují vůbec (nebo alespoň ne dostatečně) mezi duší jako principem („počát­ kem") života a rozumem (nús) jako principem myšlení. Částečnou výjimkou je v tom jen Anaxagorás, který pokládá rozum za neměnný „počátek všeho" (jeho učení je tedy jed­ nou z prvotních podob objektivního idealismu), ale na druhé straně ho také od duše nijak přesně neodlišuje. V Aristotelových výkladech starších názorů o duševních dějích se ukazuje také další rys, který je příznačný pro pří­ stup mnohých řeckých filozofů k této oblasti. Na rozdíl od pozdějšího křesťanského pojetí nevystupuje totiž v těchto výkladech problém nesmrtelnosti duše nijak výrazněji do po­ předí a je zmiňován spíše mimochodem, např. v učení Alkmaiónově. Promítá se sem zřejmě i vlastní stanovisko Aristotela, přísně odlišujícího vědeckou metodu a její vý­ sledky od mýtů a mystérií starého náboženství, ale je ne­ sporné, že onen problém nebyl v tehdejších psychologických úvahách a zkoumáních dominantní, i když se jím — již

ÚVOD

17S

vzhledem k vlivu mýtů ve společenském vědomí — musela řecká filozofie také zabývat. Byly ovšem i některé filozofické směry, u nichž teze o nesmrtelnosti duše byla těsně spjata s idealistickým jádrem jejich učení. Ke konci svého stručného přehledu starších názorů o zkoumané problematice může Aristoteles konstatovat, že všichni jeho předchůdci v tomto oboru vymezovali „podstatu duše" třemi znaky: pohybem (duše jako princip pohybu živých bytostí), vnímáním (princip vnímání a poznávání vůbec) a netělesností. Jak vyplývá z předchozích údajů, výrazem „netělesné" (asómaton) se tu míní především své­ bytnost duševního principu vůči příslušnému živému tělu, ni­ koli to, že by duše sama nebyla tělesné, resp. látkové povahy. Pro většinu zmíněných výkladů je přece příznačné, že zto­ tožňují duši s nějakými tělísky (kulaté atomy Leukippovy a Démokritovy, „prášky" pýthagorovců) nebo s prvky (srov. výše). V těchto případech je však duše pojímána jako něco reálně od těla oddělitelného, můžeme říci: jako jakési tělo v těle. Proti tomuto pojetí vznese Aristoteles v dalším výkladu zásadní námitky. Zbývající kapitoly I. knihy jsou věnovány kritickému zhodnocení výše zmíněných starších názorů. Aristoteles se zde soustřeďuje na tři okruhy problémů: na otázku, v jakém smyslu může být psýché principem pohybu živého těla (3. kapitola), na nedostatky výkladů, podle nichž je duše určitým poměrem, harmonií tělesných látek nebo i číslem (4. kapitola) a na problémy vznikající při ztotožňování du­ ševního principu s prvky (5. kapitola). Aristoteles souhlasí v zásadě s názorem, že duše je prin­ cipem pohybu živého těla, ale nikoli v tom smyslu, že by byla něčím svébytným — jak tvrdí jeho předchůdci — a že by měla svůj vlastní pohyb, který by tělu předávala. Kdyby byl pro dusí příznačný stálý vlastní pohyb, nemohla by živá bytost ani setrvat na místě, zní jedna ze základních Aristote-

176

O DUŠI

lových námitek proti takovému výkladu. Absurdní by bylo také připisovat duši pohyb, kdyby byla číslem. Jak by se mohlo číslo pohybovat? Spojují-li předchůdci duši s tělem, je nutno se především tázat, „jaká je/toho příčina a jak se při tom chová tělo". Pokus o zodpovězení této otázky bude patřit k hlavním složkám Aristotelova vlastního výkladu duševních dějů. Základní nedostatek výkladů, podle nichž je duše urči­ tým poměrem prvků, spatřuje Aristoteles v tom, že tímto způsobem nelze vysvětlit jednotu živé bytosti, protože poměr prvků je zřejmě v různých částech těla různý. Na druhé straně pouhé ztotožňování psýché s jednotlivými prvky — právě tak jako její chápání ve smyslu harmonie — nemůže zase podle Aristotela vysvětlit celou rozmanitost duševních dějů, „duševní stavy a činnosti, například myšlenky, vjemy, city libosti a nelibosti atd". V této kritice se velmi výrazně projevuje jeden z dialektických rysů Aristotelova filozo­ fického uvažování: pojímání zkoumaného předmětu jako jed­ notného celku při současném vidění a respektování rozma­ nitosti jeho různých stránek. Tento rys vystupuje ještě více do popředí při vlastním Aristotelově výkladu duševních dějů, který je podán ve II. a III. knize spisu O duši.

• Vlastní výklad duševních dějů začíná Aristoteles dů­ slednou aplikací základních výkladových principů své filo­ zofie na tuto oblast. Jak jsme se již zmínili, pracuje při tom především s pojmovými dvojicemi látky a tvaru (hýle — morfé^ a možnosti a skutečnosti (dynamis — energeia, resp. entelecheiaj a také s pojmy podstaty (úsiá) a bytnosti (abstraktní podstaty — to ti én einai^. Tyto pojmy jsou v 1. kapitole II. knihy použity nejprve ke stanovení výměru duše. V souladu s logicko-ontologickými analýzami oněch

ÚVOD

177

obecných výkladových principů ve Fysice a v souboru Metafysika tu Aristoteles vychází z názoru, že „každé pří­ rodní těleso, které je účastno života", je podstatou, a to pod­ statou složenou, u níž lze rozlišovat látku (princip měnitelnosti a schopnosti nabývat nová určení) a tvar (princip sku­ tečnosti a určitosti dané bytosti). Při takovém rozlišování dvou stránek všeho živého je Aristotelovi zřejmé, že tělo ne­ může být pro svou schopnost podléhat změnám chápáno jako určující neměnný tvar živé bytosti a že je z tohoto hlediska spíše „podkladem" tvaru, tj. látkou. V rámci tohoto filozo­ fického přístupu je tedy nutno ztotožnit tvar živé bytosti, „první (určující) skutečnost těla", s tím, co se snažili Aristotelovi předchůdci postihnout výrazem psýché. To vede ke známému výměru z 1. kapitoly II. knihy, podle něhož je duše „první skutečností přírodního těla, které má v mož­ nosti život". Duše je zde tak chápána ve smyslu tvaru, resp. bytnosti. Z právě uvedeného výměru lze odvodit dva hlavní znaky celé Aristotelovy psychologie. Předně je to skutečnost, že i Aristoteles chápe duši jako obecný princip života, který je společný všem živým bytostem, rostlinám, zvířatům i člo­ věku. Pojem psýché je přitom přesně vymezen pomocí zá­ kladních výkladových prostředků Aristotelovy filozofie pří­ rody, takže ho Aristoteles může použít k racionálnímu vy­ světlování psychických jevů i života vůbec. V Aristotelově dalším výkladu o duši se proto bude obdobně jako u starších řeckých myslitelů prolínat psychologická problematika s biologickou a zvláště s filozofickou. Na rozdíl od svých předchůdců podává tu ovšem Aristoteles výklad již do jisté míry ucelený a také využívající kategoriální výbavy a meto­ dologických zásad celé jeho filozofie^ Již tím poskytlo Aristo­ telovo pojetí duše důležitou oporu a východisko pro další ra­ cionální zkoumání této oblasti. Druhý ze zmíněných hlavních rysů Aristotelovy psycho-

178

O DUŠI

logie je nové chápání vztahu mezi duševními a tělesnými procesy. Filozofické zdroje nového chápání tohoto vztahu je u Aristotela nutno hledat především v jeho kritice Platónova objektivně idealistického přesvědčení, podle něhož obecné pojmy existují nezávisle na smysly vnímatelném světě a tvoří jakousi „říši idejí", a v jeho vlastním řešení problematiky obecného a jednotlivého, jak je vyloženo zvláště v VII. knize Metafysiky. Při zkoumání těchto otázek dochází totiž Aristoteles k závěru, že obecné jako jedna složka „složených podstat" (tj. tvar, který je stejný u všech bytostí daného dru­ hu ) má svou jsoucnost pouze v nich a není od nich ve sku­ tečnosti oddělitelné. („Je nějaká koule mimo vnímatelné koule anebo dům mimo domy z cihel? Jistě ne," říká Aristo­ teles v 8. kapitole VII. knihy Metafysiky.) Obecné od jed­ notlivého může být podle Aristotela odděleno jen v myšlení poznávajícího rozumu (tj. abstrakcí). Tvar a shodně i látka (princip jednotlivého) jsou zde tedy pojímány jako dvě reálně neoddělitelné stránky každé jednotlivé přírodní by­ tosti. (Jak ukázaly novější výzkumy, k chápání těchto Aristotelových principů ve smyslu jakýchsi samostatných substancí, resp. i věcí, dochází až mnoho staletí po Aristo­ telovi, především ve filozofii středověké.) Aplikováno v oblasti psychologie, vede toto pojetí logicky k závěru, že tělo a to, co se nazývá duší, jsou dvěma reálně neoddělitelnými stránkami každé živé bytosti a že duševní procesy jsou bytostně vázány na procesy tělesné. Tuto myšlenku také nacházíme explicit­ ně vyjádřenu (ovšem výrazovými prostředky Aristotelovy filozofie) na řadě míst spisu O duši. Jedinou výjimku při-' pouští Aristoteles u rozumové složky duše, jejíž jednu část (tzv. činný rozum) pokládá (v blíže neurčeném smyslu) za oddělitelnou od složek ostatních. I když tedy i Aristotelovo pojetí duše mohlo být v dalším vývoji psychologie někdy do­ mýšleno v idealistickém duchu, jeho základní myšlenky vý­ znamně posilovaly materialistické tendence ve výkladu du-

ÚVOD

179

ševních dějů, což se projevilo zvláště v pozdním středověku a v počátcích renesance. Základní výkladové prostředky k postižení a vysvětlení rozmanitosti žibotních projevů a jejich různých stupňů po­ skytuje Aristotelovi jeho učení o třech „složkách duše". (S obdobným dělením, ale na jiné složky, se setkáváme již u Platóna.) Tři složky duše (mc-ria tes psýchés), které Aristoteles rozlišuje v 3. kapitole II. knihy, odpovídají roz­ dílům mezi třemi hlavními stupni organických bytostí, tj. mezi rostlinami, živočichy a člověkem. Nejnižšímu stupni náleží podle Aristotela pouze složka s činností vegetativní („duše vyživovací" — psýché threptikéj, která je spo­ lečná všem živým bytostem. U vyššího stupně přistupuje další složka, která je zdrojem pociťování a vnímání („duše vnímavá" — psýché aisthétiké). Touto složkou se odlišujíživočiciiové od rostlin. Nejvyšší složka rozumová („duše myslí­ cí" — psýché noetiké, resp. diano-etikéj pak náleží v pří­ rodě pouze člověku. Nižší složky tak mohou být bez vyšších (rostliny nevnímají, živočichové — kromě člověka — nemají rozum), ale ne naopak: ve vyšších složkách jsou vždy za­ hrnuty i nižší a tvoří s nimi jednotu. Jsou jakýmsi zákla­ dem, bez něhož by vyšší složka nemohla být a působit (před­ pokladem vnímání je udržení daného živočicha při životě, rozumová činnost je zase závislá na vnímání). Nejde tedy o složky, které jsou od sebe nějak reálně odděleny, nýbrž o různé stupně působnosti jednoho a téhož principu. „Vyživovací složce" věnuje Aristoteles další výklad ve 4. kapitole II. knihy. Podle něho směřuje tato složka svou působností k zachování daného živočicha i celého živočišného druhu, a proto musí být i příčinou rozmnožování a růstu. V tomto smyslu zde nazývá Aristoteles vyživovací duši také „plodivou" (psýché gennétiké). - Tématem zbývajících kapitol (5—12) II. knihy je pů­ sobnost druhé, „vnímavé složky" duševního principu. V 5.

180

O DUŠI

kapitole podává Aristoteles nejprve obecný výklad vnímání. V jeho koncepci je vnímání (aisthésis) jistým druhem kva­ litativní změny, kterou působí v příslušném čidle vnímající bytosti vnější vnímaný předmět. Výsledkem jeho působení je připodobnění vnímavého orgánu oné vnější věci, tj. vjem. (Z dnešního hlediska by bylo přesnější mluvit o počiiku, ale Aristctelés —- stejně jako celé další generace zkoumatelů duševního života — mezi jednoduchým počitkem a komplex­ nějším vjemem ještě přesněji nerozlišuje a pro obojí užívá stejného výrazu aisthéma.^ Jedním ze dvou základních před­ pokladů vnímání je tedy podle Aristotela schopnost čidla k takovému připodobnění. Řečeno výkladovými prostředky Aristotelovy filozofie: čidlo musí být „v možnosti" takové, jaké je již ve skutečnosti to, co je předmětem vnímání. Dru­ hým předpokladem je ovšem přítomnost toho, co lze vnímat: „můžeme myslit, kdykoli chceme, vnímat však nikoli, neboť k tomu potřebujeme vnímatelný předmět.11 Předmětem vní­ mání pro jednotlivé smysly však nejsou vnější předměty ve své celistvosti, nýbrž pouze ty jejich stránky, které jsou pří­ slušná čidla uzpůsobena vnímat: ty jsou „vnímatelnými tvary", resp. „vnímatelnými předměty" ve vlastním smyslu slova. Jejich obecnou klasifikaci podává Aristoteles v další, 6. kapitole. „Vnímatelné předměty" dělí Aristoteles na tři skupiny: Do první patří vlastní předměty jednotlivých smyslů. Ty ne­ mohou být vnímány jinými smysly a příslušný smysl — pokud čidlo není nějak porušeno — se v nich zase nemůže mýlit. Takovým předmětem je např. pro zrak barva a pro sluch zvuk. Druhou skupinu tvoří „společné předměty", které lze vnímat více smysly: např. pohyb lze postřehnout nejen zrakem, ale i hmatem. Vnímají-li se předměty obou těchto skupin „o sobě", pak je tu ještě třetí skupina, u níž je možné jen vnímání „mimotně". Tak se vnímá např. kon­ krétní bytost, neboť smysly jsou schopny postřehnout jen její

ÚVOD

181

jednotlivé vnímatelné stránky, ale žádný z nich ji nevnímá právě jako bytost, tj. „o sobě". Dalších pět kapitol II. knihy přináší výklad o jed­ notlivých smyslech, o zraku (7. kap.), sluchu (8. kap.), čichu (9. kap.), chuti (10. kap.) a hmatu (11. kap.). Aristoteles se zde soustřeďuje především na přesné vymezení vlastních předmětů jednotlivých smyslů a na postižení způ­ sobu, jakým tyto „vnímatelné tvary" působí na příslušná čidla. Toto působení se podle něho uskutečňuje ve všech pří­ padech dotykem, který je však bezprostřední jen u hmatu, kdežto u ostatních smyslů je zprostředkovává prostředí prostí­ rající se mezi danou věcí a vnímající bytostí, tj. vzduch nebo voda. V poslední, 12. kapitole II. knihy se Aristoteles opět vrací k obecnému výkladu vnímání. V souladu se svou celko­ vou koncepcí duševních dějů zde zdůrazňuje nutnost rozlišo­ vání mezi čidlem (smyslovým orgánem) a odpovídajícím smyslem. Smysl chápe Aristoteles jako schopnost čidla vní­ mat, tedy jako něco, co tvoří se smyslovým orgánem jednotu, ale není s ním totožné. Jako takový je smysl právě projevem „vnímavé složky" duševního principu. Problematice vnímání jsou věnovány ještě první dvě kapitoly III. knihy. V první kapitole Aristoteles prokazuje, že není více smyslů než oněch pět, o nichž bylo pojednáno v II. knize. Kromě běžné zkušenosti o vnímání se tu ovšem jeho výklad může opírat jen o dobovou fyziologickou předsta­ vu, že čidla jsou utvořena ze stejných prvků jako „prostře­ dí", tj. ze vzduchu a z vody. Aristotelův rozbor vede k závěru, že čidel je pouze pět a že každé z nich slouží jen jednomu smyslu. Ani pro vnímání „společných předmětů" smyslů není třeba žádné zvláštní další čidlo předpokládat. Tyto předměty jsou podle dalšího Aristotelova výkladu v 2. kapitoje vnímány „společným smyslem", který není ničím jmym než vnímavou složkou samou, takže nerozšiřuje uve-

182

O DUŠI

ÚVOD

dený počet smyslů. (Tato myšlenka je zde vyjádřena jen nepřímo složitými výrazovými prostředky Aristotelovy fi­ lozofie. Jasněji formulovanou ji nalezneme dále v tom­ to svazku, v 7. ^kapitole spisu O vnímání a vnímatelném.)

podobou ve vjemu se zde tedy nepřímo připouští možnost jisté diference.

Ve výkladu o společném smyslu se objevují také dvě formulace, jejichž obsah je důležitým doplňkem Aristotelovy celkové teorie vnímání. V první z nich je zmíněné připodob­ ňování čidla vnímanému předmětu charakterizováno jako „přijímání předmětu vnímání bez látky". Podle této často citované formulace by se mohlo zdát, že Aristoteles nepři­ pouští u vztahu mezi „vnímatelným tvarem" skutečné věci a jeho zpodobením ve vjemu jinou možnost než naprostou shodu, resp. totožnost obojího. Že tomu tak není, dosvědčuje druhá formulace, která je součástí Aristotelovy kritické zmínky o atomistickém pojetí těchto otázek. Atomisté totiž na základě svého pojetí jsoucna soudili, že barva, chuť a další smyslové kvality jsou jen určitými stavy vnímající bytosti, způsobenými spojením atomů, které samy ony vlastnosti ne­ mají. (V tomto jejich názoru bývá spatřována antická ob­ doba novověkého rozlišování mezi primárními a sekundár­ ními kvalitami.) Podle atomistů tedy (přidržíme-li se vý­ kladu Aristotelova) „bílé nebo černé není ničím bez zraku, nebo chutnatelné bez chuti". Uznat toto tvrzení by ovšem pro Aristotela znamenalo opomenout zdroj smyslového vjemu ve skutečném „vnějším" předmětu. Proto je třeba přesného rozlišení, a to opět s vy­ užitím základních výkladových prostředků Aristotelovy filo­ zofie: „z hlediska skutečnosti" mají atomisté pravdu, „z hle­ diska možnosti" však nikoliv. Jinými slovy: smyslová po­ doba skutečného předmětu má svůj zdroj v této věci samé, v její potenci k vyvolání odpovídajícího vjemu (v jejím „vnímatelném tvaru"), ale uskutečňuje se právě až v aktu vnímání. Mezi „vnímatelným tvarem" a jeho smyslovou

183

Jakýmsi spojovacím článkem mezi vnímáním a myšle­ ním je obrazivost (fantasiá), o níž Aristoteles pojednává v 3. kapitole III. knihy. Obrazivost chápe Aristoteles jako určitý pohyb (psychický proces), který je způsobován sku­ tečným smyslovým vjemem. Výsledkem tohoto pohybu je představa (fantasma). Ta obráží smyslovou podobu vnímané věci a může být vyvolána nezávisle na její přítomnosti. (Podržování představy je pamětí — mnémé —, jejímuž výkladu je věnována jedna část Malých přírodovědných pojednání, spis O paměti a vzpomínání.^ Obrazivost je projevem „vnímavé složky" duše a současně i nutnou pod­ mínkou myšlení. Nejvyšší složka duševního principu a její činnost, tj. rozum a myšlení, jsou tématem dalšího Aristotelova výkladu v e 4.—8. kapitole III. knihy. Myšlení je pro Aristotela obdobou vnímání, neboť i při něm dochází k připodobnění poznávajícího činitele skutečným, „vnějším" předmětům. V tomto případě se připodobňuje rozum „myslitelným tva­ rům" (noéta eidé) skutečných věcí. Tyto „myslitelné tvary" jsou obsaženy ve „tvarech vnímatelných" a rozum se s nimi setkává v představách, které mu poskytuje obrazivost. („Je... nutno, aby rozum byl neměnný, ale pro tvar vnímavý, a v možnosti aby byl takový a takový, ale aby nebyl určité to a to a k myslitelnému jsoucnu aby se měl tak, jako se má smyslová mohutnost k vnímatelným předmětům," říká Aristoteles ve 4. kapitole.) Myšlení je tedy závislé na vní­ mání („bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat; kdykoli přemýšlíme, je nutno přemýšlet zároveň s předsta­ vou" — 8. kapitola). Rozum sám, pokud nemyslí, „není z hlediska skutečnosti ničím", je pouhou potencí duševního pfincipu, deskou, „na které ve skutečnosti není nic na­ psáno".

184

O DUŠI

I při výkladu myšlení se Aristoteles přidržuje jedné ze svých základních ontologických představ, názoru, že vše, co podléhá změně, má dvě souvztažné stránky : jednou je mož­ 11 nost se měnit, druhou „určitá skutečnost toho, čím daná věc právě je. Rozum se proto podle Aristotelova výkladu v 5. ka­ pitole projevuje dvěma odlišnými způsoby, jednak jako tzv. trpný rozum (nús pathétikos), který je schopností mysli „trpět" myslitelné tvary, přejímat je, stávat se jakýmkoli z nich, a jednak jako tzv. rozum činný (nús apathés, resp. poiétikos). Tento rozum uskutečňuje myslitelné tvary v je­ jich jednoduché rozumové podobě (noésis — noetické myšlení jednoduchých pojmů a principů) a uvažuje je v jejich vzá­ jemných souvislostech (dianoia — dianoetické, diskursivní myšlení v soudech a v úsudcích). Činný rozum je pro Aristotela jakousi obdobou světla, neboi jeho působením se uskutečňují myslitelné tvary věcí ve své rozumové podobě, tak jako světlo činí jistým způsobem barvy jen možné barvami skutečnými. Jen on je v blíže neurčeném smyslu oddělitelný od ostatních složek duševního principu a věčný. Některá místa z Aristotelových spisů na­ svědčují tomu, že Aristoteles chápe činný rozum jako projev všeobecné věčné tendence všeho jsoucího k určitosti a tvaro­ vání. Zřejmě v tomto smyslu je činný rozum podle Aristotela vůči jednotlivému člověku něčím, co přichází „zvenčí" fthyrathen — 0 vzniku živočichů I I , 3, 6). Činný rozum charakterizuje také Aristoteles jako „tvar tvarů" (8. kapi­ tola ) . Pro noetické myšlení jednoduchých předmětů je podle Aristotelova výkladu v 6. kapitole příznačné, že je při něm vyloučen omyl. Při tomto myšlení jde o přímé postižení určité stránky jsoucna na způsob jednoty, o ustanovení této myslitelné stránky jako jednoduchého předmětu rozumu. Myslitelné stránky věcí se při tom představují tak, jak jsou ve své myslitelnosti, pravdou je tu samo jejich „dotýkání

ÚVOD

18S

a vyslovení", jak říká Aristoteles v jiném výkladu téže pro­ blematiky fMetafysika IX, 10). Jinak je tomu při dianoetickém myšlení, které se týká vzájemných vztahů mezi jednoduchými předměty rozumu. Zde již dochází k pravdě a omylu, podle toho, zda spojení myšlenek odpovídá poměru mezi skutečnými předměty, který je rozumem obrážen, či nikoliv: „Tam však, kde je omyl a pravda, je již jakási vazba myšlenek jakoby v jednotu." V Aristotelově gnozeologické koncepci je patrné pře­ svědčení, že noetické a dianoetické myšlení nelze od sebe zcela oddělovat. Podmínkou pro to, aby noetické myšlení mohlo postihnout a objasnit svůj předmět v jeho nesloženosti a jednotě, je rozlišení tohoto předmětu od jeho protiv: „Bod však a každé rozhraní a vůbec všechno, co je takto ne­ dílné, je možno objasnit opakem toho. A podobný poměr je i ve všem ostatním, například tážeme-li se, jak se poznává špatné nebo černé, poznává se totiž jaksi podle své protivy" (6. kapitola). Tam, kde již nejsou tyto „protivy příčin", poznává rozum sám sebe, svůj výkon, jímž protivy od sebe oddělil, a uvažuje se jako něco samostatného: „Jestliže však v něčem není žádná protiva příčin, poznává sebe sama, je skutečností a něčím samostatným" (tamtéž). Rozum se podle Aristotela při myšlení ztotožňuje se svými (myšlenými) předměty a ve svých myšlenkách také poznává sám sebe. Noetické postižení myslitelného tvaru ve smyslové roz­ manitosti představ tedy vyžaduje i určitou spolupráci dianoetického myšlení. Obdobně, ale ještě ve větší míře se podle Aristotelových výkladů v jiných spisech, zvi. v Druhých ana­ lytikách a v Metafysice, uplatňuje dianoetické myšlení při zpětném objasňování nesložených noetických předmětů (jed­ noduchých pojmů): takovým postupem je např. definování (definice může být pravdivá, nebo nepravdivá). Spoluúčast obou způsobů myšlení je také nutná při získávání principů. V 8. kapitole, která uzavírá tento tematický celek, rozli-

186

O DUŠI

suje Aristoteles veškeré jsoucno na předměty vnímání a přeď mety myšlení. Vše jsoucí je tedy podle Aristotela nějakým způsobem poznatelné. Není to však již výraz naivního gno­ zeologického optimismu starších vývojových etap řeckého filozofického myšlení, který se často zakládal na prostém zto­ tožňování skutečných věcí s jejich zobrazením v lidském poznání. Stejně jako u vnímání připouští Aristoteles i u myš­ lení jistou diferenci mezi poznatkem a poznávaným mysli­ telným tvarem. Ve spise O paměti a vzpomínání je vztah mezi těmito dvěma stránkami poznání nakonec vysvětlen ve smyslu analogie. Poznání jako postupná cesta za pravdou je v Aristotelově pojetí obtížným, ale v zásadě uskutečnitel­ ným procesem.

Spis O duši není jediným dílem, v němž se Aristoteles zabývá problematikou poznání. Z různých hledisek je tato problematika analyzována i v dalších Aristotelových dílech, zvi. v Metafysice (diskuse o zásadě sporu a o jejím vztahu k poznání ve IV. knize; úvahy o pravdě a omylu v II., VI. a IX. knize; kritika Platónových gnozeologických před­ stav v I. a XIII. knize), v Druhých analytikách (vztah mezi věděním a různými formami poznání — I. kniha; krátký, ale obsažný popis poznávacího procesu — 19. kapi­ tola II. knihy) a ovšem i v Malých přírodovědných pojed­ náních, která jsou pojata jako určitý doplněk ke spisu O duši (zde se Aristoteles pokouší objasnit i fyziologickou stránku vnímání a dále se tu zabývá i obrazivostí a pamětí). Při studiu Aristotelových názorů o poznání je proto nutno mít zvláště na zřeteli jednu zásadu, na niž klade bádání o Aristotelovi stále větší důraz: interpretace jakéhokoli Aristotelova textu si může činit nárok na adekvátnost a hod­ nověrnost jen tehdy, bere-li v úvahu — při respektování všech dalších metodologických zásad historickomaterialistického

ÚVOD

187

přístupu k dějinným faktům — jak všechny obsahově pří­ buzné výklady tohoto autora, tak i jeho celkovou filozofickou koncepci a uvažuje-li je i v jejich širším historickém rámci. Jinými slovy: izolovaně zkoumaný text nebývá vždy dosta­ tečným vodítkem k objasnění svého obsahu. Aplikováno na studium Aristotelových názorů o poznání to například zna­ mená, že některé úseky Metafysiky budou čtenáři mnohem jasnější po prostudování spisu O duši, o obdobně to ovšem platí i pro četbu těchto textů v opačném pořadí. Nejpodstatnější stránky Aristotelovy koncepce poznání jsou však vylo­ ženy právě ve II. a III. knize tohoto psychologického po­ jednání. Aristotelova koncepce poznání dala dalšímu vývoji této problematiky mnoho významných podnětů. Přispěla k tomu již sama skutečnost, že zmíněné úseky Aristotelových spisů jsou ve svém souhrnu nejsoustavněji zpracovaným rozborem poznání v celém literárním odkazu klasické řecké filozofie. (V rámci svého atomistického učení se poznáním podrob­ něji zabýval již Démokritos, o jehož některých tvrzeních v této věci jsme se zmínili výše. Z jeho spisů se však dochovaly jen zlomky. Řadu výkladů o různých stránkách poznání napsal ovšem i Platón. Tyto výklady jsou součástí několika Pla­ tónových děl — dialogů Ústava, Faidón, Menón, Faidros, Theaitétos, Sofistés, Filébos a zvláště tzv. 7. listu — a přes svou obsahovou závažnost nepřinášejí, ani ve svém souhrnu, soustavnější zpracování dané problematiky. Je to ostatně typické pro filozofické výklady tohoto myslitele, který v lite­ rární formě fiktivních dialogů usiloval především o osvětlení každého zkoumaného problému z různých, i protichůdných stránek a o vytčení obtíží spojených s jeho řešením. Pojetí poznani, které dostává v oněch výkladech svůj výraz, vychází z ústřední myšlenky Platónovy filozofie o samostatné exi­ stenci věčných idejí, na nichž závisí „druhotný", smyslově vnimatelný svět. Podh P l m ó n a j g v e š k e r é u S e n í a vůf)ec

188

O DUŠI

poznávání pouze „rozpomínáním" — anamnésis — duše na poznatky, které získala již dříve — při své prenatální existenci — ve světě idejí. Celá Platónova koncepce je tedy založena na hypostazování subjektivních stránek poznáva­ cího procesu, na určité absolutizaci pojmů. Platón tím jako první v antické filozofii rozpracovává problematiku subjekti­ vity, byť v nepřímé, objektivované podobě, v duchu objektiv­ ního idealismu. Jeho názory také významně působily na vývoj objektivně idealistických tendencí v dalších dějinách filozofie.) Pro další vývoj názorů o poznání byla ovšem velmi významná i skutečnost, že ve zmíněných výkladech — právě tak jako v jiných úsecích svých vědeckých spisů — pracuje Aristoteles s rozvinutým výkladovým aparátem své filozofie a že je formuluje v rámci své celkové filozofické koncepce, což poskytovalo po formální i obsahové stránce mnoho důleži­ tých vodítek a podnětů budoucímu rozvoji racionálního zkou­ mání této problematiky. ~~ V této souvislosti není snad třeba zvláště zdůrazňovat, že antické výklady poznání nelze chápat ve smyslu novově­ kých podob gnozeologie, jejichž konstituování v 17. a 18. století je neoddělitelně spojeno s tehdejším rozpracováním a rozvinutím filozofické problematiky subjektu a objektu. Na druhé straně je však i v této oblasti mezi antickým poje­ tím a novověkým jistá, byť jen částečná kontinuita. Již antika — a zvláště Aristoteles — v počáteční podobě formu­ luje, a tím i tematizuje řadu problémů, k nimž se musí (vždy z hlediska své doby) vracet i pozdější teorie poznání (např. problémy vztahu mezi poznatkem a poznávanou sku­ tečností, vztahu mezi smyslovým a rozumovým poznáním, problematika pravdy a omylu aj.). Jistá spojitost je zde i v tom, že ani řecká filozofie IV. století př. n. l.již nechápala poznání jako zcela bezděčný proces, při němž nemohou vzniknout podstatnější obtíže. (To se netýká, alespoň ne

ÚVOD

189

v první řadě, poznání ve smyslu běžné orientace v obvyklých životních situacích. Řeckým filozofům jde v této době pře­ devším o poznání „skutečného jsoucna", které rozum pozná­ vá za proměnlivým světem smyslových vjemů — pro Démokrita jsou tímto jsoucnem „atomy a prázdno", pro Pla­ tóna „říše idejí"— a o „pochopení počátečních příčin", jak říká Aristoteles v I. knize Metafysiky.^ Prvotní naivní optimismus počátků řeckého filozofického myšlení, vyvěra­ jící často z neuvědomovaného ztotožňování smyslových vje­ mů a názvů věcí se skutečnými předměty, byl dalším vývo­ jem poznání, při němž se skutečnost ukazovala stále více ve své rozpornosti a složitosti, otřesen do té míry, že se stal již v 2. polovině 5. století př. n. I. předmětem různých kritik. Tyto kritiky vyhrotili někteří sofisté (např. Gorgiás) až do tezí, které zpochybňovaly možnost jakéhokoli poznání vůbec. Démokritos i Platón toto pojetí odmítají, jsou přesvědčeni, že lidský rozum může poznat skutečné jsoucno, ale jsou si již také vědomi toho, jak je toto poznání obtížné. Pro Démokrita „pravda je v hloubce" a pro Platóna je poznání obtížným a rozporným procesem, který vyžaduje „největšího úsilí, jakého je lidská síla schopna". Aristotelova koncepce poznání se utváří v konfrontaci s naukami Démokrita a Platóna, které v mnoha ohledech představují dva protipóly řecké filozofie. Platónovy názory o poznání nemůže Aristoteles přijmout, neboť jsou úzce spo­ jeny s učením o samostatné říši věčných idejí. Velmi rozhod­ ně proto odmítá i jeho tvrzení o anamnézi. Z odlišných dů­ vodů nesouhlasí Aristoteles i s řešením Démokritovým. Jak jsme již naznačili výše, nevede k tomu Aristotela pouze jeho pojetí nepřetržitých veličin, nepřipouštějící existenci nejmenšich, dále nedělitelných částic. Mechanistický ráz Démokritova atomismu totiž ještě neumožňoval uspokojivé vysvětleni celého komplexu životních projevů v jejich rozma­ nitosti a složitosti, především pokud jde o kvalitativní stráň-

190

O DUŠI

ku věcí. Aristoteles pociťuje tento nedostatek zvláště tíživě u Démokritovy teorie vnímání, jíž vytýká, že nevysvětluje původ smyslových vjemů ve skutečných předmětech — tím je vlastně problematizována i sama hodnota smyslového poznání. (Tento druh poznání nemůže být ovšem plně do­ ceňován ani v koncepci Platónově.) Aristotelovo úsilí v těch­ to otázkách směřuje právě k tomu, aby se důvěra ve smyslové i rozumové poznání na vyšší úrovni obnovila a filozoficky zdůvodnila. Svědectví o tom podává jak II. a III. kniha spisu O duši, tak i všechny další zmíněné úseky z jiných Aristotelových pojednání.

• Zbývajících pět kapitol III. knihy (9—13) je důleži­ tým doplňkem Aristotelových výkladů o vnímavé složce duše. V 9.—Ji. kapitole se Aristoteles vrací především k otázce, v jaltém smyslu je duše zdrojem místního pohybu a které její složky se to bezprostředně týká. Již zběžná ana­ lýza tohoto problému zde vede k závěru, že rozum a vůle, která v něm vzniká, mohou sice vést člověka ke změně místa, ale nejsou vlastní příčinou pohybu živočichů, neboť se pohy­ bují i ti z nich, kteří jsou nerozumní. Touto příčinou je jiná mohutnost duše, žádostivost (orexis), o níž se Aristoteles již několikrát krátce zmínil v předchozím výkladu (2. kapitola II. knihy, 3. a 7. kapitola III. knihy). Žádostivost je vždy spojena s vnímáním a představováním a sama má svůj pů­ vod ve vnímavé složce duševního principu, s níž však nemů­ že být plně ztotožňována: k vnímavé složce je tedy v obdob­ ném poměru jako obrazivost. Projevem žádostivosti je žádá­ ní, následování toho, co je libé, a vyhýbání se tomu, co je ne­ libé. („Jakmile však pocit je libý nebo nelibý, tu duše jako by souhlasila nebo odpírala, žádá nebo odmítá" — 7. kapi­ tola III. knihy.) Žádání nebo odpírání daného předmětu se tedy zakládá na pocitu libosti nebo nelibosti, pojícím se k pří-

ÚVOD

191

slušnému vjemu nebo představě. Podle těchto pocitů uvádí žádostivost živočicha do odpovídajícího pohybu. Je tu vlast­ ním hybným činitelem, ale jen z jednoho hlediska (mohli bychom mluvit o „vnitřním" hybném činiteli). Z druhého („vnějšího") hlediska je takovým činitelem předmět žádosti sám. U člověka může být působení žádostivosti korigováno rozumem, který je schopen rozeznat — i ve vztahu k budouc­ nosti —, co je dobré skutečně, od toho, co je sice libé, ale dobré jen zdánlivě. Dochází však také k tomu, že žádosti­ vost se pohybuje „i proti rozumové úvaze". (V této souvislosti se setkáváme s odlišným dělením rozumu než v předchozích kapitolách, a sice na rozum teoretický, směřující k vědění, a rozum praktický, který se uplatňuje v jednání. V poslední instanci se však jejich cíl sjednocuje, neboť v obou přípa­ dech směřuje rozum podle Aristotela k dobru.) Aristotelův rozbor tu tedy postihuje všechny tři základní komponenty analyzovaných psychických procesů, stránku poznávací (vjem, představa, rozumová úvaha), citovou (pocity libosti a nelibosti) i snahovou (žádost). Společným tématem posledních dvou kapitol III. knihy (12—13) je míra důležitosti jednotlivých smyslů. (Výklad je tu vlastně pokračováním 3. kapitoly II. knihy.) Za nejdůležitější z nich uznává Aristoteles hmat, neboť ten je jediným smyslem, bez něhož živočichové nemohou žít. Hmat totiž umožňuje základní orientaci při změně místa a je i smyslem pro rozeznávání potravy (chuť je podle Aristotela druhem hmatu) a pro vnímání tepla a chladu. Ostatní smysly mají živočichové „k podpoře a zdokonalení života".

* Spis O duši je Aristotelovým základním psycholo­ gickým dílem (a jak jsme již uvedli výše, vlastně prvním po­ kusem o vytvoření psychologické soustavy v dějinách řecké filozofie); přináší rozsáhlý popis a utřídění různých psy-

192

O DUŠI

chických dějů a současně i jejich hlubší filozofické osvětlení. Není však jediným spisem, v němž se Aristoteles zabývá růz­ nými stránkami duševního života. Obdobně jako při studiu Aristotelových názorů o poznání je nutno i v oblasti psycho­ logie brát v úvahu řadu dalších děl tohoto myslitele. Týká se to především již vícekráte zmíněných Malých přírodověd­ ných pojednání, jejichž český překlad je rovněž součástí tohoto svazku Antické knihovny. Ve spise O duši a v Ma­ lých přírodovědných pojednáních se Aristoteles soustře­ ďuje především na nejobecnější zkoumání principu života, na postižení základních duševních složek a jejich projevů a na problematiku poznání. Oblast cítění tu zůstává poněkud stranou pozornosti. Z tohoto hlediska jsou velmi zajímavé mnohé úseky jiných Aristotelových děl, v nichž se uvažuje — někdy i na konkrétních příkladech — o různých emocích a afektech a o dobrých a špatných povahových vlastnostech a sklonech lidí. Takové úseky nalezneme zvláště v Poetice « Rétorice a v Aristotelových etických pojednáních (Etika Níkomachova, Etika Eudémova, Velká Etika).

* Pro svůj obsah i způsob svého zpracování byl Aristote­ lův spis O duši po staletí studován a komentován jako zá­ kladní dílo o principech života a o problematice duševních dějů. Dějinný dosah tohoto spisu byl ještě posilován tím, že novoplatónští filozofové převzali do svých výkladů o duši nejen značnou část pojmového aparátu Aristotelovy psycho­ logie, ale i některá její řešení (zvláště pojetí rozumu). Aristotelovy názory o principu života, jeho složkách a jejich projevech tak od posledních fází starověku po řadu staletí zásadním způsobem ovlivňovaly pojetí těchto otázek v oblas­ tech, kde se uchovávalo a dále rozvíjelo dědictví antické fi­ lozofie. K působení spisu O duši však nedocházelo ve všech těchto oblastech současně. Stejně jako pojednání O vzniku

ÚVOD

193

a zániku (srov. výše s. 56) se uchoval i spis O duši po konci starověku pouze na Východě, kde ho studovali zvláště arabští učenci. Do oblasti tzv. latinského středověku proniká s jiný­ mi Aristotelovými přírodněfilozofickými spisy až od 2. polo­ viny 12. století a brzy se zde stává jedním z nejvíce studo­ vaných a komentovaných filozofických děl. Středověcí filo­ zofové z něho vycházejí jak při studiu problematiky principu života, tak i při rozvíjení svých koncepcí poznání, a čerpají odtud i některé argumenty ve známých sporech o povaze obecnin (universalií). Pro středověké vykladače Aristotelova základního psy­ chologického díla, a to jak v oblasti islámu, tak křesťanství, se stala (z hlediska možného sporu s církevní autoritou) vel­ mi závažnou otázka, jak interpretovat v tomto spisu některé nejasné body v pojetí vztahu duše a těla, zvláště tvrzení o tom, že ze všech složek duše jen činný rozum je (v blíže neurčeném smyslu) od těla oddělitelný a věčný. Touto otázkou se podrobně zabýval již v antice jeden z největších starověkých znalců Aristotelovy filozofie, Ale­ xandras z Afrodisiady (zač. 3. stol. n.l.), který kromě mno­ ha jiných spisů napsal i několik psychologických pojednání (nejznámější a nejdůležitější z nich se uvádí pod pozdějším názvem Dodatek ke knize O duši — lat. De anima libri mantissa j. Alexandros vychází důsledně z koncepce Aristo­ telovy. Při svých rozborech psychologické problematiky se snažil především systematizovat a domýšlet závěry různých Aristotelových úvah týkajících se této oblasti. Výsledkem to­ hoto úsilí je Alexandrova koncepce činného rozumu, který je zde pokládán za věčný, ale nikoli jako rozum jednotlivého člověka, nýbrž jako projev jednotného principu skutečnosti, pohybu a řádu vesmíru. V tomto smyslu chápe Alexandros lidský rozum jako „božský". O všech individuálních stránkách-hdské psychiky, včetně stránek rozumových, na zákla­ dě Aristotelových argumentů ovšem soudí, že jsou neoddělí-

194

O DUŠI

ÚVOD

195

telné od těla, a tudíž pomíjivé. (Alexandros v mnohém také pojmově zpřesnil Aristotelovy výklady a zavedl rozlišování trojího rozumu, látkového, potenciálního a činného, které po něm převzalo mnoho dalších badatelů v této oblasti.)

letí (Iohannes Buridanus aj.) nemohli sice přímo souhlasit

Je zřejmé, že i Alexandrovu psychologickou koncepci lze interpretovat různými způsoby. Ve své autentické podobě předjímá mnohé rysy pozdějšího panteismu, ale její radika­ lizování ve vyhroceně materialistickém duchu bude teprve výsledkem práce středověkých a renesančních alexandristů.

lavův (srov. výše s. 57). Centrem tehdejšího averroismu

Poněkud odlišným způsobem zodpověděl zmíněnou otázku ve 12. století jiný vynikající znalec filozofie Aristote­ lovy (a také Alexandrovy), arabský učenec Ibn Rušd (Averroes). Při svých rozborech psychologické problematiky dále domýšlel koncepci Aristotelovu i Alexandrovu a došel k závěru, že činný rozum je jednotnou vlastností celého lid­ ského rodu a jen v tomto smyslu — jako kolektivní lidský rozum — je věčný a nesmrtelný. Averroovy filozofické názory, přinášející nové podněty i mimo oblast psychologie (např. učení o věčnosti materiál­ ního světa aj.), nalezly v latinském středověku mnoho stou­ penců, kteří je dále rozvíjeli v panteistickém nebo přímo materialistickém duchu (tzv. latinští averroisté). Obdobně tomu bylo i s názory Alexandra z Afrodisiady, u nichž však těžiště jejich dějinného působení leží právě v oblasti psycho­ logie (středověký a renesanční alexandrismus). Rychlé šíření těchto heterodoxních nauk vedlo ve 13. století k vydání řady církevních nařízení (týkajících se zvláště Paříže, hlavního střediska tehdejšího averroismu), jimiž se zakazovala ve ško­ lách četba Aristotelových přírodněfilozofických spisů. Alexandrovy a Averroovy myšlenky však působily v této oblasti dále, i když ve filozofickém myšlení 2. poloviny 13. století zesilují i opačné tendence k přizpůsobení Aristotelovy filozofie — a ovšem i psychologie — učení církve (Albert Veliký, Tomáš Akvinský). Umírnění nominalisté 14. sto-

s Averroovou koncepcí psychiky, ale uznávali její logickou konsekventnost. Na pražské univerzitě komentuje v 2. pol. 14. století spis O duši v Alexandrově duchu M. Jenek Vác­ se však stala Itálie. Averroismus nalezl mnoho stoupenců na univerzitě v Bologni a zvláště v Padově, kde se udržel po více než tři století a významně spolupůsobil —jako obdo­ ba pozdějšího osvícenství — při formování renesančního myšlení v Itálii. U italských myslitelů měla v té době nemalý ohlas i starší psychologická koncepce Alexandra z Afrodisiady, jejíž vliv zesílil zvláště po vydání latinského překladu jeho Dodatku ke knize o duši G. Donatem r. 1496. Dvě desítiletí potom vydává hlavní představitel tehdejšího alexandrismu, významný renesanční filozof Pietro Pomponazzi (1462 až 1524) svůj spis O nesmrtelnosti duše (De immortalitate animae), v němž domýšlí Aristotelovu psychologii do vyhra­ něně materialistických důsledků a vyvozuje z toho i nové pojetí autonomní morálky. V dalším vývoji novověké vědy ztratil ovšem Aristote­ lův spis O duši své mimořádné postavení základního psy­ chologického pojednání, ale pro své trvalé hodnoty zůstával stále předmětem značného zájmu odborníků z různých oborů. Tento zájem se ještě zvětšuje v 19. století, kdy se začíná mno­ hem více než dříve (a z nových, promyšlenějších hledisek) věnovat pozornost dějinám vědy a historickým zdrojům sou­ časné vědecké problematiky. Někteří významní idealističtí filozofové 19. stol. interpretují obsah spisu O duši ve smyslu historického předstupně své vlastní filozofické koncepce (G. W. F. Hegel) nebo z něho naopak čerpají podněty pro její rozvíjení (F. Brentano). Obdobným způsobem přistu­ puji později k Aristotelově pojetí principu života někteří filozofové přírody a biologové (např. H. Driesch). V těchto

196

O DUŠI

KNIHA

případech dochází zpravidla k tomu, co vytýká Hegelově interpretaci spisu O duši V. I. Lenin ve Filozofických se­ šitech: k opomenutí výrazných materialistických prvků Aristotelovy psychologie a k její neadekvátní aktualizaci v duchu různých idealistických směrů 18. a 19. století. Na předchozích stránkách jsme se proto v rámci širšího výkladu zaměřili právě na vytčení těch podnětů, které poskytla Aristotelova psychologie dalšímu vývoji dialektického a materialistického myšlení. Komplexní osvětlení těchto stránek Aristotelovy psychologické koncepce a jejich dějinného pů­ sobení bude ovšem vyžadovat ještě další práce marxisticko-leninských historiků starších dějin vědy a filozofie. Milan Mráz

PRVNÍ

197

KNIHA PRVNl [Obtíže a metody psychologie. Názory starších filozofů o principu života a jejich kritika]

1. K A P I T O L A

[Důležitost a obtíže psychologie a její metody. Princip života a jeho poměr k tělu] Každou vědu považujeme za něco krásného a hodnotného, ale jednu více než druhou, a to bud pro její přesnost, ane­ bo proto, že předmětem jejího zkoumání jsou cennější a podivuhodnější věci. Z obou důvodů můžeme asi právem pokládat vědu o duši za nejpřednější. Znalost duše, jak se zdá, také velmi přispívá k poznání pravdy vůbec a zvláště k poznání pravdy, pokud se týče přírody. Vždyť duše je jakoby počátek živých bytostí. I pokusíme se prozkoumat a poznat jednak přiroze­ nost duše, jednak její vlastnosti, z nichž jedny podle mého mínění jsou výhradně jejími a druhé 6krze ni jsou také v živých bytostech. Je však vůbec velmi nesnadné nabýt o duši nějaké spolehlivé znalosti. Neboť je-li postup zkoumání, míním zkoumání zabývající se podstatou a otázkou ,,co to je?", ještě v mnoha jiných naukách tentýž, snadno by se mohl někdo domnívat, že k poznání podstaty toho, co chceme poznat, vede jedna jakási cesta, podobně jako odvozování nepodstatných vlastností se děje důkazem; bylo by tedy potřebí tuto cestu vyhledat. Není-li však jedna a společná cesta pro to, aby se určilo „co to je", pak je přísně vědecký postup tím nesnadnější; neboť po­ tom bude třeba pokaždé zvlášť stanovit jeho způsob. Ale i když bude jasno, je-li jím důkaz či dělení nebo nějaká jma cesta, zbude ještě mnoho nesnází a pochybností o tom,

198

O DUŠI

odkud má zkoumání vycházet; neboť počátky jsou ve všem jiné, jako například u čísel a ploch. Předně asi je nutno určit, ke které kategorii duše náleží a co je, zda totiž je jednotlivinou a podstatou, či kvalitou, nebo kvantitou, anebo některou jinou kategorií, jež jsme stanovili. Za druhé zda náleží k tomu, co je v mož­ nosti, či je spíše jistou skutečností; neboť v tom je značný rozdíl. Mimoto je třeba ještě zkoumat, je-li dělitelná, či nedělitelná, a jsou-li všechny duše stejnorodé, či ne; a neb jsou-li stejnorodé, zda se liší druhem, nebo rodem. Dosud totiž vykladatelé a badatelé přihlíželi jenom k duši lid­ ské. Musíme se však mít na pozoru, aby nám nezůstalo skryto, zda určení duše je jen jedno jako určení živé by­ tosti vůbec, či je-li u každého jednotlivého druhu jiné, jako např. u koně, psa, člověka, boha, a není-li pak obec­ né určení živé bytosti buď vůbec ničím, anebo je jen ně­ čím odvozeným, a podle toho ovšem stejně u všeho jiného, co by se o ní společně vypovídalo. Dále, není-li mnoho duší, nýbrž jen mnoho částí jed­ né duše, je otázka, zda je třeba zkoumat celou duši, či části. A tu je zase nesnadné přesně určit, jak se mezi sebou svou přirozeností liší a zda se ty části mají podrobit zkoumání dříve než jejich výkony, například zda se má zkoumat dříve myšlení, anebo rozum, vnímání, anebo vní­ mavost; a stejně tak i u všeho ostatního. A mají-li se zkoumat dříve výkony, jc opět otázka, nemají-li se dříve zkoumat předměty jim odpovídající, například předmět vnímání před vnímavostí a předmět myšlení před rozu­ mem. Zdá se, že je nejen prospěšné poznat „co to je", a sice k tomu, aby se vyzkoumaly příčiny vlastností spojených s podstatami, jako například v matematice znalost toho, co je přímka a co je křivka nebo čára a plocha, umožňuje pochopit, kolika pravým úhlům se rovnají úhly trojúhel-

KNIHA

PRVNl

199

nika, nýbrž že i naopak poznání oněch vlastností má vel­ ký význam pro poznání podstaty. Neboť dovedeme-li na základě obrazivosti podat vysvětlení buď o všech vlastnostech spojených s podstatou, nebo alespoň o vět­ šině jich, dovedeme se pak zcela správně vyjádřit také o této podstatě; počátkem každého důkazu je totiž „co to je", takže všechna určení, z nichž nevysvitne ihned po­ znání nepodstatných vlastností spojených s podstatou, ba nelze o nich odvodit ani domněnky, jsou zřejmě klamným a planým mluvením. Nesnáz je i v tom, jsou-li všechny duševní stavy sdí­ leny také tím, co má duši, či zda je něco, co je zvláštní vlastností duše samé; pochopit to je sice nutné, ale ne­ snadné. Neboť duše zpravidla zřejmě ani nepřijímá do­ jmy, ani nerozvíjí činnost bez těla, jako například když má zlost, odvahu, žádost a vůbec když cítí. Ale v nejvyšší míře, jak se zdá, je její zvláštní vlastností myšlení; je-li však i myšlení jakýmsi druhem představování anebo neděje-li se bez představy, ani ono by nemohlo být bez těla. Jestliže tedy některý výkon nebo stav náleží výhrad­ ně duši, bylo by možné, aby se oddělovala od těla; nemá-li však vůbec nic vlastního, nebyla by samostatná, ale bylo by to s ní jako s přímkou, která jako přímka má mnoho zvláštností, například, že se kovové koule dotýká v jedi­ ném bodě, ale ovšem tak, že se jí nemůže dotýkat v tom smyslu, že by byla samostatná; neboť samostatná není, ježto je vždy na nějakém tělese. A tak patrně s tělem sou­ visí i všechny duševní stavy, odvaha, klidnost, strach, soustrast, smělost, stejně i radost, láska a nenávist; ne­ boť při nich je nějak zúčastněno zároveň i tělo. Důkazem pro to je, že se někdy nerozčilujeme ani nelekáme, i když dojmy jsou silné a zřejmé, kdežto někdy se zase rozčiluje­ me, již při dojmech nepatrných a sotva znatelných, kdy tělo je silně vzrušeno a chová se tak jako při zlosti. Ještě

200

O DUŠI

KNIHA

PRVNÍ

201

více to potvrzuje poznatek, že lidé mívají pocit strachu,

a pokud je myšleno jako odloučené, ten, kdo se věnuje

i když se neděje nic, co by jim k tomu dávalo příčinu.

první filozofii.

Je-li tomu tak, je zřejmé, že duševní stavy jsou spojením

Ale musíme se zase vrátit k úvaze, od které jsme

vyjádřitelné bytnosti a látky. Podle toho se řídí výměry,

vyšli. Řekli jsme, že duševní stavy, pokud jsou takové

například tento: Hněv je druh pohybu tak a tak utvářené­

jako odvaha a strach, nejsou odlučitelné od přirozené

ho těla nebo jeho části nebo mohutnosti, který je způso­

látky živých bytostí, a že tedy nejsou toho druhu, jako

ben tím a tím podnětem za tím a tím účelem. Již proto

čára a plocha.

náleží zkoumateli přírody bádat o duši, a to buď o duši vůbec, anebo potud, pokud má takové vlastnosti. Ovšem výměr zkoumatele přírody bude o každé jed­ no tbvosti asi jiný než výměr dialektika; tento vymezí například hněv jako touhu po odvetě za způsobenou urážku, onen však jako var krve nebo tepla v srdci. Jeden b udává látku, druhý tvar a vyjádřitelnou bytnost. Vy­ jádřitelná bytnost je totiž tvarem věci, ale má-li vůbec být, je nutno, aby byla v určité látce. Například vy­ jádřitelnou bytností domu je, že je ochranným útulkem před nebezpečím větru, deště a úpalu; ale druhý bude jmenovat kamení, cihly a dřevo, kdežto onen uvedl spíše jejich tvar s určitým účelem. Který z nich je tedy zkoumatelem přírody? Zda ten, jenž hledí jenom k látce, po­ něvadž nezná vyjádřitelnou bytnost, či spíše ten, který hledí pouze k této bytnosti? Nebo spíše ten, kdo spojuje obojí? Čím tedy je každý z těch dvou nahoře uvedených? Ten, kdo se zabývá vlastnostmi látky, které jsou od ní neodlučitelné, a pokud jsou neodlučitelné, je právě zkoumatel přírody, jenž přihlíží ke všem činnostem i stavům takového a takového tělesa a takové a takové látky. Pokud však neběží o jejich vlastnosti vůbec, zabývá se jimi jiný, jako třebas jednotlivými věcmi se zabývá odbor­ ník v dovednostech, například stavitel nebo lékař. Tím však, co je sice neodlučitelné, ale není vlastností určitého tělesa a postihuje se abstrakcí, zabývá se matematik,

2. K A P I T O L A

[Názory předchůdců o podstatě duše] Když uvažujeme o duši, je nutno, abychom zároveň uved­ li nesnáze, které mají být zkoumáním objasněny; proto je také třeba, abychom probrali názory dřívějších bada­ telů, kteří se o duši nějak vyjádřili, abychom od nich přijali to, co řekli správně, a vyvarovali se toho, co řekli nesprávně. Zkoumání musí začít tím, co se zdá duši od přirozenosti zvláště náležet. A tu, jak se zdá, oduševněné bytosti liší se od neoduševněných věcí hlavně dvěma znaky, pohybem a smyslovým vnímáním. Obojí jsme asi přejali již od předchůdců; někteří totiž tvrdí, že duše je hlavně a pře­ devším hybným činitelem. A poněvadž měli za to, že to, co se nepohybuje, nemůže pohybovat jiným, domnívali se, že duše je něčím, co se pohybuje. Proto Démokritos praví, že duše je něčím ohnivým a teplým. Podle jeho mínění totiž je neomezené množství tvarů čili atomů, z nichž kulaté nazývá ohněm a duší, jako je například ve vzduchu takzvaný sluneční prach, který je vidět v paprscích pronikajících oknem; o všeobecné semenné látce, jež se z nich skládá, pak říká, že to jsou prvky celé přírody; podobně i Leukippos. Tedy ty kulaté atomy po­ kládají za duši, protože prý takové útvary nejsnáze mo­ hou vším pronikat a ježto se samy pohybují, mohou prý

202

O DUŠI

pohybovat i ostatním; předpokládali totiž, že je to duše, která dává pohyb živým bytostem. Proto prý je také dech podstatným rysem života. Neboť obklopující vzduch prý svírá tělo a vytlačuje ty atomy, které živým by­ tostem dávají pohyb, ježto samy nikdy nezůstávají v kli­ du. I dostává prý se tělu pomoci tím, že dýcháním vnikají zvenčí jiné takové atomy; tyto prý zabraňují, aby nebyly vylučovány i atomy, jež jsou v živých bytostech, a to tak, že působí proti síle, která je svírá a stlačuje. I žijí prý by­ tosti tak dlouho, dokud ony jsou s to, aby tak činily. Podobá se, že tentýž smysl má také učení pýthagorovců. Někteří z nich totiž hlásali, že duší je prach ve vzduchu, kdežto jiní za duši pokládali to, co jím pohybu­ je. To tvrdili proto, že prý zřejmě je v nepřetržitém po­ hybu, i když je úplné bezvětří. Tentýž ráz mají i názory těch, kteří prohlašují, že duše je činitel sám sebou pohybující. Tito všichni, jak se podobá, předpokládají, že pohyb je tím, co je duši nejvlastnější, a že se všechno ostatní pohybuje skrze ni, ježto prý nelze vidět nic, co by něčím pohybovalo, aniž by se nepohybovalo také samo. Podobně také Anaxagorás prohlašuje, že duše je hyb­ ným činitelem, a stejně i každý jiný, kdo hlásal, že vesmír uvedl do pohybu rozum, ač ovšem tento názor nesouhla­ sí zcela s názorem Démokritovým. Ten totiž duši a rozum pokládá prostě za totéž; neboť smyslový jev je prý prav­ dou; proto prv Homéros zcela správně praví, jak „Hektór ležel jako bezduchý". Nepokládá tedy rozum jen za mo­ hutnost, jejímž úkolem je poznávat pravdu, nýbrž duši a rozum prohlašuje za totéž. Avšak Anaxagorás se o tom b vyjadřuje méně jasně; na mnoha místech nazývá sice ro­ zum příčinou krásna a dokonalosti, jinde však zase praví, že tento rozum je duše; neboť je prý ve všech živých by­ tostech, ve velkých i malých, v dokonalých i méně do-

KNIHA

PRVNÍ

203

konalých. Nezdá se však, že by rozum, aspoň co se týče myšlení, byl ve všech živých bytostech, ba není ani ve všech lidech stejně. Ti tedy, kdo přihlíželi k tomu, že oduševněné se pohy­ buje, mínili, že duše je něčím pohyblivým v nejvyšší míře; kdo však přihlíží k poznávání a vnímání jsoucího, rozu­ mějí duší počátky, jichž jedni udávají více, druzí pak jen jeden takový počátek. Například Empedoklés praví, že duše se skládá ze všech prvků, z nichž však také každý je duší, a vyjadřuje se takto: Zemi totiž zříme zemí, vodu pak vodou, božský vzduch zas vzduchem, žíravý oheň jen ohněm, lásku láskou a zhoubný svár vždy opět jen svárem. Rovněž u Platóna v Tímaiovi se duše skládá z prvků; neboť stejné prý se poznává stejným a věci prý se skládají z počátků. Podobně to bylo určeno i ve spise O filozofii, kde se říká, že živá bytost o sobě se skládá z ideje jed­ notky a z ideje prvé délky, šířky a hloubky, a stejně i ostatní bytosti. Anebo ještě i jinak: Jednotkou prý je rozum, dvojkou vědění, neboť toto prý směřuje k jednotě; číslo plochy prý je mínění a číslo tělesa smyslové vnímání. Čísly totiž byly nazývány samy ideje a počátky a skládají prý se z prvků. Věci se pak poznávají jednak rozumem, jednak věděním, jednak míněním a jednak vnímáním. Tato čísla jsou ideami věcí. Ježto se pak zdálo, že duše je jak činitelem hyb­ ným, tak i poznávacím, spojili někteří toto obojí a duši prohlásili za číslo, které samo sebe pohybuje. Ale v tom, jaké jsou počátky a kolik jich je, mínění se rozcházejí, zvláště mínění těch, kteří je pokládají za tě­ lesné, a těch. kl-pří ;„ j •, ' *-leri je maji za netelesne; od nich se zase

204

KNIHA

O DUŠI

odchylují ti, kteří počátky viděli ve směsi obou. Jejich mínění nesouhlasí, ani když udávají počet počátků; jedni totiž říkají, že je jeden, druzí však, že je jich více. Podle toho také určují duši; neboť schopnost působit pohyb ne nesprávně pokládají za přirozenost toho, co je prvotní. Proto někteří mínili, že duše je ohněm; neboť ten je z prvků nejvíce jemný a nejméně tělesný a mimoto pře­ devším pohybuje sebe sama i ostatní. Démokritos se vyjádřil ještě určitěji, ježto uvedl příčinu obojího; duše prý je totožná s rozumem a tento prý náleží k původním a nedílným tělesům a pro svou jemnost a tvar je pohyblivý; z tvarů nejpohyblivějším tvarem pak nazývá kulatý; a takový prý je rozum a oheň. Anaxagorás sice, jak se zdá, rozlišuje mezi duší a ro­ zumem, jak jsme řekli již nahoře, ale přece o obou po­ jednává tak, jako by měly jednu přirozenost, třebaže za počátek všeho pokládá především rozum; alespoň o něm praví, že jediný ze jsoucen je jednoduchý, nesmíšený a čistý. Přitom oboje, poznávání i pohyb, přičítá témuž počátku, ježto říká, že rozum uvedl do pohybu vesmír. Zdá se, že také Thalés podle toho, co se od něho uvádí, pokládá duši za něco hybného, ježto praví, že ká­ men má duši, poněvadž hýbe železem. Diogenes však, jako ještě někteří jiní, pokládal duši za vzduch, ježto se domníval, že vzduch je ze všeho nejjemnější a že je počátkem všech věcí. Proto prý duše poznává a pohybuje; poznává, poněvadž je prvním či­ nitelem, z něhož pochází všechno ostatní, a pohybuje, po­ něvadž je nejjemnější. Rovněž Hérakleitos prohlašuje duši za počátek a má ji za výpar, z něhož prý vzniká všechno ostatní; je prý

205

PRVNÍ

Podobné názory o duši, jak se zdá, měl i Alkmaión. Praví totiž, že duše je nesmrtelná, protože prý se podobá nesmrtelným bytostem, a to prý jí náleží proto, že se stále pohybuje; neboť prý se stále nepřetržitě pohybuje také všechno božské, Měsíc, Slunce, hvězdy a celá obloha. Někteří z těch, kteří měli hlubší představy, prohlásili duši za vodu, jako Hippón. Důvod pro takový názor vi­ děli patrně v tom, že símě u všeho je mokré. Neboť Hip­ pón vyvracel názor těch, kteří tvrdili, že duší je krev, tím, že símě není krev, a to prý je přece prvotní duší. Druzí opět prohlašovali duši za krev, například Kritiás, poněvadž se domnívali, že duši je nejvlastnější vní­ mání, a to prý je v přirozenosti krve. Zkrátka, všechny prvky našly svého zástupce, mimo zemi; pro tu se nikdo nerozhodl, leč že někdo prohlásil, že se duše skládá ze všech prvků anebo že je souhrnem všech. Všichni určují duši, dá-li se to tak říci, třemi znaky, pohybem, vnímáním a netělesností; každý z nich pak je převáděn na počátek. Proto také badatelé, kteří podstat­ ný znak duše vidí v poznávání, pokládají ji bud za prvek, nebo za výtvor prvků, i vyjadřují se téměř souhlasně kro­ mě jednoho. Prohlašují totiž, že se stejné poznává stej­ ným: ježto pak duše poznává všechno, skládají ji ze všech těch počátků. Ti tedy, kteří tvrdí, že je jen jedna jakási příčina a jeden prvek, pokládají také duši za jedno, na­ příklad za oheň nebo za vzduch; ti pak, kteří uznávají více počátků, prohlašují, že i duše je mnohost. Jenom Anaxagorás učí, že rozum je neměnný a že nemá nic společného s ničím ostatním. Ale o tom, jak a na základě čeho bude poznávat, když je takový, neřekl nic

totiž nejméně tělesný a je ve stálém toku. Pohybojiané

ani on sám, ani to není patrno z jeho slov.

pak prý bývá poznáváno pohybovaným. A že jsoucno je

dus M ° t *- ' P y> usi sestavují z protiv; ti však, kdo uznávají jen jednu

v pohybu, domníval se on i mnozí jiní.

e & l

t í

k t e ř í

d o

p o 6 á , : k ů

k l a d o u

rotiv

t a k é

206

O DUŠI

z těch protiv, například teplo nebo chladno anebo něco jiného takového, podobně i duši pokládají za jednu z nich. Při tom se tu řídí i názvy; neboť ti, kteří říkají, že duše je teplo, ěiní tak z důvodu, že prý odtud je odvozeno slovo „žít", a ti, kteří ji pokládají za chladno, míní, že duše má jméno od dechu a ochlazování. To jsou tedy dosavadní názory o podstatě duše a dů­ vody, jež se pro ně uvádějí.

KNIHA

PRVNÍ

207

náleží jí i místo. Neboť všechny uvedené pohyby se dějí v místě. A je-li podstata duše v tom, že sama sebe pohy­ buje, nemůže jí pohyb náležet nahodile, jako třebas bílé­ mu nebo měřícímu tři lokte, neboť i to se pohybuje, ale nahodile; pohybuje se totiž těleso, kterému tyto vlast­ nosti náležejí. Proto nemají ani své místo; duše je však nutně má, je-li od přirozenosti účastna pohybu. Mimoto pohybuje-li se duše od přirozenosti, mohla by být pohybována i vnějším násilím; a když násilně, tedy i přirozeně. Stejně je tomu i co se týče klidu; v tom

3.

KAPITOLA

[O pohybu duše]

totiž, k čemu se pro svou přirozenost pohybuje, pro svou přirozenost setrvává také v klidu; podobně v tom, k čemu se pohybuje násilím, setrvává také násilím v klidu. Co si

406 Předně je třeba uvažovat o pohybu. Snad totiž je nejen

však máme myslit pod násilným pohybem a klidem duše,

omylem, že by podstata duše byla taková, za jakou ji pro­

nebudou moci snadno vysvětlit ani ti, kteří by tu třebas

hlašují ti, kteří tvrdí, že duše je to, co se samo pohybuje

rádi něco vymyslili. Dále, bude-li se pohybovat vzhůru,

nebo pohybovat může, nýbrž je snad docela nemožno,

bude to oheň, pakliže dolů, bude to země; neboť to jsou

aby měla pohyb. Již výše jsme řekli, že není nutno, aby se to, co po­

pohyby těchto těles. Shodně to platí také o prvcích, které jsou uprostřed oněch.

hybuje, pohybovalo samo. Pohyb vůbec je dvojí. Neboť

A ještě, poněvadž duše zřejmě pohybuje tělem, lze

něco se pohybuje bud s jiným, nebo samo. rlíkáme, že se

odůvodněně soudit, že jím pohybuje týmiž pohyby, ja­

něco pohybuje s jiným, když se pohybuje tím, že je v ně­

kými se pohybuje sama. Je-li tomu tak, můžeme zajisté

čem pohybujícím se, například lodníci. Ti se totiž nepo­

říci i naopak, že pohybem, jímž se pohybuje tělo, pohybu­

hybují tak, jako loď; neboť ta se pohybuje sama o sobě,

je se i ona. Tělo se pohybuje tím, že mění místo; tedy i du- b

kdežto oni proto, že jsou na něčem, co se pohybuje. Je

še by je měnila podle těla, když by je měnila buď celá,

to zřejmé u údů; vlastním pohybem nohou je krok a ten

nebo v částech. Je-li to však možno, mohla by také vyjiti

je i u lidí, ale v onom případě není u lodníků. Když se tedy

a opět vejiti; z toho by vyplývalo, že mrtvé bytosti opět

pohybu rozumí v dvojím smyslu, zkoumejme v další úvaze,

vstávají.

jak je tomu u duše, zda 6e pohybuje o sobě a má účast na pohybu. Ježto jsou čtyři druhy pohybu, změna místa, změna

Je-li pohyb nahodilý, mohla by duše být pohybována i od něčeho jiného; živá bytost totiž by pak mohla být násilně strkána. Ale to, co ve své podstatě má svůj vlastní

kvality, ubývání a přibývání, měla by se duše pohybovat

pohyb, nesmí být pohybováno od jiného, leč nahodde,

buď jedním z nich, nebo více, anebo všemi. Nepohybuje-li

jako ani to, co je dobré samo o sobě, nesmí být dobré

se duše nahodile, je její pohyb přirozený; je-li tomu tak,

skrze něco jiného nebo kvůli něčemu jinému.

i

208

O DUŠI

O duši by se nejspíše mohlo říci, že je pohybována od vnímaných předmětů, je-li vůbec pohybována. Ale i když se sama pohybuje, přece také může být pohybová­ na, takže, je-li každý pohyb vychýlením z dosavadního stavu dle druhu pohybu, vychylovala by se i duše ze své podstaty, nepohybuj e-li se zcela nahodile, nýbrž nálež Mi pohyb k její podstatě o sobě. Někteří také tvrdí, že duše tělem, v němž sídlí, po­ hybuje tak, jak se pohybuje sama; tvrdí to například Démokritos, který se vyjadřuje podobně jako skladatel komedií Filippos. Ten totiž prohlásil, že Daidalos uvedl do pohybu dřevěnou sochu Afrodíty tak, že do ní nalil rtuť. Podobně tedy i Démokritos říká, že prý atomy kulo­ vitého tvaru jsou v pohybu, poněvadž pro svou přiroze­ nost nemohou setrvávat v klidu, a tak prý s sebou vlečou a uvádějí do pohybu celé tělo. My se však otážeme, zda tytéž atomy působí také klid. Tu by bylo nesnadné, ba docela nemožné říci, jak by jej mohly působit. Vůbec se zdá, že duše nepohybuje živou bytostí tímto způsobem, nýbrž vůlí a myšlením. Zrovna tak i Tímaios chce způsobem badatelů o pří­ rodě vyložit, že duše pohybuje tělem; neboť tím, že se pohybuje sama, uvádí do pohybu i tělo, protože je s ním sloučena. Sestavil ji totiž z prvků a rozdělil podle harmo­ nických čísel tak, aby měla vrozený smysl pro harmonii a vesmír aby obíhal ve shodných pohybech, a tak přímku zahnul v kruh; ten rozdělil na dva kruhy, spojené ve dvou 407 bodech, a jeden rozdělil opět v sedm kruhů, protože oběhy oblohy jsou prý pohyby duše. Ale předně není správné říkat, že duše je veličinou, která má rozlohu; Platón totiž zřejmě chce, aby duše vesmíru byla taková, jako je to, co nazýváme rozumem. Než přece jen nemůže být taková, jako je duše vnímavá nebo žádavá; neboť pohyb těchto není kruhovitý. Rozum

KNIHA

PRVNÍ

209

však je jeden a nepřetržitý, jako je také myšlení. Myšlení pak jsou myšlenky a ty jsou jedno tím, že tvoří postupně řadu jako číslo, a nikoii jako veličina, která má rozlohu. Proto ani rozum není takto nepřetržitý, nýbrž je bud nedílný, nebo alespoň není tak nepřetržitý jako nějaká veličina s rozlohou. Neboť jak by také myslil, kdyby byl takovou veličinou? Kteroukoli svou částí? Kdyby částí, byla by to opět veličina s rozlohou nebo bod, je-li možno i ten nazvat částí. Myslil-li by bodem a je-li bodů neomeze­ né množství, zřejmě by nikdy nedošel konce; pakliže by myslil veličinou, která má rozlohu, myslil by často nebo nesčíslněkrát totéž. Ale zdá se, že je to možné také jen jedenkrát. Stačí-li mu pak, aby se svého předmětu dotkl kteroukoli částí, nač by se potřeboval pohybovat v kruhu anebo aby vůbec měl nějakou rozlohu? A je-li k myšlení nutno, aby se dotkl celým kruhem, k čemu je dotyk jen částmi? Mimoto, jak by mysbl dělitelné nedělitelným nebo neděhtelné dělitelným? A přece tímto kruhem by nutně byl rozum. Neboť pohybem rozumu je myšlení, pohybem kruhu otáčení; je-li tedy myšlení otáčením, byl by kruh, jehož takové otáčení je myšlením, rozumem. Ale co bude stále myslit? Neboť stále by musel myslit, ježto přece ten kruh je věčný. Avšak myšlenky, které vedou k jednání, mají meze — neboť všechny smě­ řují k něčemu druhému — a myšlenky, které směřují k poznání, jsou ohraničeny stejně jako jejich vyjádření. Každé vyjádření takové myšlenky je však bud výměrem, nebo důkazem. Důkaz pak vychází od počátku a jeho jakýmsi koncem je vyvození neboli závěr; a i když se ně­ které důkazy neukončí, přece se aspoň nezahýbají zpět k počátku, nýbrž postupují dopředu, a to tak, že přibírají *le další střední a krajní termíny, kdežto otáčení se vrací -i zr zpet^ k počátku. A výměry jsou vždy ukončeny, es ize se dále otáčení často opakuje, bude nutno

O DUŠI

KNIHA PRVNÍ

myslit často totéž. Mimoto se myšlení podobá spíše jaké-

4. K A P I T O L A

210

musi klidu a zastavení než pohybu; stejně i úsudek. Ale b ani štěstí není v tom, co není snadné, nýbrž děje se násil­ ně. Neodpovídá-li tedy pohyb duše její podstatě, byl by to pohyb proti její přirozenosti. Kromě toho by to byl obtíž­ ný stav, kdyby duše byla sloučena s tělem a nemohla se od něho odloučit, a nadto je potřebí vyhýbat se tomu sta­ vu, když přece duchu je lépe, není-li sloučen s tělem, jak se říkává, a to za souhlasu mnohých. Není tu ani zjevná příčina, proč by se obloha měla pohybovat v kruhu; neboť ani podstata duše není příči­ nou jejího kruhového pohybu, ježto prý se tak pohybuje jenom nahodile, ani tělo není toho příčinou, poněvadž příčinou jeho pohybu je spíše duše. Ba nelze ani tvrdit, že by to bylo lepší; a přece bůh by byl býval povinen dát duši pohyb kruhový již proto, že by pro ni bylo lépe pohy­ bovat se takto než jinak. Zatím však zanechejme takového zkoumání, poně­ vadž souvisí spíše s jinou úvahou. Ale jedna nesprávnost vyplývá jak z onoho výkladu, tak i z většiny jiných úvah, které pojednávají o duši; spojují totiž duši s tělem a kladou ji do něho, aniž dále určují, jaká je toho příčina a jak se při tom chová tělo. A přece podle mého mínění je to nutné; neboť společenství to působí, že jedno je činné a druhé se chová trpně a že jedno je pohybováno a druhé pohybuje, kdežto nic takového nebývá tam, kde je vzá­ jemný vztah jen nahodilý. Jiní se pokoušejí jen vyložit, jaká je duše, ale neudá­ vají dále nic bližšího o těle, které ji má přijmout, jako by podle pythagorovské nauky kterákoli duše mohla vejiti do kteréhokoli těla, ač, jak se zdá, každé tělo má svůj zvláštní tvar a podobu. Mluví tedy zrovna tak, jako kdyby někdo řekl, že stavitelství vchází do píšťal; neboť jako umění musí užívat svých nástrojů, tak duše svého těla.

211

[Duše jako harmonie nebo jako číslo] O duši je ještě jiné mínění, které u mnohých došlo víry zrovna tak, jako kterékoli jiné dosud uvedené pojetí, a jehož důvody byly již vyloženy a podrobeny zkoušce v uveřejněných rozmluvách. Podle toho mínění je totiž duše druhem harmonie; neboť harmonie prý je směs a skladba protiv, a tak prý se i tělo skládá z protiv. Ale harmonie je přece jakýsi poměr nebo skladba v směsi, kdežto duše ničím z toho být nemůže. Mimoto vlastností harmonie není schopnost uvádět do pohybu, kdežto duši se všeobecně přičítá především tato vlastnost. Mluvit 0 harmonii se hodí lépe, pokud se to týká zdraví a vůbec tělesných předností, než pokud se to týká duše. Nejvíce by to bylo zřejmé tehdy, kdyby se někdo pokusil stavy a činnosti duše uvést na druh harmonie; stěží by se mu to podařilo. Dále o harmonii mluvíme z dvojího hlediska, předně ve vlastním smyslu slova u veličin s rozlohou, které mají pohyb a polohu, jsou-li sestaveny v takovém souladu, že nepřijmou již ani nic příbuzného; za druhé nazýváme tak 1 poměr smíchaných částí. Ale ani v jednom, ani v druhém případě se ten výraz nehodí pochopitelně pro duši. Skladbu tělesných částí je ovšem možno vyšetřit docela dobře, neboť je mnoho a rozmanitých způsobů skladby těch částí; ale z čeho má být složen rozum, anebo jak si jeho složení máme myslit, anebo vnímavost, nebo žá­ dostivost? Zrovna tak je nesprávné mínění, že by duše byla poměrem směsi, neboť směs prvků není v stejném poměru u masa a kosti. Z toho by tedy vyplývalo, že je mnoho duší, a to po celém těle, protože prý všechno je 8e8ta^eno ze smíchaných prvků a poměr té směsi je prý harmonií a duší.

408

212

Tu by se bližší vysvětlení mohlo žádat i od Empedoklea. Ten totiž praví, že se všechno zakládá na určitém poměru prvků; je tedy duše tím poměrem, či je spíše ně­ čím jiným, co je umístěno v údech? Dále je Láska příči­ nou jakékoli směsi či takové, která je uspořádána podle

PRVNÍ

213

mýšlí, nýbrž že to činí člověk duší. Nelze to však chápat tak, jako by ten pohyb byl v ní, nýbrž tak, že pohyb ně­ kdy jde k ní, někdy od ní, jako například vjem vychází od předmětů, kdežto vzpomínka přechází od ní v pohyby nebo klid v čidlech.

onoho poměru? A je ta Láska sama tím poměrem, či

Rozum však, kterého se nám dostává, je, jak se zdá,

je něčím jiným mimo ten poměr? Takové tedy otázky

druhem podstaty a nezaniká. Nejspíše by totiž zanikal pro

z toho vyplývají. Je-li však duše něčím jiným než tou

slabost stáří. Ale snad se tu děje totéž, co u čidel; kdyby

směsí, proč pak zaniká zároveň s podstatou masa a s ostat­

totiž stařec dostal oko mladíkovo, viděl by stejně jako on.

ními částmi živé bytosti? Kromě toho, když každá jed­

Stáří tedy nezáleží v tom, že duše utrpěla změnu, nýbrž

notlivá část nemá duši, není-li duše poměrem směsi, co

mění se tělo, v němž ona je, jak tomu bývá například

zaniká, když duše odchází?

v opilosti nebo v nemocech. I myšlení a poznávání ocha­

Z toho tedy, co jsme řekli, je zjevné, že duše nemůže být ani harmonií, ani se nemůže otáčet v kruhu. Může však, jak jsme řekli, být pohybována nahodile a sama se pohybovat, například pohybuje-li se to, v čem je, čeho pohyb však pochází od duše; jinak není možné, aby se duše pohybovala co do místa, b

KNIHA

O DUŠI

Důvodněji však asi lze pochybovat o jejím pohybu

buje, jestliže v našem nitru hyne něco jiného; ale to, co myslí, je neměnné. Přemýšlení však a láska nebo nenávist nejsou stavy rozumu, nýbrž člověka, který jej má, a pokud jej má. Proto také, hyne-li, přestává si pamatovat i mi­ lovat; neboť to nebyly stavy rozumu, nýbrž onoho spole­ čenství, které vzalo za své, kdežto rozum je něco božské­ ho ve větší míře a neměnného.

z tohoto hlediska: Říkáme, že duše se rmoutí nebo raduje,

Z toho tedy je zřejmé, že duše nemůže být pohybo­

že má odvahu nebo strach, že se hněvá, vnímá a přemýšlí.

vána. Jestliže však vůbec není pohybována, není patrně

To všechno, jak se zdá, jsou pohyby. Proto je asi možno

přiváděna do pohybu ani sama od sebe.

mít za to, že se pohybuje. Ale nutné to není. Neboť i kdy­

Z uvedených názorů však nejméně rozumné je mí­

by nevím jak bylo pravdou, že rmoutit se nebo radovat

nění, že prý duše je číslo samo sebe pohybující. Toto mí­

se nebo přemýšlet jsou pohyby a že to všechno znamená

nění obsahuje nemožnosti, které vyplývají nejprve z ná­

tolik, jako být pohybován, a že tento pohyb vychází od

zoru o pohybování sebou samým a potom zvláště z tvrze­

duše, například hněv nebo strach že pochází odtud, že se

ní, že duše je číslem. Neboť jak si máme myslit pohybo- 409

srdce pohybuje tak nebo onak, přemýšlení pak odtud, že

vanou jednotku, od čeho a jak jí má být pohybováno,

se ono pohybuje anebo něco jiného, při čemž se některé

když přece je nedělitelná a nerozlišená? Je-li totiž něčím,

části pohybují tím, že mění místo, druhé tím, že mění kva­

co pohybuje a zároveň je pohybováno, je nutno to v ní

lity — které a jak, náleží jinému zkoumání — přece říkat,

rozlišovat. Dále, praví-li se, že pohybem čáry vzniká plo­

že duše se hněvá, je právě takové vysvětlení, jako kdyby

cha a že pohyb bodu vytváří čáru, tak i pohyby jednotek

někdo řekl, že duše tká nebo staví. Správnější by snad

musí být čarami; neboť bod je jednotka, která zaujímá

bylo neříkat, že duše má soustrast nebo se učí nebo pře-

polohu, a potom i číslo duše je někde a zaujímá polohu. J

214

KNIHA

O DUŠI

PRVNÍ

215

Mimoto, odečteme-li od čísla nějaké číslo nebo jednotku,

těleso, jednak se u nich vyskytuje zvláštní nesrovnalost,

je zbývající číslo jiné. Avšak rostliny a také mnozí živo­

když, jako třeba Démokritos, tvrdí, že pohyb vychází

čichové, když jsou rozděleni, žijí dále a zdá se, že jejich

od duše. Poněvadž totiž duše je v celém vnímajícím těle,

duše, co se týče druhu, je tatáž, jako byla předtím.

jsou na témž místě nutně těla dvě, je-li duše jakýmsi tě­

Myslím, že nezáleží na tom, mluví-li se tu o jednot­ kách nebo o malých tělískách. Neboť i když se z Démokritových kuliček stanou body a zůstane jen kvantita, přece tu bude něco, co pohybuje, a něco, co je pohybováno, jako při nepřetržité velikosti. Vždyť při uvedené otázce nezá­ leží na tom, že něco je velké nebo malé, nýbrž jen na tom, že je to vůbec kvantita. Proto je tu nutně něco, co jed­ notkami pohybuje. Je-li však v živé bytosti hybným čini­ telem duše, je jím také v čísle; z toho plyne, že duše není pohybující a zároveň pohybována, nýbrž jen pohybující. Jak by to však mohla být jednotka? Musela by se přece od ostatních nějak lišit. Čím jiným by se však rozlišovala jednotka myšlená jako bod, když ne polohou? Jestliže se tedy v těle od sebe různí jednotky duše a tělesné body, obojí bude na témž místě, neboť jednotka zaujme místo bodu. Je-li však jedno i druhé na témž místě, proč by tam toho nemohlo být nesčetné množství? Neboť věci, které zaujímají nedělitelné místo, jsou i samy nedělitel­

lesem. Řekne-li se však, že je číslem, potom v jednom bodě nutně bude bodů více anebo každé těleso bude mít duši, není-li ono číslo nějaké jiné a odlišné od bodů, jež jsou v těle. Z toho také vyplývá, že živá bytost je číslem pohybována tak, jak jí podle shora uvedeného výkla­ du dává pohybovat se Démokritos. Neboť jaký je v tom rozdíl, mluví-li se o malých kuličkách nebo o velkých jednotkách anebo vůbec o jednotkách, které se pohybují? Neboť v obou případech je nutné, aby živou bytostí po­ hybovaly vlastním pohybem. Tyto a mnohé jiné podob­ né nesnáze se vyskytují u těch badatelů, kteří dohroma­ dy spojili pohyb a číslo; vždyť tím nejen nemohou podat určení duše, nýbrž ani vytknout její vlastnosti. To ihned vysvitne tomu, kdo se pokusí na základě tohoto pojetí vysvětlit duševní stavy a činnosti, například myšlenky, vjemy, city libosti a nelibosti atd. Neboť to všechno, jak jsme podotkli již nahoře, nebylo by snadno odtud ani uhádnout.

né. A jestliže body v těle jsou číslem duše anebo je-li

Od dřívějška známe tři výměry duše. Jedni prohla­

duší číslo bodů v těle, proč pak všechna tělesa nemají

šovali, že duše je to, co je nejpohyblivější, poněvadž se

duši? Vždyť, jak se zdá, body jsou ve všech tělesech, a to

sama pohybuje, druzí opět tvrdili, že je tělísko složené

v nesčetném počtu. Konečně jak se body mohou oddělo­

z nejjemnějších částeček, anebo ze všech nejméně tělesné.

vat a odlučovat od těles, když se přece čáry nemohou

Ale vyložili jsme již dostatečně, které nesnáze a spory

rozdělit v body?

v sobě skrývá takové pojetí. Zbývá prozkoumat ještě názor, podle něhož prý se 5. K A P I T O L A

[Vysvětlování duše z prvků. Části duše] Výsledkem je, jak jsme řekli, že jednak tito badatelé souhlasí zcela s těmi, kteří pokládají duši za jakési jemné

duše skládá z prvků, aby mohla vnímat věci a poznávat vse jsoucí; ale uvažujeme-li rozumně, vyskytuje se tu nutně mnoho nemožností. Tvrdí se totiž, že prý duše po­ znává stejné stejným, přičemž se duše pokládá vlastně za předměty samy. Potom však neobsahuje jenom ty

)

216

O DUŠI

KNIHA

prvky, nýbrž ještě i mnoho jiných, snad nesčetných před­

PRVNÍ

217

a nikoli kvantita. Tyto a ještě i mnohé další takové ne­

mětů, které se z nich skládají. Ale řekněme, že duše po­

snáze vznikají, když se duše pojímá tak, že by se skládala

znává a vnímá všechno to, z čeho se každý jednotlivý

ze všech prvků.

'

předmět skládá; čím však bude poznávat nebo vnímat

Je to také nesmyslné, tvrdí-li se, že stejné nebývá

celek, například co je bůh nebo člověk, maso nebo kost?

drážděno stejným, že však přece stejné vnímá jen stejné

410 A stejně tak cokoli jiného složeného? Neboť prvky v jed­

a že se stejné poznává jen stejným. Vždyť se vnímání zá­

notlivinách nejsou seskupeny jakýmkoli způsobem, nýbrž

roveň pojímá jako schopnost přijímat dojmy a pohyb;

v určitém poměru a skladbě, jak také Empedoklés praví

a podobně je to s myšlením a poznáváním. Obsahuje-li

0 kosti:

tedy tolik nesnází a obtíží nauka, že se všechno, jak praví Empedoklés, poznává tělesnými prvky, pak to, co bylo

Ve výhních silných hrudí dostala laskavá země

právě řečeno, svědčí zároveň proti nauce o stejném. Neboť

ze všech svých osmi dílů dva díly Néstidy zářné,

všechny složky v tělech živočichů, které jsou zcela ze ze- b

Héfaistos přidal k nim čtyři; tak vznikly bělostné

mě, jako kosti, šlachy a vlasy, nepociťují, jak se zdá, vů­

kosti.

bec nic, tedy ani stejné. A přece by tak mělo být. Kromě toho každý počátek bude mít více neznalosti než znalosti;

Nemá tedy smysl, jsou-li v duši prvky a nejsou-li v ní zároveň také ty poměry a skladba. Neboť každý prvek bude sice poznávat prvek stejný, ale žádný nebude po­ znávat kost nebo člověka, nebudou-b v duši také tyto předměty. Není však třeba dodávat, že je to nemožné. Vždyť kdo by pochyboval o tom, zda j e v duši kámen ne­ bo člověk? Zrovna tak je to s dobrem a s tím, co není dobrem, a stejně i v ostatním.

neboť pokaždé bude poznávat jen ten jeden prvek a ne­ bude znát mnohé, to je všechny ostatní. Alespoň u Empedoklea vyplývá z toho také důsledek, že bůh je nejnevědomější bytostí, neboť jediný nezná jeden z prvků, totiž Svár, kdežto smrtelníci znají všechny, protože se každý skládá ze všech. A vůbec je otázka, proč všechno, co je, nemá jednu duši, když všechno je bud prvkem, nebo se skládá z jed­

Mimoto, poněvadž „jsoucno" se říká ve více vý­

noho prvku, nebo z více prvků, anebo ze všech. Vždyť

znamech — znamená totiž bud podstatu, nebo kvanti­

vše by pak nutně mělo poznávat buď jeden prvek, nebo

tu, nebo kvalitu, nebo ještě některou jinou kategorii,

někobk prvků, anebo všechny.

jak jsme je určili —, je otázka, zda se duše bude skládat

Někdo by snad mohl být ještě na pochybách, co

ze všech či nikoli. Ale podle mého mínění prvky nejsou

vlastně ty prvky slučuje v jednotu, ježto se zdá, že jsou

společné všem kategoriím. Bude se tedy duše skládat

něčím na způsob látky. To pojítko, ať je jím cokoli, je za­

jen z těch, které tvoří podstaty? Ale jak potom poznává

jisté činitelem nejpřednějším. A tu je nemožné, aby nad

1 všechno ostatní? Či se řekne, že každá kategorie má

duši bylo něco lepšího a přednějšího; ještě nemožnější je,

svoje vlastní prvky a počátky, z nichž se pak duše sklá­

aby něco bylo nad rozum. Neboť je pochopitelné, že ten

dala? Pak by byla kvantitou, i kvalitou, i podstatou. Ale

je-nejpůvodnějším a od přirozenosti vedoucím činitelem,

je nemožné, aby se z prvků kvantity skládala podstata,

kdežto oni vidí základy všeho jsoucího v prvcích.

218

O DUŠI

KNIHA

PRVNÍ

219

Nikdo však ani z těch, kdo praví, že se duše skládá

me-li, že nejsou živou bytostí, ač je v nich duše, bylo by

z prvků, protože prý jsoucno poznává a vnímá, ani z těch,

to nesmyslné. Domněnka, že duše je v těchto prvcích,

kteří ji prohlašují za nejhybnější ze všeho, nevystihuje

vznikla bezpochyby proto, že celek je stejnorodý se svými

duši v plné míře. Neboť nejsou všechny vnímající bytosti

částmi; i je pak nutno tvrdit, že i duše je stejnorodá

schopny pohybu, ježto, jak se zdá, někteří živočichové se

s částmi, jestliže živé bytosti bývají oduševňovány tím,

nehýbou z místa. A přece se zdá, že je to jediný pohyb,

že v sebe přijímají něco ze svého okolí. Ale je-li vzduch

který duše dává živé bytosti. Podobně chybují ti, podle

všude stejnorodý a duše se skládá z částí nestejnorodých,

nichž se rozum a vnímavost utvářejí z prvků; neboť je

bude patrně jedna její část ve vzduchu, druhá nebude.

zjevné, že žijí i rostliny, aniž mění místo a vnímají, a že

Z toho nutně vyplývá, že se buď skládá ze stejnorodých

mnozí živočichové nemají rozumové schopnosti. Ale i kdy­

částí, nebo že není v kterékoli části vesmíru.

by to někdo připustil a rozum pokládal za jakousi část duše, a rovněž tak i schopnost vnímat, ani tak by ještě nevystihl duši obecně, ba ani celou jednu duši.

A tak z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že poznávání není duši dáno proto, že by byla z prvků, a že není správ­ né ani pravdivé tvrzení, že duše je pohybována. Ježto

To platí i o výkladu v takzvaných orfických básních;

však duši náleží poznávat, vnímat, mínit, mimoto žádat

praví se v nich totiž, že duše, jsouc nesena větry, z vesmí­

a chtít a vůbec druhy žádostivosti, ale také místní pohyb

ru vchází do těl při dýchání. Ale to není možné u rostlin,

živých bytostí je působen duší, dále růst, rozkvět sil a ubý­

ba ani u některých živočichů, ježto všichni nedýchají.

vání, je otázka, zda každý ten jednotlivý úkon náleží duši b

To uniklo původcům této domněnky.

celé, tedy zda myslíme, vnímáme a pohybujeme se a všech­

Má-li však duše být myšlena jako složená z prvků,

no ostatní konáme a zakoušíme celou duší, či pokaždé

není nutno, aby se skládala ze všech; vždyť jeden člen

jinou její částí. A život sám je jen v některé její části či

z dvojice protiv dostačuje, aby rozeznával sebe i svou

ve více částech nebo ve všech, či je jeho příčinou něco ji­

protivu. Neboť podle toho, co je rovné, poznáváme i to,

ného? Tu někteří praví, že duše je dělitelná a že jedna

co je křivé; pravítko totiž je měřítkem obojího, křivá

její část myslí, druhá žádá. Ale co tedy duši spojuje, je-li

hůl však ani sebe, ani toho, co je rovné.

přirozeně dělitelná? Jistě ne tělo. Vždyť spíše duše, jak

Někteří také říkají, že duše je smíchána ve veškeren­

se zdá, spojuje tělo; toto se alespoň rozkládá a práchniví,

stvu, proto se snad Thalés také domníval, že všechno je

jakmile je duše opustí. Je-li to tedy něco jiného, co tu pů­

plné bohů. Ale tato domněnka působí některé nesnáze.

sobí jednotu, bylo by toto především duší. Ale potom

Neboť proč pak duše, když je ve vzduchu nebo v ohni,

bude třeba opět toto zkoumat, zda je jednotné, či

nevytváří živou bytost, kdežto v jejich směsi ano, ač se

mnohodílné. Neboť je-K jednotné, proč ziovna duše nemá

v oněch zdála lepší? Ještě je možno tázat se, proč by duše

být jednotná? Je-li však dělitelné, bude zkoumání zase

ve vzduchu byla lepší a nesmrtelnější než v živých by­

pokračovat v otázce, co je spojuje, a tak to bude postu­

tostech? V obou případech by to bylo něco nesmyslného

povat donekonečna. Ale také pokud se týče jejích částí,

a paradoxního; neboť řekneme-li, že oheň nebo vzduch

je asi možno být na pochybách, jakou působnost v těle

jsou živou bytostí, bylo by to příliš paradoxní, a řekne-

má každá z nich. Neboť jestliže celá duše spojuje celé

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

tělo, je nutno, aby také každá její ěást spojovala nějakou

KNIHA DRUHÁ

220

část těla. A to se zdá nemožné; neboť je těžko i jen si před­

221

[Výměr duše a její části.

stavit, kterou část bude spojovat rozum a jak.

Smysly a vnímání]

Na druhé straně se zdá, že rostliny žijí dále, i když jsou rozděleny, a rovněž některé druhy hmyzu; patrně proto, že části mají tutéž duši alespoň co do druhu, i když

1. K A P I T O L A

ne co do počtu; neboť každá část po určitou dobu cítí

[Výměr duše]

a místně se pohybuje. A není v tom nic zvláštního, nežijí-li dlouho, neboť nemají ústrojí, aby zachovaly svou přirozenost. Ale nicméně v každé té části jsou všechny části duše, které jsou stejnorodé mezi sebou i s celkem; mezi sebou proto, že nejsou od sebe odděleny, s celou duší proto, že jsou to její části. Zdá se však, že i počátek v rostlinách je druhem duše; neboť tato jen je společná i zvířatům, i rostlinám. Je sice oddělena od mohutnosti vnímání, ale bez ní žádná bytost nemá vnímavost.

Tolik o názorech o duši u starších badatelů, jež se nám za- 412 chovaly. Ale pojednejme o otázce ještě jednou od začát­ ku a pokusme se vymezit, co je duše a který asi je její nejobecnější výměr. Jeden určitý druh jsoucna nazýváme podstatou, čímž se míní jednak látka, jež sama o sobě není ještě určité „to­ to zde", jednak bytostná podoba a tvar, podle něhož se již něco označuje jako určité „toto zde", a za třetí ce­ lek, který je složen z obojího. Látka je možností, tvar sku­ tečností, a to v dvojím smyslu, jednak jako například vědění, jednak jako zkoumání. Zdá se, že podstatami jsou především tělesa, a z nich zvláště tělesa přírodní; neboť ta jsou počátky ostatních. Z přírodních jedna mají život, druhá nemají. Životem ro­ zumíme vyživování, růst a úbytek, jež se dějí samy se­ bou. A tak každé přírodní těleso, které je účastno života, je podstatou, ale podstatou složenou. Ale i když je to tělo určitého druhu, totiž tělo, které má život, nebude asi duší. Neboť tělo není něčím z toho, co určuje podklad, nýbrž spíše samo je jakoby podkladem a látkou. Tudíž duše nutně je podstatou přírodního těla, které má v mož­ nosti život. Podstata však je skutečností, takže je duše skutečností těla takových a takových vlastností. „Sku­ tečnost

se pak říká ve dvojím významu, jednak jako

například vědění, jednak jako zkoumání. Tu se tedy sku­ tečnost myslí zřejmě tak jako u vědění; neboť tím, že je

222

223

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

tu duše, je tu také spánek a bdění, bdění pak odpovídá

má se celé vnímání k celému vnímajícímu tělu jako ta­

zkoumání a spánek je jako mít vědění bez činnosti.

kovému.

Avšak vědění je u téhož nositele co do vzniku dřívější.

Mimoto ve stavu možnosti být živo není to, co duše

A tak duše je první skutečností přírodního těla, které

pozbylo, nýbrž to, co ji má; avšak semeno a plod jsou

b má v možnosti život. Takové je však tělo lístrojné. Ústro­ jím, ovšem ještě zcela jednoduchým, jsou také části rost­

v možnosti již takovým a takovým tělem. Bdění je tedy 413 skutečností v tom smyslu jako sekání a vidění, kdežto

lin, jako například list je ochranou skořápky a skořápka

duše v tom smyslu jako zrak a způsobilost nástroje, a tělo

plodu; kořeny se podobají ústům, neboť obojí přijímají

odpovídá jsoucnu v možnosti. Ale jako panenka se zra­

potravu. Má-li se tedy stanovit obecný výměr, který se

kem je oko, tak i duše s tělem je živá bytost.

hodí pro každou duši, je asi duše první skutečností pří­

Není tedy pochyby o tom, že duši nebo některé její

rodního, ústrojného těla. Proto se také nemůžeme tázat,

části, je-li přirozeně dělitelná, nelze odděbt od těla. Ne­

jsou-li duše a tělo jedno, jako se netážeme, zda vosk a

boť je skutečností také některých částí samých. Ale u ně­

jeho tvar a vůbec, zda látka každé věci a to, čeho je lát­

kterých jiných tomu nic nebrání, ježto nejsou skutečnost­

kou, jsou jedno. Neboť výrazů „jedno" a „být" se sice

mi žádné části těla. Ještě však není objasněno, je-li du­

užívá v různém významu, ale ve vlastním smyslu se vy­

še skutečností těla tak, jako lodník lodi.

povídají o skutečnosti. Tím je tedy obecně řečeno, co je duše, je totiž pod­

Tolik tedy alespoň v obryse buď o duši vytčeno a vy­ loženo.

statou v tom smyslu, jak postihujeme podstatu řečí. To však znamená tolik jako bytnost tohoto a tohoto těla, podobně jako kdyby nějaký nástroj, například sekyra, byl přírodním tělesem; „být sekyrou" by byla jeho podstata a ta by byla její duší. Kdyby se ta oddělila, již by to nebyla sekyra, nýbrž jen něco stejného jména.

2. K A P I T O L A

[Odůvodnění výměru duše. Život a jeho stupně]

z kamene nebo oko namalované. Co však platí o části,

Ježto zkoumání postupuje od toho, co je nejasné, ale známější, k tomu, co je jasné a pochopitelnější, pokusme se znovu uvažovat o duši, a to takto: Vyjádření výměru má nejen ukázat, že něco je, jak se to v určeních zpravidla říká, nýbrž má obsahovat také důvod a má vysvětlovat. Výměry se však obyčejně podobají závěrům úsudků. Například na otázku, co je čtvercovost, odpovídá se, že je to rovnost pravoúhlého rovnostranného čtyřúhelníka s obdélníkem. Ale takový výměr je jen vyjádřením závě­ ru. Ten však, kdo řekne, že čtvercovost je nalezení střed­ ní úměrnosti, udává také důvod věci.

musí platit o celém těle; neboť jako část se má k části,

pokračování svého zkoumání tedy pravíme, že

Zatím však je to právě jen sekyra; neboť duše není byt­ ností a vyjádřením bytnosti takového tělesa, nýbrž jen tělesa přírodního takových a takových vlastností, které má počátek pohybu a klidu v sobě. To, co jsme řekli, je možno ještě znázornit si na údech. Kdyby totiž oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak; neboť ten je podstatou oka, jak ji postihujeme řečí. Oko je látkou zraku; jakmile ten zanikne, není to již oko, leč něco stejného jména, jako oko, jež je vytesané

225

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

oduševněná bytost se liší od neoduševněné věci životem.

ježto v každé rostlině je sice co do skutečnosti jedna duše,

224

Ježto však slovo „život" má různé významy, nazýváme živým také to, v ěem je i jeden druh života, jako myšlení, smyslové vnímání, pohyb a klid co do místa, dále pohyb ve smyslu vyživování, ubývání a růst. Proto se zdá, že i všechny rostliny jsou živé; neboť zřejmě mají v sobě sílu a takový počátek, že se jim dostává růstu a ubývání

co do možnosti však více duší, tak totéž vidíme na jiných projevech duše u rozkrojeného hmyzu. Neboť každý z obou dílů má schopnost vnímat i měnit místo; má-li však schopnost vnímat, má také schopnost mít představu a žádostivost. Tam totiž, kde je vnímání, je i nelibost a libost, a tam, kde jsou tyto, je nutně i žádost.

v protivných směrech. Nerostou totiž jen vzhůru a dolů

0 rozumu a o mohutnosti myšlení není dosud nic

nikoli, nýbrž rostou stejně obojím směrem a na všech

objasněno, ale zdá se, že je to jiný druh duše a že jenom

stranách a vyživují se a žijí stále, dokud mohou přijímat

ten se může oddělovat jako něco věčného od pomíjivého.

potravu.

Co se však týče ostatních částí duše, je z předchozího

Tato mohutnost ovšem může být od ostatních oddě­ lena, ale ostatní mohutnosti od oné u smrtelných bytostí nikoli. Je to zřejmé u rostlin, které nemají žádné jiné b duševní mohutnosti. A tak skrze tento počátek mají živé bytosti život, živočich však jej má především ve smyslo­ vé vnímavosti. Neboť živočichy a nikoli jen něčím živým nazýváme také bytosti, které se nepohybují a nemění místo, ale mají smyslovou vnímavost. Ze smyslů pak všem živočichům náleží především hmat. A jako vyživovací mohutnost může být oddělena od hmatu a od veškerého smyslového vnímání, tak hmat od ostatních smyslů. Vyživovací mohutností nazýváme tako­ vou část duše, kterou mají také rostliny. Živočichové

výkladu patrno, že nejsou oddělitelné, jak někteří tvrdí. Je ovšem zřejmé, že co do určení jsou různé; neboť určení mohutnosti vnímání je jiné než určení soudnosti, jestliže také vnímání je něco jiného než souzení. Podobně je tomu u každé jiné uvedené mohutnosti. Dále některé živé bytosti mají všechny tyto duševní mohutnosti, mnohé zase jen některé a opět jiné jen jednu — a na tom se také bude 414 zakládat rozlišování živých bytostí. Později bude třeba zkoumat, jaká je toho příčina. Něco podobného je také u smyslů; neboť jedny bytosti mají všechny smysly, druhé jen některé, třetí jen jeden naprosto nepostradatel­ ný, totiž hmat. Výraz „to, čím žijeme a vnímáme" se říká ve dvou

však zřejmě mají všichni smysl hmatu. Později povíme,

významech, jako také „to, čím víme" — mluvíme tu

v čem je příčina obojího.

jednak o vědění, jednak o duši, neboť říkáme, že obojím

Zatím míníme říci jenom tolik, že duše je počátkem již uvedených mohutností a že jimi se vymezuje. Jsou to mohutnosti vyživování, vnímání, myšlení a pohybu. Zda však každá z nich je duší nebo částí duše, a je-li částí, zda tak, že je oddělitelná jen co do určení či také co do místa, jednak není nesnadné rozhodnout, jednak to má přece své obtíže. Neboť jako již u některých rostlin, jsou-li rozděle­ ny, části zřejmě žijí dále, i když jsou od sebe oddělené,

víme —, a podobně také „to, čím jsme zdrávi"; zdrávi jsme totiž jednak zdravím, jednak některou částí těla nebo též celým tělem. Při tom vědění a zdraví je jaksi tvarem, určitým bytostným tvarem a vyjádřitelnou byt­ ností a jakoby uskutečněním schopnosti, tam poznávací, tu schopnosti být zdráv — neboť, jak se zdá, schopnost působit se uskutečňuje na tom, co je trpné a tvárné. Rovněž tak je to v první řadě duše, jíž žijeme, vnímáme

226

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

a myslíme; je tedy jaksi vyjádřitelnou bytností a bytost­

totiž schopnost vnímat potravu; neboť všichni živočicho­

ným tvarem, nikoli látkou a podkladem. Výraz „podsta­ ta", jak jsme řekli, má totiž trojí význam; jednak se jím míní tvar, jednak látka, a jednak celek, složený z obou. Při tom látka je možností, tvar skutečností; ježto spojení obou je oduševněná bytost, není tělo skutečností duše, nýbrž duše je skutečností určitého těla. A ^proto mají pravdu ti, kteří se domnívají, že duše sice není bez těla, ale ani není nějakým tělesem. Neboť není tělesem, ale něčím tělu je, a proto je v těle, a to v těle určitém; ovšem nikoli tak, jak mínili dřívější badatelé, kteří ji vkládali do těla, aniž dále určovali, které je to tělo a jaké je, ačkoli je zřejmé, že cokoli nebývá přijímáno čímkoK. To lze i odů­ vodnit; neboť skutečnost každé jednotbvé věci se přiro­ zeně projevuje v její možnosti, to je ve vlastní látce. Z toho je tedy zřejmé, že duše je skutečností a vyjádřitel­ nou bytností toho, co má schopnost být takové.

227

vé se živí tím, co je suché a vlhké, teplé a chladné, a to se vnímá hmatem. Předměty ostatních smyslů jsou tu vedlejší; vždyť k výživě nijak nepřispívá zvuk, ani barva, ani zápach. Chuť jako vlastnost je však druh toho, co je hmatné. Hlad a žízeň jsou způsoby žádosti, a sice hlad je žádostí toho, co je suché a teplé, žízeň toho, co je chladné a vlhké; chuť pak je jakoby kořením těchto vlastností. Později to vysvětlíme důkladněji; zatím bud podotčeno jen tolik, že živočichové, kteří mají hmat, mají také žádostivost. Otázka o obrazivosti není ještě vysvětlena, prozkoumat ji bude nutno později. Některé bytosti kromě toho mají ještě schopnost měnit místo, jiné mají také myšlení a rozum, například lidé a snad ještě jiné bytosti téhož druhu nebo vyššího. Je tedy zjevné, že určení duše může být jedno asi stejným způsobem jako určení obrazce. Neboť ani tu obrazec není mimo trojúhelník a tak dále, ani tam duše není mimo uvedené mohutnosti. I u obrazců bude snad

3.

KAPITOLA

[Pořadí částí duše]

možno nalézt jedno obecné určení, které se sice bude hodit na všechny, ale přece nebude zvláštním určením žádného jednotlivého obrazce. Stejně je tomu i u zmíněných duší.

Jedny bytosti, jak jsme řekli, mají všechny uvedené

Proto by bylo směšné hledat obecné určení u těchto i u ji­

mohutnosti duše, druhé mají jen některé, ale některé mají

ných věcí, které by pak nebylo zvláštním určením pro

jen jednu. Těmi mohutnostmi jsme jmenovab vyživování,

žádnou tu skutečnou věc, ani by neodpovídalo zvláštnímu

žádostivost, vnímavost, schopnost měnit místo, myšlení.

a jednotbvému druhu, a přitom si nevšímat toho, co je

Rostliny mají jen mohutnost vyživovací, jiné bytosti mají

jednotlivé.

b tuto a ještě vnímavost. Mají-b však vnímavost, tedy i žá­

Jako o obrazců, je tomu i u duše. Vždycky totiž ve

dostivost; neboť žádostivost je žádost, vznětlivost a vůle.

vyssím stupni je v možnosti obsažen předchozí jak

Živočichové pak mají vesměs aspoň jeden smysl, totiž

u obrazců, tak u \bytostí oduševněných, například ve

hmat. Bytost však, která vnímá, má také bbost a neK-

ctyřúhelníku trojúhelník a v mohutnosti vnímací mohut­

bost, cit pro to, co je příjemné a co je nepříjemné; tam

nost vyživovací. A tak je třeba pokaždé zvlášť zkoumat,

pak, kde je tento, je i žádost, neboť ta je snahou o to, co je

jaká je duše v každé jednotlivé bytosti, například v rostli­

příjemné. Mimoto mají ještě smysl pro potravu; hmat je

ně, v člověku nebo ve zvířeti. Ale je třeba také vyšetřit,

228

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

229

415 proč duše zachovávají ve stupnici toto pořadí. Zajisté bez

první a nejobecnější mohutnost duše, jíž se všem bytostem

mohutnosti vyživovací není mohutnosti vnímací; ale

dostává života. Její činnost se projevuje plozením a vyži­

v rostlinách je bez mohutnosti vnímací mohutnost vyži­

vováním? neboť u živých bytostí, které jsou dokonale

vovací. A bez hmatu opět není žádného jiného smyslu,

vyvinuty a nejsou zakrnělé nebo nevznikly bezděčně, je

kdežto hmat je bez ostatních; neboť mnoho živočichů ne­

nejpřirozenější činností, že plodí jinou bytost svého

má ani zrak, ani sluch, ani čichový pocit. A z bytostí,

druhu, tedy zvíře zvíře, rostlina rostlinu, aby byly účastny b

které mají smyslové vnímání, některé mají schopnost

toho, co je věčné a božské, pokud mohou. K tomuto cíli

měnit místo, jiné nikoli. Konečně nejméně jich má schop­

směřují zajisté všechny bytosti a k tomu je zaměřena

nost rozumového usuzování. Neboť všechny smrtelné

veškerá jejich činnost, pokud je přirozená. Ale „účel"

bytosti, které jsou schopny usuzování, mají i všechny

a „cíl" se říká ve dvou významech, jednak znamená to,

ostatní mohutnosti, ale všechny bytosti, které mají

k čemu se směřuje, jednak to, proč se tam směřuje.

ostatní mohutnosti, nemají schopnost usuzování, ba

Ježto však tyto bytosti svým trváním nemohou být

některé nemají ani obrazivost, kdežto jiné jsou nadány

účastny toho, co je věčné a božské, poněvadž nic, co je

jenom touto. 0 teoretickém rozumu bude řeč jindy.

pomíjivé, nemůže, bereme-li v úvahu počet, dále žít jako

Je tudíž zjevné, že taková úvaha o každé jednotli­

jedna a tatáž bytost, účastní se toho tak, jak je každé

vosti zvlášť je nejpřiměřenější i v úvaze o duši.

možno, jedna ve větší míře, druhá v menší; i žije dále nikoli sama, nýbrž jakoby sama; a do počtu to sice není jedna bytost, ale jedna co do druhu.

4.

KAPITOLA

[Duše vyživovací] Ten, kdo chce pojednávat o uvedených duševních mo­ hutnostech, musí předně objasnit, co je každá jednotlivá z nich, a potom teprve může zkoumat to, co s ní souvisí, a ostatní. Má-li se však říci, co je každá z nich, například co je mohutnost myslící nebo vnímací nebo vyživovací, je nutné dříve říci, co je myšlení a vnímání; neboť z hlediska určení jsou uskutečnění a činnosti dříve než mohutnosti. Je-li to správné a mají-li se dále ještě před činnostmi zkoumat jejich předměty, právě proto bude asi třeba nejprve o nich promluvit, totiž o potravě a o předmětech vnímání a myšlení. A tak je nutné pojednat nejdříve o výživě a o plození.. Neboť vyživovací duši mají také ostatní bytosti, i je to

Duše je příčinou a počátkem živého těla. Poněvadž to má několikerý význam, je třeba poznamenat, že duše je stejně příčinou v oněch třech rozlišených významech. Neboť duše je předně původem pohybu, za druhé účelem a za třetí je také příčinou jako podstataoduševněných těl. Ze je příčinou jako podstata, je zjevné. Neboť u všeho je podstata příčinou bytí, bytím živých bytostí pak je život, a příčinou a počátkem jeho je duše. Mimoto skuteč­ nost toho, co je v možnosti, je jeho vyjádřitelnou bytností. Je také zřejmé, že duše je příčinou účelnou; neboť jako rozum směřuje svou činností k něčemu, tak i příroda, a to je účel a cíl její činnosti. Takovým účelem pak je u živých bytostí duše, jak to odpovídá přirozenosti; neboť všechna přírodní těla jsou nástrojem duše, a to jak u živočichů, tak "i u rostlin, poněvadž jejich účelem je duše. Výraz „účel" se pak říká ve dvou významech, znamená jednak

230

231

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

to, k čemu se směřuje, jednak to, proč se tam směřuje.

protivným; přece však to nebývá ve všem, nýbrž jen

Ale duše je také původem místního pohybu. Ovšem tato

u protiv, kde jedno od druhého má nejen vznik, nýbrž

mohutnost není u všech živých bytostí. Na duši je závislá

i růst. Neboť mnohdy jedno vzniká z druhého, ale není to

také změna kvality a růst, neboť vnímání, jak se zdá, je

vždy něco kvantitativního, například stává-li se něco

jakousi kvalitativní změnou a nic, co nemá duši, nevnímá.

zdravým z chorého. Ale ani u těch protiv, jak se zdá, není

Stejně je to i s růstem a ubýváním; v ničem totiž, co se

jedno potravou druhému stejným způsobem, neboť voda

nevyživuje, není přirozené ubývání ani přibývání, a nevy-

je sice potravou ohni, ale nikoli oheň vodě. A tak se zdá,

živuje se nic, co nemá účast na životě. Empedoklés to nesprávně vyložil poznámkou, že prý

že u jednoduchých těles zpravidla jedno vyživuje a druhé je živeno.

416 rostliny rostou dolů, kde se zakořeňují, protože prý země

Je tu však jistá nesnáz. Jedni totiž tvrdí, že stejné je

přirozeně tam tíhne, a nahoru, protože tak se vznáší oheň.

živeno stejným a také jím roste; druzí však, jak jsme se

Neboť nepojímá správně ani výrazy „dolů" a „nahoru";

o tom zmínib nahoře, míní, že protivné protivným, ježto

vzhůru a dolů totiž není stejné pro všechny bytosti a pro

prý stejné stejného nemění, kdežto potrava se mění

veškerenstvo, nýbrž tím, čím u živočichů je hlava, jsou

a stravuje; změna pak se děje vždycky v něco opačného

u rostlin kořeny, je-li možno nazývat ústroje různými a

nebo alespoň v něco, co je uprostřed. Mimoto potrava

stejnými podle jejich výkonů. Kromě toho je otázka, co

bývá měněna od toho, co je živeno, a nikob toto od potra­

spojuje oheň a zemi, které tíhnou k protivným směrům.

vy, jako ani stavitel od látky, nýbrž tato od onoho;

Vždyť se budou od sebe odtrhovat, nebude-li tu něco, co

stavitel jen přechází z nečinnosti v činnost. Je však rozdíl,

by tomu bránilo; je-li to tu však, je to právě duše, pří­

rozumí-li se potravou to, čeho se tělu dostává ve stavu

čina růstu a vyživování.

konečném nebo počátečním. Rozumí-li se tím obojí,

Někteří jsou toho názoru, že přirozenost ohně je vůbec příčinou vyživování a růstu; neboť, jak prý je zřej­ mé, jenom ten prý se ze všech těles a z prvků sám živí a roste. Proto prý je možné domnívat se, že i v rostlinách a živočiších je tím činitelem. Ovšem, spolupříčinou tu asi nějak je, ale nikoli příčinou vůbec, kterou je spíše duše. Neboť oheň roste donekonečna, pokud je tu hořlavina, kdežto všechno, co je přirozeně utvářeno, má poměrnou mez velikosti a růstu; a to působí duše, nikoli oheň, a spíše vyjádřitelná bytnost než látka.

potrava nestrávená i strávená, je možno říci o ní obojí;

Ježto pak vyživovací a plodivá duše je jedno a totéž, je také nutno pojednat především o výživě; neboť touto činností se rozlišuje od ostatních mohutností. Zdá se, že vyživování se děje tak, že protivné je živeno něčím

mluvíme o výživě. Neboť ta udržuje podstatu, která trvá

pokud totiž je nestrávena, živí se protivné protivným, pokud je strávena, stejné stejným. A tak je zřejmé, že obě tvrzení v jistém smyslu jsou správná i nesprávná. Ježto pak nic není živeno, co nemá život, je asi oduševněné tělo jako oduševněné to, které je živeno, takže i výživa náleží k oduševněnému a není jen něčím nahodilým. „Být výživou" a „zvětšovat" však není totéž; pokud totiž oduševněné je něčím kvantitativním, mluvíme o zvětšování, pokud je „toto zde" a podstata, tak dlouho, dokud je ona bytost živena. Potrava je také prostředkem, který působí vznik, ale nikoli vznik toho, co je živeno, nýbrž bytosti, která se živenému podobá;

232

233

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

vždyť jeho podstata již tu je a nikdy nic neplodí samo

prvky, které ať samy o sobě, ať vzhledem k jejich vlast­

sebe, nýbrž jenom se udržuje.

nostem, jsou předmětem vnímání. Je tudíž zjevné, že

A tak tato základní síla duše je mohutnost, která je

vnímavost není skutečnou činností, nýbrž jen mohutností.

schopna udržovat svého nositele jako takového, a potrava

Je to jako s palivem, které nehoří samo o sobě bez zápalné

přispívá k tomu, aby rozvíjel svou činnost. Proto nemůže

látky; kdyby tomu tak nebylo, spalovalo by se samo

být, je-li zbaven potravy. Ježto tedy jsou tu tři činitelé,

a nebylo by potřebí ohně skutečného. Ježto pak se „vní­

složka

složka

mání" říká ve dvou významech — neboť říkáme nejen

vyživovací, je činitel vyživovací duše prvního stupně,

0 tom, co je již činné, že slyší a vidí, nýbrž také o tom, co

vyživovaná,

prostředek

vyživování

a

činitel vyživovaný je její nositel, totiž tělo, a prostředek

má schopnost slyšet a vidět, i když náhodou spí —•, tak

vyživování je potrava. A poněvadž je záhodno jmenovat

1 výrazu „smysl" je asi třeba rozumět v dvojím významu,

všechno podle účelu a cíle a cílem je tu plodit bytost sobě podobnou, tedy tato prvotní duše je asi duše plodivá, která je schopna plodit bytost stejného druhu. Prostředek vyživování je dvojí, zrovna jako to, čím se řídí lod, je ruka i kormidlo, to je něco, co hýbe a je hýbáno, a něco, co je jen hýbáno. Každá potrava pak musí být stravitelná a to, co trávení působí, je teplo. Proto každá oduševněná bytost obsahuje teplo.

jednak ve významu mohutnosti, jednak činnosti. Stejně pak i vnímání je jednak mohutnost, jednak činnost. Nejprve tedy předpokládejme, že trpět a být hýbán je totéž jako být činný. Neboť i pohyb je jakýsi druh činnosti, ovšem nedokonalé, jak jsme vyložili jinde. Všechno pak přijímá popud a pohyb od toho, co je činné a působí. Proto je možné, že je drážděno stejným i nestej­ ným, jak jsme řekli nahoře; dokud totiž je drážděno, je

Tím je v obryse vysvětleno, co je výživa. Podrobněji

nestejné, jakmile však bylo podrážděno, je stejné.

o ní pojednat bude třeba později ve zvláštní rozpravě.

Je však třeba rozlišení i u možnosti a skutečnosti; neboť dosud o tom mluvíme jen obecně. Něco se totiž nazývá vědoucím předně v tom smyslu, jako můžeme

5. K A P I T O L A

[Vnímání] Po ukončení výkladu o uvedených otázkách pojednejme obecně o veškerém vnímání. Vnímání záleží, j ak jsme řekli, v trpném pohybu a dráždění; zdá se totiž, že je jakýmsi druhem změny kvality. Tu někteří tvrdí, že bývá dráždě417 no jen stejné stejným. Jak je to možné nebo nemožné, vyložili jsme v obecné rozpravě o působení a trpění. Je však otázka, proč vnímání nevzniká jen ve smyslech, proč totiž smysly nevytvářejí vjem samy bez působení vnějších předmětů, ač je v nich oheň i země a ostatní

člověka nazývat vědoucím proto, že člověk náleží k by­ tostem vědoucím, to je k bytostem, které mají vědění, za druhé však v tom smyslu, jako již nazýváme vědoucím toho, kdo umí číst a psát. Jeden ani druhý nemá tu mo­ hutnost stejným způsobem, nýbrž jeden ji má tak, že je tu takový a takový rod jakoby látka, a druhý ji má tak, že chce-li, může užít svého vědění, nebrání-li mu v tom nějaká vnější překážka. Třetí však je ten, který již svého vědění používá a který také ve vlastním smyslu poznává, například toto určité „ A " . Oba první tedy jsou vědoucí co do možnosti a stávají se skutečně vědoucími, ale jeden ta

k , že učením v něm nastává změna kvality a často

234

O DUŠI

b přechází do opačného stavu, kdežto druhý tak, že již zná počtářství nebo umění číst a psát, ale není v tom činný,

KNIHA DRUHÁ

235

né příčiny, poněvadž to, co je přístupno smyslovému poznání, náleží k jednotlivému a k vnějším předmětům.

takže přechází Z tohoto stavu v činnost jiným způsobem.

Ale snad se později naskytne vhodná příležitost,

Ale ani význam výrazu „trpět" není jednotný, nýbrž

abychom to lépe objasnili. Prozatím podotkněme jen

znamená jednak jakýsi druh zániku, působený protivou, jednak spíše udržování toho, co je možné, tím, co je sku­ tečné a jemu podobné, jak tomu vůbec bývá v poměru možnosti ke skutečnosti. Neboť jestliže někdo, kdo má vědění, přechází k jeho užití, buďto není změna kvality — neboť je to jen rozvoj sebe sama a svého uskutečňování —•, anebo je to druh kvalitativní změny, který je odlišný od všech jiných. Proto není správné říkat, že se ten, kdo je schopen myšlení, mění, když myslí, jako se také neříká, že se mění stavitel, když staví. A tak převádí-li někdo sebe co do myšlení a uvažování ze stavu možnosti ve skutečnost, nemá se to nazývat poučováním, nýbrž ozna­ čovat jiným výrazem. O tom však, kdo vychází ze stavu

tolik, že se výraz „možnost" nechápe v jediném význa­ mu, nýbrž jednou asi tak, jako řekneme-li, že se velitelem vojska může stát hoch, podruhé tak, jako řekneme-li totéž o dospělém muži; a tak je to i s vnímací mohutností. Poněvadž však pro tyto rozdílné případy nejsou zvláštní 418 jména a již jsme vyloždi, že rozdíl tu je a jaký, nezbývá, než abychom pro ně užívali výrazů „trpět" a „měnit se co do kvality" tak, jako by to bylo jejich vlastní označení. To, co je schopné vnímat, jak jsme řekli, je v možnosti takové, jaké je již ve skutečnosti to, co je předmětem vnímání. A tak dokud je ve stavu trpění, není mu podob­ né, ale jakmile zakusilo jeho působení, zpodobňuje se mu a je takové jako on.

možnosti tím, že se učí a nabývá vědění od toho, kdo učí a skutečně ví, nemá se zase říkat, že se mění (jak se říká), anebo by se měly uznávat dva způsoby kvalitativní změny, jednak nahrazení zbavenosti protivnou kvalitou, jednak rozvoj již nabytých vlastností a vlastní přirozenosti. První změna s vnímající bytostí se děje od ploditele, a jakmile je zplozena, má již nějaké vědění a schopnost vnímat. Skutečnost vnímání se tu chápe v podobném smyslu, jako nahoře bylo řečeno u používání vědění; jenom s tím rozdílem, že to, co způsobuje skutečnost vnímání, totiž to, co je viditelné a slyšitelné, a právě tak předměty ostatních smyslů, je vně. Má to příčiny v tom, že činnost vnímání směřuje k jednotlivému, vědění však k obecnému, které je jaksi v duši samé. Proto můžeme myslit, kdykoli chceme, vnímat však nikoli; neboť k tomu potřebujeme vnímatelný předmět. Něco podobného je i u věd, které se týkají smyslových předmětů, a to ze stej-

6.

KAPITOLA

[Předměty smyslů] Když pojednáváme o smyslech, musíme u každého promluvit nejprve o jeho předmětech. Ty se rozdělují na tři skupiny; u dvou říkáme, že předměty vnímáme samy o sobě, u třetí, že to činíme jen mimotně. Z prvních dvou skupin jedna zahrnuje v sobě předměty, jež jsou každé­ mu smyslu vlastní neboli zvláštní, druhá předměty, které j sou společné všem smyslům. Vlastním předmětem nazýváme ten, který druhým smyslem nelze postřehnout a v němž se nelze mýlit, jako například zrak je zaměřen na barvu, sluch na zvuk a chuť na to, co chutná, kdežto hmat je-zaměřen na větší počet různých předmětů. To tedy rozeznává každý jednothvv smysl a nemýlí se v tom, zda

236

237

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

něco je barva nebo zvuk, nýbrž jen v tom, co je zbarvené

0 sobě, nýbrž účinkem cizí barvy. Takovou vlastnost má

nebo kde je, anebo co a kde je to, co vydává zvuk. To, co je

vzduch, voda i mnohá pevná tělesa. Neboť voda je prů­

takové, se tudíž nazývá vlastními předměty jednotlivých

hledná ne jako voda a vzduch ne jako vzduch, nýbrž

smyslů, společnými předměty pak jsou pohyb, klid, číslo,

proto, že toto obojí má tutéž přirozenost jako věčná oblo­

podoba a velikost mající rozlohu. Neboť ty nejsou žádné­

ha. Uskutečněním pak průhledného jako průhledného je

mu smyslu vlastní, nýbrž všem jsou společné. Pohyb

světlo. Tam, kde je průhledné jen možné, je tma. Světlo

totiž je možno postřehnout hmatem i zrakem.

tedy je jakoby barvou průhledného, kdykoli je skutečně

Nahodile vnímatelným se nazývá předmět tehdy, když například něco bílého je syn Diarův. Neboť to

průhledné účinkem ohně anebo něčeho takového, jako je obloha, neboť i ta má s ohněm něco společného.

se postřehuje jen mimotně, ježto to nahodile souvisí

Vyložili jsme tedy, co je průhledné a co je světlo, že

s bělostí, kterou postřehuj eme. Proto onen předmět nepů­

totiž není ani ohněm, ani vůbec tělesem, ani výronem

sobí na smysl jako takový. Z předmětů ty, které jsou

nějakého tělesa —neboť i takto by bylo nějak tělesem —,

vnímatelné o sobě, jsou ony zvláštní předměty smyslů

nýbrž přítomným projevem ohně nebo něčeho takového

tím, co je vnímatelné ve vlastním smyslu tohoto slova,

v průhledném, neboť dvě tělesa nemohou být zároveň

a jsou takové, že podstata každého smyslu je pro ně přiro­

na témž místě. Světlo, jak se zdá, je protivou tmy; tma

zeně zařízena.

je nepřítomnost této vlastnosti v průhledném; a tak je zjevné, že naopak přítomnost této vlastnosti je světlo. 7. K A P I T O L A

[Zrak]

Je tedy na omylu Empedoklés (a každý jiný, kdo tak učil), když říká, že prý světlo má místní pohyb a že se šíří mezi zemí a oblohou, aniž my to pozorujeme. Neboť toto mí­

To, co je předmětem zraku, nazývá se viditelným. Vidi­

nění odporuje zřejmě pravdivým rozumovým argumentům

telná je předně barva, za druhé něco, co je možno sice

1 výsledkům pozorování. V malé vzdálenosti by totiž

určit, ale nemá jméno; co tím asi míníme, ukáže se lépe

pohyb mohl zůstat nepozorován, ale aby se šířil v prostoru,

v dalším zkoumání. Viditelné je vskutku barvou. Ta je na

který sahá od východu až k západu, byl by příliš velký

předmětech o sobě viditelných; tím „o sobě" nemyslí se

požadavek.

jejich vyjádřitelná bytnost, nýbrž že příčinu viditelnosti mají v sobě.

Bezbarvé je schopno přijímat barvu, nezvučné zvuk. Bezbarvým je pak průhledné a neviditelné anebo to, co je

Každá barva pak je hybným činitelem toho, co je

stěží viditelné, jako se zdá být právě to, co je tmavé.

skutečně průhledné, a v tom je její podstata. Proto také

Takovým je také průhledné, ale nikoli když je průhledné

není viditelná bez světla a každá barva každého před­

ve skutečnosti, nýbrž v možnosti; neboť tatáž podstata je

mětu vidí se jen ve světle.

hned tmou, hned světlem.

Proto je třeba nejprve vyložit, co je světlo. Je to

Ale ne všechno je ve světle viditelné, nýbrž jen vlast- 419

zajisté něco průhledného. Průhledným pak nazýváme to,

ní barva každé věci. Neboť některé věci se ve světle

co je sice viditelné, nikoli však viditelné prostě samo

nevidí, ve tmě však působí vjem, například tělesa, která

\

238

O DUŠI

se jeví ohnivými a svítícími — není pro ně jednoho jmé­ na —, například houba, roh, rybí hlavy, šupiny a oči; u žádného z nich není vidět zvláštní barvu. Z jaké příčiny

KNIHA DRUHÁ

239

ve vodě. Ale člověk a všichni suchozemští živočichové, kteří dýchají, nemohou čichat bez dýchání. Také toho příčina bude uvedena později.

však je lze vidět, vyžaduje jiné zkoumání; zatím je zřejmé tobk, že viděné ve světle je barva. Proto ji také bez světla není vidět. „Být barvou" totiž znamená „být hybným činitelem toho, co je ve skutečnosti průhledné"; skutečnost průhledného pak je světlo. Důkaz toho je zřejmý. Přiloží-li si totiž někdo něco barevného až k očím, nevidí to; ale barva pohybuje průhledným, například vzduchem, a poněvadž ten je nepřetržitý, bývá jím uve­ deno v pohyb čidlo. Proto nemá pravdu Démokritos, když míní, že by mravence bylo zřetelně vidět i na obloze, kdyby prostředí bylo prázdné. To je zcela nemožné. Neboť vidění vzniká tím, že smysl je drážděn. To však nemůže činit sama viděná barva. Zbývá tedy jen dráždění prostředím, takže nutně je něco uprostřed; kdyby tam bylo prázdno, viděli" bychom nejen nezřetelně, nýbrž neviděli bychom vůbec nic. Vyložih jsme tedy, proč je barvu vidět jen ve světle. Oheň však je vidět v obojím, ve tmě i ve světle, a to nutně; neboť jím se teprve průhledné stává průhledným. A tak je to i u zvuku a u pachu. Neboť žádný jejich předmět nepůsobí vjem tím, že se bezprostředně dotýká čidla, nýbrž je tomu tak, že pohybují prostředím a toto pohybuje jedním z obou čidel. Kdyby se však zvučící nebo páchnoucí předmět položil přímo na čidlo, vjem by nezpůsobd. Podobně je tomu i u hmatu a chuti, ač se nezdá, že by tomu tak bylo; příčinu toho objasníme pozdě­ ji. Prostředím u zvuku je vzduch, u pachu něco, co nemá jméno. Vzduch i voda mají patrně jakousi společnou vlastnost, která je v obou těchto živlech prostředím tomu, co páchne, tak jako průhledné je prostředím barvě. Neboť se zdá, že čichový smysl mají i živočichové žijící

8. K A P I T O L A

[Zvuk a sluch] Dále pojednejme především o zvuku a o sluchu. Zvuk je dvojí; jeden je skutečný, druhý možný. Neboť o některých věcech říkáme, že nemají zvuk, například houba a vlna, o jiných však, jako o kovu a o každém předmětu pevném a hladkém, že jej mají, ježto mohou vydat skutečný zvuk. Skutečný zvuk vzniká vždy nárazem něčeho o něco ji­ ného a v něčem; působí jej úder. Proto nemůže vzniknout zvuk, je-li předmět jen jeden. Neboť jeden předmět musí tlouci a druhý musí být tlučen, a tak zvučí to, co je zvuč­ né, nárazem na něco. Náraz se však nikdy neděje bez pohybu. Ale zvuk, jak jsme řekli, nevzniká nárazem předmětů jakýchkoli; neboť bavlna při úderu nevydává žádný zvuk, ale ovšem kov a všechno, co je hladké a duté; kov zvučí, protože je hladký, v dutých předmětech se po prvním nárazu vytvářejí odrážením další nárazy, ježto vzduch, který tu byl uveden v pohyb, se nemůže dostat ven. Mimoto je slyšet ve vzduchu a ve vodě, ale ve vodě méně. Ale vzduch ani voda nejsou vlastní příčinou zvuku, nýbrž je nutno, aby pevné předměty narážely o sebe na­ vzájem a o vzduch. A to se děje, kdykoli vzduch po nára­ zu odolá a nerozptýlí se. Proto také zvučí jen tehdy, když je zasazen rychle a prudce; neboť pohyb tlukoucího musí předejít rozptýlení vzduchu, jako například kdyby někdo bil do. hromady nebo proudu písku, který je v rychlém pohybu.

b

O DUŠI

240

Ozvěna pak vzniká, když se vzduch jako míě opět odrazí od vzduchu soustředěného v nádobě, která jej

KNIHA DRUHÁ

241

něčím prázdným a znějícím, ježto slyšíme tím, co v sobě obsahuje uzavřený vzduch.

uzavírá a zabraňuje mu rozptýlit se. A zdá se, že ozvěna

Co však vlastně zvučí, tlučené nebo tlukoucí? Nebo

vzniká vždy, ale nikoli jasná, ježto se u zvuku děje totéž

obojí, jenomže každé jiným způsobem? Zvuk je totiž

co u světla; světlo se totiž odráží vždycky — sice by mimo

pohybem toho, co se může pohybovat takovým způso­

místa ozářená sluncem nebylo všude světlo, nýbrž tma —,

bem jako předměty, které odskakují od hladkých ploch,

ale neodráží se tak, jak od vody nebo od kovu nebo od

když byly proti nim hozeny. Ale jak bylo řečeno, zvuk

nějakého jiného hladkého tělesa, že by totiž dávalo stín,

vydává ne všechno tlučené a tlukoucí, například když

podle něhož urěujeme světlo. A správně se říká, že prázd­

jehla narazí na jehlu, nýbrž je potřebí, aby udeřený před­

no je vlastní příčinou, že slyšíme. Neboť se zdá, že prázd­

mět měl rovnou plochu, takže se vzduch, když byl stlačen,

nem se tu míní vzduch, a ten působí, že slyšíme, kdykoli

odráží a chvěje.

je souvisle a jednotně uveden v pohyb. Ale poněvadž je

Rozdíly zvučných předmětů se projevují ve skuteč­

420 pružný, nezvučí, není-li udeřený předmět hladký; je-li

ném zvuku. Neboť jako nejsou vidět barvy bez světla, tak

hladký, tu se na tomto povrchu zároveň soustřeďuje;

se ani bez zvuku nerozezná ostří čili výška a tíže čili

neboť povrch toho, co je hladké, je něčím jednot­

hloubka zvuku. To se říká přeneseně od hmatných před­

ným.

mětů. Ostré totiž pohybuje smyslem v krátké době silně,

Zvučné tedy je to, co dovede souvisle pohybovat

těžké v dlouhé době slabě. Ale vysoký zvuk není rychlý

soustředěným vzduchem až k sluchu. Sluch je se vzduchem

a hluboký pomalý, nýbrž pocit jejich je takový pro rychlý

přirozeně spojen; a poněvadž je ve vzduchu, tedy jakmile

pohyb v jednom případě a pro pomalý pohyb v druhém.

se pohybuje zevnější vzduch, pohybuje se také vnitřní.

Jak se zdá, je tu něco podobného jako u toho, co je ostré b

Proto živočich neslyší všemi částmi, ani vzduch neproniká

a tupé pro hmat; ostré totiž jako by píchalo, tupé jako by

všude; neboť oduševněná část, která se tak má pohybovat,

strkalo, ježto ono vykonává pohyb v krátké době, toto

nemá všude vzduch. Ovšem vzduch sám o sobě, poněvadž

v delší, takže se zdá, že jedno je rychlé, druhé pomalé.

se snadno rozptyluje, je nezvučný; zabrání-li se však

Tolik tedy ať je vyloženo o zvuku. Co se však týče

jeho rozptýlení, je jeho pohyb zvukem. Je v uších pevně

hlasu, je to jakýsi druh zvuku oduševněné bytosti. To, co

sevřen, aby neunikal a aby se dobře postřehovaly všechny

je neoduševněné, hlas nemá; přičítáme mu jej jenom

rozdílné pohyby. Proto slyšíme i ve vodě, poněvadž voda

podle podobnosti, i říkáme například, že píšťala, lyra

pro závity ucha neproniká k uzavřenému vzduchu, ba ani

nebo jiné neživé věci mají rytmus, harmonii a výraznost.

ne do ucha. Stane-li se to však, neslyšíme, jako když se

Je tu podobnost, protože i hlas má takové vlastnosti.

rozbolí bubínek, zrovna jako nevidíme, když se rozbolí

Také mnozí živočichové nemají hlas, například bezkrevní,

blána na zřítelnici. A také stálé znění v uchu, jako v rohu,

a z těch, kteří mají krev, ryby. To je možné dobře vysvět­

je známkou toho, zda slyšíme či ne. Vzduch totiž má

lit, ježto zvuk je druhem pohybu vzduchu. Ryby, které

v uších stále jakýsi vlastní pohyb; ale zvuk je něčím vněj­

pry. m a j i hlas, jako v Achelóu, vydávají zvuk spíše zábra­

ším a není uchu vlastní. Proto se říká, že prý slyšíme

nu anebo něčím jiným podobným. Hlas však je zvuk

\ 242

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

živočicha, ale nevydává jej kterákoli jeho část. Protože

9. K A P I T O L A

pak zvuk vzniká vždycky, kdykoli něco naráží na něco

[Cich]

jiného a v něčem, to je ve vzduchu, přirozeně mohou mít hlas jen ty bytosti, které přijímají vzduch. Vždyť vdecho­ vaného vzduchu sama příroda používá ke dvěma výko­ nům, jako jazyka pro chuť a řeč, z čehož chuť je nutná — proto ji má většina tvorů —, kdežto řeč je prospěšná dokonalejšímu životu, a tak i dechu používá jednak jako nutného prostředku pro ochlazení vnitřní teploty — příčina toho bude vyložena jinde —, jednak pro vznik hlasu, aby byl umožněn dokonalejší život. Ústrojím dechu je hrdlo a pak plíce, jimž ono slouží;

243

Co se týče čichu a jeho předmětů, vysvětlení je méně snadné než u smyslů, o kterých jsme mluvili. Neboť co vlastně čich je, není tak jasné, jako u zvuku nebo barvy. Příčina toho je v tom, že tento smysl není u nás dosti jemný, nýbrž je méně vyvinut než u mnohých živočichů. Člověk zajisté má špatný čichový smysl a nečichá nic bez nelibosti nebo libosti, ježto právě toto jeho ústrojí není dost jemné. Je možno domnívat se, že také živoči­ chové tuhých očí zrovna tak nedostatečně pociťují barvy

touto částí se dostává suchozemským živočichům více

a že rozdíly barev jsou jim zřejmé jen potud, pokud v nich

tepla než ostatním. Dech potřebuje i nejbližší okolí srdce.

budí strach nebo nebudí. A tak je to i s čichem u lidského

Proto je nutno, aby dýcháním vcházel vzduch. A tak hlas

pokolení. Zdá se totiž, že je tu obdoba s chutí a že i druhy

je náraz vdechovaného vzduchu o takzvanou průdušnici,

chuti odpovídají druhům pachů. Ale chuť máme jemněj­

působený duší, jež je v těchto částech těla. Neboť, jak

ší, ježto je jakýmsi druhem hmatu a ten je u člověka

bylo řečeno, není každý zvuk živočicha hlasem — vždyť

smyslem nejjemnějším; neboť v ostatních se nevyrovná

i jazykem je možno způsobit zvuk, jak to bývá při kaš­

mnohým živočichům, hmatem však daleko předčí ostatní.

li —', nýbrž je potřebí, aby to, co ten náraz působí, bylo

Proto je také ze živočichů rozumově nejzdatnější. Důka­

oduševněné a aby bylo vedeno představou. Neboť hlas je

zem toho je, že se podle tohoto smyslu a podle žádného

zvuk, který má nějaký význam a nevzniká prostě tím,

jiného rozlišují lidé schopní a neschopní. Neboť lidé

421 že se vzduch vydechuje, jako když se kašle, nýbrž tím, že

tuhého těla bývají duševně nenadaní, lidé měkkého těla

vzduch, který je v průdušnici, na ni naráží. Důkazem toho je, že nemůžeme mluvit, když vdechujeme a vyde­ chujeme, nýbrž jen tehdy, když dech zadržujeme. Neboť pak je možno vzduchem vyvolat pohyb. Tak je také zřej­ mé, proč ryby nemají hlas. Nemají totiž průdušnici a toto ústrojí nemají, poněvadž nepřijímají vzduch a ne­ dýchají. Vysvětlení tohoto jevu však náleží jinému zkou­ mání.

nadaní. Jako chuť je jednak sladká, jednak hořká, tak i pa­ chy. Ale kdežto mnohé věci mají podobný pach a chuť, myslím například příjemnou vůni a sladkou chuť, u jiných je tomu naopak. Podobně je i pach štiplavý, hořký, kyselý a mastný, ale poněvadž pachy, jak jsme řekli, nejsou tak docela určité jako druhy chuti, dostaly jméno od těchto h podle podobnosti předmětů. Tak vůně sladká byla nazvá­ na po šafránu a medu, štiplavá po mateřídoušce a podob­ ných věcech. Zrovna ták je tomu u ostatních pachů. Jako se ze smyslů jeden, sluch, zaměřuje na slyšitelné

244

KNIHA DRUHÁ

O DUŠI

a neslyšitelné, a druhý, to je zrak, na viditelné a neviditel­ né, tak se čich vztahuje na to, co lze a nelze čichat. To, co nelze čichat, buď vůbec nemůže mít pach, nebo jej má

245

dýchání, a to je ve vodě nemožné. Jako totiž předmětem chuti je vlhké, tak čichu suché a tomu je také přizpůso­ beno čichové ústrojí.

jen nepatrný a slabý. Podobně se mluví také o tom, co nemá chuť. Také čichání se děje prostředím, jako je vzduch nebo

10.

voda; neboť se zdá, že i zvířata žijící ve vodě, ať mají krev,

KAPITOLA

[Chuť]

nebo nemají, pociťují pachy, stejně jako zvířata žijící ve vzduchu. Neboť některá z nich se již zdaleka ženou za

Předmětem chuti je cosi hmatného a to je příčinou, proč

potravou, když ji zvětří. Proto vzniká otázka, zda všechno

se chuť nevnímá prostředím z cizího tělesa. Neboť ani

čichá stejně, ježto například člověk čichá jen tehdy, když

u hmatu toho není. Dále předmět chuti, tedy chutnatelné,

vdechuje, kdežto

když nevdechuje, nýbrž vydechuje

je ve vlhku jako ve své látce a to je cosi hmatného. Proto

nebo dech zadržuje, nečichá ani zdaleka, ani zblízka, ba

i kdybychom byli ve vodě a hodilo se tam něco sladkého,

ani tehdy ne, kdyby se předmět vložil do nosu. Ovšem

ucítili bychom je, ale tento pocit by nenastal nějakým

úkaz, že předmět, položí-li se bezprostředně na čidlo,

prostředím, nýbrž tím, že se sladké smíchá s vodou, jako

nepůsobí vjem, vyskytuje se společně u všech bytostí.

bývá u nápoje. Ale barvu bývá vidět nikoli tímto způso­

Ale zvláštností lidí je, že nic necítí bez vdechování. To

bem, to je nikoli proto, že nastalo smíchání nebo výron.

dokazuje pokus. Proto zvířata bez krve, ježto nedýchají,

Něco takového tedy, jako je prostředí, tu není; ale jako

měla by kromě uznávaných smyslů mít ještě nějaký jiný

předmětem zraku je barva, tak předmětem chuti je

smysl. Ale to je nemožné, jestliže jinak skutečně mají

chutnatelné. Nic však nepůsobí vjem chuti bez vlhka,

čichový vjem; neboť čich je právě vnímání toho, co lze

nýbrž je tu ve skutečnosti nebo v možnosti vlhko, jako

čichat, ať již nepříjemně zapáchá, nebo příjemně voní.

například slané, které se samo snadno rozpouští a zároveň

Mimoto jim patrně také škodí tytéž silné zápachy jako

také navlhčuje jazyk.

člověku, například zápach asfaltu, síry a jiných takových

Zrak je zaměřen na viditelné i neviditelné — tma je

látek. Tedy nutně čichají, aniž při tom dýchají. Zdá se

zajisté neviditelná, ale zrak i tu rozeznává —, dále na to,

však, že toto čidlo se u člověka liší od čidla jiných živých

co je příliš jasné — neboť i to je neviditelné, ač jinak než

bytostí asi tak, jako jeho oči od očí zvířat s tuhýma očima.

tma. Podobně sluch je zaměřen na zvuk i ticho, z nichž

Neboť jeho oči za chránítko a jakoby za pokrývku mají

onen je slyšitelný, toto neslyšitelné, a také na silný zvuk,

víčka a nevidí, nepohne-li jimi a nerozevře-li je; zvířata

jako zrak na jasné světlo — neboť jako slabý zvuk je

tuhých očí však nic takového nemají, nýbrž vidí předměty

neslyšitelný, tak v jisté míře i silný a ohlušující. Neviditel­

přímo v průhledném prostředí. Tak tedy i ústrojí čichu,

ným se pak nazývá někdy to, co vůbec není vidět, jako se

422 jako oko, je u některých tvorů nepokryté, kdežto u těch,

jinde mluvívá o nemožném, jindy však to, v čem přirozeně

kteří vdechují vzduch, má obal, který se dýcháním odhr­

dana možnost není uskutečněna anebo jenom nedokonale,

nuje, ježto se žilky a póry rozšiřují; k čichu totiž je potřebí

jako se krátkonohá břehule nazývá beznohou a jeden druh

KNIHA DRUHÁ

ovoce bezjádrým. Tak tedy i chuť je zaměřena na chutna-

pak otázka, je-li hmatových smyslů více či jen jeden a co

telné a nechutnatelné, čímž je to, co má nepatrnou a sla­

je čidlem hmatu, zda-li je to maso a u ostatních živočichů

bou příchuť, anebo to, co chuť ničí.

něco jemu podobného, či toto je jen prostředím a je-li vlast­

Původ chuti je, jak se zdá, v tom, co je pitné a nepit -

b

247

O DUŠI

246

ní čidlo něco jiného, co je uvniř.

né. Neboť oboje je jaksi předmětem chuti, ale jedno má

Zdá se totiž, že každý smysl se zaměřuje jen na

účinek jen slabý anebo takový, že chuti jako smyslu ško­

jednu dvojici protiv, například zrak na bílé a černé, sluch

dí, druhé má přirozenou chuť. Pitné pak je předmětem

na výšku a hloubku, chuť na hořké a sladké; hmat se

chuti a zároveň i hmatu,

však má zaměřit na více protiv, jako na teplé a studené,

Ježto chutnatelné je vlhké, nesmí být ústrojí chuti

na suché a vlhké, na tvrdé a měkké a podobně. Jakési

ani skutečně vlhké, ani navlhčení neschopné. Neboť

vysvětlení této obtíže je sice v tom, že také u ostatních

chuť bývá jaksi drážděna od chutnatelného jako tako­

smyslů je více protiv, například u zvuku je nejen výška

vého. Je tedy nutné, aby ústrojí chuti, které může být

a hloubka, nýbrž také síla a slabost, jemnost a drsnost

navlhčeno bez poškození, ale o sobě není vlhké, bylo při

hlasu apod. A také u barvy jsou takové a jiné rozdíly.

chutnání navlhčeno. Známkou toho je, že jazyk nemůže

Ale tím není ještě objasněno, co je tu jedním společným

být ani příbš suchý, ani zcela vlhký, má-li vnímat; neboť

podkladem, jako je u sluchu zvuk.

v tomto případě nastává dotyk s vlhkostí, která je mu

Rozhodnout, zda čidlo hmatu je uvnitř či ne, nebo

blíže, zrovna jako když někdo ochutná nejprve něco

zda je jím přímo maso, nelze, jak se zdá, jen podle toho, že 423

ostrého a potom něco jiného, anebo jako nemocným se

hmatový vjem vzniká zároveň s dotykem. Neboť kdyby

zdá všechno hořké, ježto jazyk, jímž ochutnávají, je pln

někdo maso potáhl třebas umělou blanou, ta by stejně

takové šťávy.

hned po dotyku ohlásila vjem; a přece je zřejmé, že v ní

Druhy chuti jsou jako u barev jednak prosté protivy,

čidlo není. Ba dokonce by vjem pronikl ještě rychleji,

například sladké a hořké, jednak ty, které s nimi souvisí,

kdyby blána přirostla. Proto se zdá, že u této části těla,

to je mastné a slané; uprostřed nich je štiplavé, trpké,

totiž u masa, je tomu tak, jako kdyby kolem nás byl při­

kyselé a ostré. To jsou asi, jak se zdá, druhy chuti. A tak

rostlý vzduch; tu bychom měli za to, že zvuk i barvu

chuť jako smysl je to, co v možnosti má tyto určité vlast­

i pak pociťujeme jediným čidlem a že zrak, sluch i čich

nosti, ale předmět chuti je to, co ji uskutečňuje.

jsou jaksi jedním smyslem. Prostředí, které zprostředkuje pohyby, je však zřejmě od nás oddělitelné, takže je zřej­ mé, že právě uvedená čidla jsou různá. Ale u hmatu to ted*

11.

KAPITOLA

[Hmat] Co se týče hmatného, je tomu zrovna tak, jako s hmatem. Neboť není-li hmat jedním smyslem, nýbrž obsahuje více smyslň, nutně je také vícero hmatných předmětů. Je

ještě jasné není. Neboť oduševněné tělo se nemůže skládat jen ze vzduchu a z vody, ježto je nutně něčím pevným. Zbývá tedy jen, že je směsí z těchto prvků a ze země, a ta­ kové složení má právě maso a to, co mu odpovídá. Z toho nutně vyplývá, že i tělo je přirostlé prostředí hmatu, které zprostředkuje vjemy, a to různé. Že různé, doka-

248

249

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

zuje hmat na jazyku; neboť ten vnímá touž částí jak

nikoli účinkem prostředí, nýbrž spolu s prostředím, jako

všechny předměty hmatu, tak chuti. Kdyby tedy i ostat­

například byl-b někdo raněn skrze štít; neranil ho udeře­

ní maso pociťovalo chuť, mohlo by se zdát, že chuť a hmat

ný štít, nýbrž oba byli zasaženi zároveň.

jsou jeden a týž smysl; ale jsou to smysly dva, ježto nelze obrátit větu: Tam, kde je chuť, je i hmat.

Vůbec se zdá, že poměr masa i jazyka k lístrojí hmatu a chuti je tentýž, jako je poměr vzduchu a vody k ústrojí

Jiná obtíž vyplývá z předpokladu, že každé těleso

zraku, sluchu a čichu. Kdykob se předmětu dotýká čidlo

má hloubku, která tvoří jeho třetí rozměr, a že dvě tělesa,

samo, nevznikne vjem ani zde, ani tam, například když

mezi nimiž je třetí, nemohou se spolu dotýkat. Vlhké

se nějaké bílé těleso položí na povrch oka. Z toho také

pak, a rovněž i vzdušné, není bez tělesa, nýbrž nutně

vyplývá, že hmatové ústrojí je uvnitř. Neboť jen za tohoto

je bud vodou, anebo ji obsahuje. Dotýkají-b se však dvě

předpokladu je zde postup vnímání zrovna takový jako

tělesa ve vodě, jejich krajní plochy nejsou suché, takže

u ostatních smyslů. Položí-lř se totiž předměty až na

je mezi nimi nutně voda, jíž jsou styčné body obklíčeny.

čidlo, nevnímáme je. Ale vnímáme předměty, když se

Je-li to však pravda, nemůže se ve vodě dotýkat jedno

položí na maso. Tedy maso je prostředím hmatu.

těleso druhého. Stejně tak ani ve vzduchu — neboť

Předmětem hmatu tedy jsou různé vlastnosti tělesa

vzduch se má k tomu, co je v něm, podobně jako voda

jako tělesa, myslím vlastnosti, jimiž se rozlišují prvky,

b k tomu, co je ve vodě, jenže snadněji přehlédneme, zda

teplo a chlad, sucho a vlhko, o kterých jsme pojednali

se tělesa ve vzduchu dotýkají, právě tak, jak se to stává

dříve v rozpravě o prvcích. Čidlo pro tyto vlastnosti,

u těles ve vodě vodním živočichům. Tu bychom se tedy

schopné hmatu, a v němž vlastně smysl nazvaný hma­

mohli tázat, zda postup vnímání je u všech smyslů stej­

tem sídlí, je ta část těla, která je v možnosti taková jako

ný, či u jednoho je takový, u druhého však jiný, jako se

ony. Neboť vnímání je jakýsi druh trpnosti. A tak to, 424

dnes míní, že chuťový a hmatový vjem vznikají bezpro­

co je činné a je samo skutečností, činí takovým to, co je

středním dotykem, kdežto ostatní vjemy působením

jím v možnosti. Z toho důvodu nevnímáme to, co je stejně

zdáli. Ale není tomu tak, nýbrž i tvrdé a měkké vnímáme

teplé a studené nebo tvrdé a měkké, nýbrž jenom větší

odlišným prostředím, právě tak, jako zvučné, viditelné

a menší rozdíly, ježto smysl je jakýsi střed mezi vzájemně

a páchnoucí, jenom s tím rozdílem, že toto zdáli, ono

protivnými předměty vnímání. Proto také může před­

zblízka. Proto tu prostředí uniká naší pozornosti. Ačkobv

měty vnímání rozeznávat. Vždyť střed se hodí k rozlišo­

vskutku vnímáme všechno prostředím, u předmětů hma­

vání; neboť vzhledem ke každé krajnosti je jednou nebo

tu to nepozorujeme. A kdybychom vše hmatné, jak jsme

druhou z nich. A jako to, co má vnímat bílé i černé, nesmí

již nahoře řekli, vnímali skrze blánu, aniž bychom věděb,

být ve skutečnosti žádným z obou, ale co do možnosti

že tu je, vedlo by se nám podobně jako ted, když jsme ve

musí být obojím — a tak je tomu i u ostatních smyslů —,

vodě a ve vzduchu; domníváme se totiž nyní, že se věcí

tak ani čidlo hmatu nesmí být ani teplé, ani studené.

bezprostředně dotýkáme a že nic není uprostřed. Ale

Dále, jako se zrak vztahuje nějak k viditelnému i ne­

přece se hmatné liší od viditelného a zvučného tím, že vi­

viditelnému a stejně i ostatní smysly k příslušným proti­

ditelné vnímáme účinkem prostředí na nás, hmatné však

vám, tak se i hmat vztahuje k hmatnému i nehmatnému.

250

O DUŠI

KNIHA DRUHÁ

Nehmatné je jednak to, co působí na hmatový smysl pří­

podléhají účinku tvaru jen potud, pokud je s látkou.

251

liš slabě, jako například vzduch, jednak to, co je pro

Je však otázka, zda pachem bývá drážděno to, co

hmat příliš silné, jako vše, co má na hmat škodlivý účinek.

' nemůže čichat, nebo barvou to, co nemůže vidět, a po­

Tak jsme tedy v obryse pojednali o jednotbvých

dobně je tomu u ostatních popudů. Je-li vše čichatelné

smyslech.

pach, tedy pach, působí-li něco, působí čichání. A tak to, co nemůže čichat, nemůže ani pachem být drážděno, a to, 12.

KAPITOLA

[Obecná charakteristika vnímání]

co může, tedy jen potud, pokud je schopné vnímání. A tak je tomu i u ostatních smyslů. To vysvítá zároveň i z úvahy další. Na tělesa nepů­

Každý smyslový vjem je třeba vůbec pojímat tak, že

sobí ani světlo nebo tma, ani zvuk, ani pachy, nýbrž pů­

smysl je schopnost přijímat smyslové tvary bez látky,

sobí to, v čem ty vlastnosti jsou, jako například vzduch

jako vosk přijímá znak prstenu bez železa nebo zlata, to­

s hromem tříští strom. Ale působí na ně to, co je hmatné

tiž tak, že sice přijímá zlatý nebo železný znak, ale ni­

a chutnatelné. Neboť od čeho by jinak neoduševněné věci

koli pokud je to zlato nebo železo. Podobně také smysl

přijímaly účinky a změny? A neúčinkují při tom také ony

zaměřený na jednothvý předmět bývá drážděn od toho,

vlastnosti? Zajisté, jenže ne každé těleso je schopné při­

co má barvu nebo chuť anebo zvuk, ale nikoli pokud se to

jímat účinek pachu nebo zvuku a ta, která mu podléhají,

nazývá jednotlivinou, nýbrž pokud to má určité vlastnosti,

bývají neomezená a nestálá, jako například vzduch;

a to ve správném poměru. A ústrojí, v němž je taková

ten totiž páchne proto, že podlehl účinku, který na něj

schopnost, je vlastní čidlo. Se smyslem tvoří sice jednotu,

působil. Co je tedy čichání kromě toho, že se podléhá účin­

ale jejich bytnost je různá. Neboť jinak by to, co vnímá,

ku? Zajisté znamená ještě také vnímání, kdežto vzduch,

bylo veličinou mající rozlohu. Ale ani vnímavost, ani

sotva podlehne účinku, ihned se stává jen vnímatelným.

smysl nejsou veličinou, která má rozlohu, nýbrž jsou je­ jím určitým poměrem a mohutností. Odtud si také vysvětlíme, proč vlastně příliš silné dojmy poškozují čidla. Je-b totiž pohyb čidla příbš prudký, ruší se poměr, na kterém se, jak bylo řečeno, za­ kládá vjem, právě tak jako zaniká souzvuk tónů, když úder na struny je příbšný. Z toho je také patrno, proč rostliny nevnímají, ač mají nějakou duševní složku, a přijímají účinek hmatb ných předmětů, ježto se také ochlazují a zahřívají. Pří­ čina toho je v tom, že nemají nic, co by bylo středem mezi protivami, a tedy ani takový počátek, který by umožňoval přijímat tvary vnímatelných předmětů, nýbrž

252

O DUŠI

KNIHA TŘETÍ

KNIHA TŘETÍ

vyplývá, že asi není jiné čidlo kromě těch, která jsou

[Počet smyslů. Vyšší duševní mohutnosti. Význam hmatu]

253

z vody a ze vzduchu. Tato právě mají někteří živočichové. Všechny smysly náleží živočichům, kteří nejsou nedoko­ nalí nebo zakrnělí. Neboť se zdá, že i krtek má oči pod kůží. Není-li tedy nějaké jiné tělo nebo nějaká vlastnost,

1. K A P I T O L A

[Počet smyslů. Vnímání obecných vlastností]

jež není u žádného z pozemských těl, pak v tomto výčtu smyslů nechybí žádný. Ale nějaké zvláštní čidlo nemůže být ani pro společ­

Že kromě pěti smyslů — myslím zrak, sluch, čich, chuť

né vlastnosti věcí, jako pro pohyb a klid, pro tvar a ve­

a hmat — jiný smysl není, je možno přesvědčit se asi z té­

likost, číslo a jednotku, které vnímáme spíše také jed­

to úvahy. Předpokládáme, že všechno, čeho vjem nám

notlivými smysly mimotně. Všechny tyto vlastnosti totiž

může zprostředkovat hmat, také skutečně vnímáme —

postřehujeme podle pohybu, například vehkost; proto

neboť všechny vlastnosti hmatného jako hmatného jsou

také tvar, neboť tvar je jakousi velikostí. Klidné však

pro nás vnímatelné hmatem ->- a že by nám nutně chy­

poznáváme podle toho, že se nepohybuje, číslo

bělo nějaké čidlo, kdyby nám chyběl nějaký smysl. Po­

přerušení nepřetržitosti a podle jednotlivých zvláštních

tom je všechno, co vnímáme bezprostředním dotykem,

vjemů, protože každý smysl vnímá jeden druh vnímatel-

vnímatelné hmatem, který právě máme, co však vnímá­

ných předmětů. A tak je zřejmé, že pro každou

me prostředím a nikoli bezprostředním dotykem, je vní­

vlastnost, například pro pohyb, nemůže být zvláštní

matelné skrze něco jednoduchého, čímž míním například

smysl. Neboť by to pak bylo právě tak, jako když nyní

vzduch nebo vodu. A to se děje takto: Jestliže více před­

ZTakem

mětů různého druhu lze vnímat jedním z těchto pro­

kvality máme smysly, jimiž také obě zároveň postřehu­

podle

tuto

vnímáme něco sladkého, To proto, že pro obě ty

středí, pak ten, kdo má čidlo ze stejného prvku, je nutně

jeme, když se setkají. Kdyby tomu tak nebylo, vnímali

vnímavý pro předměty obojího druhu — například

bychom je jen mimotně, jako například u Kleónova syna

vzduch zprostředkuje zvuk i barvu, je-li to čidlo ze vzdu-

nevnímáme, že je Kleónovým synem, nýbrž že je bílý;

425 c bu. Je-li však tentýž předmět zprostředkován více prv­

tato vlastnost tu náleží mimotně Kleónovu synu. Ale

ky, například barva jednak vzduchem a jednak vodou —

o společných vlastnostech máme již vjem všem smyslům

obojí je totiž průhledné —, tedy ten, kdo má jen jedno

společný, a to nikoli mimotně. Není tedy pro ně žádný

z toho, přece jen bude vnímat všechno, co lze vnímat

zvláštní smysl. Sice bychom je postřehovali jen tak, jak

obojím. Vzduch a voda však jsou jediné prvky, z nichž se

jsme řekli (že vidíme Kleónova syna). Zvláštní předměty

čidla skládají — zřítelnice totiž je z vody, sluchové ústrojí

jednotlivých smyslů však jiné smysly vnímají mimotně,

ze vzduchu, čichové z obou. Ale oheň není bud v žádném

nikoli

čidle, anebo je společný všem — ježto bez tepla žádné

jeden smysl; tak je tomu kdykoli se smysly současně za- b

pokud

jsou tím a tím smyslem, nýbrž pokud jsou

čidlo není citlivé. Země bud není v žádném čidle nebo je

měřují na tentýž předmět, například vnímáme-li, že žluč

nejvýše v hmatu smíchána zvláštním způsobem. Odtud

je hořká a žlutá. Neboť zřejmě nenáleží jen jednomu ze

255

O DUŠI

KNIHA TŘETl

dvou smyslů říci, že obě vlastnosti jsou tu spojeny. Proto

máni, ale bez látky. Proto v čidlech zůstávají dojmy

je také možno se tu mýlit a domnívat se, že je to žluč, je-li

a představy, i když předměty jsou odstraněny.

254

něco žluté.

Skutečná činnost vnímatelného předmětu a skutečná

Je však možno se tázat, proč máme více smyslů a proč

činnost vnímajícího smyslu jsou jednou a touž skuteč­

nemáme jen jeden. Patrně proto, aby se lépe poznávaly

ností, ale jejich bytí není totéž. Tak je tomu například

vlastnosti průvodní a společné, jako pohyb, velikost nebo

u skutečného zvuku a skutečného sluchu. Neboť je sice

počet. Neboť kdyby byl jenom zrak a byl zaměřen jen na

možno mít sluch, a přece neslyšet, a také to, co může

bílé, podléhali bychom více klamu a mohlo by se zdát, že

zvučet, ne vždy zvučí. Kdykoli však to, co může slyšet,

všechno je stejné, když barva a velikost se spolu stále

skutečně slyší, a kdykoli to, co může zvučet, skutečně

provázejí. Takto však, ježto se společné vlastnosti vysky­

zvučí, pak se zároveň dostavuje skutečný sluch a skuteč­

tují i na předmětech jiného smyslu, zřejmě vysvítá, že

ný zvuk, z čehož jedno je možno nazvat slyšením čili 426

každá z nich je něco jiného.

vnímáním zvuku a druhé zvučením čili působením zvuku. Ježto pak pohyb, jak ve smyslu činnosti, tak ve smyslu trpnosti, je v tom, na co se působí, nutně také skutečný

2. K A P I T O L A

[Společný smysl] Ježto pociťujeme, že vidíme a slyšíme, nutně pociťujeme bud zrakem, že vidí, anebo jiným smyslem. Ale v prvním případě tentýž smysl by byl zaměřen jak na vidění, tak na jeho předmět, totiž na barvu. Pak tedy pro jeden a týž předmět bud budou smysly dva, anebo zrak by byl sám sobě předmětem. V druhém případě, kdyby smysl pro zrak byl jiný, muselo by se jít donekonečna, nebo by některý smysl musel mít předmětem sám sebe. Proto tuto schopnost musíme přisoudit již prvnímu smyslu. Ale je tu i jistá obtíž. Znamená-li totiž „vnímat zra­ kem" tolik jako „vidět" a vidí-li se barva anebo to, co ji má, nutně by, má-li se vidět to, co vidí, toto první vidoucí muselo mít také barvu. Je tedy zřejmé, že zrakové vní­ mání není jen jedna činnost; vždyť i když nehledíme, či­ níme rozdíl mezi tmou a světlem, jenže ne stejným způ­ sobem. Mimoto v jistém smyslu je zbarveno také vidou­ cí. Neboť čidlo je schopné přijímat pokaždé předmět vní-

zvuk a skutečný sluch je ve sluchu jako mohutnosti. Ne­ boť působnost složky činné se rozvíjí ve složce trpné. Proto se také to, co pohybuje, nemusí pohybovat. Neboť jako činnost a trpnost je v trpném, a nikoli v činném, tak také skutečnost vnímatelného a vnímaného je ve vníma­ ném. Skutečností pak toho, co může zvučet, je zvuk ne­ boli zvučení, skutečností toho, co je schopno slyšet, je sluch neboli slyšení. A totéž je i u ostatních smyslů a je­ jich předmětů. Ale u některých má obojí své jméno, jako například zvučení a slyšení, u jiných je jedno bezejmenné. Tak viděním se nazývá skutečná činnost zraku, činnost barvy však jméno nemá; chutí se nazývá skutečná čin­ nost chuti jako smyslu, kdežto činnost chutnatelného je beze jména. Ježto tedy skutečná činnost vnímatelného před­ mětu a skutečná činnost vnímajícího smyslu jsou jednou skutečností, ač jejich bytí je různé, nutně zároveň zaniká i trva sluch a zvuk, jsou-li pojaty jako skutečnost, a zrov­ na- tak i chuť a chuťový vjem a tak dále, nikoli však, jsou i pojaty jako možnost. O tom nesoudili správně dři-

256

O DUŠI

KNIHA TŘETÍ

vější badatelé o přírodě, když mínili, že bílé nebo černé

nost byla zřejmá i tehdy, kdybych já vnímal jedno a ty

257

není ničím bez zraku, nebo cbutnatelné bez chuti. Totiž,

druhé. Je tedy třeba, aby jeden smysl řekl, že se obojí

jednak měli pravdu, jednak neměli. Neboť ježto se vní­

různí, že se totiž různí sladké od bílého. Co tu mluví

mající smysly a vnímatelný předmět chápou z dvojího hlediska, jednou z hlediska možnosti a podruhé z hlediska skutečnosti, má do sebe něco jejich mínění, myslíme-li na hledisko poslední, nikoli však na první. Ale oni bez rozdílu mluvili o věcech rozdílných.

o rozdílu, je tedy jedno a totéž, a jak to říká, tak to také myslí a vnímá. Je zřejmé, že rozdílné předměty nelze od sebe roze­ znávat rozdílnými smysly. Z další úvahy vysvítá, že to není možné ani v různé době. Jako je to jedno a totéž,

Je-li hlas druhem souzvuku a je-li hlas i sluch jedno,

co praví, že se různí dobré od špatného, tak není bez­

a jinak zase nejsou jedno, a záleží-li souzvuk v jakémsi

významnou okolností ani doba, pro niž se tvrdí, že něco

poměru, nutně v nějakém poměru záleží i sluch. A proto

je takové a takové a že něco dalšího je od toho rozdílné.

na sluch škodlivě působí každý nadbytek výšky i hloub­

Myslím to tak, že sice nyní mohu říci, že se něco různí,

ky. Podobně také na chuť působí její předměty a příliš

aniž však tím říkám, že se to různí právě nyní. Ale onen

jasná nebo tmavá barva škodí zraku a čichu příliš silný

smysl tak nesoudí, nýbrž praví nyní, že nyní je to a to,

pach, ať je sladký nebo ostrý, poněvadž vjem záleží v urči­

tedy obojí zároveň. A tak se tato nerozdělená mohutnost

tém poměru. Z tohoto důvodu působí příjemně čisté

projevuje v nerozdělené době.

a nesmíchané, když se uvede v jistý poměr, například ostré, sladké nebo slané; neboť potom je to libé. A vůbec souzvukem je spíše směs než to, co je vysoké nebo hlu­ boké. U hmatu to platí o tom, co je ohřáté a ochlazené. Smysl je určitý poměr, kdežto nadbytek bolí nebo hubí.

Ale je nemožné, aby se jedno a totéž, pokud je ne­ rozdělené, pohybovalo v nerozdělené době opačnými po­ hyby. Je-li totiž něco sladké, hýbe smyslem nebo mysle- 427 ním určitým způsobem, je-li hořké, ve směru opačném, a je-li bílé, tedy zase jinak. Je tedy to, co toto všechno

Každý smysl tedy, který je ve svém čidle jako tako­

rozeznává, jednotné a nedílné co do času i počtu, co do

vém, má svůj příslušný předmět a rozeznává různé vlast­

bytí však je rozdělené? Pak by snad vnímalo rozdílné

nosti tohoto předmětu, jako například zrak bílé a černé,

předměty jako samo z jednoho hlediska rozdělené, z dru­

chuť sladké a hořké. Podobně je tomu i u ostatních smys­

hého nerozdělené; totiž co do bytí by bylo rozdělené,

lů. Ježto však rozeznáváme bílé od sladkého a vůbec

co do místa a počtu však nerozdělené. Či to není možné?

všechny předměty smyslů od sebe navzájem, je otázka,

Vždyť to, co je jedno a totéž a nerozdělené, je schopné

čím vlastně vnímáme, že se od sebe liší. Zajisté nutně

v možnosti přijímat v sebe protivy, nikoli však ve sku­

smyslem; neboť jsou to smyslové předměty. Z toho také

tečnosti, nýbrž se činností rozděluje a nemůže pak být

vyplývá, že maso není posledním čidlem; sice by pak roze­

zároveň bílé i černé, takže rovněž nemůže v sebe přijímat

znávající smysl musel rozlišovat předmět tím, že bv se

a n i příslušné tvary, je-b právě toto vnímáním a myšle­

ho dotýkal. Ani nemůžeme různými smysly rozeznávat,

n í m . Spíše je to jako s bodem, na který tu někteří pouka­

že sladké je něco jiného než bílé, nýbrž obojí nutně může

zují;-ten je také jeden a týž i rozdělený, podle toho,

být poznáváno jenom něčím jedním. Jinak by jejich růz-

uvažuje-li

8e

jako jedna značka, nebo jako dvě. Pokud

O DUŠI

258

KNIHA TRETl

259

tedy rozeznávající smysl je nerozdělený, je jednotný

stejným. Ale potom by měli zároveň mluvit také o kla­

a činný současně, pokud však je rozdělený, není jednotný.

mu, neboť ten je živým bytostem vlastnější a v něm duše

Neboť užívá téže značky současně dvakrát. Pokud tedy

prožije většinu svého života. Proto, jak někteří praví,

užívá konečného bodu za značky dvě, rozeznává dvojí,

bud všechny jevy jsou nutně pravdivé, anebo klam je

a to rozdělené, poněvadž je rozdělen; pokud však ho užívá

dotyk nestejného, poněvadž to je opak poznávání stejné­

jen za jednu, tvoří také jednotu a je činný zároveň.

ho stejným. Ale zdá se, že jak klamné, tak správné po­

Tak tedy je objasněn počátek, o němž říkáme, že ži­ vočich je jím schopen vnímat.

znávání protiv se děje stejně. Je tedy zřejmé, že vnímat a poznávat není totéž. Neboť jednoho jsou účastni všichni živočichové, druhého jenom někteří. Ale ani myšlení není totéž co vnímání, myšlení,

3. K A P I T O L A

[Obrazivost]

které může být správné a nesprávné; správné, když se projevuje jako rozumnost, vědění a pravdivé mínění, ne­ správné, Když se projevuje jako opak toho. Vždyť vjem

Ježto se duše určuje hlavně dvěma znaky, jednak míst­

vlastních předmětů každého smyslu je vždycky pravdivý

ním pohybem, jednak myšlením, rozeznáváním a vnímá­

a je možný u všech živočichů, ale myšlení může být také

ním, může se zdát, že myšlení a poznávání je jaksi vní­ máním — neboť duše oběma těmito činnostmi rozeznává

nesprávné a vyskytuje se jen u těch bytostí, které mají rozum.

a poznává něco z toho. co je. Alespoň staří míní, že pozná­

Obrazivost totiž je něco jiného než vnímání a myšle­

vání je totéž co vnímání, jak se vyjádřil také Empe-

ní, ačkoli není bez vnímání a bez ní zase není mínění.

doklés:

Že to však není stejný projev myslící mohutnosti jako mínění, je zřejmé. Projev obrazivosti totiž je v naší moci

Potřeba chvíle jak žádá, tak důmysl u bdí roste.

a nastává, kdykoli chceme •— neboť je možné si něco po­ stavit před oči, jako činí ti, kdo si sestavují určité obraz­

A na jiném místě praví:

ce, aby si něco vštípili v paměť —, kdežto mínění není v naší moci; je totiž bud správné, nebo nesprávné. Mimo­

...proto též stále myšlenky jejich se mění...

to, kdykoli míníme, že něco je hrozné nebo strašné, ihned jsme vzrušeni a podobně, je-li něco odvážné. Co se však

A totéž vyjadřuje i výrok Homérův:

týče obrazivosti, tu se chováme tak, jako když něco hrozného nebo odvážného pozorujeme na obraze.

Takový zajisté duch je...

Ale i samo mínění má různé druhy, totiž vědění, domněnku a rozumnost a jejich opak, o jejichž rozdílu

Všichni tito mužové se domnívají, že myšlení je něco tělesného zrovna tak jako vnímání, a jak jsme vyložib již na počátku této rozpravy, že stejné se vnímá i poznává

bude pojednáno v jiné úvaze. Se t e . ° ý^ myšlení, ježto se liší od vnímání a zdá se, ze jc jednak obrazivostí, jednak míněním, bude nutno

260

O DUŠI

promluvit nejprve o obrazivosti a potom o té druhé du428 ševní činnosti. Když tedy obrazivost je to, čím, jak říká­ me, vzniká v nás jakýsi obraz jevu, a když toho slova neužíváme v přeneseném smyslu, je to nějaká jednotná mohutnost nebo schopnost, kterou rozeznáváme a správně či nesprávně soudíme? Takové jsou smysl, domněnka, vědění a rozum. Z další úvahy však vyplývá, že obrazi­ vost není smyslem. Smysl je bud mohutnost, nebo čin­ nost, například zrak a skutečné vidění, ale něco se zje­ vuje, i když žádné z nich tu není, například ve snu. Dále smysl je tu stále, obrazivost nikoli. Kdyby skuteč­ nost smyslu a obrazivosti byla táž, všechna zvířata by měla obrazivost; zdá se však, že nemají, například mra­ venec nebo včela nebo červ. Mimoto vjemy jsou vždycky pravdivé, představy však bývají většinou klamné. Nadto

KNIHA TŘETÍ

261

vztahuje na něco jiného než na to, na co se vztahuje vjem. Myslím to tak, že představa by byla spojením mí­ nění a vjemu bělosti, nikoli ovšem mínění dobra a vjemu b bělosti, a že by tedy představa byla míněním o tom, co se vnímá, a to vnímá ne mimotně. Máme však také klamné představy o věcech, o nichž máme zároveň správné mí­ nění. Tak se nám například Slunce jeví široké jednu sto­ pu, ačkoli jsme přesvědčeni, že je větší než Země. Z toho by tedy vyplývalo, bud že jsme my, zatímco věc zůstala táž, odložili správné mínění, které jsme o ní měli, a ne­ zapomněli jsme na ně, aniž jsme byli přesvědčeni o ji­ ném, anebo že by mínění, máme-li je ještě, bylo zároveň správné i mylné. Ale mylným by se stalo jen tehdy, kdyby se věc nepozorovaně byla změnila. Proto obrazivost není žádnou z těch mohutností, ani není jejich spojením.

říkáme, že předmět vnímání se nám jeví například jako

Ježto pak pohyb jedné věci uvádí do pohybu věc

člověk nikoli tehdy, když jej přesně vidíme, nýbrž spíše

druhou a představa, jak se zdá, je druhem pohybu a ne­

tehdy (ať je představa pravdivá nebo klamná), když naše

vzniká bez vjemu, nýbrž jen ve vnímající bytosti a týká se

vnímání není tak přesné. A jak jsme řekli již nahoře,

vnímatelného předmětu, a ježto pohyb může být způso­

obrazy viděných předmětů se nám zjevují i tehdy, když

ben skutečným vjemem, a pak se nutně vjemu podobá,

oči jsou zavřeny.

tedy tento pohyb není asi možný bez vnímání, ani není

Ale obrazivost není žádná z těch mohutností, které postihují vždy pravdu, jako například vědění nebo ro­ zum. Neboť představa může být také klamná. Zbývá tedy uvážit, zdali je to mínění; to je totiž jak pravdivé, tak klamné. Ale s míněním souvisí víra — neboť ten, kdo má nějaké mínění, nemůže tomu nevěřit —, a víru nemá žádné zvíře, obrazivost však mají mnohá. (Dále s kaž­ dým míněním souvisí víra, s vírou přesvědčení, s pře­ svědčením rozumová schopnost; některá zvířata však mají sice obrazivost, ale rozumovou schopnost nemají.) Je tedy zřej-mé, že představa není ani míněním, spojeným s vjemem anebo vjemem způsobeným, ani sjednocením mínění a vjemu; to vysvítá také odtud, že se mínění ne-

u bytostí nevnímajících; bytost pak, která jej má, mnoho jim působí i trpí, a on sám bývá jak správný, tak klamný. Příčiny toho jsou tyto: Vjem vlastních předmětů je prav­ divý nebo alespoň co nejméně klamný. Za druhé se však týká toho, čemu se vnímané vlastnosti přisuzují; a tu již je možný omyl. Neboť se nemýlíme v tom, že něco je bílé, ale mýlíme se v tom, zda to bílé je tato nebo nějaká jiná věc. A za třetí vjem se týká společných vlastností, jez jsou spojeny s těmi vlastnostmi, které tvoří vlastní předměty smyslů, míním například pohyb nebo veli­ kost, při jejichž vnímání je možno nejspíše se zmýlit. ^ 0 k ^ P a k' který vzniká skutečným vnímáním, bude rovněž tak různý, ježto vzniká z tohoto trojího vjemu.

263

O DUŠI

KNIHA TŘETl

První totiž bude pravdivý, bude-li vjem současný, druhé

nazývám to, čím duše myslí a soudí — není co do sku­

mohou být klamné, ať vjem je současný nebo není, zvláště

tečnosti ničím, dokud nemyslí. Tím je také odůvodněno,

262

tehdy, když jeho předmět je vzdálen. Když tedy obrazi­

že není smíchán s tělem; neboť tak by nabýval též nějaké

vost neobsahuje nic jiného než to, co bylo uvedeno, a je

takové vlastnosti, bud by byl studený, nebo teplý, anebo

skutečně tím, co bylo uvedeno, pak asi obrazivost je po­

by měl také nějaké ústrojí, jako je ústrojí smyslové. Než

hybem, který bývá vyvoláván skutečným smyslovým

takového tu nic není. A proto mají pravdu ti, kdo prohlá­

vjemem.

sili, že duše je místem tvarů, ovšem nikoli celá, nýbrž je­

Ježto pak zrak je smyslem nejpřednějším, dostalo se také obrazivosti jména od světla, poněvadž bez světla

nom myslící, a tvary v ní nejsou ve skutečnosti, nýbrž v možnosti.

není vidět. A poněvadž představy se trvale vtiskují a po­

Že však neměnnost mohutnosti smyslové a rozumové

dobají se vjemům, mnoho živočichů podle nich jedná,

není stejná, dosvědčují čidla a vnímání: Smysl totiž ne­

jedni proto, že nemají rozum, jako zvířata, a druzí proto,

dovede vnímat po příliš silných dojmech, například sly- b

že jejich rozum bývá někdy zatemněn vášní nebo nemocí

šet zvuk po velikém hluku, ani vidět nebo čichat po

nebo spánkem, jako u lidí. Tolik tedy budiž řečeno o obrazivosti, co je a na čem

ostrých barvách nebo vůních; ale rozum, kdykoli myslil o něčem, co vyžadovalo úporné myšlení, o nic hůře ne­ chápe věci snadnější, ba chápe je ještě lépe, ježto smyslo­

se zakládá.

vá mohutnost není bez těla, kdežto rozum je od něho 4. K A P I T O L A

[Rozum] Co se týče části, kterou duše poznává a myslí, ať je to část od těla rozdílná vůbec, nebo jen co do určení, nikoli co do rozsahu, je třeba zkoumat, který je její rozlišující znak a jak asi myšlení vzniká. Je-li myšlení jako vnímání, pak je

oddělen. A i když rozum pochopí své předměty a stane se jimi tak, jako se vědoucím nazývá ten, kdo je jím ve skuteč­ nosti — a to se stává tehdy, když již sám ze sebe může být činný —, je sice i tehdy ještě jaksi v pouhé možnosti, ale nikoli tak, jako dříve, dokud se ještě ničemu nenaučil a nic nepoznal. Potom i sám sebe může myslit.

to asi jakési dráždění tím, co je myslitelné, nebo něčím

Jako veličina je něco jiného než být veličinou a jako

takovým 4 Je tedy nutné, aby rozum byl neměnný, ale pro

voda je něco jiného než být vodou — a tak je to u mnoha

tvar vnímavý, a v možnosti aby byl takový a takový, ale

jiných věcí, avšak nikoli u všech, ježto u některých je to

aby nebyl to a to a k myslitelnému jsoucnu aby se měl

totéž —, tak také bytnost masa a maso rozeznává duše

tak, jako se má smyslová mohutnost k vnímatelným

různou mohutností anebo alespoň různě činnou. Maso

předmětům. Je tudíž nutně, ježto myslí všechno, nesmí-

totiž není bez látky, nýbrž je jako tuponosé — určitý

chaný, aby to, jak praví Anaxagorás, ovládal, to je aby

tvar v určité látce. Proto duše smyslovou mohutností

poznával. Neboť to, co se cizího spolu vtírá, zadržuje

rozeznává teplé a studené a vůbec všechny vlastnosti,

a odmítá. A tak jeho přirozenost není žádná jiná, než že

které v určitém poměru náležejí masu; ale bytnost masa

je mohutností. Tudíž takzvaný rozum duše — a rozumem

rozeznáváme jinou mohutností, která je od smyslové

O DUŠI

KNIHA TŘETl

bud oddělena, anebo je tu alespoň takový poměr jako

5. K A P I T O L A

264

u křivky, když se napřímí. Naopak u odtažitých předmětů je přímé jako tuponosé, neboť je tu vždy spojeno s něčím

265

[Činný a trpný rozum]

rozsažným; jejich bytí však je něco jiného, jako být

Poněvadž v celé přírodě u každého druhu bytostí jedno je

přímkou je něco jiného než přímka; neboť je třeba to

látkou — ta pak u všeho možností — a druhé je příčinou

pokládat za dvojí. Tedy i duše to rozeznává různou mo­

a působícím činitelem, poněvadž všechno působí, jako je

hutností nebo alespoň různě činnou. A vůbec podle toho,

například v poměru umění k jeho látce, nutně také v duši

jak předměty myšlení jsou odlučitelné od své látky, tak

jsou tyto rozdíly. Rozum je vskutku jednak takový, že se

i činnost rozumu.

stává vším, jednak takový, že jako jakási zdatnost všech­

Je-li však rozum něco jednoduchého a neměnného

no působí, jako například světlo. Neboť i světlo jistým

a s ničím nemá nic společného, jak praví Anaxagorás,

způsobem činí barvy jen možné barvami skutečnými.

otáže se snad někdo, jak bude myslit, když myšlení zna­

A tento činný rozum je oddělen od těla, je neměnný a

mená druh trpnosti. Neboť dvě věci mají něco společného

nesmíchaný, jeho podstatou je skutečná činnost. Činná

jen potud, pokud, jak se zdá, je jedna činná a druhá trp­

stránka je totiž vždycky vyšší než stránka trpná a hybná

ná. Dále je možno se tázat, zda i rozum sám je předmětem

příčina hodnotnější než látka. Skutečné vědění je pak

myšlení. Neboť není-b myslitelný jinak než jen na základě

totožné se svým předmětem; vědění možné je sice v jed­

rozumové stránky a je-li myslitelné s ním jednoho druhu,

notlivci časově dříve, ale v celku všeho není dříve, a to

bud i ostatní bytosti budou mít rozum, anebo bude v něm

ani časově; neboť nelze předpokládat, že rozum někdy

něco přimícháno, co jej činí myslitelným jako věci ostatní.

myslí, někdy nemyslí. Ale jen, je-li oddělen, je činný ro­

A co se týče trpnosti na základě něčeho společného,

zum tím, čím je, a jen tento je nesmrtelný a věčný. Přesto

bylo vyloženo již nahoře, že rozum v možnosti je v jisté míře myslitelnými předměty, ale ve skutečnosti není ni430 čím, dokud nemyslí. Je třeba představit si to tak jako

však si na nic nevzpomínáme, ježto tento rozum je sice nepřístupný "změně, ale rozum trpný je pomíjivý a bez něho duše nemyslí nic.

u desky, na které ve skutečnosti není nic napsáno. Tak je tomu i s rozumem. Též on je mysbtelný tak jako mysli­ telné vůbec. Neboť u bytostí bez látky myslící a myšlené je totéž; vědění, získané zkoumáním toho, co vidíme, a předmět tohoto vědění jsou totiž totožné. Ovšem je třeba ještě vyzkoumat, proč rozum nemyslí stále. Z věcí, které mají látku, je každá předmětem myšlení jen jako možnost. A tak je nutno předpokládat, že ty věci rozum

6. K A P I T O L A

[Myšlení] Myšlení jednoduchých předmětů se omezuje na to, v čem není omyl. Tam však, kde je omyl a pravda, je již jakási vazba myšlenek jakoby v jednotu, jak řekl Empedoklés, že

nemají — neboť rozum je mohutnost bez látky pro takové věci —, kdežto rozum sám v sobě chová předmět myšlení.

- ze země ve velkém množství vyrostly bez krku hlavy, které pak láskou byly spojovány.

266

267

O DUŠI

KNIHA TŘETÍ

Tak bývají spojovány také jednotlivé předměty myšlení,

čin, poznává to sebe sama, je skutečností a něčím samo­

například neúměrnost a průměr. Vztahuje-li se myšlení

statným.

b na minulost nebo na budoucnost, tvoří se vazba tím, že

Soud je výpověď o něčem, jako například klad, a je

se přimýšlí i čas. Omyl totiž je vždy ve vazbě, jako když

vždy buď pravdivý, nebo mylný. Ale u rozumu tomu vždy

se ve větě spojí bílé s nebílým jako nebílé. Tu však všude

tak není, nýbrž jeho poznání, co je z hlediska bytnosti

je možno mluvit i o odluce. Ovšem omyl nebo pravda je

to a to, je pravdivé, ale nikoli již jeho soud o něčem;

nejen ve větě, že Kleón je bílý, nýbrž také ve větě, že ta­

jako totiž vidění vlastního předmětu zraku je pravdivé,

kový byl nebo bude. To, co tu tvoří jednotu, je pokaždé

kdežto soud, zda například to bílé tam je člověk či není,

rozum. Ježto však také jednotné musíme chápat v dvo­

není vždy pravdivý, tak je tomu i u všech předmětů

jím smyslu, buď jako možné, nebo skutečné, nic nepře­

bez látky.

káží, abychom si jednotné nemyslili, jako si například myslíme délku — která ve skutečnosti je něčím jednot­ ným —, a nemyslili ji v jednotném case. Nebot čas, po­ dobně jako délka, je dělitelný a jednotný. Nelze tedy ani říci, co se v každé polovici času myslí; neboť není-b odluka provedena, je tu polovice jen v možnosti. A mysb-li se každá polovice zvlášť, rozděluje se zároveň i čas; a po­ tom jsou to zároveň délky dvě. A myslí-li se předmět jako složený ze dvou částí, myslí se také v čase, který na kaž­ dou z nich připadá. To však, co sice nikoli co do kvan­ tity, nýbrž co do bytostného tvaru je nedílné, myslí se ta­ ké v nedílné době a nedílnou mohutností duše. Jen na­ hodile, ne samo o sobě, je dělitelné to, čím se myslí, a také čas, v kterém se myslí. Neboť i v těchto věcech je něco ne­ dílného, ale asi též od nich neodlučného, co čas i délku činí jednotnými. A to je stejně ve všem, co je nepřetržité co do času a délky. Bod však a každé rozhraní a vůbec všechno, co je takto nedílné, je možno objasnit opakem toho. A podobný poměr je i ve všem ostatním, například tážeme-li se, jak se poznává špatné nebo černé; poznává se totiž právě jaksi podle své protivy. Je však třeba, aby to, co poznává, bylo možností a aby mělo poznání jedné z protiv. Jestliže však v něčem není žádná protiva pří-

7. K A P I T O L A

[Různé duševní činnosti] Skutečné vědění je totožné se svým předmětem. Možné vědění je sice v jednotlivci časově dříve, v celku všeho však ani časově nikoli. Neboť všechno, co vzniká, vzniká z toho, co je skutečné. Tak zřejmě i vnímatelný předmět vnímací mohutnost činí skutečnou; tím se totiž nepo­ rušuje ani nemění. Proto je to jen jiný druh pohybu; ne­ boť pohyb je uskutečňování nedokonaného, kdežto prostá skutečnost dokonaného je něco jiného. Vnímání je tedy možno srovnat s pouhým mluvením a myšlením. Jakmile však pocit je libý nebo nelibý, tu duše, jako by souhlasila nebo odpírala, žádá nebo odmítá. A cit bbosti a nelibosti spočívá v činnosti, kterou projevuje vnímavé ústředí vzhledem k dobru nebo zlu jako takovému. A z hlediska činnosti odmítání je totéž co žádost, žádací mohutnost pak se nerůzní od odmítači nebo naopak, ani od mohut­ nosti vnímací; co do bytí jsou však rozdílné. Pro myslící duši jsou představy jakoby vjemy. Jak­ mile však v nich uzná, nebo popře dobro či zlo, pak je buď odmítá, nebo si je žádá. Proto duše nemyslí nikdy béz představy.

268

O DUŠI

KNIHA TŘETl

269

Čím duše rozeznává rozdíl mezi sladkým a teplým,

by je bez masa, v němž tupost je. Tak myslí i matema­

vyložili jsme sice již nahoře, ale objasněme to ještě takto.

tické předměty jako samostatné, když je myslí, ač samo­

Je totiž vskutku jakási jednotná mohutnost, ale jednotná tak, jako rozhraní. Neboť jako vzduch nějak působí na zornici a ta zase na něco dalšího, tak je i u sluchu. Poslední však, co vnímá, je jedno a jedno je i ústředí, i když z hle­ diska bytí je tu více složek. A tak i uvedené mohutnosti

statné nejsou. Vůbec rozum, když skutečně myslí, je tím, čím jsou jeho předměty. Může-li však mysbt něco o sobě, aniž sám je oddělen od rozlohy, či ne, bude třeba zkoumat později.

jsou co do poměru a počtu jedno a mají se k sobě tak jako ty vjemy zraku a sluchu. Neboť jaký je rozdíl v tom, tážeme-li se, jak duše rozeznává to, co je nestejnorodé, a jak rozeznává to, co je protivné, například bílé a čer­ né? Řekněme, že A je bílé, B černé a že jako se má A ku B, tak se má C ku D. Tedy také obráceně. Jsou-li tudíž C a D v jednom předmětu, bude jejich poměr jako mezi A a B, které tvoří úplnou jednotu, ač jejich bytí není tob též; a stejně bude i u oněch mohutností. A tentýž poměr bude, znamená-b A sladké a B bílé. Co se týče tvarů, myslí je rozum v představách, a po­ něvadž v těchto má určeno, co je třeba si žádat a čemu se vyhýbat, bývá i bez vnímání uváděn v pohyb, kdykob se zabývá představami. Tak například někdo pozoruje oheň pochodně, a poněvadž vidí, že se pohybuje, poznává spo­ lečným smyslem, že se blíží nepřítel. Někdy rozum před­ stavami nebo myšlenkami, jež jsou v duši, jako by zra^ kem usuzuje a uvažuje o budoucnosti vzhledem k pří­ tomnosti; a když řekne, že tam, v budoucnosti, je pří­ jemnost nebo nepříjemnost, vyhýbá se tomu nebo si to žádá již v přítomnosti; a tak činí v jednání vůbec. Ale také to, co se nevztahuje na jednání, pravda a omyl, nále­ ží k témuž druhu jako dobro a zlo; rozdíl tu je jen v tom, že platnost oněch je naprostá, těchto vztažná. Odtažitá určení však rozum myslí tak, jako tuponosé. Myslí-li je totiž jako tuponosé, nemyslí je jako samostat­ né; kdyby je však někdo skutečně myslil jako tupé, myslil

8. K A P I T O L A

[Poznávání] Nyní tedy v hlavních rysech shrňme to, co bylo o duši řečeno, a opakujme, že duše je nějak vším, co je. Veškeré jsoucno je totiž bud předmětem vnímání, nebo předmětem myšlení. Vědění pak jistým způsobem obsahuje všechno to, co je možno vědět, a vjem obsahuje to, co lze vnímat. Ale je třeba ještě zkoumat, jak to obsahují. Vědění a vnímání se dělí vzhledem k předmětům; jedno je vzhledem k možnému působení předmětů mož­ né, druhé vzhledem k jejich skutečnému působení je sku­ tečné. Vnímací a poznávací mohutnost duše je v mož­ nosti totožná s předměty, tato s předmětem poznání čdi vědění, ona s předmětem vnímání. To pak jsou nutně bud věci samy, nebo jejich tvary. Ale věci samy to být nemohou; neboť v duši není kámen, nýbrž jen jeho tvar. Duše je tedy jako ruka; neboť jako ruka je nástrojem nástrojů, tak rozum je tvarem tvarů a smysl je tvarem toho, co je přístupno vnímání. Ježto pak, jak se zdá, žádná věc nemá samostatné bytí mimo vnímatelné rozlohy, jsou myshtelné tvary v tvarech vnímatelných, jak ty, které nazýváme odtazvtými, tak i všechny stavy a vlastnosti smyslových před­ mětu. Proto bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat; kdykoli přemýšlíme, je nutno přemýšlet zároveň

270

O DUŠI

KNIHA TŘETÍ

271

s představou. Představy jsou totiž jakoby vjemy, jenže

duše jak určením, tak působností. A tuto odtrhovat by

bez látky. Ale obrazivost je přece jen něco jiného než klad

bylo nerozumné. Neboť v rozumné části vzniká vůle,

a zápor; neboť pravda a omyl spočívá ve vazbě myšlenek.

v nerozumné žádost a odvaha; jestliže se pak duše roz­

Ale čím se pak bší počáteční obsahy myšlení od představ?

kládá na tři části, je žádostivost v každé z nich. A tak

Jistě ani ony, ani ostatní nejsou představami, ale ovšem

také vzniká otázka, kterou chceme nyní řešit, totiž, co

nejsou ani bez představ.

je to, co živé bytosti dává místní pohyb. Neboť pohyb, který spočívá v přibývání a ubývání a který mají všechny bytosti, má, jak se zdá, původ vé složce plodivé a vyži­

9. K A P I T O L A

[Počátek místního pohybu] Duše živočichů se určuje dvěma mohutnostmi, jednak soudností, která je úkonem rozumu a smyslu, a jednak

vovací, která je u všech. O tom však, co se týče dýchání, spánku a bdění, bude třeba uvažovat ještě později, neboť i v tom je nemalá obtíž. Ale tu musíme uvažovat o místním pohybu a pojednat o hybném činiteli, který živou bytost k postupnému pohybu uschopňuje.

tím, že působí místní pohyb. To, co jsme uvedli o smyslu

Je zřejmé, že jím není mohutnost vyživovací. Neboť

a rozumu, snad stačí. Je však třeba ještě zkoumat, která

pohyb tohoto druhu se děje vždy za nějakým účelem,

duševní stránka asi je hybným činitelem, zda je to totiž

a to bud s pomocí obrazivosti, nebo žádostivosti; nepo­

nějaká část duše oddělená rozsahem či jen určením, anebo

hybuje se totiž žádná bytost, která si něčeho nežádá

zda je to duše celá; a je-li to jen nějaká část, tedy zda je

nebo se něčemu nevyhýbá, nepřihlížíme-li ovšem k pohy­

to nějaká zvláštní část mimo ty, které se obyčejně uvá­

bu vynucenému násibm. Kromě toho by pak i rostliny

dějí a o nichž tu byla řeč, či je některou z nich. A tu

byly schopny takového pohybu a měly by pro něj nějaké

hned vzniká otázka, jak máme pojímat části duše a kolik

ústrojí.

jich je. Zdá se totiž, že v jistém smyslu je jich nesčetné

Stejně není oním činitelem ani složka vnímavá. Ne­ boť mnozí živočichové sice mají smyslové vnímání, ale místo nemění a jsou nehybní. Když tedy příroda nečiní nic bezúčelného ani neopomíjí nic, co je nutné, nehledíme-li ke zrůdám a bytostem nevyspělým, a ježto zmínění živočichové jsou vyspěb a nejsou zakrnělí, čehož důka­ zem je jejich schopnost plodit a to, že mají dobu rozkvětu a odumírání, pak by měb také ústrojí pro místní pohyb.

množství, a nikoli jen ty, o nichž někteří mluví, když duši rozdělují na rozumovou, vznětlivou a zádavou, a druzí jen na rozumnou a nerozumnou. Neboť podle dělítek, podle nichž je rozdělují, objeví se ještě jiné části, které jsou ještě více rozdílné než ony a o nichž jsme již mluvili, totiž část vyživovací, kterou mají i rostliny, i všichni živočichové, a část vnímavá, kterou nelze jen tak pokládat za nerozum­ nou nebo rozumnou. Dále je tu obrazivost, která se co do bytí bší ode všech, ale předpokládáme-li oddělené části duse, působí značnou obtíž, když nevíme, s kterou z nich je totožná, anebo od které se různí. Kromě toho je tu žádostivost, která se bší, jak se zdá, ode všech částí

Ale tím hybným činitelem není ani myšlení, ani takzvaný rozum. Neboť obsahem myšlení teoretického rozumu není jednání, ani tento rozum neříká nic o tom, čemu je třeba se vyhýbat anebo «o-je třeba vyhledávat, kdežto pohyb je vždy j e r / u toho, kdo se něčemu vyhýbá

272

O DUŠI

KNIHA TŘETÍ

273

-t-

nebo je vyhledává. A i tehdy, když něco takového zkou­

na základě toho pohybuje také úvaha, poněvadž jejím

má, nenařizuje tím ještě ihned, že si to máme žádat, nebo

počátkem je ono žádané. Ani obrazivost, když pohybuje,

že tomu máme odpírat; například často přemýšlí o něčem

nepohybuje bez žádostivosti. Vskutku tedy je přece jen

strašném nebo příjemném, aniž přikazuje, že se toho má-

jeden hybný činitel, a to je žádostivost. Neboť i kdyby

433 me bát, ale hýbe se tu srdce, a je-li to něco příjemného,

byb činitelé dva, totiž rozum a žádostivost, byly by po­

kterási jiná část. Ba i když rozum nařizuje a úvaha člově­

hyby od nich vycházející stejného druhu. Takto se však

ku říká, že se má něčemu vyhýbat, přece člověk často ne­

zdá, že rozum nepohybuje bez žádostivosti; neboť vůle

vykoná příslušný pohyb, nýbrž jedná podle míry své žá­

je žádostivostí. Když se tedy pohyb děje podle rozumové

dosti, jako například člověk nezdrženlivý. A vůbec mů­

úvahy, děje se i podle vůle. Žádostivost však pohybuje

žeme pozorovat, že ten, kdo zná lékařskou nauku, nedo­

i proti rozumové úvaze; neboť žádost je druh žádosti­

vede ještě léčit, protože o činnosti podle vědění rozho­

vosti.

duje něco jiného, a nikoli vědění samo.

A tak rozum si vede vesměs správně, kdežto žádosti­

A konečně ani žádostivost není rozhodující pro tento

vost a obrazivost správně i nesprávně. Proto sice pohyb

druh pohybu. Neboť lidé zdrženliví, ač mají také nějaká

vychází vždy od něčeho žádaného, ale to je buď skutečné,

přání a žádosti, přece nečiní to, po čem touží, nýbrž po­

nebo jen zdánlivé dobro; avšak také ne každé dobro, nýbrž

slouchají rozum.

jen to, které je cílem jednání a které může být tak, ale 10.

KAPITOLA

[Žádostivost] Jak se zdá, hybnými činiteli jsou tyto dvě mohutnosti, bud žádostivost, nebo rozum, pokládáme-b obrazivost za jakýsi druh myšlení; neboť lidé se často i proti lepšímu vědění řídí představami a ostatní živočichové nemají vů­ bec myšlení ani usuzování, nýbrž jen obrazivost. Tedy tito dva činitelé, rozum a žádostivost, působí místní po­ hyb, a to rozum, který účelně usuzuje a který vede k to­ mu, co má být konáno, čili rozum praktickýispd teoretic­ kého se bší právě účelem a cílem. Také žádostivost zcela směřuje k účelu; neboť to, na co se vztahuje žádostivost, je počátkem činnosti praktického rozumu; konečný cíl je počátkem jednání. A tak se důvodně zdá, že hybným či­ nitelem jsou tyto dvě složky, žádostivost a praktická úvaha. Vlastně je to něco žádaného, jež pohybuje, a teprve

i jinak. Je tudíž zřejmé, že pohyb působí taková mohutnost duše, zvaná žádostivost. Rozdělujeme-li vsak duši na b části a tyto rozlišujeme a třídíme podle mohutností, je jich velmi mnoho, totiž část vyživovací, vnímavá, mysbcí, uvažovací, a mimo to ještě žádostivost. Neboť mezi nimi je-rozdíl ještě větší než mezi částí zádavou a vznět­ livou. Snahy si však často navzájem odporují, a to tehdy, když si odporují rozum a žádosti, a to bývá u bytostí, které mají smysl pro čas — neboť rozum vzhledem k bu­ doucnosti přikazuje dát sc na jednu stranu, žádost se však vzhledem k přítomnosti vzpírá a táhne na stranu druhou; to totiž, co se jí v přítomném okamžiku jeví pří­ jemným, zdá se jí naprosto příjemným a naprosto dob­ rým, poněvadž nevidí budoucnost —. Podle toho hybný činitel je asi co do druhu jeden, totiž žádostivost jako žádostivost, ale především je to předmět žádostivosti —

274

O DUŠI

neboť ten pohybuje, aniž se pohybuje sám, a to jako před­ mět myšlení nebo smyslového představování —, co do počtu je však hybných činitelů více. Je tu tedy třeba rozeznávat trojí složku, jedna je po­ hybující, druhá je nástrojem pohybu a třetí je pohybo­ vána. Pohybující je zase něco dvojího, jedno je samo ne­ hybné, druhé je pohybující a pohybované. Nehybné je dobro jako cíl jednání, pohybující a pohybované je žá­ dostivost — neboť to, co žádá, je pohybováno, pokud žádá, a žádostivost je zároveň jakýsi druh pohybu, pokud je uskutečňováním cíle —, a konečně pohybované je ži­ vočich. Ale ústrojí, kterým žádostivost působí pohyb, je již něco tělesného; proto je třeba o něm uvažovat tam, kde se pojednává o společných výkonech těla a duše. Ale abychom se tu zmínili alespoň o hlavní věci, hybný činitel ústrojný je tam, kde začátek a konec je jedno a totéž, jako je například u stěžejí. Neboť tu je vy­ puklá a dutá část, z nichž jedna tvoří konec a druhá za­ čátek; proto také jedna je v kbdu, kdežto druhá se pohy­ buje. Obě části jsou sice co do určení různé, ale co do roz­ sahu jsou od sebe neodlučitelné, ježto se každý pohyb děje strkem a tahem. Je proto nutno, aby tu jako v kruhu bylo něco pevného a odtud aby se pohyb začínal. Všeobecně tedy, jak bylo řečeno, platí věta, že živá bytost má schopnost vlastního pohybu potud, pokud má žádostivost. Ale žádostivost není bez obrazivosti, která vůbec je bud povahy rozumové, nebo smyslové. Té jsou účastna i zvířata.

I

KNIHA TŘETÍ

275

je možno, aby měli obrazivost a žádost, či ne. Neboť se zdá, že mají cit libosti a nebbosti. Mají-li však tyto, mají nutně také žádost. Ale jak je možné, že mají obrazivost? Snad jako se neurčitě pohybují, tak i ona v nich sice je, ale v neurčité míře. Jak bylo řečeno, smyslovou obrazivost mají i ostatní živočichové, ale obrazivost, která uvažuje, mají jen by­ tosti rozumné. Neboť máme-li konat to, či ono, je již úkonem rozumné úvahy. A poněvadž tato vyhledává to, co je cennější, je jí potřebí také jednoho měřítka, a proto je i s to, aby více představ spojila v jedno. To je také příčinou, proč zvířata, jak se zdá, nemají mínění; nemají totiž představu vyplývající z úsudku, kterou mínění v so­ bě zahrnuje. Proto žádost nezahrnuje v sobě schopnost uvažovat, ba někdy vítězí i nad vůlí a unáší ji s sebou. Někdy však opět vůle, jako nadzemská sféra, strhuje žádost, ačkoli v přírodě je vždycky silnější a pohybuje vyšší sféra; také jedna žádost unáší druhou, kdykoli ovládne nezdrženlivost. A také je tu možný trojí pohyb. Ale poznávací složka nebývá pohybována, nýbrž je v klidu. Ježto se pak mínění a myšlení vztahuje jednak na to, co je obecné, jednak na to, co je jednotlivé — v prvním případě totiž obecně praví, že člověk takový a takový má konat takové a takové věci, v druhém však jednotlivě praví, že toto zde je takové a já že jsem ta­ kový —, tak pohyb je působen míněním, jež se vztahuje na to, co je jednotlivé, nikoli míněním, jež se vztahuje na to, co je obecné, anebo jsou to obě mínění, ale tak, že

11.

KAPITOLA

[Poměr hybných činitelů duševních] Je však třeba ještě zkoumat, co je hybným činitelem u ne434 dokonalých živočichů, kteří majř^enom smysl hmatu, zda

jedno je více v klidu, druhé více pohybuje.

O DUŠI

276

12.

KAPITOLA

[Pořadí smyslů]

KNIHA TŘETÍ

277

má-b se živočich udržet. Neboť ostatní smysly, jako čich, zrak a sluch, vnímají něčím od sebe různým; ale to, co při bezprostředním dotyku nemá příslušný vjem, nemůže se

Vyživovací duši má nutně všechno, co žije, a má duši

jednak něčemu vyhnout, jednak něčeho dosáhnout a ne­

od svého vzniku až do svého zániku. Neboť všechno, co

bude se moci udržet při životě. Proto i chuť je druhem

má přirozený vznik, nutně roste, rozvíjí se a odumírá,

hmatu; neboť je zaměřena na potravu a potrava je hmatné

a to bez přijímání potravy je nemožné. Vyživovací mo­

těleso. Ale zvuk, barva a pach ani nevyživují, ani nepů­

hutnost je proto nutně ve všem, co se rodí a hyne.

sobí růst a ubývání. A tak i chuť je nutně druhem hmatu,

Ale není nutné, aby všechno živé mělo smyslové •

protože je smyslem pro to, co je hmatné a co vyživuje.

vnímání. Neboť hmat nemohou mít ani bytosti, jejichž

Tyto dva smysly jsou tedy pro živočicha nezbytné

tělo je jednoduché (a bez něho nemůže být žádný živo­

a je zřejmé, že bez hmatu být nemůže. Účelem ostatních

čich), ani ty, které nemohou přijímat tvar bez látky.

smyslů je, aby život podporovaly, a nemá je kterýkoli

Ale zvíře má nutně smyslové vnímání, jestliže příroda

druh živočichů, nýbrž jenom některé druhy, jako na­

nečiní nic nadarmo. Neboť všechno, co je od přiroze­

příklad ti živočichové, kteří se pohybují z místa na místo.

nosti, je účelné anebo je alespoň průvodním jevem účel­

Neboť mají-b se udržet, je potřebí, aby mohli vnímat ne­

ného uspořádání. Každé tělo tedy, které se pohybuje

jen dotykem, nýbrž i zdáli. A to je možno jenom tehdy,

b z místa na místo, by zahynulo a nedospělo by k účelu,

vnímá-li živočich prostředím, jež bývá měněno a pohy­

který mu byl přírodou vytčen, kdyby nemělo smyslové

bováno od vnímaného předmětu a od prostředí zase živo­

vnímání. Neboť jak by se živilo? Nepohyblivým bytostem

čich. Neboť jako předmět místně pohybující působí do

totiž k tomu účelu dostačuje to, z čeho vzrostly. Není však

jisté míry změnu, a když strčil do jiného, působí, že tento

možné, aby tělo mělo duši a rozum schopný rozeznávat,

strká zase dále, takže pohyb postupuje prostředím — prvé

ale aby nemělo žádný smyslový vjem, není-li nepohyblivé

pohybuje a strká, aniž je strkáno, kdežto poslední je

a má-li přirozený vznik. Ale neplatí to o tom, co nemá při­

strkáno, ale samo nestrká, u prostředí se však děje obojí,

rozený vznik. Neboť nač by to mělo vnímání? Snad že

a prostředí je mnoho — tak tomu bývá i u změny vlast- 435

by tak bylo lépe pro duši nebo pro tělo. Ale tu není ani

nosti, jenže to, co se tu mění, zůstává na témž místě.

jedno, ani druhé; neboť duše by tím nemyslela lépe a tělo

Jestliže například někdo ponoří předmět do vosku, pohy­

by tím nic nezískalo. Tudíž žádné tělo nemá duši bez

buje se tento jen potud, pokud onen je ponořován, kdežto

smyslového vnímání, leda nepohyblivé.

kámen se při podobném působení nehýbe vůbec a voda

Má-li však tělo ámyslové vnímání, je nutně buď

se zase pohybuje dále. Nejdále se ovšem pohybuje vzduch,

jednoduché, nebo smíšené. Ale jednoduché být nemůže;

a to činně i trpně, za předpokladu, že není přerušován

neboť by nemělo hmat, který nutně potřebuje. To je

a tyoří jednotný celek. Proto co se týče odrazu světla,

zjevné z této úvahy. Ježfo živočich je oduševněné tělo

F

a každé tělo je hmatné, hmatné pak je to, co se vnímá hmatem, je také potřebí, aby tělo živočicha mělo hmat,

dh ř í k a t ' Ž C V z d u c h ' P o k u d t v o ř í c e l e k ' přijímá účinek po o y a barvy předmětu, než že vnitřní světlo vychází z oci a odráží se n* světlém tělese. Vzduch pak bývá jed-

278

O DUŠI

KNIHA TŘETÍ

notný na něčem hladkém; ten tedy uvádí v pohyb zase

živočicha hubí snad jen nahodile, například když zároveň

zrak, jako kdyby do vosku byl vtlačen znak až na dno.

279

se zvukem nastane náraz a rána, anebo když věcmi, které vidíme a jež čicháme, jsou uvedeny v pohyb jiné, které ničí dotykem. Také chuť jako vlastnost má ničivý účinek

13.

jen potud, pokud je zároveň hmatná. Ale nadbytek hmat-

KAPITOLA

[Nutnost hmatu]

i

ných předmětů, jako tepla, chladna nebo tvrdosti, je pro živočicha zhoubný. Neboť nadbytek každého smyslového

Je zřejmé, že tělo živočicha nemůže být jednoduché, mí­

předmětu ničí čidlo, proto i nadbytek hmatného hmat,

ním například ohnivé nebo vzdušné. Neboť bez hmatu

který podmiňuje život; dokázali jsme totiž, že bez hmatu

nemůže mít ani jiné smysly; jak totiž bylo řečeno, každé

nemůže být žádný živočich. Ostatní smysly, jak bylo

oduševněné tělo je schopné hmatu. Všechny prvky sice

řečeno, má živočich nikoli jen k životu, nýbrž k jeho pod­

mimo zemi se mohou stát čidly, ale všechna tato čidla

poře a zdokonalení, například zrak, aby viděl, poněvadž

vytvářejí vjem jenom tím, že vnímají něčím jiným, totiž

živočich žije ve vzduchu nebo ve vodě a vůbec v tom,

prostředím. Činnost hmatu však spočívá v tom, že se do­

co je průhledné, chuť proto, aby v potravě cítil příjem­

týká předmětů samých; odtud má také jméno.

nost a nepříjemnost a podle toho aby zařizoval svou

Ovšem i ostatní čidla vnímají dotykem, ale prostřed­ nictvím něčeho jiného, jenom hmat, jak se zdá, přímo sám sebou. Proto žádné živočišné tělo nemůže být jen z prvků vlastních oněm smyslům. Ale ani ne jenom ze země. Neboť hmat je jakoby středem všeho hmatného a jeho čidlo je vnímavé nejen pro všechny rozdíly země, nýbrž i pro teplo a chladno, a vůbec pro všechno, co je hmatné. Proto nemůže vnímat kostmi, vlasy a podobnými částmi, b poněvadž jsou právě ze země. A z této příčiny také rostli­ ny, které se skládají jen ze země, nemají smyslové vní­ mání. Neboť bez hmatu není možno mít žádný jiný vjem, jeho čidlo se však neskládá ani jen Ze země, ani z některých jiných jednotlivých prvků. Je tedy patrno, že je to jediný smysl, jehož ztrátou živočichové nutně umírají. Neboť tento smysl jednak nemůže mít bytost neživá, jednak živočich kromě tohoto smyslu jiný nepotřebuje. Tím si také vysvětlíme, že ostatní smyslové předměty, jako barva, zvuk nebo pach, svým nadbytkem nehubí živočicha, nýbrž jeho čidla;

žádost i pohyb, sluch, aby přijímal zprávy, jazyk, aby jinému zprávy oznamoval.

280

I

O DUŠI

je-li postup

POZNÁMKY

281

POZNÁMKY

zkoumání... ještě v

mnoha jiných

naukách

tentýž

—

o metodách jednotlivých v ě d se Aristoteles zmiňuje podrobněji v V I . knize Metafysiky ( 1 . kap., uv. překlad, s.

(Číslice označují stránky)

165—168),

v I I . knize Druhých analytik (zvi. 1.—9. kapitola, u v . překlad, s. 75—78) a v I. knize Topik ( 1 . — 3 . kap., uv. překlad, s. 25 až 27). V Metafysice V I , 1 je důraz kladen spíše na rozdíl mezi meto­ dami jednotlivých věd. Podle základního zaměření tu Aristote­

počátek — řec. „ a r c h é " . K významu tohoto slova v řecké filozofii

les dělí v ě d y na poietické (týkající se tvoření), praktické (týka­

O vzniku a zániku, s. 133 (posl.

jící se jednání) a teoretické, jejichž vlastním úkolem je zkoumání

viz výše poznámky ke spisu

pozn. ke s. 60). Zde — j a k o nejčastěji — je míněn „ p o č á t e k " ve

a poznání daného předmětu. Mluví tu o „teoretické filozofii"

smyslu principu, j a k to také odpovídá základním myšlenkám

( „ h é theoretiké filosofiá"), k níž podle jeho výkladu patří zkou­

Aristotelovy psychologie. Duší ( „ p s ý c h é " ) totiž Aristoteles

mání přírody ( „ f y s i k e " ) , matematika a tzv. první filozofie, za­

nazývá princip života i jednotlivých fyziologických procesů

bývající se „ j s o u c í m jako j s o u c í m " ( „ o n hé o n " ) , tj. společnými

každého živého organismu, ať již je to rostlina, zvíře nebo člo­

principy všeho jsoucího. K teoretickým v ě d á m je zde nepřímo

věk. Tento princip má povahu aristotelského „ t v a r u " ( „ m o r f é " ) ,

řazena i psychologie, jak to naznačuje věta, podle níž „ z k o u m á ­

který je reálně neoddělitelný od příslušné látky ( „ h ý l e " ) , tj.

ní d u š e " ( „ p e r i psychés theórésai") náleží zčásti i badateli

od těla dané bytosti. (K „ t v a r u " a „ l á t c e " srov. výše na

o přírodě ( „ f y s i k o s " — srov. uvedený překlad, s. 166—167).

s. 132). Psychologie je tedy u Aristotela vlastně součástí bio­

Z jiného hlediska se v Metafysice V I , 1 rozlišují v ě d y na zvláštní, které „z podstaty spíše v y c h á z e j í " nebo si ji „ v z a l y

logie.

jako p ř e d p o k l a d " , a na v ě d y , které se zabývají právě jejím přirozenost — řec. „ f y s i s " . Srov. výše na s. 130 (první pozn. ke s. 59). z

nichž jedny... jsou

zkoumáním (srov. uv. překlad, s. 165). Metodu prvních charak­ terizuje Aristoteles j a k o „ n á v o d n o u " , tj. induktivní (indukce — „ e p a g ó g é " je pro Aristotela především analýzou lidské zkuše­

výhradně jejími

a

druhé skrze

ni jsou

také

v živých bytostech — toto rozlišení odpovídá z dnešního hlediska zhruba rozdílu mezi předmětem psychologie a předmětem fyzio­ logie.

nosti, j a k se obráží ve v ě d o m í o v ý z n a m e c h slov; je tu tedy jistý rozdíl proti indukci v pojetí novověké metodologie v ě d y ) . Metoda druhé skupiny tu však není nijak blíže osvětlena. Z Aristotelova výkladu v Druhých analytikách vyplývá, že k p o č á t k ů m a k podstatám nelze dojít ani indukcí, ani dedukcí,

„ c o to je?" — řec. „ t i esti". T í m t o slovním spojením vyjadřuje

nýbrž že je nutno ji ozřejmit „ j i n ý m z p ů s o b e m " (srov. zvi. I I , 9,

Aristoteles často otázku po bytnosti dané věci (jako zde v textu),

uv. překlad, s. 84). Aristoteles tu zřejmě nemá na mysli nějakou

nebo i bytnost a podstatu samu (k významu slov „ b y t n o s t "

okamžitou bezprostřední intuici, nýbrž soubor různých postupů

a „ p o d s t a t a " srov. výše poznámky ke spisu O vzniku a zániku,

opírajících se o celý k o m p l e x lidského poznání. To do značné

s. 131 n. — zvi. čtvrtou pozn. ke s. 59). N ě k d y však používá výra­

míry o d p o v í d á j e h o pojetí dialektické m e t o d y , jak je vyloženo

zu „ t i e s t i " j k označení charakteristických rysů jednotlivé vlast­

v Topikách. V t o m t o smyslu také nazývá dialektiku „ v h o d n ý m

nosti, např. kvality, j a k je lze postihnout definicí (srov. např.

prostředkem z k o u m á n í " , který „poskytuje cestu k počátkům

Topiky I, 9, uv. překlad, s. 32; a Metafysiku V I I , 4, uv. překlad,

všech v ě d " (Topiky I, 2, u v . překlad, s. 27).

s. 177 — bližší údaje o citovaných českých překladech Aristote­ l o v ý c h spisů jsou uvedeny v poznámkách ke spisu O vzniku a zá­

jako

niku a zároveň shrnuty ve zvláštní příloze na konci tohoto svaz­

deduktivním postupem, který vychází z předem uznaných

odvozování

nepodstatných

vlastností se děje důkazem —

ku).

principů (axiómů a tzv. primitivních p o j m ů ) . Takto se podle

tj.

282

O DUŠI

Aristotela dokazuje „ v š e , c o v ě c j e . . . v y j m a její p o d s t a t y " , pro

283

POZNÁMKY

w

obrazivosti — řec.

fantasiá.

T a k nazývá

Aristoteles

duševní

podstatu však a definici není žádný důkaz (srov. Druhé analy­

činnost, která spočívá v představování dřívějších vjemů ucho­

tiky I I , 7, uv. překlad, s. 82).

vávaných v paměti. Výsledkem této

činnosti je

představa,

„ f a n t a s m a " . Obrazivostí se Aristoteles podrobně zabývá v I I I . dělení — míní se dichotomické dělení („diairesis"), které rozpra­

knize ( 3 . kap., s. 260 n . ) .

coval Platón j a k o o b e c n o u m e t o d u k třídění j e d n o t l i v ý c h p o j m ů . Tato metoda záleží v dělení obecného rodového pojmu na

„ c o to je"

d v a protivné druhy, které se zase dělí dále, dokud se nedojde

čtvrtou pozn. ke s. 197.

—

z d e : bytnost vyjádřená definicí — srov. výše

k již nedělitelným d r u h o v ý m p o j m ů m . T a k v nejznámějším příkladu Platónovy „ d i a i r e s e " z dialogu Sofistés dělí Sokrates

aby se oddělovala — k Aristotelovu pojetí „ o d l o u č e n í " srov. výše

p o j e m „ r o z l u č o v a c í u m ě n í " na „ r o z l u č o v a c í umění, při němž se

na s. 137 (předposlední pozn. ke s. 68).

odděluje lepší od h o r š í h o " , a na „ r o z l u č o v a c í umění, při němž se odděluje p o d o b n é od p o d o b n é h o " . Dalším dělením pak dochází

vyjádřitelné bytnosti — na rozdíl od prvního vydání tohoto

IOO

k celé řadě p o j m ů , např. gymnastiky, lazebnického umění a na

překladu netlumočíme zde řec. „ l o g o s " slovem „ p o j e m " , nýbrž

druhé straně i „ u m ě n í vzdělávacího". ( S r o v . dialog Sofistés

výrazem „vyjádřitelná b y t n o s t " . Činíme tak ve shodě s někte­

v českém překladu F. N o v o t n é h o , Praha 1933, s. 16—25.)

rými obecně uznávanými překlady spisu O duši do j i n ý c h jazy­

Aristoteles uznává užitečnost dělení, ale pokládá je pouze za

ků. D ů v o d pro tento způsob překládání slova „ l o g o s " je tu dán

jednu z dílčích metod zkoumání vztahů mezi p o j m y (srov. např.

některými výsledky aristotelského bádání. Prokázalo se totiž, že

První analytiky I, 31, uv. překlad, s. 76; a Druhé analytiky I I ,

Aristoteles, ačkoli se ve své logice a filozofii velmi intenzívně

5; 14, uv. překlad s. 79, 94).

zabýval vztahy mezi p o j m y , „ p o j e m p o j m u " ještě nevytvořil. Překládání řec. „ l o g o s " výrazem „vyjádřitelná b y t n o s t " je sice

nějaká jiná cesta — soudí se, že Aristoteles tu má na mysli

— jako vůbec každé překládání — již jistou interpretací textu,

indukci (srov. výše pozn. ke s. 197).

ale

vystihuje

snad nejadekvátněji Aristotelovo pojetí vzájem­

ných vztahů mezi „ t v a r e m " , „ b y t n o s t í " a jejím vyjádřením fee které kategorii —• k Aristotelově nauce o kategoriích srov.

v definici (srov. k tomu výše na s. 132 čtvrtou pozn. ke s. 59).

výše na s. 136 (třetí pozn. ke s. 68).

Výraz „ l o g o s " má o v š e m u Aristotela v j i n ý c h souvislostech i mnoho dalších významů (srov. tamtéž druhou pozn. ke s. 59).

zda náleží k tomu, co je v možnosti, či je spíše jistou skutečností — srov. výše na s. 136 (poslední pozn. ke s. 64).

látky — k Aristotelovu pojetí látky a tvaru srov. výše na s. 132 čtvrtou pozn. ke s. 59.

jsou-li... stejnorodé — tj. jsou-li principy života u všech ž i v ý c h bytostí j e d n o h o rodu nebo dokonce druhu, anebo z d a j e tu nutno

zkoumateli přírody — srov. výše na s. 135 druhou pozn. ke s. 64

předpokládat víctř "takových rodů. R o d ( „ g e n o s " ) je nadřazen

a na s. 281 pátou pozn. ke s. 197. Shodná myšlenka o dílčí

druhu ( „ e i d o s " ) , ale p o k u d nejde o „nejvyšší r o d y " a „nejnižší

kompetenci „ f y s i k a " ke zkoumání duševního principu je vy­

d r u h y " , používá Aristoteles často o b o u výrazů téměř souznačně,

jádřena také v Metafysice V I ,

1, uv. překlad, s.

166—167.

neboť t o , co je druhem nadřazeného rodu, je současně i r o d e m podřazených druhů. K Aristotelovu pojetí druhu a rodu srov.

než výměr dialektika — tj. v ý m ě r filozofa, který se snaží dialek­

podrobněji Topiky I, 5, uv. překlad, s. 29.

tickou metodou, jak ji Aristoteles vykládá v Topikách, dospět k bytnosti a k počátkům zkoumané věci. Srov. výše na s. 135

určeni — tj. „ p r a v á strana" definice (tzv. „definiens"). Srov. výše na s. 131 (druhá poznámka ke s. 59).

s

™ 9 ° u P ° z n - ke s. 64 a příslušný text a na s. 281 pátou pozn. ke

284

POZNÁMKY

O DUŠI

285

co je sice neodlučitelné — míní se kvantita, neodlučitelná „ c o do

Hektorovo bezvědomí je na jiných místech íliady (15, 246 a 22,

m í s t a " od těles, jejichž je vlastností.

337) vyjadřováno výrazem „ o l i g o d r a n e ó n " ( „ b e z v l á d n ý " ) .

K různým způsobům

odluěitelnosti v Aristotelově pojetí srov.

I tak je smysl Démokritova argumentu jasný: neschopnost

výše s. 137 (před­

pohybu a vnímání (tj. duševní činnosti) se tu chápe jako nepří­

poslední pozn. ke s. 68).

tomnost lidského ducha (rozumu). pokud je myšleno jako odloučené — míní se tedy odlučitelnost „v myšlení", tj. abstrakcí. Při zkoumání nejobecněji pojatých

mohutnost — výrazem „ m o h u t n o s t " se tradičně překládá slovo

způsobů bytí a počátků všeho jsoucího abstrahuje „ p r v n í filozo­

„ d y n a m i s " ( „ m o ž n o s t " ) , pokud j í m není vyjadřován abstraktní

fie" od konkrétních jednotlivin, mimo něž ovšem obecné, jak

filozofický (popř. logický) pojem možnosti, nýbrž nějaká reálná

prokazuje

Aristoteles

K Aristotelově

v

VII.

knize

„ p r v n í filozofii" srov.

neexistuje.

schopnost něčeho jsoucího, tj. j e h o možnost něco jiného působit

pátou pozn. ke

nebo naopak působení podléhat (srov. výklad v Metafysice V, 12,

Melafysiky, též

uv. překlad s. 144).

s. 197. jako čára a plocha — tj. čára a plocha jsou ve skutečnosti v ž d y na nějakém tělese, od kterého však matematika může při zkoumání

"*

jichž jedni udávají více... — k různým názorům o prvcích v řecké filozofii srov. výše ve spise O vzniku a zániku I, 1. s. 59 n.

těchto svých předmětů abstrahovat. Duševní stavy je naproti tomu nutno zkoumat v ž d y ve vztahu k tělu.

v Tímaiovi — srov. uv. překlad F. N o v o t n é h o , s. 40 n.

hybným činitelem — tj. činitelem, který uvádí danou bytost do

O filozofii — není jisté, zda se míní některý dialog Platónův nebo

pohybu. K Aristotelovu pojetí h y b n ý c h činitelů srov. výše ve

spis Aristotelův.

spise O vzniku a zániku I, 7 n. dvojkou vědění, neboí toto prý směřuje k jednotě — dvojka se tu proto Démokritos praví — k D é m o k r i t o v ý m názorům o

duši

srov. Řečtí atomisté, uv. v ý b o r , s. 155—175. Aristotelův výklad,

chápe jako symbol dvou b o d ů , jimiž je v ž d y určena jedna přímka.

kterého se týká tato poznámka, je zde uveden u Leukippa, s. 58. o všeobecné semenné

látce

—

srov. výše na s.

133

(druhou

pozn. ke s. 60). kteří prohlašují — podle antického komentátora Filopona se tato zmínka týká Platóna, jeho žáka Xenokrata a pýthagorovce Alkmaióna. a stejně i každý jiný — soudí se, že je tu míněn Anaxagorův předchůdce Hermotimos z Klazomen. Srov. o b d o b n o u zmínku v Metafysice I, 3, uv. překlad s. 43. bezduchý — vlastně „ n a něco jiného (jinak) m y s l í c í " ( „ a l l o f r o n e ó n " ) . V d o c h o v a n ý c h rukopisech íliady není tento verš o raněném Hektorovi, ale stejného výrazu je tu užito i o Eurylaovi, který b y l udeřen pěstí a upadl do bezvědomí (II. 23, 698).

číslo plochy — tj. tři (plocha je určena třemi b o d y ) . číslo tělesa — tj. čtyři (určení čtyřstěnu). O celé této Aristotelově interpretaci se soudí, že dává uváděným číslům poněkud jiný smysl, než j i m přikládal sám Platón v Tímaiovi. Srov. k t o m u výklad F. N o v o t n é h o v uv. překladu Tímaia, s. 172 n. čísla jsou ideami věcí — o t o m , že Platón pokládal jako pýthagorovci ideje za čísla, píše jen Aristoteles (srov. též Metafysiku I, 6, uv. překlad, s. 49 n.). tělesné... netělesné — staří komentátoři to upřesňují takto: za tělesné pokládali počátky mílétští myslitelé, Hérakleitos a atomisté (srov. výše ve spise O vzniku a zániku I, 1 n.), za netělesné zase pýthagorovci, Platón a Xenokratés.

286

14

POZNÁMKY

O DUŠI

ve směsi obou — týká se Empedoklea (čtyři tělesné prvky +

Lás­

ka a Svár) a Anaxagora (stejnodílné částice + R o z u m ) . Srov.

287

že prý odtud je odvozeno slovo „žit"' — nesprávná etymologie slovesa „ z é n " ( „ ž í t " ) o d „ z e i n " ( „ v ř í t " ) .

tamtéž. duše má jméno od dechu a ochlazování — etymologie jména jak jsme řekli již nahoře — srov. výše na s. 202.

„ d u š e " ( „ p s ý c h é " ) o d „ d ý c h a t " ( „ p s ý c h e i n " ) a o d slova „chlad­ n o " ( „ p s y c h o s " ) uvádí také Platón v dialogu Kratylos ( „ a n a -

především rozum — srov. zl. B 12 v Z P M , uv. výbor, s. 107.

p s y c h o n " „chladící činitel", srov. český překlad F. N o v o t n é h o , Praha 1935, s. 25).

ie kámen má duši... — tento Thaletův v ý r o k se pokládá za p o ­

5

kus o vysvětlení magnetismu.

již výše jsme řekli — začátek 2. kapitoly.

Diogenes — míní se Diogenes I Apollónie, mladší současník

ježto jsou čtyři druhy pohybu — Aristotelovy názory o druzích

Anaxagorův (srov. výše ve spisu O vzniká a zániku, s. 83).

pohybu prošly patrně jistým v ý v o j e m . Ve 14. kapitole spisu

Alkmaión — vynikající filozof a lékař, činný na přelomu 6. a 5. stol. př. n. 1. v jihoitalském K r o t ó n u . Podle zprávy Díogena Laertia ( V I I I , 83, český překlad A. Koláře: Diogenes Laěrtios Životy, názory a výroky proslulých filozofů, Praha 1964, s. 359) byl žákem Pythagorovým, ale Aristoteles ho pokládá jen za j e h o mladšího současníka, zastávajícího p o d o b n é filozofické názory (srov. Metafysiku I, 5, uv. překlad s. 47).

a proto byl předmětem posměchu spisovatele komedií Kratina. Kritiás — strýc Platónův, politik, mluvčí athénské aristokracie, spisovatel a stoupenec sofistů (narodil se kolem r. 460, zemřel r. 403). Zaujímal čelné postavení mezi třiceti tyrany, kteří ovlád­ li Athény po zrušení jejich demokratického zřízení v r. 404 (následek porážky Athén v tzv. peloponnéské válce). ze všech prvků — týká se učení Empedoklea (srov. výše na s. 203). netělesností — výslovné uvádění tohoto znaku je doloženo jen u Anaxagora.

Aristotelovy filozofie je však nutno pokládat za nejodůvodněnější dělení p o h y b u v V. knize Fysiky ( 1 . kap.), které je plně v souladu s naukou o kategoriích. Zde se mluví j e n o třech druzích, o pohybu „ c o do k v a l i t y " (kvalitativní změna), „ c o do ní) a „ c o do m í s t a " (místní p o h y b ) . Vznik a zánik tu Aristoteles nechápe j a k o p o h y b y , ale řadí je s p o h y b e m do společného rodu „ z m ě n a " ( „ m e t a b o l é " ) . Obdobné dělení je i ve Fysice I I I , 1, kde jsou však vznik a zánik společně charakterizovány j a k o „ z m ě n y p o d s t a t y " . S pojetím, které odpovídá v ý č t u z V. knihy Fysiky, se setkáváme v Aristotelových

přírodněfilozofických spisech

nejčastěji. nahodile — řec. „ k a t a s y m b e b é k o s " . K významu t o h o t o vý­ razu v Aristotelově filozofii srov. výše s. 143 (první pozn. ke s. 77). i vnějším násilím — z jiného hlediska než v předchozím textu dělí Aristoteles všechny p o h y b y na přirozené ( „ p o d l e přiroze­

kromě jednoho — míní se zřejmě opět Anaxagorás. do počátků kladou protivy — k řeckým teoriím o vzájemně si pro­ tivných základních kvalitách ( „ t e p l é " — „ c h l a d n é " , „ v l h k é " — „ s u c h é " ) , jejichž různá spojení určují jednotlivé prvky, srov. výše ve spise O vzniku a zániku I I , 1—3,

vznik a zánik jako dva další (srov. uv. překlad, s. 60). V rámci

k v a n t i t y " (kvantitativní změna, k níž patří ubývání a přibývá­

Hippón — filozof d o b y Perikleovy. Vracel se k učení Thaletovu,

-

Kategorie (tj. v jedné z těch, o jejichž pravosti se často pochy­ buje) se uvádí stejné čtyři druhy p o h y b u a kromě nich ještě

z v

l . s. 104.

n o s t i " — „ k a t a fysin") a násilné ( „ n á s i l í m " — „ b i á " ) . První z nich mají svůj p ů v o d v přirozenosti dané bytosti, kdežto k druhým dochází vnějším zásahem (srov. např. Fysiku IV, 8 a zmínku o násilném zániku dále v t o m t o svazku na s. 440). bude-li se pohybovat vzhůru — k Aristotelovu názoru o směřování

288

O DUŠI

289

POZNAMKY

„ p r v k ů " do jejich „přirozených m í s t " srov. výše ve spise

tožný s b o d e m A nebo B, je v ž d y k o n c e m úsečky AC a současně

0 vzniku a zániku I I , 3, s. 107 a příslušnou poznámku.

začátkem úsečky CB (a v opačném směru naopak). Jako „ p o s o b ě " následující j s o u v textu chápány i jednotlivé myšlenky,

0 prvcích, které jsou uprostřed — tj. o vzduchu a v o d ě . Srov. výše

a to zřejmě p r o t o , že nemusí mít společnou hranici.

pozn. na s. 154 (první pozn. ke s. 109 a příslušný text). veličina s rozlohou — řec. „ m e g e t h o s " . •

i Tímaios — míní se opět Platónův dialog tohoto jména. Srov.

Na mnoha místech

Aristotelových spisů lze tento výraz překládat kratčeji, pou­

v uv. překladu výklad na s. 40—44.

hými slovy „ v e l i k o s t " nebo „ v e l i č i n a " . V užším smyslu však „ m e g e t h o s " znamená u Aristotela především veličinu, která má

podle harmonických čísel -— tj. podle čísel, která v Platónově

rozlohu ( „ r o z l e h l é " ) , neboli (řečeno pozdější terminologií) veli­

m ý t u vyjadřují

světové

činu prostorovou. V temže smyslu označuje Aristoteles při

stavby. Tato čísla byla patrně v pýthagorovském duchu o d v o ­

svých analýzách pohybu a času ve Fysice tímto slovem i dráhu.

zena z teoretické hudební stupnice, kde vyjadřovala relativní

„ R o z l e h l é " je také primitivním p o j m e m geometrie (srov. Druhé

výšky tónů. Podrobnější výklad této složité matematické sym­

analytiky I, 32, uv. překlad s. 72).

poměry

mezi základními

součástmi

boliky podává F. N o v o t n ý v poznámkách k uv. překladu Tí-

Rozlišování d v o u druhů nepřetržitosti, které je naznačeno

maia, g. 172 n.

v textu, o d p o v í d á zřejmě rozdílu mezi nepřetržitostí dráhy (tzv. extenzívní kvantita, u níž části existují současně vedle sebe)

na dva kruhy — vnějším z nich míní Platón světový rovník,

a nepřetržitostí p o h y b u (protenzívní kvantita, u níž se části,

symbol sféry stálic, vnitřním ekliptiku, obsahující v jeho pojetí

resp. fáze, uskutečňují nepřetržitě jedna po druhé).

1 planety. Srov. tamtéž. jak by myslil dělitelné nedělitelným v sedm kruhů — ty prý vyznačují dráhu „ s e d m i planet", j a k se označovaly Měsíc, Slunce, Venuše, Merkur,

nebo

nedělitelné dělitelným —

tj. k d y b y „ r o z u m vesmíru", j a k ho předpokládá Platón v TU

Mars, Jupiter

maiovi myslil c e l ý m nedělitelným kruhem, j a k by myslil jed­

a Saturn. Srov. tamtéž.

notlivé? A k d y b y myslil částmi, j a k by myslil celek, k d y ž se stejné myslí stejným?

jako je duše vnímavá nebo zádava — p o d r o b n ý výklad o těchto J

„složkách d u š e " ( „ m o r i a

tés p s ý c h e s " ) podává

Aristoteles

je však buď výměrem, nebo

v dalším textu ( I , 5; I I , 2 ) .

důkazem — k Aristotelovu pojetí

výměru srov. výše s. 130 (druhou pozn. ke s. 59). K pojetí důkazu srov. šestou pozn. ke s. 197.

'

postupně — řec. „ e f e x é s " (někdy se překládá také „ p o s o b ě " , verbálním adjektivem „následující"

apod.). T o h o t o výrazu

od počátku — tj. od v ý c h o z í c h axiomů a od tzv. primitivních

používá Aristoteles často při rozboru kvantitativní stránky věcí.

termínů (srov. tamtéž). V této souvislosti používá Aristoteles

„ P o s o b ě " následují v jeho pojetí věci, u nichž lze sice určit

častěji mn. č . „ a r c h a i " ( „ p o č á t k y " ) .

jejich vzájemné pořadí, ale které se nedotýkají a mezi nimiž je něco, co není stejného rodu. T a k mohou „ p o s o b ě " následovat

že přibírají stále další střední a krajní terminy — týká se tzv.

např. jednotlivé čáry, čísla (zde se to týká čísel přirozených)

polysylogismů, u nichž se závěr j e d n o h o úsudku stává ihned

nebo d o m y . Srov. např. Fysiku V, 3; V I , 1; Metafysiku X I , 12;

premisou úsudku dalšího. Často bývají vyjadřovány ve tvaru

X I I I , 9 (uv. překlad s. 297 a s. 348). „ P o s t u p n á " řada se liší od

tzv. řetězce (řec. „ s ó r i t é s " ) .

„ n e p ř e t r ž i t é " ( „ s y n e c h é s " ) veličiny, v níž je hranice jakékoli části současně i hranicí další části téhož rodu (srov. např. Fysiku V I , 1). Např. jakýkoli b o d C, který leží na úsečce AB a není to-

«1»

mimoto se myšleni podobá — se stejným tvrzením, v němž se obráží poznatek,

že

„ e p i s t é m é " ( „ v ě d a " ) a „epistasthai"

290

O DUŠI

POZNÁMKY

( „ v ě d ě t " ) souvisí se slovesem „ ( h ) i s t a n a i " ( „ s t a v ě t " ) , resp.

»1»

s jeho tzv. I I . aoristem „ s t é n a i " („zastavit s e " ) , se setkáváme

291

je Láska příčinou — k E m p e d o k l e o v u učení o d v o u h y b n ý c h principech, o Lásce a Sváru, srov. výše ve spise O vzniku a zá­

i na j i n ý c h místech Aristotelových spisů (srov. např. Druhé

niku I, 1; I I , 6.

analytiky I I , 19, uv. překlad, s. 99; nebo Fysiku V I I , 3 ) . T a t o stránka Aristotelova pojetí v ě d y a myšlení b ý v á někdy neúměr­

náleží jinému zkoumáni — soudí se, že je tu snad míněna některá

ně zdůrazňována. Je sice nesporné, že Aristoteles chápe posti­

část Malých přírodovědných pojednání (srov. např. úvahy o p o ­

žení zkoumaného předmětu v jeho jednotě j a k o jisté „ z a s t a v e n í "

hybech t o h o t o druhu ve spise O paměti a vzpomínání, v t o m t o

— lze říci: j a k o fixaci výsledku poznávacího procesu —, ale na

svazku s. 361, 365 n . ) .

druhé straně si je v ě d o m i oné procesuální stránky poznání a myšlení a věnuje jí značnou pozornost. Srov. např. dále ve 4.—6. kapitole I I I . knihy výklad o činném rozumu a o myšlení

"*

vzpomínka přechází od ni v pohyby — srov. tamtéž, s. 365 n.

j a k o spojování myšlenek, nebo v Metafysice I I , 1, kde je pravda charakterizována nikoli jako předmět lidského poznání, nýbrž

druhem podstaty — k Aristotelovu pojetí podstat K O V , výše na

j a k o j e h o cfl (uv. překlad, s. 67).

s. 132 (čtvrtou pozn. ke s. 59).

ani štěstí není v tom... — Aristotelova kritická námitka se zde

mínění, že prý duše je číslo samo sebe pohybujici — tak prý učil

zřejmě týká Platónovy v ě t y z dialogu Tímaios, v níž se „ d u š e

Platónův žák Xenokratés.

v e s m í r u " nazývá „ b l a ž e n ý m b o h e m " (srov. uv. překlad, s. 40). je nutno to v ni rozlišovat — k t o m u t o Aristotelovu názoru srov. kromě toho by to byl obtížný stav... — srov. tamtéž.

výše na s. 139 (první pozn. ke s. 70) a s. 148 (první pozn. ke •. 94).

jak se říkává — srov. např. Platónův dialog Faidón, uv. překlad když jsou rozděleni, žijí dále — srov. podrobnější výklad v 6. ka­

s. 14.

pitole není tu ani zjevná příčina — další kritické námitky proti Plató­

spisu

O dlouhověkosti a krátkověkosti, v t o m t o

svazku,

s. 408.

n o v u výkladu z dialogu Tímaios (srov. uvedená místa). jako by podle pýthagorovské nauky — k této nauce srov. zl. A 1 v ZPM (uv. v ý b o r ) , s. 39.

když se přece čáry nemohou rozdělit v body — tj. j e n v b o d y . K Aristotelovu pojetí dělitelnosti nepřetržitých veličin srov. výše ve spise O vzniku a zániku I, 2, s. 66 nn.

ještě jiné míněni — týká se opět učení pýthagorovců, tentokrát o duši j a k o harmonii.

za jakési jemné těleso — týká se názoru Díogena z Apollónie. Srov. výše v 2. kapitole.

i> uveřejněných rozmluvách — míní se asi ztracený Aristotelův dialog Eudémos, který se po obsahové stránce patrně p o d o b a l

podle shora uvedeného výkladu — viz tamtéž.

Platónovu Faidónu (v tomto dialogu je vyloženo pojetí duše j a k o harmonie, j a k je zastával pýthagorovec Filoláos — srov.

jak jsme podotkli již nahoře — tamtéž.

uv. překlad, s. 6 n.). není v stejném poměru — srov. výše ve spise I I , 7.

O vzniku a zániku

*bývá prozkoumat ještě názor — míní se názor Empedokleův. Srov. k tomu již výše ve spise O vzniku a zániku I I , 6, s. 116, a v 2. kapitole této knihy.

292

v

poznává stejné stejným — srov. výše v 2. kapitole, s. 205. jak také Empedoklés praví — srov. i o b d o b n ý zlomek B

293

POZNÁMKY

O DUŠI takzvaných

orfických

básních

—

orfismus

bylo

náboženské

hnutí, které vzniklo pravděpodobně v 6. stol. př. n. 1. v Thrákii. Svůj p ů v o d o d v o z o v a l o od mytického pěvce Orfea. Učení orfiků

96

nemělo ráz jednotného systému, byla to spíše řada volně sou­

v ZPM, s. 94.

visících m ý t ů o vzniku a vývoji světa a lidstva. T y t o m ý t y se šířily ve formě hymnů, z nichž se některé dochovaly (srov.

Néstidy — vzhledem k obsahově shodnému zlomku B 96 a k dal­

např. v ZPM, s. 25). Vlivy orfismu pronikaly i do vznikající

šímu zlomku B 6, uvedenému v poslední pozn. ke s. 115, čteme

řecké filozofie.

v textu „ N é s t i d o s " místo „ n é s t i d o s " (srov. „ t ř p y t i v é z á ř e " v prvním v y d i n í t o h o t o překladu). B o h y n ě Néstis je zde chá­

jeden člen z dvojice protiv — tj. jeden člen z dvojice vzájemně

pána jako symbol v o d y (srov. v téže poznámce).

si protivných základních kvalit ( „ t e p l é " — „ c h l a d n é " ne­ bo „ v l h k é " — „ s u c h é " ) . Srov. výše ve spise O vzniku a záni­

Héfaistos — v řec. mytologii bůh ohně, zde míněn j a k o zosobně­

ku I I , 2 ) .

ní tohoto „ p r v k u " . Srov. rovněž ve zl. B 6, kde je však s o h n ě m ač se v oněch zdála lepší? — patrně narážka na učení atomistů,

ztotožňován Zeus.

kteří ztotožňovali duši s „ o h n ě m " (tj. s kulatými atomy — srov. výše v 2. kapitole) a na pojetí Díogena z Apollónie, který ji

jak jsme je určili — k Aristotelovu pojetí kategorií srov. výše

pokládal za v z d u c h (srov. např. zl. B 4 a B 5 v ZPM, s. 118 až

na s. 136—137 (třetí pozn. ke s. 68). 217

119). Ve „ v l a s t n í m prostředí" ( t j . v ohni nebo ve vzduchu) by tedy měl tento princip — j a k argumentuje

tvrdí-li se — týká se stále názorů E m p e d o k l e o v ý c h .

Aristoteles

—

působit účinněji, „ l é p e " .

jak praví Empedoklés — srov. i výše v 2. kapitole, s. 203.

paradoxní — výraz „ p a r a l o g o n " , který zde překládáme slovem „ p a r a d o x n í " , se vyskytuje v Aristotelových spisech j e n na ně­

proti nauce o stejném — tj. proti nauce, že se stejné vnímá stej­

kolika místech a j e h o v ý z n a m není zcela ustálen. Zde se tímto

n ý m , nebo i obecněji, že působit na sebe m o h o u j e n stejné věci.

výrazem míní patrně t o , že se zkoumaný názor v y m y k á jakému­

K Aristotelovu pojetí těchto otázek srov. výše ve spise O vzniku

koli zdůvodnění. Poněkud častější je u Aristotela výraz „ p a -

a zániku I, 7.

r a d o x o n " s v ý z n a m e m „ o d p o r u j í c í běžnému m í n ě n í " (srov. např. Topiky I, 10, uv. překlad s. 33).

len je nejpůvodnijším...

činitelem — Aristotelovo pojetí rozumu

( „ n ú s " ) patří k nejobtížněji osvětlitelným úsekům jeho psycho­

nesmyslné — řec. „ a t o p o n " . T o h o t o výrazu používá Aristoteles

logie. T o t o pojetí b y l o j i ž od d o b antiky předmětem četných

velmi často, zpravidla ve vztahu k tvrzením, jejichž uznáním

sporů mezi komentátory, které často měly i závažný světonázo­

by vznikl v rámci dané argumentace nebo výkladu spor. Zde

r o v ý dosah. Je však velice pravděpodobné, že výrazem „ p r o -

se to týká sporu mezi větami „ o h e ň ( v o d a ) je živou b y t o s t í "

genestaton" ( „ p ů v o d n ě j š í " ) tu není míněna priorita vzhledem

a „ o h e ň ( v o d a ) není

k času, neboť myšlenka o přirozené věčnosti smysly vnímatebaé-

vyplývala v rámci Aristotelova pojetí z kritizované domněnky,

ho světa jako celku je neoddělitelnou součástí Aristotelovy pří­

z e „ v nich ( v oněch prvcích) j e d u š e " .

živou b y t o s t í " — první věta by totiž

rodní filozofie. Za nejadekvátnější tu lze snad p o v a ž o v a t vý­ klad, podle něhož se ve v ý z n a m u výrazu „ n ú s " u Aristotela v p o d o b n ý c h souvislostech obráží především j e h o názor o při­ rozené tendenci všeho jsoucího k svému uskutečňování a o účel­ nosti v přírodním dění. Srov. i dále v 5. kapitole I I I . knihy.

tu někteří praví — Aristoteles myslí na Platóna. HO

tutez... co do druhu... co do počtu... — k Aristotelovu pojetí totožnosti srov. výše na s. 147 (první pozn. ke s. 87).

294

O DUŠI

295

POZNÁMKY

„toto zde" — řec. „ t o d e t i " . K významu tohoto výrazu srov.

z obdélníka o stranách o a b sestrojit čtverec (o straně x) utvo­

výše na s. 132 (čtvrtá pozn. ke s. 59).

říme rovnici a ,b = x

%

čili a : x = x : b.

Strana hledaného

čtverce je tedy střední úměrou o b o u stran obdélníka. Proto bytostná podoba a tvar — řec. „ e i d o s " a „ m o r f é " . K v ý z n a m u

proměna obdélníka ve čtverec není nic jiného než nalezení střed­

těchto slov srov. tamtéž.

ní úměrnosti o b o u stran.

látka je možností, tvar skutečnosti — srov.

tamtéž a na s. 136

(poslední pozn. ke s. 64). jako...

«"

může být od ostatních oddělena — tj. může náležet některým by­ tostem sama bez ostatních mohutností.

vědění... jako zkoumání — tj.

skutečností se míní j a k

později povíme — 12. a 13. kapitola I I I . knihy.

určitý skutečný stav (např. vědění), tak i j e h o uskutečňování (zkoumání). Srov. o b d o b n é rozlišování v ý z n a m u slova „ d y -

zdá se, íe... jenom ten se může oddělovat — v 5. kapitole I I I . kni­

n a m i s " ( „ m o ž n o s t " ) v 5. kapitole této knihy.

hy omezuje Aristoteles platnost t o h o t o tvrzení j e n pro tzv.

podstatou složenou — tj. složenou z látky a tvaru.

v poslední poznámce ke s. 217.

podklad — srov. výše na s. 132 (čtvrtá pozn. ke s. 59). spánek a bděni — k Aristotelovu pojetí těchto stavů srov. p o ­ d r o b n ý výklad níže ve spise O spánku a bděni (s. 371 n.). výrazů „jedno" a „být" se sice užívá v různém významu — srov. Metafysiku V, 6—7, uv. překlad s. 133—9. u některých jiných — míní se rozumová mohutnost. Srov. p o ­ drobněji ve 4. a 5. kapitole I I I . knihy. Myšlení Aristoteles ne­ vztahuje k žádné určité části těla, n e b o ť — na rozdíl od pýthagorovce Alkmaióna — ještě ne vy tušil skutečnou funkci mozku

činný rozum, který lze chápat tak, j a k b y l o uvedeno výše

jak někteří tvrdl — míní se Platón (srov. v Timaiu, u v . překlad s. 50—52 a s. 100 n.). později bude třeba zkoumat — srov. 12. a 13. kapitolu I I I . knihy a rovněž ve spise O částech živočichů I V , 10. „podstota", jak jsme řekli — v 1. kapitole této knihy (s. 221). maji pravdu ti, kteří... — k o h o zde Aristoteles míní, není jisté. jak mínili dřívější

badatelé — patrně

se

týká pýthagorovců.

(srov. na s. 448 předposlední pozn. ke s. 332). Již zde je však zřetelně vyjádřena Aristotelova myšlenka, že duše j a k o

jedny bytosti, jak jsme řekli — v předchozí kapitole.

princip života je od těla reálně neodlučitelná a že zaniká sou­ suché... chladné — tj. základní kvality „ p r v k ů " . Za charakte­

časně s tělem.

ristický rys těchto kvalit pokládá Aristoteles právě t o , že se skutečností... jako lodník lodi — tj.

skutečností odlučitelnou.

T ý k á se o p ě t rozumu (viz předchozí p o z n . ) .

vnímají hmatem. Srov. výše ve spise O vzniku a zániku I I , 2, (s. 104).

výměry se viak obyčejně podobají závěrům úsudků — tj. p o u h ý m

Chul jako vlastnost ~ řec. „ c h y m o s " . R ů z n ý m v ý z n a m ů m české­

závěrům bez premis (u úsudků je zdůvodnění závěrů obsaženo

ho slova „ c h u ť " odpovídají v staré řečtině přinejmenším tři rozdílné výrazy. J e t o jednak „ g e u s i s " , znamenající c h u ť o v ý

právě v premisách).

' vjem, dále „ g e u s t i k o n " ( = chuť j a k o smysl), a konečně „ c h y ­ čtvercovost je nalezeni střední

úměrnosti — má-li se například

mos

( _ chuť jako vlastnost „ c h u t n a t e l n é h o " předmětu).

296

POZNÁMKY

O DUŠI

297

je vyjádřena myšlenka, oblíbená v řecké filozofii, zvláště u Pla­

hmatné — rec. „ l i a p t o n " . K významu tohoto výrazu srov. výše

tóna, že přírodní bytosti rozplozováním touží mít podíl na věč­

na s. 152 (druhá pozn. ke s. 104).

nosti (srov. např. v uv. překladu Timaia, s. 50). Později to vysvětlíme důkladněji — ve 4. kapitole spisu O vnímá­ bereme-li v úvahu počet — tj. přírodní bytosti nemohou stále

ní a vnimatelném (viz dále v t o m t o svazku, s. 337 n ) .

trvat j a k o tytéž jednotliviny, ale přetrvávají „ c o do druhu", neboť je nahrazují jiné jednotliviny, které jsou druhově stejné.

prozkoumat ji bude nutno později — ve 3. a 11. kapitole I I I . kni-

Srov. výše na s. 147 o totožnosti „ c o do p o č t u " a „ c o do dru­

hy.

h u " (první pozn. ke s. 87). o 57100*

ještě jiné bytosti — míní se tzv. sféry. Srov. výše čtvrtou poněvadž to má několikerý

poznámku ke s. 120 a příslušný text.

význam — odkaz na Aristotelovo

dělení příčin. Srov. k t o m u výše na s. 139 (čtvrtá pozn. ke s. 69).

proto by bylo směšné — namířeno zřejmě proti Platónovi, který se snažil nalézt právě taková obecná určení j a k o vyjádření jed­ notlivých idejí.

"o

které tíhnou k protivným směrům— za „přirozené (vlastní) m í s t o " považuje Aristoteles pro oheň horní hranici pozemské ( „ p o d měsíční") oblasti, kdežto pro zemi zemský střed. Oheň tedy

jiné jsou nadány jenom touto — tj. obrazivostí bez rozumu.

„ p ř i r o z e n ě " směřuje vzhůru, země (ve smyslu „ p r v k u " ) dolů. bude řeč jindy — ve 4.—8. kapitole I I I . knihy.

Srov. výše ve spise O vzniku a zániku I I , 3, s. 107.

z hlediska určeni jsou uskutečnění a činnosti dříve než mohutnosti

někteří jsou toho názoru — soudí se, že Aristoteles tu má na mysli

— tvrzení, že každou možnost předchází odpovídající skuteč­

Hérakleita z Efesu.

nost (u přírodních bytostí skutečnost bytosti stejného druhu, u věcí vznikajících uměním uskutečnění jejich tvaru v mysli

a to působí duše, nikoli oheň — Aristoteles tu odmítá výklad

tvůrce), patří k ústředním myšlenkám Aristotelovy filozofie.

vegetativních procesů, který lze dnešní terminologií charakteri­

Srov. např. Metafysiku I X , 8, uv. překlad, s. 237 nn.

zovat j a k o mechanistický. Podle j e h o vlastního pojetí mají tyto procesy svůj zdroj v celkovém uspořádání organismu, nikoli v pouhých látkách, z nichž se on skládá.

nevznikly bezděčně -— tj. samoplozením. Srov. výše na s. 130 (první pozn. ke s. 59).

něčím protivným — k Aristotelovu pojetí protiv srov. výše na s. 141 (druhá pozn. ke s. 73).

„účel" a „cíl" se říká ve dvou významech — rozumí se j í m jednak účel a cíl bližší, přímý ( „ t o hú h e n e k a " — „ k v ů l i č e m u " ) , jednak vzdálenější, konečný cíl ( „ t o h ó " — „ p r o k o h o " , „ p r o c o " ) .

Ml

voda je sice potravou ohni •— smysl t o h o t o tvrzení je nejistý.

Bližším cílem je v t o m t o pojetí např. nějaké dobro, konečným

Předpokládá se tu však nějaká souvislost s Aristotelovým vý­

cílem ten, k o m u toto dobro prospěje. Srov. obdobné rozlišení

kladem z Meteorologiky I I , 2, kde se kritizují starší domněnky

v Metafysice X I I , 7, uv. překlad, s. 310.

o t o m , že sluneční oheň „ s e ž i v í " vodními výpary ze zemského

O větě, které se týká tato poznámka, soudí někteří badatelé,

povrchu.

že není na svém místě, protože se v textu brzy opakuje ještě j e d n o u (srov. níže na téže stránce).

. jedni totiž tvrdí — týká se patrně především Anaxagora a Démokrita. U prvého z nich je t o t o pojetí přímo potvrzeno

bytosti svým trváním nemohou být účastny — v t o m t o odstavci

v Aristotelově spisu O vzniku živočichů I, 18 ( „ z potravy přistu-

298

POZNÁMKY

O DUŠI puje maso k m a s u " — srov. ZPM, s. 110). Ve spise O vzniku

»>

299

Stejně pak i vnímáni — někteří badatelé zde čtou „ a i s t h é t o n "

a zániku I, 7 (viz výše s. 86) Aristoteles zase kladně hodnotí

( „ v n í m a t e l n é " , „ v n í m a n é " , „ p ř e d m ě t v n í m á n í " ) místo „aistha-

Démokritův názor, že vzájemně na sebe m o h o u působit j e n

nesthai" ( „ v n í m á n í " , „ v n í m a t " ) . Větu pak lze přeložit takto:

stejné věci, popř. ty, u nichž je něco totožného (srov. též o b d o b ­

„ P ř e d m ě t vnímání je jednak v možnosti, jednak ve skuteč­

n o u zmínku v 5. kapitole I. knihy, s. 217).

n o s t i . " T j . smyslová p o d o b a předmětu, j a k j i vnímají smysly, se uskutečňuje teprve ve vnímání, není-li však vnímána, je po

jak jsme se...

této stránce j e n pouhou potencí dané věci. Při o b o j í m čtení má

zmínili nahoře — zřejmě odkaz na bezprostředně

tedy věta d o b r ý smysl.

předcházející výklad. K o h o tu má Aristoteles přímo na mysli, není jisté. V úvahu přicházejí všichni ti, kteří tvrdili, že vzá­ jemně na sebe m o h o u působit j e n protivné věci. (Srov. výše

jak jsme vyložili jinde — Fysika I I I , 2; V I I I , 3. Srov. i Metafy-

ve spise O vzniku a zániku I, 7).

tiku I X , 6, uv. překlad s. 234. jako můžeme člověka nazývat vědoucím — míní se možnost vědě­

v něco, co je uprostřed — tj. v „ s t ř e d " mezi protivami. Srov.

ní v ů b e c , j a k je dána určením člověka j a k o „ r o z u m n é h o živo­

výše na s. 142 (druhá pozn. ke s. 73).

č i c h a " . V t o m t o smyslu je „ v ě d o u c í " např. i dítě, a to ještě dří­ v e , než se začalo čemukoli učit.

„být výživou" a „zvětšovať* však není totéž — srov. Aristotelův výklad ve spise O vzniku a zániku I, 5 (výše v t o m t o svazku,

jako již nazýváme vědoucím — druhý v ý z n a m slova „ m o ž n o s t "

s. 81 n.).

( „ d y n a m i s " ) , j a k s e obráží v e v ý z n a m u slova „ v ě d o u c í " ( „ e p i s t é m ó n " ) : míní se tu možnost užít j i ž získaného vědění,

a poněvadž je záhodno... — tuto větu pokládají někteří badatelé

„uskutečnit j e " (srov. o b d o b n o u analýzu d v o u v ý z n a m ů slova

za pozdější vsuvku, ale jejich argument, že je tu porušena sou­

„ s k u t e č n o s t " v 2. kapitole této knihy). Třetí v ý z n a m slova „ v ě ­

vislost výkladu, není zcela přesvědčivý. Jiní ji umísťují výše,

d o u c í " , který zde Aristoteles uvádí, netýká se j i ž možnosti,

před v ě t u „ J e ž t o tedy j s o u tu tři č i n i t e l é . . . " .

nýbrž „ s k u t e č n o s t i " , skutečného užívání získaného vědění.

něco, co je jen hýbáno — text je tu nejistý.

že je tu takový a takový rod jakoby látka — tj. r o d (přesněji řečeno druh) „ č l o v ě k " , k j e h o ž určení patří i predikát „ r o z u m n ý " .

o ni pojednat bude třeba později — ve spise O spánku a bděni, 3

Abstraktně pojatý rod je něčím neurčitým, co však může

(dále v t o m t o svazku,

b ý t blíže určeno připojením příslušných znaků. V t o m se po-

s.

378) odkazuje Aristoteles na své

pojednání O výživě. Není však jisté, zda je t í m míněn některý

dohá látce, která je

úsek z d o c h o v a n ý c h Aristotelových spisů (např. O částech živo­

Srov. výše g. 148 (druhá p o z n . ke s. 88). R o z d í l mezi mož­

schopna přijímat

protikladná určení.

čichů I I , 3—4; nebo i O vzniku a zániku I, 5) anebo nějaké sa­

nostmi, j a k o n ě m mluví Aristoteles v textu, je tedy dán růz­

mostatné, dnes ztracené dílo.

n ý m stupněm jejich určitosti.

jak jsme řekli — v 5. kapitole I. knihy a ve 4. kapitole I I . knihy.

a stávají se skutečně vědoucími — připojeno podle uznávaného návrhu na doplnění textu.

v obecné rozpravě o působení a trpění — podle antického komen­ tátora Filopona tu Aristoteles odkazuje na svůj spis O vzniku a zániku ( I , 7 — 9 ) . K výrazům „ č i n n ě p ů s o b i t " a „ t r p n ě podlé­

"*

přechází do opačného stavu — tj. ze stavu „ n e v ě d ě n í " do stavu „vědění".

h a t " ( „ t r p ě t " ) srov. tamtéž, zvi. druhou pozn. ke s. 82 a pří­ slušný text.

ie již zná počtářstvi — podle uznávané úpravy zde čteme „ e c h e m

300

O DUŠI

301

POZNÁMKY

arithmetikén" — „ m í t (znalost) p o č t á ř s t v í " — místo „ e c h e i n

jakmile

zakusilo jeho

působeni

— jakmile

bylo

podrážděno.

aisthésin" — „ m í t znalost, jak používat smyslů". mimotně—řec. kata symbebékos. nemá se to nazývat poučováním — n e b o ť je to spíše rozvoj vlastní přirozenosti. •*• nahrazení

zbavenosti protivnou

K významu t o h o t o výrazu

srov. výše na s. 143 (první pozn. ke s. 77).

kvalitou — v ý r a z e m „sterétikai

co tím asi míníme, ukáže se lépe v daUim zkoumáni — j a k vyplý­ vá z dalšího výkladu v této kapitole, má zde Aristoteles na

diatheseis" se v textu zřejmě míní kvality (nejen „ s t a v y " —

mysli některé fosforeskující předměty.

„ d i a t h e s e i s " — j a k o j e d n y z kvalit, j a k je t o m u například v Ka­ tegoriích, 8, uv. překlad, s. 4 8 ) , j e ž j s o u projevem zbavenosti

„o sobě" — srov. výše na s. 135 (první pozn. ke s. 64).

(„sterésis") v širším v ý z n a m u tohoto slova, tj. t o h o , že daná věc nemá nějakou vlastnost, kterou by mít mohla. V t o m t o

je

smyslu je např. chlad zbavenosti tepla (srov. druhou pozn. na s.

Aristotelova výkladu v této kapitole dochází k vidění tím, že

hybným

činitelem

toho,

co je

skutečně průhledné

—

podle

140). Od změn v t a k o v ý c h t o kvalitách (oteplení apod.) zde

barva vnímaného předmětu působí na průhledné prostředí

Aristoteles odlišuje kvalitativní změny, které záleží v rozvíjení

(vzduch, v o d u a p o d . ) , které činí způsobilým dráždit ústrojí

a uskutečňování přirozeně daných možností (např. přechod

zraku. Ve smyslu t o h o t o působení je barva „ h y b n ý m činitelem".

ze stavu obecné možnosti vědění do stavu možnosti využít na­

Srov. rovněž další výklad o těchto procesech ve spise O vnímání

b y t ý c h znalostí a pak do skutečnosti jejich užívání — srov.

a vnímatelném (dále v t o m t o svazku s. 333 n ) .

předchozí výklad v textu). Pro kvalitativní změny t o h o t o druhu používá Aristoteles někdy výrazu „ t e l e i ó s i s " ( „ z d o k o n a l e n í " , „dovršení").

m

že toto obojí má tutéž přirozenost jako věčná obloha — výrazem „ f y s i s " se zde zřejmě m í n í j e n j e d n a stránka přirozenosti růz­ n ý c h věcí, resp. jedna jejich přirozená vlastnost ( „ b ý t průhled­

má již nějaké vědění — tj. vědění ve smyslu pouhé možnosti

n é " ) . K různým v ý z n a m ů m t o h o t o výrazu srov. výše na s. 130

(srov. výše v textu a třetí pozn. ke s. 233). Aristoteles b y l roz­

(první p o z n . ke s. 59). Moderní komentátoři se převážně shodují

h o d n ý m odpůrcem Platónova názoru, že poznávání je p o u h ý m

v názoru, že „ v ě č n á o b l o h a " ( v e smyslu soustavy tzv. sfér, je­

„ r o z p o m í n á n í m " ( „ a n a m n é s i s " ) na poznatky, které

duše

jichž látkou j e „ p á t ý p r v e k " , „ a i t h é r " ) j e zde uváděna j a k o

získala při své prenatální existenci ve světě idejí. Srov. např.

p o u h ý příklad průhledného tělesa. V souvislosti s o b d o b n o u

Druhé analytiky I, 1, uv. překlad, s. 30; a Metafysiku I, 9, u v .

zmínkou v jedné z následujících v ě t se nevylučuje ani částečné

překlad, s. 64.

porušení textu pozdější úpravou.

jako nahoře bylo řečeno — srov. výklad na předchozí stránce.

dvě tělesa nemohou být zároveň na témž místě — tedy ani oheň

snad se později naskytne... příležitost — I I I . knihy.

viz

4. a 5. kapitolu

že se velitelem vojska může stát hoch — srov. výše třetí p o z n . ke s. 233 a příslušný text.

s průhledným prostředím (s v o d o u nebo v z d u c h e m ) . je tedy na omylu Empedoklés — E m p e d o k l e ů v výklad b y l v t o m ­ to b o d ě ovšem správnější než Aristotelův.

jak jsme řekli — srov. výklad na d v o u předchozích stránkách.

a každý jiný, kdo tak učil — pravděpodobně narážka na Plató­ n o v a Tímaia. Srov. v uvedeném překladu t o h o t o dialogu s. 81 a 97.

dokud je ve stavu trpění — tj. dokud je drážděno vnějšími p o ­ pudy.

některé věci se ve světle nevidí — srov. výše první p o z n . ke s. 236 a příslušný text.

302

"

303

POZNÁMKY

O DUŠI

vyžaduje jiné zkoumání — krátký výklad zmiňovaného j e v u je

řeč je prospěšná dokonalejšímu životu — řec. „herméneia hene-

podán v 2. kapitole spisu O vnímání a vnímatelném (viz dále

ka tú e u " . V ý r a z e m „ h e r m é n e i a " se tu míní schopnost vyjadřo­

v t o m t o svazku s. 329 n . ) . Je však možné, že se Aristoteles zabý­

v a t své myšlenky, „ t o e u " znamená doslova dobro ( n e b o : blaho­

val tímto problémem podrobněji v některém z n e d o c h o v a n ý c h

b y t ) , v dané souvislosti však i vyšší, dokonalejší život, který je

spisů.

m o ž n ý jen u člověka.

jedním z obou čidel — tj. čidlem sluchu nebo čidlem čichu.

příčina toho bude vyložena jinde — ve spise O dýchání, 8. — 15. kapitola (srov. dále v t o m t o svazku, s. 427 — 436).

pfíčinu toho objasníme později — výklad je podán v 11. kapitole této knihy. "

náleží jinému zkoumání — výklad je podán ve spise O částech živočichů I I I ,

všichni suchozemští živočichové — Aristoteles rozděluje zvířata na dýchající plícemi a hledající si potravu na suchu ( „ t a p e z a " — „ s u c h o z e m s k á " ) a na zvířata dýchající žábrami a hledající si

"»

obojživelníci ( „ t a epamfoterizonta"). Srov. Zkoumáni živoči­

N o v o d o b í vykladatelé se shodují v názoru, že se onen popis týká břehulí (druh vlaštovek).

A správně se říká, že prázdno je vlastní příčinou — smysl t o h o t o

jeden druh ovoce — podle některých badatelů se názvu „ a p y r é -

tvrzení upřesňuje další věta v textu ( „ p r á z d n e m se tu míní

n o n " ( „ b e z j á d r é " ) používalo pro jeden druh datlí.

v z d u c h " ) . Aristoteles totiž prázdno v přírodě neuznával. M

*

druhy chuti — srov. o b d o b n ý v ý č e t ve spise O vnímání a vníma­ telném, 4 (dále v t o m t o svazku, s. 340 n . ) .

*"

je zřejmé, že v ni čidlo není — t e d y ani maso není čidlem, nýbrž prostředím.

těji: „ o s t r ý " ) znamená totiž u hlasu „ v y s o k ý " a „ b a r y s " (jinak „ t ě ž k ý " ) zase „ h l u b o k ý " .

oduševněné tělo — na rozdíl od 1. vydání t o h o t o překladu se zde přidržujeme nejčastěji uznávaného čtení „ e m p s y c h o n "

pocit jejich je takový — podle uznávané opravy textu zde čteme

( „ o d u š e v n ě n é " ) místo „ m e t a x y o n " ( „ t v o ř í c í prostředí").

„aisthésis" ( „ p o c i t " ) místo „ k i n é s i s " ( „ p o h y b " ) .

jako v Achelóu — řeka v sev. Ř e c k u . O stejném úkaze píše Aristo­ teles i ve Zkoumání živočichů I V , 9.

zvířata

du je lze j e n obtížně rozeznat od vlaštovek ( „ c h e l i d o n e s " ) .

nervů při vnímání.

rytmus, harmonii a výraznost — překlad je upraven podle vý­ kladu Filoponova.

rozlišuje

také podrobněji popisuje ( 1 , 1 , a zvi. I X , 30). Podle j e h o výkla­

n e b o ť tu chyběly četné empirické znalosti, zvi. poznatky o úloze

ostří čili výška a tíže čili hloubka zvuku — slova „ č i l i v ý š k a "

často

n o ž k y " ) , se zmiňuje Aristoteles i ve Zkoumáni živočichů, kde je

Aristotelův výklad neodpovídá o v š e m dnešnímu stavu vědění,

a „ č i l i h l o u b k a " jsou v překladu přidána. Ř e c . „ o x y s " (nejčas­

— Aristoteles

d e s " (jedn. č. „ a p ú s " ) , tj. „ b e z n o z í " ( m o h l i b y c h o m říci i „ b e z -

také toho příčina bude uvedena později — v 9. kapitole této knihy.

1

očí

krátkonohá břehule — o druhu ptáků, kteří se nazývají „ a p o -

chů V I I I , 2.

stálé zněni v uchu — uzavře-li se v c h o d do ucha prstem.

živočichové tuhých

tuhých a vlhkých očí. Srov. např. O částech živočichů I I , 2.

potravu ve v o d ě ( „ t a e n y d r a " — „ v o d n í " ) . Vedle toho jsou

0

6.

v rozpravě o prvcích — ve I I . knize spisu O vzniku a zániku. »•

pokud to má určité vlastnosti — tj. pokud je to zbarvené, pokud to má chuť apod. Podle Aristotelova výkladu nevnímají jed­ notlivé smysly konkrétní p o d s t a t u ( „ t o d e t i " ) j a k o celek, nýbrž

POZNÁMKY

O DUŠI

304

305

j s o u zaměřeny pouze na její příslušné kvality (vnímají ji j a k o

ném, nebo tvoří zvláštní složku ústrojí hmatu, 7. ježto není více

takovou a t a k o v o u ) . Celek, který je nositelem těchto kvalit, je

prvků, není ani více prostředí a čidel než ta, která byla uve­

při t o m vnímán j e n „ m i m o t n ě " (srov. výše v 6. kapitole) a v je­

dena.

ho jednotě ho postihuje teprve tzv. „ s p o l e č n ý smysl". Srov. dále ve 2. kapitole I I I . knihy a v 7. kapitole spisu O vnímáni

které vnímáme spíše také jednotlivými

a

větě uvažovalo již m n o h o t e x t o v ý c h kritiků a komentátorů,

vnímatelném.

smysly mimotně — o

této

kteří soudili, že odporuje Aristotelovu výkladu z 6. kapitoly jsou jejím určitým poměrem a mohutností — vnímavost a smysl

I I . knihy. T a m se totiž tvrdí, že „společné p ř e d m ě t y " vnímá­

nelze tedy podle Aristotelova výkladu ztotožňovat s odpovída­

me „ s a m y o s o b ě " , tedy nikoli mimotně. Někteří badatelé

j í c í m tělesným ústrojím (čidlem), které jako „ t ě l e s o " (část

proto doporučili předpokládat v textu zápor („nikoli m i m o t n ě "

těla) má svoji rozlohu. Jde tu o schopnost čidla přijímat „ v n í -

— tak četli již někteří středověcí překladatelé), jiní soudili, že

matelné t v a r y " , která se zakládá na jeho určitém poměru

výraz „ k a t a s y m b e b é k o s " ( „ m i m o t n ě " ) tu má jiný, obecnější

k předmětům vnímání (srov. dále v textu). Jiné části těla,

v ý z n a m než ve I I . knize. Podle našeho mínění si však obě místa

které nejsou v takovém poměru k oněm předmětům, je vnímat

neodporují: v prvním z nich se sice říká, že „společné předmě­

nemohou.

t y " vnímáme „o s o b ě " , ale neuvádí se, že je takto vnímáme jednotlivými smysly. Lze proto souhlasit se starším názorem,

261

vzduch s hromem tříští strom — Aristoteles neznal ještě elektři­

že je zde míněno vnímání tzv. společným smyslem. To potvrzuje

nu, proto ničivý účinek blesku připisuje vzduchu.

i Aristotelův výklad ze spisů O vnímání a vnímatelném (7. kap.) a O paměti a vzpomínání ( 1 . kap.).

od čeho by jinak neoduševněné věci přijímaly účinky a změny —

Řečeno tedy souhrnně: společný smysl poznává společné

tj. podléhají změně potud, pokud se např. ochlazují nebo za­

předměty „ o s o b ě " , jednotlivé smysly j e poznávají „ m i m o t n ě " .

hřívají. V t a k o v é m případě působí změnu přímo jeden z před­ mětů hmatu ( „ s t u d e n é " nebo „ t e p l é " — srov. výše v 11. kapi­ tole). zajisté znamená ještě také vnímání — Aristoteles tu určuje

v ý c h vjemů a pro vnímání „ s p o l e č n ý c h p ř e d m ě t ů " nebyl jed­ zá­

sadní rozdíl mezi tím, j a k přijímají působení smyslových kva­ lit odpovídající čidla (vnímání), a tím, jak je přijímají jiné předměty (pouhé podléhání účinku). 253

kdyby tomu tak nebylo — tj. k d y b y pro porovnávání jednotli­

v tomto výčtu smyslů nechybí žádný — Aristotelův výklad zde přináší tato základní tvrzení: 1. nemáme více smyslů než či­ del, 2. čidla tvoří dvě skupiny podle t o h o , vnímáme-li předměty

notný „ s p o l e č n ý smysl". Srov. místa z Malých přírodovědných pojednání citovaná v předchozí poznámce. pokud jsou jeden smysl — podle Aristotelova výkladu ze spisu O vnímáni a vnímatelném (7. kap.) je „ s m y s l o v á mohutnost pro v š e c h n o " (obecná schopnost vnímání) „ c o do p o č t u j e d n a a t á ž " , ale „ j e j í b y t í " (tj. jak se projevuje v jednotlivých smyslech) je různé. Viz dále v t o m t o svazku s. 358.

bezprostředním d o t y k e m (ve smyslu „ s p o l u s prostředím" — srov. 11. kapitolu předchozí knihy) nebo prostředím, 3. bez­

domnívat se, že je to žluč, je-li něco žluté — z ř e j m ě narážka na tzv.

prostředním d o t y k e m vnímá předměty hmat, k němuž se druzi

klamné úsudky z důsledku ( „ p a r a to h e p o m e n o n " , lat. „fallacia

i c h u ť ; prostředí tvoří d v a prvky, totiž v z d u c h a v o d a , 4. či­

consequentis ' ) , založené na nesprávné domněnce, že z implikač-

dla se musí skládat z týchž prvků jako prostředí, 5. o k o se

ního výroku (např. „jestliže prší, země je m o k r á " ) a jeho tzv.

skládá z v o d y , sluchové ústrojí ze vzduchu, čichové z o b o u ,

konsekventu ( „ z e m ě je m o k r á " ) lze o d v o d i t tzv. antecedent

6. ze zbývajících d v o u prvků oheň není v žádném čidle nebo je

( „ p r š í " ) - Výklad těchto úsudků m j . i se stejnými příklady

jako životní teplo obsažen ve všech, země pak není buď v žád-

podává Aristoteles v

5.

a

29.

kapitole

Sofistických

důkazů.

POZNÁMKY

O DUŠI

306

badatelé — Aristoteles má na

307

projeden a týž předmět buď budou smysly dva — tj. jeden smysl

nesoudili správně dřívější

pro vnímání t o h o t o předmětu a druhý pro vnímání činnosti

Démokrita, který tvrdil, že ve skutečnosti jsou pouze atomy

mysli

odmítá,

(včetně svých rozdílů, tj. tvarů, polohy a uspořádání) a prázdno,

n e b o ť by se musel předpokládat třetí smysl, který by vnímal

kdežto všechny vnímatelné vlastnosti, vzniklé spojením atomů,

činnost druhého, a stejně zase další a další. B u ď by tu byla

jsou pouze „ d o h o d o u " , tj. „ v z h l e d e m k n á m " ( „ d o h o d o u je

nekonečná řada, c o ž odporuje již zmíněnému finitistickému p o ­

barva, d o h o d o u sladké, d o h o d o u h o ř k é " ) . Démokritos b y l tak

onoho

prvního

smyslu.

Tento

výklad

Aristoteles

jetí (srov. výše na s. 139 první p o z n . ke s. 70), anebo by pře­

první, k d o vyjádřil, že vztah mezi objektivními vlastnostmi

ce j e n j e d e n smysl vnímal svoji vlastní činnost. Pak je o v š e m

věcí a jejich vjemem není přímý, nýbrž zprostředkovaný,

celá předchozí řada zbytečná, protože to lze předpokládat již

a že je modifikován p o v a h o u našich smyslových orgánů. Srov.

u prvního smyslu.

Řečtí atomisté, u v . v ý b o r , s. 34 (Předmluva), 86 (zl. 45), 103 (zl. 88). V t o m t o Démokritově pojetí b ý v á také spatřována an­

anebo zrak by byl sám sobě předmětem — tj. zrak by vnímal j a k vnímaný předmět, tak i svoji činnost při j e h o vnímání. I toto

tická o b d o b a novověkého rozlišování mezi tzv. primárními a sekundárními kvalitami.

vysvětlení není pro Aristotela zcela vyhovující. K d y b y totiž zrak vnímal svoji činnost stejným způsobem j a k o viděný před­

bez rozdílu mluvili o věcech rozdílných — tj. nerozlišovali mezi

mět, muselo by b ý t i vidění něčím zbarveným (jedině barva je

možností a skutečností v aristotelském smyslu těchto slov.

„ v l a s t n í m p ř e d m ě t e m " zraku). Je-li t o t o absurdní, pak zbývá,

Ř e č t í atomisté neměli ještě p o j m o v ý aparát, který by j i m

že tu j s o u přece j e n dvě různé činnosti, které ukazují na dvě

umožnil v jejich mimořádně přínosné teorii vnímání přesněji

různé mohutnosti: na zrak a na „ s p o l e č n ý s m y s l " . Vlastní o b ­

vyjádřit, že v j e m y mají svůj objektivní základ v realitě (srov.

sah t o h o t o závěru však objasňuje teprve Aristotelův výklad ve

např. zmíněný výraz „ d o h o d o u " — řec. „ n o m ó " , v j e h o ž obsa­

spise O vnímáni a vnimatelném (srov. poslední pozn. ke s. 253):

hu t a k o v ý poukaz zcela chybí). Tento vztah postihuje Aristo­

z j e d n o h o hlediska j d e o činnost j e d n o h o smyslu (smyslová m o ­

teles právě p o j m y „ m o ž n o s t " a „ s k u t e č n o s t " .

hutnost pro všechno je „ c o do p o č t u " jedna a táž), z druhého hlediska o činnost d v o u smyslů ( „ c o do b y t í " je ona mohutnost

co tu mluví o rozdílu, je tedy jedno a totéž — t í m je p o d á n důkaz

různá).

o „ s p o l e č n é m s m y s l u " ( „ k o i n é aisthésis" nebo také „aisthétiké mesotés", tj. „ v n í m a v é ústředí"), j í m ž se postihují „ s p o l e č n é

Skutečná činnost vnímatelného předmětu a skutečná činnost vni-

p ř e d m ě t y " j e d n o t l i v ý c h smyslů. Srov. k t o m u další výklady

majícího smyslu jsou jednou a touž skutečnosti, ale jejich bytí není

v 7. kapitole této knihy a v Malých přírodovědných pojedná­

totéž — tj. vnímatelný tvar se ve své smyslové p o d o b ě uskuteč­

ních (místa citovaná v druhé p o z n . ke s. 253).

M

*

ňuje až v aktu vnímání. T e n t o proces však má dvě stránky: z jedné se tu uskutečňuje působení vnímaného tvaru, z druhé

jednotné a nedílné co do času i počtu — tj. j d e o jednu schopnost

příslušná schopnost vnímající bytosti. V t o m t o smyslu je sku­

projevující se j e d n o t n ě v každém úseku času? K Aristotelovu

tečnost vjemu pro Aristotela „ c o d o b y t í " rozdílná.

řešení této otázky srov. též výše poslední pozn. ke s. 254 a p o ­ drobný rozbor v 7. kapitole spisu O vnímání a vnimatelném.

Neboi jako činnost a trpnost — pořadí této v ě t y a následující je v

překladu

podle

uznávané

úpravy

proti

řeckému

textu

spise je to jako s bodem — k dvojí povaze vnitřního b o d u na

změněno.

úsečce srov. výše první pozn. ke s. 209. Shodně to platí i o oka­

činnost barvy — míní se dráždění čidla zraku.

o t o m je podán v V I . knize Fysiky.

chuti jako smyslu — srov. výše druhou pozn. ke s. 227.

rozeznávající smysl - tj. „ s p o l e č n ý smysl".

mžiku j a k o rozhraní mezi minulostí a budoucností. Výklad

O DUŠI

308

jak se vyjádřil...

Empedoklés — první citát je upraven podle uve­

deného překladu Metafysiky IV, 5, s. 114. Tamtéž srov. i Aristo­ telův výklad a nepatrně obměněnou verzi druhého citátu. Obě v ě t y svědčí nepřímo o t o m , že poznání b y l o pro Empedoklea v zásadě totéž, co smyslové vnímání. To potvrzuje také Aristo­ telův žák Theofrastos (srov. Z P M , uv. v ý b o r , s. 104). výrok Homérův — Odyss. X V I I I , 136 nn. (čes. překlad O. Vaňorného, Praha 1967, 4. přepracované vydání, s. 301). Celé místo zní: T a k o v ý zajisté duch je ve všech pozemských lidech, j a k ý je den, jejž Otec všech lidí a králů j i m sešle. jak klamné,

tak správné poznávání protiv

se děje

stejně—„stejné"

a „ n e s t e j n é " tu lze chápat j a k o dvojici protiv. O protivách tj. t ý m ž aktem poznání: k d o zná světlo, zná také tmu, a k d o zná teplo, zná také chlad. Pravda ( d o t y k „ s t e j n é h o " ) a klam ( d o t y k „ n e s t e j n é h o " ) by se tedy poznávaly „ s t e j n ě " . Proto je nutno odmítnout uvedený předpoklad o identitě rozumu a smys­ lu; o tomtéž by se totiž soudilo současně správně a klamně. vnímat a poznávat není totéž — poznávat = řec. „ f r o n e i n " , ve smyslu „ r o z u m o v ě c h á p a t " . však

není stejný projev

lučování myšlenek (srov. níže v 6. kapitole a Metafysiku V I , 4 ) . Vttextu, kterého se týká tato poznámka, je o v š e m výraz „ n o é ­ sis

chápán zřetelně siřeji, j a k o souhrnné označení „ m y s l í c í

m o h u t n o s t i " . Aristoteles tu chce dokázat, že obrazivost („fantasiá") se nekryje s myšlením. jako činí ti, kdo si sestavují určité obrazce — srov. Aristotelův výklad ve spisech O paměti a vzpomínání, 2, a O snech, 1 (dále v t o m t o svazku s. 364 n. a 384 n . ) . o jejichž rozdílu bude pojednáno v jiné úvaze —• snad odkaz na

však podle Aristotelova výkladu platí, že je poznáváme „ s t e j n ě " ,

že to

309

POZNÁMKY

V.

knihu Etiky

Níkomachovy.

jako například vědění nebo rozum — řec. „ e p i s t é m é " a „ n ú s " . „ E p i s t é m é " jako poznání nutných pravd (srov. třetí poznámku k předchozí stránce) nemůže b ý t nepravdivé a stejně i „ n ú s " ve smyslu „ n o é s i s " (srov. tamtéž). Při r o z u m o v é m postihování „jednoduchých

předmětů"

nemůže

totiž

podle

Aristotela

dojít k o m y l u , pouhé jejich „ d o t ý k á n í " (rozumem) a „ v y s l o v e ­ n í " je pravdou (srov. Metafysiku I X , 10, uv. překlad, s. 243). s

míněním

souvisí

víra — v Aristotelově

pojetí

se

to týká

odůvodněné víry ( „ p i s t i s " ) , že něco je tak, j a k si to představu­ myslící

mohutnosti jako

mínění —

výrazem „ h y p o l é p s i s " ( „ m í n ě n í " ) označuje Aristoteles o b e c n ý soud „ u t v o ř e n ý z mnoha postřehů zkušenosti o p o d o b n ý c h vě­ c e c h " (Metafysiku I, 1, uv. překlad, s. 34), obecný názor či představu ve smyslu mínění. T o t o mínění se pak u Aristotela dělí jednak na (objektivní) poznám nutných pravd ( „ e p i s t é m é " ) , jednak na poznání nahodilých pravd, tj. mínění v užším smyslu slova, mínění subjektivní, domněnku nebo i zdání ( „ d o x a " ) . „ H y p o l é p s i s " konečně znamená i správný úsudek v jednání, rozumnost, praktické poznání ( „ f r o n é s i s " — srov. dále v textu a Etiku Níkomachovu V I , 5). Výrazu „ h y p o l é p s i s " tak Aristote­ les vlastně užívá pro zprostředkované nebo odvozené rozumové poznání, v protikladu k přímému (i k d y ž předběžně také zpro­ středkovanému) postižení j e d n o d u c h ý c h „myslitelných t v a r ů " a principů. Tento druh rozumového poznání nazývá zpravidla „ n o é s i s " ( „ m y š l e n í " ) . V o b d o b n é m smyslu je pak jednoduchému aktu „ n o é s i s " u Aristotela opakem i „ d i a n o i a " , spojování a roz-

jeme. T o , co míníme, je o v š e m jen pravděpodobné — na rozdíl od skutečného vědění může b ý t mínění i klamné (srov. Metafy­ siku V I I , 15). a to vnímá ne mimotně — vlastním předmětem vjemu je totiž bělost, nikoli dobro bílého předmětu, o kterém může soudit jen mínění. mínění,

máme-li je ještě,

bylo

by

zároveň

správné

i

mylné —

Aristoteles nepřímo dokazuje, že obrazivost a mínění jsou různé duševní činnosti. Stává se, že v představě se n á m něco jeví jmak, než odpovídá našemu mínění. K d y b y představa a mínění byly identické, museli b y c h o m uznat, že ten, k d o poznává, muze mít současně o téže věci rozdílná mínění. Ale to je nemož­ né, a tak představa věci je něco jiného než mínění o ní. bývá vyvoláván skutečným smyslovým vjemem je smyslovou mohutností.

— tedy obrazivost

Její projev, představa, odpovídá

310

jednotlivému vjemu, který se v ní obráží. T í m se liší od těch projevů rozumu, jimiž se postihuje obecné. Ale obrazivost je rozdílná od smyslového vnímání, je vlastní mohutností; její činnost je jiná než činnost jednotlivých smyslů při vnímání a různé činnosti vyžadují různé mohutnosti. Podle Aristotelova výkladu ve spise O paměti a vzpomínáni, 1 (dále v t o m t o svazku, s. 361) souvisí obrazivost se „ s p o l e č n ý m smyslem", proto i tento je něčím rozdílným od mohutností vnímání j e d n o tlivými smysly. dostalo se také obrazivosti jména od světla — etymologicky souvisí „fantasiá" ( „ o b r a z i v o s t " ) se slovy „ f a i n e i n " ( „ s v í t i t " , „ v y j e ­ v i t " apod.) a „ f a o s " ( „ s v ě t l o " ) . a v možnosti, aby byl takový a lakový, ale aby nebyl to a to — t j . musí b ý t schopen přijmout jakýkoli myslitelný tvar, ale ten se nesmí stát j e h o vlastním b y t o s t n ý m tvarem. je tudíž nutně... nesmichaný — smysl t o h o t o tvrzení b ý v á inter­ pretován různě. Starší komentátoři se často přikláněli k názoru, že je zde míněno nesmíšení s látkou, novější zase na základě dalších o b d o b n ý c h zmínek o Anaxagorovi v j i n ý c h antických

311

POZNÁMKY

O DUŠI

ježto u některých je to totéž — v ě c a její tzv. bytnost se kryjí j e n u t o h o , co je abstraktní, co nemá samo reálné bytí, např. u mate­ matických pojmů přímosti a křivosti, u etického pojmu dobra \ e p o d .

Srov. podrobnější rozbor v Metafysice V I I , 6, 11.

tuponosé — tj. „ t v a r " tuposti spojený určitou látkou (nosem). anebo je tu alespoň takový poměr jako u křivky, když se napřímí — křivka je tu symbolem poznání smyslového, úsečka, která vzni­ ká j e j í m napřímením, symbolem myšlení. Příměr není zcela jasný a j e h o smysl b ý v á interpretován různě. Za nejpravděpodobnější lze p o v a ž o v a t výklad, podle něhož tu chce Aristoteles vyjádřit,

že

myšlení vychází z údajů smyslového

vnímání

a částečně je i přejímá, ale převádí je do jiné, rozumové p o d o b y . Je t o m u tedy obdobně j a k o u zmíněných čar: při rektifikaci kružnice se zachovává délka jejího o b v o d u , ale „ p ř e v á d í s e " do p o d o b y úsečky. u odtažitých předmětů — míní se abstraktní matematické p o j m y , v jejichž obsahu je zahrnut poukaz na nějakou rozlohu, a t í m i na látku.

spisech (Aristotelova Fysika V I I I , 5; Metafysika I, 8; Platónův

jak předměty... jsou odluíitelné — předměty j s o u odlučitelné od

Kratylos, čes. překlad F. N o v o t n é h o , Praha 1935, s. 44) soudí, že

své látky pouze „ c o d o t v a r u " , a t o „ v myšlení".

se to týká nesmíšení s myslitelnými tvary věcí. Nejpodrobnější zpráva o Anaxagorově pojetí těchto otázek se n á m dochovala

jak praví Anaxagorás — srov. předposlední p o z n . ke s. 262.

od pozdně antického komentátora Aristotelových spisů Simplikia (srov. ZPM, uv. v ý b o r , s. 106 n., zl. B 12). Simplikios v ní

Dále je možno se tázat — obsah následující úvahy lze reproduko­

hovoří o nesmíšení „s v ě c m i " ( „ c h r é m a t a " ) . Podle t o h o by šlo

vat asi takto: myšlení je v jistém smyslu slova sjednocením

Aristotelovi vlastně j a k o nesmíšení s látkou (včetně těla pozná­

rozumu s j e h o předmětem (srov. výše v 2. kapitole o b d o b n ý

vající bytosti — srov. dále v textu), tak i s „ t v a r y " skutečných

výklad o „ j e d n é skutečnosti" vnímatelného předmětu a vníma­

předmětů.

jícího smyslu). K d y b y však rozum b y l předmětem myšlení j e n j a k o rozum, b y l o by třeba předpokládat v j i n ý c h věcech také

jak praví Anaxagorás — srov. místa z Aristotelových a Platóno­ v ý c h spisů uvedená v předchozí poznámce.

rozum, aby b y l y myslitelné. Ale tato myslitelnost je v o b o u případech různá, u rozumu je přímá, u „ v n ě j š í c h " , reálných předmětů odvozená (abstrakce), a opět ne u všech stejná.

A proto maji pravdu ti, kdo prohlásili — Aristoteles míní platoniky.

rozum sám v sobě chová předmět myělení — opět shodný prvek s Aristotelovou teorií vnímání: „myslitelné t v a r y " j s o u ve

v pouhé možnosti, ale nikoli tak, jako dříve — srov. Aristotelovo rozlišování různých stupňů možnosti a skutečnosti v 1. a 5. ka­ pitole I I . knihy t o h o t o spisu.

skutečných věcech vzhledem ke své rozumové p o d o b ě pouze j a k o možnost. Tato p o d o b a se uskutečňuje až v rozumu při myšlení (srov. výklad v další kapitole).

312

313

POZNÁMKY

O DUŠI

A tento činný rozum... — následující text má ústřední v ý z n a m

2««

pro interpretaci Aristotelova pojetí rozumu. Vzhledem k závaž­

možno mluvit i o odluce — myšlení souhlasné myšlenky spojuje, protivné odlučuje.

nosti řešené problematiky i vzhledem k náročnosti a značné nejasnosti zde podávaného výkladu lze pokládat za zákonité, že

vnímavé ústředí — za místo, v němž se soustřeďuje činnost

o smysl tohoto textu se vedou od d o b antiky četné (již zmíněné)

vnímavé složky duše, považuje Aristoteles

spory, které zvláště ve středověku měly nemalý světonázorový dosah. Výsledky moderního výzkumu ukazují, že tyto spory — rovněž zcela zákonitě —i překročily v m n o h é m rámec vlastních

srdce. Srov. dále

ve spise 0 mládí a stáří, 3. 268

Aristotelových úvah a že není ani jisté, zda se tu Aristoteles neomezil pouze na vytčení těch závěrů, které pokládal za

vyložili jsme...již nahoře — na konci předchozí,

6. kapitoly.

jednotná tak, jako rozhraní — b o d na přímce je koncem (rozhra­

nesporné, aniž je nějak uvedl v úplnější soustavu. Ze starších

ním) dvou polopřímek; ač je tedy jeden, lze ho uvažovat ze dvou

výkladů je nutno zmínit tři nejdůležitější: Podle prvního, jehož

různých hledisek. Obdobně má v Aristotelově koncepci více

autorem je Alexandros z Afrodisiady, není „ č i n n ý r o z u m "

stránek i jednotná „ v n í m a v á m o h u t n o s t " .

v Aristotelově pojetí vlastním rozumem jednotlivého člověka, nýbrž je projevem jednotného, „ b o ž s k é h o " rozumu, který je přítomen v celém vesmíru (zhruba v t o m smyslu, j a k bylo

jako tuponosé — řec. výraz símon (tuponosé, s nosem nahoře

uvedeno v posl. pozn. ke s. 217). Slavný arabský komentátor

stlačeným) není složen ze dvou slov jako jeho český ekvivalent.

Ibn Rušd (lat. Averroes — 12. stol.) došel naopak k závěru, že

V jeho významu je však stejně zahrnut poukaz na určitý tvar

tu j d e o rozum specificky lidský, ale opět ne ve smyslu indivi­

(tupé) i na jeho „ p o d k l a d " , látku (nos). R o z u m tedy podle to­

duálního rozumu jednotlivce, nýbrž kolektivního rozumu celého

hoto příměru uvažuje abstraktní určení v souvislosti s tím,

lidského rodu. Třetí směr, zastávaný ve středověku stoupenci

z čeho byla abstrahována. Příkladu s výrazem símon používá

církevní ortodoxie, interpretoval pak tuto kapitolu v souladu

Aristoteles dosti často, zvi. v Metafysice.

s křesťanským učením o nesmrtelnosti individuální lidské duše. Alexandrovo a Averroovo pojetí bylo naproti t o m u ve středověku

*"

a v renesanci domýšleno (zvi. ve Francii a Itálii) v panteistickém a materialistickém duchu. Je zajímavé, že s působením Alexandrových myšlenek se setkáváme již ve 14. století i na tehdejší pražské univerzitě.

*70

jen ty, o nichž někteří mluví — Platón v Ústavě (uv. český překlad tohoto dialogu, přel. F. N o v o t n ý , Praha 1921, s. 166 nn.) a na některých místech dalších svých spisů.

Přesto si však na nic nevzpomínáme — narážka na Platónovu teorii anamnézy (vzpomínání).

bude třeba zkoumat později — zda lze vztahovat tento odkaz pří­ mo k některému místu z Aristotelových spisů, je nejisté.

Srov.

výše pátou pozn. ke

a druzí — Aristoteles má pravděpodobně na mysli běžné chápání

s. 234. jak řekl Empedoklés — srov. ZPM, uv. v ý b o r , s. 91, zl. B 57. Příměr je vzat z Empedokleova učení o vzniku lidí a zvířat. Nejprve prý vznikly jednotlivé části, které se pak spolu spojo­ valy působením Lásky j a k o principu všeho. V o n o m učení byla

duše. , ? 1

teoretického rozumu — v 9. a 10. kapitole I I I . knihy rozlišuje Aristoteles mezi rozumem teoretickým, směřujícím k poznání, a praktickým, který se uplatňuje v jednání.

obsažena i myšlenka jakéhosi přirozeného výběru. N e b o ť někdy se prý spojily části, které k sobě nepatřily, takže vzniklé bytosti nebyly schopné života. Aristoteles toto vysvětlení odmítal, protože vycházelo z náhody.

vůle je žádostivostí — vůle (řec. „ b ú l é s i s " ) , tj. žádostivost ( „ o r e x i s " ) b rozumem. Při t o m t o pojetí se praktický rozum vlastně stává vůlí.

314

O DUŠI

rozdíl ještě větší

než

mezi

ěástí

zádavou

a

vznětlivou

— tato

MALÁ

věta je namířena proti tříděni Platónovu.

PŘÍRODOVĚDNÁ

je tu tedy třeba rozeznávat trojí složku — tj. t o , co uvádí do pohybu (tím je jednak předmět žádosti, jednak žádost sama — srov. dále v textu), tělesný orgán ( ú d y ) , umožňující p o h y b , a pohybu­ jící se živou bytost. a také je tu možný trojí pohyb — smysl této věty zůstává přes rozbory četných komentátorů značně nejistý. Příklad vychází pravděpodobně z tehdejších astronomických představ, podle nichž je p o h y b planet působen třemi různými p o h y b y : pohy­ b e m vlastní sféry a dvěma navzájem si protivnými p o h y b y vyšších sfér (tím se po dlouhá staletí vysvětlovalo zdánlivé kroužení planet v tzv. epicyklech). Nepohyblivým

bytostem...

dostačuje

to,

z

čeho

vyrostly

—

tj.

rostlinám, které žijí z p ů d y . vnímají něčím od sebe různým — tj. prostředím n e b o „ s p o l u s prostředím" (hmat — srov. výše první pozn. ke s. 253). než že vnitřní světlo vychází z očí — názor Platónův. vzduch pak bývá jednotný na něčem hladkém — hladkým je míně­ no o k o , které pro svou hladkost umožňuje šíření vjemu. jsou uvedeny v pohyb jiné, které ničí dotykem — neničí hřmot, ani barva, nýbrž úder blesku.

^

POJEDNÁNÍ

ÚVOD

317

Malá přírodovědná pojednání jsou souborem několika krátkých spisů, v nichž se Aristoteles zabývá vzájemnými souvislostmi duševního a tělesného života. Jednotlivé spisy z tohoto souboru byly zřejmě psány jako relativně samostatná díla, která mají vytvořit širší, ale po obsahové i formální stránce jednotný celek. Vzhledem ke své tematické jednotě dostaly ve středověku souhrnný latinský název Parva naturalia, pod nímž jsou uváděny v odborné literatuře i dnes. Tradiční řazení a členění jednotlivých částí našeho souboru se v základních rysech ustálilo také až u středověkých latinských překladatelů, ale má svůj původ pravděpodobně již ve způsobu, jak tyto spisy uspořádal v 1. stol. n. I. Androníkos Rhodský, který uskutečnil první souborné vydání Aristotelových děl. Že pojetí Malých přírodovědných po­ jednání ve smyslu jednotného celku vskutku odpovídá zámě­ ru jejich autora, potvrzují přímo úvodní odstavce spisu O vnímání a vnímatelném, který vydavatelé a překladatelé souboru obecně zařazují na první místo. Aristoteles zde říká, že jeho další výklady se budou týkat nejdůležitějších životních projevů, které jsou charakteristické buď pro všechny živo­ čichy, nebo pro některé — nejdokonalejší z nich: jmenuje vnímání, paměť, vznětlivost, žádostivost, libost a nelibost, bdění a spánek, mládí a stáří, vdechování a vydechování, život a smrt. Z dalších Aristotelových slov vyplývá, že všechny zmíněné životní projevy bude nutno zkoumat jako činnosti, které jsou „společné duši i tělu". Tento přístup je v souladu s celkovou koncepcí Aristotelovy psychologie, v níž je duše

318

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

ÚVOD

(psýché) pojímána zcela racionalisticky jako biologický princip života i jednotlivých životních procesů v každém iivém organismu.

však není podle současného stavu bádání pochyb o tom, že jsou skutečně dílem Aristotelovým.

Uvedený program je skutečně do značné míry realizo­ ván v pojednáních našeho souboru, jak to potvrzují i jejich názvy: I. O vnímání a vnímatelném (Peri aisthéseós kai aisthétón) — II. O paměti a vzpomínání (Peri mnémés kai anamnéseós) — III. O spánku a bdění (Peri hypnú kai egrégorseós) — IV. O snech (Peri enypnión) — V. O věštění ze snů (Peri tés kath' hypnon mantikés) — VI. O dlouhověkosti a krátkověkosti (Peri makrobiotétos kai brachybiotétos) — VII. 0 mládí a stáří (Peri neotétos kai gérós) — VIII. 0 dýchání (Peri anapnoés) — IX. 0 životě a smrti (Peri zóes kai thanatú). Pokud jde o zbývající témata z podaného výčtu, není jisto, zda jim Aristoteles věnoval obdobná samostatná po­ jednání. Pozoruhodné úvahy o vznětlivosti, žádostivosti, libosti a nelibosti i o dalších jevech z oblasti afektů a emocí nacházíme sice i v dochovaných Aristotelových spisech, zvi. v Rétorice a v Etice Níkomachově, kde je však tato proble­ matika zkoumána v odlišných souvislostech. Čtvrtý a pátý spis z Malých přírodovědných pojednání se přimykají ke spisu třetímu a tvoří s ním užší tematický celek, v němž jsou z různých hledisek analyzovány stavy spánku a bdění a další projevy (zvi. snové),jež s nimi souvisí. Také spis O dlouhověkosti a krátkověkosti spadá orga­ nicky do naznačené problematiky. Je vlastně jakýmsi úvo­ dem ke zbývajícím pojednáním, v němž je obecně zdůvodňo­ vána omezenost trvání života u všech živých bytostí. Poslední tři spisy bývají vydavateli různě děleny a někdy se pokládají za jedno souvislé dílo. K Malým přírodovědným pojedná­ ním byl dříve často přiřazován i výklad O dechu (Peri pneumatos), proti jehož pravosti byly v poslední době vzneseny závažné námitky. U všech devíti spisů z našeho souboru

319

Jako obtížný, snad i ne zcela řešitelný problém se naopak ukazuje přesnější vymezení doby, kdy jednotlivé spisy z Malých přírodovědných pojednání vznikly. Za jisté lze považovat pouze to, že tato díla byla napsána mezi léty 347—322 př. n. I. Svědčí o tom celý ráz dochovaného souboru, především četné zmínky o pozorování živočichů i o prováděných vivisekcích. Těmito činnostmi se totiž Aristo­ teles začal zabývat až po odchodu z Platónovy Akademie v r. 347. Biologické výzkumy pak prováděl nejprve při svém tříletém pobytu v maloasijském Assu a intenzívně v nich pokračoval zvláště po r. 335, když se vrátil z Makedo­ nie do Athén a založil vlastní filozofickou školu, kterou pak vedl téměř až do své smrti v r. 322. Definitivní podobu dostaly jednotlivé texty z Malých přírodovědných pojednání až po vzniku Aristotelova základního psychologického díla O duši (Peri psýchés) o po sepsání jeho velkých biologických prací, jako je O zkoumání živočichů (Peri ta zóa historiai) o O částech živočichů (Peri zóón morión), jak tomu nasvědčují četné odkazy na tato díla, uváděné v našem souboru. Nelze však vyloučit, a je dokonce pravděpodobné, že do těchto pojednání převzal Aristoteles i některé starší hotové texty nebo koncepty, a současně je i možné, že dílčí redakční úpravy v nich pro­ vedl později i Aristotelův žák a nástupce ve vedení školy, Theofrastos.

Pro svůj obsah i pro význam, který měla pro další vývoj vědy, zasluhují si Malá přírodovědná pojednání v mnoha ohledech i pozornosti dnešního čtenáře. Jsou důleži­ tým doplňkem k systematickému výkladu v Aristotelově

320

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

základním psychologickém díle O duši, jehož český překlad je rovněž součástí tohoto svazku. Problematika principů života a psychologických pro­ cesů je ve spise O duši řešena především abstraktně, v rovině filozofických výkladů. Ze závěru o reálné jednotě duše a těla vyplýval proto pro Aristotela i úkol podat vysvětlení kon­ krétních souvislostí mezi jednotlivými psychickými a těles­ nými procesy. K základním dochovaným výsledkům Aristote­ lovy práce v tomto směru patří právě Malá přírodovědná pojednání. Tematická posloupnost jednotlivých spisů tohoto sou­ boru odpovídá postupnému přechodu od abstraktních psycho­ logických výkladů ke zkoumání jevů, které jsou převážně tělesné povahy. V souladu s Aristotelovým pojetím duše jako biologického principu každé živé bytosti (tj. nejen živočicha, ale i rostliny) uplatňují se v těchto pojednáních i četné výsledky, k nimž Aristoteles dospěl při svých botanických a zoologických výzkumech. Kromě obecnějších filozofických myšlenek a metodologických zásad, rozvíjených v Malých přírodovědných pojednáních, jsou to právě četná empirická zjištění z oblasti psychologie a biologie, která tu patří k po­ znatkům trvalé hodnoty. Pokud jde o fyziologické výklady tělesných procesů, Aristotelovy závěry jsou ovšem v mnoha ohledech poplatný stavu soudobých přírodovědných znalostí. Značně nízká úroveň tehdejších pozorovacích pomůcek neumožňovala řadu zjištění, která se během novověkého vývoje vědy ukázala jako nutný předpoklad pro správný výklad analyzovaných jevů. Pokusy o spekulativní překlenutí těchto mezer v empirii vedly u řeckých badatelů nutně i k mnohým závěrům, které musely být později odmítnuty. V problematice Malých příro­ dovědných pojednání to platí zvláště o závěrech, které jsou ovlivněny neznalostí nervové soustavy a spekulativní teorií o čtyřech pozemských prvcích, sloužící k vysvětlení chemické

ÚVOD

321

stránky zkoumaných procesů. Důsledným myšlenkovým zpracováním dostupného empirickélw materiálu a neuzavřeností podávaných řešení daly však Aristotelovy výklady i v těchto případech významný impuls dalšímu vývoji příslušných vědních oborů. Spis O vnímání a vnímatelném je pozoruhodný pře­ devším rozvíjením zmíněné koncepce smyslového poznání. Ta je zde aplikována zvláště na výklad vidění, chuti a čichu (3.—5. kapitola). Z poněkud odlišného hlediska je důležitý výklad o dělitelnosti smyslových předmětů a o jejich součas­ ném vnímání (6.—7. kap.), který se v mnohém opírá 0 Aristotelovy rozbory nepřetržitosti, jak jsou podány ve spise Fysika. Základní teze tohoto výkladu, podle níž jsou všechny 1 nejmenší částice reálných těles v zásadě pozorovatelné, našla své praktické uplatnění až ve výzkumu mikrosvěta pomocí novověkých pozorovacích přístrojů. Ve spise O paměti a vzpomínání Aristoteles dále rozvíjí své myšlenky o závislosti rozumového poznání na smyslových vjemech. K důležitým tématům zde patří především proble­ matika obrazivosti (fantasiá) a vzpomínání (anamnésis). Pro dějiny psychologie je toto pojednání významné zvláště tím, že jsou v něm již dotčeny některé stránky asociace představ. Následující tři spisy, věnované problematice spánku, bdění a snů, přinášejí přes zmíněné nedostatky fyziologických výkladů závažné argumenty proti starým mytickým předsta­ vám o povaze těchto jevů. Zvláště je to patrné u pátého spisu: odmítnutí věštného významu snů, které je zde zdůvodňováno, znamená další význačný krok k racionálnímu zkoumáni duševního života. Mimoto je v těchto třech dílech zachyceno i mnoho cenných poznatků, které se týkají nejen průběhu spánku a snů, ale i vzniku některých smyslových klamů. Pojednání O dlouhověkosti a krátkověkosti svou třetí kapitolou přibližuje čtenáři způsob Aristotelova myšlení

322

ÚVOD

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

v oblasti spekulativní filozofie přírody. Argumentace, kterou zde Aristoteles používá k dokázání pomíjejícnosti každé jednotlivé bytosti, vychází z týchž ústředních pojmů a zásad, jimiž je v Aristotelově astronomickém spise O obloze zdů­ vodňována věčnost materiálního světa jako celku. Další kapitoly obsahují zajímavé postřehy o délce života a místech výskytu různých živočichů a rostlin. Výklady v posledních třech spisech souboru jsou pře­ vážně fyziologického rázu a v plné míře i o nich platí výše podané charakteristiky Aristotelových postupů v této oblasti. Aristotelovy závěry o povaze jednotlivých tělesných procesů i četné kritiky stanovisek, která zaujali v těchto otázkách jeho předchůdci, nám zde — jako i v předchozích pojedná­ ních — ozřejmují jednu skutečnost, kterou je nutno mít stále na zřeteli při hodnocení starších etap vývoje vědy: při speku­ lativním domýšlení empirických faktů se v oblasti přírodo­ vědy často přiblížila k pravdivému postižení přírodního jevu zdánlivě méně důsledná řešení, která nevycházela z požadavku co nejjednoduššího vysvětlení zkoumaného problému. Dů­ slednost spekulativního řešení bývá totiž spojena s neadekvát­ ním promítnutím některých prvků myšlení (např. principu záměrné účelnosti) do oblasti přírody, což nutně vede k růz­ ným nesprávným závěrům. Právě v této souvislosti se plně ukazuje dějinný význam Aristotelových myšlenek o zásadní důležitosti empirie v přírodovědných oborech. Tyto myšlenky, které u Aristotela nabývají podoby závažných metodologic­ kých zásad, nacházejí své vyjádření i na mnoha místech z posledních tří spisů našeho souboru. Jsou to díla, která názorně dokumentují i šíři Aristotelova výzkumu živé přírody, zvláště jeho rozsáhlé znalosti o různých druzích živočichů a o anatomické stavbě živočišných těl. Všechny spisy z Malých přírodovědných pojednání jsou tak ve svém souhrnu nejen důležitým pramenem k poznání Aristotelova myslitelského odkazu v oblastech

323

filozofie, psychologie a biologie, ale i cenným vodítkem k po­ chopení obecnějších zákonitostí o složitých souvislostí dějinného vývoje vědy.

^

I. O VNÍMÁNÍ A VNÍMATELNÉM II. O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNÍ III. O SPÁNKU A BDĚNÍ IV. O SNECH V. O VĚŠTĚNÍ ZE SNŮ VI. O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI VII. O MLÁDÍ A STÁŘÍ VIII. O DÝCHÁNÍ IX. O ŽIVOTĚ A SMRTI

I. O V N Í M Á N I A V N Í M A T E L N É M

327

I O VNÍMÁNÍ A VNÍMATELNÉM

1. K A P I T O L A

[Obecné úvahy o charakteristických projevech živých bytostí. Smyslové vnímání. Jednotbvé smysly a jejich význam] Když jsme vymezili, co je duše o sobě, a pojednali 436 o každé její mohutnosti zvlášť, je nyní naším úkolem, abychom učinih předmětem zkoumání živočichy a vůbec všechno, co má život, které činnosti jsou jim vlastní a které společné. To, co jsme o duši již řekb, budiž zákla­ dem: pojednejme nyní o zbývajících otázkách a nejprve o tom, co je zde nutno vzít v úvahu jako první. Hlavní, co je živočichům jak společné, tak zase i je­ jich zvláštností, je zjevně společné duši a tělu, jako vní­ mání, paměť, vznětbvost, žádost a vůbec žádostivost a mimoto libost a nelibost; vždyť tyto mohutnosti náležejí téměř všem živočichům. Kromě nich jsou ještě jiné mo­ hutnosti, z nichž jedny jsou společné všem živým bytostem, druhé však vyznačují pouze některé živočichy. Nej důle­ žitější z těchto jevů se dají sestavit do čtyř dvojic: bdění a spánek, mládí a stáří, vdechování a vydechování, život a smrt. Musíme tedy pojednat o tom, co každý z nich je a jaké jsou jeho příčiny. K úkolům zkoumatele přírody však patří, aby zaměřil svůj pohled i na první příčiny zdraví a nemoci, neboť nemůže být ani zdraví, ani nemoc v tom, co nemá život. Proto u většiny badatelů o přírodě a lékařů, kteří se svému oboru oddávají víc filozoficky, dochází k tomu, že prvně jmenovaní končí u lékařských otázek, kdežto druzí b začínají v lékařství otázkami přírodovědeckými.

328

I. O V N Í M Á N I A V N Í M A T E L N É M

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

Není nezjevné, že jmenované úkazy jsou společné duli a tělu. Neboť všechny se vyskytují jednak spolu se smyslovým vnímáním, jednak se rozvíjejí jeho prostřed­ nictvím; některé totiž jsou podráždění smyslu, jiné jeho stav, další jeho udržování a ochrana a ještě jiné jeho zánik a nedostatek. Že se vnímání zprostředkuje duši tělem, je zjevné jak z rozumových důvodů, tak nezávisle na nich. Avšak o smyslu a vnímání, co je a proč u živočichů vzniká toto podráždění, pojednali jsme již dříve ve spise 0 duši. Živočichům, pokud je každý živočichem, náleží smyslové vnímání nutně. Neboť právě tím rozbšujeme, co je živočich a co jím není. Co se týče jednotbvých smyslů, u každého živočicha se nutně vyskytuje hmat a chuť, a to hmat z příčiny uvedené v pojednání 0 duši, chuť pro výživu; tento smysl totiž rozeznává u potravy příjemné a nepříjemné, takže se živočich tomuto vyhýbá a ono vyhledává, a vůbec chuť je dráždění vyživovací složky. Smysly, které vnímají prostřednictvím vnějších ústrojí, jako čich, sluch a zrak, náležejí bytostem schop­ ným místního pohybu, a to všem, které je mají, pro zá­ chovu, aby postřehnuvše předem potravu, ji vyhledá437 valy a vyhýbaly se tomu, co je škodbvé a záhubné; by­ tostem však, které jsou nadány rozumem, slouží ty smysly ke zdokonalení, poněvadž je zpravují o rozdílech, jejichž poznáním vzniká teoretická a praktická moudrost. Právě z těchto smyslů má pro to, co je bezprostředně potřebné, a o sobě větší význam zrak, pro rozum vsak a na­ hodile sluch. Zraková schopnost totiž sděluje mnoho rozmanitých rozdílů, protože všechna tělesa mají barvu, z čehož vyplývá, že především právě tímto smyslem vní­ máme společné vlastnosti — míním tím podobu, velikost, pohyb a počet. Sluch však zprostředkuje jenom rozdíly zvuku a několika málo živým bytostem umožňuje pozná-

329

vat také rozdíly hlasu. Mimotně pak sluch nejvíce přispívá k rozvoji myšlení. Řeč totiž umožňuje učení, protože je ji slyšet, umožňuje to však nikob o sobě, nýbrž mimotně; neboť se skládá ze slov a každé slovo je znakem. Proto z těch osob, které od narození nemají jeden nebo druhý z těchto smyslů, bývají slepé rozumnější než němé a hlu­ ché. 2. K A P I T O L A

[Smyslová ústrojí a „prvky"] 0 významu, který má každý smysl, byla tedy řeč již dříve. Co se týče otázky, v kterých tělesných ústrojích smysly jsou, snaží se je a jejich povahu někteří badatelé určit podle prvků těles; protože však nemohou dobře spojit pět smyslů se čtyřmi prvky, jsou u pátého smyslu na rozpacích. Zrak všichni uvádějí na oheň, poněvadž u jednoho způsobu podráždění neznají skutečnou příčinu. Jestliže se totiž oko tiskne nebo se jím pohybuje, zdá se, že vydává oheň; to se stává ve tmě, nebo jsou-li oční víčka zavřena — i tehdy totiž vzniká tma. Toto pojetí však obsahuje jinou obtíž. Je-li totiž nemožné, aby tomu, co něco vnímá — v tomto případě: co něco vidí —, zůstalo ono viděné zcela skryto, pak by oko nutně vidělo samo sebe. Proč tomu tedy tak nebývá, je-li oko v klidu? Příčiny onoho jevu, s nímž je spojena uvedená obtíž a na jehož základě vzniklo mínění, že zrak je ohněm, je třeba spatřovat v tomto: Co je hladké, přirozeně svítí ve tmě, ale světlo nepůsobí, a zdá se, že takzvaná „čerň" uprostřed oka je hladká. K uvedenému jevu dochází, pohybuje-li se okem, protože se tu jedno stává jakoby dvojím. To působí rychlost pohybu, takže se zdá, že

330

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

vidoucí a viděné je různé. Proto tomu také tak nebývá, neděje-li se to rychle a ve tmě. Hladké totiž přirozeně svítí ve tmě, jako např. hlavy některých ryb a tmavé barvivo sépie obecné; a pohybuje-li se oko jenom pomalu, nezdá se, že by vidoucí a viděné bylo zároveň jedno a dvojí. Oním způsobem vsak oko vidí samo sebe jako při obraze v zrcadle. Kdyby zrak byl z ohně, jak praví Empedoklés a jak také je psáno v Tímaiovi, a kdyby vidění tedy vznikalo tak, jako když světlo vychází ze svítilny, museb bychom se tázat, proč zrak nevidí také ve tmě. Tvrdit, že světlo z oka hasne, vychází-b ve tmě, jak praví Tímaios, je zcela neopodstatněné. Neboť co je uhasnutí světla? Teplé a su­ ché uhasne chladným a vlhkým tak, jak to lze pozorovat např. u ohně a plamene uhb, leě ani teplota, ani suchost nejsou vlastností světla. Jsou-b vsak přece jeho vlast­ nostmi, ale my to pro nepatrnou míru nepozorujeme, tedy světlo by muselo uhasnout i za dne a ve vodě a za mrazu by musela vzniknout tma ještě větší. To se vyskytuje alespoň u plamene a u hořících těles, u světla však nikobv. Podle Empedokleova názoru však, jak jsme řekb svrchu, vidění vzniká tím, že z oka vystupuje světlo; alespoň se o tom vyjadřuje takto:

438

Jako když někdo hodlá ven vyjít a na zimní noc si uchystá světlo, záři to jasně žhoucího ohně, zapáliv svítilnu, která je chrání před všemi větry, tu ona rozptýb snadno dech větrů vanoucích zevšad, světlo však vyskočí ven, neb daleko jemnější bývá, na cestu paprsky svými pak svítí neúnavnými: stejně tak tehdy v blány byl uzavřen pradávný oheň, jakož i závoje jemné a za zornicí se skrýval. Oněmi závoji vedly skrz naskrz průduchy krásné,

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

331

které udržovaly sic vodu rozlitou kolem, oheň však pouštěly ven, neb daleko jemnější bývá. Někdy sice vysvětluje vidění tímto způsobem, jindy vsak zase výrony vycházejícími z viděných předmětů. Démokritos však tvrdí, že zrak je z vody; to říká správně, ale to, když míní, že vidění je odrazem, je ne­ správné; neboť k odrazu zde dochází tím, že oko je hlad­ ké. Odraz tedy působí nikob v tom oku, na němž je vi­ děn, nýbrž v tom, jež se na ně dívá. Neboť onen jev spo­ čívá v lomu světla, ale — jak se zdá — tehdy vůbec ještě neměb jasnou představu o tom, jak se světlo odráží a lá­ me. Je pak také podivné, že mu nikdy nenapadla otázka, proč jenom oko vidí, a nic ostatního, v čem se obrazy odrážejí. Tvrzení, že zrak má povahu vody, je tedy správné, jenomže k vidění nedochází proto, že by oko bylo vodou, nýbrž proto, že je průhledné, což je vlastnost, kterou má společnou se vzduchem. Avšak voda se dá snadněji uzavřít a je hustší než vzduch. Proto právě panenka a oko je z vody. To potvrzuje také pozorování. Neboť jsou-li porušeny, vytéká z nich zjevně voda a u zárodků ještě zcela nezralých je zvlášť chladná a jasná. A bělmo oka u živočichů, kteří mají krev, je mastné a olej ovité; to právě proto, aby se vlhkost nesrážela. A proto také oko je tělesné ústrojí, které bývá nejméně dotčeno mra­ zem; vždyť ještě nikdy nikdo pod víčky nepocítil mráz. U bezkrevných živočichů však jsou oči s tvrdými blanami a tím jsou chráněny. Zcela nerozumné je mínění, že zrak vidí tím, že něco z něho vychází a že se to rozšiřuje až ke hvězdám, anebo když dospěje k určitému bodu, splývá s vnějším světlem, jak soudí někteří. To již by bylo lepší říci, že takové sply­ nutí se uskutečňuje v samém počátku oka. Ale ani tento

332

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

názor se nedá udržet. Vždyť co znamená, že se světlo spo­ jí juje se světlem? Nebo jak se to může dít? Není přece to­ mu tak, že kdeco splývá s kdečím. A jak má splývat vnitř­ ní světlo s vnějším? Vždyť mezi nimi je oční blána. O tom, že se bez světla nevidí, bylo pojednáno již jinde; ale ať je to světlo, nebo vzduch, co je mezi okem a viděným předmětem, pohyb tímto prostředím je to, co působí vidění. A je zcela dobře odůvodněné, říká-li se, že vnitřek oka je z vody, neboť voda je průhledná. Jako se nevidí vně bez světla, tak ani uvnitř; vnitřek oka tedy musí být průhledný; i musí být nutně vodou, poněvadž není vzduchem. Neboť duše nebo to, co u duše vnímá, není na povrchu oka, nýbrž uvnitř, a proto také vnitřek oka musí být průhledný a schopný přijímat světlo. To je zjevné i ze skutečných příhod; neboť již mnozí Udé, kteří ve válce byb zraněni ve spánku, takže cesty z oka jim byly proříznuty, měb dojem, že nastala tma, jako když uhasla svítilna; to pocházelo odtud, že ono průhledné, takzvaná panenka, bylo odříznuto. Děje-li se něco z toho skutečně tak, jak jsme právě uvedb, je zřejmé, že se věc musí vysvětlovat tímto způ­ sobem a každé čidlo se musí uvést ve spojení s jedním prvkem. Je třeba mít za to, že vidící část oka je z vody, to však, co vnímá zvuky, ze vzduchu a čich z ohně. Co je totiž čich ve skutečnosti, to je v možnosti to, co je schopné čichat; neboť předmět vnímání přivádí vnímání ve skutečnost, takže toto nutně musí být dříve v mož­ nosti. Pach však, tj. to, co se čichá, je výpar na způsob dýmu, výpar, který jako dým pochází z ohně. Proto je ta­ ké ústrojí čichu v místě, které je blízko mozku; neboť látka chladného je v možnosti teplá. Stejně tak se to má také se vznikem oka; je totiž umístěno u mozku; neboť mozek je nejvlhčejší a nejchladnější ze všech částí těla. Hmatové ústrojí je ze země a chuť je druh smyslu

I. 0 V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

333

hmatového. Proto také ústrojí chuti a hmatu je v blíz­ kosti srdce. Srdce totiž je protějškem mozku a je nejteplejší částí v těle. Tolik o jednotlivých vnímacích ústrojích těla.

3. KAPITOLA

[Barvy] Co se týče předmětů jednotlivých čidel, míním barvu, zvuk, pach, chuť a to, co je hmatné, pojednali jsme o nich obecně ve spise 0 duši. Tam bylo řečeno, jak se projevují a jaká je činnost odpovídajících ústrojí; nyní se však mu­ síme ještě zabývat těmito předměty jednotbvě a říci, co je barva, co zvuk nebo pach nebo chuť, a rovněž, jak je to s tím, co je hmatné. Nejprve promluvme o barvě. O každém předmětu vnímání mluvíme ve dvojím smyslu, jednak ve smyslu skutečnosti, jednak možnosti. Řekli jsme již ve spise 0 duši, v jakém smyslu jsou sku­ tečná barva a zvuk totožné se smyslovým vnímáním v jeho skutečnosti — v tomto případě jde o vidění a o slyšení — a v jakém smyslu se od něho liší. Nyní po­ jednejme o tom, co jednotbvé předměty musí být, aby uvedly vnímání ve skutečnost. Ve zmíněném spise jsme vysvětbli, že světlo je mi­ motně barvou průhledného prostředí. Neboť je-b v prů­ hledném prostředí něco ohnivého, je jeho přítomnost světlem a jeho nepřítomnost tmou. Co však míníme slo­ vem „průhledné", není nějakou zvláštní vlastností vzdu­ chu nebo vody ani jiných těles, které tak nazýváme, nýbrž je společnou přirozeností a možností, která není odloučeně pro sebe, ale v těchto tělesech a náleží ještě ji­ ným tělesům, jedněm více, druhým méně. Jako pak tě­ lesa musí mít určitou hranici, tak i tato přirozenost. Při-

334

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

335

rozenost světla tkví ovšem v tom, co je průhledné a při­

může jevit ani jako černý, ani jako bílý; protože však ně­

tom neohraničené. Je však zřejmé, že ono průhledné,

jakou barvu mít musí a poněvadž nemůže mít žádnou

které je v ohraničených tělesech, bude mít nějakou hra­

z těch dvou, musí to být něco smíšeného a nějaký jiný

nici; pozorování skutečnosti nám pak ukazuje, že touto

druh barvy. Tak tedy je možné uznat, že je více barev

hranicí je právě barva. Neboť barva je bud na vnější

mimo bílou a černou a že jejich počet je určen poměrem.

mezi, nebo je jí sama. Proto také pýthagorovci nazývab

Bílé a černé totiž může ležet vedle sebe v poměru tří ku

povrch barvou. Barva totiž je na vnější mezi tělesa, ale

dvěma, tří ku čtyřem nebo podle jiných číselných pomě­

tato jeho vnější mez není sama ničím; spíše je třeba

rů; nemusí tu však také být vůbec žádný takový poměr

b mít za to, že táž přirozená podstata, která má barvu vně,

a vzájemný vztah obojího může záležet spíše v nesou­

má ji i uvnitř. Zjevně i vzduch a voda mají barvu, vždyť jejich lesk je takový. Ale protože tu jde o dvě tělesa bez vlastních hranic, nemá vzduch a moře tutéž barvu zbbzka, přistoupíme-b blíže, a při větší vzdálenosti. Avšak u pevných těles, nepůsobí-b okolí změnu, je také vzhled barvy určitý. Je tedy zjevné, že to, co je tam i zde schopno při­ jímat barvu, je totéž. Tedy ono průhledné, pokud je v tělesech, a to je víceméně ve všech, působí, že tělesa mají účast na barvě. Protože však barva je na vnější mezi, bude asi na vnější mezi průhledného. Proto asi bar­ va bude vnější mezí průhledného na určitě omezeném

měřitelném nadbytku jednoho proti nedostatku druhého; barvy se pak mají k sobě stejným způsobem jako souzvu­ ky tónů; ty barvy totiž, které spočívají ve správném číselném poměru< zdají se — právě tak jako souzvuky — ze všech nejpříjemnější: např. purpurová, žlutozelená 440 a několik málo jiných takových barev; jejich počet však není velký, a to ze stejné příčiny jako u souzvuků. Ostatní barvy však nemusí spočívat v číselném poměru nebo i všechny mohou mít takový poměr, ale tak, že u jedněch jde o určité uspořádání, u jiných nikob, přičemž tyto dru­ hé vznikají tehdy, kdykob barva není čistá, protože čísel­ ný poměr se tu ztrácí.

tělese. Ale barva náleží také samotnému tomu, co je prů­

To by tedy byl jeden způsob vzniku barev. Jiný

hledné, tedy např. vodě a tomu, co je ještě takové, a vů­

spočívá v tom, že jedna barva druhou prozařuje, jak to

bec všemu, čemu, jak se zdá, náleží vlastní barva na po­

někdy způsobují malíři, když nanášejí jednu barvu na

vrchu. Je pak možné, že v průhledném je obsaženo to, co působí i ve vzduchu světlo, je však také možné, že tu není, ale že schází. Jako tedy tam jedno je světlo, druhé tma, tak se stejně stává, že pevná tělesa jsou bílá a černá. Pokud jde o jiné barvy, je nutno nejprve uvést ně­ kolik názorů o tom, jak mohou vznikat. Bílé a černé může být vedle sebe tak položeno, že každé z nich je pro svou nepatrnost neviditelné, ale celek nově vznikající může být viditelný. Ten se ovsem ne-

druhou, která je jasnější, např. když chtějí něco zobrazit tak, jako by to bylo vidět ve vodě nebo ve vzduchu; rovněž tak je tomu u slunce, které se o sobě jeví bílé, ale purpurově červené skrze mlhu a kouř. Mnoho barev může vzniknout stejným způsobem jako právě uvedené; přitom je možné, že někdy bude určitý poměr mezi barvou, která je na povrchu, a tou, která je pod ní, v jiných případech však to zase může být bez jakéhokoliv určitého poměru. w v . ° ^ z e n í , že barvy jsou výrony a to že je příčinou vidění, je tedy zcela nemístné; neboť pak by se S

t

a

r

d

á

v

n

é

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

I. O V N Í M Á N I A V N l M A T E L N É M

muselo také tvrdit, že veškeré vnímání se uskutečňuje na základě dotyku, takže by bylo lépe hned říci, že vní­ mání vzniká pohybem odpovídajícího prostředí, který je působen vnímaným předmětem, jinými slovy, že vnímání je vyvoláváno dotykem, a nikoli výrony.

k míšení nejvíce přizpůsobeny. Jak je to možné, vysvětlili

Při výkladu, podle něhož barvy vznikají tím, že jejich složky jsou položeny vedle sebe, je nutno uznávat jak ne­ viditelnou velikost, tak také nevnímatelný čas, aby jednotbvé dráždivé pohyby docházely do smyslového ústrojí nepozorovatelně a aby současným projevem jich všech vznikl jeden cebstvý vjem. Ale při onom druhém výkladu to nutné není: barva na povrchu nevyvolává pohyb sama, nýbrž působením barvy podložené, od jejíhož pohybu se výsledný pohyb liší. Proto se barva jeví také různě, tj. není to barva ani bílá, ani černá. A tak, nemůže-li být žádná neviditelná velikost, ale každá velikost je viditelná z jisté vzdálenosti, půjde asi i tu přece jen o jisté smíchání barev. Tak se může zcela dobře při pozorování zdálky je­ vit jistá společná barva; k tomu, že není žádná nevidi­ telná velikost, je ovšem třeba se vrátit ještě později.

tak, že by smíchané, pozorováno jednou zdálky, podruhé

336

Předpokládejme však, že ke smíchání těles dochází nejen tím způsobem, jejž uznávají někteří, tak totiž, že nej menší, pro nás smyslově nepostižitelné části se kladou vedle sebe, nýbrž i tak, že se všechno smíchá naprosto dokonale, jak bylo řečeno obecně ve výkladu 0 míšení. Neboť prvním způsobem může být smícháno pouze to, co je rozložitelné v nejmenší části, jako např. bdé, koně nebo semena. Nejmenší částí nějakého počtu bdí je totiž jeden člověk a u koní je to jeden kůň, takže kladením jich vedle sebe mísí se množství obou, ale nemluvíme o smíchání jednoho člověka a jednoho koně. To však, co se nedá dělit v nejmenší části, nemůže být smícháno uvede­ ným způsobem, nýbrž jenom tak, že složky se smísí do­ konale: jsou to právě takové složky, které jsou přirozeně

337

jsme dříve ve výkladu 0 míšení. Ale je zjevné, že při míšení těles se musí mísit také barvy, a v tom je hlavní příčina, proč je mnoho barev, ne však v tom, že jsou po­ loženy jedna přes druhou nebo vedle sebe. Není to totiž z blízkosti, nemělo jednu barvu, nýbrž ta se jeví stejně z jakéhokob místa. Mnohost barev však bude vznikat tím, že složky smě­ si mohou být smíšeny v různém poměru, přičemž někdy jde o poměr číselný, jindy jen o nadbytek. A vše ostatní, co platí o barvách, jsou-b vykládány položením jejich slo­ žek vedle sebe nebo jedné přes druhou, může být právě tak řečeno i při výkladu, podle něhož barvy vznikají smí­ šením. O tom však, proč druhy barev — stejně jako druhy chutí a zvuků — jsou na počet omezeny, a ne neomezeny, pojednáme později. 4. KAPITOLA

[Chuť] Řekli jsme tedy, co je barva a proč je mnoho barev. O zvuku a hlase byla pak řeč již ve spise 0 duši. Nyní je třeba pojednat o pachu a chuti. Neboť obojí znamená téměř tutéž kvabtu, jenomže každé z nich je v jiném předmětu. Druhy chutí jsou pro nás známější než druhy pachů. Příčinu toho je nutno hledat v tom, že máme nej- 441 horší čichový smysl ze všech živočichů, který je i nejslabší z našich vlastních smyslů, kdežto hmatový smysl je u nás ve srovnání s ostatními živočichy nejjemnější; chuť jako smysl je pak jistým druhem hmatu. Voda svou přirozeností tíhne k tomu, aby byla bez chuti. Je nutno však soudit, že bud má v sobě druhy chu-

338

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

tí, které se pro svoji nepatrnost vymykají vnímání, jak to tvrdí Empedoklés, nebo že je všeobecnou semennou látkou, obsahující zárodky všech chutí, takže všechny chuti vznikají z vody, ale každá z jiné její části, anebo konečně že voda nemá v sobě žádné podobné rozrůznění, nýbrž že příčinou chutí je nějaký působící činitel, za nějž by se mohlo pokládat např. teplo nebo slunce. Nesprávnost Empedokleova názoru lze rozpoznat velmi snadno. Neboť vidíme, že se chuti mění teplem, otrháme-li plody a položíme je na slunce nebo vystavíme žáru, takže chuti zřejmě nenabývají své povahy tím, že by ji čerpaly z vody, nýbrž tím, že se mění v samém plodu. Když však plody schnou a leží, stávají se časem ze sladkých trpkými a hořkými nebo všelijak jinak chut­ najícími, a kvasí-li, nabývají takřka všech druhů chuti. Rovněž je nemožné, aby voda byla všeobecnou semennou látkou obsahující zárodky všech druhů chutí; vždyť vidíme, že různé chuti vznikají z jedné a téže vody, která je přijímána jako potrava. Zbývá tedy jen ještě to, že voda se mění tím, že pod­ léhá působení nějakého vnějšího činitele. Je však zřejmé, že onu vlastnost, kterou nazýváme chutí, nezískává jen působením tepla. Neboť voda je nejjemnější ze všeho vlhkého, vlastně jemnější než olej. Olej je jen tažnější než voda pro svoji vláčnost. Voda je však málo soudržná; proto je také obtížnější podržet na ruce vodu než olej. Protože se však voda zahříváním nijak sama v sobě nezhušťuje, bude tu asi zjevně jiná příčina vzniku chutí; neboť chuti mají vždy více hustoty; teplo však je spolupříčinou. Je však zřejmé, že právě tak mnoho chutí jako v plob dech je i v zemi. Proto mnoho starých badatelů o přírodě je toho názoru, že se vlastnosti vody řídí vlastnostmi pů­ dy, kterou protéká. To se projevuje zejména u slaných

I. O V N Í M Á N I A V N l M A T E L N É M

339

vod; sob jsou totiž jistý druh země. A voda, která se procezuje popelem, nabývá trpké příchuti, protože popel je trpký. A také je mnoho pramenů, které mají chuť trpkou, jiné ostrou a jiné ještě nějakou jinou. Je zcela pochopitelné, že různé druhy chuti se vysky­ tují především v rostlinách. Vlhko totiž, jako i všechno ostatní, podléhá přirozeně působení své protivy a jeho protivou je sucho. Proto také vlhko podléhá působení ohně, protože přirozenost ohně je suchá. Ale ohni je vlast­ ní teplo, zemi sucho, jak jsme poznamenab ve výkladu 0 prvcích. Oheň jako oheň a země jako země nemohou přirozeně v ničem na sebe navzájem působit a vzájemné­ mu působení podléhat; dvě věci však mohou na sebe pů­ sobit a podléhat vzájemnému působení, pokud každé z nich náleží něco protivného. Jako tedy ti, kteří vymýváním barev nebo chutí ve vodě způsobují u ní shodné vlastnosti, tak i příroda zachází s tím, co je suché a zemité: vede vodu suchým a zemitým prostředím a působí na ni teplem, čímž do­ dává tekutině jisté vlastnosti. A tím je dáno, co je chuť jako vlastnost. Je to kvalita, která vzniká působením suchého prostředí na to, co je vlhké, a je schopna přemě­ nit mohutnost chuťového smyslu ve skutečné vnímání. Neboť chuť jako vlastnost přivádí do skutečné činnosti smysl, který tu již je jako mohutnost. Se skutečným vní­ máním totiž není tomu tak jako s učením, nýbrž jako s rozjímavým pozorováním. Ze se však chuti nevyskytují ve všem, co je suché, nýbrž jenom v tom, co je výživné, a to buď jako vlastnosti, nebo jako nedostatky, je možné vyrozumět z toho, že chutí se nevyznačuje ani suché bez vlhkého, ani vlhké bez suchého. Vždyť za potravu neslouží živým bytostem žádné z nich jednotbvě, nýbrž jen to, co je smíšené z obopotravě, kterou živočichové požívají, je to z před-

340

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

metů jednotlivých smyslů ono hmatné, co působí růst a úbytek. Neboť poskytovaná potrava je příčinou těchto změn potud, pokud je teplá a chladná: růst i úbytek je totiž působen chladem a teplem. Přijatá potrava však také vyživuje, a to činí, pokud je chutnatelná. Neboť všechno se živí sladkým, ať je to samo o sobě nebo smíchané. Přesnější určení o tom bude nutno podat ve výkladu O vzniku, nyní je třeba dotknout se toho jen potud, po­ kud je nutné.

I. O V N Í M Á N I A V N Í M A T E L N É M

341

A jako čerň je nedostatek bílé barvy v tom, co je průhledné, tak slanost a hořkost je nedostatek sladké chuti v tom, co je výživné a vlhké. Proto také popel ze všech spálených věcí je hořký, poněvadž to, co v nich bylo pitné, je vypařeno. Démokritos však a většina badatelů o přírodě, kteří pojednávají o smyslovém vnímání, si počínají v jistém 1 směru velmi nerozumně, neboť pokládají všechny před­ měty smyslů za hmatné. Je-b tomu tak, je přece zjevné,

Teplo působí růst a zpracovává potravu; přitahuje k sobě lehké, avšak slané a hořké pro jejich tíži ponechá­ vá. Co tedy působí ve vnějších tělesech vnější teplo, pů­ sobí vnitřní v přirozenosti živočichů a rostbn; proto se všechny živé bytosti živí sladkým. Ostatní chuti však jsou přimíšeny týmž způsobem, jako když se do potravy dává slané a ostré, tj. místo koření, a to se děje proto, aby se omezilo působení sladkého, které je příbš výživné a směřuje k tomu, aby plavalo nahoře.

že i každý z ostatních smyslů je nějakou odrůdou hmatu;

Jako pak barvy jsou ze směsi bílého a černého, tak chuti ze směsi sladkého a hořkého. A tak i jednotlivé chuti spočívají v různém poměru směsi nebo v převaze jedné její složky proti druhé, ať lze vyjádřit poměr složek a odpovídajících dráždivých pohybů čísly, nebo ať jsou nesouměřitelné. Tam však, kde se směsí působí libý pocit, je vždy základem číselný poměr.

o barvě a sluch o zvucích. Na druhé straně však vlastní předměty smyslů uvá­ dějí na společné, jako Démokritos; bílé je totiž podle jeho mínění hladké, černé je drsné; chuti převádí na tvary. A přece poznávání společných předmětů není věcí buď žádného jednotbvého smyslu, nebo alespoň ne ve větší míře, než je toho schopen zrak. Kdyby to však bylo věcí spise chuťového smyslu, pak ten — poněvadž to jistě ná­ leží smyslu nejjemnějšímu, aby rozbšoval nejmenší roz­ díly v každém rodu — by musel nejenom v největší míře vnímat i jiné společné předměty, nýbrž i nejlépe rozhšovat tvary.

Mastná chuť náleží ke sladké, slaná a hořká je skoro totéž, trpká, štiplavá, kyselá a ostrá chuť je uprostřed. Neboť je asi tobk druhů chutí, kobk je druhů barev. Má­ me totiž sedm druhů obojího, když, jak je zcela správné, šed pokládáme za odrůdu černi. Zbývá pak žlutá barva, která náleží k bílé, jako mastná chuť ke sladké, a dále barvy purpurová, žlutozelená, zelenavá a modrá, jež jsou uprostřed mezi bílou a černou: ostatní barvy jsou z uve­ dených druhů smíchány.

že však je to nemožné, není nesnadné prohlédnout. Mi­ moto o společných předmětech všech smyslů pojednávají tak, jako by to byly vlastní předměty některého smyslu. Neboť vebkost, tvar, drsnost a hladkost, ostrost a tu­ post na tělesech jsou společným předmětem smyslů, a ne-b všech, tak alespoň zraku a hmatu. Proto se také smysly klamou o těchto předmětech, o vlastních před­ mětech se však neklamou, jako např. zrak se neklame

Mimoto všechno vnímatelné obsahuje protivy, jako např. u barvy je protivou černého bflé a u chuti je hořké protivné-sladkému; tvar však jinému tvaru, jak se zdá, protivný není; neboť např. kterému mnohostěnnému tva-

342

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

ru by byl protivný tvar oblý? Dále, poněvadž tvarů je neomezeně mnoho, muselo by být neomezeně mnoho i chu­ tí; vždyť proč by jedna z chutí působila smyslový vjem, kdežto druhá nikob? Tolik tedy o chutnatelném a o chuti. Co se týče ji­ ných vlastností jednotlivých chutí, o tom je třeba po­ jednat zvlášť ve Zkoumání rostlin.

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

343

z nich; louhová látka však má více povahu země. Dále — kámen je bez pachu, protože je bez chuti, dřevo však vy­ dává pach, protože má chuť, a z jednotbvých druhů dřeva vydávají zase méně pachu ty, které obsahují více vody. Z kovů je bez pachu zlato, neboť je bez chuti, ale má jej měd a železo. Ale když se vlhko z kovů odejme ohněm, jsou strusky všech kovů bez pachu. Stříbro a cín vydávají více pachu než zlato a méně než měd a železo; obsahují

5. K A P I T O L A

[Cich] Týmž způsobem je třeba pojmout i výklad pachů. Neboť co ve vlhkém působí suché, to v oblasti jiného smyslu pů­ sobí vlhké, pokud je současně chutnatelné, a ve vzduchu i ve vodě se to děje podobně. Společnou vlastnost těchto prostředí nazýváme nyní průhledností, každé z nich však 443 umožňuje čichový vjem, nikoli pokud je průhledné, nýbrž pokud je způsobilé rozpouštět nebo čistit to, co je suché a současně chutnatelné; neboť předměty čichu jsou nejenom ve vzduchu, nýbrž i ve vodě. To se projevuje u ryb a skořepatých; vždyť se zdá, že čichají, ačkoli ve vodě není vzduch — neboť vzduch, kdykoli v ní je, zůstává na povrchu — a ačkoliv nedýchají. Jestliže tedy obojí, vzduch i vodu, pokládáme za vlhké, bude asi pach přirozenou přítomností suchého a současně chutnatelného ve vlhkém; a to, co je takové, bude čichatelné. Že tato vlastnost pochází z toho, co lze chutnat, vi­ díme na věcech, které pach mají a nemají. Neboť prvky, tj. oheň, vzduch, voda a země, jsou bez pachu, protože jak suché, tak vlhké v nich je bez chuti, pokud zde není způsobena nějakým smíšením. Proto i mořská voda má pach, poněvadž má chuť a je v ní suchost. A soli vydávají více pachu než louhová látka. To dokazuje olej, který je

totiž v sobě více vody. Některým se zdá, že pachem je dýmný výpar, který obsahuje společně zemi a vzduch. A k tomuto názoru se kloní vlastně všichni, když je řeč o pachu; proto také Hérakleitos řekl: „Kdyby se všechno jsoucí stalo dýmem, rozeznával by nos." Pokud jde o pach, všichni se bbží uvedenému mínění, jedni však soudí, že je parou, jiní, že je výparem, a ještě jiní, že obojím. Pára je druh vlhkosti, dýmný výpar však, jak jsme řekb, je složen ze vzduchu a země. A z páry, když se sráží, je voda, z tohoto však země jistého druhu. Ale zdá se, že nic z toho není pa­ chem. Neboť pára je z vody, dýmný výpar však zase ve vodě nemůže vzniknout. Čich však mají také tvorové, kteří žijí ve vodě, jak jsme řekb svrchu. Dále je třeba b poznamenat, že výklad, podle něhož je pach výparem, je obdobou učení o výronech: není-li tedy ono učení správ­ né, nebude správný ani tento výklad. Že tedy vlhké, ať je ve vzduchu, nebo ve vodě, může nabýt jistých vlastností od chutnatelné suchosti a podlé­ hat jejímu působení, není nezjevné; neboť i vzduch je svou přirozeností vlhký. Dále —jestliže suché působí v tekuti­ nách i ve vzduchu jako něco, co se do nich vymývá, je zřejmé, že pachy musí být obdobou chutí. Tak tomu u ně­ kterých pachů skutečně je; neboť jsou štiplavé a sladké paehy, trpké, kyselé a mastné a s hořkými chutěmi by­ chom mohli srovnat zápachy hnilobné. Proto jako se ony

344

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

345

těžce polykají, tak se hnilobné zápacby těžce vdechují.

nikoli, poněvadž jejich přirozená povaha je o sobě pří­

To tedy, co ve vodě je chuť, je zjevně ve vzduchu a ve vo­

jemná nebo nepříjemná.

dě pach. A proto chladno a mráz chuti otupuje a pachy

Příčinou, proč vnímání takového pachu je vlastní jen

činí nepozorovatelnými, neboť chlad a mráz ruší teplo,

člověku, je stav okob mozku. Poněvadž totiž mozek je

které vyvolává pohyb a vytváří uvedené vlastnosti.

od přirozenosti chladný a protože krev, která je v cévách

Druhy čichatelného jsou pak dva; není totiž pravda,

kolem mozku, je řídká a čistá, ale snadno se ochlazuje

že nejsou žádné druhy čichatelného, jak to někteří tvrdí:

(proto také výpar z potravy, ochladí-li se v tomto místě,

tyto druhy skutečně jsou! Je však nutno vymezit, v ja­

způsobuje chorobná proudění), vznikl tento druh pachů

kém smyslu slova ony jsou, a v jakém nejsou.

pro bdi, aby byl k podpoře jejich zdraví. Neboť v tomto

Jeden druh pachů, jak jsme již řekb, tvoří totiž řadu,

a v ničem jiném je význam takového pachu. Ze tak působí,

která odpovídá chutím: příjemnost a nepříjemnost náleží

je zcela zřejmé. Potrava totiž, suchá jako vlhká, i když

těmto pachům nahodile; poněvadž jsou totiž drážděním

je na chuť příjemná, přece často bývá zdraví škodbvá,

vyživovací složky, jsou tyto pachy těm, kteří touží po

kdežto vůně, která je příjemná sama o sobě, bývá pro­

jídle, příjemné, kdežto pro nasycené, kteří již nic ne­

spěšná po všech stránkách takřka vždy.

potřebují, příjemné nejsou, a ani pro ty, jimž není pří­

A ze stejné příčiny se pach přijímá dýcháním, ale ne

jemná potrava s některými pachy. A tak tyto pachy, jak

u všech tvorů, nýbrž jen u lidí a u některých dalších krev-

jsme řekli, jsou příjemné a nepříjemné nahodile. Proto

natých živočichů, např. u čtvernožců a u těch, kteří mají

jsou také společné pro všechny živé bytosti.

větší podíl na přirozenosti vzduchu. Když totiž pachy

Jiné pachy však jsou o sobě příjemné, jako např.

pro lehkost tepla, které mají, stoupají k mozku, stává se

vůně květin. Neboť tyto nepobízejí ani více, ani méně

to, co je na tomto místě, zdravějším. Neboť pach má při­

k požití, ani ničím nepřispívají k povzbuzení chuti, nýbrž

rozenou schopnost oteplovat. Příroda však užívá dýchání

mají spíše protivný účinek; je totiž pravdivé, co řekl

ke dvěma účelům: hlavně k podpoře hrudi a kromě toho

Strattis, když se vysmíval Eurípidovi: „Kdo čočku va­

k čichání; neboť při dýchání se pohybuje pach nozdrami

říš, nepřilévej k tomu mast."

jakoby pobočným vchodem.

Ti však, kdo nyní do nápojů míchají takové výtaž­

Vnímání druhého rodu pachů je však vlastní přiro­

ky, vynucují si pocit příjemného návykem — až ze spo­

zenosti člověka, protože ten má ze všech tvorů největší

jování dvou smyslových vjemů vznikne příjemný pocit,

a nejvlhčí mozek, ovšem v poměru k vebkosti; proto také

který těmto bdem připadá, jako by pocházel jen z vjemu

— jak je to možno říci — člověk je jediný tvor, který

jediného.

vnímá vůni květin a podobné vůně a má v nich zálibu;

Vnímat čichátelné tohoto druhu je vlastní jen člo­

neboť jejich teplo a dráždivé působení jsou souměřitelné b

věku, kdežto pachy, které tvoří obdobnou řadu jako chu­

s nadbytkem vlhkosti a chladu v okob mozku. Ostatním

ti, mohou být vnímány i ostatními živočichy, jak jsme

živočichům, kteří mají pbce, dala příroda smysl pro vní­

řekb již dříve; tyto pachy se dělí na druhy podle chutí,

mání prvního rodu pachů, a to pomocí dýchání, aby ne­

poněvadž jsou příjemné jenom nahodile, ony prvé však

musela vytvořit dvě smyslová ústrojí. Neboť právě pro-

346

I. 0 V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

347

to, že dýchají, dostačuje tento smysl oněm živočichům

hynou ostatní živočichové, i snaží se proto vyhnout tako- 445

ke vnímání pachů prvého druhu tak, jako umožňuje vní­

vým věcem pro jejich zhoubný vbv. Avšak zápachu o so­

mat oboje pachy lidem.

bě odporného, ač mnohé rostliny nepříjemně páchnou,

Že však i nedýchající živočichové mají čichový smysl,

nedbají, leda by působil na jejich chuť nebo potravu.

je zřejmé; vždyť i ryby a všechen rod hmyzu přesně a zda­

Protože počet smyslů je lichý a poněvadž lichý počet

leka, i když jsou ještě velmi vzdáleny, vnímají potravu

má vždy střední jednotku, zdá se pak, že i čichový smysl

jim vlastní, a to prostřednictvím toho druhu pachu, který

je takovým středem, a to mezi hmatnými smysly, totiž

je s ní spojen, jak to např. činí včely vzhledem k medu

hmatem a chutí, a těmi, jejichž činnost závisí na pro­

a druh malých mravenců, jež někteří nazývají medovými

střednictví něčeho jiného, totiž zrakem a sluchem. Proto

mravenci, a z mořských zvířat purpuroví hlemýždi; tak

také ono čichatelné je jistou vlastností toho, co slouží

i mnoho jiných takových živočichů vnímá potravu pro­

k výživě — to však spadá i do rodu předmětů hmat-

střednictvím pachu.

ných —, ale současně i toho, co je slyšitelné, a toho, co je

Kterým ústrojím to však vnímají, není tak zřejmé.

viditelné; proto se pach vnímá i ve vzduchu, i ve vodě.

Proto by také někdo mohl pochybovat, čím vlastně vní­

A tak čichatelné je něčím společným tomuto obojímu,

mají pach, jestliže vnímání pachu vzniká jen při dýchá­

tj. náleží jak tomu, co je hmatné, tak tomu, co je slyši­

ní. Tak je tomu totiž zjevně u všech živočichů, kteří dý­

telné a průhledné. Proto jsme je důvodně srovnali s roz­

chají. Oni živočichové však nedýchají, ale přesto vnímají.

puštěním a vymytím suchého ve vlhkém a tekutém. Tolik

Je tedy otázka, nemají-li ještě jeden smysl mimo pět

tedy o tom, v jakém smyslu slova se má mluvit o jednotli­

smyslů. Ale to je nemožné, neboť pro to, co je čichatelné,

vých druzích čichatelného a v jakém nikob.

je tu čich. Oni živočichové však čichatelné vnímají, ale

Není však odůvodněno to, co tvrdí někteří pýtha-

snad ne týmž způsobem, nýbrž je tomu asi tak, že u dý­

gorovci, podle nichž prý se někteří živočichové živí pachy.

chajících živočichů dech nadzvedá, co je na příslušném

Neboť předně vidíme, že potrava musí být složená;

ústrojí jako druh příklopu — proto nevnímají, když ne­

vždyť i vyživovaná těla nejsou jednoduchá; proto se

dýchají —, kdežto u nedýchajících tento přiklop schází:

tvoří i přebytky potravy, a to bud v tělech samých, nebo

právě tak, jako jedni živočichové mají na očích víčka,

mimo ně jako u rostlin. Dále ani voda sama nedává vý­

která musí být otevřena, aby mohli vidět, kdežto živo­

živu, není-li s něčím smíchána; neboť to, co se má pevně

čichové s tuhýma očima nemají žádná, proto také ne­

8

potřebují žádný zvláštní pohyb, který by víčka zdvíhal,

meně odůvodněno, že by pevným tělesem byl vzduch.

nýbrž ihned vidí, jakmile je vidění vůbec možné.

Nadto všechny živé bytosti mají v sobě místo schopné

P°jit» musí mít povahu pevných těles. Mimoto je ještě

Podobně také žádný jiný živočich nemá nepříjemný

přijímat potravu, odkud ji tělo, když je tam přivedena,

pocit z pachu těch věcí, které o sobě nelibě zapáchají, ne-

vstřebává. Pro čichatelné však je čidlo v hlavě a pach

ní-li to snad zrovna něco záhubného; neboť působením

tam vchází spolu s větrným výparem, takže asi dospěje

toho zvířata hynou, jako lidé z uhelného dýmu dostávají

do místa, které slouží k dýchání.

bolení hlavy a často umírají; tak působením síry a asfaltu

Je tedy zjevné, že čichatelné jako takové ničím ne-

348

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNI

přispívá k výživě. Že však přispívá ke zdraví, vyplývá jednak ze zkušenosti a jednak z toho, co jsme řekli. A tak, ěím je chuť jako vlastnost v oblasti výživného a ve vztab hu k tomu, co se vyživuje, tím je čichatelné ve vztahu ke zdraví. Tobk budiž řečeno o ústrojí jednotbvých smyslů.

6. K A P I T O L A

[Děbtelnost předmětů smyslového vnímání] Můžeme však asi být na pochybách v této otázce: Jestbže se každé těleso dělí neomezeně, je tomu tak i u vlastností, které jsou předmětem vnímání, jako u barvy, chuti, či­ chu, tíže, zvuku, chladna, tepla, lehkosti, tvrdosti a měk­ kosti — či je to nemožné? Každá z těchto vlastností je totiž činitelem, který působí vnímání. Vždyť všechny se nazývají podle toho, že mohou dráždit příslušný smysl. A tak je-b neomezeně děhtelné to, co může takto působit, musí být stejně děhtelný i vjem a každá velikost bude nutně vnímatelná. Vždyť je nemožné vidět bílé, které ne­ má žádnou vebkost. Neboť kdyby tomu tak nebylo, moh­ lo by být nějaké těleso, které by nemělo ani barvu, ani tíži, ani nějakou jinou takovou vlastnost. A tak by vůbec nebylo smysly vnímatelné; vždyť předmětem vnímání jsou tyto vlastnosti. Tedy vnímatelné by bylo složeno z toho, co nelze vnímat. Avšak je nutné, aby se skládalo z vnímatelného. Nemůže se přece skládat z matematic­ kých prvků. Cím bychom pak takové předměty rozli­ šovali nebo poznávali? Snad rozumem? Ale to nejsou předměty rozumu a rozum ani nepostřehuje to, co je mimo něj, není-li to spojeno se smyslovým vnímáním. Zároveň však, kdyby tomu tak vskutku bylo, zdá se, že by to svědčilo pro ty, kteří uznávají nedělitelné vebkosti.

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

349

Neboť tímto způsobem by se otázka vyřešila. Ale takové vebkosti jsou nemožné, jak jsme vysvětbb v pojednání 0 pohybu. Při řešení těchto otázek se stane zároveň zjevným, proč druhy barvy, chuti, tónů a ostatních předmětů vní­ mání jsou na počet omezeny. U všeho, co má krajní meze, musí to, co je uvnitř, být na počet omezeno. Protivy pak jsou krajními mezemi. Každý předmět smyslů však obsa­ huje protivy. To je např. u barvy bílé a černé, u chuti sladké a hořké; a tak je i všude jinde protivné krajní mezí. Nepřetržité se tedy děb v neomezeně mnoho nestej­ ných a v omezeně mnoho stejných částí, to však, co o so­ bě není nepřetržité, rozpadá se v omezeně mnoho druhů. Poněvadž se tudíž vlastnosti, které jsou předměty smyslů, musí označovat jako druhy, ale zároveň se v nich vždy vyskytuje nepřetržitost, musí se uznat, že to, co je v mož­ nosti, a to, co je ve skutečnosti, je různé. A proto deseti­ tisící část prosa, které vidíme, je nepozorovatelná, i když 446 k ní obrátíme zrak, a rovněž nerozbšujeme tón, který je uprostřed nej menšího intervalu, i když rozpětí celé stup­ nice vlastně vnímáme jako nepřetržité. Vzdálenost mezi tímto tónem a kraji intervalu totiž uniká naší pozornosti. A podobně je tomu se zcela malými částmi i u ostatních předmětů vnímání: jsou viditelné jenom v možnosti, nikob ve skutečnosti, nejsou-li odloučeny od celku. Tak 1 délka jedné stopy je v délce dvou stop jenom v mož­ nosti, ve skutečnosti však je v ní teprve tehdy, je-li tato rozdělena. Jestliže se však takové malé části odloučí od celku, je možno oprávněně uznat, že rovněž zanikají v prostředí je obklopujícím jako kapka chutné tekutiny vlitá do moře. Ale i kdyby tomu tak nebylo, přesto — protože zcela malá část vjemu není ani o sobě vnímatel­ ná, ani od něho odlučitelná (neboť taková nepatrná část je obsažena pouze jako možnost v přesněji vnímaném cel-

350

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M

351

kovem vjemu) — nebude možno tak malý předmět, je-li

středí dochází k pohybu. Neboť jak zkušenost učí, mlu­

odloučen od celku, skutečně vnímat. Ale přesto bude vní-

venému slovu na dálku nerozumíme, což je způsobeno

matelný; neboť v možnosti je již takový a ve skutečnosti

jeho přeměnou při pohybu vzduchu. Je tedy tomu tak

bude vnímán, přidá-li se k celku. Řekli jsme tedy, že ně­

i u barvy a světla? Neboť to, že někdo vidí nějaký před­

které velikosti a vlastnosti unikají vnímání, a z které pří­

mět, a to, že tento předmět je viděn, se neděje na základě

činy a jak jsou vnímatelné, a jak ne. Jsou-li však takové

takového poměru, jaký je mezi stejnými věcmi. Kdyby

malé části obsaženy v celku na ten způsob, že mohou být

totiž tomu tak bylo, nebylo by třeba, aby pozorovatel

vnímány i ve skutečnosti, a to nejen ve svém souhrnu,

a pozorovaný předmět zaujímali vůči sobě navzájem

nýbrž i každá odloučeně, jsou nutně na počet omezeny,

určitá místa. Vždyť pro věci stejně veliké není žádný roz­

což platí stejně o barvách, chutích a tónech.

díl v tom, zda jsou blízko nebo daleko od sebe.

Mohlo by se také pochybovat o tom, zda předměty

Nebo to nelze odůvodněně předpokládat u zvuku

vnímání nebo dráždivé pohyby, které jsou jimi působeny

a pachu? Vždyť jak vzduch, tak i voda jsou sice nepře­

(ať vnímání vzniká jedním, nebo druhým způsobem),

tržité, ale pohyb obou je dělitelný v části. Proto je i mož­

přicházejí při svém uskutečňování nejprve do toho, co je

né, že jak první, tak poslední člověk v řadě slyší a čichá

mezi nimi a vnímajícím ústrojím, jak je tomu zjevně

po jedné stránce totéž, po druhé však nikoliv.

u pachu a zvuku. Neboť ten, kdo stojí blízko, pociťuje

Někteří však i zde vidí obtíž. Říkají totiž, že je ne­

pach dříve, a zvuk přichází později než otřes. Je tedy

možné, aby jeden slyšel nebo viděl, nebo čichal totéž, co

tomu tak i s tím, co vidíme, a se světlem? Tak soudí

druhý. Není prý možné, míní, aby mnozí, z nichž každý

i Empedoklés, který říká, že světlo od Slunce přichází dříve

je odloučen pro sebe, slyšeli nebo čichali totéž. Neboť tu

k tomu, co je uprostřed, než k zraku nebo k zemi. A zdá se

by jedno, co vnímají, bylo samo od sebe odloučeno. Nebo

asi odůvodněně, že to probíhá tímto způsobem. Neboť

není tomu tak, že to, co jako první způsobilo pohyb, např.

to, čím je pohybováno, pohybuje se odněkud někam, takže

zvon nebo kadidlo nebo oheň, všichni vnímají jako totéž

musí být také jistý čas, ve kterém se pohybuje z jednoho

a co do počtu jedno, kdežto to, co každý vnímá ve vlast­

b místa do druhého. Každý čas je však dělitelný, a tak byl

ním smyslu slova, je co do počtu různé, ale co do druhu

čas, kdy paprsek ještě nemohl být spatřen, ale probíhal

totéž, pročež mnozí to současně vidí, čichají a slyší?

již tím, co je uprostřed mezi námi a sluncem.

Vlastní předměty vnímání však nejsou ani tělesa, nýbrž

A i když je pravda, že ten, kdo něco slyší, má to již

vlastnosti a pohyby jistého druhu — neboť jinak by mnozí

zároveň uslyšeno, a obecně — že ten, kdo něco vnímá,

nemohli vnímat současně totéž —, ale ani nejsou bez tě­

má to již postřehnuto, jinými slovy, že u vjemů není vzni­

lesa možné. Avšak se světlem je tomu jinak: světlo má svůj

kání, nýbrž že k nim dochází, aniž postupně vznikají,

původ v bytí něčeho určitého, ale není druhem pohybu.

přesto to nikterak neoslabuje uvedené tvrzení, že s před­

Vůbec však není tomu stejně s kvalitativní změnou

měty vnímání to bývá tak jako se zvukem, který po

a s místním pohybem. Neboť je zcela pochopitelné, že

vzniknutí otřesu ještě není při sluchovém ústrojí. To je

místní -pohyb dorazí nejprve do středu vzdálenosti —

patrné i při přeměně hlásek, která dokazuje, že v pro-

a zvuk se zdá být pohybem něčeho, co se místně pohy-

352

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

447 buje —, ale s tím, co se kvalitativně mění, již tomu tak není. Neboť se může změnit celé najednou, aniž k tomu dříve došlo u jedné poloviny, jako např. voda může sou­ časně celá zmrznout. Je-b však velké množství toho, co se otepluje nebo mrzne, podléhá působení jedné části část sousední a první část se mění přímým působením činitele, který změnu vyvolává, a tak se celek nemění nutně ve stejnou dobu a naráz. S chutnáním by tomu však bylo právě tak jako s čichem, kdybychom byli ve vodě: vnímab bychom chutnatelné zdálky dříve, než bychom se ho dotkli.

I. 0 V N Í M Á N I A V N Í M A T E L N É M

353

Jestbže tedy vetší dráždivý pohyb zatlačuje menší, je nutně, dějí-li se tyto pohyby zároveň, také méně vnímatelný, než kdyby probíhal zcela sám. Neboť menší po­ hyb, který se s ním mísí, něco mu odnímá, a právě proto všechno jednoduché může být vnímáno snadněji. Jestliže tedy různé dráždivé pohyby jsou stejně velké, nevznikne vnímání žádného z nich, neboť jeden potlačí druhý a jed­ noduchý pohyb se tu nemůže vnímat. A tak tu bud ne­ bude žádný vjem, nebo vznikne vjem odlišný, který po­ chází z obou pohybů. A zdá se, že právě takový vjem vzniká u složek, které jsou míšeny dohromady, a to

Ostatně je odůvodněné, že tam, kde je nějaké pro­ středí mezi vnímaným předmětem a vnímajícím čidlem, všechno nepodléhá působení tohoto předmětu ve stejnou dobu, leda u světla, a to z uvedené příčiny. A z téhož důvodu je tomu tak i u vidění, poněvadž vidění je půso­ beno světlem.

vždy, kdykoli již vytvářejí směs. Je tedy mnohé, *z čeho vzniká jeden vjem, a jiné, při čem se to neděje, totiž neděje se to u toho, co je před­ mětem různých smyslů. Neboť smísit se dá jenom to, čeho krajní meze jsou protivné; není však možné, aby např. z bílé barvy a z vysokého tónu vznikl jeden celek, leda

7. K A P I T O L A

[Současné vnímání více předmětů] Pokud jde o smyslové vnímání, objevuje se však ještě jiná otázka: zda je možné dvěma smysly v témž neděhtelném čase současně vnímat či ne, jestbže větší dráždivý pohyb vždy zatlačuje menší. Proto nevnímáme to, co přichází před oči, jestliže právě o něčem usilovně přemýšlíme nebo máme strach nebo slyšíme pronikavý zvuk. To tedy ať je naším východiskem a rovněž to, že lépe můžeme všechno vnímat, je-b to jednoduché, než když je to smí­ šené, tak např. nes míchané víno lépe než smíchané; a stejně je tomu s medem a s barvou; a nejvyšší ton v oktávě rozlišujeme snadněji sám o sobě než ve spojeni s tónem nejnižším, poněvadž jedno ruší druhé. Tak na sebe působí složky, jejichž spojením vzniká jedna věc.

nahodile, ale ne tak, jako z vysokého a hlubokého tónu vzniká souzvuk; takové předměty se tedy nemohou vní­ mat současně. Jsou-li si totiž dráždivé pohyby co do síly rovné, budou se navzájem rušit, protože z nich nevzniká žádný jednotný pohyb; jsou-li však nerovné, silnější způ­ sobí vjem, ježto duše v jednom vjemu může snadněji zá­ roveň vnímat dvě takové věci, jako vysoký a hluboký tón, které jsou předměty jednoho smyslu. Neboť jeden dráždivý pohyb může působit současně s jiným spíše tehdy, týká-li se jednoho smyslu, než týká-li se smyslů dvou, např. zraku a sluchu. Jedním smyslem však vnímat současně dvě věci není možné, nejsou-b smíšeny, neboť směs tíhne právě k tomu, aby byla jednou věcí, a jedné veci se týká jeden vjem: ten je současný sám se sebou. Proto se smíšené vnímá nutně zároveň, neboť se ve sku­ tečnosti vnímá v jednom vjemu. Jeden vjem se totiž ve skutečnosti týká toho, co je jedno co do počtu, v mož-

354

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

nosti však toho, co je jedno co do druhu. A jestliže smyslo­ vý vjem je ve skutečnosti jeden, říká nám to pak, že je vnímán jeden předmět. Jestliže jde o dva předměty, musí tedy být smíšené. Kdykoli nejsou smíšené, budou to ve skutečnosti dva vjemy. Avšak pro jednu mohutnost a jeden neděbtelný čas musí být jen jeden skutečný vjem. Vždyť jedna mohutnost je schopna přijmout najednou jen jeden pohyb a mít jen jedno upotřebení. A v uvede­ ném případě je jen jedna. Není tedy možné, aby dvě věci byly zároveň vnímány jedním smyslem. Je-li tedy nemožné současně vnímat to, co spadá

I. O V N Í M Á N I A V N Í M A T E L N É M

355

jsou-b tyto předměty protivné. Neboť jedno — dejme tomu u barev — patří k bílému, druhé k černému a rov­ něž tak je tomu i u předmětů ostatních smyslů, jako např. z chutí jedny náležejí k sladké, druhé k hořké. Ale ani to, co je smícháno, nedá se vnímat zároveň. Neboť směsi, pokud nejsou vnímány jako něco jednotného, jsou pomě­ rem opačných složek, jako např. oktáva a kvinta. Jedině tak vzniká z poměrů krajních složek jeden poměr, jinak nikoli. Neboť tu bude zároveň jeden poměr velkého počtu k malému nebo lichého k sudému a druhý poměr malého počtu k velkému nebo sudého k lichému.

pod jeden smysl, jsou-li to dvě oddělené věci, je zřejmě

Jestbže tedy předměty vnímání, o nichž říkáme, že

tím méně možné současně vnímat takové předměty, po­

jsou obdobné, ale náleží jinému rodu, jsou od sebe ještě

kud spadají pod dva smysly, jako např. bílé a sladké.

více vzdáleny a rozdílné než ty, které spadají pod tentýž

Zdá se totiž, že duše nepřisuzuje věci jednotu co do počtu

rod — jako příklad takových obdobných předmětů růz­

na základě ničeho jiného než současného vjemu, avšak

ného rodu lze uvést sladké a bílé: sladké se co do druhu

jednotu co do druhu poznává rozbšovací schopností

bší od bílého ještě více než černé —, pak vnímat součas­

smyslu a na základě jednotného způsobu, jak takové

ně tyto předměty bude asi ještě méně možné než ony,

věci vnímá. Míním to takto: Je jeden a tentýž smysl,

jež jsou rodem totožné. A tak nemohou-b se vnímat sou­

který rozlišuje bílé a černé, jež jsou co do druhu různé,

časně tyto poslední, tedy ani ony první.

a opět jeden smysl, který rozlišuje sladké a hořké, a tento

Co však někteří říkají o souzvuku, že sice tóny ne­

druhý smysl je totožný sám se sebou, ale odbšný od onoho

dojdou k sluchu současně, ale že se to tak jenom zdá a

prvního; každý z obou smyslů pak vnímá odlišně ty svoje

ze se jejich postupný příchod nemůže vnímat, pokud se

předměty, které jsou navzájem protivné, avšak u před­

děje v nevnímatelném čase, je to správně řečeno, či není?

mětů, jež mají obdobné postavení v oblasti jednoho a dru­

Tu by snad mohl také někdo říci, že zdání, jako bychom

hého smyslu, děje se to shodným způsobem; jak např.

současně slyšeb a viděli, vzniká proto, poněvadž časové

448 chuť vnímá sladké, tak zrak bílé; a jak zrak vnímá čer­ né, tak chuť zase hořké. Dále: jestbže dráždivé pohyby, které vyvolává něco protivného, jsou protivné, a nemůže-b být protivné sou­ časně v tom, co je jedno a totéž a neděbtelné, a jestb­ že to, co spadá pod jeden smysl, je protivné, jako např. sladké a hořké, pak není možné, aby se to vnímalo sou­ časně. Rovněž je však zřejmé, že to nelze ani tehdy, ne-

úseky, které jsou mezi tím uprostřed, nevnímáme. Nebo to není pravda a není možné, aby nějaký čas byl nevnímatelný nebo aby nám zůstával skryt, nýbrž každý čas je možno vnímat? Neboť není-b možné, aby někomu, když vnima v nepřetržitém čase sám sebe nebo cokob jiného, zůstávalo skryto, že on sám je, a jestliže dále v tomto čase je take čas tak nepatrný, že je zcela nevnímatelný, je tedy zjevné, že by pak člověku unikalo, zda je a zda vidí a vnímá.

356

I. 0 V N Í M Á N Í A V N l M A T E L N É M

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

Dále: jestliže je u času i u věci nějaká velikost, kte­ rá je pro svoji nepatrnost zcela nevnímatelná, nebyla b by tu ani věc, která se vnímá, ani čas, v němž je vnímána, leda tak, že se uvidí jen v určitém úseku času nebo jen její určitá část. Vidíme-li totiž celou čáru a vnímáme ji v témž nepřetržitém čase, pak by to za uvedeného před­

357

bude u předmětů jednoho smyslu, např. zraku? Jestliže duše bude při činnosti zraku vnímat pokaždé jinou svou částí jinou a opět jinou barvu, bude mít více částí, které jsou co do druhu totožné? Vždyť i to, co je tu vnímáno, náleží témuž rodu. Kdyby však někdo chtěl říci, že tak, jako jsou dvě

pokladu znamenalo, že je námi vnímána pouze po určitý

oči, může být i v duši více zrakových smyslů, je třeba

úsek tohoto času: Oddělme tedy úsek CB, v němž jsme

odvětit, že z obou očí vzniká jedno určité ústrojí a že

nevnímali. O celku pak platí, že jej postřehujeme v něja­

oběma náleží jedna společná činnost: že však tam, v duši,

ké jeho části nebo vnímáme jen nějakou jeho část, a to

jestliže oba smysly tvoří jeden, ten to bude, který vnímá,

tak, jako vidíme celou zemi, protože z ní vidíme tu a tu

jsou-li však odloučeně pro sebe, že tomu nebude podobně

část, a jdeme v roce, poněvadž jdeme v té a té jeho části.

jako u očí.

Ale v CB nic nevnímáme. Že je tu vnímán celek a v celém

Dále: týchž smyslů by bylo více, zrovna jako kdy­

čase, říkáme tedy jen proto, poněvadž úsek AB je vnímán

bychom chtěli tytéž vědy jmenovat různě. Neboť bez 449

ve své určité části. Totéž pak platí u AC: přijme-b se uve­

odpovídající mohutnosti nemůže být ani skutečná čin­

dený předpoklad, lze tudíž vyvodit, že vždy vnímáme jen

nost a bez této činnosti nemůže být ani smyslové vní­

v části času a že při tom vnímáme jen část předmětu, nikdy však celek.

mání. Jestliže však předměty jednoho smyslu nevnímá duše

Všechny vebkosti jsou proto vnímatelné, ale ne

svými různými částmi v jednom nedělitelném čase, pak

všechny se jeví tak veliké, jak jsou ve skutečnosti. Tak

zřejmě tak nevnímá ani ty, které spadají pod více smyslů.

vidíme velikost slunce a délku čtyř loktů zdálky, ale ne­

Neboť u oněch prvních předmětů by takové současné

jeví se nám tak veliké, jak skutečně jsou; někdy se jeví

vnímání jejich většího počtu bylo možno připustit spíše

jako nedělitelné, ale to, co vidíme, nedělitelné nemůže

než u těch, které jsou rodově různé. Jestliže však duše

být. Příčinu toho jsme uvedli dříve. Z toho je tedy zřej­

jinou částí vnímá sladké, jinou bílé, pak se musíme tázat,

mé, že žádný čas není nevnímatelný.

zda to, co se z těchto částí skládá, je něco jednotného či

Nyní však musíme uvažovat ještě o dříve uvedené

nikoli. Ale je to nutně jednotné, neboť vnímavá složka du­

otázce, zda je možné, či není možné vnímat zároveň více

še je něco jednotného. Co je tedy jednotným předmětem

předmětů. Výrazem „zároveň" rozumím, že se to obapol-

této složky? Není takový jednotný předmět, neboť z před­

ně děje v jednom a nedělitelném čase.

mětů různého rodu se nevytvoří nic, co by bylo jednotné.

Předně tedy: Je možné, že sice zároveň vnímáme

Nutně tedy v duši musí být něco jednotného, čím všechno

více předmětů, ale každý z nich jinou částí duše, a že tyto

vnímá, jak bylo vysvětleno dříve, ale každý rod předmětů

části, i když nejsou nedělitelné naprosto, jsou přece ne­

jiným smyslovým ústrojím. Lze tedy o smyslové mohutnosti, kterou vnímáme sladké a bílé, říci, že je něčím jednotným, pokud je ve

dělitelné tak jako vše, co je nepřetržité? Nebo je proti tomu nutno vznést námitky a především se tázat, jak to

358

II. O P A M Ě T I A VZPOMÍNÁNI

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

359

II O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNÍ

skutečnosti nedělitelná, ale že se stává různou, kdykoli je ve skutečnosti dělitelná? Nebo tomu může být u duše právě tak jako u věcí samých? Jedno a totéž co do počtu je totiž bílé a sladké a ještě mnoho jiného, nejsou-b kvabty od sebe odlouče­ ny, ale každá kvalita se přitom liší od druhé co do bytí. Podobně tedy i u duše je třeba uznat, že smyslová mo­

1. K A P I T O L A

hutnost pro všechno je co do počtu jedna a táž, přitom

[Paměť]

však že její bytí je různé, a to různé někdy co do rodu, jindy co do druhu. A tak asi i duše bude vnímat

Pokud jde o paměť a pamatování, je třeba promluvit

zároveň více předmětů jednou a touž mohutností, jejíž

o tom, co je a z které příčiny vzniká a které části duše

určení však nebude pokaždé totéž.

náleží tato vlastnost a rovněž i vzpomínání. Neboť ne­

Že však všechno vnímatelné má velikost a že nic vnímatelného není nedělitelné, je zjevné. Neboť je ne­ omezená vzdálenost, odkud již nemůžeme daný předmět vidět, a omezená vzdálenost, odkud jej vidíme. Podobně je tomu s čichatelným, slyšitelným a se vším, co nevní­ máme bez přímého dotyku. Je však krajní hranice vzdá­ lenosti, odkud nevidíme daný předmět, a ta je také prv­ ním místem, odkud jej vidíme. Tato hranice je nutně neděbtelná, takže to, co je z oné strany, vnímat nemůžeme, a naopak to, co je z této strany, vnímat musíme. Jestbže tedy něco vnímatelného je nedělitelné, pak kdykob se to položí na hranici, která je posledním místem, odkud nelze vnímat, a prvním místem, odkud vnímat lze, bylo by vý­ sledkem, že by to bylo zároveň viditelné a neviditelné, a to je nemožné, b

Vyložib jsme tedy, jak se to má s ústrojím smyslů a s jejich předměty, a to jak obecně, tak u každého smyslu zvlášť. Pokud jde o další úkoly našeho zkoumání, je nyní nutno se zabývat nejprve pamětí a vzpomínáním.

bývají to titíž lidé, kteří mají dobrou paměť a kteří si snadno vzpomínají, ale zpravidla lepší paměť mívají lidé pomab, kdežto snadněji si vzpomínají bdé čilí a učenliví. Nejprve tedy musíme přihlédnout k tomu, co je předmětem paměti; v tom se totiž často klameme. Neboť není možné pamatovat si ani budoucí, kterého se však týká mínění a očekávání (a snad je také jakýsi druh vědy o tom, co je nutno očekávat, jak někteří nazývají věštec­ ké umění), ani přítomné, kterého se zase týká smyslové vnímání; neboť smyslovým vnímáním nepoznáváme ani budoucí, ani minulé, nýbrž pouze přítomné. Paměť se však týká minulého; o přítomném, pokud je přítomné, jako např. o bílém, pokud je vidíme, nikdy asi neřekne­ me, že si je pamatujeme, a ani o tom, o čem uvažujeme, když o něm právě uvažujeme a přemýšbme; o prvém ří­ káme pouze, že je vnímáme, a o druhém, že je víme, takže o nem můžeme také uvažovat. Kdykob však máme vědění a vjem, aniž je v činnosti odpovídající mohutnost, potom je máme v paměti, a to vědění — např. že se úhly troj­ úhelníka rovnají dvěma pravým —, poněvadž jsme se n ě

^

i m i

'v3

naučili anebo jsme to vlastním přemýšlením e m

vsak, protože jsme něco slyšeli nebo viděb,

360

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNI

anebo jsme to jinak vnímali. Neboť vždycky, kdykob je naše paměť skutečně činná, děje se to tak, že si v duši říkáme, že to a to jsme dříve slyšeli nebo vnímali nebo jsme si to myslih. Paměť tedy není ani smyslové vnímání, ani mínění, nýbrž stav nebo vlastnost, která se týká něčeho z nich, ale jen tehdy, kdykoli k tomu přistoupí ještě čas. O tom však, co je nyní, v nynějším okamžiku, není paměti, jak jsme řekb již dříve, ale přítomné je předmětem smyslového vnímání, budoucí předmětem očekávání, kdežto předmě­ tem paměti je to, co se stalo. Proto každá paměť je spoje­ na s časem. A tak pouze ti živočichové mají paměť, kteří vnímají čas a pamatují si tou mohutností, kterou jej vní­ mají. Protože jsme o obrazivosti pojednali již dříve ve spise O duši, můžeme nyní vyjít ze zjištění, že bez předsta450 vy není možné myslit — vždyť při myšlení dochází k té­ muž jevu jako při kreslení geometrických obrazců; tu totiž, i když pro důkaz nepotřebujeme, aby příslušný trojúhelník měl určitou velikost, přesto jej kreslíme s určitými rozměry, a rovněž tak ten, kdo o něčem přemýšb, i když nemyslí nic kvantitativního, představuje si to s kvantitou, avšak neuvažuje o tom jako o kvantitativním. Jde-b však o předměty, které jsou přirozeně kvantitativní, ale nemají určitou kvantitu, představuje si je s určitou vebkostí, uvažuje však o nich pouze jako o kvantitativ­ ních, bez zřetele na onu velikost. Proč není možné mysbt si nic bez toho, co je nepřetržité, ani bez času to, co není v čase, je ovšem jiná otázka. Velikost však a pohyb po­ znáváme nutně touž mohutností, kterou poznáváme čas, a jejich představa je projevem společného smyslu. A tak se zřejmě poznání těchto tří předmětů uskutečňuje první a původní vnímavou mohutností, společným smyslem. Avšak i paměť, a to i ta, která se týká předmětů mysle­

li. O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNI

361

ní, není bez představy. A tak rozumu náleží jen nahodile, sama o sobě však bude projevem první smyslové mohut­ nosti. Proto se paměť vyskytuje i u některých jiných živo­ čichů, nejenom u lidí jako bytostí, které mají mínění a myšlení. Kdyby však byla určitou částí rozumových mohutností, nevyskytovala by se u mnoha ostatních ži­ vočichů, snad u žádného smrtelného tvora, ježto ani tak se nevyskytuje u všech, protože nepostřehují čas. Neboť vždycky, kdykoli naše paměť je ve skutečné činnosti, uvědomujeme si — jak jsme řekli již v předchozím vý­ kladu —, že jsme něco bud slyšeli, nebo se naučili, a při­ tom postřehujeme, že to bylo dříve: „dříve" a „později" je však v čase. Je tedy zřejmé, které části nebo mohutnosti duševní náleží paměť, že totiž náleží té, které náleží i obrazivost. Předmětem paměti je o sobě to, co je předmětem obra­ zivosti, mimotně pak to, co bez obrazivosti nelze mysbt. Mohlo by se však pochybovat, jak je možné, že v do­ bě, kdy trvá dojem nějaké věci, ale ta již není přítomna, pamatujeme si vlastně to, co přítomné není. Je totiž zjevné, že to, co vzniká smyslovým vnímáním v duši a v té části těla, která si podržuje vjem, je nutno si myslit jako nějaký obraz: jeho podržování nazýváme pamětí. Neboť dráždivý pohyb, který se objevuje při vnímání, působí něco jako otisk vjemu, obdobně, jak se to děje při pečetění prstenem. Proto také nedochází k zapama­ tovaní u osob, které pro citové vzrušení nebo pro svůj věk podléhají příliš různým hnutím — je tomu obdobně, jako když pohyb a pečeť padá do tekoucí vody; u jiných bdí se zase netvoří trvalý otisk, protože jsou sešlí jako staré budovy, a také pro strnulost ústrojí, které vzruch přijímá. Proto velmi mladí lidé a starci mívají špatnou

362

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

II. O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNÍ

paměť. Jedni jsou totiž roztěkaní proto, že rostou,

představa se dostavuje jako určitá myšlenka nebo projev

363

druzí proto, že odumírají. Podobně také, jak se zdá, dobrou

obrazivosti; pokud ji však duše postřehuje ve vztahu

paměť nemívají bdé příliš rychlí a příliš těžkopádní.

k něčemu jinému, je to tak, jako když v malbě spatřuje­

Neboť jedni jsou vlhcí, druzí strnulejší, než je třeba. Jed­

me Koriskovo zobrazení a pozorujeme na ní Koriska, aniž

něm tedy představa v duši nepotrvá, druhým se vůbec

jsme ho přitom bezprostředně uviděli. A jako tu, když se

neotiskne.

na malbu díváme se zřetelem k tomu, čeho se týká, je vý­

Je-li to věru takový výsledek, k němuž vede zkou­

sledný dojem z takového pozorování jiný, než když v ní vi- 451

mání o paměti, je další otázka, zda vlastním předmětem

díme namalovanou bytost, tak i v duši vzniká představa

paměti je podržený dojem, anebo samo to, z čeho tento

jednou jako pouhá myšlenka, podruhé však — na způ­

dojem vznikl. Jestliže je to totiž toto druhé, nemohli by­

sob zmíněného zobrazení — jako vzpomínka.

chom si pamatovat nic nepřítomného; jestbže je to ono první, jak si potom, postřehujíce pouze dojem, pamatuje­ me nepřítomný předmět, který nevnímáme? A jestliže trvalý dojem v nás se podobá otisku nebo obrazu, proč potom je postřehování tohoto dojmu upamatováním si něčeho jiného, a ne právě jeho samého? Neboť ten, kdo uvádí do činnosti paměť, pozoruje pouze tento trvalý dojem a postřehuje ho. Jak si tedy přitom pamatuje ne­ přítomné? Vždyť by se pak mohlo předpokládat i vidění a slyšení nepřítomného.

A proto také, když v naší duši vznikají takové po­ hyby na základě dřívějšího vnímání, nevíme někdy, zda odpovídají tomu, co bylo vnímáno, takže pochybujeme, zda je to projev paměti, či není. Jindy se však stává, že si uvědomíme a vzpomeneme, kde jsme dříve něco takového slyšeli nebo viděli. K tomu docházívá, když nejprve uva­ žujeme o dané představě, jak je sama o sobě, a potom změníme hledisko a zkoumáme ji jako obraz něčeho jiného. Stává se však také opak, jak se to přihodilo Antiferontovi z Orea a jiným blouznivcům: ti mluvili o svých

Či je to přece v jistém způsobu možné a také k tomu

představách tak, jako by v nich byla zachycena skuteč­

dochází? Lze totiž říci, že je tomu obdobně jako u živoči­

nost, o které svědčí jejich paměť. To se děje, kdykoli ně­

cha namalovaného na desce: je i živočichem, i obrazem,

kdo pokládá za obraz skutečnosti takovou svoji předsta­

a tak jedno a totéž je zde tím obojím, kdežto to, čím je

vu, která nic skutečného nezobrazuje.

každé z obojího, totéž není; a takové vypodobení je možné

Častý cvik posiluje paměť vzpomínáním. To není nic

pozorovat jednak jako živočicha, jednak jako obraz;

jiného, než že často pozorujeme naše představy jako obraz,

právě tak je třeba i představu v nás mít za to, co je něco

a ne jako to, co jsou o sobě.

samo o sobě, ale současně i za to, co se týká něčeho jiné­ ho. Pokud je uvažována sama o sobě, je předmětem myšlení neboli představou, pokud se však uvažuje ve vztahu k něčemu jinému, čeho se týká, je nutno ji chápat jako obraz a vzpomínku. A tak kdykoli se uskutečňuje pohyb, který vyvolává představu, a pokud ji duše přitom postřehuje jako něco, co je samo o sobě, zdá se, že tato

Tím jsme vyložili, co je paměť a pamatování: je to podrzování představy jako obrazu toho, čeho se předsta­ va týká; rovněž jsme objasnili, které mohutnosti v nás tyto projevy náleží: je to první vnímavá mohutnost, kte­ rou postřehujeme také čas.

364

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

II. O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNI

2. K A P I T O L A

tedy musí od toho bšit a mít širší počáteční zdroj, než je

[Vzpomínání]

ten, na němž závisí učení.

Zbývá promluvit o vzpomínání. Předně je tedy nutno uznat za skutečně pravdivé vše, co bylo k tomuto problému řečeno v dialektických zkou­ máních. Vzpomínání totiž není ani znovunabytí, ani získání paměti. Neboť kdykoli se někdo něčemu poprvé naučí nebo to zažije, nenabývá o tom znovu paměti, poněvadž tu žádná předtím nebyla, ani ji hned od počátku nezískává; vždyť teprve tehdy, kdykoli příslušný stav nebo dojem již trvá, je to paměť, takže ta nevzniká spolu se vznikajícím dojmem. Mimoto když dochází poprvé k ustálení dojmu v neděbtelném a krajním okamžiku, jsou sice dojem a vědění již v tom, kdo tuto změnu za­ kouší (smíme-li stav podržování představy a dojem na­ zývat věděním — je přece také možné se nahodile upamatovat na něco z toho, čeho se vědění týká), ale pama­ tování ve vlastním smyslu slova tu nebude před uply­ nutím času. Neboť nyní si pamatujeme to, co jsme viděli nebo zažili dříve, ne však to, co jsme zažili právě nyní. b

365

Vzpomínky se dostavují, poněvadž v mysli vzniká po jednom pohybu přirozeně pohyb jiný; je-li taková následnost v daném případě nutná, je zřejmé, že vždy, kdykoli dojde k prvnímu pohybu, začne i druhý pohyb; není-li nutná, nýbrž jen obvyklá, pak druhý pohyb bude vzni­ kat pouze zpravidla. Stává se však, že některé pohyby, jež proběhly pouze jednou, způsobují tu trvalejší zvyk než jiné, k nimž došlo již častěji; proto některé věci, jež jsme viděli jedenkrát, pamatujeme si více než jiné, které vidíme často. Kdykob si tedy vzpomínáme, probíhá v nás některý z oněch dřívějších pohybů tak dlouho, dokud nevznikne ten pohyb, který po něm zpravidla následuje. Proto se při vzpomínání snažíme dopátrat celé posloupnosti odpovída­ jících pohybů, přičemž vycházíme v myšlenkách od nynějšího okamžiku nebo od některého jiného a od toho, co je hledanému předmětu podobné nebo protivné anebo s ním souvisí. Tímto postupem vzniká vzpomínka. Neboť z pohybů, které jsou spojeny 8 takovými předměty, jsou jedny totožné s pohyby, jež vedou k předmětu hledané­ mu, druhé probíhají s nimi zároveň a jiné zase obsahují

Dále je zřejmé, že si lze pamatovat bez přítomné vzpomínky, pouze na základě původního vjemu nebo zá­ žitku. Ale kdykoli znovu nabýváme vědění, které jsme měli dříve, nebo vjem, nebo co to jinak je, čeho podržo­ vání, jak jsme řekli, pokládáme za paměť, tehdy — a jen tehdy — je to vzpomínání na něco z toho, co bylo uvede­ no. Vzpomínka je tak vázána k pamatování a při ní se projevuje činnost paměti.

jejich část, takže již postačí, aby byl ještě vyvolán jen

Není to však vždy a naprosto vzpomínkou, jestliže se v mysli znovu objevuje něco, co již tu dříve bylo: někdy to vzpomínka je, jindy není. Neboť je možné, že se tentýž člověk dvakrát témuž naučí a totéž nalezne. Vzpomínka se

tek a konec oné posloupnosti jsou od sebe velmi vzdáleny,

jejich malý zbytek. Takovým způsobem se tedy hledá; je však také možno vzpomenout si bez hledání, k čemuž dochází, kdykoli odpovídající pohyb následuje v mysli po nějakém jiném pohybu. Zpravidla však vzniká až tehdy, když pro­ běhly ony další pohyby, o nichž byla řeč. Není však třeba se tu zvlášť zabývat tím, jak si vzpomínáme, když počá­ nýbrž postačí vyložit, jak je tomu při jejich vzájemné blízkosti. Je totiž zřejmé, že způsob je v obou případech týž (mám na mysli průběh příslušné posloupnosti pohybů

366

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNÍ

bez ohledu na to, zda je předmětem pátráni nebo úmysl­ ného vzpomínání). Neboť tu se k sobě řadí na základě zvyku pohyby a jeden následuje za druhým. Kdykoli se tedy chce na něco vzpomenout, činí se to takto: hledá se počátek toho pohybu, po němž bude následovat pohyb hledaný. Proto se vzpomínky dostavují nejrychleji a nej452 lépe, postupujeme-li od počátku. Neboť jak se věci mají k sobě navzájem, co se týče jejich posloupnosti, tak se mají k sobě i odpovídající pohyby. A je možné snadno si zapamatovat takové předměty, u nichž je určitý řád, např. matematické poučky, na to však, co je neuspořádáno, také se těžko vzpomíná. A v tom je rozdíl mezi vzpomínáním a opětovným naučením, že při onom je možno ze sebe sama vyvolat nějak v mysli pohyb, který v dané posloupnosti následuje po počátku; kdykob tomu tak není a k vyvolání takového pohybu je potřebí ještě jiného, vnějšího činitele, pak už se nevzpomíná. Často si však nelze na něco právě vzpome­ nout, ale je možné to hledat a nalézt. To se stává, když je vyvoláno mnoho pohybů předtím, než vznikne pohyb, s nímž bude spojena hledaná věc. Neboť pamatování spočívá v tom, že pohyb, který vzpomínku vyvolává, je na způsob možnosti v duši, a to tak, že ten, kdo si na něco vzpomíná, směřuje k tomu sám ze sebe a pohyby své vlastní mysli, jak bylo řečeno. Je však třeba postihnout počátek. Proto se soudí, že si někdy vzpomeneme na daný předmět, když budeme vycházet z tzv. obecných hledisek. To je odůvodněno tím, že se tu rychle postupuje od jednoho k druhému, např. od mléka k bílému, od bílého ke vzduchu, od vzdu­ chu k vlhkému a při vlhkém se vzpomene na podzim, hledá-li se tato roční doba. Obecně vzato se pak zdá, že i střed každé odpovída­ jící posloupnosti je takovým počátkem. Neboť nevzpo-

II. O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNÍ

367

meneme-b si dříve, tedy když přijdeme ke středu, nebo již vůbec ne, nepodaří-li se nám to ani zde. Předpokládejme kupříkladu, že někdo prochází v myšlenkách řadu před­ mětů, které označíme písmeny ABCDEFGH. Jestb­ že na to, co hledá, si nevzpomene u H, vzpomene si u E, neboť od E se může postupovat oběma směry, jak k D, tak k F. Kdyby však nehledal tyto předměty, vzpomene si, když přijde k C, jestliže hledá D nebo B; pakli ne, tedy u D; a tak stále. Příčinu, proč při postupu od téhož členu řady si někdy vzpomeneme, a jindy ne, je nutno spatřovat v tom, že z jednoho počátku se může vyjít více směry, jako například od C lze postupovat k B nebo k D. Kdykoli se ovšem prochází řadou, s níž jsme se setkávab již dříve, vyvoláva­ jí se přitom pohyby ve směru nejobvyklejším; neboť zvyk je již jako přirozenost. Proto si vzpomínáme rychle na to, na co jsme často mysleli. Neboť jako u přirozených věcí jedno následuje přirozeně po druhém, tak i v činnosti mysli. To pak, co se děje často, vytváří přirozenost. TJ přirozených věcí se však stává, že se něco děje také b proti přirozenosti a náhodou, a tím spíše tomu bývá v oblasti zvyku, kde se přirozenost neprojevuje stejným způsobem. A tak i pohyb mysb probíhá někdy správným směrem, a jindy zase míří někam jinam, přičemž k tomuto poslednímu dochází zejména tehdy, kdykoli ji něco od správného směru nějakým způsobem odvádí. Proto také, kdykoli se máme upamatovat na nějaké jméno, přijde nam tu i tam na mysl i takový výraz, který je sice podob­ ný, ale jehož vyslovením se vzhledem k onomu jménu do­ pouštíme omylu. Tímto způsobem se tedy uskutečňuje vzpomínání. Nejdůležitější věcí je tu však rozpoznat čas, ať již podle míry, nebo jen neurčitě. Uznejme za správné, že je něco, čím se rozlišuje delší a kratší čas: odůvodněně se

368

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

soudí, že je tomu jako u velikostí. Neboť vebké a vzdálené se nemyslí tím, že by se tam rozum rozšiřoval, jak to někteří tvrdí o zraku (vždyť i kdyby tyto předměty neby­ ly na daném místě, budou se myslit podobně), nýbrž tím, že v mysli dochází k úměrnému pohybu; v rozumu jsou totiž podobné tvary a pohyby. Čím se tedy bude lišit myšlení většího předmětu od myšlení předmětu menšího? Všechny vnitřní předměty mysli jsou ovšem menší než odpovídající předměty vnější, ale zachovávají stejné vzájemné poměry. U vzdáleností je tedy tomu snad právě tak jako u bytostných tvarů, jejichž obdoby, tj. předměty od nich odlišné, ale jim přiměřené, postihuje mysl v sobě samé. Tak například — když dochází k pohybu po čarách A B a B E, tvoří se tím čára C D, neboť A C a C D zachovávají stejný vzájemný poměr. Proč se tedy tvoří spíše C D než F G? Zdali ne proto, že A C se má k A B jako h k i? Oba tyto pohyby se jistě dějí zároveň. Chce-li se však myslit F G, myslí se

II. 0 PAMĚTI A VZPOMÍNÁNI

369

Pohyb, který odpovídá času, je ale dvojí. Někdy si totiž pamatujeme danou věc, aniž můžeme udat míru příslušného času, například že jsme to a ono učinib přede- 453 včírem, jindy se však upamatováváme i na tuto míru; ale upamatování je možné i bez ní. Proto často říkáme, že si něco sice pamatujeme, ale že nevíme, kdy to bylo, což se nám stává vždy, kdykoli kvantitu, která je spojena s příslušným časovým úsekem, neznáme podle míry. Že to tedy nejsou titíž lidé, kteří mají dobrou paměť a kteří si snadno vzpomínají, vysvětlili jsme již nahoře. Vzpomínka se však neodlišuje od paměti pouze časem, nýbrž také tím, že na paměti se podílejí i mnozí jiní živočichové, na vzpomínce však vlastně žádný ze zná­ mých živočichů mimo člověka. Příčina je v tom, že vzpo­ mínání je jakoby druh sylogismu. Neboť ten, kdo si na něco vzpomíná, usuzuje, že to již dříve viděl nebo uslyšel nebo nějak jinak prožd, je to tedy jako druh hledání. Takové hledání se však přirozeně vyskytuje jenom u by­

B E podobně, ale místo pohybů HI se uvažují pohyby

tostí, které mají schopnost rozvažovat. Vždyť i rozvažo­

k l, neboť ty se mají k sobě jako F A k B A.

vání je druh usuzování. Že však tento prožitek je něčím tělesným, jinými slovy, že vzpomínka je hledání představy tkvící v čemsi tělesném, znakem toho je to, že někteří lidé bývají zne­ klidněni, nemohou-li si přes plné úsilí mysli na něco vzpo­ menout, a že jejich nekbd se nikterak nezmenší, když se o vzpomenutí již nepokoušejí; toto bývá zejména u melan­ choliků, kteří nejvíce podléhají působení představ. Že vzpomínání není v jejich moci, pochází odtud, že zrovna jako ti, kdo něčím házejí, nemohou již hozené těleso zasta­ vit, tak i ten, kdo vzpomíná a pátrá v mysli, uvádí tím do pohybu něco tělesného, tj. ústrojí, v němž trvá dojem příslušné věci. Takovými potížemi bývají stiženi nejvíce ti, kteří v oblasti vnímavého ústrojí mají mnoho vlhkosti; ta zde totiž z pohybu nepřechází snadno v klid, dokud se

Kdykoli tedy pohyb, který odpovídá hledané věci, vzniká zároveň s pohybem, který odpovídá příslušnému času, pak se skutečně uplatňuje paměť. Když se však domníváme, že se v nás takové pohyby zároveň dějí, ale ve skutečnosti tomu tak není, pak se na danou věc upa­ matováváme jen domněle. Neboť nic nebrání tomu, aby­ chom se klamali a mínili, že si něco pamatujeme, aniž si to pamatujeme skutečně. Že by se však skutečně uplatňova­ la naše paměť, aniž bychom tak soudili, a že by nám to zůstávalo skryto, je naopak nemožné. Neboť jak jsme viděli, vědomí toho je právě upamatování. Kdykoli však pohyb, který odpovídá hledané věci, vzniká bez pohybu, který odpovídá příslušnému času, anebo tento pohyb vzniká bez onoho, pak to upamatování není.

370

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

nedostaví to, co se hledá, a dokud pohyb nezačne probíhat správným směrem. Proto se také pocity hněvu a strachu, kdykoli vyvolají v mysli nějaké pohyby, neuklidňují

III. O SPÁNKU A BDĚNÍ

371

III O SPÁNKU A BDĚNÍ

hned při vzniku pohybů opačných, nýbrž působí ještě dále proti nim v původním směru. Při tomto vzrušení je tomu podobně jako při jménech, písních a řečech, kdykoli se vysloví nebo přednášejí s přílišným zápalem; neboť aniž chceme, i když jsme už přestali, dostáváme chuť opět zpívat nebo mluvit.

1. K A P I T O L A

[Podstata spánku a bdění a jejich vzájemná souvislost. Oblast jejich výskytu v přírodě]

Lidé, kteří mají horní části těla příliš vebké, a tak se

U spánku a bdění je třeba zkoumat, co vlastně jsou

b podobají trpaslíkům, vzpomínají také hůře než ti, kteří

a zda jsou vlastní duši, či tělu, či jsou oběma společné,

mají opačnou tělesnou stavbu, poněvadž jejich vnímavé

a jsou-li společné, které části duše a těla se týkají; také

ústrojí je velmi obtíženo a pohyby jejich mysli se nemo­

proč náležejí živočichům, zda všichni živočichové se podí­

hou udržet v započatém směru, nýbrž se rozptylují a ani

lejí na nich obou, nebo zda jedni mají účast jenom na

při vzpomínání nenalézají snadno správný směr. Velmi

spánku, druzí pouze na bdění, nebo zda jedněch se netýká

mladí a příbš staří lidé si však pamatují špatně pro pohyb,

nic z toho, a druhých zase obojí.

který se v nich děje. U jedněch totiž probíhá rychlý úby­

V této souvislosti je nutno se zabývat i tím, co je sen

tek sil, u druhých prudký růst. Mimoto i malé děti se

a proč spící někdy mají sny, jindy nemají, nebo zda je to

podobají trpasbkům, dokud více nedospějí.

tak, že spící mají sny vždycky, ale nepamatují si na ně, a

Tím jsme pojednali předně o paměti a pamatování

jestliže ano, proč tomu tak je.

a vysvětlili jsme, jaká je jejich přirozenost a která složka

Dále je tu třeba ještě zkoumat, zda je možné ze snů

duše u živočichů k tomu slouží, a za druhé o vzpomínání,

předvídat budoucí děje, či to možné není, a je-li to

co je a jak vzniká a z kterých příčin.

možné, jakým způsobem; a také, zda se z nich může předvídat jenom to, co v budoucnosti závisí na činnosti člověka, či také to, čeho příčinu má v moci daimonion, a to, k čemu dochází přirozeně či náhodou. Předně tedy je zřejmé, že bdění a spánek náležejí téže části živočicha. Neboť se k sobě mají jako opaky, a spánek, jak se zdá, je jistým nedostatkem bdění. Zdá se totiž, že protivy vždycky, v oblasti přírody i jinde, vzni­ kají na témž nositeli, který je schopen je přijímat, a jsou tak vlastnostmi jednoho a téhož. Myslím např. na zdraví a nemoc, na krásu a oškbvost, sílu a slabost, zrak a sle­ potu, sluch a hluchotu.

372

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNÍ

I I I . O SPÁNKU A BDĚNÍ

373

Mimoto je to zjevné i z další úvahy. Podle čeho totiž

přirozený úkol, dostavuje se nutně neschopnost k té čin­

poznáváme, zda někdo bdí, podle toho se i poznává, zda

nosti, kdykoli překročí čas, po který mohou něco činit;

spí. Neboť o tom, kdo vnímá, soudíme, že bdí, a o každém,

tak např. oči, které se dívají, musí s tím po jisté době

kdo bdí, že vnímá, ať již jde o vnímání nějakého vnějšího

přestat, a podobně je tomu u ruky a vůbec u každé části

pohybu, anebo pohybu v jeho vlastním těle. Jestliže

těla, která vykonává nějakou činnost. Je-li ovšem vnímá­

tedy bdění nespočívá v ničem jiném než ve vnímání, je

ní činností určitého ústrojí a to překročí čas, po který

zjevné, že ústrojí, kterým se vnímá, je totožné s ústrojím,

může nepřetržitě vnímat, dostaví se i tu neschopnost

které působí, že bdící bdí a spící spí.

k další činnosti. Jestliže je potom bdění určeno tím, že je b

Protože však vnímání není vlastní ani samotné duši, ani samotnému tělu (neboť čemu je vlastní nějaká mož­ nost, tomu je vlastní i její uskutečnění; to však, co nazý­ váme vnímáním, je jako skutečná činnost jistým pohy­ bem duše, který se děje prostřednictvím těla), je zřejmé, že ani zkoumaný jev nenáleží výlučně jenom duši a že ani tělo bez duše není schopno vnímat. Jednotlivé mohutnosti, které nazýváme složkami duše, jsme rozlišili již dříve na jiném místě, kde jsme rovněž řekli, že vyživovací složka je v živých tělech nezá­ vislá na složkách ostatních, kdežto žádná další nemůže bez ní být: z toho je zřejmé, že spánek ani bdění nenáležejí živým bytostem, které mají podíl jedině na růstu a úbyt­

při něm uvolněna možnost vnímání, a jsou-li z protiv jedny takové, že vždy jedna z nich musí být přítomna, kdežto u druhých tomu tak není, a konečně jestliže spánek je protivou bdění, a to právě tak, že každému živočichu musí náležet jedno nebo druhé, pak spaní bude něco nutného. Je-li tedy spánek takovým stavem, tj. ne­ schopností pokračovat v činnosti způsobenou nadměr­ ným bděním (nadmíra bdění je někdy chorobná, někdy však s chorobou spojena nebývá, takže neschopnost uvolnit možnosti i jejich uvolnění jsou tu stejným způso­ bem bud chorobné, nebo na chorobách nezávislé), pak nutně vše, co bdí, může i spát; neboť je nemožné, aby to bylo stále činné.

ku, jako jsou např. rostliny. Neboť nemají vnímavou

Podobně žádný tvor nemůže ani stále spát. Neboť

složku, přičemž nezáleží na tom, zda je odlučitelná, či

spánek je jistý stav vnímavé složky, jakýsi druh její

neodlučitelná; je ovšem odlučitelná v možnosti a co do

vázanosti a nehybnosti, takže všechno, co spí, musí nutně

bytí.

mít vnímavou složku. Vnímavým je však to, co je schopno

Podobně je zřejmé, že není žádná bytost, která by stále bděla nebo stále spala, nýbrž že oba tyto stavy náležejí týmž živým bytostem. Neboť je-li něco živoči­ chem, majícím vnímání, nemůže to být ani bez spánku, ani bez bdění, poněvadž oba tyto stavy se týkají činnosti první vnímací mohutnosti; a tak ani není možné, aby jeden nebo druhý z těchto stavů náležel stále témuž živočichu, např. aby nějaký rod živočichů stále spal nebo stále bděl. Kromě toho u všech ústrojí, jež mají určitý

skutečně vnímat; ale je nemožné, aby něco, když spí, zároveň ve vlastním a naprostém smyslu slova skutečně vnímalo. Proto je nutné, aby každý spánek končil probu­ zením. Co se týče jiných živočichů než člověka, pozorování ukazuje, že se téměř bez výjimky podílejí na spánku, ať žijí ve vodě, nebo ve vzduchu, nebo na souši. Neboť se pozorovalo, že spí jak všechny rody ryb, tak měkkýšů a všechny ostatní rody, které mají oči. Vždyť se zřetelně ukládají ke spánku i zvířata s tuhýma očima a hmyz;

374

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

ale všichni tihle živočichové mají krátký spánek — proto také často nemíváme jistotu o tom, zda vskutku spí, či ne. Pokud jde však o korýše, není z pozorování jasné, spí-li skutečně. Ten však, komu se právě uvedený důvod zdá přesvědčivý, uzná to i o nich. Že se vskutku všichni živočichové podílejí na spánku, je zřejmé z následující úvahy: živočicha zajisté určuje to, že je nadán smyslovým vnímáním; o nehybnosti a jakoby vázanosti tohoto vnímání v jistém smyslu slova pak ří­ káme, že je spánkem, kdežto o vyproštění a uvolnění možnosti vnímat, že je bděním. Z rostbn se však žádná nemůže podílet ani na jednom z těchto stavů. Vždyť bez smyslové mohutnosti není ani spánek, ani bdění. To však, co má smyslovou mohutnost, pociťuje také nelibost a libost, a co má tyto, má také žádost. Avšak rostbnám nic z toho nenáleží. Příznakem 455 toho je také to, že vyživovací složka vykonává svou čin­ nost více ve spánku než v bdělém stavu. Neboť ve spánku probíhá vyživování a růst ve zvýšené míře, z čehož vi­ díme, že k tomu není potřebí smyslového vnímání.

2. K A P I T O L A

[Spánek a ústrojí společného smyslu] Je však třeba zkoumat, proč spíme a bdíme a na kterém smyslu — nebo na kterých smyslech, jde-li o jejich větší počet — to závisí. Ježto někteří živočichové mají všechny smysly, někteří nějaký smysl nemají, např. zrak, avšak všichni mají hmat a chuť (s výjimkou, je-li některý živo­ čich nedokonalý, jak o tom bylo pojednáno ve spise 0 duši), a poněvadž je nemožné, aby spící živočich mohl přijímat v naprostém smyslu slova nějaký vjem, je zřejmé, že při tom, co nazýváme spánkem, musí všem smyslům

III.

O SPÁNKU A BDĚNÍ

375

náležet tentýž stav. Vždyť kdyby jednomu smyslu nále­ žel, druhému nikoli, pak by spící tímto smyslem vnímal — a

to je nemožné.

U každého smyslu však je jednak něco, co je mu vlastní, jednak něco, co má společné se smysly jinými; např. zraku je vlastní vidění, sluchu slyšení a stejně tak je tomu i u každého z ostatních smyslů. Je však jistá společ­ ná mohutnost, která se pojí se všemi smysly a kterou vní­ máme tím, že vidíme a slyšíme. Vždyť zrakem přece ne­ vidíme, že vidíme, a ani zrakem, ani chutí, ani obojím společně nerozlišujeme a nemůžeme rozlišovat, že sladké je něco jiného než bílé; toho se dosahuje jistou společnou složkou všech smyslových ústrojí. Je to zajisté jeden smysl a také jeho hlavní ústrojí je jedno, i když to, čím se jako smysl stává ve vztahu ke každému rodu vnímaných předmětů, např. ke zvuku a k barvě, je různé.Tento společ­ ný smysl se spojuje především se smyslem hmatovým (neboť hmat může být odloučen od ostatních smyslů, kdežto ty od něho odloučeny být nemohou — o tom bylo pojednáno již při našich úvahách o duši). A tak je zřejmé, že bdění i spánek jsou stavy tohoto společného smyslu. Proto také tento stav náleží všem živočichům; vždyť ze smyslů pouze hmat náleží všem. Kdyby však spaní spočívalo v tom, že by všechny jednotlivé smysly podléhaly nějaké změně, bylo by to něco zvláštního, že by všechny, ač ani nemusí být záro­ veň činné, ani to na jistý způsob nemohou, musely být zároveň nečinné a nehybné. Spíše by totiž bylo pochopi­ telné, že by u smyslů docházelo k protivnému úkazu, to je, že by zároveň v klidu nebyly. Na základě toho, co jsme před chvflí vyložili, lze však i toto dobře vysvětlit. Jestbže totiž hlavní smyslové ústrojí, k němuž jsou všechna ostatní připojena, podléhá nějaké změně, je nutné, aby toutéž změnou byla současně postihována i všechna b

376

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

ústrojí zbývající; jestliže však jedno z oněch připojených

III.

0 SPÁNKU A BDĚNÍ

377

0 nutnosti tu mluvím ve smyslu předpokladu: má-li

ústrojí se stává neschopným další činnosti, není nutné,

živočich podržet svoji přirozenost, musí mu nutně náležet

aby to mělo za následek neschopnost hlavního ústrojí.

jisté vlastnosti, a jestliže mu náležejí, musí tu být zase

Z mnoha úkazů je však zřejmé, že spánek nespočívá

ještě něco jiného.

v nečinnosti a v neužívání smyslů ani v neschopnosti

Mimoto je třeba ještě říci, za jakého pohybu a čin­

vnímat. Neboť takový stav nastává i v případech mdloby;

nosti v těle se u živočichů dostavuje bdění a spánek. Jistě

mdloba je totiž neschopností smyslů a stejné povahy jsou

je nutno mít za to, že příčiny tohoto stavu, pokud jde

i některé jiné druhy bezvědomí. Neschopnými vnímat se

o ostatní živočichy, jsou bud tytéž, nebo alespoň obdobné

dále stávají i ti, jimž se stlačí cévy na krku. O spánek jde

jako u živočichů, kteří mají krev, a že u těch jsou zase

naproti tomu tehdy, kdykoli neschopnost užívání smyslu

právě takové jako u lidí. Při celkové odpovědi na danou

nevzniká ani v libovolném smyslovém ústrojí, ani z libo­

otázku musíme vycházet ze zkoumání, jak je tomu

volné příčiny, nýbrž — jak jsme právě řekli — kdykoli

u těchto bytostí.

má svůj původ v prvním smyslovém ústrojí, kterým se

Že počátek vnímání u živočichů vychází od téže části, 456

postřehují předměty vnímání vcelku. Neboť ztratí-li toto

od které vychází i počátek pohybu, bylo vysvětleno již

ústrojí schopnost vnímat, musí ji pozbýt i všechna ostat­

dříve na jiném místě. Rozbšujeme-li na těle tři oblasti,

ní; ale ztratí-b ji některé z těchto dalších, ono ji pozbýt

leží toto východisko v prostřední z nich, tj. v té, která je

nemusí.

mezi hlavou a dutinou břišní. U krevnatých živočichů je

Je však třeba promluvit ještě o tom, z které příčiny

to tedy krajina kolem srdce. Vždyť všichni krevnatí

spánek vzniká a jaký je to stav. Poněvadž je více druhů

živočichové mají srdce a v něm je počátek a východisko

příčin (příčinou totiž nazýváme jednak to, kvůli čemu se

pohybu a ústředního vnímání.

něco děje, jednak to, odkud se bere počátek pohybu,

Je tedy zřejmé, že tu je počátek pohybu a dýchání

potom látku a konečně tvar, jak ho postihujeme řečí), je

a vůbec ochlazování a že příroda zařídila vdechování

třeba uvážit nejprve toto: Protože uznáváme, že příroda

vzduchu a ochlazování vlhkem proto, aby se udržovalo

působí účelně a že účelem je tu nějaké dobro, a dále, že

teplo, které je uzavřeno v této části těla. O tomto ochlazo­

odpočinek každé bytosti, která se přirozeně pohybuje, ale

vání samém bude řeč ještě později. U bezkrvých živo­

nemůže se pohybovat stále a nepřetržitě, musí být pří­

čichů však, u hmyzu a u tvorů, kteří nevdechují do sebe

jemný a prospěšný, a konečně, že se metaforického vý­

vzduch zvnějšku, je takový počátek v obdobné části těla,

razu „odpočinek" užívá o spánku oprávněně, na základě

kde je zjevně od narození přítomen vzduch, který se

skutečného stavu věcí, lze z toho všeho vyvodit, že spánek

střídavě zvedá a klesá. Je to jasně vidět u živočichů s ce­

má za účel udržování živočichů. Vlastním účelem živých

listvými křídly, jako např. u vos a včel, také u much

bytostí je však bdění. Neboť vnímání a myšlení je účelem

a u všech takových tvorů. Ježto však je nemožné, aby se

u všech živočichů, kteří mají jedno nebo druhé. Tyto čin­

neco pohybovalo nebo působilo bez síly, a sílu tu působí

nosti jsou totiž nejlepší, a to, co je nejlepší, je právě úče­

zadržování vzduchu (u živočichů, kteří dýchají, je zadr­

lem. A tak každému živočichu nutně náleží spánek.

žován vnější vzduch, u těch, kteří nedýchají, vzduch

378

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

v nich od narození přítomný — proto okřídlený hmyz vydává při pohybu zřetelný bzukot, který u těchto tvorů s celistvými křídly vzniká třením vzduchu o bránici), a ježto každý živočich se začíná pohybovat teprve tehdy, když v jeho prvním smyslovém ústrojí vznikne vjem (ať již má svůj původ v jeho vlastním těle, nebo vně), je z toho jasně vidět — jestliže bereme také v úvahu, že spánek a bdění jsou stavy tohoto ústrojí —, ve kterém místě a ve které části těla jako prvé vzniká spánek a bdění. Někteří lidé se pohybují ve spánku a činí mnohé, co je jinak spojeno pouze s bdělým stavem, ale neděje se tak bez představy a jistého vnímání. Neboť sen je jistým způsobem vjem. O tom musíme pojednat ještě později. Proč se však po probuzení pamatujeme na sny, ale nepa­ matujeme se na činy, které odpovídají bdělému stavu, bylo vysvětleno již v Problémech.

3. K A P I T O L A

[Příčiny a vznik spánku] V souvislosti s tím, co jsme řekli, musíme probrat otázku, z kterých pochodů vzniká a odkud se bere počátek tohoto stavu, tj. spánku a bdění. Je zřejmé, že živočich, jakmile se mu dostane smyslového vnímání, musí nejprve brát potravu a začít růst. Konečnou potravou pro živočichy, kteří mají krev, je však přirozená podstata krve a pro b bezkrvé je to něco obdobného. Sídlem krve pak jsou cévy a jejich východiskem je srdce. Je to zřejmé z anatomické­ ho zkoumání. Když tedy zvenčí přicházející potrava vstupuje do těch míst těla, která ji přijímají, vzniká z ní výpar, jenž proniká do cév a tam prodělává změnu, stává se krví a jde po cévách k jejich východisku. O tom jsme pojednali ve spise 0 výživě. Nyní se však zase k tomu

III.

0 SPÁNKU A BDĚNÍ

379

musíme vrátit, abychom mohli prozkoumat počátky uvedeného pohybu a vidět, co se děje s vnímavou složkou, když nastává bdění a spánek. Neboť spánkem, jak jsme řekb, není každá neschopnost vnímavé složky. Vždyť i bezvědomí, dušení jistého druhu a mdloba působí takovou neschopnost. Kromě toho se u některých lidí i v hluboké mdlobě dostavují představy. Při výkladu tohoto úkazu vzniká ovšem jistá obtíž. Je-b totiž možné, že ten, kdo omdlel, vlastně spí, je asi také možné, že i jeho představy v této době jsou snem. Rovněž i bdé, kteří upadli do tak hluboké mdloby, že se zdáli mrtvými, vyprávějí někdy po procitnutí o mnohém, co při tom prožívab. U všech těchto úkazů je nutno před­ pokládat stejnou příčinu. Ale jak jsme již řekli, spánkem není každá neschop­ nost vnímavé složky, nýbrž je jím stav, který vzniká působením výparu souvisejícího s potravou. Neboť to, co se z potravy vypařuje, musí se v těle hnát až do určitého místa, potom se obrátit a vracet opačným směrem jako voda v mořské úžině. Teplo však v každém živočichovi směřuje svou přirozeností vzhůru. Kdykoli však dospěje do horních míst těla, zase se vesměs obrací a pohybuje se dolů. Proto se spánek dostavuje zejména po jídle. Neboť vlhká a tělesná látka, která se při tom v těle nahromadí, pak stoupá vzhůru ve velkém množství. Když se tam zastavuje, působí pocit těžkosti a ospalost. Kdykoli však potom klesá dolů a při svém zpětném pohybu odvádí teplo, tehdy vzniká spánek a živočich spí. O tom svědčí také uspávači prostředky: všechno, co k nim patří, nápoje i pokrmy, činí hlavu těžkou — např. mák, man­ dragora, víno a jílek. Do takového stavu, jak se zdá, se bdé dostávají i při únavě a ospalosti a nejsou s to držet hlavu vzhůru a mít otevřená víčka. Takový spánek se dostavuje zejména po jídle, poněvadž z pokrmů vzniká

380

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

III.

O SPÁNKU A BDĚNÍ

381

výpar ve velkém množství. Mimoto se spánek dostavuje

vání zvlášť silné. Naopak lidé s vystupujícími cévami

po některých namáhavých činnostech. Neboť námaha

nespí mnoho, protože v těchto cévách je snadné proudění,

způsobuje v těle rozpouštění a rozpuštěná látka, pokud

neprotiví-li se tomu nějaký jiný jejich stav. Totéž platí

457 není studená, se tu pak chová jako nestrávená potrava.

0 melancholicích. Neboť u nich je vnitřní prostora ochla­

Totéž působí i některé nemoci, pocházej í-li z nadbytku

zena, takže tu nevzniká mnoho výparu. Proto bývají také

vlhka a tepla, jak tomu bývá u nemocných horečkou

velkými jedlíky, ale zůstávají stále vyzáblí. Jejich těla

a u lidí chorobně spavých.

jsou totiž v takovém rozpoložení, že z potravy nemají

Dále tomu tak je i v nejranějším věku. Malé děti

takřka žádný prospěch. Černá žluč, která je svou přiroze­

totiž mnoho spí, protože v nich veškerá potrava stoupá

ností studená, ochlazuje u nich jak zažívací ústrojí, tak

vzhůru. Příznakem toho je to, že v nejranějším věku

1 ostatní části těla, kde se tento výměšek v možnosti

převládá velikost horních částí těla ve srovnání s částmi

vyskytuje.

dolními, poněvadž růst jde v tomto směru. Z téže příčiny

A tak z toho, co jsme řekli, je zřejmé, že spánek není

vznikají také epileptické stavy. Neboť spánek se podobá

nic jiného než jisté soustředění tepla uvnitř těla a přiro­

epilepsii, ba v jistém smyslu je druhem epilepsie. Proto

zená odezva, jež potom následuje z uvedené příčiny.

také u mnoha lidí se projevuje počátek této choroby, když

Proto je usínání spojeno s četnými pohyby. V místech,

spí, a ve spánku je postihují i další epileptické záchvaty,

odkud tepla ubývá, nastává však ochlazení a chladem se

v bdělém stavu však ne. Neboť kdykoli výpar při svém

oční víčka zavírají. A horní a vnější části těla jsou ochla­

pohybu v těle stoupá ve velkém množství nahoru a pak

zeny, vnitřní a dolní však teplé, jako oblast nohou

zase sestupuje, přeplňuje cévy a zužuje cestu, kterou

a vnitřností.

prochází dech. Proto vína neprospívají malým dětem

A přece bychom mohli zapochybovat o tom, že po

a ani kojným (není snad totiž žádný rozdíl v tom, pij í-li je

jídle bývá spánek nejpevnější a že víno a všechno ostatní,

děti samy nebo jejich kojné), ale když už je pijí, mají být

co je takové, uspává, ačkoliv obsahuje teplo. Je přece

rozředěná vodou a ve velmi malém množství; neboť víno,

podivné, že spánek je ochlazením, ale příčinou spaní je

zvláště tmavé, se velmi vypařuje. Malé děti mají horní

to, co je teplé. Nedochází tu k podobnému úkazu jako

části těla tak naplněny potravou, že v prvních pěti

u žaludku, který je teplý, je-li prázdný, kdežto jeho

měsících nemohou ani otočit šíji. Neboť — jako u lidí

naplnění vede k tomu, že se pohybem ochlazuje? Ne-

velmi opilých — množství vlhka v nich stoupá vzhůru.

ochlazují se tedy právě tak i průduchy a jejich okolí

Je pak odůvodněna domněnka, že tento stav je příčinou,

v hlavě, stoupá-li výpar v těle vzhůru? Anebo se tu děje

z níž embrya v mateřském lůně jsou zpočátku v klidu.

neco takového, jako když lidé polití teplou vodou mají

A vůbec spánek milují ti, jejichž cévy není vidět,

náhle pocit chladu? Zde by to znamenalo, že chlad, který

rovněž lidé trpasličí podoby a ti, kteří mají velkou hlavu.

se hromadí při stoupání tepla, má ochlazující účinek, a tak

Neboť první z nich mají úzké cévy, takže vlhkost nestéká

vaze a zatlačuje přirozené teplo. Mimoto — přijme-li se

snadno dolů a nerozplývá se a u lidí trpasličí podoby

mnoho j>otravy, kterou teplo žene v těle vzhůru — nastá­

a u těch, kteří mají velkou hlavu, je tlak vzhůru a vypařo-

vá ochlazení, jako když se přiloží dříví na oheň, a to trvá,

382

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

III.

O SPÁNKU A BDĚNÍ

383

dokud se potrava nestráví. Neboť spánek, jak jsme řekli,

podrobnější výklad o tom náleží na jiné místo. Protože

vzniká tím, že tělesná látka stoupá působením tepla

krev po nové dávce výživy potřebuje ve zvýšené míře, aby

cévami k hlavě. Kdykoli to však již není možné, ale je

byla rozdělena, dostavuje se spánek a ten trvá, dokud

příliš mnoho stoupající látky, je tato opět stlačována

nedojde k rozdělení, tj. dokud čistší krev nevystoupí

a proudí dolů. Proto lidé klesají při pozbývání tepla, které

nahoru a kalnější neklesne dolů. Kdykoli se to stane,

je udržuje ve vzpřímené poloze (člověk je totiž jediným

živočichové procitají, poněvadž jsou zbaveni tíhy, která

vzpřímeným živočichem), a ono proudění u nich působí

pocházela z potravy.

ztrátu vědomí a později vyvolává i představy.

Tím jsme uvedli, co je příčinou spánku: je to odezva,

Anebo je tomu tak, že uvedená řešení mohou být

kterou vyvolává tělesná látka, když působením přiroze­

správná, pokud jde o vznik ochlazení, ale rozhodující

ného tepla stoupá v těle vzhůru a hromadí se u prvního

význam se tu přesto musí přisoudit okolí mozku, jak to

smyslového ústrojí. Také jsme vysvětlili, co je spánek:

bylo vysvětleno na jiném místě? Mozek je ze všech částí

je to strnutí prvního smyslového ústrojí, a to do té míry,

těla nejchladnější a u živočichů, kteří žádný nemají, to

že nemůže být činné. Tento úkaz se dostavuje nutně (po­

platí o části, která mu odpovídá. Jako tedy vlhkost, která

něvadž žádný živočich nemůže být, neděje-li se to, co jej

se vypařuje působením slunečního tepla, se ochladí,

samého vytváří) a jeho účelem je záchova; odpočinek

jakmile přijde do horních oblastí, a to pro chlad, který

totiž živočicha zachovává.

458 tam je, a potom zhoustne, stane se vodou a padá dolů, tak se při vystupování tepla k mozku nadbytečný výpar sráží v hlen (proto také katary pocházejí zjevně z hlavy), kdežto ta jeho část, která přináší výživu, se zhušťuje, klesá níž a ochlazuje teplo. Avšak k ochlazení a ke ztíže­ nému přijetí výparu přispívají také jemné a úzké cévy kolem mozku. To je tedy příčina ochlazování, ačkoli výpar je převážně teplý. Procitnutí nastává, kdykoli se potrava stráví a množ­ ství tepla, nahromaděné předtím z celého okolí na malém prostoru, se opět rozšíří a kdykoliv se přitom oddělí tělesnější krev od krve čistší. Nejjemnější a nejčistší je krev v hlavě, nejhustší a nejkalnější ve spodních částech těla. Východiskem veškeré krve, jak jsme řekli výše i jinde, je však srdce. Z komor, které jsou v srdci, je pro­ střední spojena s oběma ostatními. Tyto dvě, každá pro sebe, přijímají krev z jedné ze dvou cév, z takzvané velké cévy a z aorty. Ve střední komoře se krev rozděluje. Ale

384

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

IV O SNECH

TV. O S N E C H

385

můžeme přesvědčit, jestliže po procitnutí soustředíme svoji pozornost a snažíme se upamatovat se na to. Ně­ kteří bdé to již učinili a dopátrali se takových snů; do­

1. K A P I T O L A

sahují toho např. ti, kteří si představují, že všechny myšlenky, jak je právě napadají, uspořádávají podle

[Vztah snů ke smyslovému vnímání,

mnemotechnického pravidla. Často se jim totiž při tom

k obrazivosti a k myšlení]

stává, že mimo vlastní sen se jim klade před oči na mne­

Po předchozím výkladu je třeba naše zkoumání obrátit

né, že ne každá představa ve spánku je snem a také že to,

b ke snu a tu je první otázka, ve které části duše se obje­ vuje, totiž zda je to stav rozumové, či vnímavé složky. Neboť to jsou jediné mohutnosti v nás, kterými něco po­ znáváme. Je-b užíváním zraku vidění, sluchu slyšení a vůbec užíváním smyslů vnímání a jsou-li jedny smyslové před­ měty společné pro všechny smysly, např. podoba, veli­ kost, pohyb aj., kdežto druhé jsou vlastní jen jednomu z nich, např. barva, zvuk a chuť, a konečně nemůže-li žádná bytost vidět, když má zavřené oči a spí (a podobně je tomu u ostatních smyslů), je z toho zjevné, že ve spán­ ku nevnímáme. Nejsou to tedy smysly, čím se sen po­ střehuje. Ale není to věru ani mínění. Neboť během snu si ří­ káme nejen, že to, co se k nám blíží, je člověk nebo kůň, • nýbrž také, že je to bílé nebo krásné. Mínění by však bez smyslového vnímání nemohlo říci nic takového ani prav­ divě, ani nepravdivě. Ale ve spánku se stává, že to duše činí. Neboť tu se nám podobně zdá, že vidíme, že se blíží člověk a že je bílý. Dále během snění se naše myšlenky týkají někdy nejen vlastního snu, ale také ještě něčeho jiného, právě tak, jako když v bdělém stavu něco vní­ máme. Neboť o tom, co vnímáme, často také přemýšlíme. Tak i ve snech někdy myslíme ještě na něco jiného, než jsou představy, které se nám při tom zjevují. O tom se

motechnické místo nějaká jiná představa. A tak je zjev­ co ve snu mysbme, je projevem duševní mohutnosti pro mínění. Vzhledem k tomu všemu je tolik jisto, že totéž, co nás obluzuje v bdělém stavu, jsme-b nemocni, působí tento účinek i ve spánku. Ale také, jsme-b zdrávi a se sku­ tečností dobře obeznámeni, přesto se nám zdá, že slunce je veliké jenom jednu stopu. Avšak ať představovací mohutnost duše je totožná se smyslovou mohutností, nebo je od ní různá, přece se její činnost zdá nemyslitelná bez vidění nebo jiného vnímání nějakého předmětu. Pře­ hlédnout a přeslechnout se může ovšem ten, kdo něco skutečného vidí a slyší, ne však ten, kdo se to jen domní­ vá. O spánku jsme však uznali, že v něm nic nevidíme, ani neslyšíme, ani jinak nevnímáme. Není tudíž pravdivé, 459 že ve spánku nic nevidíme, ale nepravdivé, že smysl při tom nepodléhá dráždění? Není spíše možné, že zrak i ostat­ ní smysly jsou během spaní nějak drážděny a každý vzruch se tu jako v bdělém stavu nějak dotýká smyslu, ale ne právě takovým způsobem, jako když bdíme? A není rov­ něž možné, že mínění nám někdy ve spánku říká, že to, co vidíme, je nepravdivé, jako bychom bděb, někdy však je poutáno a sleduje představu? Že tedy tento stav, který nazýváme sněním, nemá svůj původ ani v mínění, ani v myšlení, je zřejmé. Ale — uvazováno naprosto —. nemá svůj původ ani ve vnímavé

386

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

IV. O SNECH

mohutnosti, protože bychom pak ve snu mohli naprosto vidět a slyšet. Jak tomu skutečné je a jakým způsobem k tomu dochází, to teď musíme zkoumat.

uách: část tělesa, která je zahřátá teplem, zahřívá část sousední a ta zase předává změnu dále, až se počáteční teplo zcela rozšíří. A tak se to nutně děje také v ústrojí, v němž se uskutečňuje vnímání, protože skutečná činnost smyslu je druhem kvahtativní změny. Proto dojem je ve smyslových ústrojích, nejen pokud vnímají, nýbrž i když jejich činnost přestala, a je jak v hloubi, tak i po obvodě. To je zřejmé, kdykoli něco vnímáme nepřetržitě delší dobu. Neboť když potom vnímání zaměříme na něco jiného, provází nás předchozí dojem, jako např. když ze slunečního jasu pohlédneme do tmy. Tu se totiž stává, že nevidíme nic pro pohyb, který je ještě v našich očích od světla. A upřeme-li pohled po dlouhou dobu na jednu barvu, bílou nebo žlutou, zdá se nám předmět, na který pak svůj zrak zaměříme, také takovým. Rovněž pohlédneme-li na slunce nebo na nějaký lesklý předmět a potom zavřeme oči, zjeví se nám to — jestbže jsme se dívab usilovně — ve stejném směru jako během pozorování a nejprve také v téže barvě, která se pak postupně mění v červenou, purpurovou a dále, až dojde k barvě černé a zmizí. Ale také odvrátíme-li zrak od pohybujících se předmětů, např. od řek, zvláště od rychle tekoucích, při­ padá nám, jako by se to, co je v klidu, pohybovalo. Tak i bezprostředně po silných zvucích stáváme se necithvými pro zvuk a po silném zápachu necitlivými pro pachy a podobně je to i u ostatních smyslů. K tomu všemu zjev­ ně dochází uvedeným způsobem.

Předpokládejme, což je také zřejmé, že tento stav náleží vnímací mohutnosti, platí-li to i o spánku. Neboť tomu není tak, že by spánek náležel jedné části živočicha a snění druhé, nýbrž obojí náleží téže části. Protože však o představě bylo pojednáno ve spise 0 duši, kde bylo řečeno, že představovací mohutnost je se smyslovou to­ tožná, ale bytí každé z těchto mohutností je různé, a poněvadž dále představování je pohyb, který vznikl na základě skutečného vnímání, a sen, jak se zdá, je druh představy (neboť představu ve spánku nazýváme snem, ať se jeví naprosto, nebo jen jistým způsobem), můžeme z toho vyvodit, že snění náleží sice vnímací mohutnosti, ale jenom potud, pokud je mohutností představovací.

2. K A P I T O L A

[Společný zdroj snů a smyslových klamů] Co sen je a jak vzniká, můžeme asi nejlépe pochopit z po­ chodů, které se dějí ve spánku. Předměty smyslů v nás působí vjem, a to podle toho, kterému smyslovému ústro­ jí odpovídají; dojem jimi způsobený v ústrojích trvá ne­ jen po tu dobu, pokud se vnímání uskutečňuje, nýbrž ještě i potom, když se vnímat přestalo. Zdá se, že tu do­ chází k podobnému jevu jako u vržených předmětů. I u nich pohyb ještě trvá, když to, co je původně uvedlo do pohybu, se jich již nedotýká. Neboť to, co pohyb způ­ sobilo, uvedlo do pohybu i určitou část vzduchu a ta zase jinou; a tímto způsobem pohyb, a to jak ve vzduchu, tak ve vodě, trvá, dokud se nezastaví, b Podobně je to třeba uznat i při kvalitativních změ-

387

Že však smyslová ústrojí rychle vnímají i malý roz­ díl, je potvrzováno tím, co se děje u zrcadel; je to úkaz, který jíž sám o sobě, věnujeme-b mu pozornost, vzbudí asi otázky a vyvolá pochyby. Zároveň je z něho zřejmé, že zrak nejen podléhá působení svého předmětu, ale také při tom něco působí. U velmi čistých zrcadel totiž, když se do nich dívají ženy v době měsíčků, dochází k tomu, že

388

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

se povrch zrcadla zastírá jakoby krvavou mlhou. Je-b zrcadlo nové, není snadno takovou skvrnu odstranit, je-b 460 vsak staré, jde to snadněji. Příčina, jak jsme řekli, je v tom, že zrak nejen podléhá působení vzduchu, ale také při tom něco působí a uvádí do pohybu, jak to činí i jiné lesklé předměty; vždyť i ústrojí zraku náleží k předmětům, které jsou lesklé a barevné. O očích lze ovšem odůvodněně soudit, že v době měsíčků jsou ve stejném rozpoložení jako kterákob jiná část těla; neboť je dáno jejich přiro­ zeností, že jsou protkány cévami. Objevují-li se proto mě­ síčky z rozbouření a zápalu krve, je sice změna v očích ženy pro nás nezjevná, ale přece tu je (neboť přirozenost mužského semena a měsíčků je táž). Oči přitom uvádějí do pohybu okolní vzduch a ten působí odpovídající změ­ nu v další části vzduchu, která se nepřetržitě rozprostírá až k zrcadlu, a činí ji takovou, jakým se stal sám. Tato část vzduchu vyvolává zase stejnou změnu na povrchu zrcadla. Neboť zrcadla, obdobně jako nejčistší roucha, nej­ snáze dostávají skvrnu; čistý předmět totiž přesně pro­ zrazuje vše, co přijal, a je-li zvláště čistý, jsou na něm patrny i nej menší pohyby, které se s ním staly. Kov zrcadla je pro svoji hladkost na každý druh dotyku velmi citlivý (dotyk vzduchu si musíme představit jako tření a jakoby omývání a oplachování) a pro jeho čistotu je na něm jakékob dotknutí velmi znatelné. Příčina toho, že skvrna z nových zrcadel neodchází tak rychle, je v je­ jich čistotě a hladkosti; věcmi, které jsou takové, pro­ niká totiž skvrna do hloubky a šíří se do všech stran: do hloubky pro čistotu, do všech stran pro hladkost. Na starých zrcadlech však skvrna dlouho nezůstává, pro­ tože tu tak neproniká, nýbrž ulpívá spíše na povrchu. Z toho je zřejmé, že podráždění smyslů vzniká i ma­ lými rozdíly v jejich předmětech, že vnímání probíhá rychle a že smyslové ústrojí pro barvy nejen podléhá pů-

I V . O SNECH

389

sobení svého předmětu, ale současně i na něj protipůsobí. 0 tom, co jsme řekli, svědčí i to, co se děje u vín a při přípravě mastí. Vyrobený olej nabývá totiž rychle pachu nejbližších předmětů a stejně tak i víno. To rovněž pře­ jímá pach do něho vhozených nebo přimíchaných věcí a nadto i pach předmětů, které se postaví do blízkosti nádoby nebo tam již jsou. Při zkoumání našeho původního problému vyjděme nyní z předpokladu, jehož správnost je zřejmá z toho, b co jsme řekli: že totiž i po vzdálení vnějšího předmětu smyslů jeho vjem trvá a může být dále vnímán. K tomu ještě připojme, že se o vjemech, jsme-li rozrušeni, snadno klameme, ale u různých lidí se to děje při různém vzru­ chu; např. zbabělec se klame ze strachu, erotik ze smysl­ ného rozčilení, takže i malá podobnost s tím, co je rozru­ šuje, vzbuzuje u prvního zdání, že vidí nepřátele, u dru­ hého, že vidí milovanou osobu; a čím více oba podléhají svému pohnutí, tím menší podobnost již dostačuje, aby u nich vyvolala mylné zdání. Stejně tak i všichni lidé v hněvu a vůbec ve stavu žádosti se snadno stávají obětí klamu, a to tím spíše, čím silnější je jejich duševní hnutí. Proto i nemocní v horečce někdy vidí na stěnách postavy živočichů, což je způsobováno tím, že si čáry na zdi spo­ jují pro nějakou jejich malou podobnost do odpovídají­ cích obrazů. A tyto jevy se někdy stupňují podle stavu nemocného: nedoléhá-li choroba příliš prudce, nemocní po­ zorují, že se mýlí, zhorší-li se však jejich stav, začínají se 1 při svých pohybech řídit takovými klamy. Příčinou těchto jevů je to, že nejvyšší složka duše nesoudí podle téže mohutnosti jako ta složka, jíž jsou vy­ volávány představy. O tom svědčí to, že slunce se nám zdá veliké jednu stopu, ale některé jiné naše mohutnosti teto představě často odporují. Také při zkřížení prstů vnímáme jeden předmět jako dva předměty, přesto však

390

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

IV.

O SNECH

391

neříkáme, že jsou dva, protože důležitějším rozhodčím

dě, rozvíříme-b ji silně, se někdy neobjeví žádný obraz,

než hmat je tu zrak. Kdybychom tu byli odkázáni pouze

jindy se sice objeví, ale zcela zkřivený, takže to, co se v ní

na hmat, museb bychom soudit, že jeden předmět jsou

zrcadlí, jeví se jinak, než jaké je to ve skutečnosti, kdežto

předměty dva. Klam má příčinu v tom, že jakýkob jev

obrazy na klidné hladině jsou čisté a jasné, tak je tomu

se nám může ukázat nejen tehdy, když příslušný předmět

i ve spánku: představy a zbylé pohyby, které mají svůj

dráždí smysl, nýbrž i tehdy, když se smysl sám dostává

původ ve smyslových vjemech, jsou tu někdy zcela po­

do takového pohybu, jaký bývá působen tímto předmě­

tlačeny zmíněným pohybem, pokud je silnější; jindy se

tem; tak např. se plavcům zdá, že se země pohybuje,

objevují zmatená a podivná vidění a prchavé sny, jak

ačkob jejich zrak je uváděn do pohybu něčím jiným.

k tomu dochází např. u melanchobků, u lidí trpící horeč­ kou a u opojených vínem. Neboť všechny takové stavy jsou spojeny s uvolňováním výparů, a způsobují proto sil­

3. KAPITOLA

[Vznik a povaha snů] Z toho je zřejmé, že dráždivé pohyby, které jsou působe­ ny vjemy (nezáleží tu na tom, zda tyto vjemy mají svůj původ ve vnějších předmětech, nebo ve vlastním těle), vznikají nejen během bdění, ale i tehdy, kdykoli nastane stav, jejž nazýváme spánkem, ba tehdy ještě ve větší 4 6 1 míře. Za dne totiž, kdy smysly a rozum jsou v činnosti, jsou ony pohyby zatlačovány a mizí jako slabší oheň před silným a malé bolesti a radosti před velkými; ustanou-b však tyto, objeví se i malé. Ale v noci, kdy jed­ notlivé smysly jsou v nečinnosti a ani nemohou být čin­ né, což způsobuje zpětné proudění tepla z vnějších částí těla dovnitř, jdou ony pohyby ke zdroji smyslového vní­ mání a stávají se patrnými, jakmile ustane neklid bdělého stavu. Je tu třeba mít za to, že jako malé víry v řece, tak i každý z oněch pohybů se děje nepřetržitě, často za­ chovává svoji podobu, ale často se také působením pro­ tivného nárazu rozplývá v jiné tvary. Proto se také po jídle a u zcela mladých lidí, jako u malých dětí, nedosta-

ný pohyb a neklid. Jestliže se však u krevnatých živoči­ chů ukbdní a rozděb krev, pak pohyb, který má svůj pů­ vod ve vjemu, jak jej podávají jednotlivá smyslová ústro­ jí, zůstává zachován a vyvolává sune sny; působí, že se spící bytosti něco zjevuje a že se jí pro podráždění od zra­ ku zdá, že něco vidí, a pro podráždění od sluchu, že něco slyší. A podobně je tomu s dráždivými pohyby, které po­ cházejí od ostatních smyslových ústrojí. Neboť tím, že pohyby od jednotlivých smyslových ústrojí se dostávají k sídlu ústředního smyslu, nabýváme i v bdělém stavu přesvědčení, že vidíme, slyšíme a vůbec vnímáme; protože b se nám mnohdy také zdá, že zrak je drážděn vnějšími předměty, aniž k takovému dráždění skutečně dochází, myslíme si, že vidíme, a poněvadž hmat někdy hlásí dva pohyby, tak se nám jedno zdá jako dvojí. Vůbec totiž platí, že o tom, co pochází od každého jednotlivého smyslu, rozhoduje smysl ústřední, pokud mu neodporuje jiná, vyšší mohutnost. Tak se nám sice pokaždé něco jeví, ale nepodléháme vždy pouhému zdání, nýbrž jen tehdy, je-b rozlišovací mohutnost zadržována anebo se v ní ne­ děje pohyb, který je jí vlastní.

vují žádné sny. V těchto případech totiž pro teplo z po­

A jako jsme řekli, že různí lidé se snadno klamou pro

travy vzniká velmi silný vnitřní pohyb. A tak jako ve vo-

různé vzruchy, tak i spící člověk podléhá klamu pro spá-

392

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

IV.

0 SNECH

393

nek, pro pohyb smyslových ústrojí a pro ostatní pochody,

si to, nejen se mu bude jevit jeden prst jako dva, ale bude 462

které při tom souvisejí se smysly, takže to, co má jen

také mínit, že to jsou dva prsty; uvědomí-li si to, bude

malou podobnost s nějakou věcí, jeví se mu jako tato věc

se mu to sice tak jevit, ale nebude to již mínit. Právě tak

sama. Kdykob totiž spíme, sestupuje většina krve ke své­

i ve spánku: vnímáme-li, že spíme a že jsme ve stavu,

mu východisku, a tím se sem dostávají i pohyby, které

v němž se opět objevuje vjem, a to tím způsobem, jak se

jsou v ní, jedny v možnosti, druhé ve skutečnosti, obsa­

to děje při spaní, snové představy sice přicházejí, avšak

ženy. Děje se to tak, že při určitém pohybu krve se obje­

něco v nás nám říká, že Koriskos se nám zjevuje pouze

vuje i určitý pohyb smyslů; jestbže pak onen pohyb v krvi

v představě, ale že skutečný Koriskos není přítomen

zanikne, objeví se ve smyslech zase jiný. Vzájemný po­

(často se totiž stává, že spícímu něco v duši praví, že to,

měr těchto pohybů je takový, jako u umělých žab, které

co se mu zdá, je pouze sen). Neuvědomujeme-li si však, že

stoupají k hladině, když se ve vodě rozpustí sůl. Tak i po­

spíme, nic obrazivosti neodporuje.

hyby zbylé z vjemů jsou v duši přítomny nejprve v mož­

Že říkáme pravdu, tj. že ve smyslových ústrojích

nosti, jakmile však zeslábne to, co je potlačuje, začínají

dochází k představovým pohybům, stane se zřejmým,

se uskutečňovat; zbaveny překážek pak probíhají v ma­

když se pozorně pokusíme upamatovat se na to, co pro­

lém množství krve, které zůstalo ve smyslových ústro­

žíváme při usínání a probouzení. V okamžiku probuzení

jích, a nabývají podob, s nimiž se setkáváme u mraků:

totiž někdy shledáváme, že obrazy, které se nám zjevo­

i oblaka se při svých rychlých změnách podobají hned

valy během spánku, vznikly z pohybů ve smyslových

lidem, hned zase kentaurům. Každý takový pohyb, jak

ústrojích. Také mnohým mladším osobám, když zcela

jsme řekb, je pozůstatkem skutečného vjemu; a i když

upřeně hledí ve tmě, se zdá, že se před nimi pohybuje

opravdový předmět vnímání již není skutečně přítomen,

mnoho obrazů, takže si až ze strachu zakrývají oči.

přece v mysli jistým způsobem zůstává; proto se pak o něm pravdivě říká, že je takový, jaký je např. Koriskos, ale že to není Koriskos sám. Ve chvíli vnímání nám však ústřední smysl a rozlišující mohutnost neříkaly, že onen vjem je Koriskos, nýbrž právě na základě tohoto vjemu označily pravou osobu za Koriska. To, o čem uvedené mohutnosti během vnímání řekly, že je vjemem této osoby, dostává se ve spánku, pokud není zcela zadržováno krví, opět do pohybu — právě tak jako předtím skutečný vjem —, což je nyní působeno pohyby ve smyslových ústrojích; o představě, která se pouze podobá opravdo­ vému vjemu, se pak zdá, že je jím samým. Síla spánku je tak veliká, že se tento klam nepozoruje. Je tomu tedy tak, jako když si někdo položí prst před oko: neuvědomí-b

Z toho všeho je nutno vyvodit, že sen je druhem před­ stavy, která se jeví ve spánku; neboť přeludy, o nichž jsme se právě zmínili, nejsou sny, a snem není ani nic ji­ ného, co se zjevuje, když je uvolněna možnost vnímání; ale ani každá představa, kterou máme ve spánku, není snem. Předně je totiž třeba mít na zřeteb, že někteří lidé ve spánku nějak vnímají i zvuky, světlo, chuť a to, co je hmatné, ovšem jenom slabě a jakoby zdálky. Vždyť se i stalo, že lidé, kteří spali s pootevřenýma očima a ve spánku slabě viděli — jak se sami domnívali — světlo lampy, po procitnutí ihned rozpoznali, že to světlo lampy skutečně bylo. A rovněž ti, kteří slabě slyšeli hlas kohoutů a

psu, si po probuzení jasně uvědomili, že to byl hlas sku­

tečný. Někteří lidé také ve spánku odpovídají na otázky.

394

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNÍ

V . O V Ě Š T Ě N Í Z E SNŮ

Neboť je možné, že tehdy, když ze spánku a bdění je jeden

V O VĚŠTĚNÍ ZE SNŮ

stav přítomen naprosto, je tu nějakým způsobem příto­

393

men i druhý. Nic z toho však nelze označit za sen a totéž platí i o pravdivých myšlenkách, které máme ve spánku vedle představ. Ale představa, kterou vyvolává pohyb po­ cházející ze smyslových vjemů, kdykoli se objeví ve spán­ ku, pokud je spánkem, je právě to, co je sen. b

Vyskytly se již také případy, že někteří lidé neměli

1. K A P I T O L A

[Vztah snů ke skutečným událostem]

sen po celý život. U jiných se zase sen dostavil v pokro­

Co se týče věštění, které se prý děje ve spánku a vychází

čilém věku, ač předtím žádný neměli. Příčina, proč u těch­

ze snů, nelze snadno rozhodnout, zda se má brát na leh­

to lidí nevznikají sny, je zjevně podobná té, proč je nemají

kou váhu, nebo zda je třeba mu přikládat nějakou víru.

malé děti a osoby, které usnuly brzy po jídle. U bdí totiž,

Skutečnost, že všichni lidé—nebo alespoň jejich většina —

kteří jsou svou přirozeností utvořeni tak, že jim do horní

soudí, že ve snech je jisté znamení, má v sobě něco pře­

části těla stoupá mnoho výparu, jenž pak zase sestupuje

svědčivého, protože se zdá, že tato víra se zakládá na zku­

dolů a vyvolává tu silný pohyb, nevzniká pochopitelně

šenosti. A tvrzení, že v některých případech se ze snů

žádná snová představa. Není však nic podivného, že se

vskutku věští budoucnost, není také neuvěřitelné. Je totiž

sny najednou dostaví až v pokročilém stáří. Neboť nasta-

pro ně jistý důvod, vzhledem k němuž je asi možné

ne-b jistá změna, jak ji s sebou přináší stáří nebo nějaké

i o ostatních snech soudit podobně.

strasti, musí se objevit i tato protiva předchozího stavu.

Na druhé straně však není vidět žádné rozumné vy­ světlení pro vznik takového úkazu, což o něm vyvolává silné pochyby. Kdybychom totiž připustili, že sny sesílá božstvo, pak nelze srovnat s rozumem (pomineme-li ostatní důvody, které mluví proti tomu), že sny nejsou sesílány lidem nejlepším a nejrozumnějším, nýbrž kdeko­ mu. Odmítneme-b však výklad, podle něhož jsou sny působeny božstvem, neukáže se již žádné další rozumné řešení. Neboť nalézt odůvodnění pro to, že někteří lidé prý předvídají události u sloupů Hérakleových nebo na Borysthenu, zdá se přesahovat schopnost našeho rozumu. Je tedy nutné uznat, že sny jsou bud příčinami dějů, nebo jejich příznaky, anebo jevy, které se s nimi nahodile shodují, a to bud všechno to dohromady, nebo něco z toho, anebo pouze jedno. Slova „příčina" tu používám v tako­ vém smyslu, v jakém je např. měsíc příčinou zatmění

396

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

slunce a vypětí příčinou horečky; „příznak" v takovém smyslu, v jakém je vyjití hvězdy příznakem zatmění slun­ ce a drsnost jazyka příznakem horečnatého stavu; vý­ razem „nahodilá shoda" konečně míním takové případy, jako když při něčí procházce nastane zatmění slunce. 463 Neboť procházka není ani příznakem, ani příčinou zatmě­ ní, a ani zatmění není v takovém poměru k procházce. Proto k takovým nahodilým shodám nedochází ani vždy, ani zpravidla. Je tedy tomu tak, že sny bývají jednak příčinou dějů, jednak jejich příznakem, např. příznakem toho, co se děje v těle? Vždyť i zdatní lékaři tvrdí, že je třeba si bedlivě všímat snů, a takový názor pokládají za odůvodněný i ti, kdo sice nejsou odborníky, ale přece o tom nějak pře­ mýšlejí a filozofují. Je totiž nutno brát v úvahu, že pohy­ by, které vznikají v těle během dne, nejsou-li zvláště ve­ liké a silné, zůstávají námi nepovšimnuty pro přítomnost větších pohybů, které jsou spojeny s bdělým stavem. Ve spánku je to však opačné; neboť tu se i malé pohyby zdají velkými. Je to zjevné z toho, co se ve spánku často stává: domníváme se totiž, že se blýská a hřmí, zaslechneli naše ucho pouze slabý zvuk, a myslíme, že ochutnává­ me med a sladké věci, spolkneme-li trochu hlenu, a že

V.

0 V Ě Š T Ě N Í ZE SNŮ

397

v tom (příčina tohoto jevu je v tom, že cesta pro pohyb snu byla již připravena počátečními pohyby během dne), tak zase naopak i pohyby, k nimž dochází vc spánku, musí být často počátky činností, které se konají ve dne, protože také zase myšlenkám na ně byla předem připravena cesta ve snových představách. Tak tedy je možné, že některé sny bývají příznaky a příčinami dějů. Mnoho snů se však podobá jevům, které se jen na- b hodile shodují s průběhem událostí, zvláště všechny sny neobvyklé a takové, jejichž splnění nemá svůj počátek v moci spícího člověka; např. ty, které se týkají námořní bitvy a vzdálených dějů. V takových případech je tomu asi stejně, jako když se n komu přihodí něco, na co se náhodou upamatovává. Neboť proč by tomu tak nemohlo být také ve spánku? Je spíše pravděpodobné, že k mnoha takovým shodám dochází. Jako tedy upamatování se na určitou osobu není ani příznakem, ani příčinou toho, že se ta osoba dostaví, tak i tu sen pro člověka, který jej měl, není ani příznakem, ani příčinou toho, že se uskuteční zjevený děj, nýbrž jde jen o nahodilou shodu. Proto se také mnoho snů nesplní. Vždyť k tomu, co je jen nahodi­ lou shodou, nedochází ani vždy, ani zpravidla.

procházíme ohněm a rozpalujeme se, zahřívají-li se trochu některé údy. Probudíme-b se však, přesvědčíme se o pra­ vém stavu věcí. A tak ježto počátky všeho jsou malé, je zjevné, že se to týká i nemocí a ostatních tělesných stavů, které jsou teprve ve zrodu. Tyto počátky se tedy zřejmě musí projevit ve spánku dříve než v bdělém stavu. Ale jistě není neodůvodněný také názor, že některé představy dostavující se ve spánku bývají příčinou čin­ ností, které jim odpovídají. Neboť jako hodláme-li něco konat nebo konáme-li to, anebo jsme to již vykonali, často se tím ještě i v živém snu zabýváme a pokračujeme

2. K A P I T O L A

[Výklad snů] Vůbec však, protože i mnohým jiným živočichům se ve spánku něco zdá, nemohou asi sny být sesílány božstvem, i nelze v tom hledat jejich původ; ale přesto jsou sny ně­ co daimonského; neboť příroda je daimonská, ale ne bož­ ská. Uveďme jeden důležitý příznak: lidé, kteří předví­ dají budoucnost a mají významné sny, bývají zcela oby­ čejní; z toho je patrné, že sny nesešila božstvo; a naopak:

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

398

O V Ě Š T Ě N Í ZE S N Ů

399

právě jednotlivci, jejichž povahu můžeme označit za po-

takový pohyb může postupovat až k nějakému konci,

vídavou a melancholickou, mívají všemožná vidění. Ne­

přestože jeho původní příčina již není přítomna; právě

boť proto, že v nich probíhá mnoho rozmanitých pohybů,

tak je i docela dobře možné, že nějaký pohyb a vjem při­

připadnou i na taková vidění, která odpovídají průběhu

chází ke snícím duším od předmětů, z nichž podle Dé-

událostí; mají při tom štěstí podobně jako někteří lidé,

mokrita vycházejí obrazy a výrony; a že takové pohyby,

kteří vyhrávají ve hře „sudá — lichá". Vždyť jak se i říká:

ať dospějí kamkoli, jsou v noci více vnímatelné, protože

„Hodíš-li mnohokrát, jednou to vyjde." A to se stává

ve dne je jejich probíhání více rušeno (vzduch je totiž

i v těchto případech.

v noci méně neklidný, poněvadž v této době bývá slabší

Není však nic divného, že se mnoho snů nesplní. Vždyť tomu tak nebývá ani u znamení, která pociťujeme v našich tělech, a u těch, která vidíme na obloze — např. u znamení, která ukazují na déšť nebo na vítr. Neboť nastane-b jiný pohyb, silnější než ten, z něhož vzniká zna­ mení nějakého budoucího děje, pak se tento děj neusku­ teční. Vždyť i mnoho záměrů, které se měly uskutečnit — a byly to záměry dobře promyšlené —, vzalo za své, pro­ tože zapůsobily jiné, silnější příčiny. Vůbec totiž platí, že se nestává vše, co se mělo očekávat, a že to, co bude, není totožné s tím, co se očekává. Ale přesto je třeba uznat, že některé příčiny bývají skutečně přítomny, ačkobv to, co způsobují, se neuskuteční; právě z takových příčin vzni­ kají ta znamení, která ukazují na něco, co se nakonec nestane. 464

V.

Co se však týče snů, které nemají takové příčiny, jaké jsme uvedli, nýbrž zcela neobvyklé, ať již co do času,

vítr); a dále: že v těle jsou vnímány pro spánek, protože ve spánku i nepatrné vnitřní pohyby vnímáme snadněji než v bdělém stavu. Tyto pohyby pak působí představy, z nichž předvídáme budoucnost o takových věcech, jaké jsme uvedb. To nám rovněž vysvětluje, proč k tomuto úkazu dochází u kdekoho, a ne pouze u nejrozumnějších lidí. Kdyby totiž ony vidiny sesílalo božstvo, dělo by se to za dne a dostávab by je bdé moudří. Ale podle našeho vysvětlení se podobá pravdě, že budoucnost může před­ vídat kdokob. Neboť mysl nemoudrých lidí netíhnek uva­ žování, nýbrž je jakoby prázdná a prostá všech myšlenek, a je-li uvedena do pohybu, jde trpně tím směrem, kam ji vede příčina, která pohyb způsobila. Proč někteří bdé, kteří jsou náchylní k vytržení, předvídají budoucnost, lze vysvětbt tím, že pohyby v jejich mysli nebrání pohy­ bům zvnějšku, nýbrž jsou jimi potlačovány: tito bdé tedy velmi snadno vnímají vnější pohyby.

nebo místa, nebo velikosti, anebo jejichž příčiny, i když

K tomu však, že někteří bdé mívají věštecké sny

nic takto neobvyklého u nich není, přece nejsou v sa­

a že zvláště dobří známí si navzájem předvídají budouc­

motných lidech, jimž se sen zdá, tak asi pro ně — nezaklá-

nost, dochází proto, poněvadž se především staráme o své

dá-li se předvídání na zcela nahodilé shodě — bude správ­

známé. Jako se totiž známí zdaleka hned oboustranně po­

nější jiné vysvětlení, než jaké podává Démokritos, který

znávají a postřehují, tak vnímají navzájem i své pohyby.

soudí, že jejich příčinou jsou obrazy a výrony. Lze to totiž

Neboť pohyby známých jsou nám známější. Melancholi­

srovnat s tímto úkazem: kdykob něco uvede vodu nebo

kové pak vystihují ve spánku snadno budoucí děje pro

vzduch do pohybu, pohybující se část předává pohyb další

prudkost svých představ jako střelci, jejichž šíp zdálky

části, a tak i když se ona část pohybovat přestala, přece

dosáhne cíle. A protože jejich mysl je náchylná ke zrně- b

400

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

nám, rychle si představují, co po sobě následuje. Neboť jako i šílení, kteří si stále přeříkávají a rozmýšlejí básně Filaigidovy, např. jeho Afrodítu, kde části následují po sobě podle podobnosti, tak své představy rozvíjejí dodaleka i melancholikové. Mimoto jejich představový po­ hyb není pro svoji prudkost zatlačován jiným pohybem. Nejlepším vykladačem snů je ten, kdo má schop­ nost pozorovat podobnosti. Vždyť jasné sny může vyklá­ dat každý. Slovem „podobnosti" tu míním, že představy, jak jsme řekli již svrchu, lze přirovnat k obrazům ve vo­ dě. Je-li tam pohyb příbš silný, pak zrcadlení neodpo­ vídá daným předmětům a obrazy se už vůbec nepodobají skutečnosti. K obratnému vysvětlení toho, co se na hladi­ ně zrcadlí, patří zajisté schopnost rychle rozeznat a obsáh­ nout pohledem rozptýlené a pokřivené části obrazu; to umožňuje určit, že se tu zrcadlí člověk nebo kůň nebo co­ koli jiného. A tak i v našem případě je dobrým vyklada­ čem snů ten, kdo je schopen takto postupovat, protože vnitřní pohyb ruší jasnost snu. Tím je tedy vysvětleno, co je spánek a co sen a z jaké příčiny každý z nich vzniká. Mimoto jsme pojednab o věštění ze snů, a to o všech jeho podobách.

VI.

O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI

401

VI 0 DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI

1. KAPITOLA

[Předmět zkoumání] Je však třeba zkoumat ještě to, že jedni živočichové mají dlouhý život, druzí krátký, a vůbec příčiny dlouhověkosti a krátkověkosti. Naše zkoumání tu musí vycházet nejprve z těch otázek, na něž nelze snadno nalézt odpověď. Neboť není zjevné, zda u všech živočichů a rostbn je táž příčina toho, že některé bytosti mají život dlouhý a jiné krátký, či zda to má příčinu různou. Vždyť i z rostlin jedny žijí pouze jeden rok, druhé po mnoho let. Mimoto není jasné, zda z přírodních bytostí mají dlouhý život jenom ty, které mají zdravé ustrojení, či zda krátkost života a špatné zdraví spolu nesouvisejí; nebo konečně, zda u některých nemocí chorobné ustrojení těla jde ruku v ruce s krátkostí života, kdežto zase u jiných chorob mohou nemocní zcela dobře žít dlouho. O spánku a bdění jsme tedy již pojednali, o životě a smrti je třeba promluvit později, podobně i o nemoci a zdraví, pokud to náleží k přírodní filozofii. Nyní však, jak bylo řečeno, musíme zkoumat příčinu toho, že jedni 465 živočichové mají život dlouhý, druzí krátký. Tento rozdíl je jednak mezi celými rody, jednak mezi bytostmi, které spadají do jednoho druhu. Při rozdí­ lu celých rodů myslím např. na člověka a koně (neboť rod bdí má delší život než rod koní), při rozdílu v témž druhu jde např. o jednoho člověka proti druhému. Vždyť 1 z bdí mají jedni dlouhý život, druzí krátký podle růz­ ných krajů, v nichž bydlí; totiž národové, kteří bydlí

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

VI. O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI

v teplých krajinách, dožívají se delšího věku, kdežto

není s ohněm v horních oblastech, kde není přítomna jeho

obyvatelé chladných zemí žijí kratčeji. Ale také mezi

protiva. Neboť to, co zaniká mimotně, náleží něčemu,

402

403

těmi, kteří bydlí v téže krajině, vyskytuje se v této věci

čemu je něco jiného protivné; zanikne-li však to, co ná­

rozdíl.

leží něčemu takovému (protivy se totiž navzájem ruší), 2. K A P I T O L A

[Druhy zániku] Nyní musíme uvážit, co v přírodních bytostech zaniká snadno a co nesnadno. Oheň, voda a jim příbuzné prvky, protože nemají stejnou působnost, bývají si navzájem příčinami vzniku a zániku, takže je pochopitelné, že i vše ostatní, co z nich je a co se z nich skládá, má podíl na je­ jich přirozenosti, pokud to nevzniká pouhým složením mnoha částí, jako např. dům. Co se týče ostatního, je tomu jinak. Mnohé ze jsou­ cího, jako vědění, nevědění, zdraví a nemoc, má vlastní druh zániku; takové jsoucí totiž může zaniknout, i když jeho nositel nezaniká, nýbrž trvá dále; tak např. k zániku nevědění dochází vzpomínkou a učením; k zániku vědění zase zapomenutím a omylem. Zánik takového jsoucího se však mimotně pojí se zánikem přírodních bytostí. Neboť se zánikem živočichů zaniká také vědění a zdraví v nich. Proto by se z toho mohl vyvozovat i závěr o duši. Je-li totiž duše v těle nikoli ze své přirozenosti, nýbrž tak, jako je v duši vědění, pak by asi mohla mít ještě jiný zánik mimo ten, kterým zaniká při zániku těla. Protože však duše zřejmě není taková, bude její spojení s tělem jiného rázu.

nezaniká tím mimotně žádná z protiv, která je v podsta­ tách, protože podstata se nevypovídá o žádném podmětu. A tak to, co nemá protivu nebo je v místě, kde se tato protiva vůbec nevyskytuje, nemůže asi zaniknout. Vždyť co by způsobilo jeho zaniknutí, jestliže zánik může nastat jenom působením protivy, a ta tu není buď vůbec, nebo ne na příslušném místě? Nebo je tomu tak, že toto tvrzení je v jednom smyslu správné a v druhém nikoli? Je totiž nemožné, aby tomu, co má látku, nenáleželo nějakým způsobem něco pro­ tivného. Neboť ve všech jeho částech může být přítomna teplota nebo rovnost nebo bělost, ale přesto to nemůže být zcela teplé nebo rovné nebo bílé: kdyby to takové bylo, muselo by se totiž připustit, že vlastnosti tu jsou odloučeny pro sebe. Jestliže tedy ve všech případech, kde je něco zároveň činné a trpné, jedna jeho složka pří­ slušně působí a druhá působení podléhá, pak je nemožné, aby tu byla vyloučena změna. A dále to také platí, jestbže se nutně tvoří zbytek: ten je totiž protivou. Neboť změna se vždy zakládá na protivě a zbytek je pozůstatkem pro­ tivy dřívější. Vypudí-li však něco ze svého místa vše, co mu je skutečně protivné, snad by se mohlo stát ne­ pomíjivým. Spíše je však třeba mít za to, že ne, nýbrž ze i pak bude ničeno tím, co je obklopuje. Mají-li se tedy věci takto, dali jsme již dostatečnou

3. K A P I T O L A

[Příčiny pomíjejícnosti] b Ne bez důvodu by se snad mohl někdo tázat, zda je místo, kde se pomíjivé stává nepomíjivým, např. zda tomu tak

odpověď na předloženou otázku. Pakli ne, musíme se opírat o předpoklad, že i tu bude ve skutečnosti přítomna nějaká protiva a že tu bude vznikat zbytek. Proto menší plamen bývá mimotně spalován od vět­ šího, neboť potravu (tj. dým), která menšímu plameni vy-

404

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

VI. O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI

drží dlouhou dobu, spotřebuje velký plamen zakrátko.

jeno obojí, tj. mezi krevnatými živočichy, kteří žijí na

405

Z toho vyplývá, že všechno je stále v pohybu a vzni­

souši — je to např. člověk a slon. A konečně větší živoči­

ká a zaniká. Prostředí, které obklopuje věc, pak její změ­

chové mají zpravidla delší život než živočichové menší.

ny buď podporuje, nebo působí proti nim. A proto vše,

Vždyť i ostatní druhy, které žijí nejdéle, mají značnou

co se mění, může sice mít delší nebo kratší trvání, než

velikost, právě tak jako ty, které byly uvedeny.

odpovídá jeho přirozenosti, avšak nikdy se nemůže stát věčným, pokud má protivu. Jeho látka je totiž právě tím, co protivu přijme. A tak týká-li se protiva kategorie „kde", mění se to co do místa, týká-li se kvantity, mění se to co do zvětšování a zmenšování a konečně, týká-li se kvabty, dochází ke kvalitativní změně.

4. K A P I T O L A

[Které bytosti žijí nejdéle] 466 Proti zániku nejsou odolnější ani největší živočichové (neboť kůň žije kratší dobu než člověk), ani malí (neboť mnohý hmyz se dožívá pouze jednoho roku). A obecně vzato ani rostliny proti živočichům nepodléhají zániku méně (neboť některé rostliny jsou pouze jednoleté), a dél­ kou života nevynikají ani živočichové, kteří mají krev (neboť včela žije déle než někteří z krevnatých živočichů). Právě tak nenalézáme větší odolnost proti zániku ani u živočichů bezkrvých (neboť měkkýši žijí jenom rok, ačkobv krev nemají), ani u těch, kteří žijí na souši (neboť jsou i rostliny a suchozemští živočichové žijící jen jeden rok), a ani u živočichů, kteří žijí ve vodě (neboť i tam jsou živočichové, kteří žijí krátce, jako korýši a měkkýši). Obecně však lze říci, že bytosti s nejdelším životem jsou mezi rostbnami (např. palma) a že mezi živočichy, kteří mají krev, je jich více než mezi bezkrvými a mezi suchozemskými více než mezi vodními. A tak u živočichů jsou bytosti s nejdelším životem mezi těmi, u nichž je spo-

5. K A P I T O L A

[Příčiny dlouhověkosti a krátkověkosti] Příčinu všech těchto jevů můžeme asi vyzkoumat z toho, co nyní uvedeme. Musíme totiž vzít v úvahu, že živočich je svou přiro­ zeností vlhký a teplý a že takový je i život, kdežto stáří je chladné a suché a stejně i to, co již odumřelo. Tomu nás učí zkušenost. Tělesná látka živých bytostí je tato: teplo a chladno, sucho a vlhko. Tedy stárnoucí se nutně stává suchým. Proto je třeba, aby vlhko nevysychalo v živé bytosti rychle. A proto také to, co je tučné, nepodléhá hnilobě. Příčinou toho je to, že v tuku je obsažen vzduch. Proti ostatním prvkům je vzduch ohněm a oheň hnilobě nepodléhá. A vlhka zase nesmí být v živé bytosti málo. Neboť jeho malé množství snadno vyschne. Proto i velcí živo­ čichové a rostliny, jak jsme se již zmínili, mají takřka obecně delší život. Je totiž pochopitelné, že větší těla mají více vlhkosti. Ale to není jediné, co způsobuje, že někteří živoči­ chové žijí déle. Příčiny tu jsou totiž dvě: je to kvantita a kvalita vlhka; tak v těle živočicha musí být vlhko ne­ jen v jistém množství, nýbrž i teplé, aby ani snadno ne­ mrzlo, ani snadno nevysychalo. A proto má člověk delší život než někteří živočichové, kteří ho velikostí převyšu­ j i . Neboť živočichové, kteří jsou pozadu co do množství

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

VI. O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI

vlhka, žijí déle, jestliže vlhko má u nich příznivou kvalitu

se tam přece vyskytují, jsou menší a mají kratší život;

406

b v takovém poměru, který převyšuje nedostatek kvantity.

407

neboť mráz zabraňuje růstu.

U mnohých živočichů je nositelem tepla tuk, který

Bez příjmu potravy musí rostbny i živočichové hy­

zároveň působí, že živočich snadno nevysychá a snadno

nout, protože se pak sami stravují. Neboť jako větší pla­

nechladne; u některých tvorů však tato látka má jinou

men spaluje a ničí menší tím, že mu pohlcuje potravu,

chuť.

tak přirozené teplo, které je první příčinou trávení, spa­

Dále: nemá-li něco snadno zanikat, nesmí u toho

luje látku, v níž je přítomné.

docházet k přílišnému vyměšování. Neboť výměšek je

Vodní živočichové mají kratší život než suchozemští,

ničivý, a to buď pro nemoci, s nimiž je spojen, nebo přímo

ne však jednoduše proto, že jsou vlhcí, nýbrž proto, 467

vlastní přirozeností. Svou působností se totiž protiví živé

že jsou vodnatí. Takové vlhko snadno zaniká, protože je

bytosti a ničí její přirozenost buď celou, nebo v některé

chladné a snadno tuhne. A z téže příčiny zanikají také

části. Proto živočichové se silným sklonem k pojímání

bezkrví živočichové snadněji než krevnatí, nejsou-li chrá­

a bohatí na símě rychle stárnou. Neboť símě je výměšek

něni svou vebkostí. Neboť nemají ani tuk, ani sladkost.

a mimoto jeho vycházením se tělo vysušuje. A proto me­

V živočichovi totiž tuk je sladký; proto také včely žijí déle

zek žije déle než kůň i osel, z kterých pochází, a samičky

než jiní, větší živočichové.

žijí déle než samečci, jsou-li tito náchylní k pojímání. Proto vrabčí samečci mají kratší život než samičky. Také ti příslušníci mužského pohlaví, kteří musí těžce pracovat, mají kratší život, neboť pracemi rychleji stár­ nou. Práce totiž vysušuje a stáří je suché. Svou přiroze­ ností však a vcelku žijí samečci déle než samičky; to pro­ to, že sameček je živočich teplejší než samička. Titíž živočichové mají v horkých krajinách delší ži­ vot než v krajinách chladných, a to z téže příčiny, z které větší živočichové žijí déle než malí. Velikost živočichů, kteří jsou svou přirozeností chladní, je tam také zvlášť nápadná. Proto hadi, ještěři a šupinatí živočichové jsou v teplých krajinách velcí a stejně i korýši v Rudém moři. Neboť teplá vlhkost je příčinou růstu a života. V chlad­ ných krajinách je však vlhko v živočiších vodnatější, a proto může snadno tuhnout. Z této příčiny se zase v se­ verních krajinách téměř vůbec nevyskytují živočichové, kteří mají málo krve nebo jsou bezkrví (ať již jde o suchozemské živočichy, nebo o vodní žijící v moři), a pokud

6. K A P I T O L A

[Příčiny různé délky života u rostlin] Bytostí s nejdelším životem je více mezi rostlinami než mezi živočichy. Je tomu tak předně proto, že rostbny jsou svou přirozeností méně vodnaté, takže nesnadno mrznou, a pak proto, že mají v sobě tučnost a vláčnost, a ačkoliv jsou suché a zemité, přece obsahují vlhko, které snadno nevysychá. Musíme však vzít v úvahu příčinu, z které mají stro­ my přirozeně dlouhý život. Tato příčina je jiná než u ži­ vočichů, mimo hmyz. Neboť rostliny se stále obnovují a omlazují, a právě proto žijí dlouho. Stále totiž vyrůstají Jiné výhonky, kdežto dřívější stárnou. A podobně je to­ mu i s kořeny. Ale to se neděje současně, nýbrž jednou odumřou jenom větve a kmen a narostou jiné; podruhé však, kdykoli se toto již stalo, vyrůstají ze zbývající části

408

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

nové kořeny. A tak tu stále jedno zaniká a druhé vzniká; a proto také stromy a vůbec rostliny mají dlouhý život. Rostliny, jak jsme již řekli dříve, se podobají hmyzu, protože po rozříznutí žijí a z jedné vznikají dvě nebo i vět­ ší množství. U hmyzu však dochází jen k tomu, že po roz­ říznutí zůstává naživu, ale nemůže žít dlouho, neboť ne­ má žádné ústrojí a ten počátek života, který je v každé oddělené části, je nemůže vytvořit. Tuto schopnost však má počátek života v rostlině. Neboť v možnosti má v sobě všude kořeny a lodyhu. Proto z něho stále vzcházejí nové části, kdežto jiné zase stárnou. To se liší jen velmi málo od dlouhověkosti, právě tak jako rozšiřování odnožemi. Vždyť i když se odnože přesadí, je to vlastně v jistém smyslu totéž, protože odnož je částí rostliny. Tu se to tedy děje tak, že se oddělují části, kdežto tam zůstává celek pohromadě. Příčina těchto jevů jev tom, že u rostbn je počátek života přítomen v možnosti všude. U rostlin však i u živočichů dochází k témuž úkazu. U živočichů totiž samečci mívají zpravidla delší život. Jejich horní části těla bývají větší než dolní (neboť sa­ meček mívá více trpasbčího než samička), přičemž v horní části těla je teplo a v dolní chlad. A u rostlin mívají zase delší život ty, které mají mohutnou hlavu. Takové jsou b rostliny, které nežijí pouze jeden rok, nýbrž mají ráz stromu. Neboť horní částí a hlavou rostliny je kořen; jednoleté rostbny však rozvinují růst dolů, kde je plod. Ale o těchto úkazech bude zvlášť uvažováno ve spi­ se O rostlinách. Nyní jsme pojednali o příčinách dlouhově­ kosti a krátkověkosti u ostatních živých bytostí. Zbývá nám ještě úvaha o mládí a stáří a o životě a smrti. Pojednáme-li o tom, bude naše zkoumání živých tvorů ukončeno.

VII.

O MLÁDl A STÁŘÍ

409

VII

O MLÁDÍ A STÁŘÍ

1. K A P I T O L A

[Úvod. Rozdíly mezi protilehlými částmi těla u živých bytostí] Nyní je třeba promluvit o mládí a stáří a o životě a smrti. Zároveň však je asi nutno pojednat i o příčinách dýchání. Neboť u některých živočichů na dýchání závisí, zda žijí, či nežijí. O duši jsme již pojednali na jiných místech, kde jsme také objasnili, že její podstatou nemůže být tělo. Stalo se však rovněž zřejmým, že je přítomna v jisté části těla, a to v jedné z těch, které svou působností zasahují do částí ostatních. Další složky nebo mohutnosti duše, ať se nazývají tak nebo onak, ponechme nyní stranou. Co se však týče bytostí, o nichž se říká, že jsou živočichy a že žijí, pokud se jim dostává toho obojího („obojím" tu míním „být živočichem a žít"), musí to být jedna a táž jejich část, vzhledem k níž soudíme, že bytost žije a že je živočichem. Neboť živočich, pokud je živočichem, nemůže nežít, pokud však nějaká bytost žije, nemusí být nutně živočichem. Vždyť rostbny sice žijí, ale nemají smysly: podle smyslového vnímání však právě rozlišujeme, co je živočichem a co jím není. Co do počtu musí tedy tato část být jedna a táž, co do bytí však bude mnohá a různá; neboť „být živo­ čichem" a „žít" není totéž. Protože tedy ústrojí jednotli­ vých smyslů jsou spojena s jedním společným ústrojím, v němž se uskutečňované vjemy nutně setkávají, a to je asi uprostřed mezi tím, co nazýváme „vpředu", a tím, co „vzadu" (slovem „vpředu" se označuje strana, kde

410

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

VIL

O MLÁDÍ A STÁŘÍ

411

máme smysly, slovem „vzadu" její opak), a poněvadž

tělo přijímá potravu — zůstává mnoho živočichů naživu,

dále tělo každé živé bytosti se rozděluje na „naboře" a

pokud jim zbývá část prostřední. To vidíme u hmyzu,

„dole" (neboť všechna těla, a tím i rostliny, mají svou

např. u vos a u včel. Ale také mnozí živočichové, kteří

468 horní a dolní část), je z toho zjevno, že počátek vyživová­

nepatří mezi hmyz, mohou žít po rozkrojení dále, půso-

ní musí být v těle uprostřed. Neboť část, kde vstupuje

bí-li v nich ještě vyživovací složka.

potrava, nazýváme „horní", a to vzhledem k ní samé,

Takovou složku mají sice ve skutečnosti jednu, v mož­

nikoli vzhledem k okolí, a za „dolní" označujeme tu část,

nosti však jich mají více; tito živočichové jsou totiž sta­

z níž vychází výměšek ve vlastním smyslu slova.

věni týmž způsobem jako rostliny. Vždyť i rostliny žijí

U rostlin je však tomu opačně než u živočichů. Člo­

dále, jsou-li rozděleny, a z jednoho původního stromu

věku totiž pro jeho přímou postavu je v nejvyšší míře

vzniká mnoho dalších. Z jaké příčiny však některé rostli­

mezi živočichy dáno, že svou horní část drží k horní části

ny nemohou po rozdělení dále žít a jiné se zase rozmno­

vesmíru; ostatní živočichové nesou onu část uprostřed,

žují odnožemi, bude vysvětleno jinde. Po této stránce b

kdežto rostliny, protože jsou nehybné a potravu berou

je tomu u rostlin podobně jako u hmyzu.

ze země, musí část, kterou to činí, mít vždy dole. Neboť

Nutně tedy i vyživovací duše v těch bytostech, které

kořeny u rostlin a takzvaná ústa u živočichů jsou něco

ji mají, je ve skutečnosti jenom jedna, v možnosti však

obdobného: rostliny tím přijímají potravu ze země, živo­

mnohá. A rovněž tak i duše vnímavá; je totiž patrné, že

čichové však podle toho, jak si ji sami dobývají.

oddělené části oněch živočichů mají pociťování. Co se však týče zachování přirozenosti, jsou toho rostbny schopny, kdežto tito živočichové nikoliv, poněvadž ne­

2. K A P I T O L A

[Sídlo vyživovací složky] Všichni živočichové, kteří jsou dokonalí, mají tři rozdílné části: jednu, kterou přijímají potravu, druhou, kterou vypouštějí výměšek, a třetí uprostřed mezi nimi, která se u největších živočichů nazývá hrud a u ostatních je její obdobou. Rozčlenění na tyto části je však u různých ži­ vočichů různě výrazné. Živočichové, kteří chodí, mají také části pro tuto činnost, jimiž přenášejí z místa na místo ce­ lý trup; takovými částmi jsou stehna a nohy a to, co s nimi má stejnou schopnost. Počátek vyživovací duše má své sídlo v prostřední ze tří uvedených částí, jak o tom svědčí pozorování i rozumové důvody. Neboť po odnětí každé další části — bud takzvané hlavy nebo části, v níž

mají ústrojí nutná k záchově: jedněm schází ústrojí k uchopení potravy, druhým pro její přijetí a jiným zase scházejí mimo tato dvě ústrojí i další. Takoví živočichové se podobají mnoha živočichům, kteří jsou spolu přirozeně spojeni. (U nejlépe stavěných živočichů se však něco takového nevyskytuje, protože jejich přirozenost tvoří jednotu v nejvyšší možné míře.) Proto také jejich oddělené části mají ještě slabé pociťo­ vání, neboť si zachovávají jisté duševní projevy. Vždyť i někteří živočichové se po oddělení vnitřností ještě pohy­ bují, jako např. želvy, vyjme-li se jim srdce.

412

413

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

VII. O MLÁDÍ A STÁŘÍ

3. K A P I T O L A

čichové mají hlavní smyslové ústrojí v srdci. V něm totiž musí být ústrojí, které je všem jednotlivým smyslovým ústrojím společné. Zřetelně pozorujeme, že sem ústí dva smysly, chuť a hmat, z čehož vyplývá, že sem budou nutné ústit i ostatní. Neboť v srdci mohou všechna další smy­ slová ústrojí předávat svůj pohyb, kdežto horní části těla chybí spojení s ústrojím hmatu a chuti. Avšak i bez toho lze zjevně usuzovat takto: je-b u všech živočichů sídlo života v této části, bude tu nutně sídbt i počátek vnímání. Neboť pokud je tělo živočichem, říkáme také, že žije, pokud má však smysly, říkáme, že je živočichem.

[Sídlo vnímavé složky] U rostlin i u živočichů je patrný i další společný úkaz. U rostlin se s ním setkáváme, pozorujeme-li jejich vznik ze semen a jejich pěstění rouby a odnožemi. Jde o to, že vznik ze semene vychází u všech rostlin od jeho středu. Poněvadž totiž všechna semena mají při klíčení dva vý­ chozí bsty, je střed semene tam, kde jsou obě tyto části spojeny. Odtud vyráží při dalším růstu jak lodyha, tak kořen, takže jejich počátek je v tomto středu. Při očko­ vání a sázení odnoží to platí zvláště o letorostech, neboť letorost je počátkem větve a zároveň i její střední části; když ho odnímáme nebo na něj roubujeme, podle toho, zda chceme, aby z něho vyrostl výhon nebo i kořeny, činíme tak tedy proto, že počátek růstu je tu uprostřed mezi stonkem a kořenem. A u živočichů, kteří mají krev, vzniká nejprve srdce. To je známo z takových případů, kdy je možno pozorovat živočichy při jejich zrodu. A tak i u bezkrvých živočichů musí nejprve vzniknout ústrojí, které je obdobné srdci. Že pak srdce je počátkem cév, řekli jsme již dříve ve spise 469 0 částech živočichů, kde jsme rovněž vysvětbb, že krev je pro krevnaté živočichy konečnou potravou, z které vzni­ kají jejich části. Je tedy zřejmé, že k jedné činnosti při vyživování jsou uschopněna ústa, k druhé žaludek a že srdce tyto činnosti řídí a přivádí k cfli. A tak u krevnatých živočichů je počátek vnímavé i vyživovací složky duše nutně v srdci. Neboť činnost ostatních částí těla, pokud se vztahuje k výživě, slouží jenom činnosti srdce. Hlavní ústrojí ovšem musí sledovat v prvé řadě účel, a nikoli to, co účelu jenom slouží, jako i lékař sleduje především zdraví. Ale zajisté je tomu tak, že všichni krevnatí živo-

Proč však jedny smysly jsou zřetelně spojeny se srdcem a druhé jsou v hlavě (proto i někteří lidé mysb, že živočichové vnímají mozkem), bude vysvětleno zvlášť na jiném místě. 4. K A P I T O L A

[Zdroj životního tepla] Bereme-b tedy v úvahu výsledky pozorování, pak z toho, co jsme řekli, je zjevné, že v tomto ústrojí, a tím i v pro­ střední ze tří částí těla, sídb jak počátek vnímavé duše, tak počátek duše působící růst a duše vyživovací. K tomu lze dospět i úsudkem, neboť vidíme, že z toho, co je možné, uskutečňuje příroda ve všech případech to nejlepší. Mají-li totiž oba počátky své sídlo ve středu podstaty, pak obě další části těla (tj. ta, která vytváří konečnou potravu, a ta, která přijímá pokrm zvenčí) mohou nejlépe plnit svůj úkol. Neboť duše tak bude spojena s oběma těmito částmi a střední oblast těla, v níž je přítomen takový počátek, je i sídlem hlavního ústrojí. Dále to, co užívá nějaké věci jako nástroje, musí se b °d ní lišit, a to nejen co do způsobilosti, ale — jak je to jen možné — i co do místa; tak se např. píšťaly liší od toho, co

414

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

na ně hraje, tj. od ruky. Jestliže tedy živočich je určován tím, že má vnímavou duši, pak krevnatí živočichové musí mít tento počátek v srdci a bezkrví v obdobné části těla. Všechny části živočichů však a jejich celé tělo mají určitou vrozenou teplotu, která je dána jejich přirozeností; proto jsou za života zřetelně teplí, ale po smrti a zbaveni života nabývají vlastnosti protivné. A tak i zdroj této teploty musí být u krevnatých živočichů v srdci a u bezkrvých v obdobném ústrojí. Neboť všechny části těla zpracovávají a stravují potravu pomocí své přirozené teploty, což platí zvláště o ústředním ústrojí. Proto chladnou-li ostatní části těla, život ještě trvá, ztratí-li se však teplota v srdci, živočich zcela zahyne; neboť počátek teploty ve všech částech těla závisí na srdci a duše se v těchto ústrojích stává téměř ohnivou, totiž u krevnatých živočichů v srdci, u bezkrvých zase v obdobném ústrojí. Život a zachování tohoto tepla tedy nutně spadají v jedno a to, co nazýváme smrtí, je zánikem přirozeného tepla.

5. K A P I T O L A

[Zánik tepla] Zkušenost nám však ukazuje, že oheň má dva druhy zániku: je to vyhasnutí a zhasnutí. Zanikne-li oheň sám od sebe, nazýváme to vyhasnutím, zanikne-li působením protivy, mluvíme o zhasnutí. První je následkem dlouhého trvání ohně, druhé je něčím násilným. Ale ve skutečnosti mají oba druhy zániku tutéž příčinu. Když totiž dojde potrava a teplo se již nemá čím živit, nastává zánik ohně. A protiva zase ohni přerušuje stravování potravy, a tím mu znemožňuje, aby se touto potravou dále živil. Někdy však dochází k vyhasnutí ohně, když se nahromadí příliš mnoho tepla, protože chybí dýchání a ochlazování. Neboť

VII.

0 MLÁDÍ A STÁŘÍ

415

i v takovém případě silně nahromaděné teplo spotřebuje rychle svou potravu, a to dříve, než vznikne další výpar. Proto nejen vyhasíná menší oheň vedle většího, ale i pla­ men svíčky, je-li vložen do většího plamene, je jím sám 470 o sobě spalován, jako kterýkoli jiný hořlavý předmět. Příčinou je zde to, že potravu, která je v menším plameni, pohltí větší plamen dříve, než se objeví potrava další; oheň tak stále nově vzniká a proudí jako řeka, jenomže pro rychlost to nepozorujeme. Je-li tedy zapotřebí, aby tělesné teplo zůstávalo zachováno (což je nutné, má-li něco žít), pak zjevně musí docházet k jistému ochlazování, a to v samém zdroji tohoto tepla. Můžeme si to znázornit na tom, co se děje při dušení žhavého uhlí. Přikryje-li se totiž toto uhlí takzvaným dusidlem a nechá-li se nepřetržitě uzavřené, rychle uhasne. Jestliže se však dusidlo často střídavě snímá a zase přikládá, zůstává uhlí po dlouhou dobu žhavé. Oheň se také zachová ukrytím pod popel. Neboť pro sypkost popele tu není zamezen přístup vzduchu, a zase pro velikost teploty, která tu je, nemůže být oheň okolním vzduchem snadno zhasnut. O příčině však, z níž dochází při ukrytí ohně a při jeho dušení k protivným úkazům (proč totiž v tomto případe oheň někdy uhasne, v onom se naopak udržuje delší dobu), byla řeč již v Problémech.

6. K A P I T O L A

[Ochlazování živých bytostí] Poněvadž každá živá bytost má duši a ta, jak jsme řekli, nemůže být bez přirozeného tepla, bude to platit i o rostli­ nách. K záchově přirozeného tepla však rostlinám dosta­ čuje pomoc, které se jim dostává od potravy a okolního

416

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

vzduchu. Neboť potrava tím, že do nich vchází, působí jejich ochlazení (právě tak jako u lidí v prvních chvíbch po tom, co ji přijab). Půst naopak rozpaluje a působí

VIII. O DÝCHÁNÍ

417

VIII O DÝCHÁNÍ

žízeň. Nehýbe-li se totiž vzduch v těle, je tu stále rozpa­ lován, příchodem potravy se však dostává do pohybu a ten ho ochlazuje tak dlouho, dokud se potrava nestráví.

1. K A P I T O L A

Jestliže však okolní vzduch pro roění dobu, která s sebou

[Starší výklady dýchání a jejich omyly.

přinesla mrazivé poěasí, je příliš chladný, rostliny usycha­

Některé základní poznatky]

jí; nastane-li zase v létě silné horko a rostlinám nemůže přivodit ochlazení vlhkost, která se saje z půdy, musí v nich teplo vyhasínáním zanikat: stromy v této době, jak se říká, trpí vadnutím a slunečním úpalem. Proto b se pod kořeny kladou také jisté druhy kamenů a voda v nádobách, aby se tím kořeny rostlin ochlazovaly. Co se však týče živočichů, poněvadž jedni žijí ve vodě, druzí kolem sebe potřebují vzduch, dostává se jim ochlazení od těchto prostředí a jimi, totiž jedněm vodou, druhým vzduchem. Kterým způsobem se to však děje a jak, je třeba vyložit nyní podrobněji.

Dýcháním se zabývalo jen několik málo dřívějších bada­ telů o přírodě. O tom však, k čemu živočichové mají dý­ chání, jedni neřekb vůbec nic, druzí o tom něco pozname­ nali, ale nesprávně, bez náležité znalosti skutečností. Mimoto tvrdí, že všichni živočichové dýchají, což není pravda. A tak je nutno, abychom pojednali nejprve o těchto názorech našich předchůdců, aby se nezdálo, že neodůvodněně činíme výtky nepřítomným. Že tedy všichni živočichové, kteří mají pbce, dýchají, je zřejmé. Ale pro ty z nich, kteří mají pbce bez krve a pórovité, je dýchání méně potřebné. Proto mohou zů­ stat pod vodou po dobu, která je na jejich tělesnou sílu velmi dlouhá. Pórovité jsou však plíce u všech živočichů, kteří kladou vajíčka, jako u žab. Ale také vodní a na souši žijící želvy mohou po dlouhou dobu zůstat pod vodou. Jejich pbce mají totiž málo tepla, protože je v nich málo krve. Nadmou-b se, ochlazují svým pohybem nitro, a tak působí, že živočich může zůstat pod vodou dlouho. Jestbže se však tito živočichové po dlouhou dobu drží násilně pod vodou, udusí se všichni, poněvadž žádný z nich nemůže přijmout vodu tak jako ryby. Ti živoči­ chové, jejichž plíce obsahují krev, potřebují všichni více dechu pro množství svého tělesného tepla. Z ostatních živočichů však, kteří nemají plíce, nedýchá žádný.

418

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

VIII. O DÝCHÁNI

2. K A P I T O L A

vat a vdechovat a žádný ze zmíněných živočichů vyde­

[Démokritovy, Anaxagorovy a Díogenovy názory o dýchání. Kritika těchto názorů] Démokritos z Abdér tedy a někteří jiní, kteří se zabývali dýcháním, neřekb o živočiších bez pbc nic určitého, mluví však, jak to vypadá, tak, jako by všichni živočichové dýchali. Anaxagorás pak a Diogenes, když tvrdí, že všichni

419

chovat nemůže, tedy zřejmě také žádný z nich nemůže dýchat. 3. KAPITOLA

[Další námitky proti uvedeným výkladům] Rovněž nelze tvrdit, že by tito živočichové do sebe vtaho­ vali vzduch z úst nebo ústy z vody. Neboť nemají žádnou

živočichové dýchají, uvádějí jistý způsob dýchání jenom

průdušnici, protože nemají pbce, ale za jejich ústy je

471 u ryb a korýšů. A sice Anaxagorás praví, že ryby, kdykob

hned žaludek, takže by vzduch museli vtahovat žaludkem.

vypustí žábrami vodu, vtáhnou do sebe vzduch, který

To by pak činib i ostatní živočichové, ale ve skutečnosti

vzniká v jejich ústech, a tak dýchají; neboť nic nemůže

tak nečiní. A také oni by to nepochybně činib, když jsou

být prázdné. Diogenes však říká, že ryby, kdykoli vypustí

mimo vodu, avšak pozorování ukazuje, že tomu tak není.

vodu žábrami, vtahují do sebe vzduch z okolní vody, a to

Mimoto vidíme, že u všech živočichů, kteří dýchají

pomocí prázdna v ústech — soudí totiž, že ve vodě je

a vtahují do sebe vzduch, vzniká jistý pohyb vtahující

obsažen vzduch. Avšak tyto výklady nemohou být správné. Předně

části, ale u ryb se to neděje. Neboť pozorujeme, že nepo­ hybují žádnou částí kolem žaludku, nýbrž pouze žábrami,

totiž pomíjejí polovinu věci, protože to, co je oběma

a to jak ve vodě, tak octnou-li se na suchu, kde pak sebou

polovinám společné, připisují pouze jedné z nich. Neboť

házejí. Dále: kdykoli živočich, který dýchá, umírá ve

to, co nazýváme dýcháním, je jednak vydechování, jed­

vodě udušením, vznikají vždy bubbny, protože vzduch

nak vdechování. O vydechování však a o tom, jak je

vychází násilně; děje se to např. tehdy, drží-li se násilím

takoví živočichové konají, neříkají tito myslitelé nic.

pod vodou želvy nebo žáby anebo něco jiného, co je

Ani o tom nic říci nemohou. Kdykoli totiž živočichové

z takových rodů. U ryb však k tomu nedochází, ať se o to

vdechnou, musí touž cestou, kterou vdechují, také zase

pokoušíme, jak chceme, z čehož vyplývá, že nemají v sobě

vydechovat, a to činit stále střídavě, takže by z toho vy­

vůbec žádný vzduch zvenčí. A co se týče způsobu dýchání,

plývalo, že ryby zároveň přijímají do úst vodu a vydechují

který prý se u takových živočichů vyskytuje, mohb by

vzduch. Pak by si voda a vzduch při vzájemném setkání

takto dýchat i lidé, když jsou pod vodou. Neboť vtahují-b

nutně překážely. Dále tyto výklady chybují i za předpo­

ryby ústy vzduch z vody kolem nich, proč bychom to

kladu, že ryby, kdykoli vypouštějí vodu, vdechují při tom

nemohli činit i my, lidé, a ostatní živočichové? Vtahovali

vzduch ústy nebo žábrami: znamenalo by to, že by záro­

bychom do sebe vzduch z úst podobně jako ryby. Kdyby

veň vydechovaly a vdechovaly. Neboť právě tehdy prý

to tedy bylo možné u ryb, bylo by to možné i u nás. Ježto

vdechují. Ale vydechovat a vdechovat zároveň je nemož­

však tomu tak není u nás, tedy zjevně ani u ryb.

né. A tak jestliže dýchající živočichové musí vydecho-

Kromě toho: proč pak ryby umírají na vzduchu

VIII. 420

O DÝCHÁNI

421

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

rozumem a duší. Když tedy živočich dýchá a vzduch do a proč tu sebou bázejí, jako by se dusily, jestliže vskutku

něho vstupuje, tu vnikají spolu tyto atomy, a protože

dýchají? Jistě to přece u nich není z nedostatku potravy.

zadržují tlak okolního vzduchu, zabraňují unikání duše,

Vysvětlení tohoto úkazu, které uvádí Diogenes, je ovšem

která je v živočiších. A proto prý na vdechování a vyde­

prostoduché. Podle něho totiž prý umírají proto, že na

chování závisí život i umírání. Neboť nabývá-b prý tlak

suchu vtahují do sebe příliš mnoho vzduchu, kdežto ve

okolního vzduchu převahu a zvnějšku vstupující vzduch

vodě jenom mírné množství. Vždyť by se to muselo vysky­

tomu již nemůže bránit, poněvadž schopnost dýchání

tovat i u živočichů žijících na souši; avšak žádný živočich

mizí, tu nastává u živočichů smrt. Neboť smrt prý je

žijící na souši se neudusí tím, že příliš silně dýchá. Jestbže dále všichni živočichové dýchají, je zjevné, že

odchod takových tvarů z těla způsobený tlakem obklopu­ jícího vzduchu.

by dýchal i hmyz. Vidíme však, že mnohý hmyz žije po

Příčinu však, proč všichni živočichové nutně musí

rozkrojení dále, a to nejen když je rozkrojen na dvě polo­

jednou zemřít, a to ne zcela nahodile, nýbrž bud přirozeně

viny, nýbrž i na více částí, jako např. takzvané stonožky.

stářím, nebo nepřirozeně násilím, Démokritos nijak ne-

Jak by však tyto části dýchaly nebo čím by to činily?

objasňuje. A přece, poněvadž k smrti dochází jen v jistém

Hlavní příčinou nesprávného pojetí této věci je však

okamžiku, a jindy ne, měl to vysvětlit a říci, zda příčina

jednak neznalost vnitřních částí živočichů a jednak

je tu vnější nebo uvnitř. Nemluví však ani o počátku

neuznávání skutečnosti, že příroda činí všechno účelně.

dýchání, zda jeho příčina je vnitřní nebo vnější. Neboť

Kdyby se totiž zkoumalo, kvůli čemu živočichové mají

rozum zvenčí nemůže přece zajistit vhodnou pomoc, nýbrž

dýchání, a v této souvislosti se zkoumaly jejich části, jako

počátek dýchání a pohybu vychází z nitra a okolní vzduch

žábry a plíce, byla by se příčina spíše našla.

zřejmě po této stránce nevykonává žádný nátlak. Je však také nepochopitelné, že by okolní, vnější vzduch tyto atomy stlačoval a zároveň zase při svém vnikání do těla je

4. K A P I T O L A

[Kritika Démokritových názorů o dýchání] Démokritos praví, že u dýchajících bytostí má dýchání jistý účinek; tvrdí totiž, že se jím zabraňuje vytlačení 472 duše z těla. Nikterak však neřekl, že příroda to způsobila právě za tímto účelem; neboť jako vůbec i ostatní bada­ telé o přírodě tak ani Démokritos se nedotýká takové příčiny. Učí pak, že duše a teplo s ní totožné jsou prvot­ ními tvary kulovitých atomů. Jsou-li tedy tyto atomy z živé bytosti vytlačovány tlakem okolního vzduchu, je proti tomu pomoc v dýchání. Ve vzduchu prý je totiž velký počet takových atomů, které Démokritos nazývá

rozptyloval. To by tak asi bylo, co Démokritos učil o dý­ chání, a způsob, jakým to vykládal. Je-li však nutné mít za to, že je správné, co bylo dříve řečeno, tj. že ne všichni živočichové dýchají, je třeba také usoudit, že příčina, kterou Démokritos uvedl, nevysvětlu­ je každou smrt, nýbrž jenom smrt dýchajících živočichů. Ale ani tu jeho vysvětlení není správné. To je zjevné ze skutečností, a to takových, jejichž znalost máme všichni. Zahříváme-li se totiž za parného počasí, potřebujeme všichni také více dýchat a vskutku dýcháme hojněji. Kdykoli však vzduch kolem nás je studený, takže naše tělo stahuje a zužuje, zadržujeme dech. A přece tehdy by

422

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

mel vzduch zvenčí vnikat do těla a zabraňovat stlačování. Ve skutečnosti se však stává opak toho. Neboť dýchání potřebujeme tehdy, kdykob jsme nevydechh, a tím se v nás teplo nahromadilo ve zvlášť velikém množství; toto dýchání tak v sobě nutně zahrnuje i předchozí vdechnutí. Je-b nám však horko, dýcháme často, což ukazuje, že se dýchá kvůb ochlazování: tehdy by se podle Démokrita, jak se říká, „zapaloval oheň na ohni".

5. K A P I T O L A

[Názor Platónův] Co se však týče strkání kolem dokola, které se popisuje v Tímaiovi, schází u něho bbžší určení o způsobu, jak se udržuje teplo u ostatních živočichů, kteří nežijí na souši, zda se to tedy u nich děje stejně jako u živočichů suchozemských, či tu působí nějaká jiná příčina. Neboť náleží-li dýchání pouze živočichům suchozemským, je třeba vysvětbt, proč se vyskytuje jen u nich. Náleží-li však také ostatním živočichům, ale děje se u nich jiným způsobem, je třeba i toto určit, je-li vskutku možné, že dýchají všichni. Mimoto je však tento způsob vysvětlení zcela vy­ myšlený. Podle něho totiž, vychází-li teplo ústy, vráží do okolního vzduchu a uvádí ho do pohybu; tento vzduch pak mezerami v řídkém mase vniká právě na to místo, z kterého vnitřní teplo vyšlo; to se prý děje proto, že při vzájemném přemisťování nemůže vzniknout prázdno. Zahřeje-b se však takto vzniklý vzduch, vychází prý opět touž cestou a vtlačuje ústy zpět dovnitř onen vzduch, který tudy vyšel dříve, když byl teplý. A tento pochod stále pokračuje a v tom prý spočívá vdechování a vyde­ chování.

VIII. O DÝCHÁNÍ

423

Při tomto pojetí se však dospívá k závěru, že k vy­ dechnutí dochází před vdechnutím. A l e je tomu opačně. 0 tom svědčí to, že se sice obojí děje střídavě, ale umíra­ jící naposled vydechují, takže počátkem je nutně vdech­ nutí. Rovněž o účelu, k němuž to živočichové mají (míním vdechování a vydechování), zastánci tohoto pojetí neřekb nic a mluví tak, jako by tu šlo pouze o nějaký prů­ vodní jev. A přece je zřetelně vidět, že na tom závisí žití 1 umírání. Neboť pokaždé, když dýchající živočichové ztratí schopnost dýchat, nastává jejich zánik. Dále je také nepochopitelné, že bychom si byb vědo­ mi vycházení a opětovného vcházení tepla ústy, ale zůstá­ valo by nám skryto vcházení vzduchu do prsou a jeho opětovný odchod po tom, co se zahřeje. A nelze také po­ chopit, že by dýchání bylo vnikáním tepla. Neboť opak je zřejmý. Vydechovaný vzduch je totiž zřejmě teplý, kdežto vdechovaný bývá chladný. Kdykoli je však tento vzduch teplý, dýcháme těžce. Neboť vzduch, který pak vchází do našeho těla, neochlazuje nás dostatečně, a proto musíme 473 často nabírat dech.

6. K A P I T O L A

[Domněnka o souvislosti mezi dýcháním a vyživováním] Jistě se však nesmíme ani domnívat, že dýchání se děje pro výživu, jako by se vnitřní oheň živil dechem, to je tak, že by dýcháním bylo tomuto ohni přiváděno nové pabvo a že by pak, když se ohni dostalo výživy, došlo k vydechnutí. I proti tomuto pojetí je možno vznést tytéž námitky jako proti názorům výše uvedeným. Vždyť 1 u 08ta tních, nedýchajících živočichů by tomu tak mělo být, nebo alespoň obdobně, poněvadž všichni živočichové

424

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

vin.

o

425

DÝCHÁNI

mají v sobě životní teplo. Jak by pak bylo možno vysvět-

Takovým způsobem vzniká pak u všech vdech a zas

bt tento smyšlený vznik tepla z dechu? Vždyť vidíme, že

výdech:

teplo vzniká spíše z potravy. Konečně by výživa musela

u všech na vnějšku těl jsou rozpjatý trubice z masa,

vcházet touž cestou, kterou by vycházel i výmětek; u ji­

mající nemnoho krve, a tam, kde se trubice ústí,

ných druhů výživy však vidíme, že se to neděje.

povrch kůže je těsnými brázdami provrtán veskrz, takže je uvnitř ukryta krev, ale vzduchu je cesta ražena průduchy. Kdykoli krev se odvah odtud,

7. K A P I T O L A

[Názory Empedokleovy]

když však skočí krev zpátky, tu vzduch zas vyvane všechen.

Také Empedoklés pojednává o dýchání, neuvádí však

Stejně jako když dívka si s měděnou násoskou hraje:

jeho účel a nevyjadřuje se jasně ani o tom, zda všichni

jakmile přiloží k sličné své ruce jejího hrdla

živočichové dýchají či nikob. A když mluví o dýchání

ústí a celou ji vnoří pak do jemné, stříbřité vody,

nozdrami, míní, že tím mluví o dýchání ve vlastním

nevstoupí žádná vláha v tu nádobu — neboť jí brání

smyslu slova, ale to je omyl. Neboť i dýchání nozdrami je

tíže vzduchu, jenž zevnitř tu padá v otvory těsné —,

dýcháním průdušnicí z prsou. Bez průdušnice se však

až zase dívka hustý vzduch tam uvolní; tehdy

nozdrami dýchat nedá. A jestliže živočichové pozbývají

s odchodem vzduchu vnikne tam vody příslušná míra.

možnosti dýchat nozdrami, nemá to pro ně žádný další

Stejně je tomu i tehdy, když zabírá násosky spodek

následek, pozbudou-li však možnosti dýchat průdušnicí,

voda a lidskou kůží je ucpáno ústí i hrdlo:

umírají. Neboť příroda používá dýchání nozdrami jen

z vnějšku do nitra žene se vzduch a zdržuje vláhu

u některých živočichů, a to jako pomocného prostředku

u brány šumného síta, neb hladinou vody on vládne,

k čichání. Proto takřka všichni živočichové mají čich, ale

až ona pustí zas ruku a opačným směrem než dříve

ne všichni mají pro něj totéž ústrojí. O tom jsme již dů­

s příchodem vzduchu vyjde hned vody příslušná míra.

kladně pojednali na jiném místě, b

ihned šumící vzduch se přižene přívalem prudkým;

Podle Empedoklea však vdechování a vydechování

Stejně je tomu i s jemnou krví, jež řine se údy: jakmile spěchajíc zpátky se vžene do nitra, ihned

vzniká tím, že jsou jisté cévy, které sice obsahují krev, ale

v prudkém přívalu vzdušný proud tam sestoupí za ní;

nejsou jí zcela naplněny a mají průduch k vnějšímu vzdu­

když se však krev zase vrátí, tu stejně se vydechne

chu; tyto průduchy jsou menší než částice těla, ale proti

zase.

částicím vzduchu jsou větší. Poněvadž se krev přirozeně pohybuje nahoru a dolů, je prý s pohybem dolů spojeno vnikání vzduchu a nastává vdechování, s pohybem nahoru však vycházení vzduchu, čímž vzniká vydechování. Tento pochod srovnává 8 násoskou, když praví:

To jsou tedy Empedokleovy názory o dýchání. Avšak jak jsme již řekli, živočichové, o nichž víme, že dýchají průdušnicí, užívají k tomu zároveň úst a nozder. A tak mluví-b Empedoklés o tomto dýchání, měl se tázat, jak se pro ně hodí uvedené vysvětlení. Skutečnost totiž

474

426

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

ukazuje opak. Neboť vdechujeme, když nadzvedáváme hrudník, jako se do výše zvedá měch v kovárně. Je zcela pochopitelné, že se při tom zvedá teplo a že krev zaujímá jeho místo. Naopak vydechujeme, když prsa stahujeme a stlačujeme, jak se to tam děje s kovářským měchem. Jenomže tak vzduch nevchází a nevychází touž cestou, jako je tomu při dýchání. Mluví-li Empedoklés jenom o dýchání nozdrami, velmi se mýlí. Neboť dýchání není vlastní činností nozder, nýbrž — protože k trubici, která je za čípkem, tj. za poslední částí patra v ústech, jsou připojeny nozdry — prochází dech jednak jimi a jednak ústy, a to jak při vde­ chování, tak při vydechování. Takové a tak mnohé obtížně překonatelné rozpory se tedy vyskytují v názorech, které byly ostatními badateb vysloveny o dýchání.

8. K A P I T O L A

[Účel dýchání] Ježto podle toho, co jsme řekli dříve, život a podržování duše jsou spojeny s jistým teplem (neboť i trávení, kterým se zprostředkuje u živočichů výživa, nemůže se dít ani bez duše, ani bez tepla; ohněm totiž se při tom všechno vykonává), tak právě proto i vyživovací duše, která je první, musí nutně sídlit v té části těla a v tom jejím díle, kde je nutně první zdroj takového tepla. Je to místo mezi b částí těla, která přijímá potravu, a částí, která vypouští výmětek. Tato střední část u bezkrvých živočichů nemá zvláštní jméno, u živočichů, kteří mají krev, je to srdce. Neboť potravou, z které bezprostředně vznikají části živočichů, je přirozená podstata krve; krev však a cévy mají nutně totéž východisko. Cévy tu totiž jsou pro krev,

VIII.

0 DÝCHÁNÍ

427

jako je nádoba pro svůj obsah. Východiskem cév je však u krevnatých živočichů srdce. Vždyť všechny cévy souvi­ sejí se srdcem tak, že jím neprocházejí, nýbrž z něho vy­ cházejí. To vyplývá z anatomických zkoumání. Ostatní duševní mohutnosti tedy nemohou být bez vyživovací složky (příčinu toho jsme uvedli dříve ve spise 0 duši) a ta zase bez přirozeného ohně; neboť v něm ji přirozenost učinila ohnivou. Oheň, jak jsme již řekli, zaniká zhasnutím nebo vyhasnutím. Zhasnutí je jeho zničení protivou. Proto zha­ síná působením okolního chladna, a to nejen když je nahromaděn, ale — a ještě rychleji — i tehdy, je-li roz­ ptýlen. Tento zánik je tedy stejně násilný u toho, co má duši, i u toho, co ji nemá. Vždyť i po rozkrojení živočicha nástroji umírají jeho jednotlivé části proto, že tuhnou příbšným chladnem. K vyhasnutí však dochází pro velkou teplotu. Překročí-li totiž u nějakého živočicha okolní teplo míru a takto zahřívané bytosti se nedostává další po­ travy, pak hyne nikoli ochlazením, nýbrž vyhasnutím svého vnitřního tepla. A tak, má-li se tato bytost zacho­ vat, musí nastat ochlazení; neboť to chrání proti takovému zániku. 9. K A P I T O L A

[Způsoby ochlazování u různých živočichů] Protože jedni živočichové jsou vodní a druzí žijí na souši, tak pro zcela malé z nich a pro bezkrvé dostačuje k ochra­ ně před uvedeným zánikem to ochlazení, kterého se jim dostává od okolního prostředí, tj. bud z vody, nebo ze vzduchu. Neboť pro svou malou teplotu potřebují také jenom malou ochranu. Proto také téměř všichni takoví živočichové mají krátký život; při jejich drobném těle je totiž pro ně nebezpečná i malá zátěž, a to v obojím ohledu.

428

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ VIII.

0 DÝCHÁNÍ

429

Druhy hmyzu však, které žijí déle (všechen hmyz je

475

ovšem bezkrvý), mají pod bránicí zářez, aby se tam jejich

jsme již dříve. Je to zvlášť patrné u malého hmyzu, např.

těla ochlazovala skrze tenčí blánu. Neboť pro svou větší

u much a včel, které dlouho plavou ve vodě, není-li příbš

teplotu potřebuje tento hmyz větší ochlazování; jsou to

teplá nebo příbš studená. Vždyť jiní živočichové, kteří b

např. včely (některé včely žijí totiž i sedm let) a ostatní

mají rovněž málo síly, snaží se ve vodě naopak dýchat

hmyz, který bzučí, jako vosy, zlatohlávci a cikády. Vždyť

častěji. Hmyz však ve vodě také hyne a „dusí se", jak se

i svůj bzučivý zvuk, jako kdyby těžce dýchali, vytvářejí

říká, a to proto, že se mu naplní tělo vodou, a tím zanikne

tito živočichové pomocí vzduchu. Neboť tento zvuk vzni­

teplo, které je v bránici. Proto také hmyz může potom

ká u nich v samé bránici tím, že jim vrozený vzduch se tu

zase oživnout, vloží-li se na nějakou dobu do popela.

při svém zvedání a klesání tře o blánu. Pohybují totiž

Z vodních živočichů žijí bezkrví na vzduchu déle než

tímto místem těla právě tak, jak to činí živočichové

ti, kteří jako ryby mají krev a přijímají do sebe vodu.

dýchající vzduch zvnějšku plícemi a ryby žábrami. Do­

Protože totiž mají málo tepla, dostačuje pro ně vzduch

chází tak u nich k podobnému úkazu jako u dýchajícího

k ochlazení na dlouhou dobu, jako je tomu např. u měkký­

živočicha, když ho dusíme tím, že mu tiskneme ústa;

šů a polypů. Avšak nakonec jim nedostačuje k životu,

neboť i tento živočich bude pbcemi vykonávat takové

poněvadž jsou málo teplí. Vždyť i mnoho ryb žije v půdě,

zvednutí. Ale u těchto živočichů takový pohyb nezpůsobí

ale jsou přitom bez pohybu, a tak se najdou, když se

dostatečné ochlazení, kdežto u hmyzu ano. A třením

vyhrabou. Živočichové totiž, kteří nemají plíce vůbec

vzduchu o blánu tento hmyz vydává, jak říkáme, bzukot

nebo je mají bez krve, nepotřebují tak často ochlazení.

jako děti, když foukají do rourky, na niž napnuly tenkou kůžičku. Proto také zpívající druhy cikád zpívají. Jsou totiž teplejší a mají pod bránicí zářez, kdežto nezpívající druhy ho nemají. Z krevnatých živočichů, kteří sice mají pbce, ale s malým množstvím krve a pórovité, mohou někteří pro tuto okolnost žít po dlouhý čas bez dýchání; jejich pbce se totiž silně zvedají, poněvadž obsahují jen málo krve a vlhkosti. K ochlazení těchto živočichů tak po dlouhou dobu dostačuje vlastní pohyb plic. Nakonec však dostačo­ vat nemůže, a živočich, pokud se nenadýchne, musí se udusit, jak jsme již vysvětlili výše. Neboť ten druh vyhas­ nutí, jímž živočich hyne pro nedostatečné ochlazování, se nazývá udušením, a o tom, co takto zaniká, se říká, že se dusí. Že hmyz patří k živočichům, kteří nedýchají, řekli

10. K A P I T O L A

[Plíce a žábry] O bezkrvých živočiších jsme tedy řekb, že jedněm k životu pomáhá vzduch, který je obklopuje, a druhým vlhko. Co se však týče živočichů s krví a srdcem, všichni z nich, kteří mají plíce, vpouštějí do sebe vzduch a způsobují si ochlazení vdechováním a vydechováním. Plíce mají ti, kteří rodí živá mláďata, a to v sobě samých, a ne jenom vně (rejnoci totiž rodí sice živá mlá­ ďata, ale ne v sobě samých), a pak ze živočichů kladou­ cích vejce okřídlení, jako ptáci, a šupinatí, jako želvy, ještěrky a hadi. U oněch prvních plíce obsahují krev, u po­ sledních však jsou většinou pórovité. Proto ti také nedý­ chají tak často, jak bylo poznamenáno již dříve. Dýchání

430

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

VIII. O DÝCHÁNI

431

však užívají všichni živočichové, kteří se zdržují ve vodě a

však, kteří nemají plíce a nedýchají, slouží ústa ke zpraco­

v ní hledají obživu, jako vodní hadi, žáby, krokodýh, ba-

vání potravy, kdežto potřebné ochlazování je přirozeným

henní želvy, želvy mořské a suchozemské, jakož i tuleni.

úkolem zaber.

Neboť všichni tito a podobní živočichové rodí v suchém

Jakým způsobem činnost jmenovaných ústrojí pů­

prostředí a spí bud na suchu, nebo spí-b ve vodě, drží tla­

sobí ochlazování, povíme později. Aby potrava nebránila

mu nad hladinou, aby mohb dýchat.

dýchání, děje se u dýchajících bytostí něco podobného

Všichni živočichové se žábrami se však ochlazují tím,

jako u těch, které do sebe přijímají vodu. Potravu totiž

že do sebe vpouštějí vodu. Zábry pak má rod takzvaných

nepřijímají v téže době, kdy dýchají, neboť by se museli

rejnoků a dalších živočichů, kteří nemají nohy. Beznohé

udusit, kdyby potrava — ať vlhká, nebo suchá — vnikla

jsou všechny ryby. Vždyť ploutve, které mají, dostaly své

průdušnicí do plic. Neboť průdušnice leží před jícnem,

jméno podle podoby s křídly. Pokud jde o živočichy, kteří

kterým potrava vchází do takzvaného žaludku. Proto

mají nohy, byly žábry zjištěny jen u jednoho rodu; jsou

u krevnatých čtvernožců mají průdušnice jazylku coby

to takzvaní mloci.

přiklop. U ptáků a u čtvernožců kladoucích vajíčka tako- b

Že by však živočich měl žábry a plíce zároveň, se dosud nenašlo. Příčina je ta, že účelem pbc je ochlazování vzduchem (plíce, jak se zdá, mají své jméno od toho, že přijímají vzduch), kdežto žábry slouží k ochlazování vodou. Jednomu účelu však slouží jen jedno ústrojí a všem živočichům dostačuje jeden druh ochlazování. A tak ježto vidíme, že příroda nečiní nic bezúčelně, tu by však při dvou ústrojích jedno bezúčelné bylo, je v tom právě příčina, proč jedni živočichové mají žábry, druzí pbce, ale žádný živočich nemá obojí zároveň.

vý přiklop není, ale totéž činí stahováním průdušnice. Když totiž přijímají potravu, stahují průdušnici, kdežto dříve zmínění živočichové na ni kladou jazylku. Jakmile potrava postoupila, tito zase zvednou přiklop, kdežto oni otevřou průdušnici a k ochlazení vtáhnou do sebe vzduch. Živočichové mající žábry však přijímají potravu ústy, když žábrami vypustib vodu. Neboť nemají průdušnici, takže vniknutím vody nemohou utrpět škodu, leda z toho, že se voda dostane do žaludku. Proto vypouštění vody a přijetí potravy postupuje u nich rychle; mimoto mají ostré zuby a téměř samé řezáky, jimiž ovšem nemohou pokrm rozmělnit.

11. K A P I T O L A

[Dvojí účel úst] Každý živočich potřebuje potravu, aby žil, a aby se uchoval, ochlazování. K oběma účelům příroda používá téhož ústrojí. Jako totiž u některých bytostí jazyk slouží zároveň chuti a vyjadřování, tak příroda u těch, kteří mají pbce, používá takzvaných úst jednak ke zpracování potravy, jednak k vydechování a vdechování. U těch

12. K A P I T O L A

[Dýchání u kytovců a u měkkýšů] Co se týče vodních živočichů, mohla by snad vzniknout jistá pochybnost o tom, jak dýchají kytovci, i když to u nich. probíhá ve shodě J3 podaným vysvětlením. Jde o delfíny, velryby a ostatní mořská zvířata, která mají takzvanou píšťalu. Jsou totiž sice bez nohou, ale majíce

VIII. 432

O DÝCHÁNÍ

433

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

plíce, sají do sebe mořskou vodu. Pbce mají z té příčiny, kterou jsme právě uvedli; proto vodu nesají pro ochlazení. To se u nich děje dýcháním, neboť mají plíce. Proto také ve spánku udržují tlamu nad vodou a delfíni docela chrá­ pou. Jsou-li dále chyceni do sítí, rychle se dusí, poněvadž již nemohou dýchat. A často je vidět, jak plavou na povrchu moře, aby se nadýchali vzduchu. Ale ježto si musí opatřovat potravu ve vodě, musí také, když ji přijí­ mají, vypouštět vodu, a proto mají všichni píšťalu. Když totiž vodu vsáli, zase ji vypouštějí píšťalou jako ryby žábrami. O tom také svědčí poloha píšťaly; ta totiž ne­ vede do žádné části těla, ve které je krev, nýbrž má své místo před mozkem, a tak slouží pouze k vypouštění vody. Z téže příčiny sají vodu také měkkýši a korýši, mám na mysli např. takzvané mořské kraby a raky. Žádný z těchto živočichů nepotřebuje právě takové ochlazování; 477 neboť všichni mají málo tepla a žádnou krev, takže okolní voda je ochlazuje dostatečně; při přijímání potravy však vodu vypouštějí, aby do nich zároveň nevnikala. Tak korýši, jako např. raci a krabi, vypouštějí vodu ze záhybů, které jsou u vláknitých částí jejich těla, kdežto sépie a polypi k tomu používají dutiny nad takzvanou hlavou. O tom je psáno důkladněji ve spise 0 zkoumání živočichů. Pokud jde tedy o přijímání vody, vysvětlili jsme, že se to děje pro ochlazení a proto, že ti živočichové, kteří jsou svou přirozeností odkázáni na život ve vodě, musí si z ní brát potravu. 13. KAPITOLA

[Dýchání u vyšších živočichů] Dále je třeba promluvit o způsobu, jak ochlazování pro­ bíhá u dýchajících živočichů a u těch, kteří mají žábry. Že tedy všichni živočichové, kteří mají pbce, dýchají, vy-

světlih jsme již výše. Proč však tuto část těla mají jen někteří z živočichů a proč ti, kteří ji mají, potřebují dýchání? Příčina je v tom, že to jsou vyšší živočichové, kteří mají více tepla. Zároveň ovšem musí mít také vyšší duši: takoví živočichové jsou svou přirozeností vyšší než ti, co jsou chladní. Proto také živočichové, jejichž pbce mají nejvíce krve a tepla, jsou větší a živočich, který má nejčistší a nejhojnější krev, tj. člověk, je nejpřímější po­ stavy. A jediný směřuje svou horní částí k horní části ves­ míru, a to' proto, že ono ústrojí má u něho takové vlast­ nosti. A tak za příčinu podstaty člověka a ostatních živočichů je třeba pokládat toto ústrojí nejinak než každé jiné. Pro tento účel tedy mají živočichové plíce. Pokud jde o příčinu, z níž jsou plíce u takových živo­ čichů nutné a z níž se pohybují, je nutné ji spatřovat v tom, že tyto bytosti jsou složeny týmž způsobem jako mnohé jiné, které se od nich po stránce ochlazování bší. Neboť jedny z těchto odbšných bytostí se skládají pře­ vážně ze země, jako rod rostlin, druhé z vody, jako rod vodních zvířat, kdežto z živočichů okřídlených a suchozemských jsou jedni ze vzduchu a druzí z ohně. Každý druh se však zdržuje na místech mu vlastních.

14. KAPITOLA

[Kritika Empedokleova názoru o teplotě vodních živočichů] Empedoklés nesoudil správně, když řekl, že živočichy, kteří jsou nejteplejší a mají nejvíce ohně, jsou tvorové b vodní — ti se prý uchylují do vody pro svoji příliš velkou přirozenou teplotu, aby si zachovali život v prostředí s protivnými vlastnostmi, protože chladno a vlhko jejich tělům chybí: vždyť voda je méně teplá než vzduch.

434

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNI

VIII. O DÝCHÁNÍ

435

Je vsak zcela nepochopitelné, jak by každý z těchto

Jaké je tedy místo, v němž nějaká látka přebývá,

živočichů mohl po svém zrození na suchu změnit místo

taková je i její přirozenost: ve vodě je vlhká, na zemi suchá,

a uchýlit se do vody. Vždyť téměř všichni takoví živoči­

ve vzduchu teplá. Pokud však jde o stavy látky, je tomu 478

chové jsou bez nohou. Když však Empedoklés mluví

naopak: ty, s nimiž je spojeno nadměrné teplo, uchovávají

o původní stavbě těchto živočichů, praví, že se sice zrodih

se lépe v chladnu a ty, s nimiž je spojeno nadměrné chladno,

v prostředí suchém, ale potom odtud prchb a dostali se do

zase v teple, neboť místo vyrovnává nadbytek u každého

vody. Mimoto zkušenost ukazuje, že vodní živočichové

stavu do správné míry. Toto je tedy třeba hledat u míst

nejsou teplejší než suchozemští. Neboť jedni z nich

vlastních každé látce a při změnách společné roční doby.

nemají vůbec žádnou krev, druzí jen málo.

Neboť stavy mohou sice být místům protivné, látka však

Ostatně, které živočichy je třeba mít za teplé a které

nikoliv.

za studené, jsme již zkoumali po jednotlivých druzích. Co

Tolik tedy budiž řečeno o tom, že ne pro přirozené

se pak týče příčiny, kterou Empedoklés uvádí, má sice

teplo jsou živočichové jednak vodní a jednak suchozem­

jistou souvislost s hledaným vysvětlením, ale to, co on říká,

ští, jak míní Empedoklés, i o tom, proč jedni nemají

přesto není správné. Neboť živočichy, u nichž jsou některé

plíce, druzí však mají.

stavy v nadbytečné míře, mohou skutečně zachovat při životě místa a roční doby, které se těmto stavům protiví, avšak přirozenost se nejlépe udržuje v místech jí vlastních. Neboť látka, z níž se živočichové skládají, není totožná se svými stavy a uspořádáním. Chci říci toto: jestliže by příro­ da utvořila něco z vosku, neuchovala by tuto věc tím, že by ji vložila do tepla, a stejně by tomu bylo i s útvary z ledu. Neboť takové věci by tu protivou rychle zanikly. Teplo totiž rozpouští to, co je vytvořeno z jeho protivy. A utvoří-b příroda něco ze soli nebo z ledku, nevloží to do vody, po­ něvadž voda ničí vše, co se skládá z tepla a sucha. Jestbže tedy látkou všech těles je vlhko a sucho, lze odůvodněně tvrdit, že těla, která se skládají z vlhka a chladna, mají místo ve vodě, a jsou-li chladná, v chlad­ nu, kdežto suchá v suchu. Proto stromy nerostou ve vodě, nýbrž na souši. A přece by podle Empedokleova výkladu náležely do vody, protože jsou nadmíru suché: měly by se tam ocitnout tak, jak on říká, že se tam dostaly bytosti nadměrně ohnivé. Ty se tam ovšem dostaly nikob pro chlad vody, nýbrž proto, že je vlhká.

15. K A P I T O L A

[Příčina dýchání pbcemi] Tážeme-li se, proč živočichové mající plíce přijímají vzduch a tak dýchají a proč to z nich činí především ti, v jejichž plicích je krev, lze odpovědět, že příčinou dýchá­ ní je pórovitost plic a okolnost, že jsou opatřeny mnoha trubicemi. Tato část těla také obsahuje nejvíce krve z takzvaných vnitřností. Tak tedy živočichové, v jejichž plicích je krev, potřebují rychlé ochlazování, protože jejich životní oheň má k tomu sám jen nepatrný sklon; toto ochlazování rovněž musí postupovat dovnitř a rozši­ řovat se všude pro množství krve a tepla. To obojí může snadno působit vzduch; poněvadž je totiž svou přiroze­ ností řídký, může se všude rozšiřovat a přinášet rychlé ochlazení; opak je u vody. -Z toho je také zřejmé, proč živočichové, jejichž plíce maji krev, nejvíce dýchají. Neboť čím je něco teplejší, tím

436

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

větší ochlazování potřebuje; zároveň je třeba dodat, že vzduch se dýcháním dostává snadno k počátku tepla v srdci. 16. K A P I T O L A

[Poloha srdce, plic a zaber] Jakým způsobem srdce souvisí s plícemi, je třeba pozná­ vat z anatomického pozorování a z toho, co bylo uvedeno ve spise 0 zkoumání živočichů. Obecně lze tedy říci, že při­ rozenost živočichů potřebuje ochlazování pro žár duše v srdci. Živočichové, kteří mají nejen srdce, nýbrž i plíce, způsobují si potřebné ochlazování tím, že dýchají. Ti však, kteří sice mají srdce, ale jsou bez plic, protože k je­ jich přirozenosti patří život ve vodě, jako např. ryby, způsobují si ochlazování vodou, jak jim to umožňují žábry. Jakou polohu má srdce k žábrám? Přímou představu b o tom je třeba získat anatomickým pozorováním, po­ drobný výklad je pak obsažen ve spise 0 zkoumání živo­ čichů. Ale abychom uvedli hlavní věci, má se to takto: Mohlo by se vskutku zdát, jako by srdce u chodících živočichů nemělo tutéž polohu jako u ryb, ve skutečnosti však ji má přece stejnou. Hrot srdce je totiž na té straně, kam živočichové kloní hlavu. Ježto však sklon hlavy není stejný u chodících živočichů a u ryb, má u těchto srdce svůj hrot ve směru k ústům. Z horního konce srdce pak vychází trubice, která má podobu šlachovité cévy, a táhne se do středního bodu, kde se sbíhají všechny žábry. Tato trubice je tedy největší ze všech ostatních, ale z obou stran srdce jdou ještě jiné ke konci jednotlivých zaber; jimi postupuje k srdci ochlazení, které vzniká tím, že žábrami neustále proudí voda. Podobným způsobem jako u ryb žábry se u dýchají-

VIII. O DÝCHÁNÍ

437

cích živočichů pohybuje hruď, a to nahoru a dolů a podle toho, jak často vdechují a vypouštějí vzduch. Dýchající živočichové se také dusí, je-b vzduchu málo a je-b stále týž. Neboť obojí, vzduch i voda, se rychle oteplují; dotyk s krví je totiž zahřívá. Je-li však krev teplá, zabraňuje to v ochlazování, jestliže pro nemoc nebo stáří nemohou již dýchající živočichové pohybovat pbcemi a vodní živoči­ chové žábrami, nastává smrt.

438

439

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

I X . O ŽIVOTĚ A SMRTI

IX O ŽIVOTĚ A SMRTI

přirozenost není ustrojena dokonale, nýbrž je podobná

1. KAPITOLA

tehdy, kdykob v nich není ochlazeno životní teplo.

dokud mají na sobě krunýř; to je možné proto, že jejich přirozenosti hmyzu. U bytostí, které mají počátek života, mizí tento zdroj

[Příčiny života a smrti]

Neboť, jak jsme již často poznamenali, to stravuje sebe samo. Kdykob tedy u jedněch živočichů tvrdnou pbce

Všem živočichům jsou jistě společné zrod a smrt, avšak

a u druhých žábry — během času totiž žábry i plíce

způsoby, jak k těmto úkazům dochází, jsou co do druhu

vysychají a stávají se zemitými —, nemohou již těmito

různé. Neboť zánik může být různý, ale ve všech přípa­

částmi pohybovat, zdvíhat je nahoru a stahovat dolů.

dech je v něm něco společného.

Nakonec se tento stav zhorší do té míry, že oheň uhasíná.

Smrt je někdy násilná, jindy přirozená; násilná,

Proto i po vzniku nepatrných nemocí živé bytosti

kdykob má příčinu vnější, přirozená, kdykoli má příčinu

ve stáří rychle umírají. Neboť tím, že teplo je v nich již

vnitřní. Taková příčina se skrývá již v původní stavbě

pouze malé, poněvadž v dlouhotrvajícím životě značně

ústrojí a smrt tu není výsledkem zásahu zvenčí. Bbží-li se

vyvanulo, uhasíná rychle, jakmile se nějak zvětší zátěž

tedy život takto ke konci, u rostbn mluvíme o vadnutí,

jejich ústrojí, jako nepatrně malý plamen uhasíná i ma­

u živočichů se však tento jev nazývá stáří. U všeho, co

lým pohybem. Proto i smrt je ve stáří bezbolestná. Neboť

není nedokončené, spočívá smrt a zánik v něčem stejném;

tehdy bdé umírají, aniž je stihne násilné porušení, a duše

a také u nedokončeného je to značně podobné, ale děje se

se naopak uvolňuje zcela nepozorovatelně.

to jiným způsobem. Nedokončenými nazývám např.

A všechny nemoci, které činí pbce tvrdými, ať se to

vajíčka a semena rostbn ještě nezakořeněná. Zánik

děje nádory, nebo výměšky nebo chorobným nadbytkem

vskutku nastává ve všech případech pro nedostatek jisté­

tepla jako u horečky, zrychlují dech, protože plíce se

ho tepla, u dokončených jedinců však přímo proto, že toto

nemohou vysoko zvedat a hluboko klesat. Konečně, když

teplo chybí v části, v níž je počátek jejich podstaty.

už živočichové plícemi vůbec nemohou pohybovat, dech

Tento počátek, jak bylo vyloženo dříve, má sídlo v místě,

ustane a nastává smrt.

v němž se spojuje horní a dolní část bytosti: u rostbn to je 479 střed mezi stonkem a kořenem, u živočichů s krví srdce, u bezkrvých ústrojí obdobné. Někteří z těchto živočichů mají v možnosti mnoho počátků, nikoli však ve skutečnosti. Proto také některý hmyz žije dále, i když jej rozdělíme; a dokonce i ti ze živočichů s krví, kteří nemají živočišné ustrojení ve vyšší míře, mohou žít ještě dlouho poté, co jim bylo vyňato"srdce, jako např. želvy; ty pak pohybují nohama,

2. K A P I T O L A

[Zrod, život, mládí, stáří a smrt] Zrod je tedy první účast teplé látky na vyživovací duši; a trvání této účasti je život. Mládí je růst prvního ochlazu­ jícího ústrojí, stáří jeho ubývání a dospělost střed mezi obojím.

440

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

IX.

O ŽIVOTĚ A SMRTI

441

Násilný konec a zánik spočívá ve zhasnutí nebo i vy­

pocitech strachu. Vždyť i ti, kteří se bojí, stávají se v hor­

li hasnutí tepla (neboť něco může násilně zaniknout z těchto

ních částech těla chladnými a teplo jim odtud uniká

dvou příčin), kdežto přirozený konec nastává tehdy,

a stahuje se do srdce, kde vyvolává tlukot; stlačuje se tu

vyhasne-li teplo délkou času a dovršením života. U rostlin

na malý prostor tak, že živočichové někdy ze strachu

se zánik nazývá zvadnutím, u živočichů smrtí. Smrt stářím

a chorobného rozrušení až umírají.

spočívá ve vyhasnutí tepla, způsobeném tím, že příslušné

Co se však týče tepu, je to pohyb, který srdce vyko­

ústrojí není pro své zestárnutí již schopno ochlazovat.

nává nepřetržitě; podobá se pohybu v nežitech, který je

Tím je tedy řečeno, co je zrod, život a smrt a z kte­

spojen s bolestí, poněvadž změna krve tu je proti přiroze­

rých příčin k nim u živočichů dochází.

nosti. Tento pohyb však neustává, dokud krev nevykvasí a nestane se hnisem. Je to jev, který se podobá vření. Vření totiž vzniká tehdy, když se voda horkem přivede

3. KAPITOLA

[Smrt udušením]

k vypařování. Neboť voda se při tom zvedá, protože její objem se stává větším. Klid u n e ž i t u však nastává, když se hnis pro zhuštění vlhka již nevypařuje, kdežto vření 480

Z toho je také zjevné, proč se dýchající živočichové udusí

končí až tehdy, když voda unikne z nádob, které ji ome­

ve vodě a ryby na vzduchu. U jedněch totiž ochlazení

zují.

vzniká vodou, u druhých vzduchem, čehož jsou obojí zbavovány změnou místa.

Tep jev srdci působen tím, že se tu pro teplotu zvět­ šuje objem vlhka, které sem neustále přichází z potravy;

Zbývá promluvit o příčině, z níž se pohybují žábry

k tepu pak dochází, když toto zvětšení postoupí až

a pbce: proč totiž jejich zvedáním a klesáním jedni živoči­

k nejzazší bláně srdce. A to se děje stále bez přerušení.

chové vdechují a vydechují, druzí vtahují a vypouštějí

Neboť stále a nepřetržitě sem přitéká vlhko, z něhož

vodu. A mimoto je třeba ještě vysvětlit, jaká je stavba

vzniká přirozená podstata krve. Krev se totiž vytváří

těchto ústrojí.

nejprve v srdci. To je možno pozorovat již při počátku zrodu živočichů. Srdce má totiž v sobě zřetelně krev již 4. K A P I T O L A

[Pohyby srdce] U srdce je možné pozorovat tři úkazy, které se sice zdají mít stejnou přirozenost, ale ta u nich ve skutečnosti stejná není: je to tlukot, tep a dech. Tlukot srdce tedy vzniká stahováním tepla do této části těla následkem ochlazení, které způsobují výměšky nebo rozpuštěné látky. K tomuto úkazu dochází např. při takzvané třesavce a při jiných chorobách, avšak také při

předtím, než se rozbší cévy. A proto také tep u mladších osob je živější než u starších. U mladších bdí je totiž vypa­ řování silnější. Tep probíhá ve všech cévách a ve všech zároveň, po­ něvadž závisí na srdci. Toto ústrojí vyvolává pohyb stále, a proto i ony jsou stále v pohybu, který u nich probíhá současně, a to podle toho, jak tepe srdce. Tlukot srdce je tedy odezvou na stáhnutí tepla chladem a tep je odpaření zahřátého vlhka.

442

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

5. K A P I T O L A

[Postup dýchání]

IX.

O ŽIVOTĚ A SMRTI

443

Týmž způsobem dochází k pohybu žábrami u ryb. Zvedá-li se totiž u nich po všech ústrojích teplá látka v krvi, zvedají se tím i žábry a propouštějí vodu. Když se

K dýchání dochází, když se zvyšuje teplota v té části

však tato látka ochladí a sestupuje průduchy k srdci,

těla, v níž je počátek vyživování. Neboť jako ostatní

klesají tím i žábry a vodu vypouštějí. A protože se teplá

části potřebují potravu, tak i tato, a dokonce proti nim

látka v srdci stále zvedá, tak se stále ochlazuje a po ochla­

ještě více. Neboť z ní se dostává výživy i částem ostatním.

zení se vrací zpátky. Proto pro dýchající bytosti je mez

Jestliže tu pak výživa zvětšuje svůj objem, ústrojí se

žití a nežití v dýchání a pro ryby zase ve vtahování vody.

nutně zvedá. Je třeba uznat, že stavba těchto ústrojí je

Pojednali jsme tedy o životě, smrti a téměř o všem,

podobná jako u kovářského měchu. Neboť jak plíce, tak

co je s tím spojeno. Co se týče zdraví a nemoci, je úkolem

srdce nejsou daleko od toho, aby měly takový tvar.

nejenom lékaře, nýbrž až po jistou mez také badatele

Plíce však musíme pokládat za dvojité ústrojí, poněvadž

o přírodě, aby uvedb jejich příčiny. Nesmí nám však

počátek vyživování musí být ve středu místa, kde působí

zůstat skryto, v čem se tyto dva obory liší a v čem se liší

ochlazovací mohutnost.

jejich předměty, i když skutečnost svědčí o tom, že obojí

Zvětšuje-b tedy srdce svůj objem, tak se zvedá,

zkoumání je do jisté míry příbuzné. Vtipní a hlouběji

a jestliže se zvedá, zvedá se tím nutně i ústrojí, které je

pronikající lékaři se zmiňují o přírodě a chtějí z ní čerpat

obklopuje. A právě to, jak se zdá, se činí při dýchání.

počátky své nauky, z badatelů o přírodě zase ti nej zdat­

Hrud se totiž zvedá proto, že v ní totéž činí počátek po­

nější docházejí takřka až k počátkům lékařského umění.

hybu tohoto ústrojí. Když se plíce zvedají, musí do nich vnikat zvenčí vzduch jako do kovářského měchu, a poně­ vadž tento vzduch pro svůj chlad působí ochlazení, musí tu b pohasnout nadbytek ohně. Jako se však při zvětšení tepla tato část těla zvedla, musí při jeho ubývání klesat; a pro toto klesání zase vychází vniklý vzduch. Když sem tento vzduch vnikal, byl chladný, kdežto nyní vychází teplý, pro­ tože se setkal s teplem, které je v této části těla; zvláště je teplý u živočichů, jejichž plíce obsahují krev. Vzduch to­ tiž u těchto živočichů proudí v plicích do trubic, které se podobají husté síti zavodňovacích stružek; podle každé se tu táhnou cévy, takže celé plíce se zdají být plny krve. Vcházení vzduchu se nazývá vdechování, jeho vychá­ zení vydechování. A to se děje stále a nepřetržitě, dokud živočich žije a nepřetržitě pohybuje příslušným ústrojím. A proto ve vdechování a vydechování spočívá život.

444

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

445

P o d r o b n ý Aristotelův výklad o těchto vlastnostech je podán

POZNÁMKY

v Etice Níkomachově V I , 5—9 (český překlad A. Kříže, Praha

(Číslice označují stránky)

moudrost ve znalosti o b e c n ý c h principů ( „ p o č á t k y " — „ a r c h a i " ) ,

1937, s. 131-—8). Podle t o h o t o výkladu spočívá teoretická kdežto praktická rozumnost se týká především jednotlivých věcí. Projevy částečné praktické rozumnosti vidí Aristoteles

O VNÍMÁNÍ A VNÍMATELNÉM

i u některých zvířat.

Když jsme vymezili, co je duše o sobě — odkaz na Aristotelův spis O duši.

vnímatelné stránky (smyslové vlastnosti, předměty smyslů —

o každé jeji mohutnosti — srov. výše spis O duši I I , 3 n., s. 2 2 6 n . pouze některé živočichy — Aristoteles tu má zřejmě na mysli živočichy nejdokonalejší, j a k to potvrzuje i j e h o další výklad ve spise 0 dechu (13. kapitola).

odstavec

ze

spisu

0 životě a smrti)

bývá

často

pokládána za výraz Aristotelova záměru napsat i pojednání 0

zdraví a nemoci.

Aristotelův

„ a i s t h é t a " ) věcí do d v o u skupin. První tvoří vlastnosti vníma­ telné „o s o b ě " , které se dále dělí na vlastní ( „ i d i a " ) předměty jednotlivých smyslů (např. barva je vlastním předmětem zraku) a na „ s p o l e č n é " ( „ k o i n a " ) vlastnosti, které lze vnímat více smysly. Ke čtyřem u v e d e n ý m společným předmětům přiřazuje Aristoteles v dalším textu i drsnost, hladkost, tupost, ostrost

K úkolům zkoumat cle přírody... — tato věta (právě tak j a k o poslední

společné vlastnosti — ve spise 0 duši I I , 6, rozlišil Aristoteles

spis

na

t o t o téma se však

a ve spise 0 paměti a vzpomínání ( 1 . kap.) také čas. Druhou skupinu tvoří předměty vnímatelné j e n „ n a h o d i l e " . Jsou to konkrétní věci, které nevnímáme vcelku, n e b o ť smysly na nich postřehují j e n jednotlivé, „ o s o b ě " vnímatelné stránky.

nedochoval a není jisté, zda ho Aristoteles v ů b e c napsal. Z textu je také zřejmé, že stanovisko k t o m u t o tématu zde není

rozdíly hlasu — hlasem ( „ f ó n é " ) není každý zvuk ( „ p s o f o s " ) ,

formulováno tak jednoznačně j a k o u námětů z předcházejícího

nýbrž j e n ten, který má nějaký v ý z n a m . (Srov. spis O duši I I , 8.)

výčtu. každé slovo je znakem — Aristoteles se zde opírá o své rozbory je zjevné jak z rozumových důvodů... — uvedený závěr lze podle

vzájemného vztahu řeči a myšlení, j e ž jsou obsaženy ve spise

Aristotela o d v o d i t deduktivně „ z r o z u m o v ý c h d ů v o d ů " , ale j e

0 vyjadřováni, 1—4. (Srov. český překlad A. Kříže, Praha 1959,

m o ž n o k němu dospět i indukcí, zobecněním poznatků, které

s. 25—27.) P o d l e j e h o výkladu jsou mluvená slova znakem

přináší přímé pozorování skutečnosti.

( „ s y m b o l o n " ) duševních prožitků, které zpodobují věci. Psaná slova j s o u zase znakem slov mluvených.

již dříve ve spise O duši — odkaz na I I . a I I I . knihu t o h o t o spisu ( I I , 5 — I I I ) . v pojednání O duši — odkaz na I I I . knihu uvedeného spisu (12. kap. — srov. výše, s. 276 n . ) . H m a t je podle Aristotelova výkladu n u t n ý m předpokladem k t o m u , aby se živočich m o h l vhodně p o h y b o v a t , v y h ý b a t se překážkám a také se z m o c ň o v a t potravy. teoretická a praktická moudrost — výrazem „ f r o n é s i s " Aristote­ les někdy označuje moudrost, j i n d y rozumnost v širším smyslu.

byla.... řeč již dříve — odkaz na I I . knihu spisu 0 duši ( 7 — 1 1 . kap.). podle prvků těles — srov. výše spis O vzniku a zániku I, 1 n. jsou... na rozpacích — podle antického komentátora Alexandra z Afrodisiady se tato věta netýká názorů E m p e d o k l e o v ý c h , nýbrž Platónova výkladu z dialogu Tímaios (srov. český překlad t o h o t o dialogu, pořízený F. N o v o t n ý m , Praha 1919, s. 93 n n . ) .

447

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

446

Jestliže se totiž oko tiskne — tento argument připisuje Theofras-

jak soudí někteří — pravděpodobně j d e o některé stoupence

tos pýthagorovci Alkmaiónovi z K r o t ó n u .

P l a t ó n o v y — označení „ n ě k t e ř í " ( „ t i n e s " ) užívá Aristoteles zpravidla při uvádění názorů, j e ž mají svůj p ů v o d v Akademii.

Proč tomu tedy tak nebývá... — j i n ý m i slovy: k d y b y o k o b y l o z ohně, muselo by vidět samo sebe, aniž by b y l o tisknuto. ale svitlo nepůsobí — o k o svítí j e n odráženým světlem, ale vlastní světlo nevydává.

v samém počátku oka — tj. v t o m místě oka, odkud má vycházet předpokládaný p o h y b jakýchsi v ý r o n ů . A jak má splývat... — splývat, resp. mísit se, m o h o u podle Aristotela j e n složky, které j s o u tělesné p o v a h y (0 vzniku a zá­ niku I, 10). Světlo je však něčím netělesným. Je „skutečností

takzvaná „ č e r ň " — tj. zřítelnice.

průhledného prostředí", a proto se nemůže od něho odloučit. (Srov. ve spise O duii I I , 7.) V Aristotelově pojetí nelze tedy

protože se tu jedno stává jakoby dvojím — „ j i s k ř e n í " v oku vzniká

mluvit o průchodu světla z j e d n o h o prostředí do druhého, např.

tedy podle t o h o t o výkladu tím, že o k o při rychlém p o h y b u n e b o

skrze oční blánu, nýbrž j e n o t o m , že j e d n o průhledné prostředí

stlačení vnímá svůj vlastní odlesk.

s v ý m j i s t ý m p o h y b e m rozsvětluje i prostředí další, které k němu přiléhá (srov. tamtéž a dále v textu).

je psáno v Tímaiovi — srov. u v . překlad Tímaia, s. 97. bylo pojednáno již jinde — odkaz na spis O duši I I , 7. leč ani teplota.... — smysl argumentace lze reprodukovat takto: Vše zaniká působením své protivy. Zhasnutí je zánikem ohně

to, co působí vidění — podle výkladu ve spise O duši (viz před­

(srov. dále ve spise O dlouhověkosti a krátkověkosti, 3.—5. kap.).

chozí p o z n . ) je tento p o h y b vyvoláván barvou těles.

K d y b y tedy světlo v e tmě zhasínalo, b y l o b y o h n ě m ( „ t e p l é " a „ s u c h é " ) a tma by byla j e h o protivou ( „ s t u d e n é " a „ v l h k é " ) .

co u duše vnímá — tj. její vnímavá složka.

Avšak ani světlo, ani t m a nemá t y t o vlastnosti. Podle dalšího výkladu v 3. kapitole je světlo sice „ p ř í t o m n o s t í něčeho ohni­

a čich z ohně — ve shodě s p o d á v a n ý m výkladem zde Aristoteles

v é h o " v průhledném prostředí, ale z t o h o nevyplývá, že mu mají

koriguje svůj názor ze spisu O duši ( I I I , 1), kde tvrdí, že čich je

náležet i kvality „ o h n ě " . (Srov. výklad ve spise O duii I I , 7 ) .

„z o b o j í h o " , tj. ze vzduchu a z v o d y .

„Jako

když někdo..." — překlad je

převzat z výboru

ZPM,

Co je totiž čich... pochází z ohně — argument, který Aristoteles

s. 96 n.

předkládá v těchto d v o u větách, je pouze zkratkovitě naznačen

kteří mají krev — Aristoteles dělí živočichy na „ k r e v n a t é " ( t j .

myšlenky Aristotelovy teorie vnímání (srov. výše ve spise

a j e h o smysl není zcela jasný. První věta se opírá o ústřední mající červenou krev — savci, ptáci, ryby, plazi aj.) a „ b e z k r v é " (ti, kteří ji nemají — např. měkkýši, korýši, h m y z ) . Rozlišení těchto d v o u skupin o d p o v í d á zhruba n o v o v ě k é m u dělení na obratlovce a bezobratlé. P o d r o b n o u klasifikaci něko­ lika set živočišných druhů obsahuje Aristotelovo dílo O zkou­ mání

živočichů.

nerozumné je mínění — podle Alexandra z Afrodisiady je zastá­ vali někteří řečtí matematici.

0 duši I I , 5—12). Smyslové ústrojí musí mít podle Aristotela již před uskutečněním vjemu m o ž n o s t připodobnit se vníma­ nému předmětu. Možnost připodobnění ukazuje na částečnou p o d o b n o s t mezi tímto

předmětem

a s m y s l o v ý m ústrojím.

Současně je tu však nutná i částečná nepodobnost, n e b o ť v j e m vzniká působením vnímaného předmětu a působit na sebe m o h o u j e n věci s protivnými vlastnostmi. Druhou v ě t o u Aristoteles poukazuje pouze na první stránku uvedeného vztahu, tj. na přítomnost shodné látky v č i c h o v é m

448

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

ústrojí i v j e h o předmětu (pachu). Výpary totiž Aristoteles dělí (ve

spise Meteorologika) na vlhké (pára) a suché

vnímatelného tvaru skutečné věci (v ní je tento tvar reálně

(dýmné).

neodlučitelný od látky a vzhledem ke své smyslové p o d o b ě má

Pachy by tedy patřily k výparům druhé skupiny. Jak p o t o m

ráz pouhé možnosti, tj. v ě c může působit na smyslové ústrojí

m o h o u působit na smyslové ústrojí, které má b ý t z „ o h n ě " ,

a v y v o l a t skutečný vjem), a dále činnost smyslového ústrojí,

a proto rovněž „ s u c h é " ? Částečnou o d p o v ě d n a tuto otázku dává

které „ p ř e j í m á " (vlastně: zpodobuje) onen tvar, ale bez látky.

teprve další výklad v 5. kapitole, podle něhož suché látky j s o u

Po stránce činnosti je tedy skutečnost vnímaného předmětu

čichatelné jen tehdy, jsou-li rozpuštěny ve vlhkém prostředí, tj.

a vnímajícího smyslu různá.

ve v o d ě nebo vzduchu. Ztotožňování pachu s výparem proto Aristoteles v této další kapitole odmítá.

Ve zmíněném spise jsme vysvětlili... — další odkaz na spis O duši (III, 7).

které je blízko mozku — základní funkci mozku spatřuje Aristo­ teles v ochlazování látek, které vlivem přirozené tělesné teploty

je společnou přirozenosti — k v ý z n a m ů m slova „ f y s i s " („přiro­

stoupají v těle vzhůru. Mozek tedy vyrovnává účinky nejteplej-

z e n o s t " ) srov. výše na s. 130 (první p o z n . ke s. 59).

šího tělesného ústrojí — srdce (0 částech živočichů I I , 6 — srov. dále ve spise 0 spánku a bdění, 3). Na rozdíl od pýthagorovce

není odloučeně pro sebe — tj. j d e o jednu stránku věci, o vlast­

Alkmaióua, který j i ž vytušil skutečné funkce t o h o t o ústrojí,

nost, která není od konkrétní podstaty reálně

Aristoteles nepřipisuje mozku v procesu vnímání žádnou přímou účast. Na smyslové orgány působí mozek podle Aristotela pouze tím, že je ochlazuje (teprve ochlazené ústrojí čichu může podlé­ hat působení „ t e p l é " a „ s u c h é " složky pachu) a udržuje jejich vlhkost (viz následující větu v textu). chuije druh smyslu hmatového — podřazení chuti hmatu vysvět­ luje Aristoteles již ve spise 0 duši ( I I I , 12). Zde mu umožňuje převést pět smyslů na čtyři „ p r v k y " .

Řekli jsme již... v jakém smyslu se od něho liší — odkaz na I I . a I I I . knihu spisu 0 duši ( I I , 7—8; I I I , 1—2, 8 ) . Tato věta se opět týká ústředních myšlenek Aristotelovy teorie smyslového Podle této teorie „skutečná činnost vnímatelného

předmětu a skutečná činnost vnímajícího smyslu jsou jednou skutečností", ačkoliv „ j e j i c h b y t í j e r ů z n é " ( 0 duši I I I , 2). Tzn.:

smyslová p o d o b a vnímaného předmětu (např. barva,

j a k ji

vnímáme)

je

zároveň

se uskutečňuje

uskutečněním

až v aktu vnímání,

příslušné

*•*

pýthagorovci

nazývali

povrch

barvou

—

oddělitelná.

podrobnější

zprávy

o t o m t o pýthagorovském pojetí barvy nemáme. Je pouze známo, že výrazem „ c h r o a " (barva) b y l v této škole skutečně zpravidla míněn povrch těles. maji účast na barvě — výrazu „ m e t e c h e i n " (mít účast) používal často Platón v souvislosti se svou naukou o ideách. Konkrétní věci smyslově vnímatelného světa existují totiž podle Platóna pouze tím, že „ m a j í ú č a s t " na existenci v ě č n ý c h idejí. Aristote­

ve spise 0 duši — odkaz na I I . knihu t o h o t o spisu ( 7 . — 1 1 . kap.).

poznání.

449

POZNÁMKY

smyslové

který

mohutnosti

(zraku). Po této stránce je skutečnost vnímaného předmětu totožná se skutečností vnímajícího smyslu. Vnímání je však současně společným projevem d v o u činností: je to činnost

les přejímá tento výraz od svého učitele, ale dává mu odlišný v ý z n a m , odpovídající j e h o vlastní filozofické k o n c e p c i : slovo „ m e t e c h e i n " u něho vyjadřuje pouze vztah mezi podstatou a jejími vlastnostmi. barva je na vnější mezi — tj. na vnější mezi tělesa, které je takto zbarveno. Ta je současně i „ m e z í průhledného", n e b o ť odděluje těleso od průhledného prostředí, které je obklopuje. tak se stejně stává, že... jsou bílá a černá—černá barva je podle Aristotela „ n e d o s t a t k e m " barvy bílé (srov. dále ve 4. kapitole). jak mohou vznikat — další výklad se týká vzniku „ p r o s t ř e d n í c h " barev, tj. všech m i m o bílou a černou, které j s o u v Aristotelově pojetí j a k o „ d o k o n a l é p r o t i v y " mezi barvami od sebe nejvíce

450

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

451

POZNÁMKY

vzdáleny a představují tak krajní druhy rodu „ b a r v a " . Aristote­

Starodávné

les se zde zabývá čtyřmi odlišnými hypotézami, přičemž třetí

třetí hypotézy, podle níž j s o u barvy totožné s jistými druhy

z nich — Empedokleův výklad, podle něhož j s o u barvy v ý r o n y ,

výronů ( „ a p o r r o a i " ) vycházejících z těles. Stoupenci t o h o t o

a o b d o b n o u nauku Démokritovu — výslovně odmítá. První

názoru byli Empedoklés (srov. výše v 2. kapitole) a Démokritos.

tvrzení...

—

následující

odstavec

přináší

kritiku

z uváděných hypotéz přejímá Aristoteles od j i n ý c h řeckých myslitelů, jejichž j m é n a však neuvádí ( „ n ě k t e ř í " ) : podle ní

jak neviditelnou velikost, tak také nevnímatelný čas — jednotlivé

vznikají prostřední barvy položením bílých a černých částic

částice bílé a černé barvy, jejichž položením vedle sebe vzniká

vedle sebe (na způsob mozaiky nebo směsi). Druhá a čtvrtá

podle prvé h y p o t é z y barva prostřední, musí b ý t tak malé, aby

hypotéza j s o u zřejmě výsledkem vlastních úvah Aristotelových:

b y l y neviditelné; v o p a č n é m případě by totiž b y l y vnímány

podle druhé vznikají prostřední barvy položením krajních barev

j a k o bílé a černé a nemohl by vzniknout vjem prostřední barvy.

přes sebe, podle čtvrté jejich dokonalým smíšením (sloučením).

První hypotéza může b ý t dále podle Aristotela oprávněná j e n tehdy, skládá-li se čas z tak malých úseků, že je nelze vnímat,

Bílé a černé... — následující odstavec je věnován výkladu první

tj. že v nich není m o ž n o rozlišit jednotlivé fáze měnících se

hypotézy o vzniku barev.

vjemů. T o t o tvrzení se opírá o názor, že smysl nemůže současně vnímat d v a odlišné předměty, např. bílou a černou barvu

je určen poměrem — tj. číselným poměrem mezi p o č t y o b o u základních složek (částic bílé a černé barvy), které jsou položeny vedle sebe. Slovo „ l o g o s " , které zde znamená číselný poměr, má u řeckých filozofů ještě m n o h o dalších v ý z n a m ů (u Aristotela značí především řeč nebo jednotlivý j a z y k o v ý v ý r a z ) . v nesouměřitelném nadbytku — výrazy „nesouměřitelný nadby­ t e k " a „nesouměřitelný nedostatek" míní Aristoteles poměry iracionálních čísel. Ř e c k é úvahy o těchto číslech vycházely ze zjištění, že úhlopříčka čtverce je „nesouměřitelná" ( „ a s y m m e t r o s " ) s j e h o stranou.

předměty může smysl podle Aristotela vnímat j e n postupně, p o p ř . střídavě. K d y b y se tedy střídání vjemů dělo ve smyslově rozlišitelných intervalech, t j . t a k o v ý c h , které by umožňovaly rozeznat jednotlivé vjemy, opět by b y l y vnímány pouze bílé a černé částice, a nikoli výsledná „ p r o s t ř e d n í " barva. jednotlivé... pohyby — tj. p o h y b y , jimiž vnímatelné tvary sku­ tečných věcí (např. barva) působí na odpovídající smysly. TJ hmatu a chuti se přenášejí t y t o p o h y b y do smyslového ústrojí přímým d o t y k e m , u ostatních smyslů probíhají v prostředí, které je mezi v n í m a n ý m předmětem a vnímajícím smyslem.

jako souzvuky tónů — toto přirovnání se opírá o skutečnost, že v hudbě j s o u jednotlivé akordy charakterizovány určitým p o ­ měrem mezi výškami d v o u tónů (oktáva = 2 : 1 , kvinta = 3 : 2, kvarta = 4 : 3 ) .

(Aristotelovo zdůvodnění je podáno dále, v 7. kapitole). Odlišné

Právě takové „ s n a d n o vyjádřitelné"

poměry malých čísel j s o u podle předkládané hypotézy vlastní příčinou příjemnosti vjemu i u barev. určité uspořádáni — to znamená, že ve všech částech barvy musí b ý t základní složky ve stejném poměru. Jestliže se poměry těchto složek v různých částech liší, pak barva není „ č i s t á " .

(Srov. výše ve spise O duši I I , 7, 11). ještě později — Aristotelův výklad je p o d á n v 7. kapitole t o h o t o spisu. Předpokládejme však... — věta uvádí čtvrtou hypotézu o vzniku barev. ve výkladu O míšení — pravděpodobně odkaz na 10. kapitolu I. knihy spisu O vzniku a zániku, kde Aristoteles p o d á v á ze­ vrubný výklad míšení, resp. směšování ( „ m i x i s " ) .

Jiný spočívá v tom.... — věta uvádí výklad druhé hypotézy

v nejmenši části — t j . v jednotliviny ( „ a t o m a " ) stejného druhu.

o vzniku barev.

T a k lze např. skupinu lidí dělit až po jednotlivé o s o b y . Dělení

452

453

POZNÁMKY

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

je v t o m t o smyslu omezeno u živých bytostí, z nichž každá je

podle této n á m i t k y možná, k d y b y chuťová kvalita měla svůj

podle Aristotela samostatným celkem — „ p o d s t a t o u " . Jedno­

p ů v o d pouze v e v o d ě .

tlivé neživé věci, pokud se skládají z nepřetržitého sledu dílů j e d n o h o druhu (např. nějaké množství v o d y ) , j s o u však v Aristo­

Proto mnoho starých badatelů — podle Alexandra z Afrodisiady

telově pojetí „v m o ž n o s t i " dělitelné na íásti stále menší a přitom

se tato zmínka týká Anaxagora a Métrodóra z Lampsaku.

druhově stejné. T a k o v é složky se proto m o h o u podle Aristotela mísit j e n dokonale, neboť se neskládají z nedělitelných ěástí,

především v rostlinách — neboť rostliny tkví svými kořeny přímo

které by si plně zachovaly původní vlastnosti (viz další výklad

v zemi, v níž je podle předchozího výkladu „ p r á v ě tak m n o h o

v odstavci).

chutí j a k o v p l o d e c h " .

ve výkladu O míšeni — viz předposlední poznámku k předchozí

přirozenost ohně je suchá — srov. výše ve spise O vzniku a zá­

stránce.

niku I I , 1—2.

pojednáme později — výklad je podán dále v 5. a 6. kapitole

ve výkladu O prvcích — odkaz na právě uvedené kapitoly I I . kni­

tohoto spisu.

hy spisu O vzniku a zániku.

ve spise O duši — odkaz na 8. kapitolu I I . knihy t o h o t o spisu.

jako s rozjímavým pozorováním — Aristotelův příměr se

opírá

o výklad z I I . knihy spisu O duši (5. kap., srov. výše v t o m t o o pachu a chuti — kratší výklady o čichu a chuti p o d á v á Aristote­

svazku, s. 233). Podle t o h o t o výkladu se slova

les také ve spise O duši ( I I , 9—10). T a m j s o u však zaměřeny na

( „ d y n a m i s " ) užívá v souvislosti s duševními schopnostmi ve

problematiku těchto smyslů samých, kdežto nyní j d e o zkoumá­

d v o j í m v ý z n a m u : v prvém j d e o p o u h o u přirozenou možnost

ní předmětů, které j s o u čichem a chutí vnímány (pach, chuť

něco si osvojit (tak n e v ě d o m ý člověk může učením získat vědo­

j a k o předmět chutnání; řečtina přesně rozlišuje mezi takto

mosti), v druhém o již osvojenou schopnost k nějaké činnosti

pojatou chutí — „ c h y m o s " — a chutí j a k o s m y s l e m — „ g e u s i s " ) .

(např. poznatky získané učením uschopňují k přemýšlení o pro­

„možnost"

blémech příslušného o b o r u ) . Možnost užívat smyslů ke skutečné činnosti je v Aristotelově pojetí již od samého narození tako­

v jiném předmětu — nositelem pachu je podle dalšího výkladu ve

v o u t o osvojenou schopností (mohutností), tj. nemusí se teprve

4. a 5. kapitole v o d a nebo vzduch, nositelem chuti však pouze

vytvářet v procesu nějakého učení.

voda. jistým druhem hmatu — srov. výše

poslední pozn.

ke s. 332.

**°

ve výkladu O vzniku — předloženou otázkou se Aristoteles zabývá ve spisech O vzniku živočichů ( I I I , 11; I V , 8) a O vzniku

všeobecnou

semennou látkou — k výrazu

„panspermia"

srov.

a zániku ( I , 5).

výše na s. 133 (druhou pozn. ke s. 60). t>e vnějších tělesech — tj. v neživých věcech, které j s o u vně živých z jiné její ěásti — tj. ze „ z á r o d k u " odlišné chuti.

bytostí.

která je přijímána jako potrava — Aristoteles tu má pravděpo­

proto se všechny... živí sladkým — sladkost připisuje Aristoteles

dobně na mysli především rostliny, které se podle svého druhu vyznačují odlišnou chutí, i k d y ž kořeny přijímají tutéž v o d u (srov. další výklad v textu). T a k o v á odlišnost chuti by nebyla

především tuku, který je lehký, a proto při trávení podléhá nejsnáze působení tělesného tepla (srov. v dalších odstavcích a ve spise O dlouhověkosti a krátkověkosti, 5).

454

POZNÁMKY

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNÍ

455

skořepatých — termínem „ s k o ř e p a t í " ( „ o s t r a k o d e r m a " ) označu­

plavalo nahoře — míní se: při p o h y b u potravy v žaludku.

je Aristoteles „ b e z k r v é " živočichy, kteří mají „ m ě k k ý v n i t ř e k " a „ t v r d ý , nepromačknutelný, ale odlomitelný p o v r c h " (O zkou­

Máme totiž sedm druhů obojího... — t o t o tvrzení a j e h o vztah k připojenému v ý č t u bývají interpretovány různě. V ý č e t totiž

máni živočichů I V , 1). Do této skupiny řadí především mlže

obsahuje o s m barev a rovněž tolik chuti. U krajních barev

a plže.

a chutí je přitom naznačena jistá příbuznost, popř. totožnost mezi členy čtyř dvojic (barvy: bflá — žlutá, černá — šedá;

ačkoliv nedýchají — výraz „ d ý c h a t " ( „ a n a p n e u e i n " ) vyhrazuje

chuti: sladká — mastná, hořká — slaná). K d y b y šlo ve všech

Aristoteles pouze pro činnost plic (srov. dále ve spise O dý­

těchto případech o totožnost, b y l o by druhů pouze šest. Z barev

cháni, 1).

je zřejmě nutno vyloučit šeď (odrůda černi) a z chutí slanost, kterou Aristoteles podřazuje hořkosti (srov. o b d o b n ý v ý č e t ve

je v ni suchost — mořská v o d a obsahuje soli, které jsou „ j i s t ý m

spise 0 duši I I , 10, kde slaná chuť není uváděna). Žlutá barva

druhem z e m ě " , tj. „ s u c h é h o " prvku (srov. výše ve 4. kapitole).

pak nemůže b ý t totožná s bílou a sladká chuť s mastnou: pří­ buznost mezi druhy v těchto dvojicích je pravděpodobně třeba

louhová látka — výrazem „ n i t r o n " označovali Ř e k o v é různé

chápat v t o m smyslu, že se často vyskytují na t ý c h ž předmě­

přírodní látky, jejichž roztoky působily j a k o louh. B y l y to

tech (srov. třetí poznámku k této stránce).

zřejmě směsice solí s vyšším podílem potaše nebo některých sloučenin sodíku. Bližší údaje o látce, kterou zde má Aristote­ les na mysli, n á m chybí, i k d y ž je několikrát zmiňována i v ji­

za hmotné — zrakové, sluchové a čichové vjemy vznikají podle

n ý c h Aristotelových dílech, zvi. ve spise Meteorologika.

názoru uvedených myslitelů nikoli tím, že by smyslové ústrojí b y l o drážděno p o h y b e m prostředí, nýbrž p ř í m ý m d o t y k e m růz­

To dokazuje olej — tj. olej, který lze získat z louhové látky, má

n ý c h atomů, které j a k o „ v ý r o n y " vycházejí z vnímaného před­

j i n ý pach než olej ze solí. Zmínka o získávání oleje ze solí je

mětu a působí na vnímající čidlo.

i ve spise Problémy ( X X I I I , 36), o jehož dochované p o d o b ě se však předpokládá, že vznikla až ve 3. století př. n. 1. (původní

o společných předmětech všech smyslů — srov. výše poslední pozn.

Aristotelův text b y l v této době pravděpodobně doplněn ně­

ke s. 328. Aristoteles odmítá názor, podle něhož lze např. odliš­

kterým ze žáků Theofrastových).

nost zrakových vjemů vysvětlovat působením atomů různého tvaru. Tvar (v geometrickém smyslu) patří podle Aristotela k společným předmětům zraku a hmatu, a to nezávisle na své velikosti: proto nemůže b ý t ztotožňován s „ v l a s t n í m předmě' t e m " zraku, tj. s barvou. hladké... drsné... tvary — opět se míní vlastnosti atomů. tvar... jinému tvaru... protivný není — k Aristotelovu pojetí pro­ tiv ( „ e n a n t i a " ) srov. výše na s. 141 (druhá pozn. ke s. 73). Argu­ mentace v textu se opírá o užší pojetí „ d o k o n a l é p r o t i v y " . ve Zkoumáni rostlin — tento spis se n á m nedochoval. Pojednání O rostlinách, které zahrnul I. Bekker do svého souborného vydá­ ní Aristotelových děl, je prokazatelně pozdější — j e h o autorem je pravděpodobně Níkoláos z Damašku ( 1 . stol. př. n. 1.).

*"

které obsahuji více vody — smysl tohoto tvrzení je zřejmý z před­ chozího výkladu: v o d a „ v y m ý v á " a váže suché látky, jejichž „ č i š t ě n í m " ve vzduchu by jinak vznikl silnější pach. dýmný výpar — srov. šestou poznámku ke s. 332. A k tomuto názoru... když je řeč o pachu — o t o m t o tvrzení se ně­ k d y soudí, že není v textu uvedeno na správném místě. R o z p o r s obsahem předchozí v ě t y ( „ n ě k t e ř í " — „vlastně v š i c h n i " ) je však pouze zdánlivý. Z dalšího výkladu vyplývá, že v prvé větě je míněn „ d ý m n ý v ý p a r " , kdežto v druhé „ v ý p a r " v šir­ ším smyslu, tj. včetně páry. „Kdyby se všechno..." — srov. překlad v ZPM, s. 59.

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

456

457

POZNÁMKY

zemi jistého druhu — tj. „ s u c h é " částice sazí.

k podpoře hrudi — není zde míněna p o d p o r a v mechanickém smyslu, nýbrž ochlazování srdce, podporující činnost tohoto hlavního ústrojí (podrobně je to vysvětleno

jak jsme řekli svrchu — srov. začátek této kapitoly.

0 někteří tvrdi — zřejmě namířeno proti Platónovu výkladu v dia­

jakoby pobočným vchodem — „ p a r o d o s " b y l v řeckých divadlech

logu Timaios (srov. u v . překlad, s. 95).

vedlejší v c h o d na scénu, kterým vstupovali pouze představitelé méně v ý z n a m n ý c h rolí. T í m t o výrazem chce Aristoteles nazna­

řadu, která odpovídá chutím — podle výkladu, který je podán

čit, že nozdry maji vzhledem k vlastnímu účelu dýchání pouze

v dalších odstavcích, j s o u t y t o pachy v ž d y spojeny s potravou,

druhotný v ý z n a m (srov. dále ve spise 0 dýchání, 7 ) .

a proto i s její chutí. Strattis — méně známý představitel staré

dále ve spise

dýcháni).

attické

nazývají

komedie,

medovými

mravenci

—

v

orig.

,,(s)knipes".

Podle

Aristotelových zmínek ve spise 0 zkoumáni živočichů ( I V , 8;

který ve svých dílech často útočil právě proti Eurípidovi. Z j e ­

V I I I , 3; I X , 9) j e to druh hmyzu, který se skrývá p o d kůrou

ho komedií se dochovalo pouze několik zlomků.

stromů a živí se obdobně jako včely. Zpravidla se soudí, že Aristoteles měl na mysli nějaký druh mravenců, ale nelze vy­

vynucuji si... návykem—jinými slovy: vůně příjemná „o s o b ě "

loučit ani možnost jiného výkladu.

nemůže změnit chuť potravy k lepšímu. Častým spojováním takové vůně s určitou chutí však vzniká návyk (lze říci: p o d ­

purpuroví hlemýždi — tj. nachovci — plži, z nichž se získávalo

míněný reflex), a příjemný pocit se spojuje i s příslušnou p o ­

purpurové barvivo.

travou. 147

je vlastni jen člověku — předpokládá se, že Aristoteles při tom­

lichý počet má vždy střední jednotku — každé liché číslo lze vy­ jádřit součtem tvaru n + 1 + n.

to tvrzení vycházel z poznatku, že u žádného živočicha není patrné vyhledávání vůní pro ně samy.

potrava musí být složená — tj. musí obsahovat všechny čtyři prvky, v prvé řadě „ s u c h é " složky zemité povahy (srov. dále

chorobná prouděni — tj. rýmu.

v textu).

k podpoře jejich zdraví — pachy j s o u totiž podle Aristotela spo­

přebytky potravy — slovo „ p e r i t t ó m a " má u Aristotela několik

j e n y s teplem (srov. výklad v dalším odstavci), a proto zame­

příbuzných významů. V nejširším smyslu znamená přebytek,

zují nadměrnému ochlazení krve v okolí mozku. Zdraví Aristo­

popř. zbytek, který vzniká při vzájemném působení d v o u smě­

teles charakterizuje j a k o správný poměr mezi tělesným teplem

sí, nejsou-li všechny složky jedné

a chladem (Topiky V I , 2, 6; Fysika V I I , 3 ) .

druhé (srov. dále ve spise O dlouhověkosti a krátkověkosti, 3 ) .

z nich

protivné

složkám

V příbuzném významu je tento výraz užíván j a k o souhrnný ne u vSech tvorů — srov. druhou poznámku ke s. 342.

název pro tělesné tekutiny ( „ v ý m ě š k y " — srov. 5. kapitolu téhož spisu). K o n e č n ě je j í m označován (jako v textu) i výmě-

a u těch, kteří... — tj. u ptáků. K a ž d ý živočich je podle Aristo­

tek, tj. „ p ř e b y t e k " nestrávené potravy.

tela složen ze všech čtyř prvků, ale jeden prvek má v ž d y pře­ vahu. Převažujícímu prvku o d p o v í d á také prostředí, v němž

s větrným výparem — o „ v ě t r n ý c h v ý p a r e c h " se Aristoteles

jednotlivé r o d y žijí (ptáci — vzduch, r y b y — v o d a , atd.). Srov.

zmiňuje také ve spise Meteorologika.

dále ve spise O dýcháni, 14.

vzduchu, který pro svoji teplotu stoupá vzhůru. T y t o „ v ý p a -

Označuje tak proudění

458

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

POZNÁMKY

r y " j s o u v Aristotelově pojetí ovsem odlišné od páry (srov.

459

kteří uznávají nedělitelné velikosti — tj. pro stoupence atomismu.

šestou poznámku ke s. 332), i k d y ž i o n y musí b ý t řazeny k v ý p a r ů m v l h k ý m ( v z d u c h je „ t e p l ý a v l h k ý " prvek). I v této části textu je pach zřetelně odlišován od výparu ( „ v ě t r n é h o " ) :

**•

v pojednáni 0 pohybu — odkaz na V I . knihu spisu Fysika ( 1 . — 2 . kap.).

proud vzduchu je pouze činitelem, který přibližuje pach k či­ c h o v é m u ústrojí.

musi... být na polet omezeno — Aristoteles zde vychází ze svého

Jestliže se každé těleso děli neomezeně — srov. výše poslední p o ­

nili výše v poslední poznámce ke s. 336. Věci, které se skládají

známku ke s. 336.

z nepřetržitého sledu dílů j e d n o h o druhu, j s o u podle Aristotela

pojetí dělitelnosti nepřetržitých veličin, o němž jsme se již zmí­

sice stále dělitelné na menší části, ale p o č e t skutečně získaných

ěinitelem, který působí vnímání — srov. výše

druhou

poznámku

ke s. 333. všechny se nazývají podle toho...

nost druhově odlišných předmětů, která je omezena pevně sta­ novenými členy krajními, je p o č e t jejich složek podle Aristo­

— řecký výraz

„aisthéton"

( „ p ř e d m ě t v n í m á n í " , doslova: „ v n í m a t e l n é " ) j e odvozen o d slovesa „aisthanesthai" (vnímat) a souvisí tak i se slovem „aisthésis" (vnímání). Nemůže se přece skládat z matematických prvků — věta míří proti pýthagorovskému učení, podle něhož podstatou a příčinou všech věcí j s o u matematické předměty (čísla, čáry, plochy a p o d . ) . Silný vliv této teorie se projevuje i v pozdních Plató­ n o v ý c h dialozích, zvi. v Tímaiovi. Obě příbuzné koncepce (pýthagorovskou a platónskou) Aristoteles odmítá a podro­ buje kritice (srov. Metafysiku I, 8—9; X I I I , 2 n n . ) . ...není-li to spojeno se smyslovým vnímáním — názor, že „ b e z vnímáni nemůže nikdo nic poznat ani c h á p a t " (0 duši I I I , 8) patří k základním myšlenkám Aristotelovy koncepce poznání. Protichůdné stanovisko zastával v této otázce Platón se s v ý m učením o tzv. rozpomínání (anamnésis). Podle j e h o výkladu (dialog Menón) jsou rozumu j i ž vrozeny ve skryté formě všech­ ny dostupné poznatky, neboť duše j i c h nabyla předem ve světě idejí: poznání je p o u h ý m rozpomínáním na t o , co člověk vlast­ ně ví, ale rozmanitost a proměnlivost smysly vnímaného světa mu to zastírá. Aristoteles je r o z h o d n ý m odpůrcem t o h o t o ře­ šení, které je úzce spojeno s P l a t ó n o v ý m přesvědčením o existen­ ci říše v ě č n ý c h idejí, a podrobuje je zásadní kritice. (Srov. Druhé analytiky I, 1; I I , 19; a dále ve spise 0 paměti a vzpo­ mínání.)

částí bude v ž d y omezený, tj. nikoli nekonečný. Jde-Ii o posloup­

tela rovněž v ž d y konečný, j a k je to podrobně zdůvodňováno v Druhých analytikách ( I , 1 9 — 2 2 ) . ...v

neomezeně mnoho

nestejných

a

v

omezeně mnoho

stejných

ěásti — smysl celé v ě t y je zřejmý z údajů, které j s o u uvedeny v předchozí p o z n á m c e : nepřetržitý celek lze dělit na stále menší ( „ n e s t e j n é " ) části, tj. na poloviny, pak na čtvrtiny atd.; uvažujeme-li rozdělení celku na skutečné části, je jejich pří­ t o m n ý p o č e t v ž d y omezen (dvě p o l o v i n y . . . tisíc tisícin apod.). že to... je různé — velmi malé části smyslových předmětů j s o u podle podávaného výkladu vnímatelné j e n „ v m o ž n o s t i " (jako součást celku), avšak „ v e skutečnosti" (reálně oddělené od celku) vnímání zpravidla unikají. a rovněž nerozlišujeme tón... — za nejmenší interval („diathesis") se v řeckých hudebních teoriích považovalo nejčastěji rozpětí, které je dáno půltónem nebo čtvrttónem. Smysl Aristo­ telova tvrzení lze blíže osvětlit takto: strunu monochordu zná­ zorněme úsečkou AS. Nejmenšímu intervalu pak na této čáře odpovídá úsek CD. Jakýkoli tón, který vznikne dotknutím struny v nějakém b o d ě E, ležícím v úseku CD, se j i ž v hudbě neuvažuje a někdy ho nejsme ani schopni přesně rozlišit od tónů krajních (C nebo D):

460

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

POZNÁMKY

461

Nezávisle na t o m je však rozpětí nejmenšího intervalu vytvá­

dělitelný v části — v o d a a v z d u c h (prostředí, která j s o u nositeli

řeno nepřetržitým sledem stále vyšších (popř. nižších) t ó n ů ,

zvuku a pachn) se podle Aristotela neskládají z reálně odděle­

které odpovídají posloupnosti b o d ů na úsečce CD.

n ý c h částic (jsou nepřetržité). P o h y b , který směřuje ke smyslo­ v é m u ústrojí, v nich může probíhat postupně, a dělit se tak

jedním, nebo druhým způsobem — tj. b u ď působením „ v ý r o n ů " (teorie E m p e d o k l e o v a a Démokritova), nebo p o h y b e m prostře­ dí (názor Aristotelův).

na jednotlivé fáze. po jedné stránce totéž, po druhé však nikoliv — smyslové ústrojí každého člověka zde přichází do styku s jinou částí prostředí

později než otřes — míněn je zde pravděpodobně zrakový v j e m

( „ n e v n í m á se t o t é ž " ) , které však má v daném prostoru všude kvalitu stejného druhu ( „ v n í m á se t o t é ž " ) .

úderu, j í m ž je daný zvuk vyvoláván. Někteří však i zde vidi obtiž — stoupencem dále uváděného ná­ A zdá se asi odůvodněně — Aristoteles zde souhlasí s E m p e d o -

zoru b y l podle

kleem pouze v t o m , že světlo se šíří v prostředí postupně. Ne­

fista Gorgiás (Aristotelovo autorství je u t o h o t o díla velmi

uznává však Empedokleův názor, že světlo má místní p o h y b , tj.

sporné).

spisn

O Mellisovi, Xenofanovi a

Gorgiovi

so­

že je proudem pohybujících se částic ( „ v ý r o n ů " ) . Podle Aristo­ tela je světlo pouze postupnou změnou „průhledného prostře­ d í " samého. (Srov. 7. kapitolu spisu O duši I I ; a výše na s. 333).

co dopočtu... co do druhu — srov. předminulou poznámku. Vý­ razem „ c o do p o č t u r ů z n é " je zde vyjadřováno, že j d e o jednotli­ vé (reálně o v š e m související) části prostředí, které ve svém

aniž postupně vznikají — j i n ý m i slovy:

příslušný p o h y b pro­

souhrnu představují určitý p o č e t jednotek.

středí začíná působit na smyslové ústrojí naráz, v j e d n o m oka­ mžiku, který nemá povahu časového úseku (k sebemenšímu úseku času má se okamžik stejně j a k o bezrozměrný b o d k úseč­ ce, která je j í m ohraničována). Vnímat začínáme až tehdy, k d y ž k podráždění smyslového ústrojí již došlo.

bez tělesa — tj. vlastní předměty vnímání nemohou b ý t bez skutečné věci, jejímiž jsou vlastnostmi, a nelze je vnímat b e z prostředí, v němž probíhá p o h y b dráždící smyslové ústrojí. není druhem pohybu — srov. třetí poznámku ke s. 350.

při přeměně hlásek — nasloucháme-li něčímu hlasu zdálky nebo v nepříznivých podmínkách, postřehujeme často jednotlivá

s

slova v deformované p o d o b ě .

s. 287 (čtvrtou poznámku ke s. 206).

poměru, jaký je

mezi

stejnými

věcmi

—

Aristoteles

rozlišuje

kvalitativní

změnou

a

s

místním pohybem — srov.

výše

na

z uvedené příčiny — srov. text, kterého se týká předminulá p o ­

tři r o d y vztahů: 1. číselné (vztah násobku, stejnost, p o d o b n o s t ,

známka. Výraz „ l e d a " ( „ p l é n " ) m á zde pravděpodobně osla­

t o t o ž n o s t ) ; 2. mezi č i n n ý m a trpným (např.: zahřívající — zahří­

b o v a t smysl v ě t y tak, aby nebyl zcela v y l u č o v á n druhý z mož­

v a n é ) ; 3. mezi věcmi, z nichž jedna se „o s o b ě " vztahuje k dru­

n ý c h výkladů (postupné šíření — šíření naráz). K d y b y t o m u

hé, ale ta se k ní takto nevztahuje (míra — měřitelné, vědění —

tak nebylo, Aristotelovo tvrzení by odporovalo j i n ý m místům

věditelné, vnímání — vnímatelné). T a k vnímání j e „ o s o b ě " vztaženo ke s v ý m předmětům (je v ž d y vnímáním něčeho), ale o n y j s o u na n ě m reálně nezávislé (srov. Metafysiku V, 15; a Ka­ tegorie, 7).

t o h o t o spisu, kde se připouští, že světlo se šíří postupně (srov. text, kterého se týká třetí poznámka ke s. 350) a že zrakový vjem je vyvoláván j i s t ý m na s. 332).

pohybem

prostředí

(srov.

výše

462

353

463

POZNÁMKY

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

kdykoli již vytvářejí směs — tj. „ d o k o n a l o u s m ě s " , v níž jsou

ve spise Fysika ( I V , 10—14). Čas je Aristotelem definován j a k o

plně sloučeny všechny části původních složek (srov, čtvrtou

„ č í s l o p o h y b u podle řádu následování". Jinými slovy: s pohy­

hypotézu o vzniku barev v 3. kapitole).

b e m je neoddělitelně spojeno to, že lze v něm rozlišovat jed­ notlivé, po sobě j d o u c í fáze a měřit ( „ p o č í t a t " ) j e h o trvání

leho krajní meze jsou protivné — tj. t o , co náleží k j e d n o m u rodu

a rychlost — tato „ p o č í t a t e l n o s t " , „počítatelné č í s l o " p o h y b u

(srov. na s. 141 p o z n . ke s. 73). T a k lze např. smísit dva druhy

se právě nazývá „ č a s " (srov. také výše na s. 162 první pozn. ke s.

barev (rod „ b a r v a " ) .

126). V ě d o m í času je proto vyhrazeno lidskému rozumu, n e b o ť pouze on je schopen počítat: čas lze ovšem postřehnout j e n

leda nahodile — spojení d v o u předmětů různého rodu není ni­ k d y takového rázu, aby se při t o m přetvořily jejich podstatné stránky v n o v ý celek, který b y b y l „ o s o b ě " j e d n o t n ý . Takové předměty se spojují j e n nahodile, tj. o b a m o h o u náležet j a k o „nahodilé vlastnosti" něčemu dalšímu — např. hudební nástroj

tehdy, je-li sledován nějaký p o h y b , ať j i ž „ v n ě j š í " — mimo člo­ věka — , nebo „ v n i t ř n í " , např. proces vlastního myšlení. K d y b y tedy některé úseky času b y l y naprosto nevnímatelné, zname­ nalo by t o , že by v této době nemohlo docházet ani k vnímání a myšlení a člověk by tak neměl ani v ě d o m í o sobě samém.

může b ý t bílý a současně v y d á v a t určitý tón (srov. v Metafysiee V, 6; a výše poslední poznámku ke s. 328).

Oddělme tedy úsek CB... — smysl podávaného argumentu lze reprodukovat takto: Předpokládejme, že vnímaný předmět se

355

co do poltu... co do druhu — k prvnímu výrazu srov. výše

skládá z úseků tak nepatrných, že je nelze vnímat. Na pravém

poznámky ke s. 351. Skutečný vjem se týká v ž d y jednotlivé­

kraji úsečky AB bude takovou částí úsek CB. Jestliže čas, po

ho předmětu (např. bílé barvy j e d n o h o tělesa), uvažujeme-li

který

však „o vjemu v m o ž n o s t i " , tj. o schopnosti něco vnímat, týká

(Aristoteles používá pro obě úsečky t ý c h ž písmen), musíme

se to všech předmětů příslušného druhu (např. zbarvení všech

připustit, že v odpovídajícím úseku času CB' k vnímání ne­

bílých těles).

dochází:

je

úsečka

AB

vnímána,

znázorníme

A'B'

úsečkou

ani to, co je smícháno — zde je míněna „ n e d o k o n a l á směs", v níž j s o u částice o b o u složek pouze promíseny, aniž došlo k je­

A '

C

B '

j i c h sloučení (srov. ve 3. kapitole výklad první a čtvrté hypoté­ zy o vzniku barev). Jediní tak vzniká... jeden poměr — každý akord je charakterizo­

A

I

C

B

M

v á n u r č i t ý m poměrem mezi výškami nejvyššího a nejnižšího tónu, a současně ovšem i poměrem obráceným. Pro oktávu to j s o u poměry •/»

a

Ví- P ro kvintu "/, a */»• P o d á v a n ý m přirov­

náním chce Aristoteles vyjádřit, že „ d o k o n a l o u směsí" je j e n naprosto j e d n o t n ý celek složený z částic j e d n o h o druhu: původ­ ní poměr druhově rozdílných částí (a tedy i poměr obrácený) se zde musel změnit v j e d n o t u . Sloučení je m o ž n o naznačit vzájemným násobením o b o u poměrů, které ruší rozdíl mezi nimi — např.: '/i

x

Vi

=

Nalevo od b o d u C j s o u ovšem podle předpokladu stejně ne­ patrné úseky j a k o CB. Jejich p o s t u p n ý m v y l u č o v á n í m se dojde k absurdnímu závěru, že celek úsečky AB nelze v ů b e c vnímat a že vnímání je po některé úseky času vyloučeno. Z hlediska Aristotelovy koncepce nepřetržitosti je tím správnost v ý c h o ­ zího předpokladu nepřímo vyvrácena.

1 ale ne věechny se jeví tak veliké... — velikost patří ke společ­

že by pak llověku unikalo, zda je a zda vidi a vnímá — Aristote­ lova argumentace se zde opírá o pojetí času, j a k je vyloženo

n ý m předmětům smyslů, a jednotlivé smysly se proto m o h o u v ní klamat (srov. ve spise O duši I I I , 3 ) .

464 "

POZNÁMKY

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNI Příčinu toho jsme

uvedli

dříve — odkaz na

úvodní

odstavce

465

odlišných předmětů. Projevuje se tak např. nejen j a k o skuteč­ ně činný zrak a sluch, ale i jako skutečné vidění bílé nebo černé

6. kapitoly.

barvy.

o dříve uvedené otázce — odkaz na úvodní odstavce 7. kapitoly. t> jednom a nedělitelném čase — otázka tedy zní, zda k vnímání

...a to je nemožné — argument má opět povahu nepřímého dů­ kazu: závěr obsahuje logický spor (jeden a týž předmět by b y l

více předmětů může dojít v temže okamžiku (srov. první pozn.

v témž vztahu současně viditelný a neviditelný), c o ž ukazuje

ke s. 336).

na nesprávnost v ý c h o z í h o předpokladu o možnosti nedělitel­ ných, tj. bezrozměrných předmětů vnímání.

nedělitelné tak, jako vše, co je nepřetržité — nepřetržité veličiny j s o u vytvářeny sledem souvisících dílů stejného druhu. Jsou tedy dělitelné na části, které jsou různé „ c o do p o č t u " , nelze je

O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNI

však dělit na části druhově odlišné. O dělitelnosti vnímavé složky duše „ c o do p o č t u " uvažuje Aristoteles v bezprostředně následujícím výkladu.

aniž je v činnosti odpovídající mohutnost — tj. aniž přemýšlíme (mohutnost r o z u m o v á ) nebo vnímáme (mohutnost smyslová).

Nutně tedy v duši musí být něco jednotného... jak bylo vysvětleno

s"

dříve — Aristotelovy úvahy zde vycházejí z výkladu o jednot­ nosti vnímavé složky, který je podán ve I I I . knize spisu 0 duši (2. kap.). Skutečná v ě c může b ý t např. bílá a sladká a přitom

mínění — týká se mínění v užším smyslu slova ( „ d o x a " ) . Srov. na s. 308 třetí pozn. ke s. 259.

bude nesporně něčím j e d n o t n ý m . Její bílou barvu a sladkou chuť však příslušné smysly vnímají odděleně: j d e tedy o d v a

kdykoli k tomu přistoupí ještě čas — paměť se týká j e n minu­

rozdílné předměty vnímání. V ě c s různými smyslovými kvali­

losti: o pamatování lze tedy mluvit jen tehdy, uplynul-li něja­

tami proto nemůže b ý t přímo vnímána jako j e d n o t n ý smyslový

ký úsek času, k d y t o , co bude pamatováno, přestalo již b ý t

předmět. Jednotu této věci postřehuje podle Aristotela až tzv.

přítomností. V ě d o m í tohoto časového rozdílu je také neodlu-

společný smysl, který řídí jednotlivé smyslové orgány a při­

čitelnou stránkou skutečné paměti (srov. dále v textu).

jímá z nich vjemy. Teprve tímto smyslem j s o u vnímány „ s p o ­ lečné vlastnosti" (např. čas — srov. dále ve spise 0 paměti a

vzpomínání, 1 ) ,

rozlišovány

vjemy

z

jednotlivých

čidel

(0 spánku a bděni, 2) a postřehována j e d n o t a dané věci (srov.

pamatují si tou mohutností — tj. mohutností společného smyslu (srov. pozn. ke s. 357 a v textu další odstavec).

výše v této kapitole: „ Z d á se totiž, že duše nepřisuzuje věci j e d n o t u co do p o č t u na základě něčeho j i n é h o . . . " ) . Společný

Protože jsme o obrazivosti pojednali již dříve — výklad je podán

smysl je tak j e d n o t n ý m principem vnímání (vnímavou složkou

v I I I . knize spisu O duši (3, 7—8). (Srov. rovněž dále ve spise

samou) a jednotlivé smysly jsou pouze j e h o různými podobami

0 snech, 1.)

(„rozdělením"). 1 když nemyslí nic kvantitativního — uvažuje-li se např. o pod­ »*•

liší (se) od druhé co do byti — srov. výše na s. 306 (poslední pozn. k s. 254).

statných vlastnostech člověka (třeba o j e h o rozumnosti), je s tím nutně spojeno i představování lidských bytostí v jejich tělesné p o d o b ě , která má v ž d y nějaké rozměry, a tudíž i kvan­

že její bytí je... — jednotná smyslová mohutnost se uskutečňu­ je různě, a to podle jednotlivých čidel a podle jejich druhově

titu (tu má vše, u čeho je nějaké pořadí jednotlivých částí — srov. Kategorie, 6).

466

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ které jsou přirozeně kvantitativní

—

např.

krychle

uvažovaná

467

jak se to přihodilo Antiferontovi z Orea — středověký komentá­

z hlediska geometrie.

tor Michael z Efesu uvádí, že j d e o muže, j e h o ž chorobu popi­

co je nepřetržité — představa je v ž d y spojena s nějakou rozlo­

je t a m líčena, však neodpovídá popisu v našem textu: spočívá

suje Aristoteles ve spise Meteorologika ( I I I , 4 ) . Porucha, která hou a ta je nepřetržitá.

v neustálém vidění obrazu sebe samého (autoskopie). Podle antických komentátorů Alexandra z Afrodisiady a Olympio-

ani bez ěasu to, co není v čase — vše je představováno j a k o trva­ jící po nějaký konečný úsek času. Tak si představujeme i ne­ beská tělesa, která podle Aristotelova názoru jsou utvořena

dóra

se

popis v Meteorologikách

týká jakéhosi Antiferonta

z Tarentu. V o b o u případech není o muži t o h o t o jména nic bližšího známo.

z aithéru, tj. z látky, která na rozdíl od čtyř pozemských prvků nepodléhá ž á d n ý m způsobem zániku,

a není tudíž

„ v č a s e " (srov. Metafysiku X I I , 2 ) .

v dialektických zkoumáních — odkaz se pravděpodobně týká některých míst v Analytikách, kde Aristoteles kritizuje Plató­ n o v u teorii vzpomínání (První analytiky I I , 2 1 ; Druhé analy­

»"

A tak rozumu náleží jen nahodile — srov. zmínku o „ t ř e t í m

tiky I, 1; I I , 19 — srov. rovněž výše předposl. pozn. ke s. 348).

druhu v z t a h ů " (vnímání — vnímatelné) v první poznámce ke s. 351.

v nedělitelném a krajním okamžiku — srov.

o b d o b n ý výklad

o okamžitém vzniku vjemu v 6. kap. spisu O vnímání a vnímaprvní smyslové mohutnosti — tj. mohutnosti, jejímž projevem je

telném.

„ s p o l e č n ý smysl". širší počáteční zdroj — k v ý z n a m u slova „ a r c h é " , které zde „dříve" a „později" — u každého pohybu lze rozlišit, k j a k ý m

překládáme j a k o „ z d r o j " , srov. výše na s. 133 (poslední p o ­

fázím došlo dříve a k j a k ý m později. T o t o „ d ř í v e a p o z d ě j i "

známku ke s. 60).

vytváří onen řád následování, podle něhož se „ p o č í t á p o h y b " a tím i uvědomuje čas (srov. výše pozn. ke s. 355).

Smysl Aristotelova tvrzení o „širším počátečním z d r o j i " v z p o m í n k y je vysvětlován v dalších odstavcích: učení a paměť vyžadují při svém počátku shodně přítomnost nějakého vněj­

co je předmětem obrazivosti — tj. vnímatelné tvary ( „ a i s t h é t a " )

šího činitele (učební p o m ů c k y n e b o průběhu děje, který bude

věcí ve své smyslové p o d o b ě .

zapamatován), u vzpomínky však k t o m u přistupuje ještě či­ nitel vnitřní, tj. vlastní vůle vzpomínající o s o b y .

co bez obrazivosti nelze myslit — tj. myslitelné tvary ( „ n o é t a " ) , které rozum postihuje v představách.

zpravidla — zpravidla (popř. „ v ě t š i n o u " — „ h ó s epi to p o l y " )

strnulost — řecky: „ s k l é r o t é s " .

ne však ve všech (Fysika I I , 5 — Topiky I I , 6).

za to, co je něco samo o sobě — tj. za t o , co je již nezávislé na pří­

. . . co je hledanému předmětu podobné nebo protivné anebo s ním

se děje t o , k čemu dochází ve většině případů daného druhu,

3.2

tomnosti pamatované věci.

souvisí — Aristotelův výklad se zde dotýká zákonitostí, které jsou v n o v o d o b é psychologii vyjadřovány tzv. asociačními zá­

3.3

Koriskovo zobrazení — Koriskos, žák Platónův, b y l Aristotelo­

kony

v ý m přítelem. Aristoteles používá jeho j m é n a s oblibou při uvá­

a kontinuity). Jeho předchůdcem b y l v t o m t o směru již Pla­

(asociace představ na základě podobnosti, kontrastu

dění různých příkladů.

tón, který ve Faidónu uvádí příklady vzpomenutí na základě

468

469

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

E

kontinuity (lyra milované o s o b y vyvolává vzpomínku na tuto osobu samu a p o d . ) a podobnosti (při pohledu na Simmiův obraz si vzpomeneme na skutečného Simmia). Srov. český překl. dialogu Faidón, pořízený F. N o v o t n ý m , Praha 1935, s. 25—26. Aristoteles tu přidává ještě vzpomenutí na základě kontrastu ( p r o t i v ) : od představy bílé barvy lze snadno přejít k představě barvy černé, neboť si uvědomíme, že nám j d e o barvu, takže již postačí vyvolat jen „ m a l ý z b y t e k " představ (srov. dále v textu).

bez hledání — tj. automaticky, bez úsilí vlastní vůle.

A

C

F

B '

B

Velikost B'E' lze o d v o d i t podle úměry k :l = h : i (k = AF, l = A B'), c o ž lze rovněž znázornit ve tvaru trojúhelníka:

jiného, vnějšího činitele — tj. potřebujeme-li k obnovení před­ stavy nějakou pomůcku, např. písemný záznam (srov. výše první pozn. ke s. 365). si nevzpomene u H — různá vydání textu, překlady i staré ru­ kopisy se při uvádění jednotlivých písmen značně Uší. Při pře­ kládání jsme se přidrželi nejlogičtější varianty. rozpoznat čas — srov. druhou pozn. ke s. 360 a příslušný text. jak to někteří tvrdí o zraku — srov. 2. kapitolu spisu O vnímání a vnímatelném s. 330—331.

i

podobné tvary a pohyby — vjemy zpodobují „vnímatelné tva­

Oba obrazce m o h o u b ý t použity i ke shodnému výkladu vztahů

r y " skutečných věcí a myšlenky jejich „ t v a r y myslitelné"

mezi velikostí představy a měnící se vzdáleností téhož předmě­

(srov. předposlední poznámku ke s. 361).

tu.

když dochází k pohybu po čarách AB a BE — smysl Aristotelova

jakoby druh sylogismu — sylogismus je v logice používán

příkladu lze reprodukovat takto: velikost představy je v ž d y

dvěma odlišnými cíli, které lze vyjádřit ve tvaru těchto otá­

v určitém konstantním poměru ke skutečné velikosti předsta­

zek: 1. Co plyne z daných premis? — 2. Z jakých premis lze

vovaného předmětu. Představujeme-li si předmět o skutečné

o d v o d i t daný závěr? Aristotelův příměr se zde vztahuje k po­

velikosti BE, vzniká představa o velikosti CD, jak to odpovídá

stupu, který je m o t i v o v á n druhou otázkou. Jde o vyhledávání

konstantnímu poměru h : i (h : i = AC : AB). Vzniká-li v nás

tzv. středního členu, tj. termínu, j í m ž je vyjadřována bezpro­

ale kvantitativně shodná představa o velikosti FG, která je

střední příčina, proč subjektu náleží daný predikát. TážemR-li

menší než CD, musí b ý t ve skutečnosti menší i představovaný

se např. proč subjektu „ č l o v ě k " náleží predikát „ s m r t e l n ý " , ji­

předmět (B'E' — Aristoteles používá v o b o u případech týchž

nými slovy, proč platí závěr „ k a ž d ý člověk jc smrtelný", pak

písmen B E ) :

to v Aristotelově sylogistice znamená, že hledáme střední člen.

se

470

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

471

O SPÁNKU A BDĚNÍ

který umožni sestavení příslušného sylogismu. T í m t o střed­ ním členem je termín „ ž i v o č i c h " , po jehož nalezení lze podat 8,1

sylogistický důkaz uvedeného závěru:

daimonion •— výrazů „ d a i m o n i o n " a „ d a i m ó n " používali řečtí myslitelé v široké škále příbuzných, ale přesto dosti odlišných

K a ž d ý živočich je smrtelný

významů. T y t o významy lze zhruba rozdělit do d v o u skupin:

K a ž d ý člověk j e živočich

u prvé je oběma slovy označováno božstvo v tradičním řeckém

K a ž d ý člověk je smrtelný.

pojetí, u druhé různé faktory, které nejsou v moci člověka nebo se vymykají jeho chápání (např. osud, svědomí apod.). S o b o ­

(Srov. První analytiky I, 27—28; Druhé analytiky I I , 1 5 — 1 8 . )

jími v ý z n a m y těchto slov (zvi. s druhými, jako právě v textu)

Vzpomínání je tedy o b d o b n ý postup, n e b o ť i ono spočívá ve vy­

se setkáváme i ve spisech Aristotelových.

hledávání jakýchsi středních členů (zde ovšem v posloupnosti představ — srov. výše výklad o „ p r o c h á z e n í " řadou A...H).

872

jsme rozlišili již dříve na jiném místě — odkaz na I I . knihu spi­ su O duši ( 2 . - 4 . kap.).

v čemsi tělesném — představování je vázáno na činnost ústrojí vyživovací složka je... nezávislá — živá bytost může mít vyživo­

společného smyslu (srov. dále ve spise O spánku a bděni, 2).

vací složku, aniž jí náležejí vyšší duševní mohutnosti (smyslo­ zejména u melancholiků — slovo „ m e l a n c h o l i k o s " je odvozeno

vá a rozumová). Tak je tomu u rostlin. Přítomnost vyšších

z řeckého výrazu pro černou žluč („melaina c h o l é " ) . U řeckých

duševních mohutností je však podmíněna spojením s vyživo­

filozofů a lékařů byl význam tohoto slova spojen s teorií o tzv.

vací složkou (srov. O duši I I , 4).

temperamentu ( „ k r á s i s " ) , tj. o poměru čtyř tělesných štáv (krve, hlenu, žluté žluči a černé žluči), který podmiňuje zdraví

...je ovšem odlučilelná v možnosti a co do bytí—jednotlivé „slož­

i povahové založení člověka (temperament v dnes běžném

k y " jsou rozdílnými mohutnostmi téhož principu (liší se „v mož­

smyslu slova). Učení o čtyřech tělesných šťávách b y l o rozpra­

n o s t i " ) a také jejich uskutečnění (činnost; to, čím se stávají)

cováno v hippokratovské lékařské škole, ale p o d o b u uceleného

je různé.

systému dostalo až v 2. stol. n. 1. u slavného Caléna. P o v a h o v é rysy,

které

připisuje

Aristoteles

„melancholikům"

(lidem

8 3

'

jsou-li z proliv jedny takové... — protivy, které se mají k sobě

s nadbytkem černé žluči), neodpovídají melancholickému tem­

jako klad a zápor, se nazývají protiklady (řec. „antifaseis" —

peramentu v pozdějším, galénovském pojetí. Melancholici jsou

jsou to např. soudy „Sokrates je z d r á v " —• „Sokrates není

u Aristotela zpravidla charakterizováni j a k o lidé se zvýšenou

z d r á v " ; nebo vlastnosti „ b í l é " — „ n e b í l é " ) . Z protikladných

vnímavostí a představivostí, vyznačující se na jedné straně

soudů je v ž d y jeden pravdivý, z protikladných vlastností v ž d y

prudkými reakcemi, ale na druhé i sklonem k pasivitě. Podrob­

jedna náleží jakémukoli nositeli (tzv. zákon vyloučeného tře­

ný výklad jejich letory je podán ve spise Problémy ( X X X , 1),

tího — o čemkoli např. platí, že je buď bílé, nebo nebílé). Proti­

u jehož dnešní p o d o b y je Aristotelovo autorství ovšem velmi

klady patří mezi protivy, ale každá protiva není protikladem

sporné.

(něco nemusí b ý t např. ani bílé, ani černé).

a tak se podobají trpaslíkům — výraz „ p o d o b n ý trpaslíkům"

"*

pociiuje také nelibost a libost — o citech libosti a nelibosti a o je­

( „ n a n ó d é s " ) se u Aristotela nevztahuje k tělesné velikosti,

j i c h spojení se smyslovým vnímáním se Aristoteles podrob­

nýbrž k poměru mezi horní a dolní částí těla.

něji zmiňuje na několika místech spisu O duši ( I I , 2 — 3 ; I I I , 7,-11) a Etiky Níkomachovy ( V I I , 6—7, 12). ve spise O duši — odkaz na I I I . knihu tohoto spisu ( 1 ; 10—11).

472

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ

473

POZNÁMKY

společná mohutnost — tj. mohutnost společného smyslu (srov.

podává Aristoteles dále, v předposledním spise Malých přírodo­

výše pozn. ke s. 357).

vědných

o duši — odkaz na II. a III. knihu spisu O duši (II, 2 — 3 ; III, 13). Srov. rovněž výše v 1. kapitole spisu O vnímáni a vnímatelném. ani to na jistý způsob nemohou — srov. výklad ve spise 0 vnímá­ ní a vnímatelném, 7. jiné druhy bezvědomí — Aristoteles zde má pravděpodobně na mysli extatické stavy a některé duševní poruchy. příčinou totiž nazýváme... — v ý č e t o d p o v í d á známému dělení čtyř příčin ze spisu Fysika (II, 7), kde se uvádí látka („hýle"),

pojednání.

bude řeč ještě později — odkaz na spis O dýchání, 8 nn. u živočichů s celistvými křídly — tj. u okřídleného hmyzu. Křídla hmyzu nazývá Aristoteles celistvá (živočichové s celistvými křídly — „ h o l o p t e r a " ) , kdežto u ptáků mluví o křídlech děle­ ných, tj. složených z jednotlivých per (živočichové s dělenými křídly — „ s c h i s o p t e r a " ) . H m y z s celistvými křídly dělí Aristote­ les na dvě skupiny: a) hmyz „s křídelními p o u z d r y " (tj. s krov­ kami •— „ k o l e o p t e r a " ) ; b) hmyz „ b e z k r y t u " (tj. bez krovek — „ a n e l y t r a " ) . Srov. O chůzi živočichů, 10; a Druhé analytiky II, 13.

bytostný tvar ( „ e i d o s " ) , činitel působící p o h y b ( „ t o kinésan") a účel ( „ t o hú h e n e k a " — „ k v ů l i č e m u " ) . Nepodstatný rozdíl

ještě později — ve spise O snech, 3.

je pouze v t o m , že se zde mluví o tvaru v jeho j a z y k o v é m posti­ žení ( „ l o g o s " ) . ve smyslu předpokladu — nutnost ve smyslu předpokladu ( „ e x h y p o t h é s c ó s " ) rozlišuje Aristoteles od nutnosti, která trvá „ n a p r o s t o " ( „ h a p l ó s " ) . P r v ý m způsobem je nutné t o , co ke své­ mu vzniku vyžaduje určité podmínky. Podle p o v a h y j e v u jsou zde možné dvě alternativy: 1. předpokládáme-li, že k j e v u dojde, musíme nutně také předpokládat, že se p ř e d e m usku­ teční jeho p o d m í n k y , 2. předpokládáme-li, že se uskuteční postačující podmínky, musíme nutně také předpokládat, že dojde k příslušnému j e v u (srov. Fysiku II, 9). T y t o závislosti jsou v tradiční logice postihovány tzv. hypotetickými soudy a vyjadřovány ve tvaru p o d m í n k o v ý c h souvětí. „ N a p r o s t o " nutné je naopak to, co ke svému bytí žádné další podmínky

v Problémech —- v dochované p o d o b ě Problémů takový výklad nenacházíme. z anatomického zkoumání — u odkazu na anatomické zkoumání není jisto, zda Aristoteles mini provedení skutečné pitvy n e b o obsah některého ze dvou spisů, které podle svědectví Díogena Laertia věnoval problematice anatomie (Diogenem citovaná díla Anatomai a Rldogé anatomón se nám nedochovala). ve spise O výživě — u t o h o t o odkazu jsou p o c h y b y , zda je míněn některý úsek z d o c h o v a n ý c h Aristotelových spisů (např. O částech živočichů II, 3—4) nebo nějaké samostatné, dnes ztracené dílo O výživě.

nepotřebuje (srov. výše na s. 162—163). Z téže příčiny na jiném místě — ve spise 0 částech živočichů (II, 10; III, 3). ochlazování vlhkem — Aristoteles má na mysli činnost zaber, které podle jeho názoru slouží k ochlazování tělesné teploty ryb

tvrzení

vznikají

objasňuje

také epileptické stavy — smysl

pravděpodobně

nejadckvátnčji

tohoto antický

komentátor Themistios: podle jeho výkladu pokládá Aristote­ les i epileptické stavy za jistou „nečinnost smyslů", kterou způ­ sobují „uspávající v ý p a r y " .

v o d o u . Ř e č t í myslitelé neměli ovšem potřebné chemické zna­ losti, aby již mohli rozpoznat skutečný účel dýchání. Přehled

vyvolává i představy — míněny jsou představy snové, tj. sny

jejich pokusů o vysvětlení t o h o t o jevu (včetně řešení vlastního)

(srov. dále ve spise O snech, 1).

474

POZNÁMKY

MALÁ P Ř Í R O D O V Ě D N Á POJEDNÁNÍ

475

jak to bylo vysvětleno na jiném místě — odkaz na I I . knihu spisu

nějaká jiná představa — tj. představa, která neobráží vlastní

0 ěástech živočichů, ( 7 ) . Srov. i výše ve spise O vnímání a vnímá-

sen, nýbrž svědčí o t o m , že spící o s o b a při snění nějakým způso­

telném 2. a 5. kap.

b e m i přemýšlela.

do horních oblastí — tj. do horních vrstev ovzduší.

uvažováno naprosto — smysl t o h o t o podmínění se stane zřejmým z dalšího výkladu (závěr 2. kapitoly): snění náleží vnímací

výše i jinde — odkaz na 1. kapitolu tohoto pojednání a na

mohutnosti jen tehdy, pokud ta je i mohutností představovací

některá místa ve spisu 0 částech živoiichů ( I I , 1; I I I , 4 ) .

(pokud tedy není uvažována naprosto — tj. „o s o b ě " ) .

Z komor... je prostřední — za „prostřední k o m o r u " srdce poklá­ dal Aristoteles pravděpodobně místo, kde se plicní tepna spojuje s pravou srdeční k o m o r o u .

je různé — srov. o b d o b n é rozlišení v 7. kapitole spisu O vnímání a vnimatelném (včetně druhé poznámky ke s. 358) a v 1. kapi­ tole pojednání O spánku a bdění (včetně poslední poznámky

z takzvané velké cévy — pravděpodobně je míněna tzv. horní dutá žíla. Výrazem „ f l e p s " , který zde překládáme j a k o „ c é v a " , označuje Aristoteles všechny části těla, v nichž je „přirozeně přítomna k r e v " , tj. j a k cévy, tak i žíly (srov. O zkoumání živo­ čichů I I I , 2). na jiné místo — odkaz na I I I . knihu spisu O zkoumání živočichů (4. a 5. kapitola).

ke s. 372). jeví

(se)... jen jistým způsobem — tato charakteristika se týká

představ, které k vlastnímu snu nenáležejí (srov. výše v prostřed­ ní části 2. kapitoly). a tímto způsobem pohyb... trvá — shodné pojetí příčiny, z níž se pohybují vržená tělesa dále v prostoru, je podrobně zdůvodňo­ váno v V I I I . knize Fysiky (10. kap.), kde Aristoteles neskrývá jisté p o c h y b y o uspokojivosti podávaného řešení. Aristotelovo vysvětlení obsahuje v sobě přes svoji neadekvátnost důležitou

O SNECH

myšlenku o nutnosti odlišovat příčinu p o h y b u vržených těles

mínění — srov. 1. pozn. ke s. 360. Smysl následující argumentace lze reprodukovat takto: Mínění je projevem rozumu, a proto má za předmět „myslitelné t v a r y " věcí (míníme-li např. o pozoro­ vané bytosti, že je člověkem, připisujeme jí tím příslušný

od nich samých: v t o m t o duchu byla na bázi aristotelismu ve středověku rozvinuta teorie tzv. impetu ( „ v l o ž e n é süy"udržující těleso v p o h y b u ) , která již připravovala půdu pro vznik p o j m u setrvačnosti v novověké přírodovědě.

„myslitelný t v a r " , vyjádřený d r u h o v ý m označením „ č l o v ě k " ) . Při snech jsou však postřehovány i „vnímatelné t v a r y " sno­

jak v hloubi, tak i po obvode — tj. j a k v srdci, j e ž je sídlem spo­

v ý c h představ (např. bílá barva); musí tedy jít o jakousi o b d o b u

lečného smyslu, tak i v jednotlivých „periferních" čidlech.

vnímáni. vyvolá pochyby — text následujícího odstavce vyvolal p o c h y b y souhlasného mínění

i u některých moderních badatelů, kteří popírají, že by Aristo­

komentátorů má zde Aristoteles na mysli postup, který odpo­

teles mohl b ý t v ů b e c autorem tak kuriózního výkladu. Většina

vídá výše p o d a n ý m návodům, jak vyvolávat představy (O pa­

znalců však i dnes pokládá — podle našeho názoru oprávněně —

podle mnemotechnického pravidla — podle

měti a vzpomínání, 2).

tento úsek za autentický, n e b o ť s v ý m vlastním tématem (přesa­ hujícím p o d á v a n ý příklad) i střízlivým způsobem zpracování

na mnemotechnické místo — tj. do posloupnosti představ, které

plně zapadá do celé 2. kapitoly. Nelze zapomínat, že díla mysli­

jsou vyvolávány podle „ m n e m o t e c h n i c k é h o pravidla".

telů každé e p o c h y jsou v mnoha ohledech podmíněna d o b o v o u

476

477

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ úrovní vědeckého poznání a jejich autentičnost nelze posuzovat

rozlišovací mohutnost — j i n ý název pro mohutnost společného

podle kritéria věcné správnosti.

smyslu,

který

rozlišuje

vjemy

přicházející

z

jednotlivých

smyslových ústrojí (srov. výše v 2. kapitole). ale také při tom něco působí — k tomuto působení dochází podle Aristotela ovšem jen „ m i m o t n ě " , neboť není projevem vlastní

SM

ke svému východisku — tj. k srdci (srov. výše ve spise O spánku a bděni, začátek 3. kapitoly).

činnosti zraku (vzniká pouze pro lesklý povrch oka — srov. výše v 2. kapitole spisu 0 vnímání a vnímatelném).

jsou... v možnosti — tj. m o h o u b ý t teprve v y v o l á n y p o h y b y j i ž skutečně probíhajícími.

neboť přirozenost... — smysl podávaného odůvodnění není zcela jasný a již od d o b antiky b ý v á interpretován různě. Skutečnost,

u umělých žab — princip zmiňované mechanické hračky lze

že pohlavním látkám u o b o u pohlaví přisuzuje Aristoteles tutéž

vykládat d v o j í m způsobem: umělé žáby m o h l y totiž mít speci­

přirozenost (ve spise O vzniku živočichů — I V , 8 — říká, že tyto

fickou váhu proti v o d ě b u d větší (pak stoupaly k hladině, k d y ž

látky mají přirozenou povahu krve), nikterak neobjasňuje, proč

se ve v o d ě rozpustilo příslušné množství soli), nebo menší

by nemohla b ý t vnímána ona změna, o níž se hovoří v předchá­

(ke stoupání docházelo, k d y ž se rozpustila sůl, která tvořila

zejícím textu. Za nejpravděpodobnější se dnes považuje výklad

jejich zátěž). Smysl podávaného příměru je zde v o b o u přípa­

Themistia a Michaela z Efesu, podle nichž chce Aristoteles říci

dech stejný a z připojeného výkladu zcela zřetelný.

asi t o t o : Při analogickém „rozbouření mužské k r v e " (nebo po n ě m ) o k o muže někdy zcela zřetelně zbledne, popř. zprůsvitní. O b d o b n o u změnu (ovšem v jinou barvu) je tedy nutno předpo­

O V Ě Š T Ě N Í ZE SNÍ!

kládat i v oku ženy. Mužské o k o však nemůže na zrcadle působit žádnou změnu, neboť samo nabývá skelné barvy. Tolik oba komentátoři.

m

jistý důvod — Aristoteles opět poukazuje na zkušenost, že sny se v některých případech skutečně vyplnily (srov. předcházející t e x t ) . Z t a k o v ý c h ojedinělých shod ovšem nelze — j a k je zdů­

do pohybu — je míněna kvalitativní změna, při níž vzduch

v o d ň o v á n o v dalším výkladu — v y v o z o v a t , že sny jsou spole­

nabývá uvedeného zbarvení.

hlivou předzvěstí budoucích událostí.

původního problému — tj. problému, jak vzniká sen.

pomineme-li

ostatní

důvody —

tyto

d ů v o d y je

nutno

hledat

v Aristotelově nauce o „ p r v n í m nehybném hybateli", který je příčinou p o h y b u hvězdných sfér (srov. výše na s. 139 první

nejvyšší složka — tj. rozum.

p o z n . ke s. 70). Aristoteles upozorňuje, že podávaná argumen­ tace je vlastně nadbytečná, n e b o ť sny nemohou b ý t sesílány

při zkřížení prstů — je

míněno takové přeložení dvou

prstů

prvním n e h y b n ý m hybatelem (pro j e h o nehybnost) a nějaké

(např. palce a ukazováčku téže ruky), při němž se přiložený

b o ž s t v o , které

předmět bude dotýkat pravé strany pravého prstu a levé strany

odůvodněně

levého prstu.

by odpovídalo

tradičním představám, nelze

předpokládat.

H m a t o v ý klam, který při t o m vzniká, b ý v á

i v dnešní psychologii nazýván podle Aristotela.

u

sloupů

Hérakleových

nebo

na

Borysthenu — „ H é r a k l e o v ý m i

s l o u p y " b y l y nazývány skalnaté mysy, které se zdvíhají po smysl ústřední — tj. „ s p o l e č n ý " smysl.

o b o u stranách Gibraltarské úžiny. (Podle pověsti je zde Hera­ kles postavil při své cestě za stády Géryonovými.) V běžné řecké

vySSí mohutnost — tj. rozum.

frazeologii znamenalo jejich j m é n o totéž, co „ k o n e c s v ě t a "

478

479

POZNÁMKY

MALA PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

(nebo přesněji: „ z á p a d n í konec o b y d l e n ý c h krajin"). Za o b d o b ­

uvažují i jiné pravdivostní hodnoty soudů, než je „ p r a v d a "

nou hranici na v ý c h o d ě byla pokládána řeka Borysthenés

a „nepravda".

(dnešní D n ě p r ) . daimonská — srov. příčinami dějů — j a k potvrzují dále uváděné příklady, příčiny

druhý z významů

slova

„daimonion",

zmíněný v p o z n . ke s. 371.

j s o u zde míněny ve smyslu činitele, který způsobuje p o h y b , resp. změnu. (srov. druhou p o z n . ke s. 376 a příslušný text.)

povahu...

melancholickou — srov.

poslední

pozn.

ke

s.

369.

Při této alternativě 86 tedy uvažuje, zda sny m o h o u samy něja­ k ý m způsobem vyvolat uskutečnění svého obsahu.

„sudá — lícilo" — hra s vrhacími kostkami, při níž se sázelo, zda padne sudé, n e b o liché číslo.

příznaky — příznakem, popř. znakem ( „ s é m e i o n " ) dané věci rozumí Aristoteles „ t o , co je takové, že je-li samo, je i v ě c , nebo dos ta vilo-li se, pak Be i v ě c dříve či později stala" (srov. P r ť n í analytiky I I , 27). Uvažováno se zřetelem k příčinnosti, má tedy znak povahu účinku, který ukazuje na působení příslušné příči­ n y . (Srov. příklady uvedené dále v textu.) jevy, které se s nimi nahodile shoduji — v orig.:

u znamení, která pociťujeme v našich tělech

—

tj.

u

příznaků

začínající c h o r o b y . obrazy a výrony — podle Démokrita vznikají sny působením výronů, které vycházejí ze skutečných věcí j a k o jejich obrazy ( „ e i d ó l a " ) a pronikají malými průduchy do organismu spících

„symptomata"

(jedn. č . „ s y m p t ó m a " ) . T o h o t o výrazu používá Aristoteles v e d v o u velmi blízkých, ale přesto poněkud odlišných v ý z n a m o v ý c h odstínech: vyjadřovaná shoda je totiž někdy zcela nahodilá (jako u příkladů, které j s o u uváděny dále v textu), j i n d y je však projevem nějaké reálné souvislosti mezi danými v ě c m i (v t o m t o případě znamená „ s y m p t ó m a " totéž co „ p r ů v o d n í j e v " — srov. např. zmínku o průvodních j e v e c h účelného uspořádání přírody ve spise 0 duši I I I , 12). vyjiti hvězdy — objeví-li se za dne na obloze hvězda, b ý v á to příznakem t o h o , že dochází k zatmění slunce.

lidí. Podrobnější zmínky o této teorii uvádí Plútarchos (Otázky při hostině, 734 n.) a Sextos Empeirikos

(Proti matematikům, 9,

19). Srov. i výše ve spise 0 vnímáni a vnlmatelném (3. kap.), kde Aristoteles

polemizuje

s

obdobným

výkladem

smyslového

vnímání. Aristotelovy námitky j s o u zde stejné: některé sny m o h o u sice vznikat působením vnějších činitelů na spicího člověka, ale nositelem příslušného p o h y b u musí b ý t „ p r o s t ř e d í " , nikoli v ý r o n y . o takových věcech, jaké jsme uvedli — v i z úvodní větu t o h o t o odstavce. kteří jsou náchylní k vytržení — v orig.:

„ekstatikoi".

Slovem

„ e k s t a s i s " Aristoteles často označuje p o u h ý přechod (vychýlení) námořní bitvy — tento příklad zřejmě souvisí se z n á m ý m místem

z j e d n o h o stavu do druhého (srov. např. ve spise 0 duši I, 3)

ze spisu O vyjadřováni (9. kap.), kde se Aristoteles zabývá otáz­

nebo odchylku od obvyklého běhu věcí (0 vzniku živočichů I V ,

kou, zda ze d v o u protikladných soudů, které se týkají budouc­

3 ) . Výraz „ e k s t a t i k o i " se však zde zřetelně vztahuje k „šílenému

nosti ( „ z í t r a bude svedena námořní b i t v a " — „zítra nebude sve­

vytržení" („maniké

dena námořní b i t v a " ) , je jeden nutně pravdivý a druhý nutně

k j e d n o m u j e h o druhu, k o n o m u „šílení v ě š t c ů " , které popisuje

nepravdivý. Aristotelova o d p o v ě ď je záporná: k d y b y jeden

P l a t ó n ve Faidru (český překlad F. N o v o t n é h o , Praha 1958,

z t a k o v ý c h protikladů b y l nutný, byla by tím vyloučena jaká­

s. 25 n.).

extasis" — srov.

Kategorie,

8 ) , vlastně

koliv svoboda lidského jednání. Problém „ n á m o ř n í b i t v y " , diskutovaný po celá staletí až do dnešní d o b y , významně spolu­

Melancholikové pak

působil při vzniku moderních v í c e h o d n o t o v ý c h logik, v nichž se

slovy:

Zvýšená

vystihuji...

co po sobě

představivost

umožňuje

následuje —

jinými

„melancholikům"

480

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

481

POZNÁMKY

dalekosáhle domýšlet náznaky, které j s o u obsaženy ve výcho­

použití o b o u slov v našem textu spatřují v t o m , že Aristoteles

zích s n o v ý c h představách (srov. poslední pozn. ke s. 369).

zde uvažuje i o rozdílech mezi skupinami jednotlivců náležejí­ cích do j e d n o h o druhu (např. mezi obyvateli různých krajin).

básně Filaigidovy — o t o m t o autoru není nic bližšího známo

Takové skupiny je o v š e m m o ž n o nazývat druhy j e n metafo­

a dokonce ani nevíme, zda se skutečně jmenoval Filaigidos

ricky.

(některé

řecké

rukopisy

Malých

přírodovědných

pojednáni

uvádějí j m é n a poněkud odlišná — Filaidos, Filaingidos aj.).

102

dožívají se delšího věku — moderní komentátoři upozorňují, že t o t o tvrzení obráží skutečné poměry v d o b ě Aristotelova živo­

Afrodítu — v posledních desetiletích je tato Aristotelova zmín­

ta: obyvatelé Středomoří žili průměrně déle než lidé ze severu,

ka uváděna do souvislosti s jakýmsi zaříkávadlem, které je za­

c o ž b y l o o v š e m způsobováno rozdílnou materiální a kulturní

znamenáno na j e d n o m z nalezených papyrů (předpokládá se, že

úrovní, nikoli rozdíly v podnebí.

to je magický nápis, mající chránit proti hadímu uštknutí). V textu je tu totiž uvedena posloupnost slov, která vznikají

bývají

postupným odlučováním hlásek z akuzativu j m é n a Afrodíté:

ve spise O vzniku a zániku II, 4.

Afrodítén — froditén — roditén — odítén — ditén — itén — tén — én — ( n ) . Celému spojení ovšem chybí obsahová sou­ vislost a není ani jisté, zda v š e m u v e d e n ý m slovům (zvláště jinak zcela nedoloženému výrazu „ f r o d i t é " ) b y l přikládán ně­ j a k ý smysl. Některá z těchto slov j s o u o v š e m v řečtině běžná: „ o d í t é s " — „ p o u t n í k " ; „ i t é s " — „ o d v á ž n ý " ; „ t é n " — aku­ zativ členu „ h é " ; „ é n " — „ b y l j s e m " , popř. „ ( o n ) b y l " . I k d y ž nelze s jistotou říci, zda Aristoteles měl na mysli tuto posloup­ nost slov, je zřejmé, že její uspořádání skutečně v h o d n ě ilustru­ je p o d á v a n ý výklad. Právě tak j a k o přes pravděpodobně ne­ smyslné výrazy je zde m o ž n o dojít ke slovům správně utvoře­ n ý m , tak i při intenzívně činné obrazivosti lze přes neadekvátní představy

dospět k fantazijnímu postižení budoucích

dějů.

si

navzájem

příčinami

vzniku

a

zániku

— srov.

výše

jako např. dům — za přirozené podstaty ve vlastním smyslu slo­ va pokládá Aristoteles pouze jednotlivé přírodní bytosti, nikoli umělé útvary (srov. Metafysiku V I I I , 3 ) . Pokud nazývá nějaké uměle vytvořené věci podstatami, míní to pouze v přeneseném smyslu, na základě jisté analogie. má vlastni druh zániku — tj. zaniká změnou ve vlastní „ d o k o ­ n a l o u " protivu (srov. na s. 141 p o z n . ke 8. 73). T a k o v ý zánik „o s o b ě " se liší od zániku mimotného, při němž vlastnost zani­ ká tím, že hyne její nositel (viz dále v textu). závěr o duši — tato o d b o č k a ve výkladu je pravděpodobně m o ­ tivována otázkou, zda některé duševní poruchy nelze vysvětlit

jak jsme řekli jii svrchu — odkaz na 3. kapitolu spisu O snech.

„ v l a s t n í m " zánikem duše, k němuž by docházelo nezávisle na těle. Aristoteles tuto alternativu o v š e m odmítá, neboť odporuje j e h o pojetí duše j a k o „ ú č e l o v é h o t v a r u " ústrojného těla: o b a

O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI

principy — duševní i tělesný — j s o u v živé bytosti reálně neodlučitelné.

podobně i o nemoci a zdraví — srov. poslední pozn. ke s. 327. zda tomu tak není s ohněm — alternativa, kterou se Aristoteles P ř i rozdílu celých rodů... — výrazů „ r o d " ( „ g e n o s " ) a „ d r u h "

nyní zabývá, v y p l ý v á z teorie o čtyřech pozemských prvcích.

( „ e i d o s " ) zde Aristoteles nepoužívá v přesných významech, které

Oheň je totiž j e d i n ý m prvkem, k j e h o ž přirozenosti patří stou­

j s o u spojeny 8 těmito slovy v jeho logice. „ Č l o v ě k " i „ k ů ň "

pání vzhůru (srov. např. Topiky V, 8 ) ; může proto vystoupit

j s o u totiž z hlediska Aristotelovy klasifikace predikátů dvěma

až "do t a k o v ý c h oblastí, k a m se žádný j i n ý prvek nedostane.

druhy, které spadají do rodu „ ž i v o č i c h " (srov. Topiky I, 5).

Je tedy možné, že by se tak stal nepomíjivým? V dalším výkla­

Lze souhlasit s některými komentátory, kteří d ů v o d odlišného

du Aristoteles dokazuje, že ani nepřítomnost prvku s protivný-

482

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

483

mi vlastnostmi v těchto místech nevylučuje u ohně možnost

kvalita vlhka — „ v l h k o " může b ý t „ t e p l é " ( v z d u c h ) , n e b o „ s t u ­

zaniknutí: vše, co má látku, tj. princip své měnitelnosti, nutně

dené" (voda).

podléhá i zániku a je pomíjivé. má jinou chui — srov. výklad o „ m a s t n é c h u t i " ve spise O vní­ máni a vnimatelném, 4.

nezaniká tím mimotně žádná z protiv — j i n ý m i slovy: zanikne-li konkrétní podstata, zanikají tím mimotně i její vlastnosti. To

výměšek — srov. třetí pozn. ke s. 347.

však neplatí obráceně — taková podstata je nositelem svých vlastností, ale sama povahu vlastnosti nemá (její název nelze

A proto mezek žije déle — narážka na neplodnost těchto kříženců.

proto ničemu jinému přisuzovat — srov. výklad o „ p r v n í c h p o d s t a t á c h " ve spisu Kategorie, 5 ) . U ohně, který rovněž patří k těmto podstatám, je tedy vyloučena možnost „ m i m o t n é h o "

vraběí sameici — vrabec se v antické literatuře často objevuje

zaniknutí. T o t o zjištění zatím nasvědčuje t o m u , že snad oheň

j a k o symbol plodnosti. Patřil také ke zvířatům zasvěceným

může b ý t v některých případech nepomíjející — předložená

b o h y n i Afrodíté.

otázka však bude nakonec zodpovězena záporně. 40

'

proto také věely žiji déle — d ů v o d je zde spatřován v t o m , že se

ale přesto to nemůže být zcela teplé... — vše, co má látku, je

živí m e d e m . Jako průměrnou délku života včel uvádí Aristo­

„ v m o ž n o s t i " i studené. K d y b y t o b y l o teplé „ n a p r o s t o " , b y l o

teles 6 let (O zkoumání živočichů V, 22).

by to tvarem bez látky: ten o v š e m nemůže takto „ o d l o u č e n ě " existovat.

*•*

jak jsme již řekli — odkaz na úvodní část této kapitoly.

jedna jeho složka — tj. reálný tvar, který se projevuje j a k o při­

počátek života — tj. vegetativní složka ( v y ž i v o v a c í a působící

rozenost.

růst). K výrazu „ p o č á t e k " srov. výše na s. 133 (poslední pozn. ke s. 60).

druhá (složka) — tj. látka. tlíce trpasličího — srov. p o z n . ke s. 370. zbytek — srov. třetí pozn. ke s. 347. Nebo( horní části a hlavou rostliny je kořen — při používání ta­ Jeho látka je totiž právě tím, co protivu přijme — z t o h o t o pojetí

k o v ý c h t o metaforických názvů vychází Aristoteles z o b d o b y

látky vychází Aristoteles i v o b d o b n é argumentaci, jíž doka­

mezi funkcemi příslušných ústrojí, a to bez ohledu na t o , v ja­

zuje věčnost materiálního světa v celku (kosmologický spis

k é m směru od těžiště ústrojného těla j s o u umístěna: potravn

O obloze I, 10—12).

přijímají rostliny k o ř e n o v ý m systémem, který tedy ( p o této

týká-li se protiva kategorie — srov. dělení p o h y b u , zmíněné na

a stáři, 1).

s. 287 v předposlední pozn. ke s. 206. teplo a chladno, sucho a vlhko — srov. výše ve spise O vzniku a zániku I I , 3. vzduch (je) ohněm — tj. na rozdíl od „ z e m ě " a „ v o d y " má s o h n ě m shodnou vlastnost „ b ý t t e p l ý " . jak jsme se již xminili — odkaz na 4. kapitolu t o h o t o spisu.

stránce) o d p o v í d á hlavě živočicha (srov. dále ve spise O mládí

dolů — opět ve smyslu stejné analogie j a k o v předchozí větě: míní se růst ze země vzhůru. ve spise O rostlinách — srov. první p o z n . ke s. 342.

484

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

že krev je pro krevnaté živočichy — srov. první pozn. ke s. 331.

O MLÁDl A STÁŘI na jiných místech — odkaz na spis

485

POZNÁMKY

O duši, zvláště na j e h o

I I . knihu.

Zřetelně pozorujeme, že sem ústí dva smysly — pravděpodobně je míněno zjištění, že všechny žíly směřují od p o v r c h u těla ( t j . od míst, kde působí d o t y k h m a t n ý c h předmětů) k srdci.

kde jsme také objasnili... — grov. ve spise O duši I I ,

1—3.

Pro neznalost nervové soustavy Aristoteles předpokládá, že j d e

Podle výkladu, který Aristoteles v těchto kapitolách p o d á v á ,

o spoje, jimiž se přenáší působení h m a t n ý c h předmětů do

j e tělo látkou, kterou „ p s ý c h é " teprve „ t v a r u j e " .

ústrojí společného smyslu. O b d o b n ě to platí o chuti, která je podle Aristotela druhem hmatu (srov. ve spise 0 vnímáni a vní-

v jisté části těla — tj. v srdci nebo v o b d o b n é m ústrojí (srov.

matelném, 2 ) . Je-li každá jednotlivá funkce ústrojného těla

výše ve spise O spánku a bděni, 2 ) .

určena j e n j e d n o m u ústrojí (jak to o d p o v í d á Aristotelovu pře­

Další složky nebo mohutnosti — tj. ty, které nepatří k principu

ve 4. kapitole a ve spise 0 dýchání, 10), bude t e d y ústřední

vegetativního a smyslového života (srov. spis O duši I I , 3 n ) .

smysl podle této úvahy sídlit v srdci.

svědčení o přísně účelném uspořádání přírody — srov. dále

co do počtu... co do byti — srov. o b d o b n é rozlišení ve spise „O snech", 1. výměšek — srov. třetí pozn. ke s. 347. ktefi jsou dokonalí — tj. ti, kterým nechybí nic z t o h o , co j i m má přirozeně náležet ( „ d o k o n a l e vyvinutí ž i v o č i c h o v é " — srov. ve spise O duši I I , 4; I I I , 9 ) .

proto i někteří lidé myslí — prvním ř e c k ý m badatelem, který na základě anatomických v ý z k u m ů j i ž vytušil skutečnou funkci mozku, b y l pýthagorovec Alkmaión (kolem r. 500 př. n. 1.). K o b d o b n é m u závěru došel spekulativní cestou později i Platón (srov. uv. překlad dialogu Timaios, s. 136). na jiném místě — výklad je p o d á n ve spise O částech živočichů ( I I , 10) a O vzniku živočichů ( I I , 6 ) .

ve skutečnosti jednu, v možnosti... více — srov. výklad ve spise O dlouhověkosti a krátkověkosti, 6.

že oheň má dva druhy zániku — na rozdíl od spisu O dlouhověkosti a krátkověkosti ( 3 . kap.) není zde uvažováno o zániku ohně j a k o

bude vysvětleno jinde — pravděpodobně v dnes ztraceném spise O rostlinách (srov. první pozn. ke s. 342). kteří jsou spolu přirozeně spojeni — není jisto, zda Aristoteles tu má na mysli některé živočišné druhy, jejichž příslušníci j s o u velmi úzce vázáni na život v jistém společenství (např. v č e l y ) , nebo nějaký případ symbiózy d v o u druhů. dva výchozí listy — Aristoteles pokládal všechny rostliny za dvouděložné. Na jednoděložnost některých rostlin upozornil až Theofrastos.

„ p r v k u " , nýbrž o způsobu, j a k končí oheň ve smyslu spalova­ cího procesu, j í m ž je ohříváno nějaké těleso. Prvek „ o h e ň " (mající přirozenou tendenci stoupat vzhůru) se může podle Aristotela v y s k y t o v a t v pozemské oblasti jen tehdy, je-li pří­ tomen v nějakých protivných látkách, které j s o u j e h o nosite­ lem a

současně j s o u j í m

spalovány

(Meteorologika

IV,

1;

O vzniku živočichů I I I , 11). Po spotřebování této „ p o t r a v y " spalování končí a oheň uniká vzhůru. Zaniknout při t o m ne­ musí, n e b o ť zničení protivné látky j e h o zánik naopak oddaluje (srov. na výše zmíněném místě předchozího spisu). P o k u d však zaniká, děje se to v ž d y „ n á s i l n ě " , tj. působením j e h o protivy.

0 částech živočichů — odkaz na několik míst z I I . a I I I . knihy

než vznikne další výpar — než dojde k dalšímu vypaření látek,

t o h o t o spisu ( I I , 1; I I I , 4 — 5 ) .

které má oheň za potravu.

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁN!

486

a to v samém zdroji tohoto tepla — tj. v srdci.

487

POZNÁMKY

444

výživa... výmětek — v duchu kritizované teorie se míní: vde­ chovaný v z d u c h . . . v y d e c h o v a n ý vzduch. Srov. třetí poznám­

ť Problémech — v dochované p o d o b ě Problémů nacházíme sice

ku ke s. 347 a příslušný text.

několik zmínek o uhasínání ohně (napf. I I I , 23; X X , 8, 12; X X I V , 13; X X X I I I , 8), ale ty se přímo netýkají naznačených

jako pomocného prostředku — srov. výše text, kterého se týká

„protivných úkazů".

poslední pozn. ke s. 345.

jak jsme již řekli — odkaz na 4. kapitolu t o h o t o spisu.

na jiném miste — v textu, který je zmíněn v předchozí

po­

známce, a ve spise O částech živočichů ( I I , 16). o

DÝCHÁN!

417

což není pravda — srov. třetí pozn. ke s. 342.

4 3 1

rozum zvenži — srov. výše v předchozím odstavci: „ V e vzduchu

4 , 1

4,4

způsobem...

vydechne

zase

—

překlad

je

převzat

co jsme řekli dřivé — odkaz na 4. a 5. kapitolu spisu O mládí a stáří.

prý j e totiž velký počet t a k o v ý c h a t o m ů . . . " . 422

Takovým

ze ZPM, g. 97—98.

„(zapalovat) oheň na ohni" — řecké úsloví, kterého Aristoteles

která je prvni — „ p r v n í " ve smyslu nutné p o d m í n k y , bez níž

s oblibou používal. Jeho smysl je zřejmý: o d p o v í d á známému

nemohou živočichu náležet žádné další složky duše. (Srov.

„nošení sov do A t h é n " n e b o našemu „nošení dříví do lesa".

text, kterého se týká druhá p o z n . ke s. 372.)

strkání kolem dokola — v orig.: „ p e r i ó s i s " . T í m t o výrazem

4 , 7

z anatomických zkoumáni — grov. třetí p o z n . ke s. 378.

Aristoteles naznačuje jádro Platónových výkladů o příčině neustálého p o h y b u v přírodě. Nepřetržitý sled různých fyzikál­

ve spise O duii — odkaz na I I . knihu t o h o t o spisu ( 2 . — 4 . k a p . ) .

ních j e v ů vzniká totiž podle Platóna tím, že pohybující se tě­ leso nutně naráží na předměty další: dochází tak k jejich p o ­

jak jsme již řekli — v 5. kapitole spisu O mládí a stáří,

stupnému postrkování a přemisťování, a to v jakémsi kruhu, n e b o ť se v ž d y dočasně obnovuje i původní stav. T u t o myšlenku

nedostává (se) dolil potravy — srov. pozn. ke s. 414 a 415.

rozvíjí Platón v dialogu Tímaios nejprve obecně (srov. uv. překlad, s. 80) a p o t o m ji aplikuje i při výkladu dýchání (tam­

a to v obojím ohledu — tj. j a k malé zahřátí, tak i malé ochlazení.

též, s. 116 n ) . 4,4

mezerami — tj. nikoli ústy, nýbrž průduchy v povrchu hrudní­ ku. 423

sedm let — grov. pozn. ke s. 407. jak jsme již vysv&lili výSe — v 1. kapitole t o h o t o spisu.

průvodní jev — srov. poslední pozn. ke s. 395. Slovem „ s y m p t ó m a " j e zde zřetelně míněna Bouvislost, která není zcela ná­

řekli jsme již dříve — v 2. kapitole t o h o t o spisu.

hodná. »»• " poněvadž jsou málo tepli — tj. protože k jejich přirozenosti patří nesmíme (se) ani domnívat... — dále uváděný názor zastávali

malá tělesná teplota. Vzduch, který je „ t e p l ý m a v l h k ý m "

pravděpodobně lékaři hippokratovské školy.

prvkem, způsobuje podle Aristotelova názoru u u v e d e n ý c h ži-

488

POZNÁMKY

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNI

489

podstaty člověka — j d e o „ p r v n í p o d s t a t u " , tedy o jednotlivého

v o č i c h ů nakonec nadměrné oteplení. (Srov. dále ve 14. kapi­

člověka j a k o konkrétní bytost. ( S r o v . první p o z n . ke s. 403.)

t o l e : „ P ř i r o z e n o s t se nejlépe udržuje v místech jí v l a s t n í c h . " )

příčinu, z niž jsou... nutné — míní se tatáž příčina j a k o v před­

a to v sobě samých, a ne jenom vně — živočichy, kteří rodí živá

c h o z í m odstavci, ale tentokrát je uvažována j a k o „ n u t n o s t

mláďata, dělí Aristoteles na d v ě skupiny: a) ž i v o č i c h o v é rodící

ve smyslu p ř e d p o k l a d u " , t j . j a k o podmínka nutná k tomu, aby

„v sobě i v n ě " , tj. ti, u nichž (podle Aristotelova názoru) vzni­

se příslušní ž i v o č i c h o v é udrželi naživu (srov. první poznámku

kají noví jedinci s p o d o b o u mláďat ihned, jakmile dojde ke spo­

ke s. 377).

jení mateřské „ l á t k y " s oplozujícím „ t v a r e m " (např. savci); b) živočichové rodící „ p o u z e v n ě " , t j . ti, u nichž se zárodky vy­ víjejí v mateřském těle z o p l o z e n ý c h vajíček (např. živorodé

Nebot jedny z těchto odlišných bytosti... — srov. čtvrtou pozn.

r y b y ) . V ý k l a d o těchto rozdílech je p o d á n ve spise O vzniku ži­

ke s. 345.

vočichů ( I , 9; I I , 4 ) . Že i u savců je tu jistá shoda s druhou

430

skupinou, nebylo o v š e m v Aristotelově d o b ě — a dlouho po

jedni ... druzi — tj. ptáci (převaha „ v z d u c h u " ) . . . „ ž i v o r o d í

ní — ještě známo.

č t v e r n o ž c i " (savci — převaha „ o h n ě " ) .

dostaly své jméno podle podoby s křidly — řecký název „ p t e r y -

4 , 4

g i o n " ( „ p l o u t e v " , vlastně: „ k ř i d é l k o " ) j e o d v o z e n z e slova

některé stavy — např.

„ p t e r y x " ( „ p e r u ť " , „ k ř í d l o " ) , které zase souvisí s p o d s t a t n ý m jménem „ p t e r o n " ( „ p é r o " , „ p e ř í " ) .

13; 0 zkoumáni živočichů V I I I , 2; aj.) se předpokládá, že tímto výrazem b y l y o z n a č o v á n y larvy nějakého druhu mloků. 431

povíme později — výklad je p o d á n v 16. kapitole t o h o t o spisu.

432

u vláknitých částí jejich těla — tj. u vláknitých výrůstků, které j s o u ve skutečnosti žábrami z m i ň o v a n ý c h živočichů. ve spise 0 zkoumáni živočichů — odkaz na I I . a I V . knihu t o h o t o spisu ( I I , 2 ; I V , 1—3). vysvětlili jsme již výše — v 1. kapitole t o h o t o spisu.

438

ono ústroji — tj. plíce. za příčinu — míněna je zřejmě příčina látková (srov. poslední p o z n . ke s. 376). Jinými slovy: plíce patří k n u t n ý m součástem lidského těla, které j s o u sice j i ž na nižším stupni „ t v a r o v á n y " , ale vzhledem k celku živé bytosti mají p o v a h u pouhé látky.

déle trvající zvýšení tělesné teploty.

vlhko a sucho — tj. každý ze čtyř pozemských „ p r v k ů " je b u ď vlhký, n e b o suchý (srov. výše spis O vzniku a zániku I I , 2).

takzvaní mloci — v orig. „ k o r d y l o i " . Na základě některých dal­ ších zmínek v Aristotelových spisech (0 částech živočichů I V .

j s m e j i ž zkoumali — ve spise 0 částech živočichů I I , 2.

4 , 4

z anatomického pozorováni — srov. třetí pozn. ke s. 378. ve spise 0 zkoumáni živočichů — odkaz na I I . knihu t o h o t o spisu (15. k a p . ) . anatomickým pozorováním — srov. třetí pozn. ke s. 378. Formu­ lace odkazu zde svědčí spíše pro t o , že Aristoteles má na mysli provedení skutečné p i t v y . obsažen ve spise 0 zkoumáni živočichů — opět odkaz na I I . knihu t o h o t o spisu (17. k a p . ) . svůj hrot — „ h r o t e m " rybího srdce Aristoteles zřejmě míní ci­ bulovitě se zužující počátek aorty. Z horního konce srdce pak vychází trubice — je to tzv. žaberní tepna.

490

491

REJSTŘÍK

MALÁ PŘÍRODOVĚDNÁ POJEDNÁNÍ O ŽIVOTĚ A SMRTI

REJSTŘÍK

není nedokončené — v orig.: „ a t e l e s " . Tento výraz zde nezname­ (U abstraktních pojmů jsou

ná prostý opak „ d o k o n a l é h o " ( „ t e l e i o n " ) , j a k o n ě m hovořil

a zmínky;

Aristoteles výše ve spise O mládí a stáří ( 2 . kap. — srov. druhou

zachyceny jen nejdůležitější výklady

číslice tištěné kurzívou odkazuji na poznámky)

pozn. ke s. 410). Nejde totiž o nedokonalost ve smyslu tělesné v a d y jednotlivce (srov. tamtéž) nebo jednoduššího ustrojení daného druhu (srov. v dalším odstavci), nýbrž o „ n e d o k o n č e n o s t " zárodků, z nichž ještě nevznikly „ d o k o n a l é " bytosti (srov. následující větu v textu).

vnímání

abstrakce 200, 284

času 355—356,

360

částice nedělitelné 92

(viz též „ o d t a ž i t é " )

(viz též „ a t o m y " )

Achelóos (řeka) 241 Alkmaión 205

čidla 213, 238, 244, 247, 249 až

Anaxagorás 59—60, 202, 204 až

250,

205, 262, 264, 418

304,332—333

Někteří z těchto živočichů... — srov. výklad v 2. kapitole téhož

Antiferón z Orea 363

čich, čichání 243—245, 251, 328,

spisu.

atomy 60,67, 201—202, 208,420

332,

až 421

„ č i n i t " , činné působení 62, 82 až

jak bylo vyloženo dříve — ve spise O mládí a stáří, 1—4.

337,

263, 278—279,

342—348,

351,

424

97, 146, 210, 255, 264, 339, 403

(viz též „ č á s t i c e " )

účast — výrazem „ p r v n í ú č a s t " ( „ p r ó t é m e t h e x i s " ) je zde vy­

252—256,

člověk, lidé 129, 227, 243—244,

j a d ř o v á n o , že látka se stává nositelem nového „ t v a r u " . Srov. o b d o b n ý v ý z n a m slovesa „ m e t e c h e i n " v textu, kterého se týká

barvy 235—238, 328, 333—337,

262, 344—346, 361, 382, 401,

druhá pozn. ke s. 334.

340

404—405, 410, 433

druhy barev 340 néboi něco

může

násilně zaniknout z

těchto

dvou příčin — srov.

Daidalos 208

bdění 371—382, 394 příčiny bdění 378—383

výše ve spise O mládí a stáří, 5.

daimonion, daimonské 371, 397

b o d 65—67, 77, 209, 213—214,

definice (výměr) 130—131, 200,

změnou místa — tj. přemístěním do vzduchu ( r y b y ) nebo do

257—258, 266

209, 223

v o d y (živočichové s plícemi).

bytí, „ b ý t " 74, 123—124, 127,

dech, dýchání 72, 202, 242, 345

131—132,

až 346, 377, 417—443

222,

229,

263—264,

výměšky — míní se zřejmě v ý m ě š k y „ s p o j e n é s c h o r o b a m i "

306, 409

delfíni

(srov. výklad v 5. kapitole spisu O dlouhověkosti

bytnost 67, 79, 121—122, 132,

Démokritos 59—60, 62—64, 86,

200,

90, 92—93, 96, 201—202, 204,

a krátkově-

kosti).

222,

225—226,

229—230,

208,

263, 283, 311 vyjádřitelná bytnost

rozpuštěné látky — srov. výklad o působení látek, které se v těle

283

rozpouštějí při zvýšené námaze — O spánku a bděni, 3. k nejzazšl bláně srdce — tj. k vnější bláně osrdečníku.

Co se týče zdraví a nemoci... — srov. poslední pozn. ke s. 327.

214—215, 238,

331, 341,

398—399, 418, 420-^122 dělení

cikády 428

dělem dichotomické 197, 282

cfl — viz „ ú č e l "

dělení těles, veličin,

„ c o t o j e " 197—199, 280

64—67, 70, 96, 99, 348—350

velikostí

dialektici 64, 200, 283

t> té části těla — tj. v srdci. Srov. výklad v 2. kapitole spisu O mládí a stáří.

431^,32

čáry 77, 213

Diogenes z Apollónie 83,

čas 126, 162, 266, 273, 350, 355

418, 420

až

dlouhověkost 401—108

357,

360—361,

363—364,

367—369, 373, 462—463

dobro 115, 157, 274, 376

204,

492

REJSTŘÍK

domněnka 259—260

vyšší složka duše — viz též

dospělost 439

„ m y š l e n í " , „ r o z u m " ) 224 až

d o t y k 65—66, 82—85, 92, 96,

225, 263, 269, 275, 384, 389

247—248, 278, 336

výměry, určení duše 215, 221

druh, „ c o do d r u h u " 129, 131, 229, 282, 349, 354, 358, 401, 480 duše 197—279,

327—328,

356—363, 371—372, 409—415, 420, 433

složky duše (duševní

mohut­

nosti) 224—232, 235, 263, 269, 271, 273, 275—276, 361, 372 až 374, 379,

384—386,

389,

402, 409—411, 413, 4 2 6 - ^ 2 7 , 439 vyživovací složka (vyživova­ cí duše, vyživovací mohut­ nost, část vyživovací) 224, 227—232,

270—271,

276,

374,

372,

až 223 důkaz 197, 199, 209, 281

353,

384, 402,

273,

410—413,

426—427, 439 plodivá složka (duše plodivá) 230, 232, 271

493

REJSTŘÍK

chlad, chladno 71, 104, 118, 122

krokodýli 430

„rozdíly

kvalita 63, 67—70, 73, 76—77,

chuť 227, 235, 242—243, 245 až

kvantita 6 9 — 7 0 , 7 3 , 81—82,114,

(viz

též

„prvky",

114, 216, 300, 358, 404

prvků") 246, 249, 255, 277, 279, 295, 332

216, 360, 369, 404

až 333, 337—342, 374

k y t o v c i 431

druhy chutí 246, 340 Empedoklés

látka 59, 61—62, 67, 69—78, 80,

59—61,90—92,102

až 103, 107, 114, 116—117, 203,

ideje 121, 203

212,216—217,230, 237, 258,265,

indukce 281

82, 88—89, 102—103, 106, 120 až 122, 132, 143, 159, 200, 221, 226, 230,

330, 338, 350, 424—426, 433 až 435

„ j e d n o " 222

epilepsie 380

„ j e d n o co do d r u h u " 229

Eurípidés 344

„ j e d n o co do p o č t u " 77, 94, 229, 358

Faidón (dialog Platónův) 121 Filaigidos ( ? ) 400 Filippos

„ j e d n o co do u r č e n í " 77 jednotka 214

(skladatel

komedií)

208

ještěři 406 jsoucí, jsoucno 69—70, 72, 90 až

přírodní filozofie 401

91, 98, 123, 216, 221 „ j . v možnosti — j . v e sku­ tečnosti" 69, 76, 98

duše působící růst 413

všeobecná semenná látka (panspermia) 60, 133, 201, 338 Leukippos 59—60,

matematika, matematikové, ma­ tematické 84, 198, 200, 269 mdloba 376, 379 měkkýši 373, 404, 429, 432 melancholikové 369,

(viz též „ m o ž n o s t " a „sku­

399—100, 470

duše, vnímací, smyslová m o ­

harmonie 211

tečnost")

mezci 406

hutnost, část vnímavá) 227

Héfaistos 216

až 228, 235, 263, 269, 271,

Hektór 202

273,357,372—373, 379, 384

Hérakleitos 204, 343

až 386, 402, 409, 411—414

Hippón 205

první

hlad 227

složka

(vnímavá

(společná)

vnímací

„mimotně",

mínění 259—261, 275, 308, 359, 384

268, 341, 389—392

místo 69—70, 76. 84, 107, 119,

klíčení 412

146—147,153,

koně 404, 406

435

246—250, 252, 276—279, 332 až

Koriskos 363, 392—393

333, 337, 374—375, 413

korýši 374, 404, 406, 432

„ h m a t n é " 104,

(viz též obrazivost)

152, 245—248,

(kata

216

hmat 104, 224—228, 235, 243,

385—386

„nahodile" 77, 143

klam, o m y l 259—261, 265—266,

hlas 241—242, 256, 329

mohutnost

391,

symbebékos)

372, 375 (viz též „ s m y s l y " )

381,

kategorie 68, 73, 136—137, 198,

(smyslová) mohutnost 361,

představovací

krabi 432

158,207,297,433,

„vlastní m í s t o " 119, 153, 297, 433, 435 mládí 439

251, 276, 279, 341

krátkověkost

rozumová složka (rozumová

hmyz 220, 225, 346, 373, 377 až

krev 74, 205, 345, 378, 382 až

mnemotechnické

mohutnost, mohutnost my­

378, 404, 408, 411, 420, 428 až

383, 388, 391, 412, 417, 426, 433,

v i d l o ) 385

šlení, část myslící, uvažova-

429, 138—139

435, 437, 441—442

mnohost 90—91

cí, složka poznávací,

Homéros 202, 258

Kritiás 205

mohutnost 228, 285

nej-

90—92,

libost 225—226, 267, 275, 374

hadi 406, 429—430

vnímavá

63,

201 Lynkeus 99

ještěrky 429

filozofie první filozofie 70, 201, 281

250—251, 263—265,

276, 403—404, 434—135

401—408

mloci 430 (místo,

pra­

494

(viz

též

„duše",

„duševní

mohutnosti")

nutné z předpokladu 127, 162 až 163, 377, 472

205, 377, 408, 413, 421, 439, 442 počátek dýchání 377, 421

m o u c h y 377, 429

počátek nehybný 70, 139

mozek 332, 345, 382, 413

„ o s o b ě " 77,135, 236

počátek růstu 79

možnost 69—70,76, 81,136,221,

obecné 234, 275, 284

223, 226, 229, 233—235, 249,

obrazivost 199,

228, 258—262,

255—256,263,333,349,353,372,

270,272,274—275,281, 361,363,

411

393

myšlení 198—199, 203, 209 až

oddělitelné, odloučené, odlučitel-

210, 224—227, 258—259, 262 až

né, odlučitelnost 68, 77—78, 98,

270, 275, 308, 368

137,

předměty myšlení, „myslitelné t v a r y " 264, 266, 269, 273, 361

224,

311,

263—265,

„ o . c o d o b y t í " 372

(viz též „ r o z u m " )

„ o . c o d o místa" 224 „ o . c o d o u r č e n í " 224

vnitřní předměty

mysli 368

349

až 350, 372, 403

vnější

a

odtažité (předměty, určení) 264,

myšlenky 209, 265, 268

268 oheň 71, 107, 119, 122, 230, 329

nahodilá shoda 396—397

až 330, 339, 403, 405, 414—415,

„ n a h o d i l e " — viz „ m i m o t n ě "

433

„ n a p r o s t o " 68, 131

(viz též „ p r v k y " )

(viz též „nejsoucí naprosto",

opaky 142, 371

„ n u t n é naprosto", „ v z n i k na­

orfické básně, orfismus 218, 293

p r o s t ý " , „zánik n a p r o s t ý " )

osli 406

nedělitelné

—

viz

„íástice"

ozvěna 240 pachy 238, 243—244, 251, 332,

nejsoucí 69—70, 72, 91, 98, 123

337, 342—347, 350—351, 389 druhy pachů 243, 343—345

nelibost 225—226, 267, 275, 374

pamatování,

nenávist 213

368—370

„ n e o m e z e n é " (apeiron) 90, 102,

Parmenidés 106

111 nepřetržité,

paměť

359—364,

Platón 62, 92, 107, 111, 203, 208 nepřetržitost 126,

plíce 417, 428—130, 432—133,

162, 266, 288—289, 349

435—436, 439—440, 442

nestejnoměrné,

plocha

nestejnoměrnost

124,160

nedělitelné plochy 63—64, 92

Néstis 216, 292

až 93, 96

nutné, nutnost 120—121, 126 až

plození 228—229, 234

129

počátek (arché) 60, 70, 79,102 až

nutné naprosto 127, 162—163

104, 120, 133—134, 139, 203 až

procesy) 261

(viz též „ z m ě n a " )

počátek tělesa 104 počátek vnímání 377, 413

polypi 432

počátek vyživování 442

„postupně" ( „ p o sobě")

počátek vzniku 120

288 potrava,

počátek života 408, 439 podklad

(hypokeimenon)

60

až

262, 365—370, 372, 386, 390

poloha 84—85, 146

až

pokrm, výživa,

209, vyži­

vování 79, 81—82, 88, 119 až

62, 67, 73—75, 83, 87, 102—103,

120, 221, 224, 226—232, 276,

106, 132, 221

339—340, 345, 347—348, 378,

podléháni — viz „ t r p ě t "

381—383, 407, 413—416, 424,

podstata (úsiá) 60, 69, 71—73,

426, 430—431, 442

75,77,79,83,102,115,131—132,

poznání,

198—199, 216, 221—222, 226,

262, 308, 360

229, 231, 334

poznávání 258—259,

p. velikosti, pohybu, času 360

„ p . v možnosti" — „ p . ve

p. protiv

—

viz

„protivy"

skutečnosti" 69, 75

pravda, pravdivé 265, 267—268,

přirozená podstata 334

270

složená podstata 221

prázdno 78, 90—92

tělesná podstata 77

prostředí 94, 238, 244, 248—249,

p o h y b 75—76, 85, 88—89, 116, 123,

125—126,

236, 261—262,

„ n e d o k o n č e n é " 438

(psychické

až 393, 397—400, 413

128,

160—162,

206—208, 210, 224, 232—233,

a „plochy"

nejsoucí naprosto 73

495

REJSTŘÍK

REJSTŘÍK

270—275, 287,

277, 332—333, 350—352 prostředky

uspávači 379

protivy 73—75, 110—113,

87,

103—108,

118—119,

123—124,

351, 365—370, 372, 386, 390 až

141, 205, 218, 231, 247, 249, 259,

393, 397—400, 413

266, 341, 349, 354—355, 373, 403 dvojice protiv u prvků 103 až

druhy p o h y b u 206, 287 místní p o h y b , p. co do místa

108, 110—113, 118—119, 218,

75—76, 123, 224, 270, 351

355, 403

prvotní místní p o h y b 123,160

(viz též „ p r v k y " , „ r o z d í l y prvků")

přímočarý p o h y b 125 p o h y b v kruhu, kruhový p.

poznávání

125, 128, 162, 210

249, 259, 266

pohyb

v

ekliptice 123,

161

protiv 218,

„ p r ů h l e d n é " 94, 236—237, 333

násilný p o h y b 116, 207

až 334, 342

přirozený pohyb

prvky (stoicheia)

207

116, 206 až

247,

59—62, 82 až

83, 102—119, 205, 207, 215 až

-

„ p o h y b y " při představování,

219, 230, 247, 249, 252, 278, 329.

vnímání,

332, 339, 402

vzpomínání

apod.

496

REJSTŘÍK

počet prvků 106—107

rozum 198, 202—205, 208—209,

rozdíly prvků 104—106 stejnodílné prvky vzájemné

213, 217—218, 225, 227, 260,

59

přeměny

prvků

—

viz „ p ř e c h o d "

262—265, 268—273, 292, 311 až 313, 348 činný rozum 265

předměty sly", „ v n í m á n í " předměty rozumu — viz „ r o ­ zum", „myšlení" představa 199,

255,

260—262,

267—268, 270, 360,

362—363,

385—386, 391—394 „ p ř e c h o d " (vzájemná přeměna prvků) 71, 108—110, 125 příčina 69—70,89,139,229, 265, 395—396 115,

124, 130, 197, 271, 276, 333, 339, 345, 367, 376—377, 411, 420, 430, 4 3 4 - 4 3 5

271—272,

předměty rozumu 263, 269

121, 135, 200,

rejnoci 429—430 rod 87, 131, 233, 282, 299, 355, 358, 401, 480 rostliny 218, 220, 222, 224—225, 228, 230, 250, 278, 374, 401, 404,

rozlučování 63, 67, 83

prvků")

skutečnost, uskutečnění 69—70, 249, 255—256,

263,

333, 349, 372

255—256, 279, 328—329 směs, směšování (míšení) 82 až

433,

smrt 414, 421, 437—440

94, 96, 102—104, 106—113, 116,

236, 253—254, 261, 328, 341,

119—120, 199, 204, 210, 219 až

384

223, 226, 247—248,251, 263, 276,

mimotně (nahodile) vnímatelné předměty smyslů

přirozená smrt 438 smysly 225, 232—233, 235—236, 250—260,

269,

277,

304,

328—329, 339, 347—348, 353 až 354,

360,

389

374—376,

378, 383, 409, 4 1 2 - ^ 1 4 společný (první, ústřední) smy­ sl

253—258,

268,

307,

360,

375, 391—392 sny,

snění 378—379,

384—400

Sokrates 121 spánek 371—386, 391—394, 396 příčiny

384—392

278, 327—328, 333—334, 347 až 348, 372,

402,

409—410, 420,

434 jednoduchá

tělesa 106-—113,

116, 119—120, 278 nedělitelná, nedílná tělesa 63, 91—94, 96, 204 první, prvotní tělesa

102—103

Thalés 204, 218 Tímaios

(dialog

Platónův) 63,

92, 103, 111, 203, 208, 330, 422 tma 237, 329, 333—334 „ t o t o z d e " 69—73, 132, 221, 231 totožné, totéž 87, 147, 351, 355

soud 267 spánku 378-—383

srdce 333, 377—378, 382, 412 až 414, 426—427, 429, 436, 438, 440—443

„ t r p ě t " , trpné podléhání 62, 82 až 97, 146, 210, 233—235, 255, 339, 403 tuleni 430 tvar 71, 80—82, 88—89, 120 až 122, 130, 132, 159, 200, 221, 225

tep srdce 440—441

až 226, 250—251, 263, 266, 269,

stáří 394, 4 0 5 - 4 0 6 , 438—439

smrt stářím 440 247,

235

tlukot srdce 440—441

násilná smrt 438

„rozdíly

těleso, tělo 63, 77—78, 80, 91 až

ní) smyslové ústrojí 375—376,

shoda nahodilá 396

„prvky",

smyslů

až 390

sépie 432

též

(společné vlastnosti) 235 až

společné předměty

hlavní (první, společné, ústřed­

83, 97—101, 336—337, 353 až 355

raci 432

412, 415—416,

(viz

261, 267, 341, 384

vnější předměty smyslů

sluch, slyšení 235, 239—240, 245,

pýthagorovci 202, 210, 334, 347

438, 440

340, 436, 438—439

smyslů 235—236, 253, 259,

až 236

slučování 63, 67, 82—83

407—410,

teplo, teplé 71, 104, 118, 122,

vlastní (zvláštní) předměty

418—420, 429—430, 443

příznak

ptáci 429, 431

„rozdíly

(viz též „ v n í m á n í " )

224, 230, 340

případek (symbebékos) 67,75, 143

působení — viz „ č i n i t "

„prvky",

334, 350—352

růst 60, 75—82, 9 1 , 114, 221,

(viz též „ j s o u c í " , „ j s o u c n o " ) sloni 405

395—397

též

prvků") světlo 236—237, 240, 277, 330 až

rozumnost 259

233—235,

(viz

278, 341, 349, 351, 353, 357 až

(viz též „ m y š l e n í " )

76, 81, 236", 221—222, 226, 229,

badatelé o přírodě, zkoumate-

346—347

236, 253, 256, 259, 261, 267,

řeč 242, 329

druhy příčin 69, 229, 376

lé přírody 64, 327, 443

rozum

smyslů 252,

předměty smyslů 225, 235 až

ryby 241—242, 342, 346, 373,

přesvědčení 260

přirozenost, příroda (fysis)

praktický rozum 272, 313 teoretický 313

počet

358,384, 386, 389—390

trpný rozum 265

předměty smyslů — viz „ s m y ­

497

REJSTŘÍK

276, 368

„ s t e j n o j m e n n é " 83, 101, 146

bytostný tvar 120—122, 158,

Strattis 344

225—226, 266, 368

střed

mezi

protivami

člen,

mezičlen)

250 sucho,suché 105

87,

(střední 118,

142,

myslitelný tvar 269 vnímatelný tvar 269 tvary atomů 63, 201, 420—121

204,

498

úbytek, ubývaní

60,75—80,221,

zvuk 235,

násilný zánik 440

(viz též „ s m y s l y " )

224, 238, 340

v o d a 119, 238, 334, 337—339,

přirozený zánik 124

účel, cfl (telos) 89,136", 139, 229,

342, 347, 351, 433

zánik prvků

272, 274, 296, 376, 412

499

REJSTŘÍK

REJSTŘÍK

245,

436, 439—440, 443 žáby 417, 419, 430

vosy 377, 411, 428, 441

„ z á r o v e ň " , „ s o u č a s n ě " 354—356

vrabci 406

zbavenost 71, 140, 234, 300

žaludek 381, 412, 419, 431

smyslové ústrojí — viz „ s m y ­

vůle 226, 271, 273, 313

země 71, 119, 433

želvy 411,

sly"

výměr — viz „ d e f i n i c e "

udušení 440 ústrojí

úsudek, usuzování 210, 228

378—382,

391—392,

415,

448

417, 419, 4 2 9 - 4 3 0 ,

438

(viz též „ p r v k y " )

výpary 106, 204, 332, 343, 347,

350

žábry 418—419, 428, 430—432,

118

(viz též „ p ř e c h o d " )

(viz též „ p r v k y " )

238—242,

zlatohlávci 428

živočichové 224, 226, 253, 259,

změna 75—76, 231, 267, 403 až

274—279, 302, 328, 346—347,

404, 428

361, 373—376, 401, 404—424,

včely 346, 377, 401, 404, 407,

výživa, vyživování — viz „ p o ­

411, 428—129

trava"

druhy změn 287, 404

veličina, velikost 63—66, 76 až

vzduch 107, 238—242, 277, 334,

kvalitativní změna

342, 351, 405, 433, 435

74—76, 79, 83—84, 91, 108,

406, [416, 420, 422, 427, 433,

77,

134—135,

79,

208—209,

426—441

59—63,67,

živočichové

206, 230, 232, 234, 300, 351

435

v. nedělitelná 63—66

vznik, vznikání 59—75, 78—79,

až 352, 387, 404

živočichové

v. nepřetržitá 135

81—83, 87, 91—92, 95, 97, 102

kvantitativní

236, 289, 356, 358

(viz též „ p r v k y " )

v. s rozlohou 208—209, 236,

až 103, 108—110, 115, 117—129,

289

231, 276, 402, 404

velryby

431

naprostý vznik

62, 67, 68—74, 79,131

(v.

naprosto)

věda poietická 281

nutný vznik 128

věda praktická 281

přirozený vznik 115, 124, 130,

věštění ze snů 395—100

276

víra 260, 309

počátky, příčiny vzniku 115,

v j e m 213, 232, 238, 244, 248 až

120—123

250, 255—256,

259—262, 277,

nepřetržitý vznik 73, 125

344, 348—350,

353—354,

vznik prvků

386,

389,

359,

392—393

vlhko, vlhké 104—105, 339, 342, 405—406 (viz

též

82—83

(viz též „ p ř e c h o d " ) vznikání v kruhu

109,128-129

vzpomínka, vzpomínání 213, 359 „prvky",

„rozdíly

363—367, 369—370

prvků") v n í m á m 98—99, 198, 217—218,

Xenokratés 291

223—225, 230, 232—236, 248 až

zánik, zanikání 59—75, 7 8 — 8 1 ,

263,

87, 91—92, 97, 102—103, 118,

276—278, 327—360,

372—373,

384—388,

363,

392—393

předměty vnímání (vnímatel-

viz

120, 123—125, 402—4.04, 414 až 415, 427, 438, 440

né) 260—269, 333, 348—351,

naprostý zánik 62, 68, 70—72,

355, 358, 392

79

též

„pohyb

vodní 302,

404,

406—107, 416, 422, 427, 429, 431-435

„růst" a „ubývání" (viz

dílčí vznik 68—69

26"!

378,

—

změna co do místa 404

věda, vědění 259—260, 265, 267,

364,

změna

suchozemští 302,

místní")

živočichové vyšší 433 život,

žít 124,

221—224,

229,

zrak, vidění 235—236, 238, 245,

279, 401, 405, 409, 421, 426, 438

254,278—279,328—331,335,351

až 439, 442—443

500

SEZNAM CITOVANÝCH P Ř E K L A D Ů

EDIČNÍ POZNÁMKA

SEZNAM CITOVANÝCH PŘEKLADŮ

EDIČNÍ POZNÁMKA

Aristoteles (překlady A. Kříže):

Základem pro překlady byla tato vydání: Aristoteles: Vier Bücher über das Himmelgebäude und zwei Bücher über Entstehen und Vergehen, ed. C. Prantl, Leipzig 1857

Etika Níkomachova, Praha 1937 O duši (první vydání), Praha 1942 Metafysika, Praha 1946 Poetika, Praha 1948 Kategorie, Praha 1958

De anima. ed. G. Biehl, Leipzig 1926 Parva Naturalia, ed. D. Ross, Oxford 1955 Parva Naturalia, ed. P. Siwek, Roma 1963 Opera, ed. I. Bekker, Berlin 1831—1870 Současně se přihlíželo k těmto překladům do jiných jazyků a komentářům:

O vyjadřování, Praha 1959 První analytiky, Praha 1961 Druhé analytiky, Praha 1962 Topiky, Praha 1975 O sofistických důkazech, Praha 1978 Platón (překlady F. Novotného):

The Works of Aristotle, transl. under the editorship of W. D. Ross, Oxford 1928

Tímaios a Kritiás, Praha 1919 Ústava, Praha 1921 Sofistés, Praha 1933 Faidón, Praha 1935

AristoteV, Sočinenija v četyrech tornách, red. Z. N. Mikeladze, Moskva 1976 n.

Kratylos, Praha 1935 Diogenes Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filozofů, přel. A. Kolář, Praha 1964 Zlomky předsókratovských myslitelů (ZPM), a přeložil K. Svoboda, 2. vydání, Praha 1962 Řečtí atomisté, přel. K. Svoboda, Praha 1980

501

vybral

Aristotle. On Coming-to-be and Passing-away. Some comments by W. J. Verdenius and J. H. Waszink, Leiden 1946 (Philosophia antiqua I) Aristote, Traité de Vame, trad. et notes par J. Tricot, Paris 1947 Aristoteles, Über die Seele, übersetzt von W. Theiler, Akademia-Verlag, Berlin 1959 Překlad spisu O duši byl proti prvnímu vydání upra­ ven podle současného stavu výzkumu a také přizpůsoben pozdějším překladům jiných Aristotelových spisů dr. A. Kří­ že. Ze.stejných hledisek byly upraveny i poznámky. Při zpracování poznámek k ostatním spisům, které vycházejí v českém překladu poprvé, jsme se rozhodli pro

502

podrobnější poznámkový aparát. Vycházeli jsme při tom především ze skutečnosti, že Aristotelův způsob vyjadřování má své specifické rysy, s nimiž se musí čtenář obeznámit i při překladatelově snaze o co nejsrozumitelnější přetlumočení řeckého textu. Platí to i o mnohých jednotlivých filozofických výrazech. Český čtenář, pokud se nerozhodl pro studium odborné literatury o antické filozofii, je v tomto směru odkázán téměř výhradně na přílohu k prvnímu vydání českého překladu Aristotelova spisu O duši od dr. A. Kříže (Vysvětlivky k některým. Aristotelovým pojmům, uv. pře­ klad, s. 138—233), která je dnes již obtížně dostupná a která také vyžaduje doplnění novými výsledky výzkumu. Poznám­ kový aparát k překladům z tohoto svazku byl proto koncipo­ ván tak, aby alespoň při četbě přeložených textů mohl převzít úlohu zmíněných Vysvětlivek. Současně jsme brali v úvahu, že i smysl a dobová váza­ nost některých komplikovanějších výkladů potřebuje po­ drobnější objasnění. A konečně bylo nutno upozornit na závažnější textové odchylky ve starých rukopisech, z nichž vycházejí novodobé edice Aristotelových spisů. U děl tohoto autora, která jsou psána mnohdy velmi zkratkovitě a která již v antice patrně prošla několikerými redakčními úpravami a po staletí byla v mimořádné míře (s pochopitelnými písařskými omyly) ručně opisována, jsou záznamy tzv. „různých čtení" důležitou pomůckou, umožňující čtenáři sledovat výklad v jeho různých textových a obsahových variantách. Vzhledem k uvedeným skutečnostem byl svazek doplněn obsáhlejším rejstříkem, v němž jsou zahrnuty i (graficky odlišené) odkazy na výklad v poznámkách. M. M. Ohrtnilknihovn? J

Pqrdyfei«t

503

OBSAH

EDIČNÍ POZNÁMKA

OBSAH

ARISTOTELES

—

NEJVĚTŠÍ

PŘÍRODOVĚDEC

STAROVĚKU (Jakub Netopilík)

1

O VZNIKU A ZÁNIKU Ú v o d (Milan Mráz)

39

KNIHA PRVNl [Všeobecný výklad o vzniku a zániku. Srovnání se změnami kvality a kvantity] 1. [Vznik, zánik a kvalitativní změna]

59

2. [Pokračování výkladu o kvalitativní změně]

62

3. [Výklad o naprostém vzniku a zániku]

68

4. [Rozdíl mezi vznikem a kvalitativní změnou]

74

5. [Růst a j e h o charakteristické znaky]

75

6. [ D o t y k a směšování]

^2

7. [Vzájemné působení věcí]

85

8. [Pokračování výkladu o vzájemném působení věcí]

89

9. [Dokončení v ý k l a d u o vzájemném působení věcí]

95

10. [Směšování]

9

7

KNÍHÁ DRUHÁ [Vznik a zánik prvků] 1. [Prvky a jejich látka]

102

2 . [Rozdíly prvků] 3. [ P o č e t prvků]

1 0 4

106

4. [Vzájemné přeměny prvků]

108

5. [Pokračování výkladu o vzájemné přeměně prvků]

110

6. [Dokončení výkladu o vzniku prvků]

H4

7. [Vznik smíšených těles z prvků]

H7

504

OBSAH

OBSAH

8. [Pokračování výkladu o vzniku smíšených tčles]

119

9. [Příčiny vzniku j e d n o d u c h ý c h a smíšených tčles]

120

11. [Dokončení výkladu o

KNIHA TŘETÍ [Počet smyslů. Vyšší duševní mohutnosti. V ý z n a m hmatu]

10. [Pokračování výkladu o příčinách vzniku j e d n o d u c h ý c h a smíšených těles]

505

123 příčinách vzniku j e d n o d u c h ý c h

a smíšených těles] Poznámky

126 130

O DUŠI Ú v o d (Milan Mráz)

167

KNIHA PRVNÍ [Obtíže a m e t o d y psychologie. Názory starších filozofů o prin­ cipu života a jejich kritika] 1. [Důležitost a obtíže psychologie a její m e t o d y . Princip ži­ v o t a a j e h o poměr k tělu]

197

2. [Názory předchůdců o podstatě duše]

201

3. [O p o h y b u duše]

206

4. [Duše j a k o harmonie nebo j a k o číslo]

211

5. [Vysvětlování duše z prvků. Části duše]

214

1. [Počet smyslů. Vnímání obecných vlastností]

252

2. [Společný smysl]

254

3. [Obrazivost]

258

4. [ R o z u m ]

262

5. [Činný a trpný rozum]

265

6. [Myšlení]

265

7. [Různé duševní činnosti]

267

8. [Poznávání]

269

9. [Počátek místního p o h y b u ]

270

10. [Žádostivost]

272

11. [Poměr h y b n ý c h činitelů duševních]

274

12. [Pořadí smyslů]

276

13. [Nutnost hmatu]

278

Poznámky

280

MALÁ

PŘÍRODOVĚDNÁ

POJEDNÁNI

Ú v o d (Milan Mráz)

317

I. O V N Í M Á N Í A V N Í M A T E L N É M KNIHA DRUHÁ 1. [Obecné úvahy o charakteristických projevech živých by­ [Výměr duše a její části. Smysly a vnímání]

tostí. Smyslové vnímání. Jednotlivé smysly a jejich vý­

1. [Výměr duše]

221

2. [Odůvodnění výměru duše. Ž i v o t a j e h o stupně]

223

3. [Pořadí částí duše]

226

4. [Duše v y ž i v o v a c í ]

228

5. [Vnímání]

232

6. [Předměty smyslů]

235

7. [Zrak]

236

8. [Zvuk a sluch]

239

9. [Čich]

243

10. [Chuť]

245

11. [ H m a t ] 12. [Obecná charakteristika vnímáni]

246 250

znam]

327

2. [Smyslová ústrojí a „ p r v k y " ]

329

3. [Barvy]

333

4. [Chuť]

337

5. [Čich]

342

6. [Dělitelnost předmětů smyslového vnímání]

348

7. [Současné vnímání více předmětů]

352

II. O PAMĚTI A VZPOMÍNÁNÍ 1. [Paměť]

359

2. [Vzpomínáni]

364

506

OBSAH

OBSAH

2. [Démokritovy, A n a x a g o r o v y a D í o g e n o v y názory o dý­

III. O SPÁNKU A BDĚNI

chání. Kritika těchto názorů] 1. [Podstata spánku a bdění a jejich vzájemná souvislost. Oblast jejich výskytu v přírodě]

3. [Další námitky proti uvedeným v ý k l a d ů m ] 371

4. [Kritika D é m o k r i t o v ý c h názorů o dýchání]

2. [Spánek a ústrojí společného smyslu]

374

5. [Názor Platónův]

3. [Příčiny a vznik spánku]

378

6. [Domněnka o souvislosti mezi dýcháním a v y ž i v o v á n í m ] 7. [Názory E m p e d o k l e o v y ]

rv.

O SNECH

1. [Vztah

snů

8. [Účel dýchání] 9. [Způsoby ochlazování u různých živočichů] ke

smyslovému

vnímání,

k

obrazivosti

a

k myšlení]

384

2. [Společný zdroj snů a smyslových klamů]

386

3. [Vznik a povaha snů]

390

1. [Vztah snů ke skutečným událostem]

395

2. [Výklad snů]

397

12. [Dýchání u k y t o v c ů a u měkkýšů] 13. [Dýchání u vyšších živočichů] čichů] 15. [Příčina dýchání plícemi] 16. [Poloha srdce, plic a zaber] I X . O ŽIVOTĚ A SMRTI

VI. O DLOUHOVĚKOSTI A KRÁTKOVĚKOSTI 1. [Předmět zkoumání]

401

2. [Druhy zániku]

402

3. [Příčiny pomíjejícnosti]

402

4. [Které bytosti žijí nejdéle]

404

5. [Příčiny dlouhověkosti a krátkověkosti]

405

6. [Příčiny různé délky života u rostlin]

407

VII. O MLÁDl A STÁŘÍ

1. [Příčiny života a smrti] 2. [Zrod, život, mládí, stáří a smrt] 3. [Smrt udušením] 4. [ P o h y b y srdce] 5. [Postup dýchání] Poznámky REJSTŘÍK

1. [ Ú v o d . R o z d í l y mezi protilehlými částmi těla u živých

SEZNAM CITOVANÝCH P Ř E K L A D Ů 409

2. [Sídlo v y ž i v o v a c í složky]

410

3. [Sídlo vnímavé složky]

412

4. [Zdroj životního tepla]

413

5. [Zánik tepla]

414

6. [Ochlazování živých bytostí]

415

VIII. O DÝCHÁNÍ 1. [Starší výklady dýchání a jejich o m y l y . Některé základní poznatky]

11. [ D v o j í účel úst]

14. [Kritika E m p e d o k l e o v a názoru o teplotě v o d n í c h živo­

V. O V Ě Š T Ě N Í ZE SNŮ

bytostí]

10. [Plíce a žábry]

417

EDIČNÍ POZNÁMKA

506

III. 1. 2. 3. IV. SVAZEK

1.

ANTICKÉ KNIHOVNY

2.

NAKLADATELSTVÍ

3.

SVOBODA

1. 2. VI. 1. 2. 3. 4. 5. 6. VII 1. 2. 3. 4. 5. 6. VII 1.

Aristoteles, Člověk a příroda. Z řeckého originálu podle vydání uve­ dených v ediční poznámce přeložil dr. Antonín Kříž. Překlad upravil a k vydání připravil, poznámkami, rejstříkem a ú v o d y k j e d n o t l i v ý m spisům doplnil dr. Milan Mráz, CSc. Předmluvu napsal a překlad od­ borně recenzoval prof. dr. Jakub Netopilík, D r S c , člen korespondent ČSAV. Přebal a vazbu s použitím písma Insignia Jana Solpery upra­ vila Anna K u b ů . Odpovědná redaktorka dr. Svatava Matoušková. Výtvarná

redaktorka

Anna

Kubů.

Technická

redaktorka

Jaro­

slava Lorenzová. Vydání "první (O duši druhé, upravené vydání). Praha 1984. Vydalo Nakladatelství S v o b o d a j a k o svou 5394. publi­ kaci. Vytisklo Rudé právo, tiskařské z á v o d y , Praha. Náklad výtisků.

AA 25,30,

VA 26,52. Tematická

skupina

brož. v ý t . 31,30 K č s , váz. v ý t . 38 — K č s . 73/605—22—8.5 25—149—84

Kčs 38,—

13/32.

12 000 Cena