JOSEF AUGUSTA
ZTRACENÝ SVĚT
STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA 1968
KNIŽNICE VŠEOBECNÉHO VZDĚLÁNÍ MLÁDEŽE Z OB...
34 downloads
670 Views
20MB Size
Report
This content was uploaded by our users and we assume good faith they have the permission to share this book. If you own the copyright to this book and it is wrongfully on our website, we offer a simple DMCA procedure to remove your content from our site. Start by pressing the button below!
Report copyright / DMCA form
JOSEF AUGUSTA
ZTRACENÝ SVĚT
STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA 1968
KNIŽNICE VŠEOBECNÉHO VZDĚLÁNÍ MLÁDEŽE Z OBORU PALEONTOLOGIE
Na balvanu u bažinatého břehu řeky stál veliký a obludný jestěr Edaphosaurus, jeden z prvních praplazů, kteří se kdy objevili na naší Zemi. (K vyobrazení na obálce z povídky „Ztracený svět“)
Napsal univ. prof. RNDr. Josef Augusta, DrSc, nositel Řádu práce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Původní rekonstrukce kreslil podle pokynů autora akademický malíř Zdeněk Burian. Vydáno jako populárně naučná četba doplňující paleontologické učivo učebnic botaniky,zoologie a biologie člověka na všeobecně vzdělávacích školách. © Josef Augusta, 1968 Illustrations © Zdeněk Burian, 1968
Jsou mezi námi ti, kteří denně zaměňují světlo dne za tmu podzemí. Opouštějí náš pozemský svět a sestupují do hlubin světa ztraceného, do světa pohřbeného před nesčíslnými, dávno už minulými věky. Nedbají nebezpečí, nedbají ani námahy a rádi plní úkol vynést z těchto věky zavátých světů přírodní bohatství uhlí a rud, aby se kola našich továren neustále točila a my všichni mohli žít tak, jak žijeme a chceme žít. Proto tuto knihu připisuji DĚTEM NAŠICH HORNÍKŮ, hrdinů práce v černé tmě. Nechť poznají, jak kdysi vypadaly alespoň některé z těch ztracených světů, do nichž jejich otcové denně sestupují, aby z nich vynesli ukryté poklady.
–4–
ÚVOD Z hlubokých propastí nekonečné minulosti, v níž staletí nebyla ničím jiným než nepatrnými pískovými zrnéčky obrovských přesýpacích hodin věčnosti a v níž krása i hrůza zašlých světů jsou zahaleny tisíci hustými závoji do tmy zapomenutí, vynoří se před tebou, milý čtenáři, neuměle vykreslené obrazy z dob tak vzdálených, že počítat je na roky a staletí bylo by jen směšným počínáním. Bádavý lidský duch jako čarovný proutek proměňuje neživé kameny znovu v oživené kraje, jež svítily v pradávnu jiskřivou zelení se stříbrnými stuhami řek, potoků a bystřin, v kraje, jež byly pokryty rozlehlými pralesy, rozsáhlými jezery, bezednými močály nebo jednotvárnou písečnou pouští či nekonečnými mořskými pláněmi. Jak kouzelným proutkem odhaluje člověk i hluboké temno neznámé minulosti a pravěké kraje se zaskví před tvýma očima v sluneční záři za jasu dne, v šeru tichého večera i v temnotě noci, za klidného počasí i ve svištění vichřic a v rachotu bouří. Před zkoumavým zrakem člověka nezůstal utajen ani život pradávných tvorů, kteří jakoby zbaveni svého zakletí opouštějí své kamenné hroby, znovu žijí svým způsobem a opět se probíjejí strastmi denního života. A věz, milý čtenáři, že tyto kouzelné kraje s podivuhodným tvorstvem jsou jen nepatrnými událostmi, drobnými příběhy velkolepých a obdivuhodných pradějin vývoje Země a jejího života.
–5–
ZTRACENÝ SVĚT Nad ztemnělým spícím krajem visela černá klenba oblohy, proděravěná tisíci jiskřícími body žhavých hvězd. Noc kráčela neslyšitelnými kroky temnotou a pomalu mizela v dáli. S ní se ztrácely v hlubinách vesmíru i roje třpytivých hvězd jako žhavý písek v obrovských přesýpacích hodinách. Neproniknutelná tma noci byla ze všech koutů vypuzována šerem svítání a při rozednívání se počínaly rýsovat první nezřetelné obrysy starobylého kraje prvohorní doby v období svrchního karbonu. Netrvalo dlouho a stříbřitým oparem ranních mlh pomalu prozařovalo žhavé slunce. Zlatými pruty svých paprsků zatlačovalo chuchvalce mlhy do nejhustších porostů podivuhodných rostlin, které bujně vyrůstaly z bahna rozsáhlých močálů. Divný kraj se objevoval v záři rodícího se dne! –6–
Byla to nespočetná tříšť ostrovů i rozervaných skalisek, spojená bludištěm průlivů,kanálů a zálivů; kraj byl směsicí mělkých jezer, bažin i suché půdy. Vzduch byl pln bahenních výparů. K oblakům se tyčily úchvatné koruny obrovských stromovitých plavuní Lepidodendronů, jež deštníkovitě rozprostíraly své koruny vysoko nad zemí. Vytvářely jednotvárné háje, vyrůstající z močálů i ze zeleného podrostu mechů, jatrovek a nízkých kapradin. S nimi tu rostly i příbuzné plavuně Sigillarie, jejichž vysoké kmeny trčely za bezvětrných dnů strnule do výše. Kmeny byly pokryty jizvami po odpadlých listech a vypadaly jako obrovské sloupy s chocholatými hlavicemi. Na březích rozlehlých bažin vyrůstaly porosty obrovských přesliček Calamitů, jejichž mohutné a vysoké kmeny s nesčetnými přesleny větví a úzkých listů se zachycovaly silnými kořeny, rozloženými na všechny strany, v řídkém bahně. Všechny tyto lepidodendronové, sigillariové a kalamitové háje splývaly dohromady v nepřehledný prales s neproniknutelnými houštinami mladých porostů, které rychle vyrůstaly všude tam, kde divoké vichřice rozlámaly a vyvrátily obrovské stromovité velikány. Po jejich kmenech šplhaly do výše jako velcí zelení hadi různé liánovité kapradiny, jejichž veliké vějíře listů vlály ve vlhkém vzduchu jako překrásně tkané pentle zelených krajkovin. V místech, kde byla půda sušší, vyrůstaly lesíky ztepilých Cordaitů; byly to již nahosemenné rostliny, jež měly štíhlé vysoké kmeny a mnohonásobně, nepravidelně větvené koruny z dlouhých jednoduchých listů, nahloučených na koncích větví. Tyto listy byly celokrajné, kožovité, trávovitě protáhlé nebo dlouze pásovité; trčely do jasu slunečního dne jako zelené bodáky a chránily žlutavá šišticovitá květenství. Mezi Cordaity vyrůstaly i nesčetné stromovité kapradiny, jež rozprostíraly své obrovské koruny nádherně zpeřených listů doširoka na všechny strany a lačně zachycovaly proud životodárných slunečních paprsků. Z půdy neustále prosáklé vláhou se při okrajích močálů draly k slunci podivuhodné Pteridospermy. Byly to rostliny kapradinovitého vzhledu, nízké, stromovité nebo i liánovité. Ty nízké živořily při –7–
zemi ve stínu, kdežto stromovité trčely korunami vysoko ve vzduchu prozářeném sluncem, a ty liánovité se hadovitě kroutily a ovíjely kolem kmenů stromovitých plavuní a přesliček; obepínaly jejich větve nebo se provlékaly spletí korun jedině proto, aby zachytly svými zelenými vějíři ze sluneční záplavy co nejvíce zlatých šípů. Na rozdíl od kapradin však neměly na spodní části listů výtrusné kupky. Vytvářely už jakási semena, kterými se rozmnožovaly a udržovaly svůj rod. Byly to pamětihodné typy, které představovaly přechod mezi výtrusnými rostlinami kapradinovitými a rostlinami nahosemennými. Byly to typy, které nám ukazují, že vývoj rostlin nezůstával na dosažené výši, ale že se znovu rozvíjel. Tíživé ticho leželo nad celým tímto močálovitým krajem. Nebylo tu ještě tvorů, kteří by svými hlasy rušili ticho kraje. Celá příroda byla jakoby zakleta do věčné němoty. Jen ve dnech, kdy se krajem hnaly větrné vichřice, pralesy se rozezvučely. Nebyl to však lahodný šum nebo vážný hukot našich lesů, nýbrž jen řezavý chřestot, jenž se skřípavě šířil kalamitovými, lepidodendronovými a sigillariovými pralesy. Ale ticho, jež panovalo v této karbonské přírodě prvohorní geologické doby, ještě neznamenalo, že v ní není života. Vody jezírek byly domovem nesčetných ryb, především štíhlých Palaeoniscidů, starobylých a primitivních pražraloků Píeuracanthidů s dlouhými týlními trny, všelijakých praobojživelných krytolebců a místy i prvních obludných praplazů. V bahně dna byli zaryti drobní mlži a různí prapředci dnešního ostrorepa. Mezi zelenými trsy rostlin plavali drobní korýši vidlonožci, skořepatci i jiní a s nimi také nesčetné larvy různého prahmyzu; byli v neustálém nebezpečí života, neboť po nich bez ustání slídily ryby i larvy krytolebců, ba i menší krytolebci sami. Při březích vod, mezi hustým podrostem nízkého kapradí, číhali, na drobný prahmyz jedovatí štíři a velicí prapavouci s článkovanou hlavohrudí a zadečkem. Přes zelené vějíře nízkých kapradin a plazivých plavuní skákaly podivné kobylkovité Oeschidie a Sthenaropody; při dopadu lekaly šelestem nejen sebe, nýbrž i nesčetné šváby, stonožky a mnohonožky, ukryté pod tlejícími rostlinnými zbytky. –8–
Vzduchem chvílemi prolétaly vážky, honící se za kořistí, a to ponejvíce nad vodou, kde ve vířivých rejích tančily jepicím podobné Triplosoby, Mischoptery, Corydaloidi a jiní. Létaly prudce, ale tiše; jen tehdy, když prolétla krajem obrovská Meganeura, zasvištělo to ostřeji a řezavěji vzduchem. Na zjizveném kmenu obrovského Lepidodendronu, jenž vyvrácen vichřicí zapadl svým vrcholem do vody močálu, ležel jako bez života krytolebec Urocordylus. Ale jeho malá očka na přední části trojboké lebky pozorně číhala na nějakého živého tvora. Bloudila z místa na místo, až pojednou utkvěla na dlouhé, pestře zbarvené stonožce, protahující své tenké tělo spletí kořenů a kořínků vyvrácené plavuně. Urocordylus nespustil z ní oči. Byl však příliš daleko, aby se jí mohl zmocnit jediným rychlým pohybem. Čekal proto trpělivě, až se stonožka sama přiblíží. Ale nedočkal se. Pojednou zmizela mezi kořeny a už se neobjevila. Krytolebec ještě chvíli čekal. Když se však pořád nic neobjevovalo, počal opatrně lézt po padlém kmenu, až dospěl k vývratu. Ani tu se však nezastavil, vlezl na jeden z hlavních kořenů a odtud se zvědavě rozhlížel, neuvidí-li někde zmizelou stonožku. Když ji ani tam neobjevil, vracel se nazpět, a jakoby rozmrzen neúspěchem lovu, tiše sklouzl z kmene do vody. Zavesloval mohutným, ze stran zploštělým ocasem a plaval kamsi do středu močálu. Ale pojednou zamířil zpět a po chvíli už zase ležel nepohnutě na silné větvi vyvráceného Lepidodendronu, jež vyčnívala z vody jako zelený ostrůvek. Ležel na samém okraji větve, hlavu měl stočenou dolů a pozoroval hejno malých, ale hbitých rybek Amblypterů. Díval se, jak pečlivě prohlížejí trsy vodních rostlin, nenajdou-li v nich něco dobrého k snědku, a jak pozorně zkoumají bahnité dno, kde bývá skryto mnoho různých červů. Brzy ho však pozorování omrzelo. Popolezl výš na větev, přitiskl se k ní a číhal na kořist. Ležel strnule, bez nejmenšího pohybu. Pojednou se ve vzduchu ozval jemný šelest a na větvičku před Urocordyla usedl podivný veliký prahmyz. Měl úplně rozčlánkované tělo a dva páry velikých stejných křídel, před nimiž byly ještě malé křídlovité tělní výrůstky. –9–
Na kulaté hlavě s dlouhými nitkovými tykadly o stejných článcích měl veliké postranní složené oči a mezi nimi na temeni tři jednoduchá očka. Mohutný článkovaný zadeček měl postranní rozšířeniny a na konci tykadlovité štěty. Byla to Stenodictya, jeden druh z mnoha zástupců nejstaršího okřídleného hmyzu, který se poprvé objevil v močálech svrchního karbonu. Měl ještě mnoho primitivních znaků prapředků, z nichž vznikl. Stenodictya si chtěla na větvičce trochu odpočinout. V sluneční záři se jí třpytila nádhernými stříbřitými odlesky vodorovně roztažená křídla, která nedovedla složit. Urocordylu zasvitlo v očích. V mžiku se vrhl jediným rychlým pohybem svého ještěrkovitého těla na Stenodictyi a zaryl do jejího těla ostré zoubky. A jak polykal její tělo, jedno z křídel padalo jako veliká stříbrná šupina na hladinu vody. Časem se dostalo až ke dnu močálu a tam zapadlo do tmavého kalu. V něm leželo dlouho. Tak dlouho, že určit tu dobu lety není možné. Vždyť se nad místem uložení malého křidélka přehnaly nesmírně dlouhé věky dávno ztracených světů, než bylo člověkem nalezeno a vyneseno z hlubin uhelného dolu znovu do jasu slunečního dne. A tu se poznalo, že je to pozůstatek jednoho z prapředků dnešního hmyzu. Zatím žhavý sluneční kotouč vystoupil už vysoko nad východní obzor a jeho teplé paprsky zahnaly Urocordyla z ranního loviště. Pomalu lezl po zjizveném kmenu nazpět k břehu a tam zmizel v zelené houštině nízkých kapradin, aby se uvelebil v jejich stínu. V plné sluneční záři teprve vynikla nádhera kraje. Už to nebyla pustá souš předcházejícího útvaru devonského, nevlídně ponurá a jen místy zeleně zbarvená nepatrnými ostrůvky rostlin prostých a jednoduchých tvarů. Nyní to už byly první opravdové rozlehlé pralesy, jež hýřily krásou a bohatostí forem. Rostly v něm rozmanité rostliny od světle zelených plazivých jatrovek a polštářků tmavozelených mechů až po velkolepé zpeřené
– 10 –
vějíře listů kapradin, roztřásněné chocholy Sigillarií, košaté koruny Lepidodendronu a přeslenovitě olistěné větve sloupovitých Calamitů. Byl to obraz jako z kouzelně krásné pohádky. Její děj se odehrál v nepředstavitelně vzdálené minulosti, kdy za neobyčejně příznivých podmínek život bujel, vyvíjel se a ve své nevyčerpatelné vynalézavosti vytvářel mnoho nových typů, úžasných, překvapujících a vždy obdařených novou, dosud nevídanou krásou. Byla to jedna z úchvatných scén věčného a nepřetržitého vývoje všeho živého, div, který lidské oko nespatřilo, ale který se člověk naučil svým rozumem a důvtipem vystopovat. Byla to krása němá a studená, strnulá nádhera zelených samot, bujná příroda bez pestrých květů a jejich omamných vůní. V ní ještě nezazněl jediný hlásek, neboť z tehdejšího živočišstva se tu – 11 –
potulovali jako nejdokonalejší tvorové němí a ne příliš bystří krytolebci – Stegocephali. Byli to ocasatí praobojživelníci s tělem podobným mlokům, ještěrkám, krokodýlům, ba i hadům. Měli tvary nejstarších čtvernohých obratlovců nejnižšího vývojového stupně a na jejich kostrách bylo ještě mnoho znaků po rybích prapředcích. Na břišní straně těla měli pevné pancíře, složené ze šupin nebo tyčinek, jež byly sestaveny různým způsobem v rozmanité vzory. Jejich lebky, zpravidla široce trojbokého tvaru, byly ve srovnání s dnešními obojživelníky nahoře zcela uzavřené kostmi. Uprostřed temenní kosti byl kruhovitý otvor pro třetí oko, které bylo sice pokryté kůži, ale mělo ještě jistou smyslovou funkci. Krytolebci byli různých velikostí, od několika centimetrů až k pravým obrům, jejichž lebky měřily přes jeden metr; tito obři nežili však v močálech svrchního karbonu. Domovem krytolebců byly bažiny a močály. Do jejich vod snášely samičky vajíčka, z nichž se za čas vylíhly larvy; ty dýchaly vnějšími žábrami, které v podobě vějířů nebo třepenitých výrůstků zdobily konec jejich hlavy. Dospělí krytolebci žili i na souši, protože při dospívání zaměnili dýchání žaberní za dýchání plicní; nikdy však vodu zcela neopouštěli a nikdy se od ní příliš nevzdalovali. Proto se i náš krytolebec Urocordylus přidržoval okraje tůně a prodíral se pobřežní spletí rostlin. Prohlížel bedlivě každou skulinu mezi kameny, každou hromádku tlejících listů, neboť tam byla vždy možnost ulovit nějakého nepozorného švába, útlou stonožku nebo velkého červa. Dobře se Urocordylu lovilo v zeleném šeru pod vějíři kapradin. Když se nasytil, zatoužil po odpočinku. Prodíral se proto hustými chuchvalci zeleného porostu k břehu líně tekoucí řeky, která vlévala své vody do rozlehlé tůně, spojené průlivy s jinými tůněmi a bažinami, takže celý tento kraj byl podivuhodným bludištěm a nepřehlednou tříští vod a bažinaté půdy. Na břehu řeky ležel veliký plochý balvan. Byl posunut trochu nad hladinu a zastíněn ohromnými vějíři překrásných kapraďosemenných Neuropterisů a velikým pařezem po vyvrácené Sigillarii. Pařez byl pokryt chomáčem světlozelených Sphenophyll, – 12 –
podivuhodných tajnosnubných rostlin, z jejichž uzlin na tenkých stoncích vyrůstaly přesleny klínovitých lístků. Z bahnitého dna mělčiny vyrůstala houština podivných Noeggerathií, jakýchsi záhadných rostlin, nejspíše vodních kapradin, jejichž vějíře jednoduše zpeřených listů, složených z velikých, širokých a kožovitých lístků, měly hustou žilnatinu. Houština vroubila břeh řeky po obou stranách plochého balvanu. A k tomuto balvanu zamířil Urocordylus. Pomalu se k němu blížil, a když se dostal před jeho okraj, vyhledal si nejschůdnější místo, kudy by na něj vylezl. Opatrně se vyšplhal na balvan, zastavil se a rozhlédl se kolem. A tu viděl, že na jednom místě už tu po lovu odpočívá ještěrkovitý Keraterpeton, ozbrojený vzadu na lebce dvěma dlouhými ostrými trny, a opodál něho bylo několik mlokovitých Branchiosaurů. Urocordylus se jim vyhnul a zamířil na neobsazenou stranu balvanu, který tu přečníval přes okraj břehu a nakláněl se nad vodu. Pomalu se Urocordylus ploužil po okraji balvanu, opatrně a pomaloučku, jako by na jeho ještěrkovitém těle spočívala nesmírná tíha všech zašlých věků. Na jednom místě se zastavil, aby si zde odpočinul a v příjemném chládku klidně trávil. Přitiskl se k balvanu a svěsil hlavu přes jeho okraj. Než ale mohl zamhouřit oči, spočinul pohledem na mrtvém těle jednoho Branchiosaura, jež leželo na břehu řeky mezi kameny. Mrtvé tělo bylo obráceno břichem vzhůru a kolem něho se hemžilo hejno droboulinkých Seeleyí, nejmenších známých krytolebců, ne větších než dva až tři centimetry. Slabounkými zoubky se chtivě zakusovaly do branchiosauřího těla, ale jenom do boků, neboť celé břicho bylo pokryto řadami šupin, které vytvářely pevný souvislý pancíř, chránící tělo krytolebce i po smrti.Urocordylus, jako by mu vadil rej Seeleyí kolem mrtvého Branchiosaura, přerušil odpočinek a lenivými kroky popošel po okraji balvanu. Teprve když dosáhl místa, kde balvan sahal nejdále nad hladinu řeky, se zase zastavil a uložil k odpočinku.
– 13 –
S hlavou skloněnou nad vodu pozoroval chvíli zvědavě, co se děje dole ve vodě. S larvami různého prahmyzu proplétali se tu mezi rostlinami malí, asi dva centimetry dlouzí korýši Palaeorchestie s dlouhými tykadly a s úzkým, protáhlým článkovaným tělem, jež mělo na konci vějíř širokých lupínků, a s nimi tu lezlo i hejno jim podobných Gasocarisů. Veselý rej larev prahmyzu a drobných korýšů Urocordyla brzy omrzel. Byl sytý, toužil po odpočinku, co mu tedy bylo do života kolem? Než však zamhouřil své bezvýrazné oči a upadl v dřímotu, spatřil ještě, jak do rostlinného porostu vpadlo hejno mladých rybek Amblypterů a jak se všechny chtivě pustily do larev i korýšů, aby si jimi naplnily hladové žaludky. A byl už zcela v náruči hlubokého spánku, když náhle z tmavého úkrytu pod kamenem vyrazil dlouhý beznohý krytolebec Dolichosoma, nápadně podobný hadu. Jako střela se vrhl doprostřed hejna, a než se překvapené rybky mohly dát na útěk, zaryl do jedné z – 14 –
nich své ostré zoubky a hned vlnovitým pohybem dlouhého těla plaval nazpět do svého tmavého úkrytu, aby tam v klidu pozřel ulovenou kořist. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a stoupalo stále výš a výše po modré klenbě oblohy. Neúnavně chrlilo proud zlatých paprsků na celý kraj, na stříbřitě lesklé hladiny vod, na jejich bahnité břehy i na nekonečné moře zelených pralesů, které tu vyrostly účinkem tepelných paprsků jako výsledek dlouhého, statisíce let trvajícího vývoje rostlin od chudičkých jednoduchých tvarů až k obdivuhodně nádherným zeleným krajkovinám kapradinovitých vějířů a roztřepených chocholů Sigillarií, od plazivých šlahounů prvních nevzhledných rostlin až k štíhlým a ladným kmenům stromovitých přesliček, plavuní a kapradin, vznášejících své koruny vysoko nad zemí, blíž k zlatému, zářícímu slunci. A tyto zelené pralesy, které po nesčetných statisíciletích zbavily pevninu tohoto světa pustoty a nicotné prázdnoty a byly prvním příslibem budoucích krás, stály zde němé, jako veliké zelené přírodní chrámy nekonečného ticha a mlčení. Urocordylus stále klidně podřimoval a s ním na druhé straně balvanu i rohatý Keraterpeton a mlokovití Branchiosauři. Vzduch, prosycený bahenními výpary, se rozehříval i v hlubokém stínu a naplňoval se těžkým zatuchlým pachem, který neustále vydechovaly obrovské spousty trouchnivějící rostlinné drti. Všechen život tonul v tomto horkém a vlhkém ovzduší, ale právě proto velmi bujel, poněvadž měl v tomto prostředí všechny příhodné podmínky pro svůj vzrůst, rozvoj a podivuhodné přeměny v tvarech a velikostech živých organismů. A v horkém, dusném vzduchu neustále viselo bezútěšné ticho. Kdesi opodál plochého balvanu, na němž odpočívali krytolebci, vylezla ze spleti kořenů sigillariového pařezu obrovská Arthropleura, přes jeden metr dlouhá. Svým vnějším vzhledem se velmi podobala stonožce. Její tělo bylo úzce protáhlé, článkované a vyklenuté. Každý tělní článek, nesoucí jeden pár dvojitých nožek, byl složen ze středního osního prstence, k němuž přiléhaly dva postranní trojboké laloky. Celé její tělo bylo ozdobeno rozmanitými trny a hrbolky.
– 15 –
Arthropleura pečlivě prolézala hromady tlejících rostlin, dutiny vykotlaných kmenů, pařezů i vývratů, pátrajíc všude po hmyzu, hlavně po švábech, kterých zde bylo hojnost. Slídila i po ohyzdných prapavoucích s článkovitými zadečky rodu Arthrolycosa, Promygale, Rakovnicia a jiných, hledala četné stonožky rodu Archiscuderia, Anthracojulus, Glomeropsis a jiných, z nichž mnohé byly trnité, pestře zbarvené a značné velikosti. Jen štírům rodu Cyclophtalmus a Isobuthus se vyhýbala, setkala-li se s nimi na svých loveckých toulkách; nedbala o ně, snad jí nechutnali, snad měla i obavu z jejich ostrých ostnů s jedovými žlázami. Arthropleura, zabrána do lovu, neustále protahovala své dlouhé, článkované tělo spletí kořenů vyvrácených stromů plavuní – Sigillarií a Lepidodendronu. Ustavičně prolézala kupami tlejících rostlin, sražených k zemi nejen prudkými vichřicemi, ale i stářím. A kdykoliv se ve svém spěchu ocitla v místě, kde štěrbinou zelené – 16 –
klenby pralesa pronikl úzký svazek slunečních paprsků až k zemi, rychle změnila směr své bludné cesty a zmizela pod hustými vějíři nízkých kapradin. Ač její cesta neměla zdánlivě cíl, přec jen směřovala k břehu řeky a k plochému balvanu, na němž odpočívali krytolebci. Nedošla tam však. Veliká a těžká šištice, která z dvacetimetrového Lepidodendronu dopadla s třeskotem na stříbřitou vodní hladinu, ji tolik polekala, že v mžiku zmizela v husté spleti nízkých kapradin a už se neobjevila. Ale hlučný pád šištice poděsil i krytolebce. Rychle sklouzli z balvanu a zmizeli pod kameny nebo v dutinách mezi kořeny. Šištice poplašila ve vodě i hejno malých Acanthodů. Byly to rybky, jejichž vřetenovité tělo bylo pokryto drobounkými, ale silnými šupinkami čtvercovitého tvaru. Jejich všechny ploutve, s výjimkou ploutve ocasní, měly před sebou dlouhý silný trn. Okamžitě přerušily lov a střelhbitě se hnaly z mělké vody u břehu do kalné vody nedaleké hlubiny..
– 17 –
– 18 –
Karbonský černouhelný prales z prvohorní doby – rekonstrukce kapraďorostů a nahosemenných rostlin ( 1 a 2 plavuň rodu Lepidodendron, 3 pařez Lepidodendronu, 4 liánovitá kapradbsemenná rostlina rodu Mariopterís, 5 přesličky rodu Calamites, 6 stromovitá kapradina rodu Hagiophyton, 7 nahosemenný strom rodu Cordaites). Ve vzduchu létaly pravážky rodu Meganeura, které měly při rozpětí křídel šířku 75 cm. (K povídce „Ztracený svět“)
– 19 –
Jejich kvapný útěk poděsil i ostrorepa Prolimula, který na okamžik úplně ustrnul; teprve po chvíli se těžce a namáhavě vlekl znovu po bahnitém dně mezi drobnými mlži rodu Palaeanodonta a jejich příbuznými. Z místa, kam dopadla na hladinu řeky těžká šištice Lepidodendronu, rozbíhaly se vlnky v kruzích stále se zvětšujících, až nakonec všechny zmizely u břehů v zeleni rostlin. A než zmizel poslední kruh, rozhostilo se všude opět ticho… Dlouho byl kraj jako bez života. Najednou však mezi vysokými kmeny Lepidodendronu, jež rostly na bažinatém břehu řeky, objevil se veliký a obludný ještěr. Byl to Edaphosaurus, jeden z prvních praplazů, kteří se kdy objevili na naší Zemi. Nejpodivnější na něm byl hřeben tyčkovitých kostí s trnitými výrůstky, táhnoucích se po celém hřbetě; tato kostěná hřbetní hradba, obalená a spojená kůží, nebyla ničím jiným než neobyčejně prodlouženými hřbetními trny obratlů. Ačkoliv vypadal tento veliký praplaz děsivě, přec jen ostatním živočichům nebyl nebezpečný. Byl to býložravec, jehož pochoutkou byly především různé šťavnaté rostliny. Edaphosaurus mířil k břehu řeky. Jeho cesta teď vedla mladým a ještě nízkým porostem přesliček Calamitů, jejichž strnulou krásu drtil svým tělem a zanechával za sebou širokou brázdu přelámaných kmenů a větví. Konečně se dostal na břeh řeky, která zde tvořila veliký a mělký zákrut. Na bahnitém dně tu odpočívalo a vyhřívalo se několik dvojdyšných ryb Ctenodů. Jejich plovací měchýř byl upraven v pomocné dýchací ústrojí, schopné v čas potřeby zprostředkovat okysličování krve i vzdušným kyslíkem. Chrup těchto rybek se skládal ze zubů přeměněných v široké trojboké desky s četnými vroubkovanými hřebeny. Rybky ležely bez pohnutí v prohřáté vodě, jako by byly bez života. Když však uviděly na blízku obludného Edaphosaura, mrskly sebou, až se voda temně zkalila rozvířeným bahnem, a zmizely v hlubině. Útěk Ctenodů nevyrušil Edaphosaura v jeho pouti. Kráčel po břehu řeky, jejíž břehy byly močálovité a porostlé bujnými pralesy obrovských přesliček a plavuní. Po některých kmenech Calamitů a – 20 –
Lepidodendronu se draly do výše liánovité kapradiny, jejichž vějíře vesele vlály ve výšinách jak útržky zelených krajkovin. Středem řeky táhlo hejno Pleuracanthů, asi tři čtvrti metru dlouhých pražraloků. Za hlavou měli pět žaberních štěrbin a mohutný pilovitý trn. Za ním hned začínala hřbetní ploutev, táhnoucí se až k ocasu. V tlamě měli četné zuby s dvěma rozbíhavými hroty, které se zakusovaly do obětí a způsobovaly jim smrtelné rány. Dnes však Pleuracanti nelovili. Táhli kamsi do klidného koutu vod, aby se tam postarali o zachování rodu. Hledali jen nějakou klidnou zátoku s mělkou, sluncem dobře prosvětlenou a prohřátou vodou, s bohatým rostlinstvem a s hojným drobným živočišstvem, neboť to všechno byly nutné předpoklady pro snesení velikých vajec sešněrovaných širokými blanitými stuhami, a podmínky pro zdárný vývoj mláďat vylíhlých z vajec. Pleuracanti brzy zmizeli Edaphosauru z očí, neboť odbočili kamsi do postranního toku.
– 21 –
Edaphosaurus stále kráčel nevšímavě vpřed, neodbočuje od břehu řeky. Ale brzy se stala jeho cesta neschůdná. Kolem dokola ležely vedle sebe i přes sebe kmeny zpřerážených velikánů. Zaryly se při pádu do měkkého bahna černého rašeliniště a zapadaly do něho tím více, čím více se kmeny na sebe hromadily. Váha navršených kmenů se zvětšovala, tlačila je dolů a lisovala je v jednolitou poddajnou hmotu, která nebyla ničím jiným než společným ložem nesčíslného množství stářím padlých obrovských přesliček Calamitů, plavuní Lepidodendronu i Sigillarií a dlouhých štíhlých stromovitých kapradin Pteridosperm. A z tohoto vlhkého hrobu rostlin v bažině, občas pokrývaného mohutnými nánosy bahna a písku, které přinášely dešťové přívaly, vyrůstaly nové pralesy obrovitých přesliček a plavuní, stromovitých kapradin i podivuhodných Pteridosperm, protože nánosem pokrytá bažina vždy znovu ochotně přijímala semena nahosemenných i jemňounký poprašek výtrusů tajnosnubných rostlin. A sotvaže v těchto nových pralesích padl stářím některý velikán, hned z volného místa vyrůstal nový bujný podrost, v němž každý jedinec bojoval o své místo na slunci.
– 22 –
\
Hůře bylo, když se nad krajem rozbouřily divoké vichřice. Tehdy zazníval z věčně tichých mlčenlivých pralesů zvláštní řezavý a svištivý zvuk, praskot sloupoví strnulých Calamitů a skřípot lepidodendronových větví, jež zmítány vichrem se o sebe otíraly. A když se prudký vítr v náhlých poryvech do nich opřel, bortily se a vyvracely pod jeho nárazy celé kmeny vysokých přesliček a plavuní. Tak se vytvářely vysoké pyramidy zpřeráženého dřeva, zpola ponořené do bahna a zkalené vody močálu. V místech, kde se vichr stočil v strašlivé a vše ničící víry, byli lesní obři vyrváni z bažinaté půdy i s kořeny a hluboké jámy po mích se rychle plnily černým bahnem stékajícím sem ze všech stran. Větrné víry, které zdvíhaly mohutné kmeny obrovskou silou do výšky a unášely je ve své rozbouřené náruči z místa jejich zkázy, odhazovaly je zase brzy s třeskotem a kupily v hromady, které poskytovaly obraz zmatku a zkázy. Když se pak z černých mraků, které přivála vichřice, spustil prudký lijavec, byla zkáza pralesa dokonána. Proudy lijáku bičovaly zpřerážené a zničené stromy i bahno močálu. Do šplíchání a pleskotu – 23 –
vody zaznívaly temné údery posledních lesních velikánů, kteří rozpoutaným živlům nejdéle vzdorovali, ale přece byli nakonec přemoženi a zapadli do chaotické směsi zničeného rostiinstva, rozvířeného bahna a zkalené vody. A nad jevištěm této obrovské zkázy, nad krajem zničeného pralesa, v němž ani jediný strom nezůstal stát, zuřila za nepřetržitého rachotu a burácení hromů divoká vichřice, jako by ještě nebyla spokojená se svým ničivým dílem. Na takovém zpustošeném místě stál právě Edaphosaurus. Těžce se prodíral mezi spletí zpřerážených kmenů, často musel v širokých kruzích obcházet vysoké hromady rozdrcených rostlin, několikrát se i zabořil do kalného bahniska močálů. Koberečky mechů, které ještě před několika dny svítily svěží zelení, byly pokryty naneseným kalem stejně jako zelená krajkovina nízkých kapradin. Tatam byla hluboká a tichá zádumčivost starého pralesa, tatam byla jeho starobylá strnulá krása. Kde byly dříve stinné kouty zeleného šera, černaly se nyní kaluže plné vody. Tam, kde dříve bujel život, nyní zase na čas zavládla pustota. Edaphosaurus ale postupoval přes všechny překážky stále vpřed proti proudu řeky, jejíž rozlité vody se vracely zpět do širokého koryta. Slunce se už pomalu klonilo k západu, když Edaphosaurus na své pouti přišel k místu, kde se koryto řeky zužovalo mezi strmými stráněmi. Tu se všude kolem válelo mnoho velikých balvanů, spadlých ze skalnatých úbočí kopců. A zde Edaphosaurova cesta náhle skončila. Před ním se tyčila hradba pokácených kmenů, které byly křížem krážem přes sebe nakupeny. Byly pevně zaklesnuty mezi balvany a navzájem propleteny nesčetnými chuchvalci kořenů a tlustými provazci lodyh liánovitých kapradin. V té nepředstavitelné směsi zpřerážených kmenů, obrovských balvanů a hromad sesuté půdy ležely sem tam i mrtvoly zvířat, malých i velkých, jež byla zasažena, rozdrcena a rozmačkána padajícími kmeny nebo ubita a utlučena prudkým lijavcem a proudy řítící se kalné vody. Za touto hradbou kmenů a kamenů, která zahradila koryto řeky v soutěsce mezi kopci, vzdula se hladina vody a obrovskou silou tlačila na nakupenou překážku. Zpočátku ji nestačila zdolat, ale voda – 24 –
stále stoupala a počala hráz rozhlodávat tisíci praménky. Hradba dlouho odolávala. Teprve když nové deště spadly na kraj a zachycené vodní spousty se mnohonásobně zvětšily, začala se přírodní přehrada pod stupňujícím se náporem vody zachvívat.Ale i když se otvory v hrázi zvětšily a značně se porušila pevnost jejího základu, přece jen ještě odolávala. Avšak další lijáky, které byly v kraji velmi hojné a naplnily přirozenou nádrž až po okraj, vedly pomalu celou hradbu ke zkáze. Pod náporem tolika vody se začala hráz stále silněji zachvívat, rozpadat a nesčetnými průrvami tryskala skrz ni voda ve velkých obloucích jako vodopád. Edaphosaurus stál nehybně a strnulýma očima pohlížel na rozkládající se hradbu před sebou. Vypadal jako zkamenělá pohádková obluda, hlídající vchod do začarovaného údolí. Mezitím se už sluneční kotouč dotkl západního obzoru a ten se rozhořel zlatem a nachem. Nádhernými barvami západu se rozzářila i hladina vod zadržených hradbou zničených stromů. V té zarudlé ploše vody se všude tam, kam dopadaly ještě sluneční paprsky, zrcadlil žlutavý pruh jakoby roztaveného zlata. A tu pojednou zazněl do němé a ztemnělé krásy večera divoký praskot. Ještě než dozněl, objevila se v hradbě přehrady veliká trhlina. Rychle se zvětšovala náporem silného proudu vod, který odnášel vše, co se mu postavilo v cestu. Do hukotu vody zazníval praskot drcených kmenů, jež se v divokém zmatku sunuly vpřed. Koryto řeky se brzy naplnilo rozpěněnou vodou. A když koryto nestačilo, vyběhla řeka z břehů a rozlila se daleko široko. Pokud neztratila na své dravosti, všude rozmetávala nakupené hromady kmenů z rozvráceného pralesa i spousty usedlého bahna. S nesmírnou rychlostí unášely proudy vod rozlámané kmeny, tloukly jimi o sebe a kupily je v hromady, které v zápětí zase bořily a znovu v šíleném tempu odnášely dál. Vše uchvacovaly do své široké náruče a odnášely až do rozsáhlých mělčin zaplavené roviny, kde se proud zpomaloval, dřevo naráželo na dno, zastavilo se a bylo přikrýváno usazujícím se kalem.
– 25 –
Než se Edaphosaurus vzpamatoval z prvního úleku a než stačil jeho tupý mozek reagovat na nebezpečí, bylo už pozdě. Jeden z divokých proudů uvolněné vody, plný zmítajících se kmenů, prudce narazil na Edaphosaura. V okamžiku ho srazil k zemi a hnal se přes něho s nezadržitelnou divokostí. Zmítal jeho tělem prudkými nárazy zpěněných vln, omračoval ho strašlivými údery kmenů a silných větví. Jen chvíli se Edaphosaurus bránil a snažil se dostat z proudu ven. Brzy však podlehl náporu vody a divoký proud odvlekl jeho obludné roztříštěné tělo. Zlatý sluneční kotouč zmizel za obzorem v propastech západu. Tma rozhodila své černé závoje a přikryla jimi zpustošený kraj i ubitého Edaphosaura … Hukot vod pomalu zmíral, až ztichl úplně. Celý močálovitý kraj byl pokryt stromovitými přesličkami a plavuněmi, stromovitými kapradinami i nahosemennými Pteridospermami, někdy i štíhlými kmeny ztepilých nahosemenných Cordaitů. Vedle kmenů, které se samy zhroutily stářím, ležely zde i kmeny vyvrácené vichřicí a bouří. Pomalu se nořily do měkké kašovité hmoty a naplňovaly močál, jenž se zdál být bezedný. A další bouře a lijavce, stále hojné a časté, pokryly tento velký hrob stromů nánosy hlíny a písku. A tak tam, kde dříve bujel život a kde obrovité stromy se tyčily do výše jako vysoko šlehající plameny zeleného ohně, tam nyní byla pustá pláň bez zeleně a bez života. Mizely však dny a noci v koloběhu let a pustá pláň se počala znovu zelenat. Opět tu vyrostly husté pralesy, znovu v nich kvasil bujný život, ale znovu bylo vše zničeno dlouho trvajícími bouřemi a zasypáno kalem, hlínou a pískem. Míjela staletí a tisíciletí, míjely i věky v koloběhu věčného času. Hroby prastarých pralesů, zatížené obrovskými spoustami hlinitých a písčitých nánosů, se zprvu přeměnily v měkkou a černou rašelinnou hmotu, a ta nakonec ztvrdla v černý kámen, v dnešní černé kamenné uhlí… Nad ztemnělým spícím krajem se vznáší černá klenba oblohy proděravělá tisíci body žhavých hvězd.
– 26 –
Vysoko k obloze se tyčí železná konstrukce těžní věže a k ní spěchají noční tmou matné postavy horníků s rozsvícenými kahanci v rukou. Míří k věži, vstupují do těžní klece a už se řítí tmou šachty hluboko pod zem, aby na několik hodin vyměnili pozemský svět za svět podzemní – ztracený. Dnes je tento ztracený svět světem tmy a černého zlata. Ale dříve, kdy byl světem skutečným, byl rovněž světem slunečního jasu a nádherné zeleně. Tomu je však už velmi dlouho. Tak dlouho, že se člověk o těch 250 miliónech let skoro bojí přemýšlet!
– 27 –
POSLEDNÍ CESTA Nad širokým pruhem pouště v druhohorní době svrchního triasu se vysoko zvedala kopcovitá náhorní planina. Někde se kopce vypínaly prudkými svahy svého úbočí nad pláň červenavého prachu pouště, jinde zas do ní přecházely znenáhla širokými a pozvolnými údolími. Vyvýšená planina stála poušti v cestě jako mohutná a nerozborná hradba. Omezovala ji a zaškrcovala stejně jako z druhé strany moře, které se zakusovalo širokým lemem zeleného břehu do její pustiny. Byly dny, kdy poušť červenavého prachu byla klidná, dusivě tichá, naprosto bez známek života. V takových dnech to byl vyschlý pruh země s nepřehlednými dlouhými řadami nizoučkých hřebenů a mělkých brázd rozžhaveného červenavého prachu. Byla to pustá samota neúprosně tísněná horami a šumícím mořem.
– 28 –
Ale byly i dny, kdy se poušť dala do pohybu. To bylo tehdy, když po dnech děsivého ticha se celým krajem divoce hnaly prudké větry a přinášely s sebou spousty červenavého prachu, který vyvály z jílu, písku a sutí, pokrývajících dna i svahy táhlých údolí hor. Povrch pouště se neustále měnil, jemný prach se kupil v kopce, které zasypávaly konce plochých a širokých údolí hor nebo zelené oázy mořského břehu. Přesto se poušť nezvětšovala. Nemohla se vymanit z tísnivého objetí hor a moře, i když se skalnaté svahy kopců a údolí neustále rozštěpovaly a trhaly velikými tepelnými rozdíly žhavých dnů a mrazivých nocí, jako by byly rozráženy mohutnými klíny. I skaliska z tvrdé žuly se rychlými změnami teplot rozpadávala v drobnou suť, která se nakonec rozpadla v písek a jíl, červenavě zbarvené kysličníky železa; a tento jemný červenavý prach odnášely pak větry do nenasytné náruče pouště. Jako hořící šípy rozpalovaly sluneční paprsky bez ustání prach pouště a měnily ji v ohromnou žhavou výheň, jejíž pekelný žár vysoušel vzduch a sálavým vedrem jej rozechvíval. Nikde nebylo ani nejmenší stopy po životě, všude byl jen rozpálený prach a těžké, ubíjející dusno. Ale v koloběhu věčně se opakujících let se pravidelně dostavovalo i období velikých lijavců, které zasáhly poušť a přeměňovaly jemný prach v jejích mělkých kotlinách v mazlavý jíl, pokrytý slabou vodní vrstvou. Takových mělkých jezírek bylo v dešťovém období na poušti bez počtu. Neměly však dlouhého trvání. Jak začalo dešťů ubývat, také jezírka vysýchala a zmenšovala se; a když skončilo období dešťů, nebylo už po nich ani památky, neboť i jejich dna, tvořená mazlavým lepkavým jílem, byla zasypána navátým prachem. Proto po období dešťů vypadala poušť jako před ním… Ale to se jen zdálo, skutečnost byla jiná! Na kopcovité náhorní planině, zvedající se místy nad pouští červenavého prachu, byla starobylá květena svrchního triasu v nejkrásnějším rozpuku. Bujela a rozrůstala se v zářivém úsměvu zlaté sluneční koule, když ji vzkřísily po dlouhém suchém období vydatné deště k novému životu. – 29 –
V lesklých hladinách jezírek se zrcadlily palmovité koruny vysokokmenných cykasů a pod nimi vyrůstala houština kapradin. Mezi jejich zelenými vějířovitými listy se prodíraly sluneční paprsky jako nádhernou krajkovinou a vytvářely na hnědé půdě skvělou mozaiku světel a stínů. Svahy nízkých pahorků zdobily háje ginkovitých Baierií nebo jehličnatých Voltzií v malebné směsi nesčetných generací. Staří velikáni s rozložitými korunami stáli nepohnutě jako kamenné sloupy a mezi nimi se neproklestitelnou houštinou draly do výše mladé stromky, jejichž koruny se rozechvívaly i lehkým vánkem a šuměly tichým šelestem, když se chtivě rozpínaly po slunci. Vlhké břehy jezer, tůní i močálů, které se v deštivém období vytvořily skoro v každé povrchové prohlubině, byly porostlé koberci zelených mechů nebo lupenitými stélkami jatrovek, které kyprými polštáři pokrývaly i balvany vyčnívající z vody. Z bahnitého dna pobřežní vody vyrůstaly krásné vodní kapradiny rodu Sagenopteris; tenkými oddenky se rozlézaly v bahně pod vodou všemi směry a nad hladinu vztyčovaly dlouze řapíkaté listy s čepelí ozdobně čtyřčetnou. Za nimi, z bahna hlubších vod, vyrůstaly mohutné přesličky rodu Equisetites, dosahující výše až deseti metrů. Z článkovitých oddenků, prodírajících se bahnem skoro vodorovně, vyrůstaly duté článkované lodyhy, které se naspodu jen málo větvily. A tyto větve odstávaly ve své spodní části od hlavní lodyhy mírným a krátkým zakřivením, brzy se však napřímily a rostly rovnoběžně s ní kolmo vzhůru. Každý článek jejich lodyh byl zdoben věncem četných úzkých a zašpičatělých lístečků, srostlých dole v pochvu. Pod vrcholy hlavních i vedlejších lodyh byly výtrusnicové šištice, jakési těžké a tuhé palice, neohebné a nepoddajné, vzdorující větrům i bouřím. A nejen ve vodách, ale i v mokřinách a ve vlhké půdě stinných roklí vyrůstaly rozlehlé porosty těchto stromovitých přesliček, které vytvářely jakési obrovské sloupoví, mrtvě trčící do ticha krajiny.
– 30 –
Smutné a jednotvárné porosty těchto sloupovitých přesliček se střídaly s houštinami jiných přesliček, Neocalamitů, které byly pětkrát menší, ale zato stromovitě rozvětvené; jejich větve byly posázeny úzkými, trávovitými lístečky v přeslenech. Rostly tam v nesmírném množství. Jejich kořeny se rozlézaly všemi směry, proplétaly se navzájem a vysávaly půdu, aby jejími živinami posilovaly své kmeny i rozložité koruny s výtrusnicovými šišticemi. Vítr roznášel po dalekém kraji celé obláčky zahnědlého prachu výtrusů. Nádherná jitra se rodila nad tímto krajem starobylé krásy věčného ticha. Vycházející slunce rozlévalo své světlo a teplo po zelených rostlinách, rozzářilo démantovými barvami kapky rosy a zanedlouho proniklo svým žhavým zlatým deštěm i do korun stromů a rozjasnilo ztemnělé hladiny jezer a tůní. Sluneční paprsky vnikaly jako zlaté šípy i do tmavých koutů hlubokých roklí, vytlačujíce z nich šero i chlad. Před jednou roklí, která se táhla v hadovitých zákrutech daleko do kraje, se rozprostírala veliká tůň, lesknoucí se v záři vycházejícího – 31 –
slunce jako stříbřitá plocha zrcadla, obklopená zeleným rámem bujného rostlinstva. Srázy rokle tvořila rozeklaná skaliska, rozpukaná tisíci trhlinami. Veliké balvany se válely jako poslední pozůstatky zbořeného hradu na dně rokle a mezi nimi si prodíral cestu malý potůček. Protékal mezi kameny, obtékal balvany a přeléval se přes ně malými vodopády. Nedbal žádných překážek a jen s veselým zurčením spěchal neustále vpřed, jako by se nemohl dočkat, až jeho křištálová voda splyne s kalnou vodou tůně. V místech, kde potůček opouštěl rokli a po krátké cestě písčitou rovinou vléval svou vodu do tůně, leželo několik velikých balvanů. Dva z nich ležely zcela blízko vedle sebe a třetí nad nimi na svahu rokle se o ně opřel jako mohutná plochá střecha. Tím vznikla malá sluj. U jejího vchodu rostly nádherné lyrovité vějíře kapradin rodu Dictyophyllum. Nad balvany, porostlými žlutozelenými lišejníky, zvedaly své překrásné koruny stromovité kapradiny rodu Anotopteris, jejichž zelené vějíře se chtivě obracely k slunci; sluneční paprsky se v nich zachycovaly, lámaly a tříštily v nespočetné zářivé skvrny. Ve sluji mezi balvany leželi blízko sebe dva ještěři. Leželi bez pohnutí, ztuhlí chladem uplynulé noci. Pojednou zatančil na jejich zeleném hřbetu sluneční paprsek, pak druhý a třetí, a čím více jich přibývalo, tím více rozehřívaly studenou krev ještěřího těla. Ale trvalo dlouho, než teplé sluneční paprsky přemohly jejich strnulost, než ještěři pozvedli hlavy a otevřeli zelené oči. Teprve po delší chvíli se postavili na dlouhé zadní nohy, krátké přední nohy přitáhli k tělu a stáli jako kamenné sochy v oslnivé záři sálavých slunečních paprsků. A zatímco se takto vyhřívali, majíce oči přivřeny blankami zahnědlých mžurek, začali pociťovat hlad. Náhle jeden z ještěrů mrskl několikrát dlouhým ocasem a zacvakal zubatými čelistmi. Drobnými skoky zamířil k nedaleké tůni, kde se mu vždycky podařilo nejrychleji utišit hlad. A za ním běžel jeho stejně hladový druh.
– 32 –
Byli to dva Procompsognati. Patřili sice do plemene veleještěrů, ale byli tak směšně malí, že proti svým obrovitým druhům, horám masa a kostí, byli opravdovými trpaslíky. Nebyli delší než osmdesát centimetrů a vysocí byli asi půl metru. Ale ačkoli byli malí, přece jen to byli masožravci. Běda červům nebo broukům, kteří jim zkřížili cestu, běda krytolebci, kterého potkali na svých toulkách; v mžiku jejich tlama uchopila oběť, čelisti cvakly a dýky ostrých zubů se vnořily do zmítajícího se těla, pro něž byla vysvobozením jen rychlá smrt. Procomsognati doběhli k tůni a bloudili kolem břehu. Prolézali houštinami kapradin a pátrali, zda pod jejich hustými vějíři ve vlhké půdě nezasvítí tělo nějakého červa, či zda se ve spleti odumřelých tlejících listů nezakmitne velký šváb nebo dlouhá stonožka. Prohlédnuvše houštinu kapradin, kde se jim podařilo ulovit jen několik velkých červů a švábů, běželi dál kolem tůně, slídíce – 33 –
neúnavně na všechny strany, hlavně tam, kde bylo jen trochu naděje, že by se mohla skrývat nějaká kořist. Dospěli k místu, kde voda veliké tůně hraničila s písčinou, jež dále od břehu byla porostlá nízkokmennými cykasy. Na písčině hodovala veliká želva Triasochelys; pochutnávala si na veliké zcepenělé rybě, kterou našla na břehu. Procompsognathům zasvítily oči chtivostí a rychle spěchali k hodující želvě. Želva, vyrušena z klidného pojídání, pohlédla skelnýma očima na oba vetřelce; když je poznala, upokojila se a krmila se dále, neboť věděla, že se ještěři neodváží na ni útočit. Byla mohutná a necítila před nimi žádné nebezpečí, protože její tělo bylo chráněno pevným krunýřem z tlustých kostěných desek, jimiž byla pokryta i její hlava. Zakrnělými zoubky pomalu trhala kousky masa z těla nalezené ryby a vlnitým pohybem drsného jazyka je posouvala do nenasytného jícnu. Cpala se klidně a nerušeně, beze strachu. Procompsognati vzrušeně poskakovali kolem hodující želvy, klapali zubatými čelistmi, mrskali dlouhým ocasem, ale obrat želvu o – 34 –
její potravu se neodvážili. Podle zkušeností na želvu nikdy neútočili, ale nevzdávali se naděje a nevzdalovali se. Pojednou želva přestala hodovat. Snad už jí nechutnalo studené rybí maso a snad se chtěla dosytit šťavnatými rostlinami, jež všude bujně vyrůstaly z vlhké pobřežní půdy. Pomalými kroky se ubírala pryč. Vlekla se těžce a namáhavě, neboť těžký krunýř, chránící ji před nepřáteli, byl jí při chůzi svou ohromnou váhou na obtíž. Procompsognati se vrhli nedočkavě na zbytek rybí mršiny a lačně se do ní zakousli. Prudkým trhnutím hlavy urvali z ní kus masa a hltavě jej polkli. Druh druhu nepřál sousta, každý chtěl uchvátit, co mohl nejvíce. Když jeden urval větší kus, tu druhý, jakoby pln závisti, rychle k němu přiskočil, aby se jeho sousta zmocnil; ncmohl-li jej rychle polknout, pustil ho sice z tlamy, byl však odhodlán podstoupit pro něj boj. Stáli pak proti sobě s rozšklebenou tlamou, mrskajíce vztekle dlouhým ocasem. Ale k boji nikdy nedošlo. Za chvíli se oba vrátili ke kořisti a znovu se zakousli do hromádky rybího masa, kterou si rvali navzájem jeden druhému a hltali s takovou překotností, že se div neudávili. Nic nerušilo hody Procompsognathů. Všude byl klid. Jen slunce žhavějí pálilo a hustými korunami nízkokmenných cykasů sytěji pronikal blankyt oblohy. Pojednou bylo ticho přerušeno šumotem vějířů palmovitých listů cykasů. Jako hora kostí a masa se nad nimi náhle objevil obrovský netvor z plemene veleještěrů. Byl to dravý Halticosaurus, přes tři metry vysoký a přes pět metrů dlouhý, který si mezi cykasy vybral místo k nočnímu odpočinku. Probudiv se ze strnulého spánku, vzpřímil se, nesa své mohutné tělo pouze na dlouhých a silných zadních nohách. Jeho hlava, kymácející se na dlouhém krku, trčela vysoko nad korunami nízkokmenných cykasů. Jeho tlama byla plná ostrých zubů a zelenavé oči se zlověstně zablýskly. Když se Halticosaurus včera ukládal k nočnímu spánku v cykasové houštině, ani netušil, že ho při probuzení bude očekávat chutná snídaně zrovna před nosem. Aby tak vzácnou příležitost nepromeškal, vyrazil proti nic netušícím Procompsognathům, kteří bezstarostně hodovali na písčině před cykasovým hájem. – 35 –
Stačilo několik dlouhých skoků a zubatá tlama Halticosaurova se zakousla do těla jednoho Procompsognatha. Ten sebou prudce trhl leknutím a náhlou bolestí, divoce zamrskal dlouhýma zadníma nohama, snaže se zachytit a drápy rozdrásat břicho útočníka. Halticosaurus však pevně držel svoji kořist a obrovskou silou čelistí, svírajících se pomalu, ale bez přestání, drtil její kosti. Nic nedbal na rány, které mu Procompsognathus nohama neustále zasazoval; ani jich necítil, protože se všechny svezly po jeho tlusté kůži, kterou by stejně nikdy nemohl Procompsognathus prorazit. Byl to boj nerovný a už předem rozhodnutý. Překvapeně pozoroval druhý Procompsognathus nenadálé přepadení a smrtelný zápas svého nešťastného druha. Ale jen na okamžik strnul úlekem. Pak prchal poděšeně pryč, aby zachránil vlastní život. Než zmizel v dáli, byla tragédie chyceného Procompsognatha skončena. Jeho tělo se v tlamě Halticosaurově ještě několikrát zachvělo a nohy udeřily naposled do prázdna. Ocas se bezvládně svěsil, hlava poklesla, jako by se dlouhý krk náhle zlomil, a pak s posledním křečovitým škubnutím zhasla i poslední jiskřička jeho života. Byl mrtev. Když Halticosaurus poznal, že se jeho oběť už nehýbe, rozevřel tlamu a Procompsognathus spadl s temným zaduněním na zem. Halticosaurus kroutil hlavou ze strany na stranu a zelenavýma očima bedlivě pozoroval, zda se zakousnutá oběť nepohne. Byl připraven, že při sebemenším pohybu do ní znovu zaboří své ostré zuby a že jí bude dále drtit svalstvo a tvrdé kosti. Ale mrtvé tělo Procompsognathovo se už ani nepohnulo. Jen jeho rozevřená tlama se pitvorně šklebila na přemožitele, jako by se vysmívala jeho snadnému vítězství. Po chvíli sklonil Halticosaurus hlavu nad mrtvým tělem Procompsognatha, olízl je několikrát dlouhým černým jazykem a pak opět vztyčil hlavu. To se chtěl porozhlédnout krajem, zda je všude klid, zda odněkud nehrozí nějaké nebezpečí. Nemusel se sice obávat žádného nepřítele, neboť on sám byl tehdy nejmocnějším tvorem celého kraje, ale přece jen se chtěl ujistit, zda se nepotlouká kolem některý jeho druh, s kterým by musel – 36 –
vybojovat těžký zápas o kořist, kdyby se vetřelec chtěl zúčastnit hodů z jeho úlovku. Rozhlížel se bedlivě kolem dokola, a když nepostřehl žádné nebezpečí, sklonil hlavu k ulovené kořisti a zakousl se do ní. Ale dlouho Halticosaurus v klidu nehodoval. Z nedaleké rokliny vyšlo z nenadání několik obrovských Plateosaurů, osm metrů dlouhých veleještěrů. Směšně se klátili na vysokých a silných zadních nohách, vyzbrojených ostrými drápy, jež byly tvrdé jako ocel. Malá hlava Plateosaurů seděla na dlouhém krku a krátké přední nohy s roztaženými drápatými prsty se jim rytmicky kývaly dopředu a dozadu jako malé ruce. Kráčeli k tůni a jejich nohy, nesoucí těžké, pestře zbarvené tělo, se bořily do zelených bochníků bujně rostoucích mechů. Rozšlapávali porost krásných kapradinek Chiropterisů, jejichž neveliké vějíře listů vyrůstající po jednom přímo ze země nesly až pět listových laloků svěže zelené barvy. Šli pomalu, při každém kroku klátili hlavou vpravo a vlevo a malýma žlutozelenýma očima slídili, kde by co mohli zhltnout. Pátrali hlavně po rostlinách s křehkými listy, stvoly a pruty. Slídili však i po všech drobných živočiších, jež by mohli uchvátit. Proto se každý z nich občas zastavil, hluboko se sklonil k zemi, aby mohl tlamou uchopit lahůdku, kterou právě objevil. I s tělem hluboko skloněným stáli bezpečně na silných sloupovitých nohách, neboť váha jejich mohutného a těžkého těla byla vyvažována silným a těžkým ocasem. Plateosauři nebyli dravými živočichy, i když mimo rostliny, které byly hlavní součástí jejich potravy, požírali s chutí i drobné živočichy, veliké červy, raky a malé krytolebce, jež náhle překvapovali v mokřinách stinných roklí a strží nebo při březích četných jezer a tůní. Neopovrhli ani zcepenělou rybou, vyhozenou vlnami na břeh, ani zbytky po hodech masožravých Halticosaurů. Větších zvířat si Plateosauři nikdy nevšímali. I kdyby chtěli, nemohli by je zdolat, protože jejich tlama nebyla vyzbrojena řadami velikých a ostrých zubů, kterými by mohli zabíjet a trhat jiného tvora. V jejich čelistech seděly jen slabé, skoro nezašpičatělé zuby.
– 37 –
Pomalu, ale jistě se blížili Plateosouři k hodujícímu Halticosaurovi. Netrvalo dlouho a Halticosaurus, skloněný nad svým úlovkem, spatřil Plateosaury. Jeho skloněné tělo se prudce napřímilo, jako by bylo vymrštěno od země silnou vzpružinou, a obludný ještěr hleděl upřeně svýma žlutýma očima, planoucíma vzrušením, na blížící se Plateosaury. Stál bez hnutí na svém místě, jen dlouhým tenkým ocasem divoce mrskal kolem sebe. Vypadalo to, jako by nějaký obrovský had na něho bez přestání útočil a ovíjel se mu kolem těla a nohou. Nespouštěl z nich oči a bedlivě pozoroval každý jejich krok, sledoval jejich počínání, jsa stále připraven uhájit svou kořist. Plateosauři přešli zatím nevšímavě kolem Halticosaura. Jen jeden z nich se zvědavě přiblížil a pohleděl na zbylou hromádku masa a kostí. Rozšklebená tlama Halticosaura nad ní ho však zastrašila natolik, že se rychle obrátil a spěchal za svými druhy, kteří se zatím ztratili v lesíku stromovitých přesliček, jež zde vyrůstaly nejen z bahnitého dna tůně, nýbrž i z vlhké půdy písčitého břehu. Běžel rychle za nimi, aby je neztratil. Plateosauři nebyli totiž zvyklí bloudit krajem jednotlivě, ale také se neradi přidávali k jiným skupinám. Několik širokých pruhů polámaných kmenů přesliček mu ukázalo cestu, kterou se musel dát, aby dostihl své druhy. Za chvíli se ztratil i on mezi kmeny vysokých sloupovitých přesliček, které se pod jeho těžkými kroky bortily a lámaly s šustivým rachotem. A kudy se prodíral přesličkovou houštinou vpřed, tam se všude rozutíkávali na všechny strany drobní krytolebci, vystrašeni hlukem jeho chůze a praskotem lámaného rostlinstva, a velicí švábi i dlouhé stonožky rychle zalézali do temných úkrytů pod kameny nebo pod tlejícími zbytky rostlin. Plateosaurus už zmizel ve sloupoví nehybného přesličkového pralesa, ale Halticosaurus pořád ještě stál nehnutě. Bez přestání pohlížel k lesíku přesliček, jako by se obával, že se protivník vrátí a že přece jen bude muset bojovat s ním o svůj úlovek. Až když se tam
– 38 –
– 39 –
dlouho nic nehýbalo, tu se teprve jeho hlava, zvednutá na protáhlém krku vysoko do výše, počala otáčet ze strany na stranu a oči bloudily pozorně po celém dalekém okolí, aby je bedlivě obhlédly. Když nikde nic podezřelého nespatřil a když ani žádný podezřelý zvuk nezaletěl k jeho ostražitému sluchu, sklonil se opět, ukolébán v úplnou bezpečnost, nad hromadu masa a pokračoval v přerušených hodech. Své hodování skončil teprve tehdy, když poslední kus masa zmizel v hlubině jeho nenasytného hltanu. Pak napřímil skloněné tělo, několikrát se mlsně olízl dlouhým černým jazykem a pomalými kroky odcházel. Náhle se však obrátil a směšně šermuje před sebou krátkými předními končetinami, kvapně se vracel k opuštěné hromadě kostí. Obcházel je v kruzích, okukoval je ze všech stran, skláněl se nad ně, jako by se chtěl přesvědčit, zda na některé z nich nevisí ještě kus masa. Nic však nenašel, a tak znovu pomalu odcházel, aby se už nevrátil. Zatím stálo už slunce vysoko na blankytu oblohy a vzduch se tetelil sálavým žárem slunečních paprsků. Kolem ohlodaných kostí Procompsognathových bylo pusto, zarážející ticho a dusivá tíže naprosté samoty bez života. Nebylo dosud na světě ptáčka, který by kraji zpíval své písně. Nebylo dosud ani savců, jejichž vítězný řev nebo táhlé bučení by se nesly močálovitou plání a ztrácely se v tichých lesích starobylé nádhery. V celém tehdejším světě panovala čistá a neposkvrněná krása. Byla to však krása němá, pozorovaná jen strnulýma očima obludných ještěrů. Les přesliček, vypadající ve své jednotvárné nehybnosti jako velké voje ohromných kyjů pohádkových obrů, byl v místech, kudy si jím Plateosauři proklestili cestu, zcela zničen. Vysoké duté kmeny byly mohutnými těly ještěrů polámány a zaklesnuty do sebe. Všude, kam vkročila ještěři noha, byly kmeny obrovskou váhou těla rozdrceny v žlutozelenou kaši promíšenou jemnou písčitou zemí. A tato zkáza, změť zpřerážených kmenů, se táhla celou šířkou lesa. Plateosauři se v lesíku nezdržovali. Měli zkušenost, že hluk a nepříjemný skřípot lámaných kmenů plaší všechny živočichy, takže
– 40 –
se dávají na kvapný útěk nebo zalézají do bezpečných skrýší. Proto jím jen rychle prošli, neboť věděli o lepších lovištích. Ale nebylo třeba, aby je dnes vyhledali. Sotva opustili lesík, uzřeli pod svahem skály, omývané zelenavou vodou tůně, hromadu masa a kostí. Rázem se zastavili a s překvapením hleděli na bohatě a lákavě rozestřenou hostinu. Pak opatrně postoupili jen o několik kroků vpřed, protože jim bylo divné, že by tak vábná kořist byla opuštěna, že by nikdo tolik potravy nehájil, nebo že by ji někdo bez boje přenechal jinému. Otáčeli svou malou hlavu na všechny strany, ale když nikoho neuzřeli, dali se do pohybu a nezastavili se dříve, dokud nedošli k mrtvole Capitosaura. Byl to obrovský, skoro dva metry dlouhý krytolebec žabího vzezření. A protože se jim ani nyní nikdo nepostavil v cestu, aby hájil opuštěný úlovek, obstoupili tučné sousto a počali sytit svůj žaludek. A zatímco hodovali, vyplula z hlubiny pod skálou mrtvola obrovského krokodýlovitého ještěra Mystriosucha. Včera za večerního šera přepadl Capitosaura, ale sám byl potom rovněž zabit. Stalo se to takto. Hlubina pod skálou byla již dlouhou dobu domovem Mystriosucha. Ve dne, kdy sluneční paprsky zaplavovaly písčinu před skálou, ležel jako šestimetrová kláda na břehu a vyhříval se. K večeru vycházel na lup. Nejraději lovil ryby, jichž bylo v tůni mnoho. Jako vystřelený šíp hnal se vždycky za vyhlédnutou rybou a sotvaže ji dostihl, chňapl po ní a držel ji v ozubených čelistech jako v kleštích. Byla-li zvlášť veliká, plul s ní rychle ke břehu, byla-li menší, vyhodil ji do vzduchu, chytil do tlamy a pozřel. Když lovil v úzkých ramenech, jimiž tůň vybíhala do skalnatých břehů, rozbouřil vodu mrštnými údery zploštělého ocasu tak prudce, že poděšené ryby vyskakovaly nad hladinu, aby snáze unikly svému pronásledovateli. Ale lstivý ještěr tím snadněji je mohl chytat a této příležitosti také plně využíval.
– 41 –
Jindy zase číhal u břehu v mělké vodě na mladé, ještě nevyspělé krytolebce rodu Metopias; starým jedincům se však vyhýbal, protože byli stejně draví jako on a zápas s nimi byl těžký a nebezpečný. Tak žil v hlubině pod skálou krokodýlovitý Mystriosuchus v nerušeném klidu po dlouhý čas. Jednoho dne se zde objevil nevítaný host. Byl to příslušník téhož rodu, ale ohromný a starý, který ho předstihoval v délce o dobré dva metry. Ten se znenadání objevil u hlubiny pod skálou. Hluboký močál, v němž dříve žil, začal pomalu vysýchat a v dlouhých obdobích sucha se neustále zmenšoval. Proto ubývalo i ryb a dlouho mu vždy trvalo, než jich ulovil tolik, aby zahnal hlad. Když pak sálavý sluneční žár ještě více zmenšil rozlohu močálu, takže jen málokdy mohl odpočívat sytý, vydal se na cestu, aby si našel nový a na ryby bohatší domov. A tak se najednou ocitl u veliké tůně pod skálou. Jakmile došel k jejímu břehu, ihned tiše vklouzl do vody, proplaval tůň všemi směry, ba proslídil i úzké kanály mezi skalisky. Zalíbila se mu a usídlil se tu. Teprve později zjistil, že ve svém novém domově není sám, nýbrž že je tu už usazen jeden jeho druh. To mu však nevadilo.Vždyť ve starém močále dlouho žil v pokoji s několika stejně velikými druhy. A ten zde byl mnohem menší a slabší. Nebude tedy mít soka při lovu potravy a snadno si zajistí největší podíl na všem, co tůň i její břehy poskytují dobrého. A tak už několik dní zde spokojeně lovil nebo se líně vyhříval na slunci. Zato Mystriosuchus, který zde byl už dlouho usazen, se vetřelci zdaleka vyhýbal. Jediný pohled ho poučil o jeho mohutnosti a síle, které mu zaručovaly převahu a nepřemožitelnost. Už nebude moci lovit, kdy a kde se mu zachce. Už nebude zde vládcem, ale jen trpěným příživníkem. To vše ho uvádělo v jakýsi neklid a cítil tím větší zlost, čím více mu bránil strach pustit se s vetřelcem v zápas, neboť nebylo naděje, že by tento boj mohl skončit jeho vítězstvím. Proto se mu raději vyhýbal a jen zpovzdáli ho pozoroval. Ale přišla chvíle, kdy se přece jen utkali v nesmiřitelném souboji.
– 42 –
– 43 –
Krytolebci (Stegocephali) z prvohorní doby byli ocasatí praobojživelníci s tělem podobným dnešním mlokům, ještěrkám, krokodýlům, ba i hadům: Urocordylus scalaris (dva vpředu na plochém balvanu), Branchiosaurus salamandroides (na balvanu vpravo), Dolichosoma longissimum (ve vodě vlevo dole) a Microbrachis pelicani (na břehu vlevo nahoře). (K povídce „Ztracený svět“)
– 44 –
Bylo to jednou zvečera. Na západě se slunce pomalu ztrácelo do nekonečných propastí kosmického prostoru a na celý kraj se kladlo večerní šero. U skály se uložil na číhanou Mystriosuchus. Hlava a předek těla spočívaly na svažujícím se břehu, dlouhý ocas byl ponořen ve vodě. Pojednou uviděl, jak se kapradinovou houštinou lyrovitých Dictyophyll pomalu prodírá bachratý Capitosaurus. Nezamířil k vodě, nýbrž počal vylézat po úzké stezce na plochý výstupek skály, jako by si chtěl odtud prohlédnout krásu kraje a hladinu vody, lesknoucí se matně v záři zapadajícího slunce. Když tam vyšplhal, poznal, že tu cesta končí. Jen příkré skalní stěny se tyčily nad ním vysoko vzhůru nebo se ztrácely dole ve ztemnělé tůni. Nemoha dále vpřed, postoupil až na samý okraj skály a vypoulenýma očima hleděl dolů na vodní tůň a na její zelené břehy. Neodpočíval tu dlouho. Sotvaže si vyhlédl v nedaleké nížině místo k nočnímu odpočinku, obrátil se a sestupoval pomalu po příkré stezce nazpět. Když došel dolů, dal se podle břehu tůně. Ale ušel jen malý kousek cesty. Náhle jako blesk vyrazil proti němu číhající Mystriosuchus, zasekl mu ostré zuby do hrdla a pevně stiskl. Capitosaurus byl nenadálým útokem tak překvapen, že se ani nebránil. A tento malý okamžik úplné bezbrannosti stačil, aby mu Mystriosuchus novým útokem rozerval hrdlo. Se ztrátou krve Capitosaurovi rychle ubývalo sil. Ve chvíli, kdy i jeho vědomí začalo pohasínat, mrskl sebou Mystriosuchus na druhý bok, jeho obrovský ocas zasvištěl vzduchem jako těžký kyj a dorazil zmírající oběť. Zdálo se, že zapadající slunce bylo jediným svědkem této krvavé události. Ale nebylo tomu tak. Na úzké písčité výspě, která vyčnívala z vody, ležel tiše a nehybně v ochranném šeru novokalamitového porostu přesliček druhý Mystriosuchus a napjatě pozoroval útoky svého menšího druha na Capitosaura. Byl sice už nasycen, ale pohled na ubitého krytolebce byl velmi vábný. A tak neodolal lačné chtivosti zúčastnit se nové hostiny a přilepšit si alespoň trochou jiného masa, snad chutnějšího, než bylo rybí. Nad svým druhem cítil velkou převahu
– 45 –
a ubezpečen svou obří silou, blížil se bez rozpaků pomalými kroky k místu, kde se chtěl přiživit. Než tam došel, majitel kořisti jej zpozoroval. Ačkoli byli oba z téhož ještěřího rodu, přece jen menší hleděl na svého obřího druha jako na zlého soka. Z jeho postoje, který zaujal, bylo zřejmé, že se nehodlá vzdát své kořisti, ba že se s obrem nebude o ulovenou kořist ani dělit. Byl hotov pustit se do boje nejen o uhájení Capitosaura, nýbrž i o opětné získání celého loviště, které ztratil příchodem obrovitého druha. Sotva obr došel k mrtvému Capitosaurovi, vrhl se Mystriosuchus proti němu jako vystřelený šíp. Zaťal mu zubaté čelisti své protáhlé tlamy do kůže nad přední nohou a jediným stisknutím mu prosekl tkáně, až hroty ostrých zubů zaskřípaly o kost. Povolil, ale hned se zase znovu zakousl, aby rozdíral strašlivou ránu protivníka, a snažil se mu rozdrtit kost. Ohromnou silou svíral čelisti a každý stisk byl hroznější předcházejícího. Kost nepřítele však byla jako z oceli. Když vycítil, že jeho síla nestačí k rozdrcení kosti, rázem odskočil. – 46 –
Poznal, že se dal do boje, který nemůže nikdy vyhrát, ale v kterém může všechno ztratit. Proto, aby zachránil holý život, dal se na útěk. Jako střela vlétl do vodní tůně a zpěněnou vodou prchal do středu močálu. Za ním střelhbitě sjel do vody i napadený obr. Voda vysoko vystříkla a klidná hladina se proměnila v prudké vlnobití, nad nímž se vznášely mlžné závoje roztříštěných kapek. Rozzuřen drzostí, s jakou se jeho menší druh odvážil na něho zaútočit, a rozvzteklen bolestí, která hlodala v krvavé ráně, hnal se rychle za ním, nespouštěje ho ani na chvíli z očí. V mžiku ho dostihl. Pronásledovaný se obrátil a bičuje ocasem divoce vodu, chystal se k obraně, neboť nyní ho už ani útěk nemohl zachránit. Kdyby prchal ještě dále, zakously by se mu vražedné zuby pronásledovatele do jeho těla zezadu, trhaly by je na nejzranitelnějších místech a ve chvíli by musel být konec. Proto se hbitě uhnul, když se na něho obr vrhl s rozevřenou tlamou. Při novém útoku znovu uhnul, pak opět, ale pojednou se bleskurychle vrhl vpřed, aby sám zaťal své ostré a nebezpečné zuby do hrdla obřího netvora. Ale i ten uhnul, a tak unikl lstivému protiútoku. Ve velikém oblouku se vracel k soupeři, který se hnal proti němu, jako by ho chtěl znovu napadnout. Když byly jejich hrozivé tlamy už blízko sebe, odbočil menší Mystriosuchus rychle stranou a zatímco se obr hnal nezadržitelně vpřed, jeho menší sok se bleskurychle obrátil, a nejsa ohrožován ani zuby, ani ocasem obra, vrhl se mrštně vpřed a zaryl zuby do jeho hrdla. Obr se rázem zastavil, prudce trhl předkem těla, takže se vysoko vztyčil nad rozvířenou vodní hladinu, a útočníka ze sebe setřásl. Než se mohl útočník vzpamatovat, vyrazil naopak obr k protiútoku. V mohutném rozmachu dopadl ocas obří nestvůry s třeskotem na hlavu protivníkovu. Strašlivá rána ho zbavila vědomí a vzápětí se už zarývaly ostré kuželovité zuby do jeho omráčeného těla. Vítězova zuřivost nato počala pomalu mizet. Nejen proto, že protivník byl už mrtev, neboť ležel před ním rozdrásán a s rozdrcenými kostmi, nýbrž i proto, že vlastní těžká zranění nahlodávala stále prudčeji jeho životní energii. Ještě několikrát
– 47 –
– 48 –
oobeplul poraženého, pokaždé ho šlehl prudce ocasem, ale pak plul pryč, kamsi k břehu močálu, aby si tam v úkrytu mezi bujnými rostlinami v klidu odpočinul. Už ho vůbec nelákal zabitý Capitosaurus, na němž si chtěl pochutnat a který mu po vítězném zápase náležel celý. Rozdrásané a zkrvavělé tělo přemoženého ještěra leželo nehybně na hladině rudě zbarvené vody. Po chvíli začalo pomalu klesat pod vodu, a než se dotklo dna, pohasly již daleko na západě poslední záblesky slunečních červánků. Bylo po boji Mystriosuchů. Zmizel poražený, ztratil se i vítěz. Jen na břehu pod skálou se rýsovalo v houstnoucí tmě tělo mrtvého Capitosaura, které jediné zbylo na bojišti obou velkých ještěrů. Tak se stalo, že druhého dne našlo stádo Plateosaurů na břehu hromadu masa, která nikomu nepatřila. Pustili se do ní s chutí a dlouho si plnili hladový žaludek. Jejich splasklá břicha se nadmula jako nafouklé měchy, ale stále neměli dost. Jako v bezedné propasti mizely v jejich útrobách velké kusy masa a tichem, které v okolí vládlo, se bez přestání ozývalo klapání ozubených čelistí. Když skončili hodování, zbyla před nimi jen hromada kostí. Nasyceni téměř až k prasknutí opustili konečně místo svých nenadálých a nezvyklých hodů. Líně se loudali kolem pustých skal, až zmizeli v jakési roklině s porostem sytě zelených kapradin a s černými otvory slují a děr. Mnoho nádherných zarůžovělých jiter přešlo nad tímto starobylým krajem. Ale každé z nich bylo předzvěstí dne, v němž bude slunce pražit více než den před tím, protože vycházející ohnivá koule zaplavovala široký kraj proudem vždy sálavějšího tepla. Nastávalo suché období s jitry bez rosy nad vyprahlým krajem. Bujná květena postupně vadla, usýchala a nakonec byla žhavými slunečními paprsky spálena až ke kořenům. Močály a bažiny vysychaly a jejich dno se v sálavé výhni slunečních paprsků smršťovalo, takže vytvářelo podivné nepravidelné sítě velikých trhlin a puklin, pokryté mrtvolami ryb a drobných vodních živočichů. – 49 –
A bylo čím dál hůře, neboť slunce pálilo stále žhavějí a prudčeji. Velikým ještěrům se počalo špatně dařit, hlavně ohromným ještěrům Plateosaurům, kteří byli zvyklí každodenně si nacpat břicha šťavnatými rostlinami. Bloudili nyní vždy dlouho krajem, než se trochu nasytili, aby se alespoň na chvíli zbavili svíravého pocitu hladu. Plateosauři začali být brzy neklidní. Jakýsi pud hnal jejich stáda stále blíže k okrajům planiny. Když se k nim konečně dostali, vyhledávali mírné svahy, po nichž sbíhali dolů až na samý okraj pouště, kde se zahrabávali do červenavého prachu a vyčkávali příchodu noci. V jednom z těchto stád byl i veliký starý samec. Byl vyzáblý a slabý stářím. Sám si už těžko sháněl potravu, protože období jeho tělesné síly a mrštnosti už dávno minulo. Masitou kořist jen stěží ulovil. Spíše se přiživoval na kořisti druhých nebo si pochutnával jen na nalezených mršinách. I on ležel zahrabán v prachu. Ale každou chvíli se vztyčila jeho hlava na dlouhém krku vysoko do výše a jeho oči se zahleděly kamsi daleko přes širokou poušť. Ani se nepohnul, jenom se díval a díval… Po čisté obloze bez jediného obláčku putovala žhavá sluneční koule pomalu k západu. Než se propadla do nekonečné hlubiny za hrází západního obzoru, naposled ozářila svými paprsky planinu pouště i temena hor, která se tyčila nad ní. Když pak poslední paprsek zmizel, rozhořely se nad horizontem v místech, kde zapadlo slunce, nádherné červánky, jejichž záře se v zlatých a purpurových pruzích rozlévala vysoko po ztemnělé báni oblohy. A večerní ticho padalo plíživě pomalu na celý kraj. Tehdy se Plateosauři vyhrabali z prachu a neklidně pobíhali z místa na místo. Nechystali se k nočnímu odpočinku, jak činívali denně nahoře na planině. Spíše se zdálo, že čekají na noc, aby se mohli vydat na dalekou cestu. Na počátku období sucha opouštěli náhorní planinu a přeběhli poušť, aby dosáhli mořského pobřeží s bohatými lovišti. Teprve když nastávalo opět období dešťů, vraceli se zase nazpět. První cesta přes poušť, to byla cesta za potravou. Ta druhá, zpáteční, to byla cesta domů. – 50 –
Mezitím měsíc vystoupil nad obzor. A sotvaže se stříbrné měsíční světlo rozlilo po rozlehlé poušti, vyrazilo stádo Plateosaurů vpřed. Rychlým pochodem se vzdalovalo od úpatí náhorní planiny a zakrátko se úplně ztratilo v moři načervenalého prachu. Jen malý obláček zvířeného prachu prozrazoval jejich putování za dalekým cílem. A poněvadž těch malých obláčků běželo po poušti více, bylo zřejmé, že se dalo na cestu k dalekému pobřeží vnitrozemního moře již více skupin. Celou noc putovali Plateosauři bez chvíle odpočinku za svým dalekým cílem. Při východu slunce se zastavili, zahrabali se do červenavého prachu a po celý den odpočívali. Unavení a hladoví leželi bez nejmenšího hnutí, zatímco se nad nimi tetelil vzduch, rozžhavený nesmírným slunečním žárem, který působil malátnost a oslaboval jejich životní energii. Teprve za soumraku, když z nekonečných prostorů vesmíru počal padat osvěžující chlad, dala se stáda Plateosaurů na další pouť. Skupina, v níž byl onen veliký a prastarý Plateosaurus, se rovněž chystala vyrazit. Nejprve zvedli ještěři vysoko hlavu, rozhlédli se kolem, a když viděli, že ostatní stáda už v dáli pospíchají, rychle vyskočili a vydali se na cestu. Prach, který se ve zvířených oblacích vznášel do výše a v kotoučovitých chuchvalcích se vinul kolem jejich obrovských těl, zahaloval je načervenalou clonou ze všech stran stále hustěji a hustěji, až se nakonec ostré obrysy ještěřích těl v ní rozplynuly v nejasné černé stíny. V nejhustších mracích prachu mizel jeden stín, druhý, třetí a po nich všechny další. Zvířený prach však pomalu klesal k zemi a za jeho padajícími závoji bylo vidět, jak skupiny Plateosaurů pospíchají po mírném svahu táhlého hřebene k vytouženému cíli. Když dosáhli vrcholu hřebene, sbíhali opět po mírném svahu do veliké ploché pánve. Její dno tvořil nepropustný slín, bránící vodě, aby se vpila do vyprahlé pouště. Za deštivého období bylo tu veliké mělké jezero, které však nemělo dlouhého trvání, protože sluneční žár suchého období je vždycky brzo vysušil. Ani tentokráte nebylo po jezeře už skoro ani památky. Jen uprostřed pánve byla ještě nepatrná kalužina zapáchající vody, ale i – 51 –
tu pomalu a neodvratně vysoušely žhavé paprsky slunce. Lepkavé slínové dno tohoto ztraceného jezera bylo pokryto slabou vrstvičkou jemného prachu a písku, kterou sem nanesly větry, takže nebylo k rozeznání od suchých ploch pouště. Vše bylo stejné, jednotvárné a pusté. Jen hromada sluncem vybílených kostí, zpola zasypaných prachem pouště, svítila výstražně do pusté samoty kraje a varovala před záludným nebezpečím. Když stádo Plateosaurů seběhlo na dno pánve, octlo se brzy na úzkém cípu vysušeného jezera, které tam před časem vybíhalo v dlouhý úzký chobot. Po několika krocích se zabořily mohutné nohy Plateosaurů do měkkého slínu, který se jim obalil kolem prstů, vytvořil na nich lepkavou hroudu, a tím jim neobyčejně ztěžoval chůzi. Tato nečekaná překážka nemálo poděsila putující veleještěry. Každou chvíli zvedal některý z nich nohu do výše a prudkým máváním se snažil setřepat tížící hroudu. Sotvaže se jí zbavil, při novém kroku vyrostla mu na ní nová, větší a těžší. Proto jen pomalu a s velikou námahou postupovali ještěři vpřed. Starý Plateosaurus, zesláblý stářím, nemohl zakrátko z místa. Těžce vytahoval nohy z lepkavého slínu a čím dál tím hůře se zbavoval nalepené přítěže. Už nekráčel pevně a rovně, už se jen kymácel ze strany na stranu. Pak uvázl načisto. Klesl k zemi a strnulýma očima pohlížel za ubíhajícím stádem, které už zatím přešlo nebezpečný cíp vyschlého jezera a pomalu mizelo v dálavě. Starý Plateosaurus nebyl jediný, který uvázl. Nedaleko od něho zápasil o život také jeho druh, statné zvíře v plném rozmachu obřích sil. Odloučil se trochu od skupiny a musel proto přejít širší pruh lepkavého slínu. I on klesl k zemi, ale zakrátko se opět vztyčil a znovu se potácel vpřed. Divoká touha po životě a tělo v plné životní síle překonaly záludné nebezpečí. Když se konečně zase dostal na pevnou půdu, stádo se už dávno ztratilo v dáli. Byl sám se starým umírajícím druhem, ale byl zachráněn.
– 52 –
Dal se rychle na pochod, a než slunce vyšlo, byl u cíle cesty, u pobřeží vnitrozemního moře s četnými lagunami, s háji cykasů a jehličnatých stromů, s bujnými porosty nejrůznějších kapradin a hlavně s bohatými lovišti. Byl konec nouze a hladu. A bylo toho už věru zapotřebí. Celý den a dvě noci ničeho nepozřel a prázdný žaludek se už dlouho hlásil o své právo. Pustil se proto bez meškání do lovu jako ostatní jeho druzi, kteří tu už byli, nebo kteří právě přicházeli. A zatímco zaháněl hlad potravou a pak odpočíval v příjemném stínu cykasů na břehu modré laguny, z těla starého Plateosaura, lapeného v poušti lepkavým slínovým bahnem vyschlého jezera, vyprchal už život. Zašel smrtí, jakou před ním zahynulo mnoho jeho druhů. Jako mnohokrát předtím, tak i tentokrát chtěl přečkat na mořském břehu období, kdy náhorní planina, na níž se zrodil, byla nehostinná.Vždy tam šťastně došel a vždy se také šťastně vrátil. Tentokrát však nedošel. Byla to jeho poslední cesta…
– 53 –
DRAČÍ ZÁTOKA Nesmírná pláň moře v druhohorní době triasové se táhla na míle do šíře i do dálky. Na jednom místě se zakousla hluboko do pevniny a vytvořila tam velikou polokruhovitou zátoku. Z jedné strany byla zátoka ohraničena skalisky s nesčetnými štěrbinami, puklinami i slujemi a na druhé straně byla plochá písčina, jejíž únavná jednotvárnost byla porušena jen několika malými a mělkými lagunami. Kolem těchto lagun vyrůstalo trochu úzkolistých travin a bujné porosty chřestivých přesliček, které pronikaly svými plazivými oddenky i do šedého bahna lagun, z něhož pak vyrůstala nová přesličková houština. Nízké cykasy s chocholy dlouhých, nádherně zpeřených listů vytvářely živé zelené oázy v jednotvárné pláni žlutého písku a tísnily se k břehům lagun, kde svými kořeny sály z nehostinné půdy alespoň tu trochu vody, kterou potřebovaly k skromnému životu v této pusté krajině mořského pobřeží. Noc tiše ležela nad celým krajem … – 54 –
Voda mořské zátoky ztemněla a splynula s tmou noci. Všude byl klid, všude bylo ticho. K ránu se pojednou objevil kdesi daleko na východním obzoru mdlý záblesk. Sotvaže pohasl, objevil se nový, jasnější a zlatovější, který se s jinými rozhořel v žlutou a červenavou záplavu světla nového dne. Z této záplavy zanedlouho vyletěl zlatý šíp, za ním druhý, třetí a pak tisíce a tisíce jiných, které světlem a teplem zaplavily celý kraj. Voda zjasněla, skaliska ztratila část své pochmurnosti a písčitá pláň zasvítila žlutí písku a smaragdovou zelení rostlin. Mírný větřík vesele zadul krajem. Zvlnil hladinu a hnal před sebou široké šumící vlny, které se někde přelévaly po nízkém písčitém břehu, ale jinde se s ostrým sykotem tříštily o tmavá skaliska, přičemž se rozbíjely v tisíce stříbrných kapiček, zapadajících do načechraných chumáčů sněhově bílé pěny. Vlna za vlnou se zvedala z rozlehlé vodní pláně a všechny se hnaly k pevnině, kde se rozplývaly a ztrácely, zanechávajíce po sobě na písčitém břehu vše, co se jim připletlo v cestu a co odnesly sebou. Jednou to byly chuchvalce řas se všemi drobnými živočichy, kteří se v nich skrývali nebo na nich žili, podruhé zase mrtvola ryby nebo prázdné skořápky nesčetných měkkýšů a čtyřžábrých hlavonožců ze skupiny Ammonoideí. To vše vyhazovaly vlny na plochý písčitý břeh bez ladu a skladu, nečiníce rozdílu mezi živým a mrtvým. V bouřlivých dnech to bylo horší. Tehdy šla hrůza krajem. Po hladině zátoky, bičované prudkými údery divoké vichřice, hnaly se k břehům mohutné proudy vod. Po širé vodní pláni letěly vpřed stále nové a větší vlny, jež zaplavovaly písčitou část břehu, nebo se vrhaly střemhlav proti pobřežním skaliskům, kde se tříštily v jemný vodní prach, jenž se vznášel nad zpěněnou vodou divoce hučícího příboje. Vše, co sebou vlny unášely, vyhodila voda daleko na písčinu a hned zanášela nánosem písku a bahna, nebo rozbila o tvrdé stěny skalisek. Takové silné vlnobití vtisklo nesmazatelné znamení celému pobřeží. Bylo zničeno nejen vše živé, co se neskrylo a neustoupilo včas, nýbrž zkáza doléhala i na tvrdá skaliska. Obrovské vlny dopadaly se strašlivou silou a nesmírnou prudkostí na skalní útesy a vnikaly stále znovu a hlouběji do jejich trhlin. Neustále – 55 –
– 56 –
opakovanými nárazy je rozšiřovaly, vylamujíce z nich kusy hornin, a ty se řítily do zpěněné vody, jež při jejich dopadu vysoko vystřikovala. Z puklin vznikaly tímto způsobem klikaté černé sluje, nízké nebo vysoké tunely, které se staly domovem podivných dračích oblud. Paprsky vycházejícího slunce zalétly také do temnoty skalní sluje, jejíž vchod se černal nevysoko nad lesknoucí se hladinou zátoky. V černé a studené tmě velké jeskyně ležel jako zakletý zloduch z příšerné báje obrovský ještěr. Jeho veliké tělo s dlouhým krkem a s dlouhým ocasem leželo ztuhlé na dně jeskyně, podobajíc se kmenu mohutného stromu. Krátké nohy měl přitaženy k tělu a drápaté prsty, spojené mezi sebou plovací blánou, byly zabořeny do bahnitého nánosu, jímž bylo jeskynní dno pokryto. Hrubá lysá kůže nebyla chráněna ani šupinami, ani kostěnými pancíři nebo trny. Na hřbetě a na bocích byla kůže nazelenalá, jako by byla celá porostlá zeleným mechem, kdežto na břichu byla stříbřitá, jako by byla porostlá šedými lišejníky. Byl to Nothosaurus, nejobávanější dravý ještěr triasového moře v druhohorní geologické době. Ležel nepohnutě jako zkamenělý pohádkový drak. Neprobral se ještě z nočního spánku, který se podobal mrtvolné strnulosti. Do tohoto stavu ho uváděla nízká teplota jeho krve, neboť ta se mu měnila podle teploty okolního prostředí. Za chladných nocí mu krev v žilách ztuhla a rozehřívala se teprve teplem paprsků ranního slunce. Teplý sluneční paprsek; který pronikl první do sluje, kde odpočíval Nothosaurus, osvětlil jeskynní přítmí a dopadl až na hlavu spícího ještěra. Za ním sem vlétl druhý, třetí a mnoho dalších, které přeskakovaly z hlavy dračí obludy na dlouhý krk, pak na mohutný trup a po dlouhém ocasu až na jeho konec. Trvalo ovšem chvíli, než každý ze zlatých slunečních šípů zabodl trvale hrot do kůže ještěra a rozproudil svým teplem prudčeji ztuhlou ještěři krev. Několik slunečních paprsků zabušilo jemnými teplými ranami na mžurky ještěra. Ty se zprvu jen jemňoučce zachvěly, ale když krupobití teplých a jasných úderů nepřestávalo, smrštily se a do jasu růžového jitra zasvítily zelené oči procitlého ještěra. – 57 –
Chvíli ležel líně dál v teplé záplavě slunečních paprsků, bez pohnutí a bezvládně, jako by mu noční chlad ochromil krátké končetiny. Pak však vstal a pomalými kroky opouštěl vlhkou sluj. Když z ní vyšel, stanul na širokém skalním výstupku, který spadal příkrou stěnou do vodní hlubiny. Hlavu na dlouhém krku měl vysoko vztyčenou a zelenýma očima se rozhlížel po širém moři, které bylo jeho lovištěm. Byl přes tři metry dlouhý, ale přesto nebyl žádným obrem svého plemene, neboť mnozí z jeho příbuzných dosahovali tak obrovských velikostí, že pouhá jejich lebka byla přes metr dlouhá. Stál nepohnutě, jen se bystře rozhlížel po vodní hladině, která se lehounce houpala v závanech větříku a třpytila se v ranním slunci zlatými odlesky. Rozhlížel se i po skalnatých březích a po plochých pobřežních písčinách, svítících žlutí. Všude kolem bylo hrobové ticho. Jediný zvuk neprolétl rozžhavujícím se vzduchem, jediná ptačí píseň dosud nevítala nový den. Hmyz byl tenkrát velmi vzácný a ptáků tehdy vůbec nebylo. Ještě nesmírné věky musely uplynout, než mohlo být vycházející slunce pozdraveno skřekem prvního praptáka Archaeopteryxe z druhohorní doby jurské, jehož skřehotavý a drsný hlas se lomozivě dral z hrdla přes řady ostrých zoubků jeho tvrdého zobáku. Byl to tichý kraj ponuré a němé krásy. Byl by i nekonečně jednotvárný a smutný, kdyby nebylo na písčitém břehu několik lagun, vroubených chudou zelení, kdyby zde nebyl hřeben rozervaných, zasmušilých skalisek, sestupujících schodovitými výstupky do vodního zálivu. Také několik vzdálených ostrůvků s nízkými i stromovitými cykasy činilo kraj utěšenější a obohacovalo jeho jednotvárnost a chudou krásu. Ačkoliv Nothosaurus dlouho pozoroval břehy i vodní pláň, rozprostírající se před ním do nedozírné dálky, přece jen neobjevil nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost a mohlo se stát jeho kořistí. Mrzutě otevřel dlouhou tlamu. V ní se v plné hrozivosti zabělaly řady velikých zašpičatělých zubů, jejichž stisknutí hravě drtilo protivníkovy kosti.
– 58 –
Pomalu slézal ze skalního výstupku, chtěje se dostat na nedalekou písčinu. Pojednou natočil hlavu a pohled jeho zeleného oka zamířil na dno zátoky pod skaliskem, jež právě přelézal. Mezi balvany a trsy kulovitých vápnitých řas uviděl zbytek Ceradota, dvojdyšné ryby, kterou včera ulovil a kterou v klidu požíral na skalisku. Když se nasytil, spadl zbytek ryby do vody a uvázl na dně mezi balvany. Nyní se kolem něho shromáždilo mnoho Pemphixů, desítinohých korýšů, velmi podobných našemu raku. Pochutnávali si na zbytcích jeho včerejší kořisti, vypínali se směšně na vysokých nožkách a výhružně se stavěli proti sobě, když jeden druhému chtěl vyrvat větší nebo chutnější sousto. Nothosaurus chvíli zvědavě pohlížel na hemžící se raky, ale pak znovu pokračoval v cestě. To pro něho nebyla žádná kořist. Raci byli malí, měli tvrdý krunýř a skoro žádné maso. Lovil je pouze tehdy, když měl veliký hlad a když se mu dlouho nepodařilo nic kloudnějšího ulovit. Ale to se stávalo vzácně. Když sešel na písčinu, náhle se zarazil a upřeně se zadíval k jedné z lagun. Vysoko zvedl hlavu a napjatě pozoroval útlého, skoro pět metrů dlouhého ještěra, jehož maličká hlava seděla na velmi prodlouženém, vpravdě žirafím krku. Štíhlý válcovitý trup nesly krátké nožky, z nichž zadní byly delší než přední. Trup pozvolna přecházel v dlouhý ocas, který za sebou táhl jako tlustý bič. Byl to Tanystropheus, který si vyšel k lagunám na lov. Opatrně kráčel po břehu laguny, až se pojednou zastavil pod zeleným baldachýnem palmovitých listů nízkého cykasu. Chvíli napjatě pozoroval dno laguny, porostlé hustou spletí vodních rostlin. Pojednou přistoupil až k samému břehu, ponořil dlouhý krk i s hlavou do vody, a když se po chvíli hlava zase z vody vynořila, třepetala se v jeho zubaté tlamičce drobná rybička. V záři slunečních paprsků se třpytily její drobounké šupinky jako stříbrné perličky a malé ploutvičky hořely jasnou červení. Tanystropheus prohnul dlouhý krk mohutným obloukem a malá hlava s ulovenou rybkou se ocitla nad písčitým břehem laguny. Stříbřité tělo rybky, probodnuté několika ostrými zuby, ještě sebou divoce zmítalo, ale několik nových stisků zubaté tlamičky ještěra – 59 –
stačilo, aby v rybce vyhasla i poslední jiskřička života. Když se již nehýbala, stočil si ji Tanystropheus v tlamičce tak, aby směřovala hlavou do jeho jícnu, a pomalu ji polkl. Když v něm rybka zmizela, několikrát se mlsně olízl dlouhým černým jazykem. Pak znovu natáhl krk nad vodu a i s hlavou ho ponořil do vody. V té chvíli vyrazil Nothosaurus k útoku. Ačkoliv nebyl na suchu tak obratný jako ve vodě, přece jen poměrně rychle dostihl lovícího a nic netušícího Tanystrophea a zaryl mu pilovité řady svých ostrých kuželovitých zubů do krku. Jako dlouhý skvrnitý had se vymrštil Tanystropheův dlouhý krk z vody a žlutě fosforeskující oči se upřely na Nothosaura. Maličká tlama se široce rozevřela a její ostré zuby se zakously do krku útočníka. Byly však příliš útlé a slabé, než aby mohly Nothosaurovi vážně ublížit. Přesto se však napadený znovu a znovu do něho zakusoval, rozdíral mu krk stále silněji krvácející a dlouhým bičovitým ocasem zasazoval Nothosaurovi prudké a tvrdé rány, jež mu bez ustání dopadaly na tělo. Ale Nothosaurus na to nedbal, jen stále hlouběji zarýval své dlouhé ostré zuby do Tanystrophea a s neumdlévající silou mu drtil jeho dlouhý krční obratel. Napadený ještěr se bránil všemi silami. Jeho dlouhé hadovité tělo se prohýbalo ve veliké oblouky a zase narovnávalo. Vysoko se kmitala jeho podlouhlá hlava s rozšklebenou zubatou tlamou, která se střelhbitě zakousávala, kam jen mohla. Dlouhý ocas svištěl vzduchem a dopadal temně dunícími ranami na Nothosaurovo tělo. Nothosaurus stál klidně a nedbal divokého zmítání své oběti. Jen pevně držel to, do čeho se zakousl. Když pak cítil, že Tanystropheus v obraně polevuje, povolil náhle stisk zubatých čelistí, sjel bleskurychle tlamou po jeho krku až k hlavě a tam znovu stiskl. Na tom místě byl krk nejslabší. Jako ocelové svěráky, opatřené ostrými zuby, zakousla se Nothosaurova tlama znovu do své oběti. Chvíli sebou Tanystropheus divoce zmítal na všechny strany, jeho dlouhý ocas se vztyčoval a padal, kroužil a šlehal kolem, když se však ozval praskot rozdrceného krčního obratle, v tom okamžiku se celé jeho tělo bezvládně zhroutilo k zemi. – 60 –
Nothosaurus stál bez pohnutí nad svou velikou kořistí. Divoký lesk mu planul v zelenavých očích a dlouhý ocas, komíhající se vzrušením ze strany na stranu, vyrýval v písku hlubokou brázdu. Chvíli porozoval tělo mrtvého ještěra, pak několikrát přešel kolem něho, narážeje směšně hlavou hned sem, hned tam, jako by zkoumal, kde by bylo nejlépe započít s hodováním. Byl nejvyšší čas, aby dosyta ukojil svůj hladový žaludek a důkladně si odpočinul. Ještěr sklonil hlavu ke kořisti, zakousl se do ní a oddal se hltavému požírání. Dlouho trvalo, než se Nothosaurus nasytil. Z celého Tanystrophea zbyly nakonec jen kusy kůže a rozdrcené kosti, mezi nimiž byly nápadné protáhlé krční obřade svou neobyčejnou délkou. Potom velmi pomalu vystupoval z jednoho skalního výstupku na druhý a často se zastavoval, jako by byl k smrti unaven. Bylo to však jeho plné břicho, které mu překáželo v chůzi, protože bylo nacpáno tak, že je skoro táhl po zemi. Na širokém výstupku před svou slují se oddal odpočinku. Spokojeně se vyhříval v záplavě slunečních paprsků a labužnicky klapal dlouhými čelistmi, v nichž svítily dlouhé zuby. Klidně podřimoval a nedal se ničím vyrušovat. Sám si také ničeho nevšímal, ani svého druha, který se po lovu ryb bez pohnutí vyhříval na žhavém výsluní vedle něho… Daleko od skalisek těchto pohádkových draků, až za samou zátokou, povalovalo se na mořské hladině líně několik podivných ještěrů. Byli to štíhlí ještěři s krátkým krkem, ale s dlouhým ocasem. Jejich trojúhelníkový průřez těla byl způsoben tím, že trup měl na břišní straně silný a pevný krunýř, který vytvořila podivně utvářená a pravoúhle zahnutá břišní žebra. Tento podivuhodný typ břišního pancíře byl mezi plazy jevem zcela novým a ojedinělým a také se již nikdy neopakoval. Vytvářel zcela plochou břišní stranu, s jakou se třeba setkáváme u dnešních želv. Trup těchto ještěrů nebyl pohyblivý. Bylo to způsobeno tím, že obratle trupu měly zvláštní výběžky, které zapadaly přesně do odpovídajících jamek, takže byly navzájem pevně spojeny. U krčních – 61 –
a zejména u ocasních obratlů tomu tak nebylo, a proto hlavně pohyblivost ocasu byla veliká. Mezi prsty obou končetin byla napjata plovací blána. Malá, ale masivní lebka měla kromě dvou postranních očí ještě třetí liché oko, uložené na temenu hlavy. Malá, ale široká tlama byla vyzbrojena podivuhodným chrupem. Vpředu tlamy byly zuby válcovitého tvaru; ty směřovaly z tlamy skoro kolmo vpřed. Vzadu na čelistech a na patru byly veliké a ploché zuby knoflíkovitého až dlaždicovitého tvaru bez jakýchkoliv hrbolů; zato však měly velmi silnou vrstvu skloviny, která chránila zuby proti jakémukoliv porušení nebo dokonce rozlomení při sebesilnějším stisku čelistí. Takové aby jim umožňovaly, aby si ke své obživě vybírali prapodivné zvířectvo: mlže, plže, amenonožce a hlavonožce. Jejich zuby byly přizpůsobeny k drcení tvrdých skořápek a lastur, protože jen tak mohli tito ještěři proniknout k slizkému tělíčku svých obětí. Nosní otvory měli vysunuty nad tlamu. Mělo to dvojí výhodu: nepřekážely při sběru potravy a poskytovaly možnost, že při vdechu mohli ještěři vystrčit z vody pouze nejsvrchnější část hlavy. To bylo pro tyto ještěry, Placody, velmi důležité, protože nemohli být spatřeni Nothosaury, kteří se k nim nechovali nijak přátelsky. Stálé ohrožování od Nothosaurů mělo též za následek, že se Placodi odstěhovali ze zátoky, kde dříve žili. Byli tam v neustálém nebezpečí. Neměli klidu ani při lovu, ani opočinku. Neustále museli dávat pozor, aby se neocitli v blízkosti některého z Nothosaurů, neboť taková setkání končívala obyčejně smrtí Placodů. Opustili proto už dávno skaliska s jejich temnými slujemi u písčiny a našli si nový domov daleko za zátokou. Nebylo, zde sice tolik chutné a rozmanité potravy, nebylo zde ani ve skaliskách tolik vhodných úkrytů, ale zato tu byli klidní a bezpeční. Jen vzácně zabloudil sem některý z Nothosaurů, a to jen tehdy, když se v divokém chvatu hnal za hejnem poděšených ryb. Ale přišel čas, vracející se vždy s neúprosnou pravidelností, kdy někteří z Placodů pouštěli na čas svůj nový domov a pluli na stará známá místa zátoky.
– 62 –
– 63 –
Bylo to vždycky v době, kdy po oplození odplouvaly samice houfně na krátký čas, aby na příhodném místě snesly vejce, z nichž se za čas vyklubala malá ještěří havěť, která měla udržet jejich rod při dalším životě a přenést ho zase na další pokolení. K tomu byla pro ně písčina na břehu zátoky dlouho jediným vhodným místem. Do mělkých důlků, které vyhrabaly pracně tlapkami, snesly samice několik vajec a opatrně je pokryly slabou vrstvou písku. Tím vykonaly vše, aby byl rod zachován. Nato opouštěly rychle písčinu a spěchaly opět k vodě, která byla jejich pravým životním prostředím, v němž se cítily bezpečné a spokojené. Když však žily plakodí samice delší dobu v novém domově, objevily, že i tam je nablízku písčina, vhodná ke kladení vajec. Proto zanechaly poutí přes celou zátoku a kladly vejce na objevené písčině. Jen několik starých samic se jí s jakousi tvrdošíjnou pudovostí vyhýbalo a zůstávalo věrno starému místu na břehu zátoky. Jinak Placodi souš vůbec nevyhledávali. Do štěrbin skal zalézali jedině na noc. Ovšem i za bouřlivých dnů, kdy se hnaly obrovské vlny divoce po hladině, berouce s sebou vše, co jim přišlo do cesty, – 64 –
opouštěli rozbouřenou vodu a v rozeklaných skaliskách vyhledávali dutiny a chodby, v nichž vyčkávali, až se bouře utiší. Nejmilejší jim bylo položit se po lovu na hladinu a nechat se houpat hravými vlnkami, zavřít oči a klidně podřimovat. Jejich hnědá těla, asi dva a půl metru dlouhá, se líně převracela pod sálavými paprsky žhavého slunce a blýskala se všude tam, kde voda opláchla oschlou kůži. A zrovna tak odpočívali i nyní. Najednou se však jeden z Placodů probral z dřímot. Chvíli se ještě líně povaloval na hladině, potom však hlubokým vdechem nasál do sebe vzduch a rychle se ponořil. Zamířil k úpatí skaliska, které se vynořovalo ode dna příkrým svahem a stoupalo kamsi vysoko nad vodu. Plul nízko nade dnem a vše bedlivě pozoroval. Nic mu neušlo. Viděl, jak mezi kameny a kulovými trsy vápnitých řas číhali raci a krabi, malí lupiči s tvrdými krunýři a stopkatýma očima, kteří se odvážně vrhali ze svých úkrytů na drobnou kořist, plující nebo pohybující se kolem; a když ji uchvátili, ihned s ní zmizeli v temných úkrytech a tam ji s chutí požírali. Viděl, jak se červené hvězdice pomalu plížily k nic netušícím mlžům nebo plžům, které znenadání objaly svými chápavými rameny, a z vnitřku otevřených lastur nebo ulit vysály jejich slizké tělo. Viděl, jak ze skalních štěrbin nebo z kamenných hnízd vyplouvaly záludné chobotnice a jak svými dlouhými rameny, posetými přísavnými bradavkami, uchvacovaly drobné rybky a vysávaly je tak, že z nich zbyl pouze beztvarý cár.
– 65 –
– 66 –
Mezi pražraloky (Proselachii) byli nejzajímavější středně velcí s chrupavčitou kostrou rodu Pleuracanthus, kteří žili ve vodách Evropy a Severní Ameriky v mladším období prvohor (ve svrchním karbonu a ve spodním permu). Častou kořistí jejich ostrých zubů se stávaly skelnošupinaté ryby rodu Amblypterus. (K povídce „Ztracený svět“)
– 67 –
Viděl ostnité ježovky, jež přepadaly měkkýše; po zdařilém přepadu roztrhávaly jejich měkká těla kousacím ústrojím, jež bylo složeno z pěti tvrdých vápnitých jehlanců, zakončených ostrým zoubkem. To všechno viděl Placodus, když volně plul nízko nade dnem. Ale nedbal toho. Plul bez přestání k svému cíli, k nedalekým skaliskům, jejichž příkré stěny i přilehlé dno byly pokryty nesmírným množstvím ramenonožců. Tvarově jsou velmi podobní mlžům, liší se však od nich tím, že jejich dvouchlopňové skořápky jsou hřbetní a břišní, ne tedy pravé a levé jako u mlžů, a že mají dvě dlouhá přiústní ramena spirálně stočená a porostlá četnými tykadly. Ramenonožci několika málo rodů, především rodů Terebratula a Coenotíryris dnes už dávno vymřelých, pokrývali v nesčetném množství dno, balvany i skalní stěny; někteří i pevně přirůstali k podkladu, a to svalnatým stvolem, který v podobě dlouhých tuhých štětin vynikal z břišní skořápky. Ve velkém množství terebratulových a coenothyrisových lastur bojovali o kus životního prostředí pro sebe i nesčetní mlži. Malý mlž rodu Placunopsis hustě osídloval dno i skalní stěny, k nimž přirůstal jednou ze skořápek. Když odumřel, padla nepřirostlá lastura ke dnu, a na přirostlou lasturu přilepil jiný živý mlž jednu ze svých. Musel si však pospíšit, jinak by bylo volné místo brzy obsazeno jiným. Mezi ramenonožci a mlži se plazili i různí plži, pomalu a unaveně, jako by je nesmírně tížily jejich skořápky tvaru věžiček nebo nízkých kotoučů. Světelné paprsky zářivého slunce pronikaly čirými vodními vrstvami až ke dnu a tam v modravé hlubině rozehrávaly barvy skořápek v ohnivé jiskry a palety duhových barev. A nad slizkými tělíčky nesčetných ramenonožců, mlžů i plžů, jež lákaly z barevných lastur a skořápek hlad nebo pud po zachování rodu, vznášely se vysoko nade dnem narůžovělé a nafialovělé kalichy nádherných lilijic, připoutaných k bahnitému dnu dlouhými tenkými stonky. Rozevřené kalichy, skvoucí se jako obrovské mnohocípé hvězdy,vztahovaly svá ramena proti mdlému světlu, linoucímu se
– 68 –
shora vrstvami vod. Podobaly se překrásným květům, zakletým do věčného šera mělkých vod. Placodus pomalu připlouval k svému cíli. Nohy přitažené k tělu, jimiž jen chvílemi ledabyle zavesloval, široce roztáhl a zpomalil také vlnění dlouhého ocasu, který byl hlavním ústrojím jeho pohybu ve vodě. Pak pomalu klesl na dno, kde všude kolem ležely rozsety nesčetné lastury, buď volně v písčitém bahně, nebo pevně přirostlé k balvanům a stěnám skalisek, rozevíraly své pevné schránky a vysouvaly svá měkká těla z perleťových skrýší. Jak se Placodus dotkl dna, nemeškal a hned se počal sytit. Předními válcovitými zuby sbíral nebo ode dna odtrhával hustě nahromaděné skořápky ramenonožců. Jazykem je posouval dozadu a tam je drtil plochými zuby knoflíkového tvaru, aby uvolnil měkká těla, jež s chutí polykal a beze spěchu si jimi plnil hladový žaludek. Pojednou přestal hodovat a přitiskl se ke dnu. Jeho liché temenní oko uzřelo nad sebou tmavý stín, který směřoval šikmo dolů do – 69 –
hlubiny. A hned za ním se objevil druhý stín, pohybující se stejným směrem. Placodus ležel zcela bez hnutí. Teprve když stíny přes něj přeběhly, opatrně natočil hlavu na stranu, kam směřovaly stíny, a žlutozeleným okem pozoroval, kde se co objeví a co se bude dít. Dlouho nečekal. Kousek od něho přistál u dna jeho druh a jemu v patách druhý. I je zahnal hlad do hlubiny. Sotva se dostali ke dnu, rozhlédli se kolem a vybravše si každý nejlákavější a nejpříhodnější místo, pustili se hltavě do bezmocných ramenonožců a mlžů. Placodus, jehož svým příchodem vyrušili z hodů, poznal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, a proto zbaven strachu a bázně, se rovněž opět oddal svým labužnickým choutkám. Čím více se klonilo slunce k západu, tím větší šero naplňovalo hlubinu, v níž Placodi rozsévali kolem sebe smrt a vytvářeli hrozivý obraz ničivé zkázy. A když se hořící sluneční kotouč dotkl kdesi daleko na obzoru hladiny moře, tu se z toho místa rozlil po hladině nekonečné vodní pláně široký zlatý pruh, svítící a jiskřící krůpějemi roztaveného zlata mezi tříští temných skvrn. V tu chvíli se Placodi vynořili z hlubiny. Pomalu pluli k pobřežním skaliskům, a když jich dostihli, neobratně vystupovali po nerovných kamenných výstupcích k mlčenlivým dutinám a mizeli jeden po druhém v jejich temnotách. Jako jindy, tak i dnes chtěli v nich přečkat noc. Zalezli do temných koutů, přitiskli se k vlhkým stěnám skal a upadli v těžký bezesný spánek. Leželi bez jediného hnutí, mrtvě a strnule, a to tím více, čím jim vnikal do těla větší chlad, který ochlazoval a ztužoval i jejich krev. Široký zlatý pruh, který vytryskl z místa zapadajícího slunce a přeběhl zvlněnou hladinu moře i zálivu, se stále úžil a mizel, až z něho zbyla jen tenounká hořící a stále se zkracující čára. V té chvíli vstoupil do temné sluje ve skále u zátoky také drakovitý Nothosaurus. Sotva v ní zmizel, změnila se hořící čára v jiskřivý bod, který na okamžik jasně zaplanul, pak však slábl a temněl, až náhle zmizel, jako by byl nějaký zlomyslným démonem stržen do tmavých a hlubokých propastí západu. – 70 –
A šero pozdního večera padalo pak tichounce na celý kraj… Čas plynul v stejnoměrném rytmu nekonečným prostorem. Den mizel za dnem a každý z nich byl jen malinkým článkem v nekonečném řetězu zašlých a ztracených věků. Noc plynula za nocí a každá se stávala zapomenutým okamžikem v bezmezné věčnosti. A v těchto zašlých dnech a nocích stejně plynul život ještěrovitým Placodům i drakovitým Nothosaurům. Jednoho dne přišla bouře, kterou předpovídal už krvavý východ slunce. Rozžhavený sluneční kotouč stoupal výš a výše a zaléval slunečním světlem a teplem celý kraj. Nahlédl i do temných slují divoce rozeklaných pobřežních skalisek, vypudil odtud děsivou tmu i chladné vlhko a probudil ztuhlé ještěry k novému životu. Z jedné skalní sluje pomalu a těžkopádně vyšel i Nothosaurus. Nedaleko se zastavil a upřeným pohledem svých zelenavých očí se dlouze zahleděl na širou vodní pláň mořského zálivu. Stál nepohnutě, jako by náhle zkameněl. Ticho růžového jitra rušil lehounký šum moře. Trvalo dlouho, než váhavými kroky počal slézat Nothosaurus skalisko, aby dostihl plochého kamenného výstupku, z něhož vždy sestupoval do vln mořské zátoky. Zdálo se, jako by mu byla teplá sluneční lázeň dnes milejší než lov, jímž začínal každý den, aby se s plným žaludkem cítil spokojenější. Slunce stálo již hodně vysoko nad obzorem, když konečně Nothosaurus vklouzl do vody. Ta se jen málo zpěnila, když přijala do své náruče jeho obludné tělo, prosycené a rozpálené slunečním teplem. S hlavou na dlouhém krku vysoko vztyčenou zamířil Nothosaurus k širému moři. Plul rychle, zanechávaje po sobě širokou brázdu zvlněné vody jako dlouho znatelné znamení svého putování. Nad ním svítilo slunce rozpalující žhavými paprsky vzduch, jenž se jemně chvěl nad rozlehlou mořskou plání. Z hladiny vody slunce dychtivě sálo sloupce vodních par, a ty jako jemňounké, sotva postřehnutelné závoje nepřetržitě stoupaly do rozžhavené výhně
– 71 –
ovzduší, rozplývaly se v ní, stoupaly do nesmírných výšek a tam houstly v zlověstné mraky. Jakási tísnivá nálada dolehla na celý kraj. Udusila i tichounké šumění moře. Vše ustrnulo ve velikém, vše ubíjejícím tichu. Černá mračna se kupila ve velmi bizarní, neustále rostoucí hrady, pokrývající stále větší plochy modré oblohy. Ryb, které pluly při hladině v nesčetných hejnech v rozmarném skotačení nebo v usilovném lovu, se začal zmocňovat neklid. Jakmile černý mrak jako křídlo ohromného ptáka zakryl slunce, shlukly se ryby k sobě, a sotvaže první blesk roztál jako ohnivý meč černé mraky, ztratily se v hlubinách vod. Oslnivý blesk a dunivá rána hromu, která zazněla znenadání v hlubokém tichu věštícím bouři, překvapily i Nothosaura. Zastavil se, natočil hlavu a zahleděl se na temnou oblohu. Zkušenosti jeho dlouhého života nenechaly ho ani na chvíli na pochybách, co se bude dít. Nutily ho, aby se raději ihned obrátil a vydal nazpět, aby se snažil uniknout bouři, před níž ho může nejlépe ochránit jeho doupě ve skaliskách mořské zátoky. Zkušenosti ho nutily k návratu, ale hlad, který už neúprosně svíral jeho útroby, nutil ho zase pokračovat v lovu. Chvíli nerozhodně stál, jako by nevěděl, co počít. Pak se však náhle dal znovu do pohybu a rychlou neklidnou plavbou křižoval hladinu sem i tam. Ale moře bylo prázdné jako bez života. Nikde neuviděl kmitnout se ani nejmenší rybičku, ani sebe odpornějšího hlavonožce, který by mu byl dnes vítanou kořistí, i když jindy jím opovrhoval. Nyní nebylo na hladině ani jediného tvora. Vše se skrylo v hlubinách, do jejichž tišin nemohla žádná bouře vniknout. Ale Nothosaurus štván hladem brázdil dál hladinu všemi směry. Chvílemi se ponořoval, doufaje, že se mu snad v hlubině podaří něco ulovit. Ale vždy se vynořil s prázdnou tlamou. Když pak blesky počaly svými klikatými čárami hustěji protínat temné mraky a když hromy duněly stále děsivějšími zvuky, zanechal hladem štvaný Nothosaurus lovu a zamířil k vzdáleným pobřežním skaliskům zátoky, aby ve své sluji přečkal blížící se bouři.
– 72 –
– 73 –
Plul prudce vpřed, zanechávaje za sebou širokou brázdu zpěněné vody, mizející ve vlnách, které v divokém úprku hnal vítr před sebou. Nothosaurus pudově vycítil, že bouře už nedá na sebe dlouho čekat. Napjal proto všechny své síly, aby jí unikl,než se rozpoutá a plnou silou udeří. Řítil se divoce vpřed, až voda vysoko stříkala a halila jeho dračí tělo v matné závoje bělostné pěny. Vítr, který počal divoce vanout, dorážel prudkými nápory na jeho tělo, opíral se o ně a hnal je dopředu, zvyšuje tak ještě rychlost prchajícího Nothosaura. Ještěr byl už nedaleko pobřežních skalisek zátoky, když na zvlněnou vodní hladinu dopadly s prudkým pleskotem první dešťové kapky. S vypětím všech sil se ještěr plazil ke skalisku, v jehož temné sluji měl doupě. Když se po chvíli dostal až k plochému kamennému výstupku, odkud se vždy vydával na lov, rychle se naň vydrápal a pak spěchal po kamenité stezce rozervanými skalami k svému doupěti, hledaje v něm úkryt i bezpečí. Sotva ho pohltila tma skalní sluje, rozpoutala se venku strašlivá bouře. Vítr se změnil v divokou vichřici, která se rozběsnila nad krajem se skučivým vytím. Z černých mračen se lily proudy vod a bičovaly hladinu rozbouřeného moře. Na jeho hladině se zvedaly s divokým hukotem zpěněné vlny, vrhající se se zběsilou zuřivostí na kamennou hradbu pobřežních skalisek. Sotvaže na ně dopadly, roztříštily se v šedou směsici vody a pěny. V sténavém jekotu a sykotu se propadaly na úpatí skalisek do hlubiny, v níž voda kypěla, bublala, klokotala a ječela jako v přetopeném kotli. A přes ně se přelévaly další vlny a i ty se tříštily o kamenná skaliska. Sloupy jejich zpěněné vody dopadaly s hlučným pleskotem nazpět a rozplývaly se v rozbouřené hlubině na úpatí skalisek. Do skučení větru a do sykotu vody zazníval rachot hromu a všechny tyto úděsné zvuky se spojovaly v ohlušující vřavu rozpoutaných živlů. Hluboko v jeskyni, až na jejím konci, přitisknut k vlhké skalní stěně, stál strnule obludný Nothosaurus. Zelenýma očima neustále hleděl k východu svého bezpečného doupěte, jakoby byl očarován
– 74 –
světlem nesčetných blesků, které v klikatých čárách křižovaly oblohu. A nejen on, nýbrž i jeho druh, ukrytý v nedaleké skalní dutině, se díval upřeně na rozbouřené živly. I on se včas vrátil do svého doupěte, ale rovněž hladový, neboť také jemu přicházející bouře překazila lov. Zato daleko od hladových Nothosaurů, daleko za zátokou, odpočívalo ve skalních štěrbinách a rozsedlinách několik Placodů s plnými žaludky. Byli sice také poděšeni prudkou bouří, ale hlad je netrápil. Nasytili se již dávno před bouří a jejich žaludek byl teď nacpán spoustou slizkých těl ramenonožců, mlžů a plžů. Ale jako hladoví Nothosauři, tak i nasycení Placodi nedočkavě čekali, kdy bouře skončí a vše utichne. A nečekali dlouho. Jak rychle bouře přišla, tak rychle i přešla. Vítr odvál mraky, obloha se vyjasnila a slunce ozářilo celý kraj. Rozbouřená voda se uklidnila, zpěněné vlny se ztratily a rachot hromu zanikl kdesi v dálavách. Ze skalních skrýší vylézali poděšení ještěři a z hlubin vyplouvaly ryby k hladině. Na mořském dně vylézali z úkrytů pod kameny raci i krabi, hvězdice i hadice, trnité ježovky, ba i chobotnice opouštěly svá bezpečná hnízda v hromadách balvanů. Ruch života, přerušený nakrátko divokou bouří, začal znovu kypět. Sotvaže bouře utichla a celý kraj byl opět zalit slunečním jasem, pocítila jedna ze samic Placodů zvláštní nutkání. Cosi ji neustále pudilo, aby vyplula, aby se dala na dlouhou cestu přes vody zátoky, nedbajíc nebezpečí, které jí hrozí od útoku nepřátelských Nothosaurů. Dlouho se tomuto neodbytnému nutkání bránila, ale nakonec mu přece jen podlehla. Přišel totiž čas, kdy bylo třeba snést do prohřátého písku několik vajec, aby se život plakodího rodu nadále zachoval. Jen toto musela pro nové pokolení vykonat, nic více, neboť zrozená ještěři mláďata se uměla o sebe postarat už od toho okamžiku, kdy poprvé spatřila světlo světa. Samice se vydala na cestu docela sama. Ostatní samice vyhledávaly ke kladení vajec už jen písčinu, která byla nedaleko jejich bydliště. Ale tato samice byla velmi stará a po všechna ta léta, – 75 –
co žila, kladla vždy vejce na stejné písčině, v níž byl kdysi dávno mělký důlek také kolébkou vajíčka, z něhož se sama zrodila. Sem se tedy každoročně vydávala bez ohledu na nebezpečí daleké cesty, jen aby snesla vejce tam, kde je byla zvyklá klást, tj. do písku, který neměl být ani příliš jemný, ani příliš hrubý. A tak se i dnes vydala na cestu k známé písčině. Plula k ní rychle a bez zastávky… V době, kdy se vydala plakodí samice na cestu, chystal se k novému lovu i hladový Nothosaurus. Pomalu a opatrně slézal od doupěte k břehu, a jakmile ho dostihl, hned se vrhl do vody. Nehnal se jako střela vpřed, plul spíše pomalu, zato však obezřele pozoroval všechno kolem sebe. Hlava vztyčená vysoko na dlouhém krku se neustále pohybovala ze strany na stranu a zlověstné oči pátraly po kořisti. Pojednou uviděl v dálce rybu, jak se náhle vyšvihla nad vodu a třepetajíc podivně prodlouženými prsními ploutvemi, letěla chvíli nad hladinou a pak se náhle ztratila ve vlnách. Sotva zmizela, vymrštila se do vzduchu jiná, za ní další a další a všechny poletovaly nad hladinou sem i tam, jako by si hrály nebo jen z bujné rozpustilosti vyskakovaly. Byly to létavé skelnošupinaté ryby rodu Dollopterus. Nothosaurovi zasvítily oči, když kořist objevil. Měl ovšem zkušenost, že lov na ně není snadný, že vyžaduje mnoho obezřelosti a opatrnosti, a podaří-li se některou z nich ulovit, že námaha lovu není zcela vyvážena hodnotou kořisti, protože to byly ryby poměrně malé, nanejvýš čtvrtmetrové. Ale krutý hlad, který nemilosrdně svíral Nothosaurovy útroby jako ostré kleště, ho nutil, aby co nejdříve započal s lovem, třebas by to byly tyto malé a těžko ulovitelné ryby. Jako vystřelený šíp hnal se proto vodou k hejnu skotačících ryb. Jedna z nich však, vymrštivši se nad vodu zrovna proti směru, kterým se blížil hladový Nothosaurus, uviděla připlouvajícího ještěra. Rychle zmizela ve vlnách, otočila se a plula nazpět. Nezmírnila svůj útěk ani tehdy, když se octla uprostřed hejna.
– 76 –
Neustále prudce plavala dál a kvapným útěkem vzbudila pozornost ostatních svých družek. Ty okamžitě poznaly, že není něco v pořádku, že hrozí nějaké nebezpečí. Proto když se jedna z nich vymrštila nad hladinu, ostatní ji v mžiku následovaly a všechny se prudkým letem daly na kvapný ústup jako hejno poplašených ptáků. Za nimi se řítil hladový Nothosaurus, vyrývaje v hladině mořské zátoky hlubokou brázdu, lemovanou na okrajích širokými pruhy stříbřité pěny.
Byl ještě daleko od nich, když pojednou ryby zapadly do vody a ztratily se bez nejmenší stopy. Nothosaurus se hnal jako divý k místu, kde ryby zmizely. Tam se prudce zastavil, až voda vysoko vystříkla. Pak se náhle ponořil a i on zmizel hluboko pod vodou … Zatímco Nothosaurus pátral v hlubinách po uniklých rybách, nedaleko odtud prchala v bezhlavém útěku a v smrtelném strachu – 77 –
stará plakodí samice před jiným Nothosaurcm, kterému se při své pouti na vzdálenou písčinu dostala do cesty. Také on, stejně hladový jako jeho druh, který v té chvíli lovil ryby kdesi v hlubinách, začal pronásledovat plakodí samici, sotva ji uviděl. Byl to divoký hon. Samici štval vpřed strach před jistou smrtí, Nothosaura hlad a touha po nasycení. Chvíli se hnali zpěněnou vodou po hladině, pak se potápěli a mizeli nakrátko v hlubině. Ale sotva se plakodí samice vynořila, hned se nad hladinou objevila i hlava ještěra a divoký hon započal znovu. Stará samice unikala rychle vpřed, jako by dobře věděla, co by ji čekalo, kdyby nevypjala všechny síly k záchraně. Mnohokráte již viděla, jak některý z jejích druhů nebo družek skončili v zubaté nothosauří tlamě, z níž nebylo vysvobození. Tyto zkušeností a strach ji nutily prchat neúprosně vpřed tak dlouho, pokud jen jí síly budou stačit. Jedinou její snahou teď bylo uniknout hladovému dravci, uniknout jeho útoku, protože zápas s ním by jí přinesl jen smrt, nikdy vítězství. Byla proti němu bezmocná, mohla být jen jeho obětí, nikoliv soupeřem. Ale přihodilo se něco, co jí zachránilo život. Jak tak zděšeně prchala před svým ještěřím pronásledovatelem, ocitla se u místa, kde se před chvílí potopil Nothosaurus, pronásledující hejno létajících ryb. Ten se znenadání vynořil a zrovna před prchající plakodí samicí. Voda vysoko vystříkla a plakodí samice se v závoji bělostné pěny rázem zastavila. Hleděla poděšenýma očima na vynořivšího se ještěra, v jehož široce otevřené tlamě se hrozivě blyštěla ostří bílých zubů. Strnula úlekem, když poznala, že jí cestu útěku zkřížil jiný ještěři dravec téhož druhu, před nímž prchala. Ale strnulost jejího úleku trvala jen zlomek vteřiny. Než se překvapený ještěr vzpamatoval a zaútočil, zmizela plakodí samice pod hladinou zpěněné vody. Rozevřená tlama Nothosaurova sklapla naprázdno a k pronásledování už neměl čas, protože v té chvíli se před ním objevil první pronásledovatel. Byl zřejmě stejně hladový a nadto rozzuřený, že mu někdo druhý překazil lov a že snad dokonce jeho druh ho chce připravit o jeho kořist. Té se
– 78 –
ovšem nemínil vzdát, ta patřila pouze jemu a s nikým se o ni nechtěl dělit. Proto s divoce planoucíma očima se vrhl na nic netušícího soka. Strašlivým chrupem zakousl se mu zuřivě do těla. Napadený ještěr překvapen vztyčil vysoko hlavu a pak rozvzteklen se dal také do boje. Nothosaurus proti Nothosaurovi, rovný boj dvou silných dravců, boj na život a na smrt. Zubatá tlama obou se zakusovala zuřivě do těla soupeře a dlouhé krky se jim vlnily a kmitaly, uskakovaly a unikaly jako spleť bojujících hadů. Voda kolem nich zrudla krví, která se řinula z utržených ran. Hladina se rozbouřila pod údery končetin i krátkého silného ocasu zápasících nestvůr. V zuřivém boji zapomněli oba ještěři na plakodí samici, která se zatím kdesi opodál vynořila z hlubiny a rychle prchala pryč od místa lítého zápolení. Neobrátila se však nazpět k svému domovu, nýbrž mířila neustále k vzdálené písčině, kde chtěla naklást vejce. Zatímco se stará plakodí samice vzdalovala od bojujících ještěrů, soupeři čím dál krutěji zápasili. Jejich těla byla už poseta nesčetnými ranami, které zubaté tlamy stále znovu a hlouběji rozdíraly, když se zakusovaly tam, kam právě dosáhly. Z otevřených ran stříkala oběma ještěrům krev, proudem jim unikala z nestvůrných těl, ale zuřivý zápas nepolevoval. Plakodí samice dosáhla zatím břehu písčiny. Opatrně vylezla z vody a chvíli pozorně obhlížela celé okolí. Když se nikde nic nehýbalo, dala se na cestu. Kráčela pomalu pískem, zanechávajíc za sebou široké stopy. Po chvíli se zastavila, rozhlédla se kolem, jako by se chtěla přesvědčit, že je opravdu na vhodném místě, a nemotornou tlapou počala vyhrabávat mělký důlek. Když byl hotov, snesla do něho několik vajec a lehce je zasypala pískem. Když se tak postarala, aby její rod nevyhynul, vydala se na zpáteční cestu. Spěchala k pobřeží, neohlížejíc se nazpět. A když ho dostihla, rychle vklouzla do vody. Zápas ještěřích oblud zatím vyvrcholil. V divokých útocích se vrhali na sebe a jejich těla se kroutila a svíjela. Ještěři se zvedali a klesali, otáčeli se kolem sebe a svírali, ale neustále zuřivě útočili, jako by chtěli vybít všechnu svou sílu i za cenu vlastního zničení. – 79 –
Krví zbarvená voda vysoko vystřikovala a rudé kapky dopadaly jako déšť na bojující Nothosaury. Těžké rány, jež si oba bojující Nothosauři zasazovali, brzy ochromily jejich urputný boj. Těla začala ochabovat. Zmítala se sice na všechny strany, ale už to nebyly bojechtivé útoky, spíše zoufalá námaha zachránit se před vlastním, zánikem. Jejich tlamy se už do sebe nezakusovaly, jen s jakousi setrvačností klapaly zubatými čelistmi do prázdna a jejich dlouhé krky se zakrvácenými hlavami se kmitaly bezmocně na rozbouřené hladině. Z ještěřích těl kvapem unikal život.Těla se jim chvěla, ponořovala se a zase vynořovala, až pojednou, téměř současně, se naklonila na stranu a zmizela v hlubinách. Voda se znovu rozvířila, vzdouvala se a vlnila. Řada velikých bublin vyplula na hladinu. Ale pak se voda opět docela uklidnila a veliká rudá skvrna se v ní pomalu rozplývala a ztrácela. Tragédie strašlivého zápasu ještěrů byla dokonána. Byl to zápas bez vítěze a bez poraženého. Do červena zbarvené slunce pomalu zapadalo a rudé záblesky pohasínaly na klidné hladině mořské zátoky. Lehoučké závoje večerního šera se spouštěly k zemi a neslyšitelně se pokládaly na rozlehlou vodní pláň. Stará plakodí samice rychle plula k svému domovu, pronásledovaná jen strachem a úzkostí, nesetká-li se zase s obludnými Nothosaury. Nevěděla, že už pluje nad jejich mrtvolami, nevěděla, že v dračí zátoce se draci sami navzájem zahubili…
– 80 –
PŘECENĚNÉ SÍLY Kdesi vysoko v horách, v houštině zelených kapradin a nízkých přesliček, vyvěral slabounkým praménkem křišťálové vody maličký potůček. S rozpustilostí přeskakovaly jeho stříbrné vlnky přes hranaté kameny úzkého koryta a s rozmarným bubláním pospíchaly z horského svahu do široké kotliny, sevřené hřebeny vysokých hor. Horské hřbety, které kruhovitě obklopovaly tuto širokou kotlinu naplněnou jásavou zelení bujného rostlinstva, zvedaly vysoko k obloze své holé skalní štíty, šedé a smutné, nehybné a mrtvé. V ponurém mlčení trčely do výšky jako tiší, zkamenělí svědkové uplynulých věků, ztracených v hlubokém a nekonečném moři věčného zapomenutí. Když se však kolem jejich holých temen a štítů hnaly divoké bouře, duněl v nich rachot hromů a zněly strašidelné ozvěny, jež se mnohonásobně opakovaly. Hladké skalní stěny se za prudkých lijáků rozezvučely pod údery vodních kapek nebo sténaly – 81 –
pod úhozy ledových valounků při prudkém krupobití. V takové době se nerušené ticho klidných dnů rázem změnilo v jekot a rachot hlučících bouří a smrští. Nad horskými hřbety přecházela staletí jako neustálý van větrů a časté otřesy země bortily jejich skaliska. Roztrhávaly je a rozdrobovaly v balvany, které se řítily po srázných svazích do údolí. Zde vytvářely nepřehlednou kamenitou suť, obraz destruktivního účinku zemětřesení a větrání, které rozházelo po celém úpatí hor spousty obrovských balvanů, takže se zdálo, jako by to bylo opuštěné bojiště nějakých bájných obrů, kteří se tu utkali v nelítostném zápase. Mezi holými temeny hor se šklebily do jasného blankytu oblohy otevřené jícny četných sopek. Jako v obrovském kotli vřela v nich rozžhavená láva, která při hrůzyplných výbuších přetékala přes okraje hlubokých jícnů a valila se v mohutných proudech po svazích sopek. Rozlévala se po okolí, proplétala se mezi obrovskými balvany na úpatí hor a tekla dále do kotliny, kde spalovala travnaté porosty, zapálila křoviny, háje a pohlcovala celé lány pralesů. Vše, co se jí postavilo v cestu, zahubila. Vše, čeho se dotkla a uchvátila do své žhavé náruče, v okamžiku spálila na prach. Teprve v bažinách a v močálech zmíraly tyto smrtonosné proudy žhavé lávy za sykotu a v oblacích bílých par. Hůře bylo, když s výrony žhavé lávy vystupovaly z nitra sopek husté mraky jedovatých plynů, jež se rozptylovaly daleko široko po kraji a udusily všechno živé. Tehdy ze sopečných jícnů vystupovaly i sloupy černého dýmu, v němž probleskovaly rudé jazyky plamenů a obrovské vějíře jisker. Se sloupy dýmu, prošlehávanými červenou září, stoupala do výše k ztemnělé obloze rychlostí střel mračna žhavého popela. Ten vířil ve vzduchu a pak padal k zemi, pokrývaje celé veliké plochy kotliny. Svým žárem zničil popel travnaté louky s nízkými křovinami, hubil drobné tvorstvo a hromadil se ve stále silnější a silnější vrstvě. V těchto strašlivých chvílích prudkých sopečných výbuchů utíkalo vše, co mohlo, z míst zkázy jinam, kde ničivá moc rozbouřených vulkánů již nezasahovala. S vypětím všech sil a s nepopsatelným děsem v očích prchali všichni tvorové pryč z místa, kde se v černých kotoučích rozvaloval dým na všechny strany, kde – 82 –
plameny úžasné délky prošlehávaly dýmem jako hadovité blesky a kde žhavý popel ve velkých spoustách pokrýval zemi. Pod popelem zahynulo vše, protože se kupil ve vrstvu, z níž sálalo takové horko, že se nad ní třásl vzduch jako nad plápolajícím ohněm. Když se rozbouřené sopky zase utišily, byl už kraj kolem nich jediným velikým hrobem. Pod silnou vrstvou popela ležel zničený život. Byly to nespočetné trsy nejrůznějších travin, drobné keříčky a křoviny, drobný hmyz i větší zvířata, jež se už nemohla útěkem zachránit, ba i ohořelé kmeny stromů, které se v plamenech řítily k zemi, když prohořely skrz naskrz. Toto vše zmizelo navždy z povrchu Země a zanechalo po sobě až do dnešních časů jen zkamenělou báj, vepsanou nesmazatelným písmem rozličných zbytků rostlin a zvířecích kostí do sopečného popela. Po zkázonosných dnech se pak vyhrnuli z tichých a tmavých skrýší, z doupat a brlohů v pralesích jen ti živočichové, které nezasáhla láva, ani sopečný popel nebo dusivé plyny. Suché travnaté stepi se pokryly znovu zeleným kobercem a v radostném jasu nového jitra se neslo čistým, ještě rosou posvěceným vzduchem veselé cvrčení, vrzání, bzučení a šumění nejrůznějšího hmyzu. Všechny ty zvuky se spojovaly v jakousi ryčnou píseň nejrozmanitějších hlasů, z nichž každý tvrdošíjně zpíval svou melodii a snažil se přehlušit ostatní. A tak hned na samém okraji ohromného sopečného hrobu při úpatí hor se opět rozbujel rušný život, veselý a bezstarostný, jako by hrůz výbuchu rozpoutaných vulkánů nikdy nebylo. Zase nad krajem svítilo slunce a klenula se blankytná modř jasné oblohy. Vířil v něm a klokotal nový život uprostřed usměvavé krásy zelené kotliny, sevřené kolem dokola horskými hřbety. Krajina v této kotlině byla opravdu pohádkově krásná. Byl to čarovný obraz tropické krajiny, kde se spojily všechny tvořivé i ničivé živly přírody, aby vytvořily dílo nepředstavitelné krásy a velkoleposti. Uprostřed kotliny, daleko od hradby hor, se lesklo jako ohromné stříbrné zrcadlo veliké jezero. V jeho klidné hladině se odrážely rozložité koruny věkovitých dubů, javorů, ořešáků, smokvoní a jinanů, jinde zase koruny jehličnatých cypřišů, tisovců nebo i – 83 –
obrovských sekvojí, které vyrůstaly do závratných výšek. Lesíky bělokorých bříz se střídaly s háji skořicovníků a vavřínů nebo s porosty štíhlých, ztepilých palem, jejichž koruny z nádherných listových vějířů se skvěly ve výšinách v moři bílého světla oslnivou zelení a chvěly se v ohnivém přívalu zlatých slunečních paprsků. Předstihovaly se v kráse a sličnosti se stromovitými cykasy, jejichž zpeřené listové vějíře vlály vysoko ve vzduchu jako nádherné zelené fábory, vynesené nad moře vrbových, lískových a oleandrových houštin. Po vysokých a mohutných kmenech starých stromů šplhaly nesčetné provazce lián. Proplétaly se mezi větvemi korun až k jejich vrcholkům a tam v nekonečném moři světla slunečního jasu rozprostíraly své zelené listy. Na starých větvích, pokrytých mechy a lišejníky, se zelenaly trsy cizopasných rostlin, hlavně nádherných orchidejí, v jejichž nepopsatelně krásných a jemných květech se pojila krása růžových východů a hořících západů, duhových oblouků a klikatých blesků. Když krajem táhly pravidelné větry, tu se kmeny staletých stromů ani nepohnuly. Jen vrcholy rozložitých korun se lehce čeřily a zachvívaly a jejich listy se rozšuměly v slabounký šelest, který se nenápadně snášel do ticha šerých hvozdů. Když se však přes kotlinu hnaly divoké větrné smrště, divá síla jejich točivých vírů objala do své ničivé náruče mnohé staleté velikány, kroutila je a vyrvala ze země za děsivého a naříkavého praskotu přetrhávaných kořenů. Pak s nimi mrštila o zem tak prudce, že se dopadající těžké kmeny lámaly jako slabá dřívka. A nad touto zkázou vyla vichřice hrozným svištěním s ohlušujícím rykem a vřavou svou divou píseň. Jakmile divoké vichřice a větrné smrště vybily svou ničivou sílu, znovu se rozhostil v pralesích velebný klid. Sražení velikáni pomalu tleli, na jejich kmenech se zazelenaly povlaky hustých mechů a ve spleti jejich větví a kořenů si vyhledala své brlohy mnohá zvířata. Do jezera, které leželo uprostřed této veliké zelené kotliny, vlévaly se ze všech stran potoky a řeky, v jejichž vodách žilo mnoho podivných, dnes již vymřelých ryb, mnoho želv a spousty vodního – 84 –
ptactva. Když se tito ptáci v párech nebo ve velkých hejnech vznesli nad vodu, zněl šum ptačích křídel v tichu kraje jako šumění vzdálených vodopádů. Kolem jezera a podél toků vod se rozprostíraly nesčetné bažiny a močály, jež byly zarostlé úžasnou spletí vysokých travin, sítin a rákosí a pokryté mohutnými trsy různých močálovitých rostlin, pod jejichž širokými a měkkými listy se krčily zelené polštářky nízkých mechů. Na jiných místech vytvářely vysoké rašeliníky rozlehlé koberce, jež lemovaly různé játrovky s listově rozšířenými stélkami, zbarvenými zelenavě nebo žlutavě. Bujné porosty zelených přesliček a ozdobných kapradin vytvářely divokou, neproniknutelnou houštinu a zvedaly se nad koberec mechů a rašeliníků jako chuchvalce zelené mlhy, valící se nízko při zemi.
– 85 –
Ale ani volné travnaté plochy se suchou tvrdou půdou nechyběly v tomto kraji. Souvislý, sytě zelený koberec nízkých travin byl postříkán květy nejrůznějších barev, bílými, červenými, žlutými i modrými, a posázen ostrůvky nízkých i vysokých křovisek, na jejichž větvích a listech pořádaly své koncerty nesčetné cikády, a to i tehdy, když ostatní hmyz v žáru žhoucího poledního slunce tiše vskrytu odpočíval. Takový byl kraj, který se rozkládal uprostřed kruhovité hradby hřbetů s dřímajícími nebo soptícími vulkány. Zářivá jitra vstávala nad tímto krajem a tiché soumraky se vpodvečer tiše na něj snášely. A tak tomu bylo po celé střední období eocénu třetihorní doby… Z husté spleti kořenů vyvráceného ořešáku se vynořila dlouhá úzká hlava jakési prašelmy. Kratičké uši byly vztyčeny a černý vlhký čenich se chvěl. Pak se otevřela jeho tlama a z ní jako červený had vyklouzl dlouhý jazyk, který několikrát olízl vysoký horní ret a černý čenich. Z hrdla šelmy se vydral drsný hlas. Bylo to spíše nevrlé zaprskání než krátký řev. A hned nato vystoupil Triternnodon ze svého doupěte celý a tiše stál před jeho tmavým vchodem. Byla to podivná primitivní šelma. Její tělo bylo dlouhé a útlé, nesené tenkými končetinami, z nichž zadní byly delší než přední. Úzká, ale zato protáhlá hlava spočívala na dlouhém krku, který byl stejné široký jako sama lebka. Červenohnědá srst, skoro téže barvy jako okolní skaliska nebo kmeny starých stromů, byla posázena tmavými skvrnami, jež na dlouhém ocasu přecházely v prstencovité kroužky. Byla to lehce stavěná šelma, hbitá, rychlá a krvežíznivá, ale bez velké chytrosti a úskočnosti. Triternnodon se několikrát líně protáhl a pak se měkkými a plíživými kroky vydal na obchůzku kolem doupěte. Krok za krokem se plížil, obezřele a pomalu postupoval, takže stébla trávy se sotva pohnula a nezachvěla se o nic více, než by se zakolébala v slabounkém vánku. Chvílemi se zastavoval a tiše větřil. A když neucítil žádný pach, který by ho ať příjemně, či výstražně podráždil, vydal se znovu na další cestu. Plížil se z pralesa ven a mířil k okraji travnaté stepi. – 86 –
Náhle se zastavil, zalehl do trávy a nepohnutě ležel. Jeho zelenavé oči se upřeně dívaly před sebe a špička jeho dlouhého ocasu se pohybovala krátkými šlehy ze strany na stranu.
– 87 –
– 88 –
Před šelmou byla protáhlá kaluž, téměř už vyschlá. Půda kolem jejích břehů byla rozbrázděna šlépějemi mnoha zvířat, která sem přicházela uhasit žízeň. Ze zbytku vody, který se leskl na dně kalužiny, pil malý pranosorožec Hyrachius, podobný spíše malému koníku než pozdějším potomkům plemene nosorožců. Byl velmi plachý, neboť neměl nic, čím by se mohl bránit při přepadení. Byl malý, štíhlý a měl jemnou kůži, kterou mohly zuby šelem lehce trhat. Jeho hlava nebyla ještě vyzbrojena tupými rohy, jimiž by mohl zasazovat nebezpečné rány. Jedinou jeho ochranou před útoky nepřátel byly štíhlé nohy, které ho odnášely rychlým během z místa nebezpečí a nesčetněkrát mu již zachránily život. Proto také co chvíli přestal pít, vztyčoval hlavu do výše a pozorně větřil. Byl tak opatrný, že otáčel hlavu na všechny strany, ba chvílemi se obracel ke kalužině i zády, jen aby se přesvědčil, že se k němu odnikud neblíží záludný nepřítel. Pojednou, právě když sklonil hlavu k novému doušku, se zarazil. Uslyšel šustot a tento nepatrný zvuk stačil, aby nečekal na plížícího se nepřítele. Uskočil, mrskl ocasem a už byl ten tam, zanechav za sebou polovyschlou louž. Pln vzrušení nad nezdařeným přepadem, stál Triternnodon ještě pořád na místě, kde ho prozradil slabounký praskot větvičky, na niž neopatrně šlápl, když se počal plížit k pranosorožci; a plížit se musel, chtěl-li pranosorožce jediným mohutným skokem přepadnout a srazit k zemi. Nyní však stál zklamán a zuřivě hleděl za prchající kořistí, která se už ztrácela v dáli, neboť šílený strach před hroznou smrtí zvyšoval pranosorožcovu rychlost na nejvyšší míru. Náhle přestal Triternnodon mrskat ocasem, přitiskl se k zemi a obrátil hlavu v místa, odkud zaslechl jakýsi blížící se hlomoz. Brzy uviděl, jak z houštiny mezi několika starými stromy vyšla dvě velká zvířata. Byli to lichoprstí prakopytníci, vzdálení příbuzní dnešních koní, nosorožců a tapírů, ale dnes už dávno vymřelí. Byli to příslušníci Titanotherií, podivných lichoprstců, v jejichž kmenovém vývoji od počátku starších třetihor se objevily zprvu – 89 –
druhy malé, ne větší dnešních ovcí, avšak před koncem jejich zániku už i druhy ohromné, větší než dnešní nosorožci. Hlavy těchto mladších, oligocénních ohromných druhů byly ozdobeny dvěma velikými kostěnými výrůstky, které jako dlouhé rohy vyrůstaly ze silných nosních kostí. Ale jejich starší, eocénní předchůdci měli tyto rohovité nosní výrůstky ještě malé a některým dokonce vůbec chyběly. A na tato dvě Titanotheria z eocénního rodu Palaeošyops chtivě pohlížel lačnýma očima hladový Triternnodon. Obě zvířata se pomalu ubírala k polovyschlé kaluži s klamným pocitem úplného bezpečí, neboť směr vánku jim bránil, aby mohla zvětřit číhající šelmu. Byla veliká jako odrostlá telata, ale mohutnější a těžkopádnější. Jejich velmi široká a nízká hlava byla v poměru k mohutnému tělu malá a maličká očka tupého výrazu byla posunuta daleko dopředu. Nad tlamou měla dva malé kostěné výrůstky, jakési miniaturní růžky, potažené kůží. Kosti, které, tvořily jejich lebku, byly těžké, velmi silné, ale vnitřní lebeční dutina pro mozek byla malá. Proto byl jejich mozek malý, a tím i bystrost jejich smyslů byla nepatrná. Způsobem života byli to mírumilovní tvorové. Nebažili po ničem jiném, než aby jen mohli v klidu a pohodě uhájit své skromné živobytí. Než došli ke kalužině, utrhl si každý z nich několik mladých lopuchových listů a klidně je rozmělňovali velikými nízkými stoličkami. Když se zastavili u kalužiny, ukojili několika dlouhými doušky žízeň a pak se labužnicky položili do mazlavého bahna a rozkošnicky se v něm váleli, až jejich šedá a vrásčitá kůže byla celá pokrytá bahnitým kalem. Když se nabažili bahnité koupele, vzpřímili se, zastříhali krátkýma ušima a počali si hrát. Vráželi do sebe hlavami, radostně kvičeli a frkali, a nakonec se začali nemotorně a těžkopádně honit kolem kalužiny. V laškovné hře zapomněli na celý svět, na opatrnost i na strach, neboť svými smysly nepostřehli ani stín nebezpečí, které číhalo v podobě nebezpečné šelmy nedaleko od nich. Ale skrytá šelma je nehodlala napadnout. Ze zkušenosti věděla, že její síly nestačí k tomu, aby mohla zdolat tak velikou kořist. Byl by to boj, který by ji k smrti unavil a který by jí přesto nepřinesl – 90 –
vítězství. Nač plýtvat silami na to, co je už předem bezvýsledné! Proto se šelma po chvíli zvedla, obrátila se a velikým obloukem se tiše odplížila podél křovin dál do volné stepi.
Zamířila ke skupině několika velikých stromů ořešáků, které jako první prolomily hradbu pralesa a pronikly do stepi. Než k nim došla, vyplašila rodinku Hyopsodů, maličkých hmyzožrayců, kteří prohledávali až se směšnou důležitostí každičký kout, zda by v něm nenalezli něco dobrého k snědku. Jejich těla byla pokryta dlouhými a tuhými chlupy, které trčely výhružně na všechny strany; bílé hroty chlupů vypadaly na nich jako ostré bodliny a proměňovaly celé zvířátko v malou pichlavou kouli. Kolem samečka a samičky se batolilo několik mláďat čekajících nedočkavě na dobré sousto. Už si i sama hledala chutné larvy i velké červy a v směšném úprku se hnala za rychlými brouky, které vyplašila z jejich úkrytů v hustých trsech travin. Když však sameček uzřel plížící se šelmu, zaskučel výstražně a drobnými krůčky utíkal k trnitému keři, aby hledal ochranu v hustší spleti jeho prutů a větví. Za ním běžela obezřetně samička a cupitala – 91 –
bázlivě mláďata. Uprostřed trnitého křoví se pak všichni přitiskli k sobě a se strachem v bázlivých očkách čekali, zda se šelma nepokusí vniknout za nimi, aby nelítostně ukončila jejich pokojný a šťastný život. Dokud šelma nepřešla, seděla celá rodinka tichounce v klubíčku a jen jejich malinká srdíčka divoce bila. Triternnodon je nevšímavě přešel, protože jeho pozornost upoutalo zcela něco jiného. Mezi ořešáky, k nimž mířil, se povalovalo několik kmenů už dávno vyvrácených větrnou vichřicí a pahýly jejich větví tvořily chaotickou spleť odumřelého dřeva, porostlého mechy a lišejníky. Toto místo si vybralo několik veverkovitých hlodavců rodu Paramys k veselé honičce. Jako střely běhali po kmenech nahoru i dolů, míhali se mezi pahýly větví, vnikali do jejich spletitého houští, ztráceli se v něm a opět se objevovali. Přeskakovali ohromnými oblouky z kmene na kmen, houpali se na tenkých větvích a jejich ladná těla, oděná nádherným stříbrošedým kožíškem s tmavým pruhem na bocích i na hřbetě a s malým temným proužkem nad jiskrnýma očima, kmitala se vzduchem jako stříbrné šípy. Do jejich veselé a bezstarostné honičky zaznívalo chvílemi radostné zavřeštění nebo se rozlehl i udivený pískot, když v divokém reji stříbrná zvířátka jen tak tak na sebe nenarazila. A nad místem jejich hry svítilo slunce a rozkládala se zelená klenba mohutných ořešáků. Mírný vánek, který zvlnil proutky nízkých křovin na široké pláni, rozkolébal trsy širokolistých rostlin a rozšuměl listoví stromů a keřů, což způsobilo, že se k nim mohla vlnicí trávou a šumícími křovinami neviditelně a neslyšně přiblížit hladovějící šelma. Přitisknut k zemi jako had plížil se Triternnodon k nic netušícím hlodavcům. Zelenýma očima lačně pohlížel z jednoho na druhého a čekal jen na vhodný okamžik, aby mohutným skokem jednoho z nich ulovil. Nečekal dlouho. Jeden ze stříbřitých hlodavců, prchaje před druhým, přeskočil ladným obloukem z jednoho kmene na druhý, sjel na jeho spodní stranu a zmizel svému pronásledovateli z očí. Zatímco se pronásledovatel překvapeně díval, kam se jeho druh náhle ztratil, objevil se zmizelý na konci vyvráceného stromu, zapanáčkoval a tiše
– 92 –
zapískal, jako by se mu vysmíval, jak ho ošálil, a vyzýval ho tím k další honičce. Ale už se znovu nerozběhl. Mohutným skokem se na něj vrhl hladový Triternnodon, sevřel jeho tělo do svých silných čelistí, stiskl je a kosti mladého hlodavce počaly praskat, jako by byly svírány železným svěrákem. Byl to pro něho konec všeho – hry i života. Triternnodon brzy zhltl tělo malého hlodavce. Neutišil jím ovšem svůj hlad, ba spíše si jen podráždil hladový žaludek. A tak touha po skutečném nasycení ho brzy hnala dále.
Plížil se po okraji pralesa a míjel břehy zarostlých tůní a močálů. Procházel i rozlehlými plochami lesa zničeného vichřicemi, kde trouchnivěly stovky kmenů a rozpadaly se v drť, aby tisíce nových jedinců bujně vyrůstalo a mezi sebou bojovalo o místo a světlo. Pronikal i hustými křovinami, kde se mohla ukrývat drobná zvěř, a přece nikde nic nevyslídil. – 93 –
Trápen hladem, zamířil Triternnodon ven z pralesa, aby zkusil štěstí na travnaté stepní rovině. Sotva ji dostihl, přikrčil se k zemi a opatrně se plížil vysokou trávou. Chvílemi se zastavoval u křovisek a skryt jejich stínem pozoroval bystrým zrakem kraj kolem sebe. Dlouho nemohl nic postřehnout. Proto se vždy znovu dával na další cestu, vždy s novou nadějí, že jeho vytrvalost bude nakonec přece jen odměněna. A dočkal se. Najednou uviděl, jak v dálce putuje stepí malé stádo prakoníků rodu Orohippus. Rychle se přitiskl k zemi a nespustil z nich oči. Dlouhým ocasem bil v rozčilení ze strany na stranu a celým jeho štíhlým tělem probíhalo nedočkavé chvění. Po chvíli počal se k nim plížit s největší opatrnosti. Stádo Orohippů, vedené nádherným hřebečkem s větřícími nozdrami a s ostražitě pátrajícíma očima, se rychle přibližovalo. Byli to malí, necelého půlmetru vysocí prakoníci ze samého počátku vývojového řetězu koní. Jejich přední nožky byly ještě čtyřprsté, zadní tříprsté a na všech prstech byla malinká kopýtka. Ale už na nožkách těchto prakoníků bylo možno pozorovat, že předpěstní a přednártní kosti byly u středních prstů silněji vyvinuty než u prstů postranních. Byl to znak, který se v kmenovém vývoji koní neustále víc a více zesiloval, až nakonec ve čtvrtohorách u starších (pleistocénních) a dnešních (holocenních) koní zůstaly zachovány z prstů na obou párech noh pouze prsty střední, zato se však mohutně vyvinuly a vytvořila se silná kopyta. Postranní prsty se naopak vývojem neustále zmenšovaly, zkracovaly se do výšky, takže se už ani nedotýkaly země, i když byly ještě zřetelně patrné, a byly schovány v podobě malých tyčinkovitých kůstek přímo pod kůží. Tato dalekosáhlá přestavba končetin ve vývoji koní byla způsobena tím, že potomci prakoníků stále víc a více opouštěli bažinaté a močálovité pralesy a počínali žít výhradně na suchých a tvrdých stepích, porostlých trávou a křovinami. Jestliže pro geologicky nejstarší prakoníky byl větší počet prstů na obou končetinách skutečnou výhodou, poněvadž více roztažených prstů jim poskytovalo větší bezpečnost a jistotu v chůzi na měkké bažinaté – 94 –
půdě, pak ve změněném, geologicky mladším životním prostředí bylo pro prakoníky zase výhodnější, když jim postranní prsty znenáhla zakrňovaly a střední prsty zesilovaly. Na suchých travnatých rovinách nebo stepích, kde tito geologicky mladší prakoně žili, bylo našlapování na čtyři nebo tři prsty nevýhodné. Na stepích byla půda pevná, tvrdá, způsobilá nejen pro bezpečnou chůzí, nýbrž i pro rychlý běh. A protože rychlý pohyb byl pro tyto vymřelé stepní prakoníky životně nesmírně důležitý, vždyť je zachraňoval před útoky různých šelem, které je rády lovily, neboť prakoníci byli jinak bezbranní, vyvinuly se jejich končetiny tak, aby byly co nejvýhodněji stavěny pro dosažení největší rychlosti v běhu. Rychlost jejich běhu se mohla zvětšovat jen tehdy, když se mohly nohy co nejsnadněji odpoutat od půdy a běhat po špičce nejdelšího prstu. To se mohlo stát pouze tak, že se postranní prsty zmenšovaly a posunovaly se do výše, aby se už nedotýkaly země. Jejich zakrňováním zároveň sílil a mohutněl na každé noze střední prst, na němž spočívala váha celého těla a kterým se koník při běhu snadno odrážel od tvrdé půdy. Současně s proměnou končetin nastaly ve vývoji koní i změny na jejich chrupu. Byly způsobeny tím, že se změnou životního prostředí změnili koně i způsob výživy. Původní všežravý chrup prakoníků se zvolna přeměňoval v chrup typicky býložravý, protože na stepi se mohli nasytit jedině tvrdými stepními trávami. Býložravý chrup se u nich vyznačoval dlouhými hranolovitými stoličkami a třenovými zuby, které měly ploché, složitě zprohýbané třecí plošky na vysokých korunkách. V souvislosti s těmito změnami končetin a chrupu se prodlužovala za kmenového vývoje koní podstatně i obličejová část lebky a krk. Tyto všechny nové znaky doprovázelo i neustálé zvětšování velikosti těla, které u nejstaršího prakoníka rodu Eohippus z třetihorního spodního eocénu mělo asi velikost dnešní kočky nebo lišky, a teprve koncem třetihor u vymřelých Plessihippů dosáhlo velikosti některých dnešních koní. Bylo k tomu zapotřebí celých dlouhých věků, než živý tvor ve svém obdivuhodném vývoji dospěl od malého Eohippa až k dnešnímu koni, našemu nejušlechtilejšímu zvířeti a věrnému – 95 –
pomocníku člověka. Bylo třeba, aby statisíce pokolení různých rodů prožily své životy, než se ve velkolepém vývojovém řetězu zrodil dnešní náš ušlechtilý kůň. A jedním z těchto původních rodů, který
už dávno zapadl do nekonečného moře minulosti, byl i Orohippus z třetihorního středního eocénu. Něžná a hbitá zvířata se neustále přibližovala k hladovému Tritemnodontu, který vida, že směřují právě k němu, přitiskl se do stínu nízkého křoviska a trpělivě čekal na okamžik vhodný k přepadu. Pozorně sledoval každý jejich pohyb a každé zrychlení nebo zpomalení jejich ladného klusu. Nespustil je z očí, v nichž se mu začaly pomalu rozněcovat blýskavé plaménky loveckého vzrušení. Vedoucí hřebeček se náhle zastavil, pozvedl vysoko hlavu a dlouho pozorně větřil, nasávaje vzduch plnými chřípěmi. Pak prudce zafrkal a oběhl celé stádo, zneklidněný a nedůvěřivý. Ale nikde se nic nehýbalo, všude kolem byl klid a mír.
– 96 –
Stádo se dalo znovu do mírného klusu. Vpředu běžel hřebeček a za ním v širokém zástupu ostatní. Malé hřívy se jim na šíji ani nepohnuly, zato ocasy, jen řídce porostlé žíněmi, jim vesele vlály ve vzduchu. A jejich plavá srst, zdobená několika málo nápadnými podélnými pruhy bělavé barvy, svítila a zářila v slunečním jasu. Klusali stepí stále blíž a blíž k ukryté šelmě. Rozčilení a lovecké napětí Tritemnodonta vzrůstalo tím více, čím se stádo Orohippů více přibližovalo. Konečně se stádo ocitlo v takové blízkostí, že se číhající šelma přichystala k smrtonosnému skoku. Vybrala si mladého hřebečka, který klusal nejblíže. Přikrčivši se, opřela se pevně o zadní nohy, ale v okamžiku, kdy chtěla velikým skokem dopadnout na plece vyhlédnuté oběti, hřebeček náhle uhnul ze směru, v němž až dosud běžel. Triternnodon měl dosti zkušeností, aby poznal, že nyní skočit nemůže, že by to byl marný skok, který by všechno dlouhé čekání jen pokazil. Protože však nechtěl přijít vůbec o kořist, vyrazil jako vystřelený šíp ze svého úkrytu a vletěl mezi koníky do stáda a rovnou na vyhlédnutého hřebečka. Ten se vysoko vzepjal, poděšeně zařičel, obrátil se a hnal se úprkem pryč úplně opačným směrem, než prchali ostatní. A za ním v patách se hnal Triternnodon. Ale nestačil mu. Hřebeček brzy zmizel mezi nízkými křovinami široké travnaté roviny. Klusal neustále, jen občas se na okamžik zastavoval a nezkušeně větřil. Byl k smrti polekán a neklidný ve svém osamění. Od malička byl zvyklý na veselou společnost svých druhů, s nimiž se proháněl širokou rovinou a skákal vysoko do výše, když je rozplameňovala jejich bujná krev. Toulal se s nimi z místa na místo, objevoval stále nová místa, kde traviny byly obzvlášť chutné a šťavnatější než jinde. V dusných hodinách dne odpočíval s nimi v chládku košatých stromů nebo ve stínu křovisek a houštin. Nyní však byl sám a ještě navíc pronásledován vzpomínkou na rozšklebenou zubatou tlamu šelmy. Bez cíle bloudil hřebeček krajem. Chvílemi klusal, pak zase kráčel volným krokem. Všeho se lekal a poděšeně prchal, aby se za chvíli opět zastavil. Srst se mu leskla potem a pruhované boky se – 97 –
prudce vlnily strachem i rychlým dechem. Nakláněl hlavu vpravo, vlevo, dlouho a usilovně větřil, až se mu jemné chřípí chvělo. Když neviděl, ani nezvětřil nic nebezpečného, potřásl hlavou a mírným klusem vyběhl na nízký pahorek. Rozhlížel se odtud na všechny strany, hledaje svoje stádo. Ale ať se díval do širokého kraje všemi směry, neobjevoval po něm ani známky. A nejen po stádě, nýbrž ani po jeho pronásledovateli nebylo nejmenší stopy. Byl opravdu v široširém kraji sám a sám. Poněkud uklidněn seběhl z nízkého pahorku dolů a na jeho úpatí se počal pást, zlákán trsy mladých, svěže zelených travin, plných sladké štávy. Nepásl se ovšem tak bezstarostně, jak tomu byl zvyklý. Tíha samoty ho stále zneklidňovala. Chybělo mu stádo, chyběla mu pospolitost, zaručující ochranu a bezpečí, zatímco opuštěnost přináší jen strach a nesnáze, ba mnohdy i velká nebezpečí a záhubu. A skutečně bylo tomu tak. Smrt v podobě hladové šelmy se plížila pomalu, ale neúprosně za osamělým a zbloudilým hřebečkem. Od okamžiku, kdy se před hladovou tlamou Tritemnodonta dal mladý hřebeček na zděšený útěk, přilepilo se toto krvelačné zvíře na jeho stopu a sledovalo ji s neústupnou vytrvalostí. Zprvu se hnal za hřebečkem dlouhými skoky, později, když mu zmizel z očí, postupoval za ním jen mírným během, neboť musel hledat jeho stopy. S hlavou skloněnou k zemi sál do sebe jemný pach, který zřetelně vyznačoval cestu poděšeného prakoníka. A čím mu byl blíže, tím si počínal opatrněji. Když konečně po dlouhém pronásledování uviděl Triternnodon znovu svou štvanou oběť, přitiskl se k zemi a hleděl se k ní přiblížit opatrným plížením. To bylo ve chvíli, kdy prakoník sestoupil z temene nízkého pahorku a počal se pást na jeho úpatí. Jako had se Triternnodon plazil k nic netušícímu prakoníku. Pozorně kladl tlapu k tlapě, a než se o ně opřel celou váhou těla, opatrně zkoušel, zda nenašlápl na nějakou suchou větvičku, která by praskotem mohla prozradit jeho přítomnost. Chvílemi se vůbec
– 98 –
zastavoval a přitiskl se k zemi tak, že s ní skoro splynul, a nepohnutě ležel, jako by byl náhle zkameněl.
– 99 –
– 100 –
PaPasoucí se hřebeček zvedl pojednou hlavu, zavětřil a vztyčil krátké slechy. Pak zafrkal, sklonil hlavu a opět se počal pást. Ale po chvíli znovu vztyčil hlavu a znovu zavětřil. Jakýsi neklid ho počal svírat a tísnit. Stále silněji a neodbytněji ho nutil zanechat pastvy a odejít jinam. Než se však mohl rozběhnout, prolétlo vzduchem v mohutném oblouku skvrnité tělo šelmy a dopadlo na jeho hřbet. Zubatá tlama se divoce zakousla do šíje a silné drápy se zaryly do jeho kůže. Jen zoufale zařičel a zřítil se k zemi. Těžce padl na bok, několikrát prudce trhl nohama, zrak se mu zkalil a smrtelná agónie obestřela všechny jeho smysly. Silně krváceje z otevřené rány na šíji, brzy dokonal. Nad mrtvým tělem nebohého hřebečka stál vítězný Triternnodon a z jeho hrdla se dralo spokojené vrčení. Ale hlad brzy přemohl Tritemnodontovo uspokojení z podařeného lovu. Přilehl k mrtvé kořisti a dlouhým jazykem dovedně zachycoval řinoucí se teplou krev. Potom se zakousl do masa a hltavě ho po kusech polykal. Dlouho hodoval v klidu, nikým nevyrušován a ničím neobtěžován. Zdálo se, že takto nad ním zapadne i slunce a bude v klidu trávit a odpočívat. Ale bylo to vskutku jenom pouhé zdání. U rozervaného skaliska, ponuře se tyčícího nad čarovnou krásou tropické krajiny, padal potůček maličkým vodopádem do nepatrné tůňky. Z ní se pak rozběhl na smaragdově zelenou lučinu a vinul se jako stříbrná nitka, svítící a zářící v jasu sluneční záře. Kolem tůňky se dařilo bujnému rostlinstvu, jež se ve vlhké půdě rychle rozrůstalo a zabíralo neustále větší a širší okruh kolem dokola. Vyrůstala tu i houština velikých, světle zelených lupenů., orosených kapkami padající a rozstřikující se vody, které v proudu ohnivých slunečních paprsků duhově svítily. Ve skalisku, rozpukaném nesčetnými trhlinami a puklinami, černal se ve stínu několika nízkých palem tmavý otvor. Bylo to doupě mladé a divoké šelmy Synoplotheria. Dlouho hledala, než našla tento vhodný útulek. Sousedství tůňky pod vodopádem a blízkost velikého jezera, do něhož se potůček – 101 –
vléval, přiváděly v tato místa mnoho žíznící zvěře. Šelma se proto nemusela honit za kořistí, nemusela se lstivě plížit trávou a křovím, stačilo, když skrčena v úkrytu čekala na oběť a znenadání ji přepadla. Do celého kraje vnesla hrůzu a děs. Zvěř pralesa prchala před ní do nejhustších houštin nebo hledala spásu v močálech a mokřinách, kde měkká, houpající se půda vždy odradila lovící šelmu od dalšího pronásledování. Zvěř z travnatých stepí, kam také někdy chodila na lov, ustupovala před ní už zdaleka a v nevýslovném strachu se hnala divokým úprkem pryč, lhostejno kam, jen dál od místa hrůzy a smrti, která se vždycky táhla ve stopách záludné a nenasytné prašelmy. Z temné skalní štěrbiny vylezlo tmavohnědé tělo Synoplotheria ven do světla pozdního odpoledne. Šelma se líně protáhla, pak se převalila na bok, olízla si několikrát přední tlapu a počala si jí otírat hlavu, aby se zbavila špíny a nečistoty. Ani na tělo nezapomněla. Když byla s toaletou hotova, svítila její srst hedvábným leskem. Od něho se zřetelně odrážely temné pruhy, které se táhly přes hřbet, na bocích se vytrácely, zato – 102 –
však na dlouhém ocasu se spojovaly v široké prstencovité kroužky. Pak vyskočila na veliký plochý balvan, ležící nedaleko jejího doupěte, a rozhlížela se odtud kolem dokola. Když nikde nic nebylo vidět, ulehla. Přední tlapy spustila přes okraj balvanu a se vztyčenou hlavou pozorovala kraj. Slunce ještě stálo nad vrcholky stromů. Proud jeho zlatých paprsků vnikal do jejich rozložitých korun a rozséval žluté skvrny po listech i na svraštělou kůru. Květy na lučině se široce rozvíraly a ve smaragdové zeleni trav žhnuly červeně, žlutě i oranžově. Velcí, nádherně zbarvení motýli poletovali vonícím vzduchem, vznášeli se nad květy, a když vychutnali jejich sladký nektar, ztráceli se opět v dáli v pestré paletě barev. Z korun stromů zazníval líbezný zpěv, který se linul z něžných hrdélek drobných ptačích pěvců. Do jejich písní drsně zapadal pronikavý skřípot cikád a sarančat, jež bez ustání opakovaly svou vrzavou písničku. Šelma tichounce povstala. Líně se protáhla a svými drápy, jež byly ze stran smáčklé, slabě zahnuté a na dolním konci rozpoltěné, vyryla několik rýh do šedého lišejníku, jímž byl plochý balvan porostlý. Pak se převalila na záda, a majíc nohy vztyčeny do výše, spokojeně se kolébala z boku na bok. Sluneční paprsky, pronikající zpeřenými vějíři palmových listů, kreslily kolem jejího ladného těla podlouhlé skvrny černých stínů, které přeskakovaly i na její tmavohnědý kožich, splývaly s jeho tmavými pruhy nebo uskakovaly stranou podle toho, jakou polohu její tělo při převalování právě zaujalo. Po chvíli se šelma vymrštila na nohy, zavětřila a pozorně naslouchala. Větřík přinesl sem pach, který ji podráždil, a jemné uši postřehly šramot, jehož příčinu bylo nutno bedlivě vyzkoumat. Rychle seskočila z plochého kamene. Plížila se od stromu ke stromu, od křoviska ke křovisku, až zanedlouho se zarazila na břehu mělkého močálu, zarostlého hustým vysokým rákosím. Tu uviděla příčinu šramotu, který ji vyrušil. Párek vodních pranosorožců Amynodontů si vyhlédl močál za místo k hostině i k příjemnému pobytu. Široké pruhy polámaného a podupaného rákosí ukazovaly cestu, kudy Amynodonti vstoupili do mělké vody močálu. – 103 –
Chtivýma očima pohlížela na Amynodonty, kteří se hltavě sytili chomáči měkkých močálovitých rostlin, nic nedbajíce, že se opodál na břehu náhle objevila krvelačná šelma. Byli dosti zkušení, aby věděli, že na ně nemůže; vždyť byli skoro celí pod vodou, jen hlavy a hřbety jim trčely ven. A pak, nebáli se jí, i kdyby se s ní setkali na souši. Byli si dobře vědomi své nezranitelnosti a síly. Jen svoje bezmocná mláďata museli před ní chránit, neboť ta nebyla nikdy jista před jejími útoky. Pohled na pasoucí se Amynodonty rozbouřil v šelmě pocity hladu. S temným zamručením opustila břeh močálu a vydala se na lov. Zlehka našlapujíc, ubírala se kolem břehu močálu a zamířila k vzdálené houštině. Pohybovala se skoro neslyšně a bystrým zrakem neustále pátrala kolem sebe. Když dospěla k houštině, plížila se pomalounku a opatrně od jednoho keře ke druhému. Chvílemi se přitiskla k zemi, pozorně větřila, naslouchala, a nikdy nezapomínala na směr větru. Po delší době se jí podařilo vyslídit několik tapírů vymřelého rodu Helaletes. Vyhlédla si jedno zvíře, které jí bylo z celého stáda nejblíže. Páslo se na malé světlince, kde ukusovalo šťavnaté listy jakési rostliny podobné lopuchu. Plížila se k němu, ukrývajíc se neustále ve stínu křovisek nebo za kmeny stromů. Plazila se neslyšně vysokou trávou, vedena jedinou snahou, dostat se do takové blízkosti, kde by se mohla zastavit a pak hned skočit. Oběť se klidně pásla dále, s chutí uškubávala šťavnaté listy a pochutnávala si na nich. Ani nejmenší znamení ji nevarovalo před nebezpečím. Zatím se šelma pořád nehlučně šinula vpřed, míjela křovisko za křoviskem a strom za stromem. Přibližovala se stále blíž a blíž k vyhlédnuté kořisti, tiše a obezřele. Její oči se vpíjely do nic netušící oběti a neopouštěly ji ani na zlomek vteřiny. Šelma se tak připlížila až k poslednímu stromu a připravovala se ke skoku. Zaryla drápy do země, její mohutné tělo strnulo na okamžik napětím a oči se jí zabodly do těla oběti. Když se konečně odrazila od země, projel náhle vzduchem výstražný pískot. – 104 –
Vyrazila ho z hrdélka malá opička rodu Tetonius. Houpala se na konci větve, která se nakláněla daleko do světliny, v níž se v klidu sytil tapír Helaletes. A právě ve chvíli, kdy se šelma odrazila od země, aby jediným skokem srazila tapíra k zemi, utkvěly na ní vypoulené oči opičky. Poděšena rychle výstražně vypískla a k jejímu pískotu se ihned připojily i její družky. Pískot opičky způsobil, že šelma na zlomek vteřiny odvrátila oči od tapíra. Ten se okamžitě přestal pást, zvedl hlavu a rozhlédl se. Uzřev šelmu, uskočil, neboť už neměl čas k útěku. Ale i tento nepatrný úhybný pohyb stačil, aby zvíře zachránil. Šelma dopadla mohutným obloukem už na prázdné místo a než se vzpamatovala, tapír již uháněl za svými druhy do nedaleké bažiny a všichni ve chvíli zmizeli v neproniknutelné houštině bujného rostlinstva. Šelma stála na místě, kam dopadla, bez hnutí. Šlehala prudce dlouhým ocasem, bila se jím do boků a z očí jí sršely blesky divoké – 105 –
zloby. Uprchlou kořist nepronásledovala. Minula ji ve skoku, a tím ji ztratila navždy. Opodál ve větvích stromů rozčileně poskakovaly malé opičky. Pisklavým hláskem neustále poděšeně pokřikovaly a neutišily se, dokud šelma nezmizela v šeru pralesa. Zneklidněna neúspěchem v lovu a trápena hladem, který se stále víc a více ozýval, pobíhala šelma dlouho pralesem. Nikde však nenašla nic na zub. Proto prales opustila a zamířila do stepi, aby se tam pokusila o lovecké štěstí. Ale i tam dlouho lovila marně. Hlad se už neodbytně ozýval v jejích útrobách, když náhle objevila Tritemnodonta, který již dojídal poslední část uloveného Orohippa. Ale i ta jedna zbylá celá kýta prakoníka vzbudila u Synoplotheria takovou žádostivost po mase, že se bez rozmyslu vrhl k hodujícímu Tritemnodontu, chtěje mu vyrvat aspoň malé zbytky jeho kořisti. Triternnodon se však nehodlal dobrovolně vzdát svého úlovku. Byla to jeho kořist, proto patřila jenom jemu. Postavil se Synoplotheriu na odpor. S divokou zuřivostí se vrhl na Synoplotherium a ostrým chrupem se mu zaryl do šíje. Ale vtom ho už napadený protivník setřásl ze svého těla, a dříve než mohl povstat, opřel se o něho předníma nohama a rozerval mu hrdlo. Krev vytryskla z otevřené rány a stékala po plavé srsti poraženého.Ale poražený se nevzdal. Najednou otočil hlavu a počal vztekle chňapat po nohách protivníka. Ten uskočil a toto chvilkové osvobození Tritemnodontu postačilo, aby se rychle postavil na nohy a dal se na útěk. Synoplotherium, zvítězivší šelma, Tritemnodonta nepronásledovala, ale také neukojila svým malým lupem veliký hlad. Co to také pro ni bylo, jedna kýta z malého prakoníka? Proto sotva ji hladově shltla, znovu se vydala na lov. Neměla však dnes štěstí. Proběhla veliký kus kraje, ale ničeho se nezmocnila, ba ani nezahlédla. Zvěř se už zdaleka před ní dávala na zběsilý útěk. Drobní hlodavci a hmyzožravci kvapem mizeli v hustých trnitých křoviskách a stříbrné veverky pokukovaly na ni jen z korun stromů.
– 106 –
– 107 –
Zneklidněná neúspěchem při lovu i hladem, unavená a uštvaná, vracela se pomalu zpět k svému doupěti. Slunce už zapadlo za hory, když došla před svůj brloh. Nezmizela v jeho temnotě, vyskočila jen na plochý balvan, natáhla se a odpočívala. Na ztemnělou oblohu pomalu vyplouval z vesmírných hlubin stříbrný kotouč měsíce. Jeho bílé světlo se rozlilo po celém kraji. Pod korunami stromů, v křovinách a houštinách i v bujných chomáčích trav se promítaly podivuhodné obrazy tmavých a stříbrných skvrn v neuspořádané směsici, která odpovídala chaotické spleti větví a listí, jimiž pronikala bílá měsíční zář. Čeřící se voda močálů a jezer vypadala v měsíčním světle jako tekutá hmota z černě a roztaveného stříbra. Tenounké niti