Pestovani kaktusu

FLEISCHER - SCHÜTZ

pěstování kaktusů

ZDENĚK F L E I S C H E R DR. BOHUMIL SCHÜTZ

Pěstování kaktusů Scan a OCR Ketiv 28.04.2007

V papírové knize jsou umístěny obrazové přílohy

mezi mezi stranami 64-65 (16 barevných) a

160-161 (64 barevných). Z důvodu zachování

STÁTNÍ ZEMĚDĚLSKÉ číslování stran jsou tytoNAKLADATELSTVÍ, přílohy umístěny až za te PRAHA 1969

Pérovky kreslila akad. malířka J. Lipenská

Lektoři: Dr. Anežka Hrabětová, CSc., Rudolf Šubík, Dr. Vladimír Zacha (kapitola: Nemoci a škůdci kaktusů a ochrana proti nim)

Scan a OCR Ketiv 28.04.2007 V papírové knize jsou umístěny obrazové přílohy mezi stranami 64-65 (16 barevných) a 160-161 (64 černobílých). Z důvodu zachování číslování stran jsou tyto přílohy umístěny až za text.

© Zdeněk Fleischer a dr. Bohumil Schütz, 1969

Vsázím se předem, že opomine popsati jednu zajímavou botanickou čeled, a sice samotné kaktusáře čili pěstitele kaktusů. Ani Karel Schumann ve své veliké „Monographia Cactacearum" se o nich nezmiňuje; je to zřejmě oblast vědecky zanedbaná. Pokud jsem mohl v našem podnebí pozorovati, pěstiteli kaktusů jsou většinou muži; dělají si sbírku kaktusů tak, jako jiní muži dělají sbírku zbraní, mečů, šípů, kopí, arkebiiz, halaparten, oštěpů a tesáků. Vášeň pro kaktusy je, abych tak řekl, militaristická, a tedy převážně mužská. Proto se říká, že kaktus jest „ozbrojen" ostny a glochidami; čím více jich má, tím je krásnější. Sbírka kaktusů je trochu jako sbírka vojenských trofejí. Je to věc mužská. Druhým téměř obecným rysem pravých kaktusářů je, že se v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných. Bohatší mají raději všelijaké ty palmy a klivie, azalky, filices a cypripedia a bromelie předně proto, že pro ně mají dosti místa a za druhé, že kaktus zjeví svou krásu jen tomu, kdo s ním dů­ věrně a blízce obcuje. Pravý kaktusář má jen jedno okno nebo stolek; to je jeho zahrada. Ale právě proto, že má málo místa, může strkat nos rovnou mezi ostny a bradavky svých ježatých přátel, vážně sedících na miniaturním hrnéčku. Na jednom čtverečním metru je možno pěstovati kaktusářskou zahradu ráje. Dnešní kaktusářská vášeň je sociálním úkazem: je to veliká láska k přírodě, omezená na nejmenší prostor. Třetím význačným rysem pravých kaktusářů je bručáctví. Dosud není vy­ zkoumáno, je-li pravdou, že se na pěstění kaktusů vrhají lidé od přírody samotářští, nebo proto, že se v nich tato vlastnost vyvine jakousi aklimatizací; zkrátka, pravý kaktusář vypadá, jako by chtěl píchat, nestará se o politiku, ani o kopanou nebo jiné světské marnosti, zato však, dostane-li se do řeči s jiným kaktusářem, stojí za poslechnutí, co toho ví a s jakou odborností se rozpovídá. Pravý kaktusář si potrpí na latinská jména; není jen amatérem, nýbrž za­ svěcencem. Pěstování kaktusů je sice snazší než pěstování karfiolu, ale podobá se svými učenými jmény a laboratorní čistotou spíše vědě. Pravé kaktusářství

není zálibou jen zahradnickou, nýbrž také sběratelskou; okno kaktusářovo jest hotovou kolekcí. Často jsem viděl sbírku drobného kaktusáře; kaktousky malé, vypiplané z laciných semenáčků, ale krásně nalité a ozbrojené, lesknoucí se bujností. Nescházela u nich biskupská čepička ani běloučký dědeček De Laetii, mamillarie tuhých cecíků, cereusy modré jako ojíněná švestka, echinocereusy s ostny tlustými jako drápy, nebo břitkými jako šípy z Melanesie — samé vzácnosti, radost se podívat. Div, kde to ten drobný pěstitel sebral, a ještě větší div, ze to ve svém okně tak dokonale vypěstil. Je to div lásky, tak jako téměř všecky divy v tomto slzavém údolí se rodí a dějí z lásky. Taková malá, důvěrná sbírečka Vám poví o radostech kaktusářství více než celé skleníky importérů. Karel Čapek (předmluva ke knize O. Smrže; Kniha o kaktusech a jiných sukulentech z r. 1929)

Obsah

úvod

9

Základy morfologie

12

Tělo kaktusů Areoly a axily Ostny Žebra a mamilly Kořeny Květy a plody Semena

13 16 17 17 20 21 22

Kaktusy v přírodě

23

Mexiko Jižní státy USA Severnější státy Unie a jižní Kanada Střední Amerika Jihoamerické centrum El Gran Chaco Východní Paraguay a jižní Brazílie Uruguay Patagonie Peru Chile

25 27 28 28 29 31 32 33 35 35 37

Všeobecné pěstitelské zásady Kaktusy pozemní a epifyty Střídáni klidu a vegetace Letní stanoviště Zimní stanoviště Příprava půdy Nádoby na sázení Přesazování Začátek vegetace Zalévání a hnojení Vzduchování a stínění Letni stagnace Ukončení vegetace

38 ,

39 40 42 45 48 51 52 55 56 58 58 60

7

speciální pěstitelské metody

61

Epifytické kaktusy Volná kultura Pěstování obtížných druhů Aklimatizace importů Hydroponie Vodní kultura. Štěrková kultura Výběr substrátu Sázení Živné roztoky Voda Způsoby zavlažování Regenerace substrátu Rašelinová kultura Pěstování zimovzdorných kaktusů

61 66 68 71 73 76 78 81 82 84 86 88 90 91 92

•

.

Množení kaktusů

95

Odnože a řízky Roubování Podnože a jejich vlastnosti Technika roubování Jiné způsoby roubování Roubování semenáčků Roubovací aparáty Kontrola zdaru roubování Rozmnožování výsevem O květech, opylování a semenech Výsev kaktusových semen Výsevy do lahví Pikýrování semenáčků Výsev na agar - agar a podobné způsoby Výsev při umělém světle

97 102 103 110 112 116 118 120 121 121 124 129 132 133 133

Nemoci a škůdci kaktusů a ochrana proti nim

135

Fyziologické choroby Virózy Bakteriózy Mykózy Škůdci .

135 137 138 138 140

Kalendář prací O systémech kaktusů a nejdůležitějších rodech

144 152

Seznam nejdůležitější literatury

179

Rejstřík jmen kaktusů

180

Rejstřík věcný 8

185

úvod

Již dlouho předtím, než první Evropané vstoupili na půdu Nového světa, sehrály kaktusy svou roli v životě domorodého obyvatelstva. Indiánské kmeny si pochutnávaly na jejich ovoci, pojídaly měkké stonky, zpracová­ valy jejich dřevo a k různým účelům používaly vlasy jejich cefálií. Avšak kaktusy měly i jiný význam. Božstvem, symbolem boha slunce, byla posvátná opuncie - teonochtli. Důležitou rekvizitou při náboženských obřadech byl největší mexický kulovitý kaktus Echinocactus ingens. Sloužil jako oltář nebo obětní stůl, na jehož dlouhé ostny byla pokládána lidská oběť. Značný náboženský význam měly některé menší druhy kaktusů. Používaly se jako amulety, protože Indiáni věřili v jejich nadpřirozenou moc. Čikulí (Lophophora williamsii), mulato (Mamillaria micromeris), rosarapa (Mamillaria lasiacantha var. denudata), sumaní (Ariocarpus fissuratus) byly talismany, které chránily před bleskem, před nemocí a před jinými ranami osudu. Rosarapa chránila i majetek před krádeží. Věřilo se, že zloděj věci, která byla pod její ochranou, bude za trest stižen šílenstvím. Čikulí byla zase pro svoje narkotické účinky nezbytná při některých slavnostech apod. Moderní chemické rozbory prokázaly, že skutečně obsahuje mnoho velmi účinných alkaloidů. Zvláštní tvary kaktusů přirozeně upoutaly pozornost evropských moře¬ plavců. Přiváželi si je domů jako suvenýry. Tu a tam se začínalo s jejich pěstováním, které však bylo úspěšné pouze u opuncií. Ty rychle zdo­ mácněly, a to nejprve ve Španělsku. Potom se rozšířily po celém Středo­ moří. Kromě opuncií se dovážely hlavně melokaktusy s pestrými cefálii. S jejich pěstováním to však bylo horší. Odhalení tajemství jejich úspěšného pěstování zůstalo vyhrazeno až naší generaci. Skutečné kaktusářství začalo teprve ve třetím desetiletí minulého století. Po napoléonských válkách byla zrušena dlouholetá blokáda Evropy. Pomalé plachetnice, které v dřívějších dobách byly málo spolehlivým dopravním prostředkem přes oceán, byly nahrazeny rychlejšími plavidly poháněnými párou. Tehdy se také objevují první lovci kaktusů, botani9

kové — specialisté, sběratelé kaktusů, slavné sbírky, hodnotná odborná literatura a přirozeně i příslušné obchodní složky. Centrem zájmu o kaktusy se stala Francie. Rozmach první kaktusářské epochy nastal v období biedermaieru. Po přechodném poklesu zájmu nastává koncem století nový rozmach. Tentokrát přejímá prvenství Německo. Další období velkého vzestupu zájmu o kaktusy spadá do doby po první světové válce. Prvním průkop­ níkem této kaktusářské horečky byl náš cestovatel a lovec kaktusů A. V. Frič. V přítomné době se sběratelství kaktusů rozrostlo do nebývalých rozměrů nejen v Evropě, ale i v Japonsku, Severní Americe a jinde. U nás jsou tisíce organizovaných kaktusářů. Ještě větší počet je těch, kdo pěstují kaktusy, aniž jsou členy některého kroužku. Podobná situace je nejen na západě, ale i v Polsku, Maďarsku a NDR. V četných zemích vychází mnoho časopisů a knih, které jsou věnovány této zálibě. Sbírání kaktusů před sto lety bylo vyhrazeno pouze velmi zámožným lidem. V roce 1840 se zaplatilo za import Ariocarpus kotschoubeyanus 200 dolarů. Bylo to více, než byla váha tohoto kaktusu ve zlatě. Jiné rost­ liny byly sice levnější, ale přece jen málokomu dostupné. Teprve v no­ vější době, kdy se začaly kaktusy pěstovat ve velkém ze semen, poklesly ceny na únosnou míru. V dřívějších dobách převládaly ve sbírkách im­ porty, dnes jsou základem sbírek semenáčky. V západoevropských státech, zejména v Holandsku, jsou speciální závody, které vypěstují ročně přes sto tisíc semenáčků. Produkce je organizována tak, aby náklady byly co nejnižší. Proto jsou dnes kaktusy poměrně levné. Dovážejí se sice také desetitisíce importů, ale nízké ceny semenáčků ovlivňují i jejich hodnotu. U nás máme v pěti městech specializovaná komunální zahradnictví, která produkují ročně asi 150 000 rostlin. To však zdaleka nestačí krýt po­ ptávku. Zájem o pěstování kaktusů dnes stále vzrůstá. Není to jen zvláštní vzhled a neobvyklá krása kaktusů, která přitahuje pozornost mnoha lidí. K to­ muto zájmu o kaktusy přispívá i to, že na malé ploše je možno pěstovat značný počet rostlin a že je možno využít k pěstování i okenní římsy, které těmto suchomilným rostlinám dobře vyhovují. Mnoho kaktusářů se zabývá i sběratelstvím, které je zdrojem stále nových podnětů. Není to sběratelství mrtvých předmětů, ale živých rostlin, které potřebují stále ošetření a péči. Právě tato péče je základem úspěchu pěstování kaktusů. Ten, kdo chce mít zdravé, krásné a bohatě kvetoucí kaktusy, musí dokonale ovládat všechny zásady jejich správného pěsto10

vání. Proto i tato publikace je zaměřena převážně na pěstování. Bude to jistě vyhovovat všem pěstitelům kaktusů, ať už jsou to ti, kterým je kaktusářství ušlechtilým koníčkem, nebo ti, kteří se budou pěstováním kaktusů zabývat v zahradnických závodech. Přehled nejdůležitějších rodů poskytuje pouze povšechnou orientaci. Podrobnější poučení je možno získat pouze studiem odborných časopisů a velkých cizojazyčných monografií. Březen 1966 Zdeněk Fleischer a dr. Bohumil Schütz

11

Základy morfologie

Kaktusy se celým svým vzhledem nápadně odlišují od rostlin, které rostou u nás. Návštěvníci skleníků s většími sbírkami kaktusů mívají často dojem, že mají před sebou rostliny, které jako by ani nebyly z naší planety. Podivné tvary kaktusů vzbuzují vždy obdiv a zájem. Není snad člověka, který by při pohledu na pěkně upravenou sbírku zůstal lhostejný. Zajímavé je, že přes svoje neobvyklé vzezření jsou kaktusy blízce pří­ buzné s mnohými listnatými rostlinami. Můžeme si to ověřit pozorováním mladých, právě vyklíčených semenáčků. Mnoho druhů má dvě zřetelně vyvinuté dělohy. Jsou to zejména zástupci podčeledi Peireskioideae, které mají normální děložní lístky, stejné jako rostliny z jiných čeledí. U kaktusů z podčeledi Opuntioideae jsou sice děložní lístky rovněž zřetelné, ale jsou nápadně ztloustlé. Je to projev intenzivnějšího sukulentního vývinu. Podobné děložní lístky mají i četní zástupci podčeledi Cereoideae. Zde však jsou již mezi různými rody značné rozdíly. U vývojově vyšších typů se dělohy postupně zmenšují a přitom tloustnou, takže nejvyvinutější rody mají dělohy ve tvaru dvou malých polokulovitých útvarů, oddělených pouze slabě naznačenou rýhou. Patří tedy všechny kaktusy mezi rostliny dvouděložné — Dicotyledones. Není vzácností, že semenáčky mají i dělohy tři. U těchto rostlin můžeme obvykle i v dalším vývoji pozorovat různé odchylky. Morfologii kaktusů se věnuje zvýšená pozornost teprve v posledních dese­ tiletích. Do nedávné doby v celé světové literatuře neexistovala publikace, která by se do náležité hloubky zabývala morfologickými zvláštnostmi kaktusů. I česká literatura je v tomto směru chudá. Avšak kdo se o tyto neobyčejné rostliny zajímá, měl by být náležitě obeznámen se stavbou jejich těl a jejich nejdůležitějších orgánů. Vždyť popisy starých i nových druhů tyto znalosti předpokládají. Považujeme proto za nutné, aby hned na počátku této knihy byly uvedeny základy morfologie, které by každému pěstiteli umožnily správně pochopit botanické popisy jednotlivých druhů. A nejen to. Jde o to, aby kaktusáři dovedli rozeznat na kaktusech co nej12

více podrobností a vyvozovat z nich správné závěry. Není ovšem možné vysvětlovat základní botanické pojmy, a proto předpokládáme u čtenářů obecné botanické znalosti, které je možno si osvojit v rámci základního školního vzdělání. Budeme si však všímat i některých základních vývojových tendencí. Je to především rozvoj sukulence u kaktusů od primitivních forem až po formy, které představují nejdokonalejší sukulentní rostliny vůbec. Dále budeme sledovat působení zákona zkrácení vegetační fáze. Je to nejdůležitější zákon, kterým se vývoj kaktusů v celé své historii řídil. Abychom význam tohoto zákona správně pochopili, musíme si především uvědomit, že každý organismus, a tedy i kaktus, prochází během svého života různými obdobími. Můžeme je nazvat dětství, mládí, doba zralosti a stáří. U mnohých kaktusů se tato období zrcadlí i v různém vzhledu téže rostliny. Například známý Echinocactus grusonii má v dětství — jako semenáček — pouze zcela slabé, malé ostny podobné štětinám. V mládí, tj. asi v druhém roce života, je celé tělo rozloženo v bradavky a ostny jsou dlouhé asi 1 cm. Tato doba trvá několik let. Ostny se sice prodlužují, ale teprve po letech se místo bradavek objevují mohutná, souvislá žebra. Temeno se pokrývá silnou vrstvou zlatožluté plsti. Na­ stává doba zralosti. Postupem času se objevují i poupata a květy; v dobré kultuře to v našich podmínkách trvá asi 30 let. Představme si nyní, že by si některý semenáček období mládí a zralosti zkrátil. Projevilo by se to tak, že by rostlina s tělem rozděleným ještě v bradavky začala kvést a dávat semena. Takových kaktusů máme poměrně mnoho, a to jak v Severní, tak i v Jižní Americe. Nemají souvislá žebra, pouze bradavky a kvetou někdy již v druhém roce svého života. Podle názoru botaniků je toto zkrácení období mládí a zralosti jednou ze základních tendencí vývoje kaktusů a zákon zkrácení vegetační fáze platí tedy obecně.

Tělo kaktusů Nadzemní část kaktusu, stonek, se nazývá tělo. Tento název, odchylný od normálního botanického názvosloví, se vžil v celé odborné kaktu¬ sářské literatuře a používá se ve všech jazycích i v latinských popisech. Středem těla každého kaktusu probíhá cévní svazek, a to od kořenů až k temeni rostliny, kde končí. Tomuto zakončení se říká vegetační 13

Tvary kaktusů: 1 — - sloupovitý, kolumnární, 2 — válcovitý, cylindrický, 3 — kulovitý, 4 — terčovitý, diskovitý, 5 — stromovitý, arborescentní, 6 — kandelábrovitý, 7 a 8 — trsovitý, cespitózni, 9 — převislý, 10 — plazivý.

vrchol. Kolem cévního svazku je různě silná vrstva kambiálního pletiva, která je zase obalena pokožkou — epidermis. Nejprimitivnější kaktusy — peireskie — mají stonky tenké. Čím však jsou kaktusy vývojově pokročilejší, tím silnější jsou stonky. Současně se po­ stupně redukují listy. Tak u peireskií jsou ještě zcela normální listy. 14

u opuncií však jsou již silně zredukovány. Zbytky listů můžeme u nich pozorovat na velmi mladých výhoncích: jsou krátké, v průřezu okrouhlé a zašpičatělé. Brzy odpadávají. Ostatní kaktusy pak už nemají ani náznak nějakých listů. Funkce listů — asimilaci a dýchání — převzalo tělo, přesněji řečeno epidermis, ve které jsou umístěny chloroplasty s chloro­ fylem. Někdy vznikají jedinci bez chlorofylu. V jejich epidermis jsou chro¬ moplasty se žlutými nebo červenými barvivy. Těmto rostlinám říkáme aurea a rubra. Při životě je udrží pouze roubování na vhodné podnože, protože samy nemohou vytvářet asimiláty pro nedostatek listové zeleně. Zdužnatění těla, jak je známe u většiny našich typických kaktusů, se na­ zývá sukulence. Kaktusy jsou tedy rostliny sukuletní, tučnolisté. Český odborný název není přesný, protože kaktusy nemají, aspoň v rozhodující většině, žádné listy. Zvětšení objemu těla kaktusů způsobuje silná vrstva parenchymatického pletiva, která má schopnost vázat velké množství vody. To umožňuje kaktusům, aby si vytvořily zásobu potřebnou pro udržení životních pochodů i v období déletrvajícího sucha. Všechny kaktusy jsou rostliny vytrvalé. Jejich vzrůst je však velmi rozmanitý. Ty nejprimitivnější (peireskie) se při zběžném pohledu nijak zvláště neliší např. od našich šípkových růží nebo jiných keřů. Opuncie mají zvláštní, charakteristické články, které mohou být bud ploché, vej¬ čité nebo válcovité. Z každého článku může vyrůst i několik dalších. Tak vznikají větve a celé keře nejrůznějších tvarů. Ostatní kaktusy dělíme zhruba na sloupovité (cereoidní), kulovité a epifyty. Sloupovité kaktusy jsou mnohem vyšší, než je průměr jejich kmene. Rostou-li přímo do výše, aniž se rozvětvují, mluvíme o sloupovitém nebo kolumnárním vzrůstu. Kandelábr má větve, které rostou zcela rovnoběžně s hlavním kmenem. Při stromovitém vzrůstu jsou jednotlivé větve odchýleny od svislého kmene v určitém úhlu, asi jako u většiny našich stromů. Četné cereoidní kaktusy rozvětvují hned u země, tvoří tedy keře. Jsou-li stonky slabé a potřebují nějakou oporu, hovoříme o popínavých keřích. Ne¬ mají-li oporu, je jejich vzrůst plazivý nebo převislý. Převislý vzrůst má i většina epifytů. Ty totiž rostou hlavně v korunách stromů a jejich stonky visí volně dolů. Přechodem mezi sloupovitými a kulovitými kaktusy jsou kaktusy vzrůstu válcovitého, cylindrického. U sběratelů jsou nejblíbenější kaktusy kulovité až krátce sloupovité. Některé druhy tvoří pravidelné koule, někdy jsou koule zploštělé a ně­ které mají dokonce vzrůst terčovitý nebo diskovitý. Mnoho druhů silně odnožuje, takže vznikají celé shluky hlav. Tomuto vzrůstu říkáme vzrůst trsovitý nebo cespitózní. 15

Trsy se mohou vytvořit i dichotomickým dělením hlav. To je zejména typické pro některé mamilárie (Mamillaria parkinsonii aj.). Hlava začne růst v temeni do šíře a postupně se rozdělí na dvě až tři části. Zpočátku jsou tyto části ještě spojeny, ale jak dále rostou, postupně se oddělují, až se každá úplně podobá té hlavě, z které vznikla. Nové hlavy se mohou dále dichotomicky dělit. Podobně začíná vzrůst kristátní, hřebenovitý. To je však abnormita. Kristány tvoří celé dlouhé hřebeny. Někdy bývají zajímavě zpro¬ hýbány nebo zvlněny. Příčina tohoto jevu není dosud známa. Tento vzrůst se ani nepodařilo vyvolat uměle. Někdy se objevuje již u semenáčku, jindy se vyvine teprve na starém normálním těle. Jiná odchylka od normálního vzrůstu je monstrózita. U monstróz je původní, přísně geometrický růstový řád dokonale narušen, takže vzrůst je nepravidelný. Ani příčinu monstrózity se ještě nepodařilo objevit. Kristátní i monstrózní růst není dědičný. Ze semen sklizených na kristᬠtech se obyčejně vyvine normální potomstvo.

Areoly a axily Na kaktusech jsou nápadné zvláštní útvary, ze kterých vyrůstají ostny a většinou i odnože a květy. Těmto útvarům se říká areoly. Areoly jsou tedy něco podobného jako očka u dřevin. V každé areole končí céva, která odbočuje z hlavního svazku. Když z jakéhokoliv důvodu odumře vege­ tační vrchol, vyraší z některé areoly nový výhon neboli nová hlava. U primitivních kaktusů vyrůstají z areol také listy. Ostny vznikají v areole postupně odspodu směrem nahoru. U primitivnějších forem kaktusů mohou i po mnoho let vyrůstat z areoly postupně nové a nové ostny, kdežto u vývojově vyšších druhů to není možné. Květy i odnože vyrůstají ve většině případů přímo z areol. Objevují se těsně nad ostny. U některých rodů je však místo, kde vzniká poupě, a tedy i květ (a odnože), od areoly vzdáleno. Je to výhradně u těch rostlin, které nemají žebra, nýbrž pouze bradavky. V těchto případech bývá horní strana bradavky (mamilly) jakoby rozpolcená podélnou rýhou. Tato rýha se nazývá „korýtko". Korýtka mají zejména kaktusy rodu Coryphantha. Tím však není vývoj oddělení areoly a místa, kde vznikají květy a odnože, ukončen. Fruktifikační bod bývá posunut až do úžlabí mezi třemi bradav­ kami. Toto místo se pak nazývá axila. Takové uspořádání je typické pro 16

Tělo kaktusů v průřezu: vlevo Echinopsis, vpravo Mamillaria: V - vegetační vrchol, CS — cévní svazek, C — cévy, E - epidermis, A areoly, AX - axily.

všechny druhy rodu Mamillaria a ještě pro některé další. U těchto rostlin totiž boční céva, která směřuje k areole, se v určité vzdálenosti před ní štěpí ve dvě. Jedna odbočuje k axile, druhá pokračuje k areole. Správné zjištění místa vzniku květu je velmi důležité při určování rodové pří­ slušnosti. Areoly bývají porostlé jak ostny, tak i vlnou nebo plstí. U některých druhů vlna nebo plst dlouho vydrží, u jiných se záhy ztrácí a areoly jsou pak holé. I v axilách se může objevit buď vlna, nebo i chlupy a štětiny. Jsou to významné znaky při určování kaktusů.

Ostny Nejkrásnější ozdobou kaktusů jsou ostny. Ostny vznikly u kaktusů přeměnou listů. U ostnu rozeznáváme spodní část (základnu, patu, bázi), část střední a špičku. Pokud ostny rostou, přirůstají na bázi. Proto také mladé ostny se velmi snadno ulomí právě ve spodní části, kde tkáň je ještě mladá, nevyzrálá, a tedy měkká. Ostny postupně ztrácejí vodu. Teprve když náležitě vyzrají, jsou pevné a tvrdé. Tvary ostnů jsou velmi rozmanité. Ustálilo se určité názvosloví, které 17

1 - vlasové, 2 — jehlovité, 3 ~ šídlovité, 4 — kuželovité, 5 — péřovité, 6 - kroužkované, 7 — papírové nebo pergamenové, 8 — hřebenovitě uspořá­ dané, pektinátní, 9 — hákovité.

vystihuje charakter jednotlivých typů. Základní typy jsou: ostny vlaso¬ vité, štětinovité, jehlovité, šídlovité a kuželovité. V průřezu jsou ostny většinou okrouhlé. Mohou však být i hranaté a ploché, nebo mohou mít na spodní straně „kýl", na horní straně jednu nebo více rýh atd. Některé, hlavně silnější ostny mohou být příčně vroubkované nebo i kroužkované. Celkem vzácné jsou ostny „pergamenové" nebo „pa­ pírové", které vypadají, jako by byly vystřiženy z pergamenu. Pro určité druhy jsou charakteristické ostny s hákovitě zahnutým koncem. 18

Všechny tyto někdy zcela jemné rozdíly musí každý kaktusář postupem času spolehlivě rozeznávat. Dobrá lupa prokáže neocenitelné služby. Stejně důležitá je i barva ostnů. Správná barva se nejlépe zjišťuje po navlhčení. U některých mamilárií musíme dávat pozor, abychom dobře rozeznali bílé ostny od průsvitných (jakoby skleněných). Ostny bývají zpravidla v areole uspořádány v jedné nebo dvou sériích. Vnější série jsou ostny okrajové, uprostřed nich jsou ostny střední. Někdy bývají mezi středními ostny ještě další ostny, tzv. třetí série. Zvláštním případem ostnů jsou glochidy. Jsou to zcela krátké a slabé malé ostny, které mají mikroskopické zpětné háčky. Jsou to miniaturní harpuny. Velmi lehce se odlamují, ulpívají v pokožce a mohou být značně nepříjemné. Glochidy jsou charakteristické pro opuncie. U několika druhů se objevují ostny, které mají tu zvláštnost, že jsou chlupaté. Zajímavé uspořádání má Mamillaria plumosa, kde jednotlivé ostny vypadají pod lupou jako peříčka. Jinou zvláštností jsou „nektarové" ostny. Jsou to zakrnělé ostny, které vylučují kapky sladkého nektaru. Jaký to má význam pro rostliny v přírodě, nebylo dosud objasněno. V na­ šich sbírkách je nektar lákadlem pro obtížné mravence.

Žebra a mamilly Pro většinu kaktusů z podčeledi Cereoideae jsou charakteristická žebra. Peireskioideae a Opuntioideae nikdy žebra nemají. Žebra mohou být nízká, vysoká, široká nebo úzká. Výška a šířka žeber se pochopitelně různě kombinuje, a tak máme žebra vysoká a široká, vysoká a úzká apod. Zpravidla jsou žebra přímá, tj. probíhají svisle od temene ke kořenovému krčku. Někdy však bývají spirálovitě stočená a u cylindrických nebo sloupovitých rostlin mohou být uspořádána šroubovitě. Pozorujeme-li žebra v průřezu, vidíme, že mohou být oblá nebo hranatá. Hrana žebra zase může být ostrá, tupá, zaoblená nebo dokonce zkosená. Při pozorování žeber si musíme všímat též příčných zářezů. Známá Echinopsis eyriesii má žebra souvislá bez jakýchkoliv příčných zářezů nebo rýh. Jsou však druhy, které mají žebra hlubokými příčnými zářezy úplně rozložená v samostatné hrbolce. Mělké příčné zářezy se také nazývají rýhy. U lobivií jsou příčné zářezy vedeny šikmo k ose žebra, jindy mají tvar písmene V nebo jsou ve tvaru obloučku. Na hranách žeber jsou areoly. Jsou umístěny buď na povrchu žeber, 19

žebra kaktusů: 1 ostrá, 2 - zaoblená, 3 plochá a nízká, 4 - souvislá, 5 — dělená příčnými zářezy, 6 brady, 7 - rozložená v hrboly, 8 — rozložená v mamille.

nebo jsou „zapuštěny" do žebra.Poz rujem — li žebra z boku, můžeme na nich někdy rozeznat zvláštní výrůstky, které mají tvar brady. Tyto „brady" mohou být krátké, silně vystouplé, tupé, ostré, tenké, tlusté apod. Na vznik žeber u kaktusů nemají zatím odborníci shodný názor. Také se ještě přesně neví, jak vznikl ten typ kaktusů, který nemá žebra, kde areoly jsou umístěny na vrcholcích mamill a květy vyrůstají z axil. Je pravdě­ podobné, že i zde se uplatnil již zmíněný zákon o zkrácení vegetační fáze.

Kořeny Podzemní část kaktusů, tj. kořeny, může být velmi různě utvářena. Při pěstování kaktusů, kdy rostliny často přesazujeme, bývá koře20

nový systém poraněn, takže se vyvíjí jinak než v přírodě. Některé druhy mají sklon k tvoření jediného kůlového kořene, který proniká do hloubky a má pouze málo bočních kořínků. Opakem je mělký kořenový systém, kde kořeny rostou těsně pod povrchem půdy, někdy do značné délky. Známe i kaktusy s kořeny řepovitými nebo hlízovitě ztlustlými, se systémem silných hlavních kořenů a kaktusy, u kterých z kořenového krčku vyrůstá spleť jemných a bohatě rozvětvených kořínků.

Květy a plody U primitivních kaktusů vyrůstají květy na konci větviček a mají charakter přeměněného výhonku. V tomto případě jsou areoly, ze kterých vyrůstají ostny, umístěny na zeleném semeníku. Poupě se může přeměnit ve vý­ honek. Po odloupnutí může také zakořenit a stát se základem nové rostliny. Takové květy mají četné opuncie. U vyšších vývojových typů zakořenění poupěte sice nedosáhneme, ale semeník mívá areoly i ostny. Čím pokročilejší je vývoj, tím více se charakteristické znaky výhonku ztrácejí. Ostny jsou nahrazeny vlasy nebo jen chloupky a konečně jsou květy zcela holé. Mizí i areoly, zůstávají pouze šupiny. U nejvyšších vý­ vojových typů jsou květy malé, na semeníku není ani šupinka, mizí i chlo­ rofyl. Květy jsou petaloidní, to je celý květ má stejné zabarvení jako okvětní plátky. U květů kaktusů není rozlišen kalich a koruna. Všechny orgány květu jsou totiž uspořádány spirálovitě. Okvětní plátky přecházejí plynule z vnějších spirál ve vnitřní. Není proto dobře možné rozlišovat sepály a petály. Rovněž tyčinky jsou uspořádány spirálovitě. Semeník je vždy spodní. Jedinou výjimku zde tvoří rod Eupeireskia. Mezi semeníkem a okvětím (perigon) bývá různě dlouhý trubkovitý útvar. Je to prodloužené pletivo květního lůžka a nejde tedy o trubku v pravém slova smyslu (ze srostlých bází korunních plátků). Ve starší literatuře se vyskytuje název calycium, v novější perikarpel a recepta¬ culum. Názvosloví není dosud ustáleno. Podle tvaru mohou být květy kruhové, zvonovité, trychtýřovité a trub­ kovité. Květy válcovité jsou uzpůsobeny pro opylování kolibříky nebo netopýry. Většina kaktusů má květy pravidelné (aktinomorfní), jsou však i celé rody, kde jsou květy souměrné (zygomorfní). Plody kaktusů jsou bobule. Bývají otrněné, chlupaté nebo lysé, podle 21

vývojového stupně určitého druhu. V době zralosti buď usýchají a roz­ padají se, nebo měknou a rozplývají se. Většina zralých plodů vertikálně praská, některé plody i horizontálně. Některé druhy vytvářejí plody uvnitř těla a teprve zralé plody vysunují (Mamillaria, Melocactus a.].).

Semena První, kdo se zabýval podrobněji morfologií semen kaktusů, byl A. V. Frič. Ukázalo se, že semena mají velký význam při rekonstrukci vývoje celé čeledi. I u semen si můžeme ověřit platnost zákona o zkrácení vegetační fáze. Semena primitivních druhů jsou velká a tvrdá, černé barvy. U druhů vývojově nejpokročilejších jsou semena malá, měkká a hnědá. Vypadají, jako by ještě ani nebyla zralá. U semene rozeznáváme zevní obal, slupku neboli testu, dále hilum, to je místo, kde semeno bylo přirostlé k poutku (funiculus), a arillus, což je korkovité pletivo kolem hila, které má u různých druhů charakteristický tvar. Uvnitř semene je embryo. Perisperm, který je u primitivnějších druhů dobře vyvinut, u vyšších forem kaktusů úplně chybí.

22

Kaktusy v přírodě

Endemicky rostou kaktusy v přírodě výhradně v Americe. Jedině zástupci rodu Rhipsalis se dostali do Afriky a Indie, a to patrně bez lidského při­ spění. Po objevení Ameriky byly kaktusy přivezeny do Evropy, kde zdo­ mácněly a zplaněly kolem Středozemního moře a později i v mnohých jiných zemích. V Austrálii se opuncie staly dokonce obtížným plevelem. Teprve nedávno byl nalezen způsob, jak je biologickými činiteli omezit na snesitelnou míru. Ve své původní vlasti se kaktusy během celých věků rozdiferencovaly v množství rodů a druhů. Původně byly patrně obyvateli tropických pra­ lesů, ale dovedly se přizpůsobit i suchu a zimě. Někteří jejich zástupci zasahují na severu až do Kanady k 53° severní šířky a na jihu do Patagonie k 50° jižní šířky. V těchto končinách je podnebí mnohem drsnější než na stejných rovnoběžkách u nás, poněvadž ani v Kanadě, ani v Patagonii není žádný teplý proud, který by podnebí zmírňoval. Nejsevernější a nejjižnější oblasti jejich výskytu jsou od sebe vzdálené přes 10 000 kilometrů. A nejen to. Kaktusy zdolaly i značné výškové rozdíly. Rostou stejně dobře na březích moří jako na velehorách. Dovedly se přizpůsobit i přírodním podmínkám v nadmořských výškách přes 5000 m (Oroya v Peru). Je jasné, že v tak obrovských prostorách je i velmi rozmanité podnebí. Známe-li domovinu jednotlivých druhů a přírodní podmínky, ve kterých v přírodě žijí, můžeme z toho vyvodit celkem spolehlivé závěry pro jejich pěstování u nás. Proto je v závěrečné části této knihy u každého rodu stručná informace o jeho původu. Je však třeba aspoň povšechně znát klimatické podmínky v jednotlivých oblastech. Podnebí zemí, kde kaktusy žijí, můžeme rozdělit do několika základ­ ních typů. Je to sice rozdělení pouze velmi schematické, ale tím lépe vy­ niknou rozdíly jednotlivých klimat. Základní typy jsou: podnebí tropické, subtropické, stepní, savan, skalních a písečných pouští, velehorské a pod­ nebí mírného pásma. 23

Tropické podnebí je charakterizováno jednak vysokými teplotami během celého roku, jednak velkým množstvím srážek. I kromě hlavního období tropických dešťů prší často, takže období sucha jsou pouze krátká, popřípadě žádná. Z kaktusů zde rostou pouze některé popínavé cereusy a epifyty. Pěstují se u nás v tropických sklenících s vyšší teplotou v zimě. Savany jsou oblasti s tropickými teplotami a tropickými dešti. Na rozdíl od tropů se však doba dešťů střídá s delším obdobím sucha. Kaktusy, které zde rostou, jsou rovněž teplomilné a potřebují teplejší zimní sta­ noviště. Pouštní klima je, pokud jde o srážky, pravým opakem tropů. Déšť bývá velmi vzácný. Někdy neprší i několik let. V létě bývá vždy značně teplo. Zimní teploty kolísají podle zeměpisné šířky a nadmořské výšky. Ve skalních a písečných pouštích roste jen několik druhů. Stepní klima vzniká tam, kde jsou sice každoročně dosti hojné srážky, avšak pouze během krátkého období. Potom následují dlouhé měsíce sucha. Na teplotu má vliv zeměpisná šířka a nadmořská výška. Četné druhy kaktusů dávají přednost právě tomuto podnebí. Velehorské podnebí je podobné stepnímu, avšak mezi denními a noč­ ními teplotami jsou velké rozdíly, teploty často klesají až hluboko pod bod mrazu. Ve velehorách roste rovněž mnoho druhů kaktusů. Podnebí mírného pásma odpovídá přibližně našim klimatickým podmínkám. Někdy je ještě podstatně drsnější. V příhodných polohách, např. na suchých místech, rostou kaktusy i zde. Některé z nich jsou i u nás zimovzdorné. Jestliže nás zajímá, v jakém podnebí rostou kaktusy v přírodě, zajímá nás neméně i otázka, v jaké tam rostou půdě. Dělaly se rozbory vzorků do­ vezených přímo z některých nalezišť. Bylo zjišťováno, kolik je v telé, kteří měli příležitost pozorovat nesčetné kaktusy v přírodě, se sho­ dují v názoru, že na složení půdy příliš nezáleží. V přírodě mohou kaktusy existovat pouze tam, kde není souvislý porost jiných rostlin. Na lepší půdě a při větší vlhkosti by se jistě vyvíjely lépe, ale nemohou konkurovat s bujnou vegetací. Proto kaktusy nejvíce rostou ve velmi suchých polo­ hách, mezi kamením, ve skalních štěrbinách apod., kde neobstojí žádná jiná rostlina. Jsou to extrémní životní podmínky, ale právě pro ně je kaktus znamenitě vybaven. S klimatem souvisí také otázka půdního typu. Důležitou součástí půd je humus. Vzniká rozkladem organických hmot a jeho tvorba je pod­ míněna podnebím. Aby humifikační proces, při kterém by z organické 24

hmoty (listí, stonky, kořeny, hnůj apod.) vznikl humus, mohl proběhnout, je nezbytná určitá vlhkost. Protože kaktusy nacházejí vhodné životní podmínky pouze na velmi suchých stanovištích, bývá tam i humusu poskrovnu. Podle názoru odborníků není převážná většina kaktusů vázána ani na určitou horninu. Jejich přizpůsobivost je skutečně neobyčejně velká. Proto mohou ve sbírkách dobře prospívat i v nejrůznějších substrátech. Zajímavé je, že některé kaktusy, žijící v přírodě v neuvěři­ telném suchu, mají kořenový systém, který velmi dobře snáší hojnou zálivku. Cestovatelé bývají někdy překvapeni tím, že v přírodě je nápadně málo semenáčků a mladých rostlin vůbec. Je to však přirozené. Tam, kde prší jednou za několik let, nemohou semena každoročně vyklíčit. Ale i tam, kde jsou pravidelná období dešťů, nebývá situace lepší. Semena sice hromadně klíčí, ale mladé rostlinky, šťavnaté a ještě bez ostnů se stávají pro různé živočichy vítanou potravou. I větší rostliny bývají napadány, a to zejména larvami brouků, které se dostanou někdy s importy až do Evropy. Stalo se i u nás, že kaktusář k svému velkému překvapení objevil na čerstvém importu z Mexika neznámého brouka. Horší bylo, že se při podrobnějším prozkoumání ukázalo, že celá rostlina je provrtána chod­ bičkami. Pro kaktusy jsou nebezpečím i vyšší živočichové, zejména kozy a ovce, které dovedou velmi dokonale zpustošit kaktusové porosty. Některé druhy kaktusů se vyskytují jen na omezeném nalezišti; jejich areál je tedy malý. Pro ně je největším nebezpečím člověk. Zemědělskou kultivací, výstavbou údolních přehrad, sídlišť a průmyslových závodů byla zničena nejedna lokalita. Jsou také nesvědomití sběratelé, kteří zničí i nevzhledné nebo poškozené, a tedy neprodejné exempláře, jen aby si zajistili pochybný „monopol" na tu nebo onu raritu. Nelze se proto divit, že se stále silněji ozývají hlasy po ochraně těchto rostlin. V Mexiku již před válkou byly některé druhy prohlášeny za chráněné a vývoz kaktusů je vázán na zvláštní povolení.

Mexiko Největší počet různých druhů kaktusů v celé Severní Americe se vyskytuje v Mexiku, na velkém území mezi dvěma oceány. Jižní Mexiko má cha­ rakter tropů, kdežto střední a severní část země má dešťů málo. Výjimku tvoří pobřeží Atlantického oceánu. Největší plocha Mexika je hornatá 25

a ve značné nadmořské výšce. Hlavní město státu México, má nadmořskou výšku přes 2600 m. Četná pohoří jsou ještě značně vyšší. Sucho je velké. Mraky, přinášející z oceánu vláhu, pouze zřídka překročí horská pásma rovnoběžná s mořským břehem. Celá krajina je step a místy dokonce vyslovená poušť. Jsou místa, hlavně na severu, kde za celý rok nespadne více než asi 100 mm deště. Na severu je nejen větší sucho, ale celé podnebí je extrémnější než ve středním Mexiku. Noci bývají chladné. V zimě mrzne a dokonce ani sníh není ničím mimořádným. V lednu 1967 klesla i ve městě México rtuť teploměru na —10 °C. Celá země byla pod sněhem. Mnoho lidí zmrzlo, ale kaktusy přežily mrazy i sníh celkem dobře. Ovšem ve dne bývá poměrně teplo. Slunce i v zimních měsících je vysoko nad obzorem a denní teploty jsou poměrně vysoké. Období dešťů přichází v celém Mexiku v letní době. Ve středních provinciích nastává na podzim ještě druhé, kratší a slabší období srážek. V severních pro­ vinciích bývá v zimních měsících všude sucho. Nejbohatší na kaktusy jsou středomexické provincie Hidalgo, Queretaro, San Luis Potosi a Zacatecas. Je to domov především většiny druhů rodu Mamillaria, Coryphantha, Thelocactus, Echinofossulocactus, Astrophytum, Echinocactus, Echinocereus aj. Vyskytuje se zde i mnoho sběratelsky velmi ceněných rarit, jako Ariocarpus, Obregonia, Strombocactus, Lophophora aj. Proslavená Baranca Venados, údolí starců, kde roste oblíbený „stařeček" — Cephalocereus senilis, je právě v Hidalgu. V šedesátých letech minulého století, tedy asi před sto lety, procházel tudy slavný český cestovatel a sběratel Benedikt Roezl. Tehdy ještě cestoval z města México tři dny na koni, než do tohoto údolí dorazil. Jako první přivezl do Evropy semena vzácného Cephalocereus senilis. O padesát let později zde byl další slavný český sběratel A. V. Fric. I on dovezl semena, přivezl však i rostliny. Dnes jezdí do podivného údolí se štíhlými a vysokými bělovlasými kaktu­ sovými sloupy na výlet po dokonalých silnicích četné autokary s výpra­ vami. I když to neplatí bez výjimky, je možno říci, že se kaktusy ze středo¬ amerických provincií lépe pěstují než kaktusy ze severnějších států Du¬ rango, Coahuila, Chihuahua a Sonora. Sonora je už v pravém slova smyslu poušť. Tam mnoho druhů neroste. V ostatních územích jsou za­ stoupeny četné mexické rody. Tak z Duranga je překrásná Mamillaria plumosa. Roste ve skalních štěrbinách. Proti přemíře slunečního záření ji chrání vrstva hustě navzájem propletených sněhobílých peřovitých ostnů. Její pěstování není snadné. Většinou se roubuje a ani tak se obvykle dlouho neudrží. V horách Chihuahua roste Mamillopsis senilis. Je to tak 26

vysoko, že je tam poměrně vlhčeji. Rostou tam dokonce jehličnaté stromy a pod nimi bělostné koule Mamillopsis, která má i střední háčkovité ostny zcela bílé. Je to vzácnost, která jen krátce těší i ty nejlepší kaktusáře. Pokusy bylo zjištěno, že i u nás bez následků snese v době klidu mráz — 10 °C. A přece se její aklimatizace nedaří. Vděčnou rostlinou je jiná, rovněž sněhobílá mamilárie, Mamillaria hahniana z Queretara, stejně jako Mamillaria candida z Hidalga. Obě jsou spolu s mnoha jinými ozdo­ bami četných sbírek. Mexiko bývá nazýváno klasickou zemí kaktusů nejen proto, že je zde soustředěno mnoho druhů. Je zde i nesmírné tvarové bohatství, jaké nemá nikde jinde obdoby. Rostou zde největší kulovité kaktusy vůbec. Echino¬ cactus ingens, vážící i několik tun, mívá přes metr v průměru a kolem dvou metrů výšky. Stáří takových kusů se odhaduje na několik set let. Také rozšířený Echinocactus grusonii, známá efektní zlatá koule, pochází z Me­ xika. Vyskytují se však i četné miniaturní kaktusy, například zástupci rodu Turbinicarpus, jejichž útlá tělíčka dosahují sotva průměru 3 cm. Jsou oblíbeny u sběratelů malých forem, kdežto velké Echinocactus grusonii dodávají lesk velkým sbírkám v botanických zahradách. Z Mexika pochází i taková kuriozita jako Leuchtenbergia principis. Má ze všech kaktusů nejdelší mamilly. Na konci mamill jsou dlouhé, bizarní, papírové ostny. Rovněž astrofyta se svými elegantně členěnými a bíle vločkovanými těly jsou vesměs z Mexika (až na ojedinělý výskyt v Texasu). Jsou to snad nejhledanější kaktusy vůbec. Sbírky mexických rostlin vynikají pestrostí tvarů a barev. Nyní se kaktusáři, ovlivnění stálým proudem novinek z Jižní Ameriky a spojenou s tím reklamou, nevěnují ke své škodě me­ xickým kaktusům tak, jak si toho zaslouží.

Jižní státy USA Z mexického centra zasahují kaktusy i do sousedních států USA, zejména do Kalifornie, Arizony, New Mexica a Texasu. V Arizoně jsou dokonce velké rezervace, kde jsou chráněny hlavně obrovské kandelábrovité „sahuaro" — Carnegia gigantea. Je to pro Arizonu typická rostlina. V re­ zervacích je i mnoho opuncií, echinocereusů i Ferocactus wislizenii. V Texasu jsou zastoupeny hlavně echinocereusy, zasahuje sem však i Astrophytum asterias a Ariocarpusfissuratus.Je zajímavé, že právě zde je domov Mamillaria camptotricha a Mamillaria prolifera, což jsou vysloveně 27

druhy, které může pěstovat každý začátečník, protože snesou i zásadní pěstitelské přehmaty. Ostatní kaktusy jak z Texasu, tak z ostatních států severoamerické Unie jsou pěstitelsky náročné. Klimaticky patří všechny tyto země mezi stepi a pouště. Srážek je všude málo. V zimě zde někdy mrzne tak silně, že mladé výhonky kaktusů zmrznou. Přežijí pouze starší části rostlin, ze kterých vyrážejí nové výhony.

Severnější státy USA a jižní Kanada Podnebí těchto oblastí se přibližně shoduje s naším podnebím. Pouze zima je delší a mrazy větší. Kaktusy zde rostou jen na místech s rychlým odtokem vody, podobně jako naše netřesky. Jsou to hlavně různé zimovzdorné opuncie, které i u nás na alpínu nebo v misce před oknem vydrží celý rok pod širým nebem. Kulovité kaktusy se vyskytují pouze vzácně, např. Neobesseya missuriensis ve státě Missouri nebo Coloradoa messae verdae ve státě Colorado. V Kanadě se vyskytuje Coryphantha vivipara, která je u nás zimovzdorná. Pěstování těchto rostlin je však tak obtížné, že je sotva v některé naší sbírce najdeme. Úspěšné by snad mohlo být, aspoň na nějakou dobu, pěstování na chráněném místě venku s možností ochrany fólií před přílišnou vlhkostí.

Střední Amerika Jde o vyslovené tropy s velkým množstvím srážek a se značnou vzdušnou vlhkostí. Patří sem nejen státy na Panamské šíji, ale i nejsevernější státy Jižní Ameriky, tj. Venezuela a Kolumbie i ostrovy Karibského moře, zejména Kuba. Kaktusy rostou pouze na některých místech. Dosti hojné jsou epifyty žijící v korunách stromů, zejména z rodu Epiphyllum (syn. Phyllocactus) a Rhipsalis. Z kulovitých roste ojediněle mamilárie. Více se vyskytují melokaktusy. Jen z Kuby jich bylo popsáno 6 druhů. Tu a tam se najdou různé druhy štíhlých pilozocereusů. Všechny kaktusy z těchto končin vyžadují velmi teplé stanoviště při přezimování. Teplota nemá klesnout pod 18 °C.

28

Jihoamerické centrum Jako je Mexiko centrem výskytu kaktusů v Severní Americe, je centrem výskytu kaktusů na jižní polokouli severozápadní Argentina a jihozápadní Bolívie. I zde je v určité oblasti soustředěno neobyčejné množství druhů. Jsou to vesměs území, prostoupená předhořími hlavního andského hře­ benu. Kaktusy z těchto končin tvoří převážnou část rostlin, které se v sou­ časné době pěstují v našich sbírkách. Terén stoupá od jihu k severu, ale klima se do značné míry vyrovnává tím, že severnější části jsou blíže rovníku, a tedy i intenzita slunečního záření je vyšší. I když se v údolích při umělém zavodňování daří i bavlna, jsou na horských úbočích a hřbetech pouze kaktusy a jiné stejně houžev­ naté rostliny. Srážek, pokud jde o množství, je poměrně hodně. Jsou to však prudké lijáky, soustředěné do krátkých období. Potom bývá dlouho sucho. Dešťová voda z holých skalnatých strání rychle odteče. Kaktusy mají tedy velmi suché prostředí. Období dešťů spadá do jarních nebo letních měsíců. V zimě bývá naprosté sucho. Nejnižší zimní teploty kolí­ sají podle nadmořské výšky jednotlivých stanovišť. Je zajímavé, že se zde většina druhů kaktusů vyskytuje jen v menších areálech. Druhů, které by se vyskytovaly na velkých plochách, je poměrně málo. Córdoba je argentinská provincie, kde roste téměř polovina všech druhů oblíbeného rodu Gymnocalycium. Je prostoupena dvěma hlavními pohořími Sierra Grande a Sierra Chica. Nejsou to zvláště vysoké hory. Vzhledem k dosti značné zdálenosti od rovníku jsou zimy chladné; teplota mírně pod nulou zde není zvláštností. Kaktusy z Córdoby jsou při pěstování nenáročné snad právě proto, že dovedou snášet tyto nízké teploty a že přitom nepocházejí z velehorských výšek. La Rioja je další provincie, kde se vyskytují četné druhy gymnokalycií. Dominuje zde pohoří Sierra de Famatina, známé v kaktusářské literatuře. Gymnokalycia z nižších poloh mají stejně dobré vlastnosti jako ze sousední Córdoby. Avšak Sierra de Famatina je podstatně vyšší než Sierry v Cór¬ době. Gymnokalycia z vyšších poloh mají mohutné ostny a jejich pěsto­ vání není již tak jednoduché. Proto se často roubují. Sierra de Famatina je současně nejjižnějším nalezištěm lobivií (Lobivia famatimensis). Salta je provincie, která leží ještě severněji. Kaktusy zde rostou až do výše kolem 3000 m nad mořem. Saltu navštěvují lovci kaktusů nejčastěji ze všech argentinských nalezišť. Zde se totiž kaktusy vyskytují ve velmi bohatém sortimentu. Z gymnokalycií tu byly nalezeny pouze tři druhy, 29

zato však je tu značný počet lobivií, rebutií, několika druhů Acantho¬ calycium apod. Salta je také významné naleziště krásných parodií, které ojediněle zasahují i do sousedního Tucumánu. Začíná zde oblast pasakᬠnoidních trichocereusů. Jsou to mohutné, většinou nerozvětvené sloupy s dlouhými ostny. Porosty těchto gigantů vtiskují zcela osobitý charakter stovkám čtverečních kilometrů horských svahů a hřebenů. Je to zvláštní paralela našich horských lesů. Snad první lovec kaktusů, který prošel tímto kaktusovým rájem, byl český cestovatel A. V. Frič. Objevil a přivezl desítky druhů do té doby zcela neznámých. V jeho stopách šli pak klasickou cestou údolím Quebrada del Toro na horské pampy v okolí Cachi četní slavní sběratelé, profesio­ nálové i amatéři. Jedni, aby nasbírali mnoho druhů pěkných kaktusů a jejich semen pro trh, druzí, aby zde strávili svoji dovolenou a rozšířili své sbírky. Kaktusy ze Salty jsou nejen krásné, ale i vděčné. Pěstují se poměrně snadno, mají-li hodně čerstvého vzduchu. V zimě se spokojí teplotami slabě nad nulou; kaktusy z vyšších poloh snesou bez následků i nějaký ten mrazík. Jujuy, nejsevernější argentinská provincie, má podobné přírodní pro­ středí a podobnou vegetaci jako Salta. I zde rostou lobivie, rebucie a pa­ rodie. Vyskytují se i pseudolobivie. Některé z nich mají enormně dlouhé ostny. Tak velehorská Pseudolobivia ducis paulii má ostny dlouhé až 15 cm. Hojné jsou zde velehorské opuncie z rodu Tephrocactus. Tvoří nízké, silně rozvětvené a někdy i pestře zbarvené rozměrné polštáře. Mohou žít až na hranicích věčného sněhu. Nejsou vzácné případy, že taková skupina je na straně odvrácené od slunce obalena několikacenti¬ metrovou vrstvou sněhu, kdežto na té straně, kde je ozářena sluncem, jsou otevřené květy. V nižších polohách jsou stanoviště echinopsů vykvétají¬ cích dlouhými, v noci se rozvíjejícími trubkovitými květy. Bolívie ve své jihozápadní části leží ve výši asi 4000 m n. m. V této nadmořské výšce je nejvyšší splavné jezero světa Titicaca. Podnebí je vysloveně velehorské. Prudké, vysoko nad obzorem stojící slunce roz­ paluje ve dne terén, kdežto noci jsou citelně chladné. V zimě bývají silné mrazy, teplota klesá až na —20 °C. Ovšem mrazivé počasí spadá do období dlouhotrvajícího sucha. V nižších polohách, kolem 3000 m n. m., roste mnoho druhů krásných kaktusů. Kromě pasakánoidních trichocereusů jsou zde celé porosty oreocereusů, velmi oblíbených sbírkových rostlin. Vyskytují se četné lobivie, pseudolobivie a parodie. Parodia maasii a příbuzné druhy jsou ozdobeny velmi dlouhými a krásně zbarvenými ostny. Bolívie je také 30

domovinou různých druhů nyní moderních a hledaných sulkorebucií. V údolích, kde je tepleji, rostou i sloupovité kleistokaktusy, zejména sněhobílý Cleistocactus straussii, krásná dominanta větších sbírek. Ve vy­ sokých polohách vegetují velehorské miniaturní lobivie a zajímavá Neowerdermannia vorwerckii. Objevil ji A. V. Fric. Kaktusům z těchto končin se v našich podmínkách celkem dobře daří. Svědčí jim pěstování pod širým nebem. Výjimku tvoří právě Neowerdermannia vorwerckii, která patří k několika nejobtížněji pěstovaným kaktusům vůbec. Všechny bolivijské rostliny z horských poloh přezimují nejlépe za nízké teploty a v úplném suchu.

El Gran Chaco Bolivijské Kordillery prudce spadají do obrovské nížiny, známé pod jmé­ nem Gran Chaco. Začíná ve východní Bolívii, rozprostírá se přes západní polovinu republiky Paraguay, severní Argentinu a zasahuje až do Bra­ zílie. Ještě na počátku našeho století tu žily svým tradičním způsobem četné kmeny domorodých Indiánů, téměř nedotčených civilizací. Jména protékajících veletoků, Rio Pilcomayo a Rio Paraná, jsou snad každému známa z různých dobrodružných knih a napínavých cestopisů. Přispěl k tomu i náš cestovatel A. V. Frič, který mezi Indiány Jižní Ameriky prožil mnoho let. Gran Chaco leží v nadmořské výšce pouhých 400 až 500 m. Prší zde v letních měsících. Poněvadž léto je na jižní polokouli v době, kdy u nás je zima, začíná zde období vydatných dešťů pravidelně v listopadu a končí v březnu. Neprší ovšem nepřetržitě, ale zato vydatně. Je zde i značně teplo. Není proto divu, že celé Gran Chaco je porostlé lesem, který má místy charakter tropického pralesa. Jak rozdílný obraz vegetace proti pasakánovým „lesům" na horských svazích od Salty až po Bolívii! V Gran Chacu jsou převládající složkou porostu listnaté stromy, palmy a keře. V zimní době je zde naprosté sucho. Tím se právě tato oblast liší od skutečných tropů, jak je známe např. z povodí Amazonky. V době sucha mnoho stromů shazuje listí. Teploty v zimních měsících klesají dosti nízko, k ránu bývají i — 2 °C, ale jen zcela krátce, protože po vý­ chodu slunce teploměr rychle vystoupí na 20 °C i více. V pralesích Gran Chaca rostou místy stromovité cereusy, jinde jsou po­ rosty různých keřovitých opuncií. Najdeme zde i Peireskiopsis. Vzhledem 31

i tvarem květů připomíná silně šípkovou růži. Domorodci ji nazývají „sača rosa", tj. lesní růže. V korunách starých stromů vegetují různé druhy epifytických ripsálisů. Kaktusáři si velmi cení chakenská gymno¬ kalycia, zejména Gymnocalycium mihanovichii, G. friedrichii, G. damsii, G. anizitsii aj. Jsou to vesměs menší kulovité kaktusy s krásně vybarvenou pokožkou. Všechny se velmi dobře pěstují a kvetou nepřetržitě od jara do podzimu. Často se rozvíjí jedna série žlutých, bílých nebo růžových květů za druhou. Nové formy byly objeveny teprve v posledních letech, a to jak v bolivijské, tak i v paraguayské části Gran Chaca, v blízkosti hranice mezi oběma státy. Uprostřed Paraguaye roste velké Gymnocalycium megatae, dosahující v průměru až 30 cm. Hojné jsou zde i echinopsy. Z nich vyniká dlouhými, šídlovitými, u báze nápadně ztloustlými ostny Echinopsis chacoana. Všechny kaktusy z Gran Chaca rostou dobře jako pravokořenné. Snesou přezimování v teplejších podmínkách než horské druhy, nemají však příliš přeschnout.

Východní Paraguay a jižní Brazílie Na jihovýchod od hranic Paraguaye leží za výběžkem Argentiny jiho¬ brazilská provincie Rio Grande do Sul. Východní část republiky Para­ guay má stejný charakter jako Rio Grande. Je to krajina protkaná četnými pohořími. Úbočí těchto pohoří jsou porostlá stromy a palmami, horní části jsou holé. Na horských hřbetech mezi kameny a trávou jsou pod­ mínky pro existenci kaktusů. Je to domov rodu Notocactus a příbuzných Wigginsia (syn. Malacocarpus), Brasilicactus a Eriocactus. Brasilicactus a Eriocactus se již jinde nevyskytují, ale Notocactus a Wigginsia zasahují i do Uruguaye a dále na jih podél pobřeží oceánu. Jsou to vesměs oby­ vatelé území na východě Jižní Ameriky. Je zajímavé, že jediný druh, Notocactus pampeanus, roste i v předhoří Kordiller v Córdobě. Rod Wigginsia má dokonce jeden druh na izolovaném nalezišti až na severním konci jihoamerického kontinentu v Kolumbii. Také miniaturní Frailea, která je rozšířena jižně od rovníku v oblasti Brazílie — Paraguay — Bo­ lívie, má jediného zástupce na sever od rovníku, rovněž v Kolumbii. Tento překvapivý výskyt zástupců hned dvou rodů v tak velké vzdálenosti až na severní polokouli je problémem, který se dosud nepodařilo uspo­ kojivě vysvětlit. 32

V oblasti, kterou se nyní zabýváme, žijí také oblíbená gymnokalycia. Je to však druh, který je naprosto odlišný od těch druhů, které známe z Gran Chaca. Mají vesměs velká semena a patří k příbuzenstvu Gymnocalycium denudatum, nazývaného „pavoučkovitý kaktus". V Rio Grande do Sul se mimo Gymnocalycium denudatum žádné jiné gymnokalycium nevyskytuje. Další příbuzné druhy pocházejí podle všeho z argentinské provincie Misiones. Předpokládá se, že odtud pochází Gymnocalycium megalothelos, které je poměrně často zastoupeno ve sbírkách. Kvete bílými květy. Jeho naleziště však není přesně známo. Dále na západ, ve východní Paraguayi pak rostou Gymnocalyciumfleischerianuma G. paraguayense, pěkné, velmi variabilní kaktusy. Květy jsou velké, bílé s růžovým středem. Rio Grande do Sul sběratelé kaktusů dlouho opomíjeli. Před dvěma lety zde začali pracovat hned dva lovci kaktusů a došlo k překvapujícím objevům. Bylo nalezeno několik zcela nových notokaktusů, wigginsií, eriokaktusů a dokonce jedna rostlina, která je považována za zcela nový rod. Nové objevy nebyly většinou dosud ještě řádně popsány. Rostliny pocházející z této oblasti se v naší kultuře projevují různě. Tak například Notocactus ottonis se svými varietami patří mezi nejnenáročnější kaktusy, kdežto Gymnocalyciumfleischerianum,které roste v přírodě v jeho bezprostřední blízkosti, ztrácí snadno kořeny. Proto je lépe pěstovat je roubované. Ostatní notokaktusy a wigginsie se sice nepěstují tak snadno jako ottonis, ale zkušenější pěstitel s nimi nemívá potíže. Také brazili¬ kaktusy a eriokaktusy (kromě Eriocactus leninghausii) se obyčejně roubují. Patří k nejkrásnějším kaktusům vůbec. To platí zejména o bělostných kou­ lích Brasilicactus haselbergii a jeho zlatém protějšku Brasilicactus grässnerii. Překrásný, rovněž zlatý Eriocactus leninghausii má sloupovitější vzrůst. Severnější končiny jižní Brazílie mají podnebí sušší a teplejší. Rostou tam kromě všudypřítomných opuncií hlavně sloupovité kaktusy. Některé z nich jsou sice velmi krásné, avšak ke zdárnému vývoji potřebují vyšší skleník a v zimě i vyšší teplotu. Proto je vidíme ve sbírkách jen zcela vý­ jimečně.

Uruguay V poměru k ostatním státům, popřípadě oblastem, o kterých jsme se dosud zmiňovali, je Uruguay malá země. Je však pro kaktusářství velice významná, protože zde rostou některé z nejoblíbenějších kaktusů. Přede33

vším je Uruguay domovem několika druhů rodu Notocactus. Jsou to luční rostliny. I když uruguayské louky nejsou stejného typu jako svěže zelené lučiny našich horských strání nebo vlhkých nížin, jsou to přece jen louky. V době dešťů se kamenité a suché stráně rychle zazelenají a rozkvetou množstvím pestrých květů. Na těchto loukách, mezi kamením a travinami, rostou Notocactus ottonis, Not. concinnus. Not. apricus, Not. tabularis, Not. mamulosus a Not. submamulosus. Jejich výskyt (mimo Not. ottonis) je většinou omezen pouze na Uruguay, a to na její severovýchodní část. Jižněji, v pobřežních skalách, je domov krásného Notocactus scopa. Snad každý kaktusář zná tyto menší kaktusy s bílými a červenými, u některých variet dokonce zlatými ostny. Uruguay má také svoje specifická gymnokalycia. Jsou vzdáleně příbuzná brazilským denudátům, ale mají svůj zvláštní ráz. I tato gymnokalycia jsou ve sbírkách hojně zastoupena, protože se černými odnožemi snadno množí. Jsou vesměs dosti malá, plochá a velmi ochotně zakvétají buď žlutými, nebo růžovými květy. Gymnocalycium leeanum, Gymn. netrelia¬ num, Gymn. hyptiacanthum a Gymn. gürkeanum rostou společně s noto¬ kaktusy na severovýchodě. Ve středu země kaktusy příliš nerostou, kromě několika druhů opuncií. Na severní hranici je naleziště Gymnocalycium uruguayense, poněkud jižněji, v provincii Tacuarembo, se vyskytují echinopsy. Rostou prý na severních svazích, kde jsou vystaveny plnému slunci. Také Notocactus herterii, větší rostlina s červenými květy, pochází z této krajiny. Vysoké hory v Uruguay nejsou, země je však prostoupena četnými pahor­ katinami. Jihovýchodní větry způsobují citelné ochlazení, zvláště v zimě. Jaro začíná v říjnu, kdy nastává teplejší počasí. Avšak i tehdy klesají často noční teploty pod nulu. Minus dva i více stupňů není něčím neobvyklým. To však otužilým rostlinám nezabrání v tom, aby tím více a krásněji ne¬ kvetly. Tvrdé podmínky, ve kterých rostou ve vlasti, přímo předurčují uruguayské kaktusy pro naše sbírky. Nízké teploty snášejí dobře i u nás, pokud jsou ovšem v naprostém suchu. Na jaře se však probouzejí k vege­ taci brzy, a to již je musíme mírně zavlažit. Potom již dobře nesnášejí proschnutí kořenového balu. Ztrácejí kořeny a obnovují je až zase na jaře příštího roku.

34

Patagonie Jižní část Argentiny je plochá, suchá, a tedy vegetací chudá krajina. Svou zeměpisnou polohou odpovídá Patagonie přibližně naší zeměpisné šířce. Podnebí je však mnohem drsnější. V zimě silně mrzne, a jestliže zde mohou existovat kaktusy, je to umožněno, podobně jako ve velehorách, suchem. A. V. Fric napsal již dávno, že velké části země jsou obdělávány, že byly zřízeny větrolamy i systém závlah a že to vše přispělo ke změně klimatu. V obvodu farem přirozeně kaktusy vyhynuly. V patagonských provinciích Chubut a Rio Negro rostou ještě gymnokalycia, která sem zasahují z Córdoby. Jsou to vesměs rostliny z příbuzenstva známého a vděčného Gymnocalycium gibbosum, které má četné variety. Z Chubutu pocházející Gymnocalycium chubutense je Gymn. gibbosum dosti podobné, ale pokožku má téměř černou. Ještě jižněji zasahuje rod Austrocactus. Je přizpůsoben pro drsné podnebí, ale v naší kultuře se prostě nedaří. Roste zde též Pterocactus a podivná Maihuenia. O jejich pěstování se pokoušejí pouze nemnozí specialisté na zimovzdorné kaktusy. Na východě Argentiny mezi jižní hranicí Uruguaye a Patagonií se vysky­ tuje jen málo kaktusů. Jediný zástupce rodu Notocactus (Not. pam¬ peanus) byl objeven daleko na jihu v Sierra de la Ventana. Jeho areál zasahuje až hluboko do vnitrozemí, do provincie Córdoba. Sierra de la Ventana je současně nejsevernějším nalezištěm Gymnocalycium gibbosum. Roste zde většinou skupinovitě, cespitózně, kdežto jinde jako solitéra. Pokud i na jiných místech tvoří shluky hlav, bývá to následek poranění vegetačního středu.

Peru Svou polohou těsně u rovníku je Peru mezi zeměmi s bohatou vegetací kaktusů jediná výjimka. Všechny ostatní kaktusové oblasti leží v pásmu subtropickém, tedy ve větší vzdálenosti od rovníku. Pohledem na mapu zjistíme, že východně od Peru se rozkládá obrovské „zelené peklo" amazonských pralesů. Tam ve vlhkém a dusném ovzduší nejsou pro kaktusy podmínky. Rostou-li však v sousedním Peru a dokonce hojně, vděčíme za to především hřebenu Kordiller, který probíhá nedaleko pobřeží Tichého oceánu. Horstvo dosahuje výšky přes 5000 m. To by 35

však nestačilo. Je zde ještě druhý činitel: suché klima. Způsobuje je chladný mořský proud, omývající západní pobřeží Jižní Ameriky a na­ zývající se Humboldtovým proudem; ochlazuje vlhký oceánský vzduch již nad mořem, takže déšť spadne ještě dříve, než dosáhne pevniny. Ná­ sledkem toho je pobřežní pruh, široký asi 100 km, pouští, kde prší jednou za několik let. Zato jsou zde mlhy „garua", které se srážejí na zemi jako hojná rosa a umožňují tak existenci chudé vegetace. Rostou zde i kaktusy. Zřejmě i ony čerpají vláhu z mlhy a rosy. Další zvláštností Peru jsou velmi četná příčná údolí, která probíhají kolmo k hlavnímu hřebeni Kordiller. Garua zasahuje až do těchto údolí, a to do výše asi 600 m. V této zemi neuvěřitelných kontrastů jsou střední polohy svahů Kordiller porostlé lesy. Prší zde velmi často a hodně. Ve vyšších vrstvách nemůže totiž Humboldtův proud způsobit ochlazení vlhkého vzduchu. Mraky z Tichého oceánu se tedy přenesou přes po­ břežní pásmo a ke kondenzaci dojde až na úbočích velehor. V pásmu, kde rostou lesy, se kaktusům nedaří. Ty se zase objevují až ve vyšších polo­ hách, kde je opět pro změnu takové sucho, že jiné rostliny než kaktusy (a ostatní xerofyty) tam neobstojí. Hranice věčného sněhu je v Peru po­ sunuta značně vysoko, nad 5000 m. V tom se projevuje bezprostřední blízkost rovníku. Někteří zástupci kaktusů rostou až těsně k této hranici. Z uvedeného je zřejmo, že povětrnostní poměry v Peru jsou značně složité. Je zde celá pestrá paleta rozdílných podnebí. Každé klima má pak svou vlastní kaktusovou flóru. Kulovitých kaktusů je velmi málo. Je to hlavně několik druhů rodu Oroya. Rostou ve velehorských polohách kolem 5000 m nad mořem a dovedou tedy snášet mrazy i — 20 °C za předpokladu, že jsou v naprostém suchu. Že takové rostliny trpí v dus­ ném a vlhkém prostředí některých skleníků, je samozřejmé. Také rod Matucana je specializován na vysoké hory, ale takové výšky jako Oroya nesnáší. Z Bolívie zasahují do Peru několika zástupci i lobivie. V teplých údolích roste více druhů melokaktusů. Peru je však hlavně země ozdob­ ných cereusů. V pobřežním pásmu roste Haageocereus, ve vyšších pásmech Borzicactus a na severu překrásné bílé sloupy Espostoa. Z jihu zasahuje z Bolívie Oreocereus. Peru bylo z hlediska kaktusů prozkoumáno vlastně teprve po poslední válce. Zjistilo se, že jednotlivá údolí jsou navzájem zcela izolována, takže v každém údolí, a je jich velmi mnoho, se vyvinuly jiné druhy nebo aspoň zřetelně odlišitelné variety. Je zajímavé, že kaktusy z těch nejsušších oblastí, kde je déšť nesmírně řídkým přírodním úkazem, se přizpůsobují našim pěstitelským podmínkám velice dobře. Zejména cereoidní formy 36

se pro své pestře zabarvené ostny hojně pěstují ve sklenicích. Také bílými vlákny hustě opředené espostoe z horských končin se dobře daří, i jako pravokořenné. Většinou se však přece jen roubují. Oroya z velehor po­ třebuje stejné podmínky jako jiné horské druhy.

Chile Studený Humboldtův proud omývá též pobřeží jižního souseda Peru, Chile. Je to zvláštní stát. Je totiž asi 4000 km dlouhý a přitom v průměru pouze 200 km široký. Jižní části jsou vlhké a lesnaté; čím dále k severu, tím více ubývá srážek. Deště jsou v nejsevernějších končinách, stejně jako v Peru, velmi vzácné. Tak v okolí města Copiapó nepršelo plných 8 let. Na pobřeží jsou usazeniny ledku, které by se jistě v místech, kde prší, neudržely. V těchto končinách rostou krásné a sběratelsky ceněné druhy rodu Copiapoa. Při životě je udržují pouze časté mlhy a rosy. Je to též oblast výskytu rodu Chileorebutia. Jsou to miniaturní kaktusy, žijící v písčitém terénu. Kořeny mají řepovitě ztloustlé a v nich si uklá­ dají zásoby vody. Tak přežívají horší a delší období sucha než ostatní kaktusy. Tam, kde končí na jihu areál Copiapoa, začíná oblast rodů Neoporteria, Neochilenia a Horridocactus. Zde není již podnebí tak extrémně suché. Deště se dostavují každoročně, a to v zimě. Na svazích Kordiller, které stoupají prudce až přes 5000 m, roste největší jihoamerický kulovitý kaktus Eriosyce. Nedosahuje sice takových rozměrů jako největší mexické echinokaktusy, ale dorůstá přece jen úctyhodné velikosti. Jsou to krásné, jako sud velké kaktusy s dlouhými ostny a čepicí vlny na temeni. Obraz chilské flóry by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili i o sloupovitých trichocereusech. Rostou zvolna a jsou neobyčejně odolné. Jeden z nich, Trichocereus chilensis var. žižkaanus, pojmenoval Benedikt Roezl po našem Janu Žižkovi z Trocnova, protože uspořádáním ostnů připomíná husitský palcát. Chilské kaktusy bývají ve sbírkách většinou roubované. Rostou však docela dobře i na vlastních kořenech. Nejlépe jim vyhovuje pěstování venku; daří se však i ve sklenících a pařeništích, jsou-li hodně vzducho­ vané. Pro menší sbírky jsou vhodné hlavně miniaturní chileorebucie.

37

Všeobecné pěstitelské zásady

Viděli jsme, v jak rozmanitých podmínkách žijí kaktusy v přírodě. Byl to sice jen stručný popis, ale tím více vynikly rozdíly v jednotlivých nalezištích. Kdybychom měli u nás napodobit pro každý druh jeho spe­ cifické přírodní podmínky, byl by to úkol neřešitelný. Máme totiž pouze omezené možnosti. Proto souběžně se snahou napodobit přírodu musí jít i snaha opačná. To znamená, že se musíme pokusit o to, abychom kaktusy co nejvíce přizpůsobili těm podmínkám, jakými disponujeme my. Jinými slovy, snažíme se kaktusy aklimatizovat. Aklimatizace se skutečně daří, a to u většiny rostlin uspokojivě. S někte­ rými máme ovšem značné nebo i velmi značné potíže. Těžko aklimatizo¬ vatelné druhy nazýváme druhy obtížnými a bude jim věnována samo­ statná stať. Možnost aklimatizace souvisí s neobyčejnou schopností kaktusů přizpůsobit se novým podmínkám. Tato přizpůsobovací schop­ nost ostatně umožnila, aby se během věků uchytily na nejrůznějších stanovištích. Při aklimatizaci však narážíme na další vlastnost kaktusů. Jsou to totiž rostliny velmi plastické, tj. reagují na podmínky vnějšího prostředí celým svým vzhledem. Zkušený pěstitel pouhým pohledem pozná, zda určitý kaktus byl pěstován na výsluní nebo v polostínu, pod sklem, pod širým nebem apod. Dokonce můžeme podle vzhledu rostlin i dosti přesně poznat, od kterého pěstitele pochází. Přeneseme-li kaktus k jinému pěsti­ teli, přizpůsobí se dosti rychle novým podmínkám a má potom stejný vzhled jako jiné rostliny v daném prostředí. Změny vyvolané stanovištěm se nazývají modifikace. Nejsou dědičné. Modifikace můžeme pozorovat i u rostlin dovezených přímo z přírody, u importů. Týž druh, rostoucí na plném výsluní, vypadá zcela jinak než exempláře, které měly své stanoviště třeba jen několik metrů opodál, avšak byly chráněny před palčivým sluncem. Rozdíly bývají tak velké, že někdy bychom byli ochotni považovat je za dva různé druhy. V kultuře takové rozdíly záhy mizí a druhová příslušnost dokonale vynikne. 38

Každý pěstitel má na daném stanovišti možnost vytvořit některé pod­ mínky podle svého přání, jiné nikoliv.Máme— li jediné okno, kde můžeme pěstovat kaktusy, obrácené k západu, nemůžeme dát svým rostlinám celodenní slunce. To se určitě projeví v jejich vzhledu. Naproti tomu půdu, zálivku, teplotu a jiné faktory můžeme téměř libovolně regulovat. Záleží pak na celkové koncepci pěstitele, jaké modifikace budou jeho kaktusy představovat. Pěstitelská koncepce pak souvisí s cílem, který pěstitel sleduje. Většinou usilujeme o to, aby naše rostliny měly takový habitus (vzhled), jako mají v přírodě, tj. aby byly kompaktní, pevné konzistence, aby otrnění bylo co nejlépe vyvinuto a aby hodně kvetly. Jiní kaktusáři zase usilují o rychlý růst, aby co nejdříve vypěstovali velké rostliny apod. Že v každé z těchto kultur vznikají jiné modifikace, rozumí se samo sebou. Co se však v kultuře změnit nedá, jsou dědičné znaky. Ty rostliny získaly v dlouhých etapách vývoje. Dědí se z pokolení na pokolení a po­ tomci jsou v základních znacích shodní s rodiči. Dědičnost je vlastnost velmi konzervativní a není snadné ji změnit. Rozhodně na to nestačí odchylné podmínky v našem prostředí. Požadavky jednotlivých druhů, které jsou hluboce zakořeněny v dědičnosti, musíme respektovat i při pěstování u nás. Jinak vznikají poruchy ve vývoji, deformace a rostliny mohou i zahynout. Rozdíl mezi druhotným působením vnějších činitelů a faktory vedoucími k modifikacím je dobře si uvědomit. Jinak můžeme dojít k nesprávným závěrům, které pak brání správnému hodnocení pěstitelských výsledků.

Kaktusy pozemní a epifyty

Pomineme — li systematické rozdělení kaktusů, o kterém bude poje v závěrečné kapitole, můžeme si je rozdělit na dvě skupiny. Kaktusy, které zahrnujeme do první skupiny, rostou přímo na povrchu terénu a kořeny mají v zemi. Říkáme jim kaktusy pozemní nebo terestrické. Patří sem převážná většina druhů. Jsou to typické kaktusy s dužnatými těly, s areolami, ze kterých vyrůstají ostny nebo aspoň vlasy. Druhá sku­ pina sídlí v korunách stromů. Kaktusy zde rostou ve vlhkém prostředí, většinou v pralesích. Svými kořínky se zachycují ve štěrbinách kůry. Žijí z humusu, který vzniká v záhybech větví apod. Těmto kaktusům se říká epifytické nebo epifyty. Od první skupiny se liší celým svým ze39

vnějškem. Jejich stonky se často podobají listům, bývají ploché, tenké a svěže zelené. Ostny buď chybějí vůbec, nebo aspoň nejsou nijak zvláště nápadné a ozdobné. Obě skupiny žijí v přírodě v naprosto odlišných podmínkách. Také v kultuře potřebují tak různá prostředí, že prakticky není možné pěstovat obojí na témž stanovišti. Proto o pěstování epifytů pojednává zvláštní kapitola. Nyní se budeme zabývat výhradně kaktusy pozemními.

Střídání klidu a vegetace V přírodě mohou kaktusy vegetovat pouze potud, pokud mají k dispozici dostatek vláhy. Tedy prakticky mohou růst jedině v období dešťů a potom snad ještě určitou dobu, než půda proschne tak, že kořeny již z ní nemohou čerpat živiny. V místech, kde prší pouze jednou za rok, a to krátce, je období vegetace rovněž krátké. Tam, kde prší častěji, probouzejí se kaktusy k vegetaci i víckrát. Avšak téměř na všech nalezištích jsou spo­ lečným znakem dlouhá období naprostého sucha. V obdobích sucha bývá sluneční záření velmi intenzívní a zpravidla i po celé dny nepřetržité. V této době kaktusy nerostou. Nedostatek vláhy a hlavně prudký sluneční žár nedovolují náležitou asimilaci, a tedy ani vzrůst. Je zajímavé sledovat, jak kaktusy odolávají tomuto, jak možno bez nad­ sázky říci, vražednému podnebí. Tak především mají uvnitř těla záso­ bárnu šťáv. Tělo je rozbrázděno žebry nebo rozloženo v mamilly. Těmito nerovnostmi povrchu se soustředěné sluneční paprsky tříští. Slunci jsou exponovány pouze určité části těla, kdežto ostatní jsou zastíněny. Prů­ duchy jsou uzavřeny a je jich méně než u jiných rostlin. Mnoho druhů rozptyluje světlo hustými ostny, bílými vlasy nebo voskovými povlaky. Některé menší druhy se dokonce scvrkají a zatahují se do země, jako na­ příklad chileorebucie nebo jim podobné Copiapoa hypogaea, popřípadě Gymnocactus subterraneus.Slovo hypogaea je odvozeno z řečtiny, sub¬ terraneus z latiny a obojí má v překladu stejný význam: podzemní. Toto pravidelné střídání vegetačního klidu a vegetace je zá­ kladem životního rytmu kaktusů. Určité období vegetačního klidu je pro kaktusy naprostou fyziologickou nezbytností. Je to jeden ze základních předpokladů úspěšné kultury. Dobu klidu musíme tedy bezpodmínečně dodržovat. Rozdíl je v tom, že u nás není odpočinek vynucen suchem a slunečním zářením, nýbrž suchem a nízkou teplotou. Podobá se tedy 40

období klidu v našem pěstování spíše tomu klidu, který má většina kaktusů ve své vlasti v zimě, kdy mnohde klesají teploty rovněž značně nízko. I zde je však rozdíl, neboť to světlo, které mají v přírodě i v zimě, jim u nás poskytnout nemůžeme. Ale to není podstatné, protože vegetační činnost je stejně zastavena nebo aspoň snížena na minimum. Doba vegetace je v našich podmínkách mnohem delší než v přírodě. To však kaktusy snášejí dobře. I ve své domovině by byly schopny vege¬ tovat delší dobu, kdyby měly více vláhy. V takových podmínkách by se však tak rozmohlakonkurenčnívegetace listnatých rostlin, že by kaktusy v existenčním boji nutně podlehly. I rostliny z tak extrémních podmínek, jako jsou v pouštích severního Chile nebo přímořských oblastí Peru, rostou u nás bez nepříznivých následků od jara do podzimu. Jen u něko­ lika druhů, a to těch nejchoulostivějších, nelze dobu vegetace příliš pro­ dlužovat. Letní, horké období klidu nahrazujeme našim kulturním rostlinám aspoň tím, že počátkem jara je vystavujeme v uzavřených prosto­ rách slunci a vysokým teplotám. Tím dosahujeme zhoustnutí, tj. vyšší koncentrace šťáv, opět v souladu s podmínkami na přírodních na­ lezištích. V době nejprudších letních veder, koncem července a počátkem srpna nastává u nás další, méně nápadné období vegetačního klidu. Mluvíme o takzvané letní stagnaci. Je způsobena vysokými teplotami a suchým vzduchem. Letní stagnace není u všech druhů stejná. Přirozeně nejvý­ razněji se projevuje u vysokohorských druhů a u kaktusů chilských. Uvedli jsme, že vegetačního klidu dosahujeme u našich kaktusů chladem a suchem. Ovšem musíme dobře rozlišovat, jaký stupeň chladu kaktusy snesou. Kromě zimovzdorných kaktusů, které mohou zůstat celou zimu volně venku pod širým nebem, existuje mnoho druhů, které rostou sice v krajinách, kde v noci klesají teploty hluboko pod bod mrazu, avšak naše zimy nesnášejí. Těmto kaktusům říkáme chladnomilné druhy. Mráz by jim zřejmě neuškodil ani u nás, kdyby rostliny neměly v sobě příliš mnoho vody a kdyby nebylo našich plískanic, kdy vlhkost vzduchu je příliš vysoká. Takových chladnomilných druhů je velké množství. Náleží sem přede­ vším zástupci rodů Lobivia, Rebutia, Tephrocactus a jim příbuzných i většina druhů z rodů Gymnocalycium a Parodia. To jsou vesměs druhy jihoamerické a patří k nim i všechny oreocereusy, trichocereusy atd. V Severní Americe to jsou rody Echinocereus, Mamillopsis, mamilárie z vyšších poloh a všechny druhy ze severnějších nalezišť, hlavně minia41

turní druhy z rodů Toumeya, Utahia, Pediocactus, četné koryfanty atd. Tyto vyloženě chladné druhy snášejí i u nás velmi dobře teploty blízké nule. Mají-li v létě kvést, nesmějí mít v zimě trvaleji vyšší teplotu než 12 °C, avšak musí být na plném světle. Nižší teplota, kolem 5 °C, je však u chladnomilných druhů výhodnější. Přechodný vzestup teploty, způ­ sobený slunečním zářením, nevadí. Naopak dostatek zimního slunce zvyšuje kvetení. Jakýmsi opakem druhů chladnomilných jsou kaktusy teplomilné. Pocházejí z tropických krajin a ze savan, kde je stále vysoká teplota, a to i v zimním období. Tyto druhy nesnášejí větší chlad ani u nás. Kdyby­ chom je nechali přezimovat v chladnu, zahynuly by nebo by se na nich objevily nepěkné hnědé skvrny. Vyžadují v období klidu 12—18 °C. Mezi teplomilné druhy patří zejména kaktusy rodů Pilosocereus, Cephalo¬ cereus, Melocactus, Discocactus aj. Všimněme si, že horní hranice pro přezimování chladnomilných druhů je současně nejspodnější tepelnou hranicí pro přezimování druhů teplo­ milných. Je to 12 °C. Při této teplotě můžeme skutečně přezimovat jak chladnomilné, tak i teplomilné druhy a současně i všechny ostatní, které tvoří jakýsi střed mezi oběma skupinami. Ovšem je to kompromis a jako každý kompromis má i své záludnosti. Je proto přirozenější a jistější, přezimujeme-li obě skupiny odděleně v podmínkách, které jsou pro ně spíše optimální než hraniční. V každém případě je však třeba, abychom se u každého druhu informovali, z které krajiny pochází, a tím se hlavně v zimním období, tj. v době vegetačního klidu, vyvarovali různých chyb.

Letní stanoviště Od jara do podzimu, tj. v době vegetace, potřebují kaktusy (máme na mysli stále pouze kaktusy pozemní) co nejvíce světla. Místo, kde hodláme svou sbírku umístit, má být tedy situováno tak, aby bylo co nejdéle ozařo­ váno sluncem. Přitom nemá být ani přechodně stíněno stromy, budovami atd. Ideální místo pro kaktusy je ozařováno sluncem hned po východu a jeho paprsky na něj dopadají ještě při západu. Takových ideálních míst není mnoho, zejména ve městech. Ale i při polodenním slunci je možno s úspěchem pěstovat ještě velmi mnoho krásných druhů. Ranní slunce je vždy výhodnější než odpolední. Proto dáváme přednost jihovýchodní poloze před polohou jihozápadní apod. Nemáme-li jinou možnost, než 42

umístit sbírku na severovýchod nebo severozápad, musíme i výběr druhů značně omezit. Ovšem při vhodném výběru je i zde možno dosáhnout slušných pěstitelských úspěchů. Kromě přímých slunečních paprsků jsou pro vegetaci velmi důležité i paprsky odražené. Proto není zásadně možné pěstovat se zdarem kaktusy v pokoji za oknem.Dáme— li je před okno, záhy pozorujeme značnou změnu k lepšímu. V tomto smyslu tedy kaktusy nejsou pokojovými rostlinami v pravém slova smyslu. Běžné okrasné rostliny, jako aspidistry, begónie, kapradiny atd., jsou rostliny stínomilné, kdežto kaktusy milují slunce, a to slunce takové intenzity, jaké u nás nikdy nemůžeme dosáhnout. Avšak i toto pravidlo má své výjimky. Rebucie a některé parodie rostou i v přírodě ve stínu; můžeme je tedy pěstovat i v pokoji za oknem. Stanoviště pro pěstování je všeobecně tím výhodnější, čím větší plo­ chu oblohy má kaktus k dispozici. Tak kaktus za oknem má k dispozici pouze asi 10 % oblohy, kdežtodáme— li ho před okno, pak má již asi 50 %. To je velký rozdíl. Umístíme-li však tutéž rostlinu na rovnou střechu vysoké budovy, bude mít k dispozici plných 100 % světla odraženého oblohou a plné přímé slunce ještě nad to. Intenzitu světla ještě dále ovlivňuje místní poloha, nadmořská výška, blízkost továren (exhalace) atd. Jisté je, že kaktusy pěstované ve větší nadmořské výšce a v krajině s čistým vzduchem mají mnohem silnější ostny než v nižší poloze, kde vzduch je zakalen kouřem a popílkem z průmyslových podniků. Nejvíce kaktusářů pěstuje své rostliny před oknem. Je pouze málo druhů, které můžeme umístit v předokenním truhlíku bez jakékoliv ochrany. Jen ty nejotužilejší snášejí bez jakékoliv ochrany všechny rozmary našeho počasí. Jsou to velmi rozšířené Echinopsis, některé trichocereusy a opuncie, Chamaecereus silvestrii a několik málo mamilárií. Proto si po­ řídíme předokenní skleníček. Může to být zařízení velmi jednoduché. V nejjednodušším provedení a při troše zručnosti si ho každý může pořídit sám a ještě k tomu prakticky zdarma. Stačí nějaká bednička, u které se seříznou boční stěny, jak je to znázorněno na str. 44. Za kryt tohoto „skleníčku" poslouží tabulka skla nebo ještě lépe průsvitná fólie napnutá na rámečku z dřevěných lišt. Můžeme použít fólie ze sáčků, v kterých se prodávají potraviny. Nejdůležitější je umístit skleníček tak bezpečně, aby ho nemohla odnést ani nejsilnější vichřice. Skleníček může mít ovšem i luxusnější provedení. Základní kostra se sešroubuje nebo svaří z úhlového železa, boční i zadní stěny jsou ze skla nebo fólií. Přední stěna má být vždy dřevěná. Je vhodné, je-li zadní stěna 43

Schéma předokenního skleníčku: vlevo správné umístěni rostlin blízko skla, vpravo špatné — rostliny jsou daleko od skla, přední stěna vrhá stín.

odklápěcí nebo ještě lépe odnímatelná. Pohodlně se vzduchuje, ke kaktu­ sům je snadný přístup a je na ně z místnosti pěkně vidět. I to je důležité. Velmi příznivé podmínky pro umístění sbírky jsou tam, kde je k dispozici balkón nebo dokonce terasa či rovná střecha. Tam je možno instalovat podobné zařízení, jako je předokenní skleníček, avšak ve větších rozměrech. Skleníček se postaví buď přímo na zem, nebo na stůl, popří­ padě se podle místní situace vhodně upevní na okrajové zdivo nebo zá­ bradlí, hlavně s ohledem na to, aby rostliny měly co nejvíce slunce a co největší volnou plochu oblohy. Všechny předokenní skleníčky nebo kaktusové skříně mají být co nej­ nižší. Přední stěna má být vysoká pouze 10 až 12 cm a zadní pouze o tolik vyšší, aby vznikl ne příliš prudký sklon krycího skla nebo fólie. Čím blíže jsou temena kaktusů u tohoto krytu, tím lepší jsou pěstitelské výsledky. Kdo má zahrádku, může si zřídit pařeniště. Je to zařízení tak známé, že není třeba ho popisovat. Pařeniště pro kaktusy má být zcela mělké, aby i zde byly rostliny blízko skla. Pařeništní kultura je velmi snadná a kaktu­ sům se v ní většinou výborně daří. V zahradách, kde je mnoho vzrost­ lejších stromů nebo kde stíní blízké budovy, bývá výhodné umístit pa­ řeniště nad terénem. Postavíme-li něco na způsob pařeniště nebo před­ okenního skleníčku pouze jediný metr nad úroveň záhonů, získáme často neuvěřitelně mnoho světla, a tím i možnost lepších výsledků než na zastíněném terénu. Přáním mnohých kaktusářů je, aby si mohli postavit vlastní skleník. Je to především otázka místa. Náklady nemusí být značné, je-li kaktusář 44

obratný a vyzná se v řemeslných pracích a má-li možnost získat levně různý vyřazený materiál, například z bouraček. Velmi snadno se dá skleník zkonstruovat z prefabrikovaných panelů, které vyrábějí Roudnické strojírny a slévárny, nebo z pařeništních oken. Pokud jde o konstrukci, rozlišují se dva základní typy: skleník sedlový a pultový. Pultový, jednostranný skleník stavíme pouze tam, kde není možno postavit výhodnější sedlový s lomenou střechou. Všeobecně se lépe osvědčilo sklo surové než čiré, průhledné. Surové sklo tolik nepálí a značně rozptyluje sluneční paprsky. V takovém skleníku nevznikají těžké stíny, což je pro vzrůst příznivé. Velmi výhodný je skleník s odní¬ matelnou střechou. Skleník stavíme zásadně pouze tam, kde jsou příznivé světelné podmínky. Proto se osvědčily i skleníky postavené na plochých střechách garáží a jiných budov. Pěkné úspěchy mají i ti kaktusáři, kteří přeměnili na skleník část půdy, a to tak, že odstranili na jižní straně střechy krytinu a nahradili ji sklem. Celý potřebný prostor se pak oddělí od ostatní půdy vhodnými izolač­ ními deskami. Že je třeba provést pod takovým skleníkem také dokonalou izolaci podlahy, aby vlhkost nepoškozovala konstrukci stropu místností, rozumí se samo sebou. Pro všechny skleníky, kde se mají kaktusy pěstovat po celou dobu vege­ tace, platí zásada, že musí být dobře větratelné. Jinak se vnitřní prostor přehřívá a kaktusy nerostou. Celá jedna třetina zasklené plochy má být uzpůsobena jako větrací zařízení.Není— li to možné, je třeba instalovat ventilátor, který se automaticky zapne, stoupne-li teplota na 35—40°C. To platí jak pro skleníky amatérské, tak i zahradnických pěstíren. Při nedostatečném vzduchování se musí skleníky nechat přes léto nevyužité a kaktusy přestěhovat do pařenišť. Kromě ekonomických ztrát nevyužitím plochy skleníku vznikají další náklady stěhováním do pařenišť a na podzim zase zpět.

Zimní stanoviště V době vegetačního klidu je pro kaktusy nejdůležitější, aby v místnosti pro přezimování nebyla trvale nepřiměřeně vysoká teplota. Při trvale vysoké teplotě by kaktusy rostly i bez zálivky. Vyčerpávaly by se zásoby vody, které se nashromáždily v době růstu a ovšem i zásoby asimilátů. Protože v našich podmínkách je v zimním období velmi málo světla, byly 45

by přírůstky nepěkné. Kaktusy by rostly „do špičky", výhony by byly světlé a ostny by chyběly. Takové kaktusy můžeme často vidět v teplých obytných místnostech nebo na pracovištích, kde se v zimě vytahují a de­ formují. Jsou-li však ve správně temperované místnosti, mohou být i po celé měsíce zcela bez světla. V bytě můžeme tedy pro přezimování nechat kaktusy v každé míst­ nosti, kde se netopí a kde nemrzne. Můžeme je pěkně naaranžovat v po­ kojovém skleníčku, můžeme je však také vyjmout ze země, zabalit jednotli­ vě do hedvábného papíru a uložit v předsíni na skříň nebo třeba v ložnici pod postel. Je ovšem i mnoho dalších možností. I velkou sbírku je možno uskladnit na malé ploše, když rostliny narovnáme do dřevěných lísek od ovoce. Lísky můžeme nastavět na sebe a využít tak dané místo až ke stropu. Potíž je v moderních, ústředně vytápěných domech. Tam není snad jediná místnost, kde by nebylo příliš teplo. V takovém případě se musíme vzdát pěstování chladnomilných druhů. Ty teplomilnější snesou nor­ mální pokojovou teplotu bez škodlivých následků. Je však dobře umístit je poblíž okna, aby měly aspoň nějaké osvětlení. Také prostor mezi vnitř­ ními a vnějšími okny nám dává možnost pro přezimování několika chlad¬ nomilnějších druhů. Musíme si ovšem pořídit podnosy, které mají stejnou šířku, jako je vzdálenost vnitřních a vnějších okenních skel. Na těchto podnosech mohou být kaktusy i v několika poschodích nad sebou.Hrozí— li silnější mráz, pootevřeme poněkud vnitřní okno. V období příliš krutých mrazů dáme všechny rostliny přechodně do pokoje, a jak­ mile mrazová vlna přejde, vrátíme je zpět mezi okna. Je to osvědčená metoda. Chladnomilné druhy po takovém chladném přezimování zvláště bohatě kvetou. Nevýhoda je, že se okno nemůže při větrání otvírat. Výjimečně je možno použít pro přezimování i sklep. Příslušná část sklepa musí být každoročně vybílena vápnem. Rozhodně se nesmí použít ta část sklepa, kde jsou uskladněny brambory. Různé plísně napadnou i kaktusy a způsobí značné ztráty nebo aspoň nepěkné skvrny. Nepouží­ vají se ani sklepy vlhké. Tam by zle řádila hniloba, která se může přímo epidemicky rozšířit. Když to pěstitel zjistí, bývá již pozdě a z celé sbírky se s těžkým srdcem zachraňují jen trosky. Nejlépe přezimují kaktusy ve speciálním skleníku, tj. ve skleníku, kde nejsou jiné rostliny vyžadující větší vlhkost. Ve skleníku můžeme snadno regulovat teplotu a je také dostatek světla. Po dobu větších mrazů se však i skleníky kryjí rohožemi a deskami, takže i zde jsou kaktusy po určité období ve tmě. Ve skleníku se však musí topit, a to je pro amatéra 46

někdy velice obtížné. Proto četní kaktusáři koncem listopadu nebo po­ čátkem prosince stěhují sbírky ze skleníku do bytu a koncem února, podle počasí, je zase přemístí zpět. Přitom je třeba dbát, aby skleník, kde se celou zimu netopilo, byl napřed náležitě vyhřát. Jinak působí jako led­ nička a může způsobit na rostlinách nepříjemné škody. Kdo má větší sbírku, neobejde se bez skleníku, kde jsou kaktusy po celou zimu. U takových zařízení je jednou ze stěžejních otázek problém vytá­ pění. Je celkem ideální,může— li být skleník napojen na domovní ústřední topení. Potom odpadá obsluha zvláštního topeniště ve skleníku. Neplatí to však bezvýhradně. Pokud nejsou příliš velké mrazy, shoduje se topný rytmus obytných místností se skleníkem. Jakmile však klesne teploměr hluboko pod nulu, je potřeba topení ve skleníku v noci mnohem větší než ve dne. V bytě je tomu právě naopak. Každý takový skleník by proto měl mít ještě druhý topný systém, který by se uvedl v činnost právě v tomto období. V praxi se pro menší a střední amatérské skleníky dobře osvědčila kamínka, ve kterých se topí briketami. Při uzavřeném tahu žhnou 10 hodin i déle. Při jiných systémech se musí přikládat několikrát za noc a to není ani pohodlné, ani příjemné. Malá kamínka nám pomohou i na jaře, kdy se v bytech již netopí, ale ve skleníku potřebujeme vyšší teplotu, protože rostliny již rostou. Také tam, kde jsme po celou zimu odkázáni na vytápění skleníčku samo­ statným tepelným zdrojem, osvědčilo se topení briketami lépe než jiný systém. Malá jednoduchá kamínka je dobře obložit dvěma vrstvami cihel. Ty se prohřejí a vznikne jakýsi tepelný akumulátor, který sálá mírné teplo. Od kamínek ke komínu je výhodné vést dlouhý kouřovod. Využije se tak do krajnosti i tepla z kouře a teplo se rozvádí do větší vzdálenosti od topeniště. Proti zbytečným tepelným ztrátám izolujeme skleník tím, že položíme druhou vrstvu oken.Máme— li k dispozici fólie z plastických hmot, na­ pneme je uvnitř skleníku, aby vznikl pokud možno vzduchotěsný obal. Proteplení skleníku je pak pozoruhodné. V každém skleníku by měl být instalován termostat, který by signalizoval pokles teploty pod kritickou mez asi 5 °C. Menší sbírky můžeme také vhodně přezimovat v otopném předoken¬ ním nebo terasovém skleníčku. Takový skleníček je hlubší než normální, aby ve spodní části vznikl prostor pro umístění topných spirál. Nad nimi je vodotěsně oddělená horní část, kde mohou být kaktusy v létě i v zimě. Skleníček nesmí mít žádné škvíry a v zimě musí být dokonale tepelně izolován, například tak, že ho podložíme polystyrénovou deskou. 47

Otopný předokenní skleníček: S — spirály odporového drátu, P — kovová přepážka, T — termostat, I — izolace stěn a dna, K1 a K2 — krycí skla.

Podobnými plotnami ho obložíme i ze všech stran a všude utěsníme. Shora kryjeme dvojím sklem, z nichž vnější má být silné asi 5 mm. Za zvlášť silných mrazů klademe ještě i shora další izolaci. Aby vytápění elektrickým proudem příliš nezatížilo rodinný rozpočet a aby se nám rostliny neupekly, musíme bezpodmínečně instalovat nějaký termostat. Dříve se používaly speciální teploměry, nyní však je nejvý­ hodnější opatřit si zařízení s termistory. Zapojovací plánky najdeme v literatuře pro radiokonstruktéry. Kdo nemá s podobnými konstrukcemi zkušenosti, učiní nejlépe, požádá-li o pomoc odborníka. Potřeba proudu při dobré funkci termostatu není značná. Obvykle nepřesáhne náklady 150 Kčs na jeden metr čtvereční skleníčku za celou zimu. Kaktusům se přitom dobře daří. Zimní slunce působí na ně blahodárně.

Příprava půdy V kaktusářské literatuře najdeme mnoho různých předpisů na složení půdního substrátu pro kaktusy. Názory jednotlivých autorů bývají často zcela protichůdné. Dá se to vysvětlit tím, že návody pro pěstování kaktusů nezřídka píší lidé, kteří nemají buď žádné, nebo jen zcela povrchní prak­ tické zkušenosti. V praxi, ověřené na statisících kaktusů a osvědčené po několik desetiletí, se ukázalo, že kaktusy dávají přednost půdě, která má 48

nejen určité chemické a biologické, nýbrž — a to zejména - také fyzi­ kální vlastnosti. Po stránce chemického složení musí půda obsahovat především všechny základní živiny, tj. dusík, fosfor a draslík (N, P, K), dále vápník (Ca) a mnoho tzv. stopových prvků. Další důležité prvky — uhlík (C), vodík (H) a kyslík (O) — jsou obsaženy ve vzduchu a ve vodě. Všechny živiny musí být ve formě přijatelné pro rostliny a musí jich být dostatečná zásoba. Důležitá je také půdní reakce. Půda nesmí být ani příliš kyselá, ani příliš zásaditá (alkalická). Pro většinu kaktusů je nejvhodnější reakce slabě kyselá, tj. asi pH 6. Kaktusy snášejí sice reakci kyselejší i zásaditější, avšak při větší odchylce od optima rostou hůře a při pH 8 přestává růst úplně. Biologické vlastnosti půdy souvisejí přímo s množstvím živých organismů v půdě. Nejdůležitější z nich jsou půdní baktérie. Mnohé z nich rozkládají humus na jednoduché, rostlinám přijatelné látky. Ně­ které obohacují půdu dokonce i o dusík. Jinými slovy půdní baktérie vyrábějí pro rostliny stále nové zásoby živin. Velmi důležité jsou i fyzikální nebo mechanické vlastnosti půdy. Půda bývá složena z různě velkých částic.Skládá— li se ze samých malých nebo převážně malých částeček, tyto částečky se na sebe silně váží nebo dokonce lepí. Taková půda je velmi hutná a málo vzdušná. Říkáme, že půda je těžká. Opakem je půda lehká. Převládají v ní zrnka písku apod. Je velmi propustná a vzdušná. Půda pro kaktusy má sice být hodně vzdušná a propustná, ale přitom má mít dostatek jemných částic i humusu. Toho dosáhneme smíšením ně­ kolika základních substrátů. Uvádíme zde několik takových složek a jejich nejdůležitější vlastnosti s ohledem na potřeby kaktusáře. Rašelina vzniká tlením rašeliníku za nepřístupu vzduchu. Je to surový humus s velmi malým obsahem živin. Má však důležité vlastnosti. Je značně kyselá a přitom vzdušná. Váže dobře vodu i živiny. Listovka vzniká rozkladem listí. Může mít různé vlastnosti podle druhu listů, jejichž rozkladem vznikla. Nejcennější je listovka buková, hlavně z lesů na vápencovém podkladě. Bývá neutrální reakce. Listovky z dubo­ vého a kaštanového listí bývají kyselé. Abychom vyrobili dobrou listovku, musíme listí nejméně dva roky kompostovat a během této doby několikrát přehodit. Hnojovka je zetlelý hnůj. Nejlepší je z kravského hnoje. Čím je starší, tím je lepší. Má tvořit černou, lehčí zeminu, kde již nerozeznáme žádné 49

zbytky hnoje nebo slámy. Reakci má neutrální až slabě zásaditou. Blaho­ dárné působení kravské hnojovky se kromě bohatství základních živin přičítá i hormonům obsaženým v kravském hnoji. Drnovka je těžší půda vzniklá zkompostováním drnů. Její vlastnosti určuje půda, na níž drn rostl. Tak například drnovka ze spraše obsahuje vápno. Při kompostování se doporučuje prokládat ji hnojem. Přidává se k příliš humózním půdám. Dlouho váže živiny. Písek používáme ke zlepšení půdní směsi. Písky mají různé vlastnosti podle složení. V některých bývají hlinité přimíšeniny, které jsou značně alkalické. Takový písek musíme napřed dobře proprat, aby se přimíšenin zbavil. Cihlovou drtí rovněž zlepšujeme fyzikální vlastnosti půdy. Písku a cihlové drti přidáváme do směsi pro kaktusy nejméně třetinu, u chou­ lostivých druhů mnohem více, někdy až 90 %. Sphagnum - rašeliník — je nejnovější přísadou do půdy pro kaktusy. Přidává se ho do směsi asi 10 %, kromě vrstvy, která se klade na dno nádoby jako drenáž. Rašeliník se osvědčil velice dobře. Provzdušuje půdu, udržuje dlouho vlhkost a konečně svou přirozenou kyselostí 3,5—4,5 pH zabraňuje alkalizaci. Použitím rašeliníku omezíme též výskyt červce kořenového. Základní směs pro kaktusy sestavíme takto: 2 až 3 díly rašeliny, 1,5 dílu písku, 1,5 dílu cihlové drti, 2 díly hnojovky, 1 díl drnovky a 1 díl rašeliníku. Tuto základní směs můžeme pozměňovat přidáním nebo ubráním některých složek podle toho, pro jaké kaktusy je určena. Tak pro Echinopsis, Aporocactus, Epiphyllum hybr. (syn. Phyllocactus) dáme méně cihlové drti a písku a zvýšíme podíl hnojovky. Pro cereusy přidáme listovku, pro mamilárie, hlavně bílé, ubereme rašelinu a přidáme drnovku a cihlovou drť. Pro vzácné druhy, které mají choulostivé kořeny, sestavíme směs tak, že humusových složek bude obsahovat pouze 10 až 20 %, ostatní bude písek, drť a rašeliník. Dříve se přidávalo do směsi vápno ve formě staré omítky nebo dokonce plavená křída. Ukázalo se však, že většina kaktusů vápno v takové formě v půdě nesnáší. Rostliny krnějí a ztrácejí kořeny. Nejmarkantněji se to pro­ jevilo u rodu Ferocactus a Echinofossulocactus. Pro tyto rody dnes použí­ váme velmi písčité zeminy, kde převládá kyselý humus a ve kterých se oba rody výborně daří. Kdybychom však použili tuto směs pro astrofyta, velké radosti bychom se nedočkali. Zvlášť starší exempláře, zejména pak Astrophytum ornatum, ztrácejí v kyselém humusu rychle kořeny a brzy hynou. Základ zeminy pro astrofyta tvoří sprašová drnovka a až 70 % 50

písku a drti. Aby byl růst uspokojivý, přidáváme do zálivkové vody plné umělé hnojivo v čisté formě (Sfinx, Hortus apod.). Pro astrofyta má být půdní reakce neutrální až mírně zásaditá. Vápno obsažené ve spraši většinou stačí. Jinak je musíme přidat ve formě mletého vápence, plavené křídy nebo sádry, nikoli však mnoho. Jeden gram na litr substrátu stačí. Pro Thelocactus a Coryphantha smícháme astrofytovou půdu na polovinu se základní směsí.

Nádoby na sázení Pokud nevysazujeme kaktusy přímo do půdy v pařeništi, na parapetu nebo do záhonu, sázíme je do truhlíků, misek a hrnků. I zde nastaly v posledních letech pronikavé změny proti tomu, jaké nádoby se použí­ valy dříve. To platí především o hrnkách. Tradiční hrnky z pálené hlíny mají mnoho chyb. Malé hrnky velmi rychle vysýchají, takže je musíme často zalévat. Jinak kaktusy trpí su­ chem a v období, kdy mají vegetovat, nerostou. Ani sebečastějším zalé­ váním jim příliš nepomůžeme. Hrnek pórovitým povrchem rychle odpařuje vodu. Tím se velmi ochlazuje vnitřek. Co je však horší: schnoucí stěny vysávají v pravém slova smyslu vláhu z kořenového balu. Nastává prou­ dění vlhkosti směrem ke stěnám a současně s vláhou putují i rozpuštěné živiny. Vláhu sledují i kořeny, které podél stěn silně rozvětvují a konečně zplstnatějí. Mezitím se stálou zálivkou znehodnocuje substrát, a použí¬ váme-li vodu z vodovodu, rychle se alkalizuje. Reakce rychle stoupá, až dosáhne hranice, kdy žádný kaktus nemůže vegetovat. Proto se hrnky zapouštěly do půdy, aby se zabránilo vysávání vody stěnami. Pohodlnější a účelnější je však používat pro kaktusy nádoby neporézní. Dříve to byly plechovky od konzerv, jež se však v poslední době nahrazují hrnky z plastických hmot, které se nyní vyrábějí i u nás. Odpadají rázem všechny nevýhody zastaralých hliněných hrnků. Hrnky z plastických hmot není třeba zapouštět do půdy, neboli jak zahradníci říkají „senko¬ vat". Pouze se doporučuje sestavit je tak, aby aspoň částečně byly stíněny před přehřátím prudkým sluncem. Moderní výrobky jsou kromě toho lehké, nerozbitelné, a protože jejich stěny jsou tenké, vejde se na stejnou plochu asi o 10 % i více kaktusů než dříve. Truhlíky se vyráběly buď ze dřeva, nebo z pálené hlíny. Ty však byly těžké a snadno se rozbily. I dřevěné měly nevýhody. Jejich trvanlivost 51

Truhlíky a misky musí mít otvory pro odtok vody ve všech rozích (1). Je-li otvor pouze uprostřed, zůstává při poněkud šikmé poloze v nádobě mnoho vody, která ohrožuje zdravotní stav kořenů (2).

byla velmi omezená. Mimoto se v nich rozmáhají dřevokazné houby, které půdu znehodnocují, a to má za následek ztrátu kořenů. Proto i zde používáme plastické hmoty nebo plech. Plech má tu výhodu, že může­ me vyrobit nádoby v takových rozměrech, jaké nám nejlépe vyhovují. V praxi se dobře osvědčil plech zinkový, pozinkovaný nebo hliníkový. Plechové nádoby dlouho vydrží, takže se vyšší pořizovací náklady vy­ platí. Pro různě velké rostliny volíme hloubku nádob od 5 do 7 cm, ostatní rozměry pak podle potřeby. Důležité jsou otvory ve dně pro odtok vody. Mají mít aspoň 6 mm v průměru a mají být v každém rohu.

Přesazování Kaktusy přesazujeme obyčejně na jaře. Menší sázíme do truhlíků, větší jednotlivě do hrnků nebo do širokých, nízkých, kulatých misek. Máme — li pařeniště, můžeme je také vysadit do volné půdy, kde výborně rostou po celou vegetační dobu. Na podzim je zase z půdy vyjmeme a na­ skládáme těsně vedle sebe do truhlíčků, aby zabraly co nejméně místa. Tak je uskladníme na vhodném místě k přezimování. Můžeme tedy pěsto­ vat i bez hrnků nebo jiných nádob. Má to své výhody, ale také nevýhody. Vznikne-li houbová infekce, bývají postiženy větší plochy. Jednotlivé rostliny nemůžeme přemístit bez přerušení jejich vegetace. Na podzim spodní třetina pařeniště nevysýchá a dochází tak ke ztrátě kořenů. Zem, do které přesazujeme, nemá být ani příliš mokrá, ani přeschlá. Sázíme — li do truhlíku menší rostliny, sázíme je poměrně blízko sebe, a to menší asi na vzdálenost rovnající se průměru rostliny, u větších stačí půl 52

Sázení kaktusů: vlevo správná poloha kořenů, vpravo špatná — kořeny jsou ohnuté nahoru; S — vlevo správně uložený střep, vydutou stranou nahoru, vpravo nesprávně, D — drenáž.

průměru. Zkušenost učí, že nejlépe kaktusy rostou tehdy, jsou-li již tak husté, že se navzájem dotýkají. Naopak kaktusy sázené daleko od sebe celkem špatně koření a někdy vůbec nerostou. Přesazovat můžeme nejen na jaře, ale i ke konci letní stagnace, tj. koncem července a počátkem srpna. Pro kaktusy kvetoucí na jaře je to dokonce velmi výhodné. Všechny rostliny přesazené v uvedené době ještě do podzimu velice dobře rostou, často lépe než ty, které jsme ne¬ přesadili. Někteří pěstitelé přesazují zásadně celou sbírku v létě a ušetří si tím práci s jarním přesazováním. Jiní přesazují dokonce dvakrát, jak na jaře, tak i na podzim, a dosahují dobrých výsledků. Při sázení musíme zachovávat některá základní pravidla. Hlavní je, aby kořeny volně splývaly. Největší chyby se dopustí ten, kdo sází tak, že kořeny jsou všelijak pokřiveny nebo dokonce zahnuty směrem vzhůru. Takové kaktusy nutně „sedí". Jsou-li kořeny příliš dlouhé, raději jich část odřízneme. V takovém případě necháme rostliny nezasazené ležet několik dní na suchém místě, aby se rány zahojily. Teprve potom sázíme. Další zásada je, že starou zem odstraníme. Je to docela něco jiného než u jiných rostlin, kde se kořenové baly ponechávají vcelku. Ostatně správná půdní směs spadne při přesazování s kořenů sama, popřípadě stačí, zatřepeme-li několikrát lehce kaktusem. Je-li půda na kořeny přilepená, snažíme se ji lehce oddrolit. Můžeme také použít štěteček. Zvláště pečlivě odstraníme zbytky staré země, jsou-li kořeny napadeny škůdci. Potom je dezinfikujeme a teprve za několik dní sázíme. Velkým nebezpečím pro kořeny je přemokření substrátu. Proto musíme 53

již při sázení dbát na to, aby byl zajištěn odtok přebytečné vody, U každé nádoby kontrolujeme, zda jsou odtokové otvory v pořádku. Jsou-li ucpány, uvolníme je. Otvory v plechových nádobách musí být proráženy směrem zevnitř ven, aby materiál na okraji otvoru směřoval ven. U nádob se širokým dnem se postaráme o to, aby bylo také několik otvorů u samého kraje. Jinak při šikmém postavení misky vznikne mi­ niaturní podzemní jezírko. Substrát je pak stále mokrý a to nesnesou kořeny žádného kaktusu. Odtok vody zajišťujeme dále drenáží. Na každý odtokový otvor polo­ žíme střep ze starého hrnku. Klademe ho vydutou stranou nahoru, aby pod ním voda mohla snadno odtéci. Kromě toho dáváme na dno každého hrnku, misky nebo truhlíku jako drenáž asi 1 cm silnou vrstvičku hrub­ šího písku, cihlové drti apod. Nejnověji se jako drenáž osvědčil rašeliník. Natlačíme ho na dno tolik, aby po stlačení tvořil rovněž asi 1 cm silnou vrstvu. Je to výborná drenáž, která také příznivě ovlivňuje správnou reakci půdní směsi. Technika sázení do hrnků je jednoduchá. Levou rukou držíme kaktus ve správné výši, pravou upravíme kořeny, aby volně splývaly, a potom sypeme ke kořenům substrát. Nabíráme ho buď pravou rukou nebo malou lopatkou. V prostoru hrnku nesmějí zůstat žádné dutiny. Aby substrát pronikl i mezi kořínky, pomáháme si buď dřívkem, nebo ještě lépe ruko­ jetí polévkové lžíce. Pracujeme s citem, abychom zbytečně neporanili kořeny. Nakonec na hrnek několikrát klepneme ze strany, dnem udeříme o dlaň levé ruky a substrát doplníme až k okraji. Potom se přesvědčíme, zda kaktus není zasazen ani výše, ani níže než dříve. U širších rostlin podsuneme půdu i pod spodní část těla a ihned zapíchneme jmenovku. Půdu nikdy ke kořenům nepřitlačujeme. Hrnky pro kaktusy volíme spíše menší než velké. U kulovitých rostlin má být průměr pouze nepatrně větší, než je průměr kaktusu. U sloupo¬ vitých se velikost nádoby řídí rozměry kořenového systému. Volíme takový hrnek, aby se kořeny do něho pohodlně vešly. Sázíme — li do truhlíků, musíme postupovat jinak. Truhlík naplníme půdní směsí až po okraj. Přebytek odstraníme nějakou lištou, kterou sou­ časně urovnáme povrch. Před zasazením každého kaktusu musíme zem odhrábnout rukou nebo lžící, aby vznikla prostora pro kořeny, která pak v prohlubni uspořádáme tak, aby žádný kořínek nebyl obrácen vzhůru; rostlinu držíme levou rukou ve správné poloze a pravou přihrneme sub­ strát. Potom sázíme další. Podobně postupujeme při vysazování do volné půdy pařeniště. 54

Začátek vegetace Po přesazení není dobře kaktusy ihned zalít, zvláště tehdy, jestliže jsme při odstraňování staré země poranili kořeny. Po přesazení rostliny skoro vždy přemisťujeme. Tím se změní světelné poměry a snadno může dojít k popáleninám. Sluníčko v březnu nebo v dubnu je již velmi intenzívní. Musíme tedy zpočátku stínit a za teplého počasí lehce mlžit. Tak je zvolna zvykáme na změněnou světelnost a současně je připravujeme na nastávající vegetaci. K popálení rostlin dochází na jaře velmi často a stává se to i zkušeným pěstitelům. V uzavřeném prostoru předokenního skleníčku nebo paře­ niště mohou teploty při slunečním svitu stoupnout neobyčejně prudce. Během půl hodiny vystoupí rtuť teploměru přes 50 °C a to neotužilé kaktusy nesnesou. Škodlivé účinky se zvyšují, je-li sucho. Proto se dopo­ ručuje rosit. Můžeme také od prvního okamžiku intenzívně vzducho­ vat, což se osvědčuje zejména u vysokohorských druhů. Mají rády pohyb vzduchu a kolísání teploty. Do vegetace se ovšem dostanou později. Vlastní začátek vegetace se nedá určit nějakým přesným datem. Záleží na počasí a na individuálních podmínkách každého pěstitele. Chceme — li vytápět skleník již od února na 20—25 °C nebomáme— teplé pařeniště, můžeme přivést kaktusy do vegetace již koncem února. Jinak se sbírky stěhují na letní stanoviště až koncem března nebo počát­ kem dubna. Jak již bylo řečeno, zpočátku stíníme a slabě mlžíme, abychom udrželi vzduch vlhký. Mlžíme pouze za slunečného počasí, aby těla záhy oschla. Po několika dnech, je-li teplo, začnou kaktusy projevovat známky vege­ tace. Temena se jim lesknou, objevují se nové ostny, nová vlna a záhy zpozorujeme i násadu poupat. Je-li naděje na několik dnů pěkného počasí, poprvé zaléváme. Velmi se osvědčilo zalévání horkou vodou. Když je voda v konvi tak teplá, že v ní udržíme ruku, můžeme s ní rostliny bez obav zalít. Zaléváme konví s růžicí. Teplá voda smyje usazený prach, pronikne ke kořenům a proteplí substrát. Současně se silně vyvine pára. Tento zásah nesmírně urychlí tvorbu kořínků a přechod kaktusů do plné vegetace.Není— li k dispozici horká voda, nemá být v žádném případě ani příliš studená. Další pěstitelské zásahy se omezují na zalévání, hnojení, vzduchování a stínění.

55

Zalévám a hnojení Voda má různé vlastnosti podle toho, kolik je v ní rozpuštěno nerostných látek. Mluvíme o vodě měkké, která má rozpuštěných solí co nejméně, a tvrdé, která jich má více. Množství nerostných látek obsažených ve vodě se vyjadřuje ve stupních tvrdosti. Takzvaná německá stupnice má 30 stupňů. Nejměkčí je voda destilovaná, potom voda dešťová. Následují vody povrchové, voda z potoků, řek a rybníků. Vody studniční bývají často velmi tvrdé. Pro zálivku kaktusů nemá být voda tvrdší než asi 4 stupně německé stupnice. Vodovodní vody jsou tvrdší a i v různých částech téhož města bývají velké rozdíly. Tvrdost vody působí hlavně soli vápníku. Častým zaléváním se soli v substrátu hromadí a alkalizují půdu. Dosáhne-li alkalita pH 8, pak kaktusy přestávají růst. Proto považujeme za nejlepší vodu dešťovou. Ale i ta může být značně znečištěna, zejména ve větších městech. Ideální by bylo, kdyby se mohla před svodem do sběrných nádrží filtrovat filtrem naplněným aktivním uhlím. Tím by se odstranil rozpuštěný siro­ vodík, kysličník siřičitý, různé dehtové látky i hrubší částice popílku. Většina pěstitelů je však odkázána na vodu vodovodní, tedy tvrdou. Tvrdost se dá do značné míry odstranit varem, což je možné pouze ve vý­ jimečných případech. Použitím rašeliníku velmi zmírníme nepříznivé působení tvrdé vody. Můžeme také vodu okyselovat, o čemž je podrob­ něji pojednáno v oddílu o hydroponii. Jsme-li nuceni používat tvrdou vodu, musíme kaktusy každoročně přesazovat. Při velkém množství kaktusů zaléváme obyčejně konví nebo přímo hadicí s nasazenou kropicí růžicí. Jde to sice rychle, ale má to svou stin­ nou stránku: smáčí se celé tělo rostlin, což u některých druhů snižuje jejich krásu. Hlavně bývá odplavována jemná vlna, kterou některé kaktusy vytvářejí v axilách nebo na temeni. Na zelených rostlinách vzniká šedá usazenina, která hyzdí jejich vzhled. Vyskytuje-li se ve větším množství, ucpává průduchy. Proto v menších sbírkách zaléváme konví s trubičkou, abychom tělo kaktusů příliš nesmáčeli. Jde to ovšem zvolna, protože se musí každá rostlina zalít zvlášť. Výhodné je zalévání podmáčením. To však je možné pouze tam, kde jsou kaktusy i s hrnky postaveny ve větších mísách, do nichž se napustí zálivková voda, a když substrát dostatečně nasákl, přebytek vláhy se zase odčerpá. Zaléváme-li hadicí, nesmí být proud příliš prudký. Prudkým proudem se nikdy nepodaří rostliny vydatně zalít. Mimoto prudké zalévání působí 56

nepříznivě na Strukturu půdy. Zalévat musíme tak, aby vláha proniklá celou půdou v nádobě. Raději občasné zálivky, ale vydatné, než častější a slabé. Tím se dostáváme k často kladené otázce, v jakých intervalech se má zalévat. Správná odpověď bude znít snad někomu neurčitě, poněvadž zaléváme podle potřeby a nikoliv podle nějakého schématu. Zalijeme, když je půda téměř suchá. Není správné nechat substrát docela vyschnout na prach, ale nesmíme nikdy zalévat, dokud je země mokrá. Za teplého a suchého počasí zaléváme častěji, při chladném, deštivém počasí nejlépe nezalévat vůbec. Mlžení nebo přestřikování (kropení) nemůže nahradit zálivku. Používáme je tehdy, když chceme vytvořit vlhký vzduch, například při vysokých teplotách v uzavřeném prostoru nebo při zakořeňování. Hnojení kaktusů se nedoporučuje. Ve zdravé a vzdušné půdě rostou dobře, mají v ní i dostatečné množství živin. Nejsme-li se vzrůstem spo­ kojeni, mívá to jinou příčinu než nedostatek živin. Je vždy lepší kaktusy přesadit než experimentovat s přihnojováním. Pouze když použijeme nevýživný substrát, jaký se doporučuje pro astrofyta, zaléváme asi jednou za měsíc živným roztokem, tj. jednopromilovým roztokem plného hnojiva (Sfinx apod.). Dáváme tedy 1 g živných solí na 1l vody. Teplota vody na zálivku nemá být nižší, než je teplota vzduchu. Na

Zalévání: 1 — trubičkou, 2 — kropítkem, které je obráceno tak, aby voda jemně dopadala na rostliny, 3 — podmáčením.

57

jaře a na podzim zaléváme ráno, v létě večer, až když jsou těla kaktusů poněkud vychladlá. Na sluncem rozpálené kaktusy vodu nelijeme, ze­ jména ne vodu studenou.

Vzduchování a stínění

Vzduchování a stínění má v podstatě stejný účel. Obojím způsobem můžeme totiž snížit teplotu v prostoru, kde máme kaktusy umístěny. Čím více vzduchujeme, tím méně musíme stínit. Na jaře a při zakořeňo¬ vání je výhodnější méně vzduchovat a více stínit. V uzavřeném prostoru je totiž vyšší teplota než venku a současně se udržuje vlhký vzduch. Asi po 14 dnech však stínění postupně omezujeme a raději více větráme. Mamiláriím, astrofytům, telokaktusům a echinocereusům přes léto ne­ stíníme vůbec. Naproti tomu echinopsy, notokaktusy a gymnokalycia stíníme více. Rebucie po odkvětu těžko snášejí plné letní slunce. Umělé regulování vláhy, světla, tepla a vzduchu závisí především na přírodních klimatických podmínkách. Tyto podmínky se na území naší republiky velmi liší. Tak například rebucie snáší i v létě plné slunce pod širým nebem,pěstuje— li se v polohách kolem 600 m nad mořem. Avšak na Žitném ostrově by těžko obstála. Tam musí být umístěna ve vlhkém, uzavřeném polostínu. Proto si musí každý pěstitel modifikovat péči o kaktusy podle svých podmínek. Zastiňujeme buď tak, že okna postříkáme vápenným mlékem nebo pla­ venou křídou rozmíchanou ve vodě, nebo stínovkami. Rákosové stínovky nebo stínovky z latěk jsou lepší než nátěr. Klademe je pouze podle po­ třeby,svítí— li v poledne slunce. Jinak mají rostliny plné světlo. Kdo se nemůže věnovat kaktusům celý den, musí se postarat o zastínění trvalé. Potřebujeme — li stínit pouze jednotlivé rostliny, zakryjeme je hedváb papírem. Je to nutné u kaktusů, které nejsou ještě plně ve vzrůstu, které zakořeňujeme nebo které se přece jen popálily.

Letní stagnace V červenci a v první polovině srpna nastává často delší období letních veder. V této době svítí slunce nepřetržitě po celý den, vzduch je velmi suchý a i noční teploty bývají vysoké. Za takového počasí mnoho kaktusů 58

zastavuje růst. Projevuje se to především u horských druhů nebo u rostlin z vyšších zeměpisných šířek. Zvláště nápadné je to u kaktusů, které na jaře odkvetly a jsou vysíleny kvetením i násadou plodů. Letní stagnace není úkazem nepřirozeným. Vždyť i v přírodě nastává za horka a sucha vegetační klid. Stagnace nebývá všeobecná, neboť některé druhy právě při tomto počasí nejlépe rostou a vytvářejí krásné ostny. Je to většina me­ xických druhů, jako mamilárie, ferokaktusy, astrofyta, telokaktusy, dále všechny melokaktusy, pilozocereusy, cefalocereusy apod. Na stagnaci myslíme již na jaře, a proto stagnující druhy pěstujeme odděleně. Biologicky je nejsprávnější, když stagnující kaktusy zastíníme a omezíme zálivku, aby půda byla spíše sušší. Na noc rosíme, abychom zabránili přílišnému vyschnutí. Kdybychom během tohoto přirozeného zastavení růstu hodně zalévali, způsobili bychom uhnití kořenů. Re¬ bucie, které jsou na úpal a horko nejcitlivější, odumírají většinou v létě a nikoliv v zimě nebo na jaře, jak bychom předpokládali. Dostaví — li se zvrat počasí a je deštivo, končí také období letního klidu Kaktusy vydatně zalejeme a během krátké doby jsou v nejbujnější vege­ taci. Je-li léto chladné a deštivé, zastavení růstu není výrazné a musíme podle toho přizpůsobit pěstování. Jsou-li naše kaktusy příliš vysíleny dlouhou zimou a jarní růst byl pouze krátký, můžeme letní stagnaci zamezit. Dosáhneme toho tím, že přestaneme vzduchovat, a aby se rostliny nespálily, více zastíníme a něko­ likrát denně rosíme. V uzavřeném prostoru je vlhký vzduch, průduchy zůstanou otevřené a kaktusy rostou dál. Toto „napaření", jak tomu říká­ me, je však třeba považovat za opatření výjimečné, vynucené okolnostmi. Rozhodně by se nemělo stát základní pěstitelskou metodou. Napařuje¬ me-li během celé růstové doby a dokonce teple zimujeme, dosáhneme sice velmi rychlého růstu, ale tento růst je na úkor pevné konzistence rostlin a jejich odolnosti proti chorobám i změnám prostředí. Takto pěs­ tované kaktusy se sice krásně lesknou, mají však vzhled, jako by byly na­ fouklé. Ostny a chlupy se vyvíjejí hůře a méně než normálně. Snahou každého kaktusáře by mělo být, aby vypěstoval rostliny, které by se svým vzhledem co nejvíce přiblížily kaktusům rostoucím na svém přiro­ zeném stanovišti. Letní klid můžeme využít, jak již bylo uvedeno, k přesazování. Můžeme dokonce kaktusy v červenci vyjmout z půdy, popřípadě zkrátit kořeny a pak je nechat nezasazené v uzavřeném a stíněném prostoru, až se objeví čekací kořeny. Po zasazení je můžeme ihned zalít. Vytvářejí rychle množství nových kořenů, takže do týdne jsou v nejbujnějším růstu. 59

Týden po přesazení se „napařují", ale potom začneme normálně vzdu­ chovat. Do 10. srpna má být přesazování skončeno. Vlétěpřesazené kaktusy dohoní do podzimu případnou ztrátu růstu a pak na jaře daleko předhoní ty, které v létě přesazeny nebyly.

Ukončení vegetace Naše léto má mnohem delší dny, než na jaké jsou kaktusy zvyklé v pří­ rodě. Některé druhy se změněnému rytmu světla a tmy špatně přizpů­ sobují. To je patrně příčinou, že četné kaktusy začínají kvést teprve v době rovnodennosti. Jsou to ariokarpusy, neoportérie, Gymnocactus gielsdor¬ fianus a některé mamilárie, například Mamillaria rhodantha, Mam. prin¬ glei. Mam. schiedeana a Mam. plumosa. Avšak v době rovnodennosti již nastává chladné počasí, bývá většinou zamračeno, a i když svítí slunce, intenzita záření je malá. V tomto období kaktusy zásadně nestíníme a popřáváme jim hodně čerstvého vzduchu. Současně omezujeme zálivku, protože půda zůstává dlouho mokrá. Rostliny již téměř nerostou, ale vytvářejí nejdelší a nejkrásnější ostny. Dbáme na to, aby těla kaktusů nebyla zbytečně smáčena. Proto nemlžíme a chráníme je zejména proti zakapávání. Voda, která vnikne do temene nebo mezi axily, popřípadě do trsovitých kaktusů, může snadno v této době vyvolat hnilobu nebo aspoň umožnit vývoj různých houbových chorob. Noční pokles teploty až téměř k nule je nebezpečný pouze pro teplomilné druhy. Většina kaktusů je snáší dobře.Hrozí— li podzimní mrazíky, stačí rostliny přikrýt na noc novinovým papírem. Stejně chráníme i kaktusy, které jsou vysazeny volně v zahradě. Tyto kaktusy začneme přemisťovat v teplejších polohách asi v polovině října. V pařeništích a předokenních sklenících ponecháme sbírku asi do poloviny listopadu. Teplomilné druhy přemístíme ovšem již dříve.

60

Speciální pěstitelské metody

Epifytické kaktusy Ve vlhkém tropickém pásmu jsou rozsáhlá území pokryta pralesy. Tro­ pický prales je společenstvo velmi různých rostlin. Základ tvoří vysoké stromy, které silně stíní. Proto dole, na zemi, mohou vegetovat jen rostliny s velkými listy, kterými zachycují rozptýlené světlo. Liány se šplhají až do vrcholků stromů, aby se aspoň částečně dostaly na výsluní. A nahoru do větví se za sluncem přestěhovala celá velká skupina rostlin, kterým říkáme epifyty. Epifyty patří k nejrůznějším botanickým skupinám. Z vyšších rostlin cévnatých jsou to hlavně kapradiny, bromélie, orchideje a také kaktusy. Všechny epifyty mají společné to, že nekoření v zemi, ale na větvíchpra— nebo rostou v rozsochách větví, popřípadě v korunách palem mezi listo­ vými řapíky. Epifyty jsou kryty pouze poslední etáží větví, takže rostou v polostínu. Mnoho epifytů roste také v horských pralesích, kde jsou sice stromy nižší, ale zato je tam skoro stále mlha, která se sráží ve formě rosy. V tomto mlžném pralesním pásmu roste zvlášť mnoho epifytických rostlin.

Je samozřejmé, že tyto zvláštní podmínky jsou předpokladem pro zcela jiné tvary, než na jaké jsme zvyklí u pozemních kaktusů. Ale značná rozmanitost tvarů je i zde. Jsou to většinou tenké, visuté stonky, různě větvené a více nebo méně článkovité. Stonky jsou často i listovitě roz­ šířené. Bývají buď úplně lysé, nebo mají zcela krátké, měkké a nenápadné ostny. Všechny epifytické kaktusy mají na stoncích vzdušné kořeny, a to buď po celé délce stonku, nebo v místě srůstu dvou článků. Často jsou vzdušné kořínky i na samé špičce výhonu. Vzdušné kořeny ihned zako¬ řeňují,dostanou— li se k vhodnému substrátu nebo do rozsochy s trochou humusu. 61

Donedávna jsme epifytní kaktusy znali jen málo, a to ponejvíce z bota­ nických zahrad. Více se pěstovaly jen Zygocactus a hybridy rodu Epiphyl¬ lum. Dnes se v bytech často zřizují takzvané epifytní skříně, kde se pěstují různé bromélie, kapradiny a orchideje. Zde se uplatňují velmi výrazně i epifytní kaktusy pro svůj visutý vzrůst a krásný tvar větví. Epifytní kaktusy patří vesměs do podčeledi Cereoideae. Je jich mnoho druhů. Všechny však nemají stejný životní rytmus a mají i rozmanité nároky na pěstování. Bez ohledu na botanické rozdělení je můžeme řadit zhruba do tří skupin. Rhipsalis, Hatiora a Lepismium

První skupinu tvoří visuté rostliny. Jejich větve tvoří většinou slabé články, někdy listovitě rozšířené. Jsou to rody Rhipsalis, Hatiora a Le­ pismium. Kvetou malými květy, a to v pozdním podzimu a v zimě. A právě tato okolnost, že kvetou a často i rostou v zimě, určuje celý způsob pěsto­ vání. Můžeme je pěstovat tam, kde máme pro ně světlé a poměrně teplé místo v bytě nebo ve skleníku s teplotou mezi 16 až 20 °C. V bytě se nejlépe daří v epifytních skříních, které musí být umístěny blízko okna. Tam je můžeme zalévat i rosit, aniž poškodíme zařízení bytu. Tyto epifyty se totiž musí zalévat i v zimě. V přírodě na větvích, i když často prší, nebývá nikdy půda přemokřená, protože jí bývá jen tenoučká vrstva. Voda rychle odtéká a často několik hodin po dešti je substrát proschlý. Abychom napodobili přírodní podmínky, pak raději častěji rosíme než zaléváme. V čem rostou epifyty této skupiny ? Nejlepší směs připravíme ze stejných dílů rašeliny a polozetlelého listí, nejlépe bukového. V půdě má být jen nepatrné množství vápna. Ke zdárnému růstu potřebují epifyty sub­ strát kyselé reakce, asi pH 4,5. K zálivce používáme raději vodu měkkou nebo okyselenou. Přesazujeme buď na jaře po odkvětu, nebo koncem léta, kdy u druhů této skupiny končí letní klid. Volně splývající druhy se pěkně vyjímají v orchidejových košíčcích.Pěstujeme— li je však v bytě mimo epifitní skříň, je výhodnější sázet je do nádob z neporézních materiálů, tedy do hrnků nebo misek z plastické hmoty, polévané keramiky apod. V těchto nádobách kořeny přece jen tak brzo nevysýchají. Dobře se daří také v rašelině nebo ve vodní kultuře. Můžeme — li je umístit v létě na volném vzduchu na zahradě pod stromy nebo ve stíněnějším koutě balkónu, pak jim rozhodně prospějeme. Přímé 62

slunce snášejí v létě jen ráno a večer. Přes den musí mít polostín. Je-li suché počasí, kropíme nejen rostliny, ale i širší okolí jejich stanoviště, abychom udrželi vlhčí vzduch. I když z epifytů této skupiny rostou v létě jen některé, aspoň se letním pobytem na volném vzduchu tak otuží, že v zimě velice bohatě kvetou. Většina druhů kvete, je-li dobře pěstována, z každé areoly. Dokonce se z některých areol vyvinou až 3 květy. Květy jsou sice malé, ale ve svém množství působí neobyčejně zajímavě a krásně. Plody jsou bílé nebo růžové bobule a podobají se překvapivě bobulím jmelí. Ptáci, kteří je požírají, starají se současně bezděky o přenesení semen na jiná místa. Zygocactus, Epiphylhpsis a Rhipsalidopsis Do druhé skupiny patří kaktusy, které jsou si vzhledem velmi podobné. Jsou to keříky, jichž větvičky jsou složeny z nevelkých a plochých článků. V místě, kde vyrůstá nový článek, jsou větvičky velmi zúžené a zde se také tvoří vzdušné kořínky. Jedny kvetou v zimě, druhé v létě, a tím je také dána určitá rozdílnost v jejich pěstování. Zygocactus, který je více znám pod nesprávným jménem Epiphyllum, je nejpopulárnější epifyt a pěstuje se velmi často. Přestože v brazilských pralesích, kde se Zygocactus truncatus vyskytuje, je dosti specifické pod­ nebí, jsou jeho hybridy u nás již dobře aklimatizovány a celkem dobře se daří. Kvetou v zimě poměrně velkými zygomorfními (souměrnými) květy, nejčastěji o vánocích. Odtud název „vánoční kaktus". Pěstujeme je buď jako pravokořenné nebo, roubované na peireskii, popřípadě jinou podnož. Asi šest týdnů po odkvětu tento kaktus odpočívá a na jaře začíná opět růst. V době odpočinku se nezalévá a udržuje se při teplotě kolem 8 °C. V době vegetace je nejlepší umístění na polostínném a chráněném místě v zahradě nebo v pařeništi, kde rostliny často kropíme a nenecháme je přeschnout. V srpnu však zálivku omezíme, aby přestaly růst a mírně zavadly. V této době, trvající asi měsíc, začnou již nasazovat poupata. Často se stává, že po přenesení do bytu poupata odpadnou. Není to ani přenesením, jak se často říkává, ale příliš vysokou pokojovou teplotou a následkem toho suchým vzduchem. Rovnováha růstových činitelů je porušena a rostlina je pak zeslabena tak, že se poupata přestanou dále vy­ víjet a odumírají. K udržení vlhkého vzduchu, a tím i poupat na kaktusech postačí dát na rostlinu přiměřeně velký sáček z plastické fólie. Přestože zygokaktusy pocházejí z tropů, snášejí v zimě lépe teploty kolem 8 °C než teploty vysoké. V chladnějším prostředí také lépe vykvétaji. Zeminu 63

vyžadují Vydatnější; vhodné je přidat k substrátu, který byl doporučen pro předešlou skupinu, značný díl kravské hnojovky. I pravokořenný zygokaktus se může dobře vyvíjet pouze při kyselé reakci půdy. V tomto ohledu je mnohem citlivější než jiné kaktusy a hlavně proto se roubuje na méně citlivé podložky. Epiphyllopsis a Rhipsalidopsis jsou habitem podobné zygokaktusu, i když jejich články jsou různě velké. Kvetou až na jaře, a to pravidelnými květy. V pěstování se celkem shodují se zygokaktusy, jen doba omezené zálivky v srpnu odpadá. Má-li Rhipsalidopsis na jaře kvést, musí v zimě odpočívat 100 dnů při teplotě 10 °C. I v této době se musí mírně zalévat, aby příliš nezvadl. Zeminu vyžadují tyto rostliny poněkud lehčí než zygokaktus, tedy s větší dávkou rašeliny. Epiphyllopsis gärtneria Rhipsalidopsis rosea byly vzájemně kříženy a vzniklo několik krásných hybridů, které se začínají rozšiřovat i u nás. Pěstují se buď jako pravokořenné, nebo se roubují podobně jako zygokaktusy. Selenicereus, Hylocereus a Epiphyllum Třetí skupinu tvoří druhy, které rostou v klimatu s delší dobou sucha. Rostou ještě na nižších stromech, ale také na skalách nebo mezi řídkými křovinami. U nás v zimě odpočívají a doba vegetace i doba květu spadá do letních měsíců. Kaktusy této skupiny mají již silnější větve, a tím i větší zásobárnu vody pro dobu sucha. Patří sem Aporocactus, který má větve visuté, a Selenicereus, Hylocereus a Deamia, jež se vzdušnými kořeny zachycují na vhodné opory, a tak se pnou vzhůru. Tyto rostliny nejsou epifyty v pravém slova smyslu, mají však stejné požadavky na pěstování. Z pravých epifytů sem patří Epiphyllum a jemu podobné rody. Všechny tyto rostliny vyžadují propustnou, ale velice vydatnou půdu, kde hlavní součástí jsou rašelina a kravská hnojovka. Během léta je za bujného růstu přihnojujeme i roztokem plného hnojiva, a to v dávce 1 gram na 1 litr vody. Šlahouny selenicereusů mohou narůst za jedinou sezónu až přes 2 m. Stanoviště je vhodné stínit, ale jen velmi mírně. Pěstujeme-li je ve skleníku, vzduchujeme i v noci. Pak se dočkáme u aporokaktusu již na jaře množství květů, které zakryje celou rostlinu. U selenicereusů, hlavně druhu Selenirecereus grandiflorus — „královna noci", můžeme pak očekávat i proslulé pohádkově krásné, obrovské květy. Selenicereusy kvetou za teplých nocí v plném létě. Rozkvétají krátce před západem slunce. Asi za hodinu nato začnou vydávat silnou, ale příjemnou vůni. Ráno po východu slunce rychle vadnou. 64

Podobný způsob pěstování mají epiphyla, která jsou známa pod jménem fylokaktus. Musíme rozeznávat, zda se jedná o původní druhy nebo o křížence. Botanické druhy Epiphyllum jsou velmi vzácné a mohou se pěstovat jen ve skleníku. Dosahují velkých rozměrů a přitom kvetou poměrně řídce. Například Epiphyllum grandilobum je popínavá rostlina, která ve své vlasti Panamě a Costarice dosahuje délky přes sto metrů. Přitom jsou jednotlivé větve široké až 25 cm. V botanické zahradě v Berceley byl zasazen řízek v orchidejovém skleníku a za deset let po¬ pnula rostlina zeď velkou několik set čtverečních stop. Již v minulém století se Epiphyllum a velmi příbuzná Nopalxochia křížily jednak vzájemně, ale hlavně s Heliocereus speciosus a s Selenicereus grandiflorus. Později se křížily také s Heliocereus coccineus a Aporocactus flagelliformis. Tak vzniklo velké množství hybridů. V minulém století bylo hlavním pěstitelským cílem dosáhnout co největších květů a zvlášt­ ních barev. V novější době se klade důraz na nízký vzrůst, větší množství květů a jejich delší trvanlivost. Tak například velkokvěté francouzské hybridy kvetly sice nádhernými velkými květy, avšak tyto květy většinou již během 24 hodin odkvětaly. Dnes vydrží jednotlivé květy u některých mnohokvětých hybridů 3 až 4 dny. Pěstování hybridních epifyl není těžké. Mohou se pěstovat za oknem i před oknem, nebo venku pod širým nebem. Prudký úpal většinou nesná­ šejí a mají se umístit tak, aby byly asi od 10 do 15 hodin stíněny. V létě je pravidelně zaléváme pokud možno měkkou vodou. Můžeme i několi­ krát přihnojit ředěným, dobře vykvašeným kravincem. Poslední přihno­ jení má obsahovat více fosforu a drasla než dusíku. Přidáme proto fos­ for a draslo ve vhodné formě k zálivce. V létě je dobře chránit rostliny stříškou před kroupami, které způsobují, zvláště na mladých křehkých výhonech, velké škody. Také před slimáky se musíme mít na pozoru, hlavně ve vlhkých letech. V zimě epifyla zaléváme jen málo a zimujeme při 8—12 °C. Místnost má být světlá, poněvadž v lednu a únoru se objevují první poupata. Čím více poupata dospívají, tím více, ale opatrně zaléváme. Epifyla mají někdy velmi bohatou násadu poupat. Poněvadž by je všechny nemohly vyživit, část poupat opadá. Existují však druhy a hybridy, kde převládají vlastnosti mnohokvětých Nopalxochia phyllanthoides, N. akcermannii a N. hambur¬ gensis, které mohou vykvést z každého stvolu deseti i více menšími květy. Velkokvěté odrůdy mohou přinést na jedné větvi nejvíce dva květy. Opadávání poupat u velkokvětých hybridů je tedy přirozené. Když se však nevyvine žádné poupě nebo rostlina shodí celou násadu květů, je to 65

neklamná známka, že jsme udělali v pěstování nějakou chybu. Buď pře¬ schly kořeny, nebo rostliny byly vystaveny delší dobu příliš prudkému slunci, popřípadě se projevil vliv suchého vzduchu. Také přemokřený substrát, který přivodí hnilobu kořenů, se projeví především úplným shozením poupat. Epifyla se přesazují nejlépe v srpnu.

Volná kultura Pěstování kaktusů bez jakéhokoliv krytu, tedy pod širou oblohou, má mnoho výhod. Volná kultura je zejména nedocenitelná při pěstování vyso­ kohorských rostlin. Nehodí se však vůbec pro druhy tropické a teplomilné. Poprvé ji použil Josef Papírník, jeden z nejlepších pěstitelů, kteří kdy u nás byli. Začal pěstovat kaktusy v roce 1930, kdy mu bylo již přes 60 let. Ačkoliv byl začátečník, obstaral si mexické importy. Nasázel je do živné půdy a postavil je do zahrady na dřevěný stůl. Kaktusy byly pod širým nebem, měly plné, ničím nefiltrované sluneční záření a v noci hojnou rosu. Rostly tak krásně, že se sbírka záhy stala velmi známou. V horkých dnech poléval několikrát denně desky mezi hrnky vodou a za vytrvalého deště přikrýval celou sbírku pařeništním oknem. Toto okno bylo opřeno o sloupky, takže čerstvý vzduch měl stále ze všech stran k rostlinám volný přístup. Protože se tato metoda osvědčila, velmi brzy se rozšířila a mnozí pěstitelé pěstují „beze skla" svoje rostliny stále. Bohužel úspěšnou kulturu pod širým nebem lze pěstovat pouze tam, kde nejsou nadměrné exhalace. Při množství popílku, který dopadá na většinu našich měst, je to však možné jen v některých nezamořených místech. Poloha, kde se mají kaktusy pěstovat volně, má být chráněna před větrem. Zejména chladné severní a západní větry nemají rostliny rády. Velmi vhodné jsou terasy situované na jih, místa u jižních stěn budov, prostory chráněné plnými ploty apod. Zařízení pro volnou kulturu je velice jednoduché. Stačí nějaký stůl nebo několik desek, na kterých umístíme sbírku. Rostliny mohou být v truhlících nebo v neporézních hrnkách. Sem se kaktusy přenesou v dubnu za příhodného počasí. Otužilým rostlinám neuškodí ani slabší mrazíky, jaké se někdy dostavují i v květnu. V prvním období je velmi důležitý kryt, který chrání sbírku před chladnými dešti. Pořídíme ho nejlépe z fólie z plastické hmoty. Osvědčil se polyetylén, z kterého se také 66

vyrábějí sáčky na potraviny. Je slabě matný a částečně i rozptyluje světlo. Fólii upevníme buď na lehký dřevěný rámeček, nebo na dvě tyčky, aby­ chom ji mohli pohodlně svinovat. Důležité je, aby i pod krytem mohl aspoň z obou bočních stran volně proudit vzduch. Za příznivého počasí fólii odstraňujeme a necháme rostliny ozařovat sluncem. Na volném vzduchu je totiž nebezpečí popálení docela nepatrné. Pouze v prvních dnech po přestěhování z tmavého zimního stanoviště je třeba zvýšené opatrnosti. Za krátkou dobu budeme překvapeni tím, jak kaktusy nasály vodu a jak bohatě nasazují na květ. Nejvíce však překva­ pují na podzim, kdy jim narůstají neuvěřitelně dlouhé a silné ostny. Kaktusům nesmírně prospívá vlahý déšť. Ale taková lázeň nesmí trvat příliš dlouho. Nesmí to být ani prudký liják. Déšť, který rostliny bičuje, zbaví je ozdobné vlny a potřísní je rozbahnělým substrátem. Zato po ně­ kolikahodinové vlahé lázni při mírném dešti kaktusy přímo povyskočí. Existují i velmi otužilé rostliny, které můžeme na jaře volně zasadit do záhonku v zahradě. Snášejí bez úhony všechny rozmary našeho počasí bez jakéhokoli krytu. Neuškodí jim ani sníh, který někdy napadne v dubnu, ani dlouhodobé lijáky, ba dokonce je nepoškodí ani krupobití. Jsou to hlavně sloupovité druhy rodu Tňchocereus, Cereus, různé opuncie a echi¬ nopsis. Pro menší druhy vysazení do volné půdy není vhodné, protože je poškozují slimáci a různý hmyz. Volnou kulturu můžeme také kombinovat s jinými způsoby. I při pěsto­ vání v předokenním skleníčku nebo v pařeništi odkrýváme okna, kdy­ koliv to povětrnostní podmínky dovolí. Déšť můžeme kaktusům popřát i zde, protože když prší, bývá vzduch čistý. Existují též skleníky s od­ klápěcí střechou. V takovém skleníku mohou rostliny přezimovat a v létě mohou užívat výhody volné kultury. Každá metoda má svoje specifické vlastnosti a vyhovuje některým druhům lépe, pro jiné je méně vhodná. Volná kultura v čisté formě se příliš ne­ osvědčila u astrofyt, melokaktusů, Cephalocereus senilis apod. Naproti tomu jinak nedostižných výsledků bylo dosaženo u echinocereusů, bílých mamilárií a u vysokohorských dlouhotrnných lobivií a pseudolobivií. Zdá se, že různé rarity z jižních států severoamerické Unie můžeme udržet v dobré formě a dokonce i přivést je do květu pouze při pěstování pod širým nebem. Možnosti, které dává volná kultura, ocení zejména ten, kdo je nucen ne­ chávat sbírku několik dní bez ošetření. Při služební cestě nebo při od­ jezdu na dovolenou můžeme bez obav ponechat rostliny pod lehkým krytem z fólie. Hlavní je, aby byl zabezpečen volný přístup vzduchu 67

z bočních stran. Ve volné kultuře by se důsledně měly pěstovat podnože pro roubování, ovšem mimo peireskií a peireskiopsis. V některých botanických zahradách mají zvláštní vitríny umístěné pod širým nebem. Místo skel je silné drátěné pletivo. V takových vitrínách se dobře daří velký počet tvrdších druhů kaktusů i četné jiné sukulenty. Při prudkém dešti se vitríny jednoduše přikryjí pařeništními okny nebo ještě lépe fóliemi. V oblastech, kde se musí počítat s častějším krupobitím postačí krýt rostliny přiměřeně hustým pletivem napnutým na dřevěných rámech. Pletivo působí příznivě i proto, že prudký déšť roztříští v jemnou spršku.

Pěstování obtížných druhů Jsou kaktusy, které se daří poměrně snadno každému, kdo jim může poskytnout aspoň poněkud přijatelné podmínky. Je však mnoho rostlin, se kterými si někdy ani velmi zkušení pěstitelé nevědí rady. A bývají to právě ty druhy, které pro svůj krásný vzhled patří k těm nejatraktivnějším kaktusům. Jsou to zejména astrofyta, hlavně Astrophytum asterias, A. capricome, A. senile a A. niveum se svými varietami, dále Thelocactus bicolor, T. lophothele a T. nidulans, Echinomastus mackdowellii, Pediocactus, Sclerocactus, Gymnocactus beguinii aj. Pocházejí většinou z nalezišť, kde v době vegetačního klidu procházejí obdobím dlouhotrvajících vysokých teplot. Naproti tomu doba vegetace bývá u nich v přírodě pouze velice krátká. Klid, který jim po­ skytujeme v našich podmínkách v zimním období, jim zřejmě nemůže nahradit to, na co jsou přizpůsobeny tisíciletým působením domácího podnebí. Nemusí tomu tak být vždy. Víme, že kaktusy ze severochilských nebo peruánských pouští, kde prší třeba i pouze jednou za více let, mají kořeny dobře odolné proti vlivům vlhčího substrátu. Naproti tomu druhy, které označujeme za obtížné, ztrácejí kořeny velmi snadno, a to hlavně na jaře a na podzim, kdy půda déle udržuje vláhu. Někteří pěstitelé se snaží pomoci si roubováním. To však má právě u těchto druhů mnoho nevýhod. Tak Astrophytum ornatum pravokořenné roste mnohem rychleji než roubované exempláře. Jiné druhy rostou zase na podnožích příliš rychle, a to do výšky. Ztrácejí přirozený vzhled a pů­ vab a musí se často přeroubovávat. A přece je možno pěstovat všechny obtížné druhy jako pravokořenné, zachováme-li několik pravidel. 68

Především je bezpodmínečně nutné vyjmout na podzim všechny choulostivé rostliny z půdy. Kořeny očistíme štětečkem pokud možno nejúplněji od zbytků substrátu. Štětiny nesmějí být příliš tuhé a ostré, abychom kořeny zbytečně nepoškodili. Nemusíme však být zase příliš úzkostliví. Kořeny totiž stejně poraníme, neboť je zkrátíme. Ostrými nůžkami jim ustřihneme asi třetinu. Jsou-li však příliš dlouhé, zkrátíme je více, a to tak, aby se nám při jarním sázení neohýbaly. Po zkrácení dobře prohlédneme a odstraníme všechny odumřelé nebo ne­ mocné kořínky. Režná plocha všech kořenů musí být světlá. Když zpo­ zorujeme hnědavé nebo rezavé skvrny nebo pouze jemné tečky, musíme takový napadený kořen zkracovat tak dlouho, až se dostaneme do na­ prosto zdravé části. Kořeny můžeme zkracovat od listopadu do ledna. Takto ošetřené kaktusy musíme však bezpodmínečně přechodně umístit v teplé a suché místnosti, aby se rány rychle zahojily. Kdybychom to opomenuli, celý kořenový systém by byl v chladném a vlhkém prostředí napaden těžkou infekcí, a tím by byla ohrožena celá rostlina. Jakmile rány zaschnou, postaráme se o to, aby kaktusy byly v normální poloze. Postavíme je na prázdné hrnky, a to tak, že kořeny jsou volně ve vzduchu. Kaktusy sedí samy na hrnku. Jsou-li tenčí, obalíme jim spodní část hedvábným papírem, který zajistí svislou polohu. Přezimu¬ jeme je pak v normální teplotě. Další důležitý úkon provedeme před začátkem vegetace. Umístíme rostliny ve skleníčku nebo ve skleníku a necháme je projít asi čtrnáctidenním obdobím veder. Přitom jsou kaktusy stále v prázdných hrnkách a v úplném suchu. Při únorovém a březnovém slunci je ovšem musíme pečlivě zastínit třeba bílým papírem, aby se nepopálily. V tomto období horka, které je náhražkou toho, co mají v přírodě, prodělají rostliny značné fyziologické změny. Především poněkud seschnou a šťávy v jejich těle se zkoncentrují. Po krátké době se pak objeví na pahýlech starých kořenů bílé kuželovité výrůstky. To jsou tzv. čekací kořeny. Kaktusy samy nám tak dávají najevo, že jsou připraveny na vegetaci a že očekávají zálivku. Teprve nyní je můžeme zasadit do vhodné zeminy. Jakmile je zasadíme, začnou čekací kořeny růst, takže rostliny musíme udržovat v růstu. Kdyby se vytvořily nevhodné podmínky, mělo by to za následek ztrátu čekacích kořenů, a tím i stagnaci růstu na dlouhou dobu. Kdyby tedy po zasazení značně poklesla teplota a mokrý substrát se pro­ chladil nebo úplně proschnul, byla by celá naše dosavadní práce zmařena. Proto se sázením nespěcháme a podle individuálních podmínek vyčkáme, 69

až bude pro zdárný vývoj zaručeno vše. Při pokusném zasazení kaktusů až koncem června bylo zjištěno, že rostliny potom neuvěřitelně brzy nasály vodu a rychlým růstem doháněly to, co promeškaly. Mnoha srovnávacími pokusy bylo také prokázáno, že zkrácení kořenů působí na další vývoj rostlin spíše stimulačně. Kaktusy se zkrácenými kořeny rostly mnohem lépe než kontrolní s kořeny nezkrácenými a dokonce i mnohem lépe kvetly. Někteří pěstitelé aplikují tuto metodu na všechny své kaktusy a pocho­ pitelně mají dobré výsledky. Je to výhodné zejména tam, kde se na jaře rostliny vysazují do volné půdy. Jsou však druhy, které delší období naprostého sucha nesnášejí. Ty musíme zasadit již časně zjara, jinak je nebezpečí, že přeschnou. Sem patří zejména kaktusy z jižní Brazílie a Uru¬ guaye, které se probouzejí záhy na jaře, jako například Gymnocalycium denudatum, Notocactus ottonis, ostatní notokaktusy a wigginsie (malako¬ karpusy) a některé parodie. Ty však nepočítáme k obtížným druhům. U těchto druhů a u druhů, které kvetou záhy zjara (rebucie), je výhod­ nější zkrátit kořeny v létě, v období vegetační stagnace. Kaktusy se vy­ jmou z půdy v druhé polovině července, když zastaví růst. Kořeny se očistí a zkrátí, jak již bylo popsáno. Čekací kořeny se objeví ve velmi krátké době. Potom rostliny zasadíme. Dostaví se bouřlivá podzimní vegetace. Tyto kaktusy se pak již na jaře nepřesazují, aby se jim nenarušilo kvetení. Celkem je možno říci, že pro severoamerické druhy je lépe zkracovat kořeny na podzim, pro jihoamerické v létě. Metoda se nehodí pro malé semenáčky a pro roubované rostliny. Zde by totiž mohlo dojít k tomu, že by rouby vysály podnože. Podnože samy pak již vodu nenasají a růst roubovanců je mnohem pomalejší než na podno­ žích, které se i v zimě udržovaly svěží mírnou zálivkou. Pro zdárný vývoj obtížných a choulostivých druhů je ovšem třeba posta­ rat se i o další vhodné podmínky. Tak astrofyta, jak bylo již několikrát zdůrazněno, nesnášejí kyselou půdu. Půdní reakce má být slabě alkalická, tedy pH 7—7,5. Astrofyta nesnášejí ani humózní substrát. Naproti tomu jiný pěstitelsky obtížný rod Ferocactus, roste dobře pouze v kyselém prostředí. Ve stejném substrátu, v kterém astrofyta bujejí, ferokaktusy krnějí. Pro některé kaktusy je zase vhodná volná kultura apod. Proto zkušení pěstitelé vycházejí vždy z podmínek, v jakých jednotlivé druhy rostou v přírodě.

70

Aklimatizace importů Importy mají svoje zvláštní kouzlo. Jsou to rostliny, které žily na svém při­ rozeném stanovišti, ve volné přírodě. Většinou se hned na první pohled liší od rostlin, vypěstovaných u nás. Mívají mohutné ostny, u některých druhů pestře vybarvené. Avšak právě rostliny s nejdelšími a nejpestřejšími ostny jsou pro naše podmínky nejméně vhodné. Když v nových podmín­ kách rostou dále, je rozdíl mezi původními a novými ostny příliš nápadný; nerostou — li, pak po nějaké době hynou. Importy mají své odpůrce své příznivce. Obojí mají i nemají pravdu. Obojí totiž generalizují a generalizace, jako tak často, není ani v tomto případě na místě. Je pravda, že se některé importy udržují pouze s velkými obtížemi. Je však současně i pravda, že je mnoho druhů, kde pěstování je poměrně snadné, pouze o málo těžší než u našich kulturních rostlin. Importy mají ještě jednu výhodu. Jsou poměrně levné. Jsou to vlastně jediné dospělé, květu schopné rostliny, které je možno koupit ve větším množství. Vypěstování stejně velkých kaktusů by u nás bylo mnoho­ násobně dražší. Takový ariokarpus v ceně několika desetikorun rostl snad sto let a možná i déle. V dějinách kaktusářství byla dlouhá období, kdy ve sbírkách byly téměř samé importy, jako například v slavných sbírkách minulého století. A mnohé z těchto importů žily až do poslední války, kdy je většinou zničily nálety a nedostatek otopu. Jinak by patrně žily ještě nyní. Orien­ tace na semenáčky začala teprve vlastně kolem roku 1925, kdy se rozšířila technika roubování semenáčků. Dovoz importů je organizován podobně jako import jiných přírodnin. Začíná u lovce kaktusů. Je to zaměstnání sice romantické, ale obtížné, namáhavé a spojené s různými nebezpečími. Lovec musí navštěvovat odlehlá místa, musí kaktusy pracně dobývat ze země a dopravit je ke ko­ munikaci. Když jich má větší množství, musí je zabalit a odeslat. Dnes již lovci kaktusů mohou používat motorová vozidla. V dřívějších dobách byli však odkázáni pouze na primitivní dopravní prostředky — muly, mezky, lamy a popřípadě koně. Mezi lovci kaktusů se proslavili také dva Češi: Benedikt Roezl a A. V. Frič. Roezl má pomník na Karlově náměstí v Praze, Frič má pomník v četných kaktusech, které objevil a pojmenoval, nebo které nesou jeho jméno. Distribuci importů provádějí speciální firmy. Kupují je od lovců a roz¬ prodávají přímo zájemcům. Cesta importů z naleziště k pěstiteli je tedy 71

dosti složitá a hlavně dlouhá. Kaktusy čekají napřed týdny na dopravu do přístavu, lodní přeprava přes oceán trvá několik měsíců a u firmy zabývající se importem uplyne také dlouhá doba, než vyjdou inzeráty nebo ceníky. A to ještě zdaleka není rostlina u kaktusáře ve vhodných podmínkách pro vegetaci. Některé firmy importy etablují, tj. napřed je nechají zakořenit a teprve, když rostou, prodávají je dále. Kaktusáři však dávají přednost importům čerstvým, neetablovaným. Je zde sice větší riziko ztráty, ale je to vyváženo tím, že již zakořeněné importy jsou dražší. V čerstvých importech se často najdou i semena, takže je postaráno i o další množení. Každoročně se dovážejí do Evropy celé vagóny importů. Dostanou se různými cestami i k nám. Kaktusáři si je dovážejí ze zahraničních zájezdů, dostávají je darem od příbuzných a přátel, získávají je i v rámci amatérské výměny. Pro naše sbírky mají velký význam. Zejména podaří-li se přivézt nově objevené druhy a formy, jaké u nás dosud nejsou. Je proto na místě, aby jim byla věnována co nejlepší péče a co nejvíce zajištěna jejich zdárná existence. Nový import především dobře prohlédneme. Očistíme ho od zbytků obalového materiálu, který bývá zapleten mezi ostny. Zkontrolujeme, zda na temeni nejsou zbytky plodů se semeny. Jestliže zde jsou, pak je pečlivě vybereme. Potom věnujeme pozornost kořenům. Všechny suché nebo nalomené kořeny odstraníme. Zdravé kořínky očistíme od všech zbytků půdy, které na nich snad ještě lpí. Pak následuje očistná lázeň. Vykoupeme je ve vlažné vodě, do které jsme přidali nějaký neškodný dezinfekční prostředek, nejlépe Chinosol. Po koupeli necháme rostliny na teplejším, ale stinném místě dobře oschnout, a pak je znovu prohlédneme. Jsou-li do těla zabodnuty ostny, opatrně je vytáhneme. Někdy zpozorujeme, že v těle rostliny jsou dutiny nebo otvory. Ty musíme zvláště pečlivě očistit. Pracujeme pinzetou a štětečkem tak dlouho, až se objeví hladká pokožka, uzavírající zhojené rány. Vyčištěné dutiny a chodbičky po larvách zaplombujeme sádrou, která znemožňuje proniknutí vlhkosti do nitra kaktusu, a současně dutiny dezinfikuje. Nyní importy připravíme k zakořenění. Vždy čekáme, až se objeví čekací kořeny. Teprve potom sázíme. Často rostliny již mají čekací kořeny, které se vyvinuly už během dopravy. Takové rostliny zasadíme ihned, jakmile se zacelí rány na kořenovém systému, vzniklé dopravou. Krátce před zasazením je dobré ponořit kaktusy do roztoku nějakého insekticidu, např. Fosfotionu. Tam je ponecháme asi půl hodiny. Po oschnutí sázíme. 72

Jako substrát se pro importy hodí stejná směs, doporučená již ve vše­ obecné části. Můžeme je zasadit i do drti, kde zvláště dobře koření. Importy ariokarpusů, astrofyt a jiných severoamerických importů na­ příklad v samotné cihlové drti mnohem lépe a rychleji zakořeňují než v půdě. Určitý význam zde má i to, že substrát je nevýživný, což nutí kaktusy, aby vytvořily bohatší a rozvětvenější kořenový systém než v ze­ mině, která bývá právě na začátku růstu hojně zásobena živinami. Ze severoamerických druhů nejsnáze zakořeňují mamilárie. Daří se jim pak většinou dobře i dále. Stejně vděčné jsou téměř všechny importy jiho­ americké. Gymnokalycia, parodie, notokaktusy, rebucie, lobivie i echo¬ nopsy rychle a spolehlivě koření. Při správné péči rostou mnoho let. Brzy nejsou od kulturních rostlin k rozeznání. Importy vyrostly vesměs ve velmi drsných podmínkách. Měly stále čerstvý vzduch, za který jsou vděčné i u nás. Nebojme se proto co nejvíce vzduchovat. Nechceme, aby rostly rychle, zato však klademe důraz na vývoj co nejsilnějších ostnů. Pokud mají aspoň zbytky kořenů, nebývá zakořenění importovaných rostlin obtížné. Horší však je, když dostaneme rostliny zcela bez kořenů, kdy ještě ke všemu je spodní část uschlá, jakoby korkovitá. Bývá to u rodů Escobaria, Coryphantha, Echinocereus, Thelocactus apod. Nezbývá, než mrtvé pletivo postupně odstraňovat, až vypreparujeme zbytek živé tkáně. Pak posoudíme, zda se budeme pokoušet o zakořenění. Obvykle bývá lépe sáhnout k záchrannému roubování. Jako podnože se používají jedině ty kaktusy, které přijímají seschlé rouby, tj. Trichocereus pachanoi, Trich. lamplochorus a Trich. schickendantzii. Po nasáknutí rostlin vodou můžeme teprve začít přeroubovávat. Také dojdou-li importy nahnilé, naroubujeme ihned i sebemenší zbytek rostliny.

Hydroponie že rostliny nežijí přímo z půdy, bylo prokázáno již před více než sto lety. Již tehdy bylo známo, že hlavní živiny mohou přijímat jedině ve formě jednoduchých minerálních solí, které musí být rozpuštěny ve vodě. Kromě uhlíku, který čerpají ze vzduchu, živí se všechny rostliny, a tedy i kaktusy, silně zředěnými minerálními solemi rozpuštěnými ve vodě. Jsou ovšem výjimky, například rostliny parazitické nebo hmyzožravé, které se vyživují zcela odlišně. Ty se však mezi kaktusy nevyskytují. 73

První zpráva o tom, že se také kaktusy dají pěstovat hydroponicky, byla uveřejněna v roce 1921. V tehdejší době se používala pro zakořeňování odnoží a řízků kaktusů drť z dřevěného uhlí. Německý kaktusář Rudolf Suhr však pozoroval, že když přesadí zakořeněné kaktusy z dřevěného uhlí do půdy, ztrácejí choulostivější druhy záhy kořeny. Tehdy připadl na myšlenku, že by tomu mohl předejít, kdyby rostliny ponechal v drti a živil je uměle. Pro přípravu živného roztoku vzal za podklad recepturu ze starého lexikonu. Pokus se podařil. Po pěti letech znovu o svém způsobu pěstování psal a líčil, jak krásně mu kaktusy „vyživované výhradně uměle" rostly a kvetly. Asi o deset let později se objevuje další zpráva o podobných pokusech. Tentokrát však šlo o čistou hydroponii, kdy kořeny pokusných rostlin byly ponořeny přímo do živného roztoku. Pokusy ve větším měřítku pro­ váděla dr. Zora Klasová na universitě v Záhřebu. Pokusy byly založeny velmi pečlivě a v poměrně značném rozsahu. Ukázalo se, že kaktusy v roztoku živin rostou mnohem lépe než kontrolní rostliny zasazené do normálního substrátu. Ukázalo se také, že v roztoku většinou lépe a rych­ leji zakořeňují než při tradičním způsobu. Již tehdy vynikla důležitost vhodné reakce živného roztoku. I u nás se již v této době dělaly četné pokusy. Hlavně šlo o zakořeňování kaktusů, které normálním způsobem nebylo možno přimět k tvorbě kořenů. Také zde byly výsledky většinou velmi dobré, někdy i překvapu­ jící. Přesto se tehdy hydroponie nerozšířila. Bylo to hlavně proto, že sesta­ vování živných roztoků bylo obtížné. Také pěstování většího počtu rostlin ve skleněných nádobách způsobovalo těžkosti. Výměna živného roztoku byla zdlouhavá, nebyl vhodný materiál k upevnění kaktusů atd. Teprve po druhé světové válce se počalo v některých pokročilejších za­ hradnických závodech přecházet k sterilním substrátům. Byla propraco­ vána a v praxi ověřena takzvaná štěrková i rašelinová kultura. Tak se i v kaktusářství přešlo na nové, moderní způsoby pěstování. Bylo to však vyvoláno i jinými okolnostmi. Je totiž stále obtížnější opatřit si vhodnou zem pro přesazení sbírky kaktusů. Je sice možné chodit do lesů na bukovku s batohem, není to však dovoleno. Dovoz většího množství by byl snad únosný u toho, kdo má motorové vozidlo. Kde však vzít hnojovku? Kdo ji má, určitě ji nikomu neprodá. I když se podaří získat někde chlévský hnůj, kde vzít ve městě místo na založení kompostu ? S přípravou zeminy je vlastně práce po celý rok. Přesazovat se přece musí každoročně a stará zem se podruhé používat nemá. 74

Zemina má také mnoho nedostatků. Její složení se totiž každoročně mění. Například je rozdíl v listovkách. I listovka ze stejného druhu listí a ze stejného místa má pokaždé jiné vlastnosti. Humifikační proces totiž ne­ probíhá rovnoměrně, půdní baktérie jsou jednou zastoupeny ve větším, jindy v menším počtu, podle stupně vlhkosti vegetují zde různé druhy hub apod. Následkem těchto a ještě mnoha dalších činitelů se může stav živin i struktura půdy dosti rychle měnit. Neznáme tedy vlastně nikdy přesné složeni svého substrátu. A co teprve při pěstování! Při zalévání se stále vyplavují živiny. Při tako­ vém stupni vlhkosti, který vyhovuje kaktusům jako rostlinám suchomil­ ným, nemají baktérie zdaleka nejvýhodnější existenční podmínky. Ustává rozklad humusu, živiny se nedoplňují. Velmi rychle se mění i fyzikální vlastnosti substrátu. Substrát se slehne a provzdušení je stále horší. Jediná odpomoc je časté přesazování. Všechny tyto potíže při pěstování kaktusů bez půdy odpadají. Substrát nepotřebuje zvláštní péči, je vždy stejný a dá se regenerovat. Živiny podáváme v přesných dávkách. Jejich složení můžeme celkem jednodu­ chými zásahy libovolně měnit. Pokusy je možno opakovat v přesně repro¬ dukovatelných podmínkách. Při této pěstitelské metodě není nic ponechá­ no náhodě a výsledky lze tedy celkem spolehlivě regulovat. Píšeme-li o pěstování bez půdy, můžeme použít vlastní zkušenosti za dobu více než 15 let. Dnes již hydroponické pěstování kaktusů není nějakou nevyzkoušenou novinkou. Máme u nás mnoho velkých, středních i malých sbírek, kde pěstitelé za své výsledky děkují jedině hydroponii. Malé semenáčky až po metrové cereusy a půlmetrové koule echinokaktusů a ferokaktusů se daří bez půdy bezvadně. Kaktusy hojně kvetou a tvoří dobře klíčivá semena. Ostny jsou dlouhé a pevné. Mnohým choulostivým druhům se daří v hydroponii mnohem lépe než dříve v tradičních sub­ strátech. Kdo dosahuje dobrých výsledků v dosavadním způsobu pěstování, neměl by osvědčený způsob měnit. Naproti tomu, kdo není se svými úspěchy z jakéhokoliv důvodu spokojen, měl by se pokusit o štěstí při pěstování kaktusů v živných roztocích. Jsou známy tři základní metody hydroponie. Liší se od sebe vlastně pouze technikou. Princip je všem společný: rostliny jsou totiž vyživovány výhradně roztoky živin. 1. Vodní kultura: kořeny splývají přímo do živného roztoku. 2. Štěrková kultura: kořeny jsou zasazeny do pevného sterilního sub­ strátu, do kterého je různými způsoby přiváděn živný roztok. 75

3. Vzdušná kultura: kořeny visí volně ve vzduchu a živný roztok se na ně stříká nebo rozprašuje rozmanitými mechanismy. Pro pěstování kaktusů jsou vhodné pouze první dva způsoby, tj. vodní kultura a štěrková kultura.

Vodní kultura V dlouholeté praxi bylo ověřeno, že kaktusy je možné pěstovat trvale, jako by to byly vodní rostliny. Kořeny splývají do živného roztoku, bohatě rozvětvují a nadzemní část, tělo, roste „jako z vody". Živný roztok je ve skleněných nebo keramických nádobách. V poslední době je na trhu i dostatek nádob z umělé hmoty, které se pro tento účel zvláště dobře hodí. Speciálně vyráběné tzv. hydroponické vázy nejsou příliš praktické. Jsou příliš široké a zabírají mnoho místa. Použije je pouze ten, kdo má v úmyslu pěstovat jen několik málo rostlin. Nádoby pro kaktusy nemusí být velké. Pro rostliny běžných velikostí docela stačí sklenice od hořčice obsahu 200 ml, pro větší vezmeme sklenice od zava­ řenin, džemů apod. Nejdůležitější je správné upevnění kaktusu, a to tak, aby se živným roztokem nevlhčilo tělo, nýbrž aby do něho zasahovaly pouze kořeny. Dříve se používaly korkové zátky, nyní máme materiál mnohem lepší. Je to pěnový polystyrén. Z desky silné asi 2 cm vyřežeme snadno nožem zátku libovolného průměru. Ve středu uděláme přiměřený otvor pro ko­ řeny. Snažíme se, aby byl co nejmenší, protože kořeny před zavedením do roztoku stejně silně seřežeme. Konečně vybereme část materiálu tak, aby vznikla mělká prohlubenina — lože, odpovídající tvaru spodní části kaktusu. Spodní část má spočívat stabilně na polystyrénové zátce. Pro vy­ soké rostliny volíme polystyrén silnější. Pro opuncie vyřízneme otvor oválný. Vždy se snažíme, aby kolem kořenů a těla kaktusu bylo co nej­ méně mezer. Tím se zmenší ztráty vody odpařováním na minimum. A to je u kaktusů, které potřebují plné slunce, zvláště důležité. Polystyrénová zátka má také tu dobrou vlastnost, že jde o měkký ma­ teriál. Můžeme ji do nádoby s roztokem mírně zatlačit, a tak ji téměř vzduchotěsně uzavřeme; je to důležité pro maximální snížení vypařování roztoku. Když je nádoba pro hydroponii z neprůhledného materiálu, je to výhoda. Avšak i při použití sklenic lze snadno dosáhnout toho, aby kořeny, které 76

nemají rády světlo (negativní heliotro¬ pismus), byly ve tmě. Mimoto by se nám za přístupu světla rozmnožovaly řasy, které spotřebují pro sebe dosti živin. Uděláme si proto na každou skle­ nici pouzdro válcovitého tvaru bud z černého papíru, nebo z le­ penky. Trvanlivější jsou pouzdra plechová. Můžeme použít prázdné plechovky od konzerv přiměřené ve­ likosti. Ještě lepší je však kousek svi­ nutého hliníkového plechu. Takový hliníkový váleček nerezaví, je lesklý a dobře odráží sluneční paprsky. Za­ Vodní hydroponie: S — sklenice od braňuje se tak nadměrnému oteple­ hořčice, P — polystyrénová zátka, Ž — živný roztok, V — světlotěsný válec. ní roztoku. Černý obal naopak otep­ lení podporuje. Pro čistou hydroponii jsou nejvhodnější odnože nebo řízky, které již ukazují čekací kořínky. Chceme-li „přeškolit" již zakořeněné kaktusy, vyjmeme je z dosavadního substrátu, kořeny seřízneme na 2 až 3 cm a dobře je opereme, až se zbaví zbytků hlíny. Pak je necháme asi 14 dní v suchém prostředí. Teprve potom je přeneseme do hydroponie. Připravené kaktusy posadíme na polystyrénové zátky. Pokud mají kořeny, provlékneme je opatrně otvorem. Do nádoby dáme čistou vodu, a to tak vysoko, aby do ní zasahovala pouze spodní část kořenů. U nezakořeněných rostlin se ovšem musí hladina vody dotýkat kořenového krčku. Potom denně kontrolujeme, zda se již začaly tvořit nové kořínky. U neprůhled­ ných nádob musíme rostlinu vyjmout i se zátkou, u skleněných je pozo­ rování pohodlnější. Teprve když jsou nové kořeny dlouhé asi 1 cm a je jich větší počet, nahradíme vodu živným roztokem v poloviční koncentraci. Dáváme-li tedy normálně 1 g živných solí na 1 l vody, použijeme nejprve roztok, kde je v litru pouze půl gramu živin. Teprve po čtrnácti dnech vylejeme vy­ čerpaný roztok a popřejeme kaktusům živný roztok v plné optimální kon­ centraci. Další pěstování je celkem jednoduché. Vždy asi po 14 dnech vylejeme starý roztok a nahradíme ho novým. Vyskytnou-li se řasy, vypláchneme nebo vyčistíme nádoby a teprve potom je naplníme čerstvým roztokem živin. Když se u rostlin, které neměly žádné kořeny, vytvořil nový koře77

nový systém, snižujeme postupně hladinu tak, aby i zde horní část kořenů v délce asi 2 cm byla ve vzduchu. Jestliže by se roztok více vy­ pařoval a hladina poklesla, nahradíme odpařenou tekutinu obyčejnou vodou. Na podzim, po ukončení vegetace, se živný roztok vyleje a kořeny se ponechají v suchu až do jara. Podnože s odolnými kořeny mohou zůstat v roztoku přes celou zimu. Na jaře se začne, stejně jako při zako¬ řeňování, obyčejnou vodou, potom roztokem poloviční koncentrace a teprve při plné vegetaci se kořenům dodá normální živný roztok. Poněvadž kořeny kaktusů potřebují také vzduch, doporučuje se každo­ denně rostliny i s kořeny z roztoku vyjmout a po krátké chvíli je zase dát zpět. Z uvedeného je patrno, že při tomto způsobu pěstování musíme provádět mnoho úkonů, a to individuálně — s každou rostlinou zvlášť. Kdybychom umístili více rostlin na společné podložce, vyžadovalo by to zase složitější zařízení. Proto můžeme čistou hydroponii použít pouze tehdy, pěstuje¬ me-li menší počet kaktusů. Hydroponie prokazuje také neocenitelné služby při zkoumání různých problémů výživy kaktusů. Otázky, jaké je nejvhodnější složení živin, jaká je nejlepší koncentrace roztoku, optimální pH aj., se dají řešit jedno­ duchými pokusy. Jako nejjednodušší pokus uvádíme porovnání vhodnosti různých tzv. plných hnojiv pro přípravu živných roztoků. Stačí pěstovat souběžně několik sérií stejných kaktusů v roztocích různých výrobků. V krátké době se snadno odhalí nedostatky v jejich složení se zřetelem na potřeby zkoumaných rostlin. Takovou laboratoř v malém si může zřídit každý kaktusář a může si sám zodpovědět mnoho otázek, které ho zajímají. Pro pěstování kaktusů pro trh se čistá hydroponie naprosto nehodí. Při přesazení do normální půdy se totiž musí vytvořit nový kořenový systém. Kořeny, které se vytvořily v roztoku, je nutno nechat zaschnout a celé zakořeňování provádět znovu. To je ovšem dosti zdlouhavé a ve větším rozsahu není rentabilní.

Štěrková kultura Pěstování kaktusů v pevných substrátech se velmi rozšířilo a pěsti­ telů, kteří na tento způsob přecházejí, je stále více. Proti pěstování v půdě je hlavní rozdíl v tom, že se rostliny sice zasadí do nějakého substrátu, podobně jako do půdy, avšak substrát sám o sobě neobsahuje žádné živiny 78

a poskytuje kořenům pouze oporu. Takových substrátů je mnoho. Může­ me použít každý materiál, který je dostatečně pevný. Nesmí být rozpustný ve vodě a musí být naprosto netečný k slabým kyselinám a zásadám. Hlavně však nesmějí tyto substráty měnit chemické složení a pH živných roztoků. Proto jsou některé látky použitelné teprve po určité předchozí úpravě. Nejčastěji se používají tyto substráty: Písek. Rozeznáváme mnoho druhů písků, podle toho, z jaké horniny vznikly. Pro naše účely je vhodný jedině písek křemenný. Takzvaný sklářský písek je téměř čistý křemen. Je prakticky prostý jakýchkoliv jiných přimíšenin. Písek má mít velikost zrn do 4 mm. Každý písek se před použitím musí pořádně vyprat. Provedeme to nejlépe tak, že písek nasypeme na moučné síto a potom propíráme silným proudem vody z hadice tak dlouho, až protéká naprosto čistá voda. Na sítu ho nesmí být příliš silná vrstva, jinak se řádně nevypere. I říční písek se musí prát, protože vždy je v něm obsaženo určité procento bahna. Zvláště pečlivě se musí vypírat písek kopaný, protože špatně vypraný se spéká. Vypraný písek necháme dobře proschnout a uskladníme ho na suchém místě. Žulová drť, stejně jako drť z jiných hornin, se může použít za před­ pokladu, že má stejné zrnění jako písek. Protože však takové drti bývají složeny převážně z větších zrnek, mícháme je asi z poloviny s čistým jemnějším pískem. Pemza. V západním Německu je to nejoblíbenější substrát. Jeho výhodou je malá váha. Je totiž velmi porézní. Drť je také levná, protože se používá pouze odpad při průmyslovém zpracování pemzy. U nás pemzu nemáme, aspoň ne v takovém množství, abychom do ní mohli sázet. Není však třeba toho litovat, protože pemza není tak ideální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Silně nasakuje roztokem a na jejím povrchu bujejí nepěkné řasy. Někteří odborníci uvádějí, že také váže železo a fosfor, a tím nepříznivě ovlivňuje růst kaktusů. Cihlová drť neboli antuka je odpad při výrobě cihel rozdrcený zvlášt­ ními drtícími stroji. Kdo má dostatek trpělivosti, může si ji vyrábět sám ze starých cihel nebo tašek. Stačí k tomu kladivo a síto s velikostí ok asi 6 mm. Antuka se používá jako výborný materiál pro tenisové dvorce. V poslední době se osvědčuje jako náhrada za písek do betonových tvárnic a panelů. Proto je dnes úzkoprofilovým materiálem a není snadné si ji opatřit. Pro kaktusy je vhodné zrnění do 6 mm. Antuka obsahuje vždy značné procento prachu, který musíme bezpodmínečně odstranit, neboť jinak je nebezpečí ztráty kořenů. Protože prach lpí na jednotlivých zrnech, zba79

víme se ho jedině propráním přes moučné síto, jak bylo popsáno u písku. Cihly se vyrábějí z cihlářské hlíny, jejíž hlavni složkou je kaolín. Převlá­ dají tedy v cihlové drti kysličníky křemičitý a hlinitý. Jsou tam i jiné sloučeniny. Charakteristickou barvu dává cihlám kysličník železitý. Čím intenzivnější je červeň, tím vyšší je obsah železa. V každé cihle je však také určité množství vápna. Procento kolísá od 3 do 15 %. Je tedy antuka z každého závodu jiná. V čerstvě vypálené cihle je kysličník vápenatý CaO2, který se po navlhčení mění v hydroxid Ca(OH)2. Proto čerstvá antuka může mít z počátku alkalickou reakci.Není— li procento vápna příliš vysoké, dojde rychle k neutralizaci a substrát již reakci neovlivňuje. V našich kulturách se antuka většinou dobře osvědčila. Šamotová drť má velmi podobné vlastnosti jako antuka. Vyrábí se z podobného materiálu a stejným způsobem jako cihly. V Rakousku dá­ vají šamotové drti přednost před pemzou i antukou. Vhodné zrnění je stejné jako u antuky. Erdbrand je pálená hlína, která vzniká v severočeských povrchových dolech při hoření vrstev hnědého uhlí. Je červené barvy a má vzhled jako antuka. Je sypká a prohozením přes síto se snadno získá vhodné zrnění, tj. do 6 mm. Vápno v něm není žádné, nebo jen v mizivém množství. Pro vápnobojné druhy je to velmi vhodný substrát. I jinak je rovnocenný antuce. Je však složen převážně z větších zrn, a proto je dobře smíchat ho s jemnějším pískem. Škvára a koks. Škvára jako odpad při topení v kotlech je všude snadno dostupná. Abychom dostali potřebnou granulaci, stačí prohodit ji přes síto. Drobný koks má podobné vlastnosti. Obojí materiál musí však být po několik měsíců vystaven ve slabé vrstvě dešti a vzduchu. Tím ho zba­ víme všech rozpustných sloučenin a také škodlivých plynů. Potom je to skutečně dobrý substrát. Dřevěné uhlí. Je to materiál, který před několika desetiletími vyzkoušel Rudolf Suhr. Kaktusy mu tehdy celá léta dobře rostly a byly to právě druhy s choulostivými kořeny. Dnes je výroba dřevěného uhlí značně omezena, a proto se používá pouze ve výjimečných případech. Perlit. Vyrábí se v poslední době i u nás. Jako vyvřelá hornina je silně porézní a velmi lehký. Vzhled má podobný jako pemza a má také podobné vlastnosti. V zahraniční literatuře se doporučuje změní do 5 mm. Keramzit. Je to rovněž přírodní materiál, průmyslově upravený, aby se mohl používat ve stavebnictví. Skládá se ze zaoblených částic různé veli­ kosti. Pro pěstování kaktusů je vhodná granulace asi do 6 mm. Má málo menších zrníček, a proto se používá ve směsi s jemnějším pískem. 80

Bialaston jsou tyčinky vyrobené z plastické hmoty (PVC). Je černé barvy. Protože se v něm vytvářejí příliš pevné kořenové baly, je pro kak­ tusy méně vhodný. Ztěžuje totiž kontrolu kořenového systému a pří­ padné odstraňování jeho nemocných částí. Granulovaný polystyrén se v poslední době používá místo písku k zlehčování příliš těžkých půd. Je velmi lehký a snadno se odplavuje vodou. Rašelina je organická hmota. Svou strukturou je nejblíže normální půdě. Je velmi kyselá. Je základem zvláštní, tzv. rašelinové kultury. Výběr substrátu To je otázka, na kterou není snadné odpovědět. Každý substrát má své výhody i nevýhody. Ideální substrát by měl mít schopnost nasávat živný roztok, současně by však měl mít tu vlastnost, že by se přebytečné živiny daly snadno vyplavit. Měl by být tak levný, že by bylo možné používat vždy čerstvý, nebo by měl mít takové složení, že by se dal snadno rege­ nerovat. Měl by být pokud možno lehký, ale zase ne tak, aby plaval na vodě. Žádný z uvedených substrátů všechny tyto vlastnosti nemá. Křemičitý písek je sice velmi levný, ale není všude snadné si ho opatřit. Je prů­ svitný. Světlo proniká do hloubky a vznikají tak podmínky pro vývoj silné vrstvy řas. Koks a škvára jsou snad k dispozici všude, a to v dostatečném množství, ale musí se pracným přeséváním vytřídit vhodné granule a po­ tom se ještě po několik měsíců musí vystavovat vlivům povětrnosti. Cihlová a šamotová drť se opatřuje velice obtížně. Je těžká. Odstranění přebytečných solí není zcela jednoduché. Keramzit se prozatím získává ještě obtížněji. Je použitelný pouze s pískem. Perlit a pemza jsou příliš lehké, plavou na vodě, při zálivce se vzdouvají a snadno odplavují. Pro­ zatím je jich nedostatek. Také granulovaný polystyrén je příliš lehký, a rovněž plave na vodě. Relativně nejvhodnější jsou tedy antuka, šamotová drť, škvára a koks, písek a žulová drť. Tyto substráty můžeme také kombinovat. Zejména je výhodné smíchat antuku s hrubším pískem, žulovou drť s pískem nebo písek s keramzitem apod. Také můžeme přidat asi 10 až 15 % rašeliny. rašelina však mění dosti rychle svoje chemické vlastnosti. Zba­ vujeme se tedy výhody neměnnosti substrátu, která je jednou z hlavních předností kultury bez půdy. Zrnění, které bylo uvedeno u jednotlivých substrátů, bylo vyzkoušeno 81

jako nejvhodnější pro dospělé rostliny. Platí však pravidlo, že čím jsou kaktusy menší, tím jsou pro ně vhodnější jemnější granule. Pro výsevy nemají mít jednotlivá zrnka větší průměr než 3 mm. Do výsevního sub­ strátu přidáváme vždy přesátou rašelinu. Stejné směsi s rašelinou po­ užíváme i při pikýrování malých semenáčků. Mladé rostliny o průměru asi 2 cm sázíme do substrátu bez rašeliny o zrnění do 4 mm. Teprve kaktusy o průměru nad 5 cm pěstujeme v drtích s normálním změním. Sázení Kaktusy v pevných substrátech je možno pěstovat dvěma způsoby. Při prvním se používají normální nádoby jako při pěstování v půdní směsi, tedy truhlíky, nejlépe kovové, a hrnky z plastické hmoty nebo plechovky, to znamená zásadně nádoby neporézní. Hrnky z pále­ né hlíny vůbec nejsou vhodné. Nádoby mají být pokud možno malé a nízké. Sází se stejně jako do půdy. I zde je důležité, aby byl zajištěn od­ tok přebytečné tekutiny. Proto na otvory ve dně nádob klademe střepy. Při druhém způsobu se používají nádoby hluboké 10 cm i více. Nádoby nemají otvory ve dně, nýbrž na boku, a to 2 až 3 cm nad dnem. Do těchto nádob se dá silnější vrstva hrubšího materiálu. Na tento ma­ teriál se rozprostře asi 6 cm silná vrstva substrátu normálního zrnění, do níž se nasázejí kaktusy. Živný roztok se nalévá tak dlouho, až začne vytékat bočním, otvorem. Tím vznikne v substrátu rezervoár živného roztoku, který zásobuje po dlouhou dobu horní vrstvu vláhou i živinami. Toto zařízení můžeme použít pouze tam, kde je k dispozici spodní vytá­ pění. Jinak růst při poklesu teploty stagnuje a u citlivějších druhů se zničí kořenový systém. Také na podzim se v substrátu udržuje příliš dlouho vlhkost, která vážně ohrožuje zdravotní stav kořenů. U nás se osvědčilo sázení do nízkých, mělkých nádob, které vyžaduje častější zálivku; jestliže však použijeme závlahu podmokem, můžeme se tomu vyhnout. Vláhu substrátu však můžeme v těchto nádobách lépe regulovat než v nádobách hlubokých; tím odpadá nebezpečí, že bychom přílišnou vláhou ohrozili zdraví kořenů na jaře a na podzim. Pro seme­ náčky jsou nejvhodnější misky hluboké pouze 4 cm; pro větší rostliny nad 4 cm v průměru postačí hloubka 5 až 6 cm. Pro kaktusy, které koření hluboko, jako cereusy, musí být nádoby přiměřeně hlubší. Pouze opravdu velké kusy sázíme do kulatých mís hlubokých asi 18 cm. Avšak pro skupi¬ novitě rostoucí mamilárie, echinocereusy a jiné mělce kořenící druhy volíme přiměřeně široké, ale jen asi 7 cm hluboké, nejlépe opět kovové mísy. Nádoby se širokým dnem musí mít více odtokových otvorů, hlavně při okraji. 82

Sázíme vždy do úplně suchého substrátu. Jednou rukou držíme kaktus a druhou sypeme materiál ke kořenům. Dbáme na to, aby v ná­ dobách nebyly zbytečné dutiny a aby kořeny byly substrátem dokonale obaleny. Občas nádobou klepneme o nějakou podložku, aby se substrát sesedl. Při sázení většího počtu rostlin do truhlíku postupujeme nejlépe tak, že podél jedné stěny uděláme ze substrátu jakýsi násyp. Na něj roz­ prostřeme kořeny první řady vysazovaných kaktusů. Zasypeme je sub­ strátem, uděláme další šikmý násyp, položíme druhou řadu, a tak pokra­ čujeme, až zasadíme všechny kaktusy. Sázíme-li kaktusy, které dosedají na substrát velkou plochou, dáme na dno nádoby 3 až 4 menší hrnky z pálené hlíny dnem vzhůru. Tak vytvoříme v substrátu dutiny, které usnadňují jeho provzdušení a prosychání. Jinak by zůstal příliš dlouho mokrý, což by mohlo ohrozit kořeny. U kaktusů, které snadno zahnívají, chráníme kořenový krček a spodní část těla před trvalejší vlhkostí. Do substrátu zasadíme pouze spodní část kořenů. Horní třetinu až polovinu hrnku vyplníme hrubšími oblázky nebo jinými hladkými a neporézními předměty. Voda rychle proteče a místa, kde nejčastěji dochází k infekci, jsou trvale v suchu. Při přechodu z normální kultury k pěstování bez půdy nemusíme kaktusy nijak zvlášť připravovat. Z kořenů odstraníme starou zeminu. Nemusíme však kořeny propírat jako při čisté hydroponii. Můžeme bez obav sázet i s menšími zbytky půdy na koříncích. Vždy však pečlivě očistíme koře­ nový krček. Také přesazování z drťové kultury do normální zeminy je možné, aniž musíme dělat nějaká zvláštní opatření. Tato snadná a bez­ pečná možnost změny obou kultur je velkou předností proti čisté hydro­ ponii. Další velkou předností je to, že můžeme přesazovat kdykoliv, a to jak v době vegetace, tak i v období klidu. Sázíme totiž do suchého a sterilního materiálu. Nějaká infekce tedy nehrozí. Po přesazení nejméně dva dny nezaléváme. To je minimální doba potřebná k tomu, aby se menší rány na koříncích zahojily. Kdyby byly poškozeny i silnější kořeny, museli by­ chom však počkat se zálivkou asi týden.Přesazujem — li během vegetace, necháme napřed substrát proschnout. Potom ho z kořenů lehce setřeseme a zasadíme již popsaným způsobem. Přesazujeme — li kaktusy, které ztratily kořeny, nebo řízky, sázíme je te až se objeví čekací kořeny. Sázíme hlouběji než normálně, protože kořínky vnikají zpočátku do substrátu dosti obtížně a mohly by nezakořeněnou rostlinu nadzvednout. Museli bychom ji tedy sázet znovu. 83

ž i v n é roztoky Každý živný roztok má obsahovat všechny potřebné živiny, aby se kaktusy mohly dobře vyvíjet. Živiny mají být ve správném poměru a ve správné koncentraci. Základními prvky jsou dusík, fosfor a draslík — N, P a K. Kromě těchto prvků potřebují rostliny i vápník Ca a v menším množství i železo Fe. Velmi důležitou živinu uhlík C získávají hlavně ze vzduchu při asimilaci kysličníku uhličitého. Živný roztok musí však obsahovat ještě mnoho dalších prvků, které však musí být přítomny pouze ve zcela nepatrném množství, neboť jinak by mohly působit na rostliny negativně. Říká se jim prvky stopové. Dále se přidává do živných roztoků vitamín B1, růstové hormony, popřípadě i jiné látky, například výtažek z půdy. Pro pokusné účely jsou vhodné roztoky, které si podle předpisu může každý sestavit sám. Má to výhodu, že se poměr živin dá značně měnit. Pro exaktní pokusy musíme používat destilovanou vodu, jinak postačí voda dešťová. Pro čistou hydroponii má být vždy voda převařená. Předpisů na živné roztoky je mnoho. Uvádíme zde pouze dva, a to kla­ sický předpis Knopův a oblíbený předpis Van der Krona. Předpis Van der Krona

Předpis Knopův H2O Ca(NO3)2 Mg(SO4)2 KH2PO4 KNO3 FeSO4

1000,00 1,00 0,25 0,25 0,25 0,05

g g g g g g

H2O KNO3 CaSO4 MgSO4 Ca3(PO4)2 Fe3(P04)2

1000,00 0,50 0,50 0,50 0,25 0,25

g g g g g g

Do živného roztoku se pak přidává roztok stopových prvků. Nejužívanější je roztok stopových prvků podle Hoaglanda. Roztok stopových prvků podle Hoaglanda H2O 18 litrů LiCl 0,5 g SnCl2 0,5 g KJ 0,5 g KBr 0,5 g CuSO4 1,0 g ZnSO4 1,0 g 84

Co(NO3)2 TiO2 Al2(SO4)3 NiSO4 MnCl2 H3BO3

1,0 1,0 1,0 1,0 7,0 11,0

g g g g g g

Tento zásobní roztok se ředí tak, že se na 1 l živného roztoku přidá 1 cm3 tohoto roztoku. Soli se však mohou také rozpustit pouze v 1lvody a pak se přidává na 18 l živného roztoku 1 cm3. Tyto předpisy, hlavně pak předpis na roztok stopových prvků, zde uvá­ díme také proto, aby si čtenář mohl udělat představu o tom, jaký je rozdíl v dávkování hlavních živin a stopových prvků. U stopových prvků jde o mimořádně velké zředění. U většiny stopových prvků stačí půl až jeden gram soli na 18 000 l živného roztoku. Silnější koncentrace by mohla být nebezpečná. Složité předpisy byly jednou z příčin, proč dříve nebylo dobře možné, aby hydroponie rostlin a kaktusů zvlášť se dostala z laboratoří k nejširším vrstvám pěstitelů. Dnes na štěstí si nemusíme komplikované roztoky pracně sestavovat. V každé drogerii nebo semenářském obchodě můžeme levně koupit tzv. plná hnojiva. Jsou to směsi živných solí sestavené tak, že jsou v nich obsaženy všechny základní živiny. Hoaglandův roztok nám na­ hradí preparát Mikrola, který ředíme podle návodu. Jsou však i takové směsi, které se skládají ze všech stopových prvků. Vyrábějí se dokonce speciální směsi pro hydroponii. Stačí pouze roz­ pustit pilulku v litru vody a živný roztok je hotov. Zní to velmi pěkně, ale tak docela jednoduché to přece jen není. Kaktusy mají totiž poněkud jiné požadavky než například pokojové rostliny, vytvářející množství zelené hmoty. Důležité jsou zde jednak vzájemný poměr jednotlivých živin, jednak reakce roztoku. Pokud jde o poměr živin, který by byl pro růst kaktusů nejvhodnější, pak je třeba říci, že se názory značně rozcházejí. Dříve se tvrdilo, že kaktusy potřebují hlavně fosfor a draslo, kdežto dusíku že nemají mít příliš mnoho. Srovnávacími pokusy bylo však v poslední době zjištěno, že potřeba dusíku je i u kaktusů značná.Není— li ho dostatek, trpí tím nejen růst, ale ani celkový zdravotní stav není dobrý. Praktikové to věděli dávno. Půda vzniklá rozkladem chlévského hnoje byla vždy základem úspěchu proslavených pěstitelů. Tito pěstitelé si však tuto zkušenost nechávali pro sebe. V odborných knihách se pak doporučovala „hubená zem". Z toho pak vznikl názor, že živné soli mají mít pouze nepatrné procento dusíku. Protože i zde je hlavním kritériem praxe, byly provedeny také u nás srov­ návací pokusy, při kterých bylo použito výrobků Hydroponix, OBM, H o r t u s a Sfinx. Nejlépe se osvědčil Sfinx. Hydroponix a OBM obsa­ hují sice stopové prvky, ale pro kaktusy mají patrně více vápníku. Poko­ jovým rostlinám to vyhovuje, ale kaktusy by potřebovaly poněkud jiné 85

složení. Hortus má přece jen příliš mnoho dusíku. Poměr N : P2O5 : K2O je 1 : 0,6 : 0,6. Naproti tomu Sfinx svým poměrem těchto látek 1 : 2,3 : : 3,3 je velmi blízký ideálnímu stavu. Ve Sfinxu není žádná sloučenina s vápníkem. Obsahuje všechny stopové prvky. Jeho roztok má nižší pH, což je rovněž příznivé. Většina našich kaktusářů má s tímto hnojivem dobré zkušenosti. Má i tu dobrou vlastnost, že se snadno a beze zbytku rozpouští. Při hydroponii se tedy obejdeme bez půdních baktérií. Jejich úlohu pře­ vzala chemie, která nám dodává živiny v té formě, v jaké je mohou kořeny rostlin přijímat. Přidáváme pouze vitamín B1, který podporuje tvorbu kořenů. Dáváme ho do živného roztoku hlavně na jaře v množství 1 mg na 1 1. Jedna tabletka Thiaminu Forte obsahuje 50 mg tohoto vita­ mínu. Stačí tedy na 50 1 živného roztoku. Potřebujeme-li menší množ­ ství roztoku, pak rozpustíme tabletky s menším obsahem tohoto vitamínu. V živných roztocích bývají také různé růstové látky. V některých roztocích by měl být výluh z půdy a jiné přísady. Používám růstových hormonů je zatím ve stadiu pokusů. Jisté však je, že kaktusy rostou i bez těchto látek všeobecně dobře. Po dlouholetém pozorování tisíců kaktusů jsme nezjistili žádné jevy, které by bylo možno vysvětlit nedostatkem auxinů a jiných stimulátorů růstu. Dosud jsme se nezmínili o různých jiných hnojivech, jako je citramfoska, arborit, cererit aj. Tato hnojiva jsou vhodná pouze pro venkovní kultury. Okamžitě rozpustná je totiž pouze část živin, další část se rozkládá po­ stupně v půdě. Pro hydroponii však potřebujeme pouze takové směsi živných solí, které se ve vodě ihned rozpouštějí, takže je rostliny mohou přijímat. Voda Zbývá ještě jeden důležitý činitel, a to je voda. Nejvhodnější je voda dešťová nebo aspoň měkká. Převážná většina kaktusářů je však od­ kázána výhradně na vodu vodovodní, která je tvrdá. U pramenité vody způsobuje tvrdost hlavně kyselý uhličitan vápenatý. Ve městech, kde se pitná voda vyrábí z vod povrchových, upravuje se přidáním hašeného vápna, tedy kysličníku vápenatého. Tak vzniká slabý, ale pro rostliny přece jen významný roztok hydroxidu vápenatého. Při častých zálivkách se tyto látky dostávají do substrátu. Rostliny je sice částečně využijí, ale zbytky se usazují. Odpařuje se totiž pouze voda, kdežto minerální soli, 86

které způsobují tvrdost, v substrátu zůstanou. Tak se postupně zvyšuje alkalita a může vzniknout prostředí, v jakém kaktusy úplně přestávají růst. Proto věnujeme zálivkové vodě velkou pozornost. Tvrdost vody se vyjadřuje v tzv. německých stupních dH. 1 °dH má voda, ve které je 10 mg CaO v 1 1, tj. 1 g ve 100 1 vody. Ale i když si tvrdost zjistíme, nemáme záruku, že se nezmění. Na štěstí v létě bývá spíše nižší, protože se vody spotřebuje mnoho, a tak upravená voda pře­ vládá. Ve velkých městech mohou být různé čtvrtě zásobovány z různých zdrojů, a tak mohou vznikat velké rozdíly. Pokud tvrdost nepřesáhne asi 6 °dH a používáme-li Sfinx, není to kritické. Sfinx totiž, jak už jsme se zmínili, neobsahuje žádnou sloučeninu vápníku; kaktusy však přece jen nějaký vápník potřebují a mohou ho tedy čerpat z vody. Pro zálivku bez živných solí musíme však vodu pečlivě odvápnit. Provedeme to tak, že vodu okyselíme. Velmi snadno se to dělá zředěnou kyselinou sírovou. Zředěná kyselina není tak nebezpečná jako koncentro­ vaná a potřebné množství se také lépe odměřuje. Přidáme-li kyselinu do vodovodní vody, dojde k chemické reakci, při které se sloučeniny vápníku přemění na síran vápenatý. To je sádra, která je ve vodě rozpustná pouze v nepatrném množství. Zbytek se usadí na dně nádoby jako bílý prášek. 1 cm3 koncentrované kyseliny sírové přidaný do 100 l vody sníží její tvrdost o 1 °dH. Snad ještě lepší je okyselování kyselinou šťavelovou. 45 g krystalků této kyseliny se rozpustí v 1 l vody. 5cm3koncentrovaného roztoku přidaného do 10 1 vody sníží její tvrdost o 1 °dH. Šťavelan vápenatý, který v tomto případě vzniká, klesne ke dnu beze zbytku, takže tvrdost vody, tj. pří­ tomnost vápníku, můžeme libovolně regulovat. Voda pro zálivku má mít nejvýše 4 stupně tvrdosti a pH 5 až 6, nikdy ne více. Reakci kontrolujeme nejsnadněji indikátorovými papírky. Koupíme je v obchodě s laboratorními potřebami. Kousek papírku namočíme do vody, chvíli počkáme a potom porovnáme barvu s kontrolní barevnou škálou. Není to sice metoda obzvlášť citlivá, zato však jednoduchá. Větší odchylky od normálu signalizuje nápadnou změnou barvy. Neznáme-li tedy stupeň tvrdosti vody, kterou máme k dispozici, přidá­ váme po kapkách zředěný roztok kyseliny. Pokaždé zamícháme a reakci měříme papírkem. Pamatujeme si, kolik kapek jsme přidali, abychom dosáhli správné reakce, a příště přidáváme stejný počet kapek na stejné množství vody. Vodu pak necháme vždy 24 hodiny ustát, aby se mohly vápeníté sraženiny usadit u dna nádoby. Po uplynutí této doby je také možné přesně zjistit pH. Nádoby na vodu musí mít dobrý nátěr. I slabá 87

koncentrace kyselin stačí k tomu, aby při častějším používání narušila pozinkovaný nebo jiný kovový povrch. Odvápňování vody je velice důležité a ušetří nám mnoho práce s jinak nezbytným častým přesazováním. Předejdeme také různým růstovým poruchám rostlin, které by s největší pravděpodobností při přealkalizování substrátu nastaly. Způsoby zavlažování Při pěstování v drti můžeme kaktusy zalévat živným roztokem stejně, jako kdyby byly zasazeny do normální půdy. Můžeme dokonce zalévat konví s kropítkem. To by však mělo být spíše výjimkou. Po každé zálivce živným roztokem by se těla kaktusů měla neprodleně opláchnout čistou vodou. Jinak by se na pokožce vytvořily šedé povlaky — usazeniny živ­ ných solí. Pravidlem tedy bude, že každou rostlinu budeme zalévat individuálně, a to trubičkou. Výhody tohoto způsobu pěstování však oceníme správně teprve tehdy, když přejdeme k zálivce podmáčením neboli podmokem. Není-li sbírka příliš veliká, dáme pod každý květináč mělkou misku a roztok nebo vodu nalejeme do ní. Odtokovým otvorem pronikne vláha dovnitř a substrát si potřebné množství nasaje. Celá manipulace se však zjedno­ duší, když rostliny postavíme do mísy hluboké asi 5 cm. Pak můžeme zavlažit více kaktusů najednou. Dobrou službu udělá i nízká dřevěná bednička, vyložená plastickou fólií, aby se v ní udržela tekutina. Pro větší sbírky jsou nejúčelnější přiměřeně velké mísy, do kterých nastavíme kaktusy, ať už jsou jednotlivě v hrnkách, v truhlících nebo v miskách. Tak můžeme najednou zásobit živným roztokem nebo vodou mnoho rostlin. Mísa musí být ovšem v naprosto vodorovné poloze. Zálivka podmáčením má mnoho výhod. Máme záruku, že substrát bude u všech rostlin dokonale navlhčen. Zalévání je snadné a dá se provést neobyčejně rychle. Přitom těla kaktusů zůstanou suchá. Nedojde k od¬ plavování vaty a jemných chloupků. Vata i plst zůstává čistě bílá a rost­ liny mají mnohem lepší vzhled, než při zalévání shora. Některé druhy, které mají charakteristický voskový povlak, vytvoří ho v našich podmín­ kách jedině tehdy, když není stále smýván zálivkovou vodou. Hlavní výhodou je však mnohem lepší růst kaktusů. Když část sbírky začneme zalévat podmáčením a část obvyklým způsobem, zpozorujeme nápadný rozdíl v jejich vzhledu. Nepodmáčené kaktusy v porovnání s podmáčený­ mi vypadají přímo zanedbaně. 88

Při pěstování v drti, stejně jako při vodní kultuře, poprvé zaléváme na jaře horkou obyčejnou vodou, tedy bez živin. Tím se současně spláchne i přes zimu usazený prach. Voda má tehdy správnou teplotu, jestliže v ní udržíme ruku. První zálivku provedeme přirozeně za pěkného, teplého a slunného dne. Substrát nemá být po této první zálivce příliš mokrý, stačí, když poněkud navlhne. Kořeny ještě nepracují naplno a musíme počítat i s možným zvratem počasí. Teprve, když jsou všechny předpoklady pro plnou vegetaci, zalejeme rostliny řádně a můžeme již podmáčet. Na plochu 1m2potřebujeme asi 15 l tekutiny. Vodu necháme v míse stát asi hodinu a potom přebytek od­ čerpáme. Podaří se to snadno slabou gumovou hadičkou — násoskou. Po takovém řádném provlhčení nemusíme 14 dní zalévat. Substrát udrží vláhu velmi dlouho. Když vyschne, můžeme za příznivého počasí pod­ máčení opakovat. Zaléváme stále čistou vodou, tedy bez živin. K první řádné zálivce můžeme přidat vitamín B1, popřípadě růstové hormony. Nutné to však není. Kaktusy koření spontánně velmi dobře, není třeba je jakkoliv stimulovat. Když kaktusy dobře nasály vodu a když vidíme, že jsou v plné vegetaci, zalejeme je živným roztokem. To bývá obvykle počátkem května. Živný roztok si připravíme tak, že rozpustíme například 1 g Sfinxu na každý 1 l vody. Zaléváme zase nejlépe podmáčením. Podle všech pravidel by se napoprvé měla dát pouze poloviční koncentrace živin, ale zkušenost učí, že uvedené ředění jim nijak neublíží. Kořeny jsou v pevném sub­ strátu mnohem robustnější než při čisté hydroponii. Za horkého letního počasí můžeme nechat živný roztok nebo i jen vodu stát v míse třeba dva nebo tři dny. Potom už někdy nebývá co odčerpávat. Zato na kaktusech je vidět, jak po takové lázni „poskočily". Protože v substrátu zůstanou po odpaření vody vždy ještě nevyčerpané živné soli, střídáme zálivku živinami se zálivkou čistou vodou. Nevyčerpané živiny se rozpustí a kořeny mají i tak dost výživy. Kdybychom stále zalévali živným roztokem, mohla by koncentrace soli tak stoupnout, že by se kořeny spálily. A právě střídavou zálivkou se tomu snažíme předejít. Při podmáčení nemusíme zdaleka tak často zalévat, jakozavlažujeme— li shora. Jak častá má být zálivka, to záleží jednak na počasí, jednak na pro­ středí, ve kterém je sbírka situována. Podmáčíme zásadně za teplého počasí. Za trvalých veder vysýchá substrát rychleji, než když je zamračeno, tedy v červenci rychleji než na jaře nebo na podzim. Sbírka umístěná na rozpálené jižní frontě velkoměstského činžáku nebo na žhavé terase po­ třebuje jistě více vláhy, než kdyby byla ve vlhkém vzduchu na břehu 89

horského potoka nebo přehradního jezera. V polohách, kde substrát vy­ sýchá abnormálně rychle, zaléváme častěji, avšak střídáme živný roztok s dvěma nebo třemi zálivkami čistou vodou. Roztok živin dáváme od května do srpna, a to asi celkem pětkrát za sezónu. Ke konci srpna dáváme živiny naposled. Asi v polovině září můžeme kaktusy zalít roztokem, ve kterém je pouze fosfor a draslo. Může to být roztok kyselého fosforečnanu draselného, opět 1 g na 1 1 vody. Jsou to živiny, které potřebují kaktusy před obdobím vegetačního klidu ve zvýšeném množství. Rostliny v žádném případě nespotřebují všechny živiny, kterými je zá­ sobujeme. Po nějakém čase se objeví na povrchu substrátu bílý povlak. Jsou to malé krystalky přebytečných solí. Abychom tomu zabránili, musíme dvakrát za sezónu substrát dobře proprat. Nejjednodušší je, když celou sbírku vystavíme na několik hodin mírnému a vlahému dešti. Dešťová voda rozpustí a odplaví všechny rozpustné látky. Za deště se rychle rozrostou nové sací kořínky. Proto ihned po propláchnutí zalejeme živným roztokem. Tím neobyčejně podpoříme vegetaci. Zálivku zastavíme koncem září nebo počátkem října, jakmile se zhorší počasí. V té době udržuje substrát vlhkost velmi dlouho. Proto musíme být se zaléváním na podzim stejně opatrní jako při pěstování v půdě. Přes zimu zůstanou kaktusy v suchém substrátu a pro přezimování platí nor­ mální zásady. Regenerace substrátu Většinu pevných substrátů můžeme opět použít. Proto při přesazování upotřebený materiál uskladňujeme. Než však do něho budeme znovu sázet, musíme ho regenerovat a dezinfikovat. Účelem regenerace je zbavit ho jednak všech nespotřebovaných solí, jednak všech možných přimíšenin, které se do něho dostaly. Jsou to především zbytky půdy, ve které byly kaktusy dříve zasazeny. Usadilo se však v něm též značné množství prachu. Ve starém substrátu jsou také kousky kořenů, řasy apod. Musíme proto drť napřed pořádně proprat. Nepereme najednou velké množství, v menších dávkách to jde rychleji a důkladněji. Vypraný sub­ strát pak sterilizujeme horkou párou. Nejlépe je,nasypeme— li ho do ně­ jaké staré nádoby, nalejeme tolik vody, aby jí bylo na dně asi 3 cm a ná­ dobu postavíme na oheň. Voda se brzy začne vařit a horká pára zničí během půlhodinového působení všechny choroby a škůdce i s jejich zárodky, řasy, houby i semena plevelů. Potom regenerovaný substrát necháme proschnout a můžeme do něho sázet znovu. 90

Regenerovat budeme hlavně antuku, šamotovou drť, keramzit a perlit. Písek pouze výjimečně, dalo-li by opatření nového více práce než regene­ race. Koks a škváru asi regenerovat nebudeme. Do neregerovaného sub­ strátu bychom zásadně neměli sázet, neboť bychom tak mohli rozšířit infekční choroby i škůdce. Zbavovali bychom se tak jedné z podstatných výhod tohoto způsobu pěstování, že totiž sázíme vždy do naprosto steril­ ního a nezávadného substrátu.

Rašelinová kultura Jakýmsi přechodným typem mezi pěstováním v půdě a pěstováním v pevné drti je pěstování v rašelině. Rašelina se v mnohém ohledu blíží půdě. Na rozdíl od popsaných substrátů je původu organického. Je to v podstatě humus a nejsou v ní obsaženy téměř žádné živiny. Do značné míry je prosta různých škůdců, kteří jinak mohou být ukryti v jednotlivých složkách zeminy. Při rašelinové kultuře se nemusíme starat o přípravu mnoha zemin, nejsme odkázáni na nekontrolovatelný stav živin v půdě a máme k dispozici substrát shodný vždy v základních vlastnostech. Nevýhodou rašeliny je, že se její vlastnosti v porovnání s minerálními substráty nebo umělými hmotami dosti rychle mění. To platí zejména o její reakci. Nehodí se ani pro všechny druhy kaktusů stejně. Pro svou značnou kyselost není vhodná pro pěstování astrofyt, ariokarpusů a čet­ ných jiných choulostivých druhů. Naproti tomu se dobře osvědčuje při pěstování běžných druhů pro trh. V cizině se hojně používá ve velkých pěstírnách kaktusů, a to buď přírodní, nebo různě upravovaná. Příprava substrátu je velmi jednoduchá. Rašelinu, pokud je slisována v balíku, nakypříme a prohodíme přes síto. Tím ji zbavíme hrubších sou­ částek, kousků dřeva a jiných příměsí. Získáme jemnou, homogenní hmotu, ke které přimísíme písek nebo cihlovou drť, perlit apod. Poměr rašeliny k drenážním látkám má být asi 2 : 1, tedy dva objemové díly rašeliny a jeden díl písku. Vše dobře smícháme a můžeme sázet. Sázíme do směsi, která je mírně vlhká. Zachováváme proto pravidla, jako bychom přesazovali do normální půdy. Na dně každé nádoby má být drenáž, aby byl zaručen odtok přebytečné vody. Sázíme zásadně do ná­ dob neporézních. I zde je nejvydatnější a časově nejúspornější podmáčení. Poněvadž rašelina má schopnost nasát více vody než jiné substráty a také pomaleji prosýchá, zalévá se zde ve větších časových odstupech. 91

I když zaléváme měkkou nebo okyselenou vodou, přesto časem dochází k chemickým změnám. Původně kyselá reakce se mění v neutrální až alkalickou. Tomu nezabrání ani občasné propírání. Naopak tím se právě kyseliny rychle odplaví a alkalizace pokračuje tím rychleji. Aby nám rostliny dobře rostly, musíme je častěji přesazovat. A poněvadž se mladé rostliny stejně přesazují poměrně dosti často, je použití rašelinové kultury ekonomicky výhodné. Opatřit si rašelinu, popřípadě rašelinový substrát, je mnohem levnější než získat jinak potřebné zeminy. A možnost sou­ časného zavlažování větších ploch znamená další úspory. Nebezpečí houbových epidemií se dá do značné míry předejít preventiv­ ními prostředky fungicidy. Všechny výhody rašelinové kultury se uplatní tím lépe, čím menší počet druhů se pěstuje, a pěstují-li se druhy pro ni zvláště vhodné, a to ve velkých množstvích. Je zde i možnost zasadit vzrostlé semenáče nebo roubovance přímo do menších hrnků, kde dobře rostou a jsou stále připraveny pro potřebu distribuce. Odpadne jedno pře­ sazování a spotřebitel dostane kaktusy s kvalitním kořenovým systémem, schopné dalšího pěstování. Také zakořeňování odnoží a řízků probíhá velmi rychle.

Pěstování zimovzdorných kaktusů Kaktusů, které by v našich klimatických podmínkách mohly být vysazeny volně a vydržely naši zimu bez zvláštních opatření, není mnoho. Jsou to většinou opuncie z USA, které rostou v dešťovém stínu Skalistých hor až ke kanadským hranicím a vyskytují se dokonce i v jižní Kanadě. Nej­ otužilejší je Opuntia humifusa (syn. rafinesquei). Op. camanchica. Op. rho¬ dantha a Op. fragilis. Každý z těchto druhů má mnoho variet, které se od nich více nebo méně liší. Je známo ještě několik dalších druhů opuncií, které sice po nějakou dobu v našich zahradách dobře rostou, ale když na­ stane příliš tuhá, nebo jinak nepříznivá zima, pak namrzávají. Zimovzdorné opuncie vytvářejí nízké, do šíře rozvětvené keříky. Ploché, kruhovité nebo u Opuntia fragilis kulovité články na podzim silně svrašťují, i když je vlhko. Toto svrašťování jim pak umožňuje přečkat naši proměn­ livou zimu. Nejlépe se daří na suchých a slunných jižních svazích. V sušších oblastech naší republiky se můžeme pokusit o štěstí nejen u dalších druhů opuncií, ale i u několika kaktusů patřících do jiných rodů. Jako zimovzdorné se uvádějí a i u nás již úspěšně přezimovaly Cory92

phantha vivipara, Cor. neomexicana a Cor. arizonica, dále Echinocereus coccineus, Ecer. viridiflorus a Neobesseya missuriensis. Některé kaktusy z Jižní Ameriky snášejí sice v domovině značné mrazy, avšak naši dlouhou a vlhkou zimu nepřečkají. Snad jediná spolehlivě zimovzdorná má být Maihuenia poepigi. Pro velkou vzácnost této rostliny to však není bez­ pečně přezkoušeno. Aby venku vysazené rostliny nejen vydržely mráz, ale i dobře rostly a kvetly, je nutno p ů d u upravit. Platí to zejména pro uvedené kulovité druhy. Půda musí být především velmi propustná, bez jakékoliv trvalé spodní vody. Z živin nesmí převládat dusík, jinak by byl růst příliš bujný a pletiva kaktusů by nebyla vyzrálá. Do půdy se má přimíchat dost popela z hnědého uhlí a velká dávka Thomasovy moučky. Tím obohatíme půdu draslem, fosforem a vápnem a vyvážíme tak přebytečné množství dusíku. Celé jaro i léto pečlivě dbáme, aby se plochy se zimovzdornými kaktusy nezaplevelily. Musíme počítat s tím, že pletí zimovzdorných opuncií je práce velice nepříjemná. Proti ostnům opuncií nechrání ani kožená ruka­ vice. Dostane-li se do záhonů pýr nebo jiný vytrvalý plevel, nezbývá, než kaktusy vyrýt a z pozemku pýr důkladně odstranit. Choulostivější druhy sice snášejí značné mrazy, ale co jim škodí, je časté rozmrzání a opětné zmrzání půdy. Velmi těžko také snášejí naše plíska­ nice. Oreocereus celsianus a O. trollu snesou například bez úhony několik stupňů suchého mrazu, ale zmrzají při plískanicích, kdy se při teplotě kolem nuly utvoří na jejich těle námraza. Proti rozmarům naší zimy můžeme zabezpečit zimovzdorné druhy kaktusů rozprostřením krytu z fólie, a to již koncem září. Tím jednak zabráníme za deštivého počasí přemokření půdy a jednak podpoříme lepší ukončení vegetace. Přijdou-li pak již takové mrazy, že zem zamrzne i pod fólií, přikryjeme rostliny ještě vrstvou silného papíru. Tím je uchráníme před nejsilnějšími nápory mrazu. Také zabraňujeme před­ časnému roztáni půdy při častých oblevách. V teplejších krajinách, kde oblevy jsou trvalejší, takže roztaje půda i pod krytem, je nutno kryt nad­ zvednout, a tak větrat. Postupujeme — li důsledně podle tohoto návodu, rozšíří se nám zimovzdorných kaktusů o tyto druhy: Opuntia imbricata. Op. arborescens. Op. hystricina. Op. phaeacantha, Echinocereus mojavensis, Ecer. oklaho¬ mensis, Ecer. fendleri, Sclerocactus whiplei, Sclerocactus polyancistrus, Echinomastus johnsonii, Pediocactus simpsonii, Toumeya papyracantha a Utahia sileri, z jihoamerických pak Tephrocactus corrugatus, Tephr. pentlandii, Tephr. andicolus aj. Většina uvedených druhů patří k nej93

větším vzácnostem, které se ve sbírkách pěstovaných normálním způ­ sobem dlouho neudrží. Snad právě proto, že potřebují pěstovat v drsných podmínkách s periodou mrazu. Je nutno však připomenout, že pro vzác­ nost materiálu se v našem podnebí s těmito druhy nekonaly rozsáhlejší pokusy. Paleta zimovzdorných kaktusů se nám neobyčejně rozšíří, když na zimu vzácné druhy vyjmeme z půdy a přezimujeme je na nějakém velmi chlad­ ném místě. Může to být hlubší pařeniště, nevytopený pokoj, veranda nebo skleník. Pro ty, kdo ve městě nemají vhodné podmínky, stačí v zimě i ne­ obydlená rekreační chata. Po válce bylo v odborných časopisech uveřejněno mnoho zpráv o tom, jak neuvěřitelně mnoho druhů přežilo kruté zimy v nevytápěných sklenících nebo místnostech, kde všechna okna byla po náletech bez skel. I když máme vynikající odborníky, je pěstování zimovzdorných druhů u nás teprve v počátcích. Pro ty, kdo mají zahrady nebo chaty na jižních sva­ zích, byly by pokusné skalky s těmito zajímavými kaktusy zdrojem mnoha radostí a nových poznatků. Když svého času A.V. Frič přivezl jihoamerické velehorské druhy, pěstoval je pokusně na skalkách, které nazýval „andina". Kaktusy z Jižní Ameriky se však převážně projevily jako neodolné naší zimě. Většina zimovzdorných druhů pochází ze Severní Ameriky.

94

Množení kaktusů

Snad každý, kdo se zabývá pěstováním kaktusů, snaží se stále o rozšiřo­ vání sbírky. Ten, kdo teprve s pěstováním kaktusů začíná a buduje svou sbírku, dovede se radovat z každého nového kaktusu bez ohledu na to, zda jde o botanickou nebo sběratelskou vzácnost. Pokročilejší kaktusář zpra­ vidla má již určitý plán. Má jasnou představu o tom, co by chtěl pro svou sbírku získat. A nejvýrazněji se to projevuje u těch, kdo se specializují. Ti mají zájem jen o předmět své specializace. Přitom specializace může být velmi různá. Jsou kaktusáři, kteří sbírají jen určitý rod, jiní mají zájem pouze o kristáty, jiní jen o malé rostliny, tzv. miniatury apod. Přírůstky sbírek se mohou získat koupí, darem, výměnou nebo výsevem semen, popřípadě roubováním nebo množením vegetativní cestou. A protože i k výměně je nutno mít materiál, patří množení kaktusů k běžné čin­ nosti každého kaktusáře. Nejjednodušší je množení vegetativní. Musíme však dávat dobrý pozor, abychom nerozmnožovali rostliny stížené nějakou chorobou. S darovanou odnoží si můžeme přinést do sbírky různé nemoci a škůdce, kterých se později obtížně zbavujeme. Mohou na ní být i zárodky různých chorob, jež se mohou rozšířit i na zdravé rostliny. Při vegetativním množení je ještě jedno nebezpečí. Často se totiž rozmnožují rostliny s nad­ měrným nebo až chorobným sklonem k odnožování. Takoví jedinci ne­ rostou normálně, nemají typický habitus, nýbrž vytvářejí celé shluky odnoží. Sklon k hojnému odnožování má ještě další stinnou stránku. Takové rostliny obyčejně nerady kvetou, pokud kvetou vůbec. Vegetativní rozmnožování má však i velké přednosti. Tak především některé zvláště krásné exempláře se nedají namnožit jinak než od­ nožemi nebo řízky. Například existuje snad jediné Gymnocalycium gibhosum var. nobile s úplně bílými ostny. Pokud je ve sbírkách rozšířeno, bylo to umožněno výhradně odnožemi. Originál totiž nekvete, a i kdyby kvetl, je otázkou, zda by semenáčky měly stejné krásně bílé ostny. Po­ dobná byla situace s Echinocactus grusonii. I zde se vyskytuje forma s bílý95

mi ostny. Mezi statisíci semenáčky normálních grusonů se po celá dlouhá léta nevyskytl ani jediný další bílý. Všechny měly typické, krásně jantarově žluté ostny. Bílá rarita byla tedy množena výhradně vegetativně. Teprve nedávno se podařilo získat semena, u nichž vlastnost vytvářet bílé ostny je dědičná. Také u kristát a monstróz jsme odkázáni výlučně na vegetativní množení. Hodnotné hybridy Epiphyllum (fylokaktusů), zygokaktusů aj. se nedají množit jinak než právě řízky. Kapitolou samou pro sebe je množení podnoží pro roubování. Těch není nikdy dost a potřebné množství těchto podnoží můžeme poměrně rychle napěstovat jedině z odnoží a řízků. Roubování patří vlastně také k vegetativním způsobům množení kak­ tusů. Ze dvou rostlin získáme často tři i více. Horní část podnože obvykle ošetříme jako řízek a brzy máme podnož novou. Spodní část roubované rostliny zpravidla ještě obráží a vzniká matka. I pro roubování platí však to, co bylo již řečeno o chorobách a škůdcích. Bez roubování se dnes neobejde snad žádný kaktusář. Vždyť můžeme rou­ bovat malé odnože, které by samy sotva zakořenily, spíše by uschly. Můžeme roubovat i zcela malé semenáčky, jež bychom stěží udrželi přes zimu. Roubováním můžeme zachránit i větší rostliny, které z nějakého důvodu nekoření. A konečně můžeme při zvládnutí techniky roubováni namnožit kteroukoliv rostlinu. Tak před několika lety se ve velkém výsevu Gymnocalycium friedrichii vyskytly dva semenáčky bez chlorofylu. Jejich těla byla intenzívně červená. Bez chlorofylu ~ listové zeleně — by ovšem tyto rostliny nemohly vytvářet asimiláty. Pěstitel oba semenáčky hned po vyklíčení narouboval, a protože tmavočervené kaktusy jsou velmi nápadné, začal je množit. Během několika let byly z těchto exemplářů namnoženy statisíce kusů, které byly z Japonska exportovány do všech končin světa. Toto gymnokalycium je už rozšířeno i v našich sbírkách. Stálým vegetativním množením se však vyvinul sklon až k chorobnému odnožování. Původní Gymnocalycium friedrichii forma rubra bylo sytě červené. Do oběhu bylo uvedeno pod názvem Gymnocalycium „Hibotan". Později se objevila zlepšená varianta. Je světlej i červená se slabým nádechem do fialové. Epidermis se mírně leskne. Je to velice efektní rostlina, působící dojmem jakoby zářila a opalizovala. Obchodní název je Gymnocalycium „Nishiki". O dobrém vkusu japonských pěstitelů svědčí i kombinace jasně modré odnože s červeným roubem. Tím však nebyl nápor Japonců na světový trh ukončen. V neuvěřitelně velkých kvantech jsou reprodukována Gymn. friedrichii s povrchem těla 96

pestře a zajímavě mramorovaným. Nabízí se 1 sytě červená Mamillaria woburnensis. Protože se pro podobné kuriozity nachází stále dostatek od­ běratelů, bude patrně lavinovité množení atraktivních mutací za pomoci roubovací techniky pokračovat. Že se stejně lavinovitě mohou šířit některé choroby, není ani třeba zdů­ razňovat. Platí to hlavně o virózách a jiných nemocech, jejichž původce dosud ani neznáme. Proto každou podnož, na kterou roub nepřirostl, nebo na níž uhynul, ihned vyřadíme a spálíme. Nikdy ji nepoužijeme jako matku k pěstování dalších podnoží. Velmi oblíbeným způsobem rozšiřování sbírky je vlastní výsev semen. Pozorování klíčících semenáčků je neobyčejně zajímavé. Pěstováním semenáčků se mnoho naučíme. Poznáme, co jim prospívá a co jim škodí. Tak pronikneme do zákonitostí růstu a vývoje kaktusů mnohem hlouběji a rychleji než při pěstování již dospělých rostlin. Ze semen získáme oprav­ du zdravý dorost a roubováním na zdravé podnože si můžeme rychle opatřit květuschopné rostliny. Vždy bychom si však měli nechat i nějaký pravokořenný semenáček. Stane se velmi často, že za několik let před­ běhne své roubované sourozence. Největší výhodou při vlastním výsevu je však možnost vybrat si ty nejkrásnější a nejrychleji rostoucí exempláře pro svou sbírku. Semenáčky, které hned od počátku rychle rostou, bývají nejzdatnější a nejlépe aklimatizovatelné. Pro sbírku mají největší cenu.

Odnože a řízky Odnože jsou mladé rostliny, které vyrostly z některé areoly nebo axily staršího kaktusu. Někdy stačí pouhý dotyk a odnož se od mateční rostliny oddělí. Nejlépe to můžeme pozorovat u jednoho z nejznámějších druhů, u Echinopsis eyriesii. Na areolách vyrůstají dosti nápadné, ostnité kuličky. Snadno je odloupneme a tu vidíme, že byly přirostlé pouze tenkým cév­ ním svazkem. Po oddělení zůstala tedy jenom nepatrná ranka. Vedle ní často můžeme pozorovat již dobře vyvinuté kořínky. Odnož po zasazení a zakořenění roste normálně jako samostatná rostlina. Tento způsob nazýváme roznmožování vegetativní, nepohlavní, na rozdíl od množení generativního, kde vzniká nová rostlina ze semene. Při vege­ tativním množení jsou všechny rostliny vzniklé z téže matky naprosto shodné ve svých vlastnostech. U cizosprašných druhů tedy vzá­ jemným opylením odnoží z téže matky semeno nezískáme. 97

Jsou druhy, které tvoří tolik odnoží, že je zbytečné pěstovat je ze semeň. Kromě již uvedené Echinopsis eyriesii a druhů s ní příbuzných je možno jako příklad uvést Mamillaria fragillis, M. prolifera, M. multiceps, Cha¬ maecereus silvestrii a další. Jiné druhy tvoří odnože pouze v omezeném množství a některé je vůbec netvoří. Někdy vede k vytváření odnoží příliš výživná půda nebo naroubování na podnož, která nutí roub k nepřiro­ zenému vzrůstu. Jsou i takové druhy, které tvoří odnože pouze tehdy, když je nějakým způsobem narušen vegetační střed. Zvláštním úkazem jsou podzemní odnože. Tak se mluví o „bram­ bůrkách" u Notocactus ottonis. Vznikají na spodní straně rostliny, tedy pod zemí. Původně jsou hnědé barvy. Podle místa vzniku, tvaru i barvy se skutečně do určité míry podobají miniaturním brambůrkám. Nejde však o hlízy, nýbrž o odnože, které po oddělení a přesazení rychle mění vzhled a přeměňují se v normální ottonisy. Podobné odnože z bazální části kaktusu známe u Gymnocalycium denudatum, Gymn. paraguayense apod. Oddělenou odnož necháme den nebo dva ležet na teplém, suchém a stin­ ném místě, aby se ranka vzniklá odloupnutím zhojila. Je to doba, která k dokonalému zaschnutí docela stačí. Potom rostlinku zasadíme do nor­ mální půdy, kde zanedlouho zakoření a začne samostatně růst. Sázíme-li do drti, tj. při hydroponii, musíme odnože zasadit hlouběji, aby nám je rostoucí kořeny nenadzvedávaly. Řízek je část rostliny, kterou musíme od matky odříznout nožem, pro­ tože je s ní srostlá pevněji nebo širokou plochou. Nožíkem (skalpelem) odřezáváme také odnože, když nejdou docela snadno oddělit. Kdybychom je odlupovali násilím, mohli bychom vytrhnout dlouhý kus cévního svazku z těla matky. Tím bychom ji zbytečně více poškodili. Řízkováním můžeme snadno a pohodlně množit mnoho druhů kaktusů. Protože u řízků je větší řezná rána, je dobře ji hned po odříznutí dezin­ fikovat. Místo, kde byl řez veden, by se jinak mohlo stát vstupní branou infekce. Ošetříme tedy jak ránu na mateční rostlině, tak i řeznou plochu na řízku. Dříve se k dezinfekci používal prášek z dřevěného uhlí nebo sádry, který na ráně vytvořil pevný uzávěr, jenž se po zhojení dal odloupnout. Nyní se však zjistilo, že se mnohem lépe hodí hliníkový prášek. Naneseme ho na ránu vlasovým štětečkem bezprostředně po řezu. Prášek se na vlhkou plochu nalepí a vytvoří vrstvičku, která mechanicky i chemicky zabrání infekci. Řízky nesázíme tak brzy jako odnože. Rána musí dokonale zaschnout, 98

musí se vytvořit kalus a mimoto musí mít řízek dostatek času, aby mohl vyvinout kořínky. Nebojme se nechat řízek tak dlouho nezasazený, až se čekací kořínky skutečně objeví. To trvá podle teploty a druhu rostliny 10 až 30 dní. Nejlépe zakořeňují řízky na jaře, když začíná vegetace. Můžeme je odřezávat již koncem zimy. Mateční rostliny i řízky umístíme nejlépe nad radiátory nebo rourami ústředního topení, aby byly v teple a suchu. Ale pozor, aby se nám nespálily. Řízek má být stále v té poloze, kterou bude mít po zasazení.Necháme— li totiž řízky opuncií nebo i cereusů ležet, tak se nám prohnou. Potom se obtížně sázejí a vzniklá deformace se již nikdy nevyrovná. Dokonce se často stane, že kořeny nevyrůstají tam, kde je potřebujeme, ale začnou se objevovat po celé délce ležícího stonku. Proto je nejlépe postavit vždy řízky do přiměřeně velkého hrnku, a je-li třeba, zajistit je ve svislé poloze zmačkaným papírem. Tímto způsobem se množí většina cereusů, opuncií, epifyl (dříve fylo¬ kaktusů), zygokaktusů a mnoha jiných kulatých nebo mírně sloupovitých kaktusů. U vynikajících hybridů je množení řízky zvláště důležité, protože se jedině řízkováním zachovají vlastnosti původních rostlin. Řízky zygo­ kaktusů („vánoční kaktus"), schlumbergera („velikonoční kaktus") a ripsalidopsis odřezáváme na úzkém místě mezi články. Můžeme uříz­ nout pouze jeden článek nebo i větvičku s více články, podle toho, kolik rostlin chceme namnožit. Řízky epifyl (fykokaktusů) neodřezáváme na nejužším místě, nýbrž 3 až 5 cm 'výše, kde centrální osa není tak dřevnatá a kde větvička je široká aspoň 2 cm. Řez vedeme asi půl centimetru pod dvěma protilehlými areolami. Potom uděláme ještě dva řezy šikmo směrem vzhůru. Řízek má tedy tvar připomínající vlaštovčí ocas. Když takto připravený řízek zasa­ díme, vyrostou z obou spodních oček výhony a každý z nich má vlastní kořeny. Tak z jednoho řízku vzniknou současně dvě rostliny. U řízků sloupovitých rostlin se stává, že obnažená tkáň v místě řezu silně seschne, až na spodním konci vznikne hluboká dutina. Takové řízky nekoření dobře. Zabráníme tomu, když spodní část seřízneme do tvaru komolého kužele. Potom vyrostou kořeny přesně ze středu. Když řízky ukazují čekací kořínky, zasadíme je. Můžeme je zasadit do normální půdy. Někteří praktikové dávají nejprve řízky na čistý písek nebo na směs rašeliny s pískem. V takovém substrátu sice řízky rychle koření, musíme však dávat pozor, aby nepřekořenily. Při sázení do hrnků by se pak kořeny mohly zbytečně poškodit. Dlouhé řízky, které nejsou dosti stabilní, uvážeme napřed k hůlečce, kterou pak i s přivázaným 99

Řízky: 1 — řízek cereusu koření často z boku, 2 — týž řízek správně seříznutý do tvaru komolého kužele koření pěkně ze středu, 3 — řízek Epiphyllum řežeme v širším místě pod areolami a pak ještě vyřízneme trojúhelník, 4 — konečný tvar řízku, který přivážeme k hůlce.

řízkem zapíchneme do substrátu. Tím zabráníme tomu, aby se rostliny při kořenění nevyvracely. Většina kaktusů koření lehce. Pouze u některých druhů míváme potíže. Tak řízky pektinálních i jiných tlustých echinocereusů musíme vždy uříznout těsně u mateční rostliny. Kdybychom je přeřízli uprostřed, ne¬ zakořenily by. Rychlý vývoj kořenů podporuje vlhký vzduch. Substrát však má být pouze vlhký. Za žádných okolností nesmíme řízky přelít. Za teplého počasí je dobře řízky několikrát denně porosit. Odnože a řízky, které dlouho nekoření nebo jsou velmi seschlé, pěstujeme v uzavřené prostoře, tedy pod sklem nebo fólií a více stíníme. I zde jsou však výjimky. Tak u Opuntia microdasys se stává, že i zakořeněné řízky v uzavřeném pro­ storu hromadně hynou. Takovým škodám můžeme zavčas zabránit stálým pozorováním a náležitou péčí. Zvláštním případem řízků jsou takzvané odříznuté hlavy. Zde jsou řezné plochy obzvláště velké. Zacházíme s nimi jako s řízky, avšak za­ schnutí řezu a vytvoření kořenů trvá obyčejně mnohem déle. Hlavy od­ řezáváme buď proto, že spodní část rostliny byla zasažena hnilobou, nebo proto, že se stářím už stala nepěknou. Říkáme, že kaktus zmlazujeme. Často odřezáváme hlavu proto, abychom spodní část přinutili k odnožo100

váni. I po zakořeněni zůstává řezná plocha pro rostlinu stále ještě nebez­ pečím. Velká jizva potřebuje dlouhou dobu, než získá stejné schopnosti bránit se infekci jako původní epidermis. Proto podkládáme pod od­ říznutou hlavu vrstvu oblázků, aby bazální část byla více v suchu. Některé druhy nedělají samy odnože a mateční rostliny z nich teprve musíme vytvořit. Sloupovité cereusy jednoduše přeřízneme, horní část zakořeníme jako řízek a spodek zpravidla obráží. Vznikají od­ nože, které oddělujeme a ošetřujeme jako řízky. Postupně narůstají stále další výhony. Jde-li o vzácné druhy, musíme mateční rostlinu dobře ošetřovat. Abychom dosáhli co největšího počtu odnoží, poskytneme jí ty nejlepší podmínky. Současně musíme dbát, abychom ji řezem příliš ne¬ zeslabili. Proto řežeme starší výhony tak, že je-li to možné, necháme vždy část na původní rostlině. Často se pak vyvinou celé shluky hlaviček, protože z mladší tkáně vyráží více výhonů. Velice zajímavé je množení z jednotlivých mamill. Daří se to pouze u několika málo druhů. Tak mamilly Dolichothele longimamma, oddělené od mateční rostliny, mají schopnost zakořenit a vytvářet nové rostliny. Mamilly uřízneme těsně u těla rostliny. Hodí se k tomu pouze dobře vyvinuté, avšak ne příliš staré mamilly. Zacházíme s nimi jako s řízky, tj. necháme je napřed ležet na teplém místě, patřičně zastíněné. Po dokonalém zaschnutí řezné plochy je sázíme do truhlíku a udržujeme vlhký vzduch. Zakořeněná mamilla po určité době praskne a z boku vyrazí nová rostlinka. Podobně se množí i Mamillaria plumosa a jiné druhy. Někdy se podaří zakořenit i část žebra s jednou nebo dvěma areolami. Je to však celkem výjimečné. Pokoušíme se o to při zachraňování vzácných rostlin. Dosti často se hovoří a píše o používání stimulátorů při zakořeňování odnoží a řízků. Poněvadž kaktusy celkem dobře samy koření, nebyl dosud podán přesvědčivý důkaz o tom, že stimulátory ovlivnily příznivě tvorbu kořenů. Dokonce se někdy stane, že při objektivním hodnocení jsou vý­ sledky spíše negativní. Při používání stimulátorů je nejobtížnější stanovení vhodné koncentrace, aby se dosáhlo optimálních výsledků. Patrně každý druh má jiné poža­ davky. Předávkovat můžeme zejména roztoky. To má za následek desorga¬ nizaci buněčné činnosti, nepřirozený vzrůst apod. V množství druhů, s kterými u kaktusů pracujeme, vznikají při použití stimulátorů časté chyby, protože každý jedinec může reagovat jinak. Proto by se snad daly stimulátory použít ve formě pudru nebo pasty. Je však bezpečnější, když nekořenící rostliny raději naroubujeme. 101

Roubování Roubování je v podstatě chirurgický zákrok, kterým vytváříme podmínky aby se dvě rostliny spojily v organismus schopný další vegetace. Odborně se spojení a následujícímu srůstu tkání různých jedinců říká transplan­ tace. Umožňuje nám například rychle roznmožit nové odrůdy ovocných i okrasných dřevin a má ještě mnoho dalších uplatnění. U dřevin se provádí transplantace roubováním nebo očkováním. U kaktusů má praktický význam pouze roubování. Přenášení „oček", tj. jednotlivých mamill nebo částí žeber s areolou, je spíše zajímavou výjimkou a málokdy se podaří. Rovněž se zřídkakdy zdaří pokus o roubování rostlin dvou různých če­ ledí. Snad prý se podařilo naroubovat na kaktusy madagaskarskou rost­ linu rodu Didiera. Jinak je možné v mezích čeledě Cactaceae roubovat s úspěchem zástupce druhů velmi vzdáleně příbuzných. Vzájemné rou­ bování mezi podčeleděmi je docela běžné. Rozhodně je schopnost při­ jímat rouby větší než možnost křížení pohlavní cestou. Tak se nikdy ne­ podařilo zkřížit opuncii s gymnokalyciem, ale roubování gymnokalycií na opuncie je docela běžné. Proč kaktusy roubujeme ? 1. Roubováním si ulehčíme pěstování choulostivých druhů nebo forem. Některé druhy mají totiž kořenový systém, který v naší kultuře často trpí různými chorobami. Nahradíme-li ho odolnou podnoží, dostaneme zdravé a pěkné rostliny. 2. Urychlujeme růst. Podnožové druhy kaktusů se pravidelně vyznačují schopností rychle narůst do větších rozměrů. Vyživují proto i roub mno­ hem více, než kdyby rostl jako pravokořenný. Nejvýrazněji se to projevuje při roubování semenáčků. 3. Roubované rostliny rychleji dosahují vehkosti, kdy jsou schopné kvést. Dosáhneme tedy časnějšího květenství, květů bývá větší množství a často bývají i větší než u neroubovaných rostlin. 4. Naroubované kaktusy mívají mnohdy delší a silnější ostny, více vlasu a vlny. Vhodnou podnoží tedy dosáhneme zkrášlení celkového vzhledu. 5. Roubováním udržíme na živu i rostliny, které by jinak nebyly vůbec schopné samostatné existence. Jsou to zejména auree nebo rubry, tj. kaktusy bez chlorofylu. 6. Naroubováním můžeme mnohdy rostliny zachránit. 7. Je to důležitý způsob rozmnožování. 102

Podnože a jejich vlastnosti Techniku roubování je možné si osvojit častějším cvikem. Těžší a zdlou­ havější je poznání, která podnož se pro daný účel hodí. Každá podnož totiž nepřijme každý roub. Různé podnože ovlivňují také vzhled roubo­ vané rostliny. Je zajímavé, že stejná podnož může u některého druhu mít dobrý vliv na délku ostnů, kdežto u jiného se ostny dobře nevyvíjejí. Stejně můžeme pozorovat různý vliv na květuschopnost apod. Proto si nejdříve probereme podnože, na které se nejčastěji roubuje, a zhodno­ tíme jejich vlastnosti. Trichocereus spachianus tvoří světle zelené sloupy, vysoké až 2 m. Od­ spodu odnožuje. Dosahuje průměru až 6 cm a mívá 10 až 15 nízkých žeber. Je velmi otužilý a snáší dobře chladné zimování. Roste dobře, i když je přes léto vysazen volně do záhonu v zahrádce, a neuškodí mu ani slabší mrazík na jaře nebo na podzim. Přijímá dobře všechny rouby. Je to obzvláště dobrá podnož pro Espostoa, Haageocereus, Oreocereus i pro většinu kulatých druhů. Rebucie, lobivie a podobné druhy rostou na něm dosti zvolna, nedeformují se, kvetou však pouze průměrně. Podnože vy­ pěstované v novější době ze semene jsou lepší než staré, celé století ve­ getativně množené rostliny. Nevýhodou je časté odnožování, zvláště tehdy, jsou-li na něm naroubovány slabě rostoucí druhy. Tuto podnož musíme ob­ čas zalít i v zimě, jinak se velmi seschne, svraští a potom již nenasaje vodu. Trichocereus santiagnensis pochází z Argentiny (Santiago del Estero). Vzhledem se podobá u nás pěstovanému Trichocereus spachianus, za který ho také považovali botanikové Britton a Rose. Má však bílé ostny a v přírodě dosahuje výšky až 8 m. Jako podnož má stejné vlastnosti jako T. spachianus. Trichocereus macrogonus roste velmi rychle. Když doroste výšky asi 2 až 3 m, začne se odspodu rozvětvovat. Tělo je modré barvy a má průměr 7 cm. Žeber je 7 a jsou poměrně nízká a plochá. Dříve se považoval za nejlepší podnož, dnes se používá méně často. Mnoho druhů na něm roste sice rychle, ale na úkor dobrého vzhledu. Četné druhy sice přirostou, potom však sedí a podnož odnožuje. Rostou však na něm výborně všechny variety Trichocereus chilensis a přitom tvoří zvlášť krásné ostny. Také Cephalocereus senilis roste na něm dobře, musí se však roubovat na špičku, tedy na zcela mladou tkáň. Je to i výborná podnož pro kristáty. Chladno a sucho snáší dobře; i jinak je velmi otužilý. Trichocereus pachanoi se dosti podobá T. macrogonus. Je však méně modrý, 103

žebra jsou plošší a ostny většinou úplně chybějí. Střed nedřevnatí. Je to výborná podnož, zatím však není u všech druhů vyzkoušená. Pro mi­ niaturní druhy se nehodí. Zato Neoporteria, Copiapoa, Horridocactus apod. se na ní vyvíjejí tak jako na žádné jiné podnoži. Při roubování se doporučuje jak roub, tak i podnož obřezat tak, aby se k sobě přiložily jen plochou průměru asi 25 mm. Pod roubem sílí. Snáší dobře chladno i su­ cho. Dobře přijímá rouby i v době vegetačního klidu. Je proto vhodná pro roubování, kterým některé rostliny chceme zachránit. Trichocereus schickendantzii se na první pohled podobá menšímu T. spa¬ chianus. Zůstává však krátce sloupovitý a silně odnožuje, takže vytváří celé shluky hlav. Žeber mívá až 18. Jsou velmi nízká. Průměr těla je 6 až 8 cm. Je velmi šťavnatý a měkkomasý. Donedávna se používal jako podnož jen málo. Ukázalo se však, že je nejlepší podnoží právě pro ty druhy, které se mají přes zimu silně scvrknout. Má tu nevýhodu, že stále obráží. Je proto dobře odnože odřezávat teprve tehdy, když jsou velké asi jako ořech. Dobře na ní rostou echinocereusy, zvláště pektinátní, a Mamillopsis senilis. Ta na ní dříve odnožuje než na jiných podnožích. Je vhodná i pro Pediocactus, Neobesseya a Toumeya papyracantha. Snáší velmi chladné přezimování a mráz do —3 °C. Trichocereus lamplochlorus je světle zelený, lesklý, silný asi 6 cm. Má sloupovitý růst, později Vytváří řídké, kolem půl metru vysoké keříky. Je velmi šťavnatý a přijímá výborně i mimořádně seschlé rouby. Používá se proto s oblibou k záchraně rostlin, které by již neměly sílu zakořenit a které by na jinou podnož stěží přirostly. Poněvadž však bývá později roubem vysát, je nutné zachráněnou rostlinu po několika letech přeroubovat. Lamplochlorus je nejlepší podnoží pro gymnokalycia řady muscosemineae, tedy z okruhu Gymnocalycium mihanovichii, Gymn. friedrichii, Gymn. delaetii apod. Trichocereus candicans roste napřed kulovitě a rychle dosahuje značného průměru. Je z běžných podnoží nejsilnější, má až 12 cm v průměru. Je dosti měkkomasý, proto později poléhá. Osvědčuje se hlavně tam, kde je nutno naroubovat již starší, silné rostliny. Dobře je přijímá a vyživuje po dlouhá léta. Je to však rostlina příliš vzácná, než aby se mohla používat pro běžné roubování. Proto se používá jako podnož jen pro skutečně vzácné kusy. Snáší dobře chladno i sucho. Trichocereus cuzcoensis se v poslední době nabízí na trhu v semenech. V mládí se podobá slabšímu Trichocereus pachanoi. V cizině se na něj hodně roubuje, snad proto, že je možno ho brzy namnožit výsevem semen. U nás je zatím málo známý a nejsou s ním ještě potřebné zkušenosti. 104

Trichocereus terscheckii a Trich. pasacana tvoří v přírodě vysoké sloupy a roste do značné šířky 30 až 35 cm. Jsou to horské, otužilé druhy. Nej¬ častěji se používají za podnož jako semenáčky ve velikosti vlašského ořechu. Jsou to podnože vzácné a drahé, protože se dají množit jen seme­ nem. Obyčejně ani odříznuté hlavy nezakoření. Semenáčky rostou zvolna, takže je můžeme roubovat až třetím rokem. Hodí se pro vzácné druhy, které na této podnoži narůstají sice zvolna, ale mají všechny svoje charak­ teristické znaky dobře vyvinuty. Podnož je to odolná, tvrdá, snášející velká chladna a nikdy neodnožuje. Rostou na ní dobře rostliny rodu Pele¬ cyphora, Solisia, Turbinicarpus, Toumeya, Escobaria, Navajoa a dále Blossfeldia, Frailea a Neochilenia. Dospělejší pasakány jsou ozdobou sbírky, ale jako podnož se sotva kdo odhodlá je použít. Echinopsis eyriesii a její hybridy se osvědčily hlavně jako podnože při roubování malých semenáčků. Dá se velmi snadno rozmnožit v libovolném množství z odnoží, které jsou u tohoto druhu velice hojné. Je však lépe echinopsy pro roubování vysévat a používat semena z málo odnožujídch typů. Echinopsis přijímá všechny druhy roubů, a to velmi spolehlivě. V tom je její největší význam. Zato však pro většinu druhů není podnoží trvalou. Dvouleté až tříleté semenáčky však můžeme z ní seříznout a pěstovat na vlastních kořenech. Semenáčky seříznuté z echinopsis koření mnohem lépe než z jiných podnoží. Choulostivé druhy však raději přeroubujeme na stálé podnože. Pouze pro několik druhů je echinopsis i podnoží trvalou. Jsou to hlavně druhy rodů Thelocactus a Coryphantha. Všeobecně potřebují echinopsy živnou zem a pěstování v uzavřeném prostoru (vlhký vzduch). Jinak pod rouby vadnou, a tím více odnožují. Když jednou zavadly, obyčejně se již nepodaří, aby znovu nasály vodu. Cereus peruvianus roste v přírodě jako keř s větvemi dlouhými až přes 3 m. Mladé rostliny, které používáme pro roubování, jsou většinou čtyř- až pětižeberné sloupky průměru kolem 5 cm. Naše rostliny jsou většinou kříženci, poněvadž je pěstujeme ze semen, která získáváme z jihoevrop¬ ských botanických zahrad. Tam roste obvykle více příbuzných druhů, které současně kvetou a jsou navzájem opylovány hmyzem. Ostatně pů­ vodní domovina tohoto druhu není známa. Je však jisté, že jméno není přiléhavé, protože z Peru nepochází. Semenáčky jsou značně rozdílné. Pravidlem je, že za podnože se hodí zelené typy. Světle modře zbarvené, jakoby ojíněné typy jsou sice vzhle­ dově krásné, ale jako podnože jsou méně vhodné, protože jsou choulostivé na zimu. Je to výborná podnož pro všechny druhy rodů Lobivia, Rebutia a příbuzné rostliny. Nemáme-li spachiány, můžeme je použít i pro Pilo105

socereus, Espostoa, Oreocereus a další sloupovité kaktusy. Gymnokalycia, notokaktusy, astrofyta, fraileje a jiné kulovité druhy tuto podnož natrvalo nesnášejí. Rouby sice přirostou, nastane dokonce bujný růst, ale asi po roce se vytvoří mezi roubem a podnoží vrstva mrtvých buněk, které ří­ káme „špunt". Tato vrstva bývá totiž hnědě zbarvena a někdy vyplňuje celý vnitřek roubu, ze kterého se dá vytáhnout jako zátka. Další nevý­ hodou peruviánů je to, že v zimním období v prvním roce po roubování, jsou-li chladně zimovány, tvoří se na nich někdy černé skvrny. Dosti často i uhynou. To není nějaká choroba, nýbrž fyziologická porucha. V druhém roce a v dalších letech se tato skrvnitost již nevyskytuje. Pod­ nože časem zdřevnatějí a živí roub po desítiletí. Vznikají tak postupem doby rostliny nebývalé velikosti. Cereus jamacaru, Cer. dayami, Cer. stenogonus a Cer. alacriportanus jsou příbuzné druhy a mají jako podnože stejné vlastnosti jako Cereus peru¬ vianus. Dobré jsou zejména Cer. dayami a Cer. stenogonus. Eriocereus tortuosus, Ecer. pomanensis, Ecer. guelichii, Ecer. bonplandii a Ecer. martinii jsou dosti podobné jak habitem, tak i vlastnostmi. Jsou-li dosti otužilé, jsou to dobré podnože. Po čase obyčejně zdřevnatějí a potom již nejsou na zimu tak choulostivé jako zpočátku. Dobře se hodí pro rou­ bování semenáčků asi do průměru 1 cm. Jsou to podnože tenké a pod roubem nezesílí. Proto se říká, že roubujeme „na kuří nohu". Rozhodně na ně nebudeme roubovat chladnomilné druhy. Nejsou vhodné ani pro některékoulovitékaktusy, které tvoří krátkou osu a narůstají do stran. Tyto kaktusy podnož časem obrostou. Kaktusáři říkají, že roub do sebe podnož vtáhl. Výhoda těchto eriocereusů je, že po roubování zřídkakdy obrážejí. Eriocereus jusbertii je silnější než ostatní eriocereusy a mívá až 4 cm v prů­ měru. Má krátké černé ostny nápadně podobné Echinopsis eyriesii. Je to snad kříženec mezi některým eriocereusem a touto echinopsis. Nedá se to však prokázat. Kvete totiž velkými bílými květy. Když tyto květy opylíme pylem Echinopsis eyriesii, získáme sice semeno, vzejdou však z něho zase jen samé pravé jusberty. Je to jedna z nejlepších podnoží vůbec. Přijímá všechny druhy roubů, které se na ní vesměs krásně a přirozeně vyvíjejí. Nejlépe přijímá rouby časně na jaře, tedy ještě před vlastním počátkem vegetace. V létě, tj. v době plného růstu, se již roubování nedaří. Chceme-li přesto roubovat, musíme jusberty nechat zaschnout. Někteří praktikové zase doporučují roubovat v létě pouze za chladného a deštivého počasí. Nejlepší podnože jsou mladé, ze semen vypěstované rostliny. Staré, desíti­ letí řezané jusberty jsou degenerované a často i nemocné. 106

Roseocactus tephracanthus má keřovitý až stromovitý vzrůst. Výhony jsou až osmižeberné, průměru do 6 cm. V mládí, pokud je tenčí, se dobře hodí za podnož pro rod Wilcoxia. Jistě by na něm rostly i jiné rouby, ale další zkušenosti s ním u nás nejsou. Selenicereus grandiflorus, známá „královna noci", se u nás pěstuje většinou jako kříženec se Selenicereus pteranthus. Je to popínavá rostlina s větvemi čtyř- až pětižebernými a silnými pouze 1 až 2 cm. Je to teplomilný druh, potřebuje v zimě 12—16°C. Zaléváme ho mírně i v době vegetačního klidu. Hodí se pro semenáčky teplomilných druhů. Selenicereus hamatus má podobné vlastnosti a použití jako S. grandi­ florus. kromě toho se na dlouhé, zelené výhony se zobanovitými výrůstky na žebrech roubují Aporocactus, Zygocactus a Rhipsalidopsis. Vzniknou pěkné a bohatě kvetoucí stromečky. Myrtillocactus geometrizans. Semenáčky tohoto druhu jsou pětižebemé, krásně modré sloupečky. U nás se jako podnož nepoužívá. V Japonsku však na ně ve velkém roubují takzvaný „červený mihanovič". Je to mutace Gymnocalycium friedrichii. Rostliny nemají chlorofyl a jsou oranžově červené barvy. Je to známá atrakce pro laiky, kterou jsou z Japonska za­ plavovány západoevropské státy. Rostliny na této podnoži musí mít v zimě vyšší teplotu 16—20 °C a nesmějí vyschnout. Opuncie se jako podnože uplatňují velmi dobře. Lobivie a rebucie na nich rostou rychle a pěkně. Na opunciích získáme rychle mateční rostliny. I pro gymnokalycia se hodí velmi dobře. Zejména větší druhy vytvoří v poměrně krátké době krásné exempláře. Osvědčily se jako trvalá podnož i pro četné druhy rodu Copiapoa. Pro roubování druhů rodu Tephro¬ cactus, Pterocactus a jemnějších opuncií je to jediná podnož. Hodí se však i pro některé bujné echinocereusy i pro wilkoxie. Z množství druhů našla uplatnění zejména Opuntia ficus indica. Leskle zelené, prostředně velké články bývají až 2 cm silné. Má více forem. Má-li sloužit jako stálá podnož, musí být dobře otužilá. To platí ostatně i pro jiné druhy. Opuntia tomentosa má články dlouhé asi 15 cm, temně zelené, porostlé po celém povrchu zcela krátkými hustými chloupky.Vezmeme— li článek do ruky, máme pocit, jako by byl sametový. Články jsou užší, tedy podlouhlé, a proto se výborně hodí i za stálou podnož. Časem se přemění v kulatý a dřevnatý kmínek, který stále dobře vyživuje roub. Když se roubování dobře vydaří, je opuncie v pravém slova smyslu podnož věčná. Rostliny, které rostou na opunciích více než čtvrt století, nejsou žádnou vzácností. Jedna opuncie, kterou se nepodařilo blíže určit, je vhodná, i pro Ferocactus latispinus. Na jiných druzích opuncií [neroste, ale na této 107

opuncii však nejen rychle narůstá, ale svými ostny se zcela vyrovná importům. Jistě by se našlo i mezi ostatními opunciemi mnoho výborných druhů pro podnože a pokusy by se vyplatily. Dobře se například osvědčila i Opuntia leucotricha. Je však hustě opředena, a proto se s ní při roubování špatně manipuluje. Opuntia robusta je sice málo oostněná a jsou i zcela bezostné formy, může se však použít pouze pro jiné druhy opuncii. Z austrocyUndropuncií se hodí Opuntia subulata, ale pouze pro tefrokaktusy. V roce 1928 doporučoval A. V. Fric Opuntia cardenche, v praxi se však nepro­ sadila. Peireskiopsis velutina a P. spathulata jsou keřovité kaktusy se slabými stonky a pravými listy. Vypadají jako malolisté peireskie, patří však do podčeledi Opuntioideae. Řízky, pokud ještě nedřevnatějí, rychle koření a lze na ně brzy roubovat. Roubují se zcela malé semenáčky, a to na nej­ mladší část výhonu. Rouby neobyčejně rychle narůstají a hojně odnožují. Protože je možné namnožit ji hromadně mnohem rychleji než jakékoliv jiné podnože, stala se v poslední době velmi oblíbenou. V zimě Peireskiopsis Peireskia aculeata a P. sacharosa jsou keře až stromy s normálními listy. Na ještě nerozvětvené výhony se roubují nejčastěji Zygocactus (vánoční kaktus), který v krátké době vytvoří ozdobné stromečky. Také Epiphylopsis gaertnerii, Rhipsalidopsis rosea a jejich hybridy se na peireskiích dobře vyvíjejí. Množí se snadno bylinnými řízky. Zvlášť rychle koření v rašelině s pískem při mírném spodním teple. Echinocereus salmdyckianus se doporučuje jako podnož pro Epithelantha micromeris. Tuto podnož je možno stejně jako silnější typy Echinocereus pentalophus použít pro Echinocereus pectinatus, E. subinermis a pro jiné choulostivější druhy. Pro zajímavost uvádíme, že A. V. Frič rouboval fraileje i křížence Lobivia einsteinii na Mamillaria hidalgensis. Při roubování se musí podnož se­ říznout dvakrát, aby místo srůstu nebylo potřísněno mléčnou šťávou, kterou tato mamilárie roní. Roubováním na tuto podnož chtěl Fric do­ sáhnout toho, aby rostlinky zůstaly malé. Velmi mnoho záleží na tom, jak se podnože pěstují. Poněvadž většinou jde o dobře rostoucí, otužilé druhy, pěstujeme je při dostatku vzduchu a na světle. Potom můžeme vydatně zalévat. Rozhodně není správné pěstovat podnože v přílišném suchu. Potom mívají houbovitou dužninu a špatně přijímají rouby. Často se stává, že spodní polovina podnože je měkká, málo nasáklá vodou a jen vršek je pevný. Takové podnože musíme na rou108

bování připravit, a to tak, že nejprve odřízneme horní část. Řez vedeme o něco výše, než chceme roubovat. Předtím dobře zalejeme. Roubovat můžeme asi za týden, neboť mezitím spodní části dobře nasají vodu. Jedině Eriocereus jusbertii tvoří výjimku. Má být totiž zavadlý, když na něj roubujeme. Dobře otužilá podnož je podmínkou zdaru při roubování. Mezi správně volenou, otužilou podnoží a roubem nastává pak rovnováha. Obě složky se vzájemně vyživují a to je zárukou dlouhé trvanlivosti tohoto spojení. Četné exempláře rostou na podnožích celá desítiletí a za tu dobu vyspěly v nádherné kusy. Velké chyby se dopouštějí ti pěstitelé, kteří ve snaze vypěstovat co nejrychleji co nejvíce podnoží, pěstují je ve stínu a teple, nevětrají a nadměrně hnojí. Takto pěstované podnože nejsou trvanlivé, a změní-li rostliny prostředí, začnou pod roubem usýchat. Roub v růstu stagnuje nebo i odumře. Nejlépe je zavčas ho přeroubovat na otužilou podnož. Poměrně nejrychleji můžeme pěstovat peireskie a peireskiopsis. Zde ovšem rychleni není nepřirozené. Jde o rostliny, rostoucí v pod­ mínkách podobných podmínkám při rychlení i v přírodě. Některé pod­ nože, jak už bylo uvedeno při výčtu jednotlivých druhů, slouží jen po přechodnou dobu. Tak u echinopsis se předpokládá, že bude svůj úkol plnit asi dva až tři roky. Potom se rouby bud zakoření, nebo přeroubují. Ale i tyto přechodné podnože mají být otužilé, aby výsledky byly dobré. Až na některé výjimky jsou podnožové cereusy zpočátku velice slabé a teprve, když jsou starší, zvětšují svůj průměr. Jsou však různé metody, jak dosáhnout toho, aby rostliny byly silné již u kořenů. Nejjednodušší je odříznout z větší rostliny horní, již silnou část a zakořenit ji jako řízek. Zbylý pahýl záhy obrazí a nový výhon bývá již velmi silný. Když do­ sáhne délky asi 20 cm, odřízneme ho a zakořeníme. Tak postupně získáme z jediné matky větší počet silných podnoží. Trichocereusspachianus,Trich. macrogonus a Trich. pachanoi pěstujeme v zahradě vysazené přímo do záhonu v živné půdě. Když dosáhnou výšky asi 1 m, začnou odspodu vy­ rážet velmi silné výhony. Odříznuté a zakořeněné výhony dávají skutečně elitní, široké a tvrdé podnože pro zvláště krásné rouby. Silný Eriocereus jusbertii vypěstujeme také tehdy, když odřízneme špičku asi 1 cm pod te­ menem a naroubujeme ji na silnou opuncii. Články opuncií pak můžeme přinutit k tomu, aby zesílily, když je vysadíme volně v zahradě nebo do volné půdy pařeniště a nově rašící články stálé odřezáváme. Získáme tak snadno podnože silné přes dva centimetry, které jsou vhodné pro větší rouby. 109

Technika roubování Chceme-li roubovat, potřebujeme kromě podnože a roubu i různé po­ můcky. Připravíme si je proto předem, abychom je měli po ruce. Nutně budeme potřebovat: 1. Dva roubovací nože. Oba mají být z nerezavějící oceli, s rovným ostřím, na konci zašpičatělé. Jeden z nich má mít rovnou část ostří dlouhou asi 20 cm, aby bylo možno vést dlouhý, souvislý řez jedním tahem. Druhý nůž může být kratší a celkově štíhlejší. 2. Holicí čepelky (žiletky) jsou nutné hlavně při roubování semenáčků nebo malých odnoží. 3. Gumové kroužky. Koupíme si je v drogerii. Dáváme přednost těm, které jsou měkké a pružné. Můžeme si je také nařezat z duše na jízdní kolo. Mají být široké pouze asi 1 mm a proto jejich řezání vyžaduje určitou zručnost. 4. Staré nůžky. Slouží zejména k odstřihování ostnů, které by při mani­ pulaci s roubem překážely nebo znemožňovaly dobré spojení roubu s podnoží. 5. Hliníkový prášek a vlasový štěteček k dezinfekci rány po roubování. Kdo dosud nerouboval, udělá dobře, když si připraví také kus nějaké tka­ niny nebo papírové vaty, aby mohl obalit podnož. Při řezu je totiž třeba vzít podnož pevně do ruky a styk s osmy nebývá vždy příjemný. Když máme vše připraveno, dáme se do práce. Nejčastější způsob je roubování vodorovným řezem. Tak se roubují zejména kulaté a krátce sloupovité tvary na sloupovité podnože. Vždy napřed prořízneme podnož, a to asi 1 cm nad místem, kde má být posazen roub. Potom šikmým řezem po obvodu odřežeme okraje žeber. Vznikne komolý kužel. Nyní vedeme druhý řez, abychom první řez opravili. Tento první řez totiž nikdy nebývá zcela rovný. Definitivní řez však má být vodorovný a do­ konale hladký. Toho se dosáhne jediným táhlým, nepřerušovaným řezem. Nůž pro tento účel má mít jemné ostří, tedy bez zubů. Když se to nepodaří, uděláme raději ještě další řez, aby na řezné ploše nebyly žádné nerovnosti. Aby řezná plocha nezaschla, zatímco budeme připravovat roub, položíme na ni plátek, který jsme předtím seřízli. U roubu postupujeme shodně. Přeřízneme ho vodorovně, zkosíme okraje a je-li třeba, provedeme druhý, vyrovnávací řez. Také zde musí být řezná plocha úplně hladká. Nyní odstraníme z podnože krycí plátek a přiložíme roub řeznou plochou na podnož. Ideální by bylo, kdyby podnož i roub 110

Roubování: 1 — nůž na roubování má dlouhé, rovné ostří; 2 —roubování na cereus: S — zkosená horní hrana podnože, R — roub, G — gumička; 3 — roubování kristáty: R — roub seříznutý do správného tvaru, S — zkosená horní část podnože, G — gu­ mička.

měly stejný průměr. Není to však podmínkou. Většinou bývá roub menší nebo větší. Důležité je, aby se kryly cévní svazky, které se nám upro­ střed řezné plochy jeví jako kroužek. Nejsou-li ani tyto kroužky stejně velké, posadíme roub poněkud excentricky, aby se okraje cévních svazků kryly aspoň na jedné straně nebo aby se protínaly. Když posadíme roub na podnož, pak jím mírným tlakem pootočíme, aby k podnoži přilnul a aby se vypudil vzduch. Potom roub k podnoži přitáhneme gumičkami. Je k tomu zapotřebí určitého cviku, aby nám roub nesklouzl nebo tlakem gumičky nebyl odmrštěn. Gumičku na­ táhneme na prsty pravé ruky. Roztažením prstů se gumička napne. Hrnek levou rukou poněkud nadzvedneme a pravou podvlékneme gumičku pod dno. Potom postavíme hrnek na stůl. Dvěma prsty ho tlačíme ke stolní desce a ukazováčkem přidržujeme roub. Potom natáhneme gumičku nad roub a rychle přehmátneme, takže ji držíme napnutou nad roubem mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Ukazováček levé ruky z roubu uvol­ níme a gumičku opatrně spustíme na roub. Obyčejně se dávají dvě gu­ mičky křížem přes sebe. Čím větší kaktus roubujeme a čím je tvrdší, tím více gumičkami přetáhneme. Raději dáme více gumiček slaběji táhnoucích než méně silných. Musíme pracovat s citem, abychom přílišným tahem gumiček roub nerozdrtili. Manipulaci s gumičkami je dobře napřed na­ lil

cvičit tak, že se snažíme na nějaký dřevěný váleček „naroubovat" třeba nějakou zátku. Pro první pokusy pak použijeme raději silnější podnož a jako roub ne příliš vzácný druh. Čím je větší podnož, tím větší má asimilační plochu a tím bujnější růst naroubovaného kaktusu můžeme tedy očekávat. Vysoké podnože však u kulatých rostlin nepůsobí dobrým dojmem. Proto se obvykle roubuje asi 10 cm nad zemí. Podnož není tak nápadná a po nějaké době ani ne­ poznáme, že jde o rostlinu roubovanou. Roub řežeme vždy v dostatečně širokém místě. Snažíme se, aby výška nebyla příliš větší než šířka. Vysoké rouby jsou labilní, často se prohýbají a je velké umění upevnit je v náležité poloze, aby se nám dříve nebo později nepřevrátily. Roubujeme za příznivého počasí, tedy je-li teplo a sucho. Potom srostou roubovanci velmi rychle. Malé rouby jsou často přirostlé již za jeden den. Rouby s širší řeznou plochou potřebují týden i déle. Gumičky není radno odstraňovat příliš brzy. Když totiž začne roub nasávat vodu, mohly by vzniknout trhliny a čerstvá tkáň v místě srůstu by mohla být narušena. Tlakem gumiček se tomu předejde. Čerstvě naroubované rostliny stavíme vždy na stíněné místo, protože na výsluní by se mohly popálit. Začne-li brzy po roubování pršet a zvlhne-li vzduch, je nebezpečí, že se na řeznou plochu dostane infekce. Tomu mů­ žeme předejít tím, že ihned po roubování naneseme na volné řezné rány na podnoži i roubu hliníkový prášek, nebo tyto plochy postříkáme 0,03% roztokem Thiuramu. Od té doby, co bylo zavedeno toto ošetření, klesl počet ztrát při roubování z původních 10 % na pouhé 1 %.

Jiné způsoby roubování častějším roubováním získáme značný cvik a jistotu. Někteří kaktusáři dosáhli přímo virtuózní zručnosti. Snad největším umělcem v tomto oboru byl nedávno zesnulý praktik Ludvík Kozelský z Kolína. Bylo vy­ zkoušeno mnoho různých způsobů roubování, které mohou mít za urči­ tých okolností značný význam. Z četných variant můžeme zde popsat pouze ty nejdůležitější. Vysoké podnože. Roubujeme-li na vysoké cereusy, nemůžeme pocho­ pitelně přetahovat gumičky pod květináč. Zachytíme je tedy o ostny pod­ nože. V tomto případě musíme gumičku napřed přiložit na roub. Když podnož nemá dost tuhé ostny, o které by se daly gumičky zachytit, po112

můžeme si tak, že na cereus navlékneme gumičku jako prstenec. Není-li dosti pevná, několikrát ji přeložíme. Na gumičku potom zavěsíme asi čtyři háčky, které jsme si zhotovili z pevného drátu. Potom přiložíme roub a pře­ táhneme gumičky, které zajistíme o háčky. Tak můžeme roubovat třeba na dva metry vysoký cereus a brzy dosáhneme obzvláště krásných rostlin. Opuncie působí potíže hlavně proto, že jejich články nejsou kulaté. Ani cévní svazek, kterým se přivádějí šťávy, nemá tvar kruhu a není ve středu řezné plochy. Jeví se nám jako světlejší linie oválného tvaru v těsné blízkosti pokožky. Také zde se však musí cévní svazky podnože a roubu aspoň částečně krýt. Poněvadž řezná plocha opuncie je ještě ke všemu kluzčí než u cereusů, vyžaduje natažení gumiček větší zručnost a zkuše­ nost. Je totiž třeba roub současně udržet na řezné ploše a vyrovnávat tah gumičky z obou stran. Gumičku obyčejně nepodvlékáme pod hrnek, nýbrž zachycujeme ji o kousek dřívka, kterým jsme propíchli článek opun­ cie. Roub zafixujeme v náležité poloze nejlépe tak, že asi tři centimetry pod roubem přitlačíme palcem a ukazováčkem levé ruky gumičku k oběma plochým stranám opuncie. Potom pravou rukou převlékneme gumový prstenec těsně kolem podnože. Tento prstenec přidrží gumičku u těla opuncie a zamezí posunutí roubu. Často roubujeme na opuncie nějaký tenčí roub, například Aporocactus flagelliformis, Chamaecereus silvestrii nebo některý slabší echinocereus. Nejlépe to provedeme tak, že roub nepřeřízneme napříč, nýbrž podélně. Roub potom na řezné ploše opuncie leží a můžeme ho snadno na několika místech gumičkami přitáhnout. Tyto druhy obrazí z několika areol sou­ časně a rychle vzniknou pěkné trsy, odpovídající jejich přirozenému vzrůstu. Jiný způsob naroubování tenkých roubů je roubování do klínu. Roub seřízneme do klínu a shodný klín vyřízneme i do podnože. Potom roub do zářezu zasuneme a celek spojíme nejlépe zapíchnutým ostnem. Nikdy nepoužijeme špendlík, protože by rezavěl. Na opunciích je možno praktikovat mnoho dalších variant řezu. Tak na­ příklad aby roub neklouzal, udělá se řez schodovitý, nebo se přiloží z boku na širší, plochou stranu článku v místech, kde jsme předem od­ stranili pokožku. Tyto řezy se však používají jen vzácně, a to jen těmi nej­ zkušenějšími pěstiteli. Vyžadují velkou zručnost a dobré oko, aby se oba řezy dobře kryly. Frič zase rád rouboval „do korýtka". V tomto případě řez na podnoži nebyl rovný, nýbrž vyřízla se prohlubenina podobná ko­ rýtku. Řez na roubu musel ovšem tomuto tvaru co nejpřesněji odpovídat. Fričovi se to podařilo vždy hned při prvním řezu. Dosáhlo se tím pevněj­ šího usazení roubu na slizké podnoži. 113

Roubování hřebíkem je způsob velmi snadný a efektní, S oblibou ho předváděl při svých instruktážích roubování již zmíněný Ludvik Ko¬ zelský. Například tenký výhon Wilcoxia viperina se ořeže do špice jako tužka. Potom se udělá silnějším hřebíkem do seříznutého cereusu díra, do které se zašpičatělý roub pevně zastrčí. Roub sroste s podnoží bez jakéhokoliv přitahování nebo zajišťování. Na tenké kmínky peireskií se roubuje hlavně do rozštěpu. V žádoucí výši peireskií seřízneme a svislým řezem uděláme si zářez dlouhý 1 cm. Článek zygokaktusu seřízneme lehce z obou plochých stran a vsuneme do rozštěpu vzniklého řezem. Asi 3. mm od horního okraje rozštěpu pro­ píchneme podnož i roub delším ostnem. Potom ještě horní konec roz­ štěpu sevřeme vhodnou svorkou (třeba kolíčkem na prádlo) nebo stáhneme lýkem. Sevření odstraníme, až roub začne růst; osten se již nevytahuje. Dosud jsme popisovali roubování na podnože zakořeněné. Je však možno roubovat i na podnože, které jsou úplně bez kořenů. Tak mů­ žeme odříznout článek opuncie a ihned na něj roubovat. Je to snadnější než roubování na opuncie zasazené v hrnkách. Gumičku přetahujeme buď přes celý článek, nebo přes dřívko, kterým jsme ho propíchli. Chceme-li gumičku přetáhnout přes celý článek, je vhodné udělat na spodní části článku malý příčný zářez, aby gumička nesjížděla. Je-li článek opuncie ještě měkký, takže by se tahem gumičky pokřivil, sevřeme ho mezi dvě dřevěné jmenovky nebo malé destičky, které spojíme několika příčně položenými gumičkami. Roub normálně příroste a opuncie velmi rychle zakoření, zacházíme-li s ní jako s jiným řízkem. Podobně můžeme roubovat na eriocereusy, zejména na Eriocereus jusbertii. Dlouhé šlahouny řežeme na špalíčky, vysoké 8 až 10 cm. Roubu­ jeme na jejich horní konec. Po zaschnutí spodní řezné plochy snadno za­ koření. Popsaným způsobem je možné roubovat na opuncie a Eriocereus jusbertii i v době vegetačního klidu. Nejvhodnější je měsíc únor. Čerstvé roubovance postavíme do tepla, třeba nad radiátor ústředního topení, a udržujeme je několik dní při teplotě asi 30 °C. Srůstají velmi spolehlivě Různé způsoby roubování: 1 — na opuncii, 2 - na opuncii do klínu, 3 — roub je pro­ říznut podélně, 4 — roubováni schodovité, 5 — roubováni do rozštěpu na peireskií, 6 ~ roubování na špalíček, 7 — roubováni na vysoké podnože pomocí háčků, připevně­ ných na prstenec z gumičky, 8 — roubování na podnož vysazenou ve volné půdě nebo v misce, 9 — jiný způsob; D - dřívko, kterým je propíchnuta opuncie (slouží k za­ chycení gumičky G), PG — pevný prstenec z gumičky, T — trn, H — háčky z drátu, Z — závaží nahrazující tah gumičky.

115

a na jaře zakoření současně s ostatními kaktusy probouzejícími se k vege­ taci. Hřebenité tvary neboli kristáty pěstujeme téměř výhradně roubované. Kdo má tyto zvláštnosti rád, musí bezpečně ovládat roubování a stále mít připraveny nějaké silnější podnože. Hodí se vyšší exempláře trichoce¬ reusů, zejména Trichocereus macrogonus. U kristát jsou cévní svazky uspořádány v rovnoběžných čarách, podobně jako u opuncií. Opět dbáme, aby se tyto cévní svazky u roubu a podnože aspoň částečně kryly nebo pro­ tínaly. Rouby získáme tak, že konce hřebenů svisle uřízneme. Poněvadž seříznutá rostlina roste dále ve směru hřebenu, odříznuté části se v krátké době nahradí. Odříznutá část bývá prohnutá, a proto ji musíme na dolním konci uříznout vodorovným řezem. Tak dosáhneme rovné plochy, kterou roub k podnoži může přirůst. Kristátám vyhovují vyšší podnože, a proto gumičky zachycujeme za ostny nebo za háčky, jak bylo již po­ psáno.

Roubování semenáčků Někdy je nutné i výhodné roubovat zcela malé semenáčky, třeba jen ně­ kolik dní po vyklíčení. Tím chceme semenáčky choulostivých druhů pře­ vést přes kritické vývojové období, kdy bývá nejvíce ztrát. Jakmile se­ menáček příroste, není již choulostivý a ve správném prostředí se rychle vyvíjí. Roubováním urychlíme růst v prvním roce pět až desetkrát. Roubujeme-li v prvním jarním termínu, tj. v březnu nebo dubnu, můžeme rouby některých druhů ještě v témž roce řezat podruhé. Horní část znovu naroubujeme a spodní část na podnoži vyrazí odnože. U některých druhů, zejména u vzácných chilských kaktusů, můžeme takové matky vytvořit právě jen ze zcela mladých semenáčků. Ze starších areol by již odnože ne¬ vyrašily. U roubovaných semenáčků se také mnohem dříve dočkáme květů než u pravokořenných. Semenáčky můžeme roubovat buď na echinopsis, nebo na zcela mladé cereusy, popřípadě na peireskiopsis. U nás se nejvíce rozšířilo rou­ bování na echinopsis a někteří pěstitelé je propracovali do neobyčejné dokonalosti. Byl to zejména známý kaktusář Jan Šuba z Týnečka u Olo­ mouce, který se na tento způsob specializoval. Semenáčky, které klíčily v lednu nebo v únoru, mu často kvetly již v srpnu téhož roku. Svými mimořádnými úspěchy se stal proslulým v celém kaktusářském světě. 116

Roubováni semenáčků: 1 — použití gumičky (G), 2 — sklíčková metoda, S — proužek skla, J — jmenovka jako opora sklíčka, 3 — roubování na peireskiopsis, D — spirálka z měkkého tenkého drátku.

Roubování na semenáčky rychle rostoucích cereusů si zase oblíbili hlavně němečtí pěstitelé. Rouby sice rostou pomaleji, ale zato se dosti často do­ sáhne trvalého spojení. Roubování na peireskiopsis se rozšířilo teprve po poslední válce, a to z Japonska. Hlavní přednost tohoto způsobu je v mož­ nosti rychlého namnožení podnoží i v rychlém růstu roubu. Princip roubování je u všech jmenovaných podnoží stejný. Musíme se hlavně postarat o to, aby cévní svazek roubu přirostl v místě, kde probíhají cévy podnože. Na řezu malým semenáčkem se cévní svazek jeví pouze jako světlejší bod ve středu řezné plochy. Musíme ho proto na podnož posadit vždy excentricky, aby tento bod dosedl přesně na některé místo kruhu, ve kterém jsou uspořádány cévy podnože. Kdyby se cévní svazek nacházel uvnitř tohoto kruhu, roub by sice přirostl, ale dále by se nevyvíjel. K řezu malých semenáčků se nejlépe hodí holicí čepelka, ze které seme­ náček jemně sesuneme přímo na podnož. Nejlépe srůstají a lépe rostou semenáčky seříznuté ve spodní třetině, kde bývají také nejširší. Roubuje¬ me-li na echinopsis, jsou nejlepší podnože široké pouze 1 až 2 cm. Řez musíme vést dosti nízko, aby kruh cévních svazků byl dobře zřetelný. Když echinopsis přeřízneme příliš vysoko, jeví se střed jen jako tečka. Vegetační vrchol je však ještě zachován a podnož vyrazí ze středu novou hlavu, která roub odhodí nebo i proroste. Když roubujeme na semenáčky cereusů, seřízneme z nich čepelkou špičku vysokou pouze asi 3 mm. Semenáčky podnoží mají být zcela mladé, 117

přibližně 4 cm dlouhé. Cévní svazek je u nich stejně velký jako u roubu, a proto je posadíme přesně na střed. Při roubování na peireskiopsis používáme zásadně pouze zcela mladé výhonky. Odřízneme asi 4 cm dlouhé konce větviček, které mají aspoň 4 vyvinuté lístky, a zakořeníme je jako řízky. Nenecháme je však zasýchat, nýbrž ihned je pícháme do kypré půdní směsi. Zakořeňují velmi rychle a také velmi rychle rostou. Když povyrostly asi o 2 cm, roubujeme je ve výši 4 cm. Horní části zase zakořeníme, a když dorostly, můžeme opět roubovat. Řezná plocha podnože je malá a umístění semenáčku — roubu nedělá potíže. Peireskiopsis nemá ráda příliš prudké slunce. Když ji poně­ kud více zastíníme, aby se slabě vytahovala, je průměr stonku ještě menší, a to je pro zcela malé semenáčky někdy žádoucí. Větší semenáčky pevnější konzistence přidržíme při roubování na echi¬ nopsis gumičkou. Zcela malé a ještě měkké semenáčky bychom i slabou gumičkou rozdrtili. Proto je přidržujeme bavlnkou nastavenou gumovou nití. Tou se bavlnka udržuje jen v mírném napětí. Výhodná je také sklíč­ ková metoda. Záleží v tom, že sklíčka položíme jedním koncem na seme­ náček a druhým na prázdný hrnek nebo jiný předmět, který zajistí polohu sklíčka, jež má být vodorovné. Sklíčka si pro tento účel nařežeme na proužky dlouhé asi 6 cm a široké asi 1 cm. Nepatrný tlak zajistí spolehlivý srůst. Při roubování na semenáčky cereusů a peireskiopsis můžeme po­ užít pouze sklíčkovou metodu. Semenáčky je však také možné na podnož jen posadit a trochu přitlačit, aby řezné plochy přilnuly, a ničím dále nezatěžovat. I tak přirostou. Osvědčuje se to zejména u peireskiopsis. Čerstvě naroubované semenáčky přirostou během několika hodin. Důle­ žité je, aby byly umístěny ve stínu, nikoli však ve tmě, a v teple. Podnože se vždy mají již den před roubováním dobře zalít. Univerzální podnoží pro všechny druhy semenáčků je jedině echino¬ psis. Cereusy sice dobře přijímají všechny rouby, ale dosti často se pro­ jevují důsledky špatné afinity. Peireskiopsis nepřijímá mnoho druhů. Tak na ni zpravidla nepřirostou mamilárie, melokaktusy, některé fraileje, astrofyta, gymnokalycia apod.

Roubovací aparáty Vynalézavost kaktusářů je velká, a tak se čas od času vyskytnou různá zlepšení a pomůcky, které mají usnadnit roubování. Tak bývají popiso118

Pomůcky k roubování: vlevo roubovací aparát: P — pérující proužek plechu, V — vatička nebo kousek plsti chránící temeno roubu; vpravo roubovací prsten, nejlépe z olověného plechu, zavěšený na dvou gumičkách.

vány i různé varianty roubovacích aparátů. Jejich princip záleží v tom, že na pevnější podnoži je upevněn dřevěný sloupek, který má v různých výškách zářezy. Do těchto zářezů se dají zasunout pružné proužky plechu, a to tak, že jejich jeden konec je v zářezu, a druhý konec přitlačuje roub k podnoži. Mezi pérující plech a roub se ještě vkládá kousek plsti na ochranu rostliny proti mechanickému poškození. Jinou pomůckou je roubovací prsten. Je to kovový kroužek průměru asi 6 cm, který se dá pohodlně navléknout na běžné podnože. Prsten má vhodné zářezy, aby se daly upevnit zkřížené gumičky, které pak přidržují roub mírným tlakem. V napnutém stavu je udržuje kroužek, který je na nich zavěšen. Nejvíce pomůcek bylo vymyšleno k přidržování semenáčků. Jme­ novka propíchnutá hřebíkem, drátek zahnutý do pravého úhlu nebo tenký drátek svinutý do spirálky a připevněný ke kousku dřívka mohou být zcela užitečné. Jednou částí se zapíchnou do substrátu vedle podnože a druhou se lehce dotýkají roubu. Při roubování na peireskiopsis se také osvědčily skleněné rourky od pilulek (zkumavky), které se prostě na roub navléknou. Roub přidržuje vatička, kterou jsme napřed zasunuli do rourky. V praxi se tyto někdy dosti pracné pomůcky příliš neosvědčily. Celkem je možno říci, že je lépe nacvičit si dobře roubování s gumičkami. Je to jednodušší a spolehlivější. U malých semenáčků je pak nejlepší sklíčková metoda. 119

Kontrola zdaru roubování Po sejmutí gumiček kontrolujeme, zda se roubování zdařilo. Pozná se to podle toho, že obě části jsou po celém obvodu styčné plochy dokonale srostlé. Když pak začíná roub nasávat vodu, vypadá to někdy, jako by se zvedal nad podnož. Stane se však, že roub příroste pouze částečně. Pozo­ rujeme pak, že v některém místě je mezi ním a podnoží mezera. I takový roubovanec může dobře vegetovat. Dokonalé spojení to ovšem není. Někdy se stane, že srůst je sice dobrý, ale roub neroste. Spíše pozorujeme, že se smršťuje a je čím dál tím seschlejší. To signalizuje, že buď jsme vo­ lili podnož, která se s roubem nesnáší, nebo se cévní svazky špatně kryly, takže do roubu neproudí žádné živiny. Když pak podnož ještě ke všemu začne odnožovat, uděláme nejlépe, jestliže roub sejmeme a přeroubujeme. Často se dá roub odloupnout a mívá již krátké čekací kořínky. Necháme ho ještě nějaký den ležet a potom ho můžeme zakořenit jako řízek. Když se roubování podaří, dodává podnož roubu mohutný proud živin. To se projevuje příznivě zejména u druhů, které v přírodě dosahují vel­ kých rozměrů. U druhů trpasličích však příliš bujná podnož nepůsobí příznivě. Nutí totiž roub růst do nepřirozených velikostí, nebo k příliš­ nému odnožování, popřípadě ho jiným způsobem deformuje. Odpomů­ žeme tomu do určité míry tím, že tyto rostliny pěstujeme v půdě chudé na dusík, zato však s dostatkem drasla a fosforu. Zbytečně je také ne­ stíníme, nebo je pěstujeme beze skla, pod širým nebem. Přestane-li roub, který se až dosud uspokojivě vyvíjel, najednou růst a podnož začne nadměrně odnožovat, nebo je-li podnož tvrdá, nasáklá vodou a roub scvrklý, pak to znamená, že spojení bylo přerušeno. Mezi podnoží a roubem se vytvořila vrstva mrtvých buněk. Nezbývá nic jiného, než roub odříznout, odumřelé pletivo odstranit a roub zakořenit. Další pěstování roubovanců je snazší než rostlin pravokořenných. Sázíme je do živné půdy a dbáme hlavně na to, aby podnože netrpěly suchem. Rouby by je mohly vysát. Dochází k tomu hlavně v zimě, kdy rouby zač­ nou vegetovat bez ohledu na to, že podnože jsou ještě v klidu. Proto je dobře udržovat roubovaným rostlinám substrát i v zimě vlhký. To však předpokládá i poněkud vyšší teplotu. Jinak by mohly uhnít kořeny i u těch nejodolnějších podnoží. Některé podnože po několika letech zdřevnatějí. To je velice výhodné. Dřevnatá podnož nemůže už být vy­ sáta. Její kořeny umožňují roubovanému kaktusu po dlouhá léta dobrý vývoj.

120

Rozmnožování výsevem O květech, opylování a semenech Ještě stále je značně rozšířen názor, že kaktusy kvetou jednou za sedm let nebo dokonce jen jednou za život. Četné kaktusy, bohatě kvetoucí, v našich sbírkách však svědčí o něčem jiném. Všechny kaktusy kvetou každoročně. Mnohé jsou ozdobeny květy od jara až do podzimu. Vět­ šinou však kvetou jen jednou za sezónu v určitou dobu. Některé nás po­ těší květy již časně zjara, jiné v létě nebo na podzim a zygokaktusy právě o vánocích, uprostřed zimy. U nás nekvetou pouze některé druhy, protože nemohou v našich poměrech dosáhnout potřebné velikosti. V přírodě to jsou vysoké stromy nebo rozlehlé keře a tolik místa jim nemůžeme poskyt­ nout. Květy kaktusů mají, stejně jako květy jiných rostlin, samčí a samičí orgány, tj. tyčinky a pestík. Oplodňuje se přenesením pylu na bliznu, tedy opy¬ lením. Pylová zrnka na blizně vyklíčí, prorostou čnělkou a vniknou do vajíček. Z takto oplodněných vajíček se pak vyvinou semena. Máme-li květuschopné kaktusy, můžeme si vypěstovat semena z vlastních rostlin. Každá sbírka by se měla pochlubit určitou specializací a zajišťovat pro­ dukci kvalitních semen některého druhu. To znamená, že musíme tyto rostliny mít ve více exemplářích. Velká většina kaktusů je totiž cizo¬ sprašná. To znamená, že květ může být opylen jen pylem z jiného je­ dince. Každý z rodičů však musí pocházet z jiného semene. U cizospraš­ ných, heterogamních druhů nemůžeme tedy vzájemně opylovat květy odnoží z téže mateční rostliny. Příroda jako by podporovala slučování zárodečných buněk různých jedinců. Chceme-li tedy u cizosprašných, samosterilních druhů získat plody se semeny, musíme na vlasový štěteček nabrat pyl z některého květu a potom štětečkem potřít bliznu květu jiné rostliny téhož druhu. Navzájem můžeme zase pylem z tohoto květu opylit bliznu květu prvního. Je-li rozvito současně více květů, můžeme je střídavě oplodnit všechny. Zdar opylování závisí hlavně na kvalitě pylu. Dobrý pyl se projevuje jako suchý prášek a snadno ulpívá na štětečku. Pyl zvlhlý, spečený, je často neklíčivý. Blizna má být zralá, tj. má mít rozevřené laloky a lepkavý povrch. Pyl však můžeme nanést i na dosud nezralou bliznu. Pylová zrnka mají určitou životnost, a když blizna dozraje, obvykle ji tato zrnka opylí. 121

Pyl také můžeme konzervovat. Stane se někdy, že květy, které bychom rádi navzájem opylili, nerozkvetou současně. V takovém případě pře­ neseme pyl na kartičku z tužšího kartónu, velkou asi 4 X 6 cm, kterou vložíme do nějaké obálky. Na tuto obálku si dobře zapíšeme jméno rostli­ ny a datum odběru pylu. Potom pyl uložíme na chladnějším, ale suchém místě. Když se pak otevře květ mateřské rostliny, pokusíme se o oplodnění pylem, který jsme si proto uschovali. Výsledek sice není zaručen, protože životnost pylu u různých druhů není stejná, ale u vzácných odrůd to vždy stojí za pokus. Při zkouškách se podařilo v některých případech dosáhnout opylení pylem starým 6 týdnů, kdežto jiný pyl byl za jeden den neklíčivý. Zpravidla tedy k tomu, abychom získali nehybridní semeno, potřebujeme aspoň dva exempláře téhož druhu. Jsou však rostliny, které se opylují vlastním pylem. Tyto rostliny označujeme jako samosprašné, autogamní. K opylení pak stačí jediný květ. Pyl přeneseme tedy z prašníků na bliznu téhož květu opět štětečkem. Autogamní je například Echinocactus grusonii. Také některé formy Gymnocalycium gibbosum nasazují plody po samo¬ sprášení. U některých druhů rodu Frailea je to ještě snazší. Opylení nastane již v poupěti, takže květ se ani neotevře a z poupěte se vyvine plod se zralými a dobře klíčivými semeny. Takové rostliny se nazývají kleistogamní. U nich tedy stačí k získání semen také jen jeden jediný exemplář. I u cizosprašných druhů se však někdy podaří dosáhnout oplodnění vlastním pylem. Provede se to tak, že se na bliznu nejprve přenese pyl z některého příbuzensky velmi vzdáleného kaktusu. Potom se asi v pětiminutových intervalech přenáší na bliznu vlastní pyl. Cizí pyl zde nějakým dosud nevysvětleným způsobem blokuje samosterilitu. Na takto podrážděné blizně dobře vyklíčí i vlastní pyl a nastane dokonalé opylení. Získáme druhově čistá, tj. nehybridní semena. U většího počtu druhů se pro tento způsob oplodnění nejlépe osvědčil pyl z Astrophytum asterias a Hamatocactus setispinus. Pro gymnokalycia se osvědčil pyl Gymno­ calycium saglionis. Znovu však zdůrazňujeme, že tato metoda může mít úspěch pouze u značně vzdáleně příbuzných druhů. Kdybychom na­ příklad zkoušeli dosáhnout opylení vlastním pylem u Astrophytum capri¬ corne a použili pyl Astrophytum asterias, vznikly by hybridy. Podobně by vznikly hybridy, kdybychom aplikovali pyl Gymnocalycium saglionis na velmi podobná Gymnocalycium pflanzii, G. zegarrae apod. U růží, jiřinek a četných jiných okrasných rostlin chceme křížením vytvářet stále nové odrůdy. Naproti tomu v kaktusářství si zásadně ceníme 122

pouze Čistých botanických druhů. Proto se snažíme při opylování omezovat možnost vzniku hybridního semene. Podezřelé plody raději zničíme. Ovšem v určitých případech hybridizaci děláme. Je to tehdy, když hybridizací sledujeme určitý cíl, tj. určité zlepšení nebo teoretické poznám. Je to proces celkem složitý a náročný, protože vyžaduje znalost komplikovaných genetických zákonů. K dosažení vytčeného cíle nestačí dlouhá léta, ba někdy ani lidský život. Dobrých výsledků dosáhli šlechtitelé u epifyl, kde se provádělo křížení a výběr po několik lidských generací. U epifyl se botanické druhy pěstují pouze výjimečně. Podobná situace je u zygokaktusů, Epiphyllopsis, Rhipsalidopsis a jiných kaktusů, které se pěstují jako pokojové rostliny. Zajímavých forem bylo dosaženo i při křížení astrofyt. Kdo se však z ja­ kéhokoliv důvodu zabývá křížením, neměl by křížence uvádět do oběhu bez výslovného označení, že jde o hybridy. Naproti tomu můžeme dosáhnout pozoruhodných úspěchů, když k vzá­ jemnému opylení vybereme zvlášť pěkné exempláře téhož druhu. Například zvolíme za rodiče kaktusy s obzvláště dlouhými ostny, nebo s nejlépe vybarvenými a velkými květy, popřípadě se zvlášť intenzívní barvou těla, ostnů apod. S velkou pravděpodobností můžeme očekávat, že se tyto dobré vlastnosti projeví u potomků, a to někdy ještě ve zvýšené míře. Tak získáme rostliny sice druhově naprosto čisté, s charakteristic­ kými, ale kvalitativně vystupňovanými druhovými znaky. Pečlivý výběr rodičů je jedním ze způsobů, jak vypěstovat rostliny podobné těm nej­ krásnějším rostlinám rostoucím v přírodě. Pokud možno provádíme i ne­ gativní výběr, tj. při výběru rodičovských párů vylučujeme rostliny, které mají špatné vlastnosti, sklon k chorobám, redukované ostny, špatně rostou a kromě toho rostou do výšky místo do šířky apod. Potomci zdravých a vzrůstných jedinců pravidelně mnohem lépe klíčí a rychleji a zdravěji rostou než potomci podřadnějších rostlin. I u kaktusů platí, že mezi seme­ ny jsou rozdíly. Po zdařilém opylení se semeník začne přeměňovat v plod. Musíme ho nechat dobře uzrát, aby také semena byla zralá, a tedy dobře klíčivá. Že je plod zralý, poznáme nejsnáze u těch druhů, u kterých zralé bobule pukají. U gymnokalycií se pojednou objeví na plodu svislá trhlina, ve které je vidět již zralá semínka. Plody některých astrofyt se rozevřou. Puklý plod má tvar hvězdy a v jejím středu jsou volná semena. Jiná astro¬ fyta pukají po celém obvodu. Gymnocalycium denudatum změkne a přímo se rozplyne. Rebucie a aylostery mají suché plody na spodní části těla. Snadno se samy vysemení. Zralé plody parodií jsou obaleny slabounkou 123

suchou blankou, která se trhá a semínka se obnažují. Mamilárie a melo¬ kaktusy vytlačují zralé plody z axil, a to často dosti náhle. Melokaktusy dokonce někdy vystřelují plody do vzdálenosti od rostliny. Také kory¬ fanty vytlačují z axil poblíž temene své zralé, poměrně velké plody. Podle konzistence můžeme plody kaktusů rozdělit na suché a dužnaté. Ze suchých semínka snadno vybereme a uložíme do papírových sáčků. Vždy si přesně zapíšeme jméno příslušného druhu nebo variety, nebo si zapíšeme číslo, pod kterým máme mateční rostlinu vedenu v seznamu své sbírky. Získat semeno z dužnatých plodů dá více práce. Plody musíme nej­ prve vypírat. Nejlépe je vypírat krátce po sklizni, aby se dužnina ne­ začala rozkládat a semena nebyla napadena plísněmi. Tvrdí se sice, že si semena v plodu uchovávají delší klíčivost než ta, která byla vyprána, ale v praxi se to nepotvrdilo. Vypírá se tak, že se plody vloží do lněného hadříku nebo do silonové dámské punčochy. Tkaninu složíme, takže vznik­ ne malý váček, ze kterého semena nemohou uniknout. Váček držíme levou rukou, ponoříme ho do vody a pravou rukou sáček mneme. Plody se rozemnou, dužnina se odplaví vodou a semena zůstanou ve váčku. Vyprané semeno ponoříme ještě do dezinfekčního roztoku, nejlépe do chinosolu v koncentraci 1 g na 1 1 vody nebo do slabě růžového hyper¬ manganu. Potom přeneseme semínka na papír, kde je necháme ve stínu uschnout. Oschlá semena přesypeme na jiný papír, oddělíme je od zbytků plodů, které se vždy ještě udrží mezi semeny, a uskladníme. Praní semen je práce zdlouhavá, avšak velmi důležitá.

Výsev kaktusových semen Kaktusy nejčastěji rozmnožujeme výsevem. Výsev také patří mezi nej­ zajímavější práce kaktusářů. Ve srovnání s vegetativním množením má výsev dvě hlavní výhody. Jednak získáme rychleji větší počet rostlin a jed­ nak ze semen vyrostou nové zdravé generace. To je velká přednost hlavně u druhů, které jsou po dlouholetém stálém vegetativním množení méně vzrostné nebo i nemocné. Výsevem importovaných semen novinek si vypěstujeme kaktusy, které u nás dosud ve sbírkách zastoupeny nejsou, a to často v celé variační šíři, v jaké se vyskytují v přírodě. Nádoby pro výsev volíme hluboké aspoň 5 cm, a to proto, aby mezi sklem, kterým výsev přikrýváme, a povrchem výsevního substrátu byla 124

mezera aspoň 3 cm. Je to opatřeni proti tomu, aby se výsev při slunečním svitu příliš nepřehříval. Půdní směs, vlastně výsevní substrát, má být dokonalý hlavně po stránce fyzikální. Dobře se osvědčuje směs cihlové drti průměru zrn do 3 mm a písku z poloviny jemného a z poloviny hrubšího. Písek musí být praný, bez hlinitých příměsí. Cihlovou drť a písek mícháme v poměru 1:1 a přidáme 15 % přesáté rašeliny. Rašelina se používá přírodní, tedy neodkyselená. Tato směs má fyzikální vlastnosti, jaké potřebujeme pro výsev, je však chudá na živiny. Přidáme proto do vody pro první zálivku živnou sůl. Dobře se osvědčil náš výrobek Sfinx ve zředění 1 g na 1 1 vody. Substrát před použitím dezinfikujeme, a to nejlépe párou. Paříme aspoň hodinu; jinak nezničíme zárodky mechu, řas a plísní. Semena, ať již ta, která jsme si sami vypěstovali, koupili, popřípadě získali výměnou nebo darem, před výsevem vždy ještě jednou vypereme, dezin­ fikujeme a usušíme. Potom je moříme přípravkem obsahujícím Thiuram (tetra-methyl-thivuam-disulfid-TMTD). Pro moření vsypeme semínka do malé skleněné zkumavky a přidáme malé množství mořidla. Zkumavku uzavřeme zátkou a obsah protřepeme, aby se semínka obalila práškem. Jiná mořidla, např. mořidla obsahující rtuť, která se dříve používala, není možno doporučit pro všechny druhy. Výsevního substrátu stačí vrstva silná 1,5 až 2 cm. Povrch urovnáme a rozdělíme na políčka. Použijeme k tomu proužky skla, hliníkového plechu nebo jiného vhodného materiálu. Potom vysejeme semena naširo¬ ko, a to vždy po povrchu políčka. Nesejeme příliš hustě, abychom nemu­ seli brzo přepichovat. Semena kaktusů zásadně nezasypáváme. V někte­ rých starších návodech se sice doporučovalo, že se mají zasypat tak silnou vrstvou substrátu, jak jsou sama velká, to však je naprosto chybné. Semena kaktusů, mají-li dobře klíčit, musí být na povrchu. Pouze je k substrátu přitlačíme nějakým plochým předmětem. Výjimku tvoří jedině semena opuncií, která se přikryjí asi 0,5 cm silnou vrstvou stejného substrátu, do jakého jsou vyseta. Současně s výsevem si děláme výsevní plán, abychom přesně věděli, který druh je vyset v jednotlivých políčkách. Kdo více seje, učiní dobře, když vyseté druhy označuje průběžně čísly a na zvláštním seznamu vede přes­ nou evidenci. U každého čísla se vyznačí datum výsevu, jméno druhu, původ semen, začátek klíčeni i počet vyklíčených semenáčků. Takové záznamy mají někdy ještě po letech velkou cenu. Když jsou všechna semena vyseta, začneme zavlažovat. Zalejeme 125

velmi jemnou mlhovkou, ještě lepší je však nechat substrát nasát zespodu. Voda je nejvhodnější měkká, převařená, s přídavkem živné soli, jak již bylo uvedeno. Misku s výsevem přikryjeme tabulkou skla, která musí být zavápněna tak silně, jak to vyžaduje stanoviště. Semena nejlépe klíčí ve stínu, ale nikoliv ve tmě. Místo vápnění můžeme také přikrýt jednou nebo více vrstvami novinového papíru. Kdybychom sklo nezastínili, vznikla by v misce za slunečného počasí tak vysoká teplota, že by se nám semena spařila. Po zálivce se musíme postarat o to, aby výsev měl přiměřenou teplotu. Ve starších příručkách se uvádělo, že klíčeni probíhá nejlépe při 25 až 30 °C. Podle zkušenosti některých praktiků však některé druhy klíčí mnohem lépe při teplotách podstatně nižších. Jsou to zejména parodie, rebucie a horská gymnokalycia. Přesnými pokusy, které byly provedeny v posledních letech, byly však zjištěny překvapivě nízké optimální teploty pro některé druhy: Rebutia minuscula 15 °C, Rebutia marsonerii a Oreoce¬ reus trollu 15—20 °C, Cleistocactus straussii 20 °C, Cereus peruvianus 20—25 °C a Astrophytum myriostigma 15—25 °C. Při překročení uvede­ ných teplot začne prudce klesat klíčivost. Nejhorší je, že jakmile se jednou semena přehřejí, neklíčí, i když zase teplota klesne na optimum. Až bu­ deme přesně znát nejvhodnější teploty pro klíčeni u každého druhu, bude procento klíčivosti značně vyšší než dnes. To však bude ještě velmi dlouho trvat, protože provádění pokusů, má-li být exaktní, vyžaduje dost složitých přístrojů a značné množství semen. Prozatím nám může být vodítkem pouze znalost přírodních podmínek. Hlavně budeme dbát, aby se zbytečně nepřekračovala hranice 25 °C pro druhy teplomilnější a 20 °C pro druhy horské. Ve staré literatuře se doporučovalo udržet při klíčeni stejnoměrnou teplotu. Později se tvrdilo, že semena klíčí nejlépe, když teplota kolísá, takže ve dne je vyšší než v noci. Nejnovější pokusy však nasvědčují tomu, že takové kolísání teploty působí spíše negativně než stimulačně. Chceme-li vysévat brzy na jaře nebo dokonce v lednu či únoru, musíme mít zařízení k udržování náležité teploty. K tomu byly zkonstruovány celkem jednoduché výsevní aparáty. Skládají se ze dvou částí. Ve spodním oddělení je zdroj tepla, v horním výsevní miska. Oba prostory jsou odděleny vodotěsně kovovou přepážkou, která současně rozvádí teplo. Mezi touto přepážkou a vlastní výsevní miskou musí být asi 3cm mezera, aby mohl proudit vzduch. Jako zdroj tepla se nejčastěji používá 25W žárovka. Svítí-li slunce, musí se topení vypnout, aby se rostliny ne­ přebraly. Nejspolehlivější je vypínání a zapínání tepelného zdroje termo126

Otopný skleníček pro výsevy.

statem. Dobrým zdrojem tepla je elektrický termo¬ for (poduška), jehož teplo­ ta se může přepínáním měnit. Termofor zabalíme do sáčku z fólie, aby ne­ zvlhl a zůstal čistý. Každé zařízení musíme napřed několik dní zkoušet a tep­ lotu náležitě vyregulovat. I bez výsevních aparátů dosáhneme výborných výsledků, když sejeme v tu roční dobu, kdy je již přirozené teplo vhodné pro určitý druh. Tak parodie sejeme nejlépe v zimě, kdy pokojová teplota úplně stačí k vyklíčení. V březnu nebo dubnu sejeme většinu druhů, zejména mamilárie, chilské druhy apod. Za letních veder pak (ve stínu) nejlépe klíčí teplomilné druhy, jako astrofyta, melokaktusy a pilosocereusy. Zvláště dobře klíčí před letní bouří za dusného počasí. Všeobecně lze říci, že nejlépe klíčí semena čerstvá, tedy právě vy­ zrálá. Jsou však druhy, kde semeno je po sklizni špatně klíčivé a teprve po roční nebo dvouroční době odpočinku klíčí ve vyšším procentu. Zkuše­ nější pěstitelé již tyto druhy znají. Po sklizni špatně klíčí Pyrrhocactus umadeave, Echinocereus subinermis, Mamillaria armillata, M. pilispina, M. viereckii, Echinocactus horizontalonius aj. V prvním roce po vyzrání klíčí liknavě Gymnocalycium friedrichii, Gymn. megatae a další. Zatím není znám bezpečný způsob, kterým by se tyto druhy daly přimět k lepšímu klíčeni. Vhodné je nechat semena asi 3 dny bobtnat v měkké vodě. Někdy již semena začnou během této doby klíčit pod vodou. Někteří specialisté nechávají ve vodě nakličovat zejména fraileje. Naklíčená semena klesají ke dnu, odkud se přenesou na substrát. Bohužel u jiných kaktusů nepro­ bíhá klíčeni stejně snadno a rychle. Po určité době začnou vysetá semena klíčit. Některé druhy (astrofyta) klíčí často již druhý den, většina druhů začíná klíčit do týdne. Není to však vždy stejné. Echinocereusy a opuncie potřebují ke klíčeni delší dobu. Proto je nikdy nesejeme do stejné misky jako semena, která klíčí rychle. Ani semena téhož druhu nevyklíčí najednou. Po první fázi, kdy se objeví jednotlivé semenáčky, nastane druhá, kdy vzejde většina rostlinek. Potom 127

nastává etapa třetí, dokličování. Za čtrnáct dní poté, co klíčeni začalo, můžeme je považovat za ukončené. Než začnou semena klíčit a ještě když dokličují, má být výsev přikryt sklem. Povrch misky nesmí vyschnout, jinak by klíčeni bylo narušeno. Po doklíčení začínáme semenáčkům větrat. Zpočátku sklo nadzvedáváme pouze málo, podkládáme pod ně zápalku a přívod čerstvého vzduchu postupně zvětšujeme. Při výsevu většího počtu druhů do společné misky je potíž v tom, že doba klíčeni je různá. Potřebujeme-li tedy větrat dru­ hům již vyklíčeným, narušíme klíčeni ostatních. Proto je výhodnější vysít každý druh zvlášť do nějaké malé nádobky nebo hrnku z umělé hmoty a vyklíčené druhy přemístit jinam. Zabírá to však více místa. Zbývá ještě zmínit se o podzimním výsevu. Přesnější název by byl výsev pozdně letní, neboť nejvhodnější doba je od poloviny srpna do poloviny září. V tomto období je ještě dosti teplo, avšak noci jsou citelně chladnější. Blíží se doba rovnodennosti, kdy střídání světla a tmy odpo­ vídá poměrům ve vlasti většiny kaktusů. Tím lze snad vysvětlit, že se výsevům v pozdním létě zvlášť dobře daří. Je to také období, kdy právě uzrává mnoho plodů; semínka většiny druhů tedy mají maximální klíči­ vost a mohou se ihned vysít. Čerstvě sklizená semena klíčí na podzim skutečně většinou velmi dobře. Tak čerstvá semínka rodu Frailea vzcházejí během 24 až 36 hodin, a to často 100%. Za měsíc po sklizni klíčivost přechodně pomíjí a obnovuje se až za 6 měsíců. Také semena gymnokalycií, rebucií a jiných jihoameric­ kých druhů z čerstvé sklizně klíčí nejlépe právě na podzim. U výsevů bývá v této době nejméně ztrát. Je určitou nevýhodou, že semenáčky jsou do skončení vegetace ještě malé a je obtížnější udržet je do jara. Proto je dobře zimovat podzimní výsevy tepleji, asi při 16 až 18 °C, a poskytnout jim co nejvíce světla. Při této teplotě rostou vlastně celou zimu, i když pomalu. Můžeme je však přezimovat i při nižší teplotě. Potom se vzrůst asi na dva měsíce zastaví, ale již v únoru, kdy začne slunce víc hřát, pokra­ čuje. Semenáčky z podzimních výsevů bývají do konce příštího vegetačního období mnohem větší než ty, které byly vysety až na jaře. Než semenáč­ ky z jarního výsevu začnou klíčit, můžeme semenáčky z podzimního vý­ sevu už roubovat, a tím získáme další náskok.

128

Výsevy do lahví Aby nám výsev nepřeschl, musíme dvakrát až třikrát denně mlžit nebo občas postavit výsevní misku do nádoby s teplou vodou a nechat substrát, aby si nasál vláhu otvory ve dně nádoby. Mlžením a zálivkou však zanese­ me do původně sterilního substrátu zárodky řas a mechů, které se velmi rychle rozmohou. To nás nutí k předčasnému pikýrování. Ale často se vyskytne i mnoho zhoubných plísní. Infikovaný výsev nám působí malou radost. Obyčejně nepomůže ani rychlé pikýrování, protože se vždy pře­ nese mnoho již napadených jedinců, na kterých nákaza ještě není znát. Aby se všechny tyto potíže vyloučily a znemožnil se vznik druhotných infekcí, byla vypracována metoda výsevu v hermeticky uzavřeném prostoru. K tomu se hodí nejlépe litrové zavařovací láhve, v jakých se v domácnostech sterilizuje např. ovoce. Litrové zavařovačky jsou vhod­ né proto, že mají větší obsah vzduchu, a tedy i kysličníku uhličitého než nádoby menší. Substrát používáme stejný jako při normálním výsevu, tedy polovina cihlové drti, čtvrtina hrubšího písku průměru zrn do 3 mm a čtvrtina jemnějšího písku. K tomu přidáme 15 % přesáté rašeliny a vše dobře promícháme. Směs sterilizujeme až v lahvích. Na dno sklenice nasypeme asi 2 cm silnou vrstvu substrátu. Doprostřed dáme nějakou trubičku, nejlépe skleněnou, průměru asi 1 cm. Trubička má dosahovat až na dno láhve a má povrch substrátu převyšovat asi o 2 cm. Dává se tam proto, abychom mohli substrát pohodlněji zalít. Nyní provedeme sterilizaci substrátu i sklenic. Postupujeme stejně jako hospodyně při zavařování, až na to, že láhve jsou bez gumiček a bez víček, které sterilizujeme současně, avšak odděleně. Sklenice mají být ponořeny do vody asi tak, aby hladina byla ve stejné výši jako povrch substrátu. Vodu uvedeme do varu a sterilizujeme při 100 °C jednu ho­ dinu. Potom necháme vše vychladnout. Při chladnutí přiklopíme sice na sklenice víčka, aby dovnitř nemohly napadat nové zárodky ze vzduchu, ale podložíme je párátkem nebo zápalkou. Jinak by víčka přisedla ke skle­ nicím a šla by špatně uvolnit. Když je vše vychladlé, můžeme začít s vlast­ ním výsevem. Semena si vždy připravíme již předem. Velmi mnoho záleží na dokona­ lém vyprání. Semínka musí být zbavena všech zbytků plodů. Proto je pečlivě prohlédneme pod lupou a ta, která nejsou naprosto čistá, raději vyřadíme. Zbytky plodů by se mohly stát zdrojem infekce a zkazit nám tak dobrý výsledek. Neopomeneme semínka mořit přípravkem s Thiura129

Výsev do zavařovací láhve: Z — zavařovačka, G — gumička, V — víčko, P — pérová svorka, S — sterilizovaný substrát, T — trubička k nalití živného roztoku, K — klíčící seme­ náčky.

mem. Do lahví vyséváme semeno ze lžičky, kterou potřásáme, aby semín­ ka spadávala postupně. Levou rukou při tom současně zvolna otáčíme skle­ nicí. Dosáhneme tím rovnoměrného výsevu. Substrát ve sklenici musíme ještě zalít. Živný roztok, například 1 g Sfinxu v 1 1 svařené měkké vody, naléváme do skleněné rourky umístěné uprostřed substrátu. Naléváme buď nálevkou, nebo přiměřeně velkou pipetou. Roztoku dáme tolik, aby substrát byl nasycen, ale aby žádná tekutina nezůstávala dole. Stane-li se, že přelejeme, pak přebytečný roztok odsajeme trubičkou s gumovým balónkem nebo pipetou. Zalít můžeme buď před výsevem, nebo po něm. Zbývá ještě položit na zavařovací sklenice gumičky, přitlačit víčka a při­ ložit svorky, které přidržují víčka ke sklenicím, a tím znemožňují přístup vzduchu zvenčí. Výsev je nyní ve vzduchotěsně uzavřeném prostoru, a tím končí hlavní práce. Láhve s výsevem udržujeme v náležité teplotě a dbáme na to, aby nebyly vystaveny účinkům přímého slunce. To by mohlo v krátké době semena nebo semenáčky zničit. V prostoru uzavřené sklenice je stále velmi vlhký vzduch, nemusíme zalévat, protože vláha ne­ může uniknout. Při poklesu teploty se vypařená voda sráží na víčku i na stěnách a stéká zpět do substrátu. Tak se vytvoří pro klíčeni ideální prostředí. Hlavni výhody této metody jsou: 1. Zabraňuje infekci zhoubnými plísněmi i rozšíření řas a mechů. 2. Substrát nemůže přeschnout a výsev tedy není ohrožen jako při tradič­ ním způsobu. 3. Odpadá časté zalévání nebo rosení, které, provádí-li se tvrdou vodou, rychle alkalizuje substrát. Tím se může povážlivě snížit klíčivost a ohrozit zdravotní stav vzešlých semenáčků. Můžeme dokonce i na několik dní odejít a výsevům se nemůže nic stát. 4. Semenáčky, vzešlé ve sterilním a uzavřeném prostředí, delší dobu nevzduchujeme. Tím odpadají potíže, které při starém způsobu setí vzni130

kají z nerovnoměrného klíčeni různých druhů. Poněvadž nevzduchujeme, nepřerušíme žádnému druhu klíčení a semena mohou všechna vzejít. Dosáhneme tedy mnohem vyššího procenta vyklíčených rostlinek než při jakémkoliv jiném způsobu. 5. Mladé semenáčky se vyvíjejí mnohem rychleji než při tradičním způ­ sobu výsevu. Je to zvlášť důležité u drobnosemenných druhů, jejichž se­ menáčky jsou velice malé a prvním rokem rostou zvolna. To platí zejména pro druhy rodů Parodia, Blossfeldia, Strombocactus, gymnokalycia řady microsemineae apod. Dříve výsevy těchto druhů končívaly často naprostým nezdarem a teprve setím do lahví bylo umožněno pěstovat je přímo ve velkém. Přes veškerou opatrnost se může stát, že se v některých lahvích přece jen vyskytne plíseň. Jsou to hustě propletená bílá vlákna, která vypadají jako kousek bílé plsti. Plíseň byla určena jako Fusarium moniliforme var. subglutinans. Protože se vyskytuje pravidelně u některého druhu, i když je vyset ve více lahvích, můžeme předpokládat, že se nákaza šíří z infiko­ vaného semene. Zárodky nezničilo ani praní, ani mořidlo. Je to plíseň, která se nikdy nevyskytuje v suchém vzduchu. Nešíří se rychle, ale časem semenáčky zahubí. Láhve, ve kterých plíseň zpozorujeme, prostě otevře­ me, a tím zabráníme dalšímu vývoji infekce. Tuto láhev ponecháme i na­ dále již otevřenou. Láhve postupně otvíráme, když semenáčky dostatečně narostly, takže by se měly pikýrovat. Astrofyta můžeme otevřít již za 6 týdnů po výsevu, větši­ nou však necháváme sklenice uzavřeny asi 3 měsíce. Láhve s druhy s drob­ nými semeny mohou zůstat uzavřené třeba celý rok. Zpozorujeme-li, že během tak dlouhé doby vláha přece jen unikla, musíme výsevy asi dvakrát přece jen zalít. Uděláme to stejně jako poprvé, a to dobře pře¬ vařenou dešťovou vodou. Aby nám do láhve nenalétaly zárodky infekce ze vzduchu, děláme zálivku nad nádobou s teplou vodou. Teplý, stou­ pající proud vzduchu znemožní jakýkoliv nálet. Při otevření láhve se také vymění vzduch a doplní se zásoba kysličníku uhličitého. Potom zase nádoby pečlivě uzavřeme. Po otevření lahví nikdy hned nepikýrujeme, nýbrž až asi za tři týdny. Po tuto dobu nezaléváme a sklenice necháme otevřené, aby se semenáčky poněkud otužily. V mezidobí ztratí světle zelenou barvu, poněkud za­ vadnou a tkáně zpevní. A to právě potřebujeme. Ze sklenice vybíráme se­ menáčky postupně lžicí a pak je pikýrujeme.

131

Pikýrování semenáčků Ať již vyséváme kterýmkoliv způsobem, musíme dříve nebo později při­ kročit k přesazování neboli pikýrování. V novém substrátu rostou mno­ hem lépe, než kdybychom je nepřesadili. Sázíme opět do mělkých truhlí­ ků, hlubokých asi 3 cm, nejlépe kovových, z pozinkovaného nebo hliníkového plechu. V praxi se po četných pokusech ukázalo, že nejvhodnější je substrát stejného složení jako pro výsevy. Přimícháme do něho Thiuram v poměru 1 : 3000, nebo ho sterilizujeme. Pikýrujeme do slabě vlhkého substrátu. Zalejeme teprve za dva dny, a to nejlépe podmáčením, za­ léváním roztokem živných solí v normální koncentraci, tj. v poměru 1 g na 1 1 převařené, měkké vody. K pikýrování používáme měkkou pinzetu. Musíme pracovat s citem, abychom semenáček tlakem zbytečně neporanili nebo nerozdrtili. Postu­ pujeme tak, že napřed uděláme sevřenou pinzetou do substrátu otvor. Potom uchopíme semenáček a posadíme ho tak, aby kořínky volně splý­ valy do prohlubně. Nikdy nepřipustíme, aby byly zkrouceny nebo do­ konce ohnuty vzhůru. Tehdy je raději sevřeme pinzetou a opatrně je do substrátu zasuneme. Po rozevření pinzety zůstanou kořeny rovné a svislé. Sázíme jen nepatrně hlouběji, než jak rostl semenáček ve výsevu. Substrát ke kořenovému krčku přihrneme, ale nestlačujeme. Důležité je, abychom semenáčky pikýrovali na správnou vzdálenost od sebe. Zde se obyčejně chybuje, že se sází příliš daleko. Nejsprávnější je, když mezi semenáčky zůstane stejně velká mezera, jako je jejich prů­ měr. Snad bujnější druhy můžeme sázet o něco dále, ale nikdy více než na jeden a půl průměru. Zkušenost ukazuje, že semenáčky nejlépe rostou, když se navzájem téměř dotýkají. Naopak daleko pikýrované semenáčky vadnou a krnějí. Semenáčky rostoucí v těsné blízkosti si navzájem zasti­ ňují povrch půdy, a tím zabraňují rychlému vypařování vody. Prokořenělý substrát si také lépe zachovává správnou fyzikální strukturu, je vzdušný a nezhoršuje se ve svých vlastnostech. Když se přepikýrované semenáčky opět příliš tísní, musíme je pikýrovat znovu. Postupujeme podobně jako při prvním přesazování. Je to snazší o to, že rostlinky bývají již větší a lépe se s nimi manipuluje. Použijeme opět kovové truhlíky, které mají být hluboké asi 4 cm a naplněné substrá­ tem stejného složení. Sázíme zase na vzdálenost průměru semenáčků a věnujeme pozornost kořenům, aby jejich poloha odpovídala přirozené­ mu růstu. Opět asi dva dny nezaléváme a potom zavlažíme živným rozto132

kem. Roztok živin dáváme asi jednou za 14 dnů, mezitím zaléváme čistou měkkou vodou. Při druhém pikýrování můžeme již také sázet do normální půdní směsi, ve které pěstujeme starší kaktusy. Pak ovšem zaléváme pouze vodou. Když však hodláme pěstovat semenáčky v hydroponii, přesazujeme je do výsev¬ ního substrátu až tehdy, kdy dosáhnou průměru více než 2 cm. Teprve potom je nasázíme do truhlíků s drtí. Útlé rostlinky rostou lépe v měkčím substrátu s rašelinou.

Výsev na agar - agar a podobné způsoby Kaktusová semena se mohou také vysévat na agar-agar nebo želatinu. Agar nebo jedlá želatina se nastříhají na jemné proužky, nechají se ve vodě nabobtnat a potom se rozvaří. Po rozvaření se roztok naleje do ně­ jaké misky nebo sklenice. Tam brzy ztuhne a na dně zůstane hmota po­ dobná huspenině. Semena se prostě vysejí na povrch, nádoba se zakryje sklem a udržuje ve vhodné teplotě. Semena většinou klíčí velmi dobře, a proto je tento způsob u některých kaktusářů oblíben. Potíž je s přesazo­ váním. Kořínky totiž neproniknou do agaru a zůstávají na povrchu. Proto se musí pikýrovat zcela mladé rostlinky, což bývá spojeno se ztrátami. Podobně je možné vysévat na kousky savého papíru, které se udržují stále vlhké. I zde bývá klíčivost dobrá, ale při brzkém pikýrování nastává kritické období. Manipulace s právě vyklíčenými rostlinkami je zdlouhavá a vyžaduje velkou opatrnost a trpělivost. Tyto způsoby zde uvádíme pouze pro informaci. Výsledky se obyčejně zdaleka nevyrovnají těm, kterých dosáhneme při výsevu do lahví.

Výsev při umělém světle V zahraniční literatuře byl popsán způsob pěstování semenáčků výhradně při umělém světle. Zdrojem světla byla zářivka, upevněná asi 15 cm nad dlouhou a úzkou výsevní miskou. Vše bylo přikryto dvěma zrcadly posta­ venými šikmo, která zvyšovala světelnou intenzitu. Zářivka svítila vždy po dobu 12 hodin a 12 hodin byly semenáčky ve tmě. Semena klíčila normálně a také semenáčky dobře rostly. Pokus probíhal několik měsíců a výsev byl téměř beze ztrát. 133

Při výsevu v umělém osvětlení nastává ovšem kritické období tehdy, když převádíme semenáčky na pěstování při denním světle. Rostliny by se musely aklimatizovat velmi opatrně, protože náhlý přechod na plné slunce by nutně znamenal zkázu všech rostlin.

134

Choroby a škůdci kaktusů a ochrana proti nim Radost z pěkné sbírky bývá často kalena výskytem různých chorob a škůd­ ců. A není jich málo. Hned zpočátku je však nutno zdůraznit, že sbírky, kterým se věnuje náležitá péče, odolávají mnohem lépe nákazám a škůd­ cům než sbírky zanedbané, špatně vyživované nebo umístěné na nevhod­ ném místě, kde světelné a tepelné podmínky neodpovídají potřebám zdravého růstu. Někdy i nesprávný zásah, například přelití, může mít škodlivé následky. Chorobami a škůdci bývají napadány nejvíce rostliny zeslabené. Avšak i při jinak dobré péči musí být kaktusy v zimě dlouhou dobu ve vegetačním klidu. Také následkem vysokých letních teplot zasta­ vuje mnoho druhů růst. I tyto přestávky ve vegetaci znamenají určitý pokles odolnosti proti mnoha chorobám a škůdcům. Choroby a škůdci se tedy mohou objevit i ve sbírkách dobře pěstovaných. Základní podmínkou úspěšného boje proti škůdcům a chorobám je jejich včasné rozpoznání. Není to vždy tak lehké, zvláště u onemocnění způ­ sobených houbami nebo viry. Chorob je totiž značné množství a objevují se stále další, dnes ještě neznámé. Většinou není v možnostech kaktusáře — amatéra znát podrobně všechny choroby a škůdce. Zde je otevřeno pole působnosti pro mladé mykology, virology a entomology. Probereme tedy pouze nejdůležitější a nejčastěji se vyskytující choroby a škůdce.

Fyziologické choroby Nejčastěji poškozují kaktusy nepříznivé vlivy vnějšího prostředí, tedy činitelé neparazitního původu. Shrnujeme je pod názvem „fyziologické choroby". Můžeme říci, že každé porušení základních pěstitelských zásad, jak o nich bylo podrobně pojednáno v příslušné kapitole, může způsobit poruchy v životních pochodech rostlin. Příčiny nejdůležitějších fyziolo­ gických chorob jsou tyto: 135

Nízká teplota. Příliš nízké teploty zpomalují vzrůst kaktusů. Kořeny přestávají pracovat, a jsou-li ve vlhkém substrátu, mohou zahnívat. Dbá­ me proto, aby v období vegetace kaktusy netrpěly zimou. Klesne-li teplota pod bod mrazu, většina rostlin zmrzne. Zmrzlé kaktusy jsou tvrdé a epidermis se matně leskne. Když je přeneseme do tepla, tělo změkne a rychle podléhá hnilobě. Nesmíme proto připustit, aby teplota klesla pod minimum, uvedené ve stati o přezimování. Zvláště nebezpečné jsou pozdní jarní mrazy, které ohrožují rostliny na letních stanovištích. Podzimní mrazíky nejsou již tak nebezpečné. Stane-li se však, že rostliny zmrznou, nenecháváme je rychle rozmrzat, nýbrž umístíme je ve stínu a v chladnu, aby rozmrzaly co nejpomaleji. Vysoká teplota a intenzívní oslunění. Prudký vzestup teploty v uzavřeném prostoru vede k úpalu rostlin. Projevuje se shazováním poupat, epidermis se barví do červena a konečně se objevují i přímé spáleniny. Projevují se jako bělavé plochy více nebo méně proláklé, podle stupně poškození vnitřních tkání. Největší nebezpečí spálenin je na jaře, po přenesení rostlin z místnosti, kde přezimovaly, do předokenního skleníku nebo pařeniště. Podobně jsou kaktusy ohroženy po delších obdo­ bích nepříznivého počasí. Zvláště choulostivé na vliv vysokých teplot jsou semenáčky. Nejdůležitější je zde prevence. Chráníme sbírku před úpalem tím, že stínujeme a hojně vzduchujeme. Popálené rostliny dáme do stínu. Ne¬ byly-li zcela zničeny, často vyraší znovu. Ovšem jizvy po spáleninách jsou dlouho viditelné. Nedostatek vláhy. Trpí-li kaktusy v době vegetace suchem, zastavuje se růst. Rostliny vadnou a popřípadě i hynou. Někdy je substrát spečený a nepřijímá vodu ani při vydatné zálivce. Zaléváme proto tak, aby vláha pronikla až ke dnu nádob. Rostliny, které i při náležité zálivce zůstávají seschlé, přesadíme. Nadbytek vláhy. Nadměrná zálivka nebo trvale promočený substrát poškozují hlavně kořenový systém. Obvykle se přidruží infekce houbovými chorobami a kořeny hnijí. Dbáme proto již při sázení na to, aby odtokové otvory v nádobách nebyly ucpány, pečujeme o dobrou drenáž a o to, aby substrát byl porézní, dobře propustný. Pozorujeme-li, že v některé nádobě zůstává substrát trvale mokrý, neprodleně rostlinu přesadíme. Vlhkost vzduchu. Trvalá vysoká vlhkost vzduchu ve sklenících nebo pařeništích má za následek zchoulostivění kaktusů. Oslabené rostliny lehce podléhají hnilobě, popřípadě jiným nemocem způsobeným houba­ mi. Ani trvale příliš suchý vzduch není vhodný. Zpomaluje se růst a vytvá136

řejí se podmínky vhodné pro šíření červců a červeného pavoučka. Při přílišné vlhkosti vzduchu vydatně větráme, je-li chladno, zatopíme. Při suchém vzduchu mlžíme a poléváme i okolí sbírky. Nedostatek světla. Ke zdárnému vývoji potřebují kaktusy mnoho světla. Při nedostatečném osvětlení nastává deformace. rostliny se táhnou do výše, objevují se slabé, světle zelené až bělavé výhony. Můžeme to pozorovat hlavně v zimě, když kaktusy mají příliš teplé prostředí. Zimní růst zamezíme chladem. Dbáme na to, aby konstrukce skleníků a jiných zařízení pro pěstování kaktusů co nejméně stínila. Půdní reakce. V příliš kyselém nebo příliš alkalickém substrátu kaktusy nemohou vegetovat. Je-li kyselost nižší než pH 4 nebo vyšší než pH 7, objevují se podobné příznaky jako při nedostatku vláhy. Dbáme na to, aby reakce substrátu, popřípadě živného roztoku byla mezi pH 5,5 až 6,5. Zaléváme měkkou nebo okyselenou vodou. Při nevhodné reakci substrátu rostliny přesazujeme. Nedostatek živin. Nedostatek některé ze základních živin (N, P, K) nebo nedostatek stopových prvků se projevuje různými poruchami růstu. Symptomy těchto poruch jsou u každého chybějícího prvku jiné. Není možno je všechny popisovat. Při poruchách růstu je vždy nejúčelnější přesadit rostliny do čerstvého substrátu. Škodlivé chemikálie. Je jich velmi mnoho; nejčastěji poškozuje rostli­ ny svítiplyn, kouřové plyny, výpary z různých nátěrů a impregnačních látek, kysličník siřičitý obsažený ve vzduchu v blízkosti průmyslových provozů apod. Poškození může nastat i použitím nevhodných insekticidů nebo fungicidů. Poškození se projevuje vznikem hnědých skvrn, po­ případě korkovatěním. Když se podobné chorobné symptomy objeví, bývá již obyčejně pozdě. Snažíme se co nejrychleji odstranit příčinu poškození a pokud možno hojně větráme. Předcházíme možným příčinám poškození a používáme pouze osvědčené postřikové látky v předepsané koncentraci.

Virózy Virové choroby jsou vyvolávány tzv. viry. Jsou to bílkovinné látky, stojící na hranici živé a neživé hmoty. U kaktusů jsou virové choroby poměrně řídké. Jeví se jako proláklé žlutozelené skvrny nepravidelného tvaru a ohraničení. Mladé články bývají obzvlášť silně napadeny a opadávají. 137

Celkový růst rostliny je podle míry napadení buď slabší, nebo rostlina vůbec neroste a často i hyne. Na všech druzích se příznaky viróz navenek nápadněji neprojevují, což je tím zákeřnější. Tak zejména Peireskia aculeata i jiné druhy, používané jako podnože k roubování, nejeví naprosto žádné známky onemocnění. Ihned však nakazí roub na ně naroubovaný. Přenáší se poraněním, např. infikovaným nožem při roubování nebo řezání řízků, bodavým hmyzem apod. Nejvíce se vyskytuje na zygokaktu¬ sech, ripsalidopsech a kaktusech z rodu Epiphyllum. Pravidlem bývá, že ze semen virózních rostlin vyrostou většinou rostliny zdravé, bez příznaků virových onemocnění, nehledíme-li k vitálnímu oslabení obvyk­ lému u semen z virózních rostlin. Proti virozám kaktusů nemáme žádné léčebné prostředky. Napadené jedince nesmíme množit. Nejlépe je ihned je ze sbírky odstranit.

Bakteriózy Choroby vyvolané baktériemi u kaktusů téměř neznáme, takže v běžných sbírkách se s nimi pěstitel neshledává.

Mykózy Na kaktusech se vyskytuje několik druhů cizopasných hub. Upozorníme jen na ty nejdůležitější. Důležité je uvědomit si, že se houbové choroby mohou vyvíjet pouze tam, kde jsou pro ně vhodné podmínky, tj. značná vlhkost a nedostatek čerstvého vzduchu. Napadají hlavně rostliny oslabené fyziologickými poruchami a chorobami nebo živočišnými škůdci. Dodrže­ ní pěstitelských zásad je nejlepší prevencí. Některé houby vegetují pouze na povrchu rostliny, kde tvoří povlaky nebo strupy. Jiné vnikají do buněk, které svou činností rozrušují, neboli způsobují hnilobný rozklad tkáně. Phytophtora omnivora způsobuje hnilobu kořenů a bazálních částí kaktusů. Hniloba rychle postupuje. Hnědé hnilobné skvrny zachvacují brzy celé tělo a kaktus hyne. Napadenou rostlinu musíme ihned odstranit ze sbírky a zkontrolovat okolní rostliny. Jsou-li vysázeny do truhlíku, je nutno je přesadit do nové zeminy. Nahnilá místa odřežeme až na zdravé pletivo, kde již nesmí být patrna ani sebemenší stopa po hnědě zabarvené chorobné 138

tkáni. Ránu zasypeme hliníkovým prachem. Po zaschnutí, trvajícím delší dobu, odloupneme vzniklý škraloup, pod nímž jsou často již zá­ rodky kořenů. Zdravý zbytek rostliny můžeme též zachránit roubo­ váním. Helminthosporium cactivorum je houba, která se zvlášť ničivě projevuje u semenáčků do dvou let a vzácně i u starších rostlin. Infekce vniká do těla kaktusů průduchy. Semenáček vadne a během dvou dnů úplně uschne a ztvrdne. Přitom je celý jeho povrch černý a jako sametový. Tato houba může vážně ohrozit výsevy. Po zavedení výsevů do lahví však téměř vy­ mizela. Chorobě předcházíme mořením semen Hermalem (TMTD) nebo Thiuramem, sterilizací (pařením) výsevního substrátu a zaléváním převařenou vodou. Botrytis cinerea je velmi rozšířená houba, napadající hlavně odumírající části rostlin, ale za určitých okolností i rostliny živé. Tvoří šedé povlaky, skládající se z nesčetných konidií, které při dotyku práší. Tím se nákaza rychle rozšiřuje. V pozdním podzimu napadá odkvetlá poupata Gymno¬ calycium damsii a Gymn. mihanovichii. Odsud proniká do těla rostliny, která v krátké době shnije. Ochranou je zvýšení teploty, čímž dosáhneme snížení relativní vlhkosti vzduchu, takže zamezíme nočnímu opocování rostlin. Klíčeni spor zabráníme postřikem měďnatými preparáty, např. 0,5% Kuprikolem. Množárenské plísně {Rhizoctonia, Pythium) se vyskytují ponejvíce v množírnách. Mycelium tvoří nejprve povlaky na povrchu substrátu, pak však proniká i do rostlin a způsobí rozpad pletiv. Tato houba se lidově nazývá „krčkovice", protože napadá rostliny těsně nad povrchem půdy, tedy kořenový krček. Napadená rostlina se nachýlí na tu stranu, z které byla houbou napadena. Nejčastěji se vyskytuje u rostlin, vysaze­ ných společně ve volné půdě nebo v truhlíku. Když se vyskytne, nezbývá, než vyjmout všechny rostliny v truhlíku, nebo aspoň rostliny z širokého okolí napadeného kaktusu. Zpravidla poznáme, že je infikováno mnohem více jedinců, než jsme původně pozorovali. Méně postižené rostliny, u kterých ještě není zachvácen střed, vybereme a postříkáme nejsilnějším prostředkem — sublimátem. Potom je necháme sušit. Nemoc se objevuje hlavně v létě za bouřkového období, kdy dusné horko, teplé noci a vysoká vlhkost vzduchu umožňují výskyt této zhoubné choroby. Je zajímavé, že jakmile klesnou noční teploty na 7 °C a níže, houba se přestane vyvíjet a nemocné rostliny často i napadené místo zapouzdří, takže se dá později vyloupnout. Vyléčení uspíšíme, dᬠme-li kaktusy do ledničky, kde nastavíme teplotu na 3 až 4 °C. Jako 139

prevence se nejlépe osvědčilo prolití 1,5% roztokem Herylu nebo Thiu¬ ramu. Houby z rodu srpovnička (Fusarium) působí hnilobu, která se rychle šíří od kořene nebo spodní části rostliny, takže rostlina změkne a rychle odumírá. Objevuje se hlavně u hustě srostlých starších semenáčků. Rost­ liny bývají pokryty bílým nebo narůžovělým povlakem. Choroba se často vyskytuje na podzim. Při drobném poranění se choroba šíří i směrem od vegetačního vrcholu. Objevíme-li nákazu včas, postupujeme stejně jako při onemocnění způsobeném Phytophtora omnivora. Občas se Fusarium vyskytuje i ve sterilních výsevech v zavařovačkách. Infekce se šíří z infikovaných semen. Otevřeme-li láhev, poklesne vlhkost vzduchu a plíseň se dále nešíří. Všechny zmíněné druhy parazitických hub vnikají svým myceliem do nitra rostlin, kde způsobují hnilobu. Mnoho druhů však rozrušuje pouze pokožku a do hloubky neproniká. Tyto houby způsobují strupovitost a skvrnitost. Postupují pomaleji, ale v různých intervalech stále, až někdy pokryjí větší část povrchu rostliny, která krní a často uhyne, protože nemůže asimilovat. Jedna z těchto hub byla určena jako Staganospora assans. Skvrnitost se nejvíce šíří na jaře a v létě. Osvědčeným prostředkem na ochranu jsou postřiky mědnatými preparáty (0,5% Kuprikol). Je však dobře prostředky střídat a užívat i preparáty obsahující zinek (Novozir) a síru (Polybarit nebo Sulikol). Dobře se osvědčila kombinace 3 g Novo¬ ziru N-50 a 5 g Kuprikolu na 1 1 vody. Silně napadené rostliny koupeme v tomto roztoku delší dobu, třeba i hodinu.

Škůdci Červci. Jsou to velmi nepříjemní paraziti, a jsou-li jednou do sbírky zavlečeni, velmi nesnadno se zcela vyhubí. Nejlépe je každou nově získa­ nou rostlinu před zařazením do sbírky ošetřit vhodným insekticidem, zpočátku je pěstovat odděleně, a teprve je-li zcela jisté, že je prostá škůdců, můžeme ji dát mezi ostatní kaktusy. Ve větších sbírkách je nutno pravidel­ ně preventivně postřikovat, aby se předešlo přemnožení škůdců. Z dostup­ ných pesticidů se osvědčil Fosfotion 50 v normální 0,2% koncentraci. Postřiky je třeba opakovat vždy třikrát v rozmezí 10 dnů. Postřikujeme za podmračného počasí. Série preventivních postřiků provádíme na jaře, opakujeme je v červenci a v září. Zejména podzimní postřiky jsou velmi 140

důležité. Někteří pěstitelé zalévají všechny rostliny roztokem Fosfotionu každých 14 dnů. Tím jsou zasaženi také červi žijící na kořenech a odpuzují se i mravenci. Červců je mnoho. V praxi je dělíme na kořenovky, vlnatky a štítenky. Kořenovka patří k červcům druhu Rispersia falcifera. Žije na kořenech kaktusů, kde tvoří bílá voskovitá vlákénka. Množí se velmi rychle, v mla­ dém stadiu se rychle pohybuje a přelézá na sousední i vzdálenější rostliny. V suché a vzdušné půdě se neobyčejně rychle přemnoží. Kořeny bývají úplně obaleny bílým povlakem, v jehož zámotcích žijí tisíce jedinců. Často rostlina úplně ztratí kořeny. Je to škůdce velmi rozšířený a ve velkých sbírkách těžko vyhubitelný. Kyselý substrát, použití rašeliníku, stejně jako sázení do neporézních nádob omezuje rozmnožování kořenov­ ky. Vyjímáme-li kaktusy na zimu z půdy, je dobře dno bedniček, do kterých je skládáme bez blíny, posypat Gamacidem. Přimícháme-li Gamacid do půdy, kořenovku vyhubíme, ale přípravek má špatný vliv na tvorbu kořenů. Účinná je také zálivka 0,2% Fosfotionem 50. Vlnatky patří k červcům z rodu Pseudococcus a Eriococcus. Je jich více druhů. Nacházíme je na všech možných částech rostlin, zvláště mezi žebry, v axilách, v prostorech mezi podnoží a roubem. V chladných sklenících se na zimu stěhují na kořeny. Vytvářejí bílé voskovité výpotky, které vypadají jako chomáčky vlny nebo bavlny. V nich se také množí. Čerstvě vylíhlé larvy jsou velmi pohyblivé a rychle přelézají na další rostliny. Při pře­ množení mohou dát podnět k vzniku hniloby. Ochranou je postřik 0,2 % Fosfotionem 50. Štítenky patří rovněž k červcům. Na kaktusech parazitují v několika druzích, z nichž nejvýznamnější je Diaspis echinocacti — štítenka kaktu­ sová. Pohyblivé jsou jen v nejmladším stadiu, brzy se však přisají a pak jsou již nepohyblivé. Na ochranu měkkého těla tvoří voskové štítky. Dospělé štítenky jsou proti insekticidům velmi odolné. Ochrana je opěto­ vaný postřik 0,2 % Fosfotionem 50. Háďátka (Nematoda) jsou mikroskopičtí červíci. Žijí na kořenech kaktu­ sů, které vysávají. Napadené rostliny zakrňují a mohou během doby i uhy­ nout. Nejčastěji se vyskytuje háďátko kaktusové (N. cacti). Na koříncích postižených kaktusů najdeme zprvu bílé, později hnědé „nádorky" veli­ kosti makového zrnka. Jsou to samičky, jejichž tělo se přeměnilo ve vako¬ vitý útvar (cystu) naplněný vajíčky. Z vajíček se později vylíhnou larvy, které vyhledávají kořínky kaktusů a vysávají je. Protože ochrana chemic­ kými látkami nebyla na kaktusech ještě vyzkoušena, nezbývá, než všechny napadené kořeny uřezat a nechat kaktus schnout v polostínu při vysokých 141

teplotách kolem 50 °C. Odřezané kořeny spálíme, nádoby vyvaříme a používáme pouze sterilizovanou zem. Svilušky (Tetranychidae) patří k roztočům. Jsou to drobní pavoučci, kteří vysávají buňky pokožky, takže napadený kaktus dostává šedozelenou, později narezavělou barvu. Nejčastěji se vyskytuje sviluška chmelová (Tetranychus telarius). Důležité je postřehnout výskyt včas, dokud rostlina není příliš napadena. Ze starších prostředků jsou účinné preparáty obsa­ hující síru, například Polybarit. Výhodou těchto prostředků je, že dlouho nepáchnou, nevýhodou, že zanechávají na povrchu rostlin skvrny. Proto raději použijeme Arafosfotion, který sice páchne, ale zato zničí i vajíčka svilušek. Pro jistotu však postřik opakujeme. Mravenci jsou nepříjemní, i když nejsou přímými cizopasníky. S obli­ bou si stavějí svoje kolonie, skládající se z celých systémů chodeb, přímo pod kaktusy v pařeništi nebo i ve skleníku. Na povrchu substrátu dělají hromádky hlíny, kterými často celé rostliny zasypávají. Kořeny kaktusů v takové kolonii prostě nemohou fungovat, protože mravenci stále přerušu­ jí spojení mezi vláskovými kořeny a půdou. K tomu přistupuje to, že mra­ venci rozvlékají nebo dokonce pěstují červce a mšice, ze kterých olizují vylučované sladké výkaly — medovici. A konečně poškozují květy a roz­ vlékají semena. Proto mravence ve sbírkách intenzívně ničíme. Není to lehké. Prolitím kolonie 0,2% Fosfotionem 50 zasáhneme jen její vrchní část, spodní patra zůstanou nedotčena. Ovšem zápach preparátu mravence odpuzuje. Mouchy z rodu smutníce (Sciara) jsou malé mušky, jejichž larvy žijí v humusu, ale napadají často i úplně malé semenáčky, které uvnitř vyžírají. Ochranou je postřik nikotinovými přípravky a poprášení DDT. Slimáci mohou požerem ve vlhkých letech způsobit značné škody. Hu­ bíme je návnadovým prostředkem Limacidem, který nasypeme na kousky střepu nebo lepenky. Tyto návnady rozmístíme vždy asi po půl metru. Slimáci se na Limacid slezou, ale poleptají se a zůstanou na místě, odkud je odstraníme. Svinky neboli berušky škodí hlavně v zimě, kdy ožírají křehké druhy kaktusů. Trpí jimi zvláště epifyty. Chytáme je na návnady, např. na roz­ krojené brambory, nebo poprášíme kaktusy DDT. Také otrávená zrna Zelio jsou účinná. Hraboši způsobují škody buď nakusováním kaktusů — nejčastěji jsou napadány Gymnocalycium denudatum a Astrophytum asterias — nebo požíráním semen. Největší nebezpečí je na podzim, kdy bývá hrabošů nejvíce. Proto v té době nastražujeme pastičky, abychom předešli škodám. 142

Závěrem je nutno říci ještě něco o zásadách při použiti ochranných pre­ parátů. Neexistuje jediný univerzální prostředek na všechny druhy chorob a škůdců. Často se objeví nový parazit a ještě častěji nové preparáty. Není vždy lehké rozhodnout, který prostředek proti určité chorobě nebo škůdci je ten pravý. Bez zkoušek se neobejdeme. U postřikových látek dodržuje­ me vždy předepsanou koncentraci a přísně zachováváme bezpečnostní předpisy, které jsou na každém obalu. Nový prostředek nikdy nepoužijeme najednou pro celou sbírku. Vždy napřed uděláme zkoušku na několika exemplářích a aspoň týden bedlivě pozorujeme účinky, než přistoupíme k aplikaci ve větším rozsahu. Takovou opatrností se vyvarujeme velkých škod. Nikdy nepostřikujeme, dokud jsou těla kaktusů rozpálena slunečním zářením.

143

Kalendář prací

Chronologickým záznamem nejdůležitějších prací kaktusáře sledujeme v této knize hlavně potřeby praxe. Pěstitel se může rychle orientovat, které úkony je třeba v jednotlivých měsících vykonat. Jde ovšem pouze o stručné pokyny; podrobnosti jsou v předešlých kapitolách. Uvážlivý čtenář také jistě v nenormálních letech svoji péči o kaktusy přizpůsobí daným podmínkám. Leden V lednu uprostřed zimy mají být všechny pozemní kaktusy v naprostém klidu. Péče kaktusáře se omezuje na to, aby teplota v přezimovacím prostoru neklesla pod kritickou mez, tj. u většiny kaktusů 3 až 5 °C. Za bezmrazých dnů větráme, avšak chráníme rostliny před průvanem. Asi jednou za týden je prohlédneme, a zjistíme-li počínající hnilobu, hned napadenou rostlinu izolujeme a ošetříme. Současně kontrolujeme, zda se nerozmáhají škůdci. Hlavně při teplejším stanovišti je zvýšené nebezpečí napadení sviluškou, vlnatkou a štítenkou. Objevené škůdce ihned likvi­ dujeme. Teplomilné kaktusy a ty, které v zimě rostou a kvetou, tedy druhy rodu Rhi¬ psalis a Zygocactus, ponecháváme v teplejší místnosti a substrát udržujeme mírně vlhký. Čím vyšší je teplota, tím vyšší může být vlhkost a naopak. Ty rostliny, které budeme přesazovat, můžeme již nyní postupně vytaho­ vat z půdy, pokud jsme tak již neučinili dříve. Příliš dlouhé kořeny zkracu­ jeme, nemocné odstraňujeme. Pak necháme kaktusy ležet asi dva dny v teplé a suché místnosti a potom je posadíme na prázdné květináče a ne­ cháme v klidu. V lednu vyséváme při pokojové teplotě parodie a rebucie. V druhé polovi­ ně ledna můžeme vysévat i jiné druhy, ale těm musíme přitápět. Výsevní aparáty necháme „běžet" několik dní naprázdno a kontrolujeme, zda teplota není ani příliš vysoká, ani příliš nízká. 144

Nyní je také nejvyšší čas, abychom si udělali plánek výsadby, odhadli počet a velikost potřebných truhlíků, misek a hrnků. Truhlíky si buď vyrobíme sami, nebo si je objednáme, aby byly včas hotovy. Opravujeme předokenní a terasové skleníčky, popřípadě pořizujeme nové. Ve volném čase studujeme odbornou literaturu. Únor Únor byl ve starších kaktusářských příručkách a časopisech nazýván mě­ sícem smrti. To bylo v dobách, kdy se kaktusy ještě v zimě občas zalévaly, aby nezaschly vlasové kořínky. Od té doby, co se kaktusy přezimovávají úplně na sucho, popřípadě s obnaženými kořeny, ztratil únor svoji špatnou pověst. Pokračujeme tedy v dosavadním způsobu ošetření rostlin. Kdo má skleník, má již více práce. Je nejvyšší čas přesázet vše, co nebylo přesazeno na podzim. V druhé polovině měsíce se rostliny mohou za příznivého počasí vysazovat do teplých pařenišť. Ve skleníku bývá za slunných dnů velmi teplo. Proto vydatněji vzduchuje­ me. Semenáčky na horních poličkách začínají růst, a proto častěji rosíme, podle potřeby i zalejeme. V uzavřeném prostoru je nebezpečí, že se kak­ tusy spálí. Nevětrá-li se vydatně, musí se přes poledne začít se stíněním. Výsevy v bytě stále ještě potřebují přitápět. Semenáčky z lednových vý¬ sevů postupně přivykáme na méně vlhké prostředí. Nastala vhodná doba k roubování na špalíčky Eriocactus jusbertii. Rou¬ bovance umístíme v suchu a při vyšší teplotě, a to aspoň po dobu jednoho týdne. Březen Ve skleníku začíná již období plné vegetace. Za krásného teplého počasí poprvé zaléváme, pokud možno horkou vodou. Zkusíme, zda v ní udržíme ruku, a teprve potom rostliny kropíme. I kaktusům, které přezimujeme v bytě, prospěje, když je umístíme na výsluní, aspoň u okna. Stále je udržujeme v suchu, ale mají-li více světla, mohou mít i více tepla, které podporuje tvorbu čekacích kořínků. Začátkem měsíce je nejvyšší čas k sterilizaci půdy propařením. Před sá­ zením ji musíme nechat aspoň 14 dní na vzduchu odpočinout. Mají-li již kaktusy koncem března násadu čekacích kořenů, zasadíme je a od té doby udržujeme vlhký substrát. Nastala doba růstu i pro okenní, terasové nebo balkónové kaktusy. 145

Lednové i únorové výsevy často prohlížíme. Když se na povrchu substrátu objeví jemná vlákénka plísní, ihned je kouskem dřívka odstraníme a ro­ síme buď roztokem Chinosolu (0,5°/oo koncentrace, silnější je škodlivá), nebo 1,5°/oo Hermalem nebo Thiuramem. Při silnějším napadení nechá­ me substrát zaschnout a semenáčky opatrně přepikýrujeme. Výsevní misku se zbylými semeny uložíme na suché místo a v srpnu se pokusíme o štěstí při dokličování. Nebezpečí popálenin je značné. Slunce je již velmi vysoko. Proto raději okna skleníků, skleníčků i pařenišť dobře zavápníme. Jestliže se nám přece jen nějaká rostlina připálí, přemístíme ji do stínu, kde jí dáme mož­ nost, aby spáleninu zhojila, a později ji přivedeme do vegetace. Duben Počátkem dubna musí všechny kaktusy bezpodmínečně na letní stanoviště, do předokenních skleníčků, na terasy i do studených pařenišť. Je samo­ zřejmé, že k stěhování zvolíme pěkný den s přiměřenou teplotou. Zvláště pečlivě stíníme rostliny, které až dosud byly v místnostech, kde neměly ani zdaleka tolik světla jako nyní. Musí si na ně zvolna zvykat. To platí ve zvýšené míře o kaktusech přezimovaných v naprosté tmě. Zaléváme mírně, a to pouze za slunných dnů. Je-li pod mrakem, nikdy nezavlažuje¬ me. Poněvadž noci bývají studené, větráme podle potřeby jen za teplého počasí, a to vždy jen na krátkou dobu. Kaktusy v uzavřeném prostoru, kde je vlhký vzduch a teplo, lépe koření a rychleji nasávají vodu. Jestliže podnože již rostou, můžeme začít roubovat loňské semenáčky z podzimního výsevu i semenáčky vzešlé z lednových a únorových výsevů. Roubujeme pouze tehdy když je tzv. „roubovací počasí", tzn. teplo a su­ cho. Nyní je také nejvhodnější doba k roubování větších semenáčků a od­ noží na Eriocereus jusbertii, který přijímá rouby jen tehdy, není-li v plné vegetaci. Všechny roubovance dáváme do tepla, sucha a stínu, aby se co nejrychleji zahojily řezné rány a byly dobré podmínky pro srůst. Asi za týden odstraňujeme gumičky a snažíme se, abychom podnože i rouby při­ vedli do co nejbujnějšího růstu. V druhé polovině dubna, je-li pěkně, můžeme začít se studenými výsevy většiny druhů. Zvláště výhodné je vysévání do zavařovacích lahví, protože semena klíčí, jakmile nastane optimální teplota. Vyplatí se postupovat s úzkostlivou pečlivostí jako při každé laboratorní práci. Koncem měsíce začínají kvést rebucie a mamilárie. Chráníme je pokud možno před nadbytečnou vlhkostí, protože by pyl mohl zvlhnout a opylení 146

by se nezdařilo. Pyl přenášíme vlasovým štětečkem a nikdy lehkomyslně nekřížíme. Květen

Celá sbírka je v plné vegetaci, temena kaktusů jsou lesklá, každá rostlina má násadu nových ostnů a mnohé i květů. Rebucie i mamilárie pokračují v květenství po celý měsíc. Rozkvétají i první gymnokalycia(Gym Poupata pozorujeme i u notokaktusů a četných dalších druhů. Když některá rostlina „sedí", prohlédneme kořeny a zacházíme s ní jako s říz­ kem, popřípadě ji naroubujeme. Vzduchujeme, abychom nemuseli nad­ měrně stínit. Hlavním úskalím v tomto měsíci je citelné ochlazení v době „ledových mužů". V této době musíme zalévat opatrně, aby při náhlém poklesu teploty nebyl substrát příliš mokrý. Těch několik chladných dnů a nocí by mohlo způsobit při přemokření zkázu všech mladých kořínků. Růst by ustal a trvalo by dlouho, než bychom tuto pěstitelskou chybu napra­ vili. V druhé polovině měsíce, když se opět oteplí, můžeme dát otužilejší kaktusy na slunné místo do zahrady nebo je přímo zasadit do záhonu. Také otužilé druhy podnoží můžeme pěstovat volně venku. Neporostou sice příliš rychle, ale budou mít pevnou tkáň a budou dobře přijímat rouby. Když takové roubovance dáme do chráněnějšího prostředí, rostou ob­ zvláště dobře. Také epifyty můžeme dát do zahrady, avšak do polo¬ stínu. Pokračujeme v pikýrování semenáčků. Denně kontrolujeme jejich zdra­ votní stav, a objeví-li se příznaky houbové choroby, ihned postřikujeme fungicidy. Nikdy nestříkáme, když jsou těla rostlinek rozpálena slun­ cem. Za teplého počasí pilně roubujeme semenáčky i větší kaktusy. Každý den získaný na jaře se projeví na podzim značně větším přírůstkem. Červen Počátkem měsíce bývá již krásné letní počasí, slunné dny a teplé noci. Můžeme klidně sejmout pařeništní okna i kryty skleníčků a popřát rostli­ nám plný sluneční svit a hojnost čerstvého vzduchu. Kde to není násled­ kem popílku a prachu možné, alespoň otevíráme vysoko okna, popřípadě 147

chráníme sbírky fóliovým krytem při volném proudění vzduchu z obou bočních stran. Avšak pozor! I červen má svoje zvraty. Je tu z pranostik známý Medard (8. června). V této době skutečně zpravidla velmi klesá teplota a bývá zároveň deštivé počasí. Zle se daří kaktusům, které tato porucha zastihne příliš zalité. Substrát nevysýchá a kořeny v chladnu zahnívají. Při zálivce proto stále počítáme s možností ochlazení a nepřeléváme. O květy ani v červnu není nouze. Otvírají se stále nové květy. Protože jedny rozkvétají ráno, jiné v poledne a jiné odpoledne, prohlížíme sbírku alespoň třikrát denně, abychom nepromeškali dobu vhodnou pro opylo¬ vání. Začínají se nepříznivě projevovat mravenci. První plody, které uzrávají, jim často padnou za oběť. Poprašujeme jim příchody Gamacidem, zalé­ váme Fosfotionem, nastražujeme Formitox. Pokračujeme v roubování. První jarní roubovaná jsou již dosti velcí, takže je můžeme přeroubovat, abychom získali matky a z nich odnože. Aby zbytky roubů, které jsme ponechali na podnožích, popřípadě ne­ uschly, naroubujeme na ně odříznuté terminální části podnoží. Později jim odstraníme areoly a přinutíme zbytek roubu k odnožování, i když byl pouze velmi tenký. Nyní je nejlepší doba k výsevu teplomilných druhů a astrofyt. V této době se dosáhne vysokého procenta klíčivosti. Zygokaktusy jsou ve vegetačním klidu. Červenec Za parných dnů je i kaktusům většinou příliš teplo. Vzduchujeme co nej­ více ve dne i v noci. Substrát rychle vysýchá, proto hojně zaléváme, a to večer, když už rostliny nejsou příliš rozehřáté sluncem. Při pěstování v drti můžeme nechat stát živný roztok nebo zálivkovou vodu v podno­ sech dva i tři dny, až do samovolného vyschnutí. Když zpozorujeme, že kaktusy zarazily v růstu, začíná doba letní stagnace. Zaléváme opatrněji, protože při stagnaci kořeny nepracují naplno a snadno by mohly náhle uhynout. Hniloba pokračuje někdy tak rychle, že nezůsta­ ne nic, co by se mohlo zachránit. Nejvíce jsou ohroženy rebucie, lobivie a parodie, pocházející z vyšších horských poloh. Také truhlíky se semenáčky jsou v nebezpečí. V největších parnech začíná řádit krčková hniloba. Nejvíce jsou ohroženy ty, které jsou v příliš hu¬ mózním substrátu. Při výskytu hniloby ihned vytáhneme všechny seme148

náčky z napadeného truhlíku, necháme kořeny oschnout, a máme-li mož­ nost, dáme je na několik dní do ledničky, kde je teplota 3 až 4 °C. Jinak učiníme nejlépe, když je ponecháme nezasazené až do doby, kdy se ochladí. Jakmile nastanou chladnější noci, růst se obnoví. Všem rostlinám udělá velmi dobře, když na ně necháme několik hodin pršet. Musí to však být mírný a teplý déšť. Prudký příval by sice kaktusům také neublížil, ale byly by celé postříkané blátem. Zvláště důležité je vystavit aspoň jednou takovému dešti rostliny pěstované hydroponicky v drti. Déšť odplaví všechny nezužitkované rozpustné soli. Ihned následuje řádná zálivka živ­ ným roztokem. Srpen V první polovině měsíce se pěstování neliší od pěstování koncem července. 15. srpen je posledním termínem pro roubování. Lépe je však ukončit tuto práci dříve. Pozdní roubovanci sice přirůstají, ale nikdy dobře neporostou. Zato začíná nejvhodnější doba pro tzv. podzimní výsev. Květů na kaktusech sice ubývá, zato však uzrává stále více plodů. Sbírá­ me je často, semena hned čistíme a ukládáme. Sáčky se semeny přesně popisujeme. Čerstvá sklizená semínka obyčejně nejlépe klíčí. Proto ne¬ odkládáme výsevy těch druhů, které hodláme namnožit. Kaktusy nyní mají nejkrásnější a nejdelší ostny. Objevuje se hustá vlna. Rostliny uzrávají a chystají se zvolna k zimnímu odpočinku. Tomuto procesu napomáháme tím, že stále vzduchujeme a pokud možno pěstujeme beze skla. V srpnu se někdy přímo epidemicky rozmnožují škůdci, hlavně vlnatky. Stříkáme nejlépe nějakým organofosfátem, například Fosfotionem. Uží­ váme rozprašovač pro postřik stromů nebo podobné zařízení. Postřiky opakujeme pravidelně vždy po 10 dnech. Stříkáme za bezvětří a v době, kdy nesvítí slunce. Epifyty, které jsme měli přes léto ve stínu, přenášíme koncem měsíce na slunce. Zygokaktusy začínají znovu růst. Doba jejich vegetačního klidu končí a od této doby je budeme udržovat v růstu, aby vytvořily nové články a hojnou násadu květů. Při pěstování v drti ještě naposledy koncem měsíce zalejeme živným roz­ tokem. V budoucnu budeme zalévat pouze měkkou nebo okyselenou vo­ dou, popřípadě s přídavkem kyselého fosforečnanu draselného, který podporuje vyzrávání tkání. Na nejslunnější místo dáme nyní ariokarpusy, které záhy pokvetou. 149

Září Pokud je ještě teplo a svítí slunce, pokračuje stále vyzrávání kaktusů. „Indiánské léto" jim jde k duhu. Kvetou podzimní mamilárie, začínají kvést neoportérie a je hlavní sezóna ariokarpusů, které kvetou až do října. Kopiapoe jsou v nejlepším růstu, zejména když jim dopřejeme vydatnou ranní rosu. Když se v druhé polovině měsíce počasí zhorší, omezujeme vzduchování na teplejší dny, jinak necháváme okna zavřená. Odstraňujeme zvadlé květy. Jinak by začaly zahnívat a hniloba by mohla proniknout i do těla rostlin. Mnoho ariokarpusů takto uhynulo hned po prvním květenství. Dáváme pozor také na poupata, která se již nerozvíjejí a bývají zachvácena hnilobou. Za teplejšího dne ještě naposled stříkáme insekticidními i fungicidními přípravky. Epifyty přeneseme do místnosti, zygokaktusy dáme na okno pokoje, kde není ústřední topení, abychom mohli zalévat i přihnojovat. Říjen Nastala doba všeobecného stěhování kaktusů pod střechu. Pouze v paře­ ništi mohou otužilejší rostliny zůstat do listopadu. Při stěhování mají být kaktusy suché, poněvadž jsme již delší dobu nezalévali. Přece však, než je uložíme definitivně do chladného přezimovacího prostoru, dáme je ještě na několik dní do vytápěné místnosti, aby substrát dostatečně proschl. Totéž uděláme, když rostliny přezimujeme s obnaženými kořeny. Malé semenáčky umístíme, pokud je to možné, v meziokenním prostoru ve skleníku na poličce a udržujeme je v mírném růstu. Ze zahrady pře­ stěhujeme také otužilce, kteří byli vysazeni volně. Listopad — prosinec Nyní je málo světla i ve sklenících; proto kaktusy nesmějí růst, aby se neporušil jejich tvar. Snižujeme tedy také ve sklenících teplotu na 8 až 10 °C. Teplomilným druhům ovšem topíme více. Všechno, co ještě zbylo v pařeništích, se přemísťuje na zimoviště. Kdo zkracuje kořeny, vyjme v listopadu rostliny z půdy, nechá je několik dnů ležet v teple, až substrát proschne. Potom ho odstraní a kořeny zkrátí. Když se rány zacelí, kaktusy se postaví na prázdné hrnky, aby se 150

kořínky neohýbaly, a přenesou se na místo, kde budou až do jara. Rostliny můžeme také zabalit jednotlivě do papíru a uskladnit do krabice nebo kufru. Kdo přezimuje ve sklepě, musí ho napřed vybílit, aby se zničily zárodky hub a plísní. Nikdy nesmějí být v témž prostoru brambory. Semenáčky do vehkosti třešně necháváme nasázeny v miskách, jinak by mohly příliš přeschnout. Také roubovance je lépe nechat zasazené a občas substrát navhlčit. Kaktusy, které jsme suchem a chladem přivedli do stavu vegetačního klidu, nyní odpočívají a vyžadují minimální péči. Asi jednou za týden je prohlížíme, a když zjistíme počínající hnilobu, ihned sáhneme k řezu. Když jsme odstranili napadenou tkáň, posypeme ránu hliníkovým práškem a rostlinu dáme nad radiátor ústředního topení. Můžeme se také pokusit o záchranu roubováním; pro tento účel je nejvhodnější podnoží Trichocereus pachanoi. Jinak studujeme literaturu, doplňujeme si evidenci sbírky, staráme se o to, abychom včas objednali semena, a sestavujeme seznamy rostlin, které máme pro výměnu a které hledáme.

151

O systémech kaktusů a nejdůležitějších rodech Od dob Linnéa, který všechny kaktusy zařadil do jediného rodu Cactae, se mnoho botaniků snažilo o jejich nové systematické uspořádání. Avšak dosud se nikomu nepodařilo sestavit dokonalý systém. Tento systém by musel vyjadřovat jednak stupeň příbuznosti jednotlivých rodů, jednak být obrazem vývoje celé čeledi kaktusovitých — Cactaceae. To je však úkol velmi obtížný a potrvá ještě mnoho let, než bude vyřešen. Uvažme, že dnes je známo nejméně 2700 druhů, které je nutno uspořádat do příbu­ zenských skupin — rodů. Zde nastává první potíž, neboť existují pře­ chodné formy, jež mohou být různými systematiky zařazovány do různých rodů. Přitom ani o oprávněnosti rodů není názorová jednotnost. Uvedli jsme, že Linné znal jediný rod. Známý systematik dr. Karel Schumann jich koncem minulého století uznával 21. Američtí botanici Britton a Rose ve své monografii z let 1919 až 1923 řadí kaktusy do 124 rodů. Největší současné dílo „Die Cactaceae" Curta Backeberga, které vyšlo v letech 1958 až 1962, obsahuje systém založený na 220 rodech. Rakouský botanik dr. Frant. Buxbaum pracuje na novém systému, bude však vyžadovat ještě dlouhou dobu, než dospěje ke konečným závěrům. Jeho provizorní systém uznává prozatím 150 rodů. Na konečné řešení si tedy ještě počkáme. Napřed bude nutné rekonstruo­ vat celý vývoj kaktusovitých od primitivních forem až k těm nejvyspě­ lejším. To však není jednoduché. Máme rostliny, které jsou si velmi podobné, vznikly však paralelním vývojem ze značně odlišných předků. Obtíž je i v tom, že se rostliny vyvíjely od primitivních forem k složitějším, ale v dalším vývoji docházelo zase k zjednodušení. A tak je někdy nesnadné rozhodnout, co je primitivní a co je důsledkem redukce. Pro studium všech těchto otázek je nutno mít dostatek rostlinného materiálu, zejména květů, plodů a semen. Je třeba sledovat květ v různých stadiích jeho vý­ voje, stejně jako plod. Je nutno studovat vnitřní strukturu, dělat řezy a pracovat s mikroskopem. Zde se naráží na další potíže. Některé druhy kvetou jen jednou ročně. 152

Mnohé u nás vůbec nejsou, nebo jen v několika exemplářích, které ne¬ kvetou. A je mnoho druhů, které nenajdeme ani v žádné botanické za­ hradě a které je třeba studovat pouze v přírodě. Vezme-li se v úvahu obrovská rozloha, na které kaktusy rostou, odlehlost některých nalezišť a jejich špatná přístupnost, pak pochopíme, že se různé otázky zásadního rázu nebudou řešit v dohledné době. Také další nové objevy často vyvra­ cejí ty nejduchaplnější teorie. Všechny moderní systémy vycházejí ze základního rozdělení celé čeledi Cactaceae na tři podčeledi: I. Peireskioideae K. Sch. II. Opuntioideae K. Sch. III. Cereoideae K. Sch. Peireskioideae jsou nejprimitivnější kaktusy. Mají ještě pravé listy, jedno­ duché květy jsou uspořádány v hroznech. Opuntioideae jsou již vysoce sukulentní, listy mají pouze některé druhy, a to listy silně zredukované. Kaktusy této podčeledi mají glochidy. Květy jsou jednotlivé. Všechny ostatní kaktusy patří do podčeledi Cereoideae, ať již jde o tvary kulovité, sloupovité aj. Sem patří většina druhů, které se pěstují ve sbírkách. Jinak se systémy značně rozcházejí a nemělo by prakticky význam nějaký systém zde uvádět. Kdo by se o otázky systematicky hlouběji zajímal, bude stejně muset sáhnout k obsáhlé odborné literatuře. Pro naše pěstitele a sběratele má význam hlavně botanický název jed­ notlivých rostlin. Ten se skládá ze dvou latinských jmen. Například Notocactus ottonis: první jméno je název rodu, druhé je název druhu. Za jménem bývá zkratka jména autora, který rostlinu pojmenoval. V našem případě to byl dr. Lehmann — zkratka Lehm. Ten však zařadil ottonis do rodu Echinocactus. Teprve Alvin Berger ho přeřadil mezi notokaktusy. V takovém případě se jméno původního autora dá do závorky. Podle bo­ tanických nomenklaturních pravidel se tedy píše Notocactus ottonis (Lehm.) Berg. Některé druhy jsou jednotné, uniformní. Všichni jedinci jsou si navzájem tak podobni, že o jejich rodové příslušnosti není pochyby, například Echinocactus grusonii. Většinou jsou však kaktusy značně variabilní. Pří­ slušníci téhož druhu i na témž nalezišti, tedy v přírodě, se od sebe značně liší. Říkáme, že varírují v délce a barvě ostnů, v počtu žeber, v barvě květu apod. Obzvláště výrazné odchylky, zejména jsou-li v potomstvu stálé, se nazý­ vají variety. Vyjadřuje se to zkratkou var. za jménem druhu, ke kterému varieta patří, například Gymnocalycium gibbosum (Haw.) Pfeiff. var. 153

nobile (Haw.) Y. Ito. Jsou-li rozdíly méně významné, mluvíme o formě. Vyjadřuje se to zkratkou f. za jménem druhu nebo variety. Může být ještě další členění druhu (species) na poddruh (subspecies), variety na podva¬ rietu (subvarietas) atd. Mezi jednotlivými autory bývá dosti často rozdíl v názoru, zda určitá rostlina má charakter samostatného druhu, nebo zda je to pouhá varieta apod. Z celkového počtu přibhžně 200 rodů a 2700 druhů se v této knize můžeme zmínit pouze o některých, a to jen velmi stručně. Jsou zde uvedeny pouze rody, které jsou sběratelsky oblíbené. Pokud jde o názvy rodů, používáme jména, která jsou běžná, bez ohledu na to, zda ten nebo onen autor je neuznává. Podrobnou znalost většího počtu rodů i druhů si lze osvojit jen dlouholetým studiem. Acanthocalycium Bckbg. Severozápadní Argentina Středně velké, kulovité kaktusy s pěknými ostny. Poměrně velké květy mají semeník i trubku porostlé tuhými, špičatými šupinami, které vy­ padají jako vystřižené z pergamenu. Jsou to horské rostliny. Potřebují hodně čerstvého vzduchu. Bylo popsáno 12 druhů. Nejvíce se pěstuje A. violaceum (Werd.) Bckbg. se žlutými ostny a fialovými květy. A. klim¬ pelianum (Weidl. et Werd.) Bckbg. má květy bílé, A. spiniflorum (K. Sch.) Bcbg. růžové. Aporocactus Lem. Jižní a střední Mexiko Vyznačuje se keřovitým vzrůstem. Stonky jsou slabé, dlouhé, převislé. Ostny jsou krátké, avšak husté. Květy středně velké, souměrné. Zcela nenáročné kaktusy, které se bez zvláštní péče dobře daří za okny mezi jinými pokojovými rostlinami. Bylo popsáno 5 druhů. Nejznámější je A. flagelliformis (L.) Lem. se stonky až metr dlouhými a s intenzívně karmínovými květy. Pěstují se též kříženci, kteří mají větší květy. Ariocarpus Scheidw. Střední a severní Mexiko, jižní Texas Nepříliš velké, ploché rostliny, podobající se zvětralým kamenům po­ rostlým lišejníky (mimikry). Povrch těla tvoří šedozelené až šedohnědé 154

bradavky. Květy bílé, růžové, fialové a žluté. Pěstování není snadné, patří však pro svůj zvláštní vzhled k nejoblíbenějším kaktusům. Pro některé byl vytvořen samostatný rod Roseocactus. Název se nevžil, neboť všechny druhy tvoří dobře ohraničený celek. Vyžadují silně propustný, minerální substrát (jako astrofyta), plné slunce a mimo vegetaci naprosté sucho. Bylo popsáno 8 druhů. A.furfuraceus (Wats.) Thomps., A. trigonus(Web.) K. Sch., A. retusus Scheidw. a A. scapharostrus Bod. vesměs s mamillami tvaru jehlanu a více nebo méně zahnutou špičkou. Dále A. fissuratus (Eng.) K. Sch., A. lloydii Rose, A. intermedius Bckbg. et Kilian a A. kotschoubeyanus (Lem.) K. Sch. s mamillami silně stlačenými, na po­ vrchu zbrázděnými a uprostřed rozdělenými zřetelnou rýhou. Na základě novějších výzkumů sem patří i A. agavoides (Castaneda) E. F. Anderson, dříve samostatný rod Neogomesia Castan. Astrophytum Lem. Střední a severní Mexiko, jižní Texas Tento rod tvoří skupinu několika druhů, které se od všech ostatních kaktusů liší zvláštními bílými vločkami, pokrývajícími více nebo méně povrch těla. Mají velká miskovitá semena. Květy jsou velké, žluté, někdy s červeným středem. Jsou to pěstitelsky obtížnější druhy. Pro neobyčejně zajímavý vzhled patří k nejoblíbenějším a nejhledanějším kaktusům vůbec. Pěstují se ve velmi propustném minerálním substrátu na plném slunci. Popsáno bylo šest druhů, každý však má několik variet a forem. A. aste¬ rias (Zucc.) Lem. je zcela ploché, terčovité, osmižeberné, bezostné. A. my¬ riostigma Lem. je rovněž bez ostnů. Má 4 až 8 žeber, která jsou hustě vločkovaná. A. myriostigma var. nudum R. Mey. je zcela bez vloček. A. coahuilense (Moll.) Kays. se podobá myriostigmě, je však poseto většími a bělavějšími vločkami. Od myriostigmy se liší tím, že má střed květu červený. A. capricorne (Dietr.) Br. et R., A. senile Frič a A. niveum W. Haage et Sad. jsou osmižeberné rostliny s dlouhými ostny. A. ornatum (DC.) Web., největší ze všech, dorůstá výše přes 1 metr, má 8 žeber a tuhé rovné ostny. Ve sbírkách jsou i zajímavé hybridy. Aylostera Speg. Severozápadní Argentina, jižní Bolívie Vesměs malé, kulovité až krátce sloupkovité rostlinky, které rády odnožují a tvoří malé polštáře. Vzhledem se podobají rebuciím. Liší se od nich 155

hlavně tím, že květní trubky jsou srostlé s čnělkou, jsou na nich chlupy a štětiny. Jsou to horské rostliny, které se dobře pěstují. Snesou i méně slunné stanoviště. Kvetou velmi záhy a dobře. Bylo popsáno 14 druhů. A. deminuta (Web.) Bckbg. má květy tmavooranžové, A.fiebrigii (Gürke) Bckbg. žlutočervené, A. pseudodeminuta (Bckbg.) Bckbg. tmavopurpurové, A. spinosissima (Bckbg.) Bckbg. je hodně pokryta ostny, květy jsou cihlově červené. A. kupperiana (Bod.) Bckbg. je velmi pěkná, kvete oranžově. Aztekium Bod. Střední Mexiko (Nuovo Leon) Jediný známý druh Aztekium ritteri (Bod.) Bod. je malá, plochá, šedo­ zelená rostlinka. Má 9 až 11 nízkých žeber. Mezi nimi jsou zřetelná mezi¬ žebra. V areole jsou pouze 1 až 3 velmi slabé ostny. Květy jsou bílé, v prů­ měru velké jen asi 8 mm. Pěstuje se nesnadno, je značně choulostivé. Ještě nejlépe se daří roubované. Patří mezi vzácné mexické rarity. Blossfeldia Werd. Severozápadní Argentina, jižní Bolívie Jsou to nejmenší známé kaktusy vůbec. Mají pouze asi 10 až 15 mm v prů­ měru. Odnožují a tvoří malé skupinky. Nemají ani žebra, ani ostny. Květy jsou velmi malé. Jsou to horské rostliny, které se dosti obtížně pěstují. Nejlépe je je roubovat. Jsou oblíbené u sběratelů miniatur. Bylo popsáno 6 druhů, které jsou si značně podobné. Brasilicactus Bckbg. Jižní Brazílie (Rio Grande do Sul) Tyto kulovité kaktusy mají průměr nejvýše asi 10 cm. Četná žebra jsou zcela rozložena v malé bradavky. Jsou hustě obalené krátkými ostny. Květy jsou poměrně malé. Pěstování není obtížné, doporučuje se obrana před přílišným slunečním úpalem. Jsou to velmi krásné a oblíbené rostliny. Byly popsány 3 druhy, pěstují se pouze dva, a to B. graessneri (K. Sch.) Bckbg. se zlatými ostny a zelenými květy a B. haselbergii (Hge.) Bckbg. celý zahalený do bílých ostnů, kvetoucí oranžovočerveně.

156

Cephalocereus Pfeiff. Střední Mexiko (Hidalgo) Patří sem jediný druh, známý „stařeček" C. senilis (Haw.) Pfeiff., v pří­ rodě až 15 m vysoký, v našich podmínkách většinou malý sloupek zaha­ lený hustými, dlouhými, zcela bílými vlasy. Patří k velmi choulostivým druhům. Pro svůj nápadný vzhled je však stále hledanou rostlinou. Pěstuje se ve velmi propustném minerálním substrátu na plném slunci. Dá se udržet při opatrné zálivce a v naprostém suchu v době vegetačního klidu. V zimě dobře nesnáší pokles teploty pod 10 °C. Cereus Milí. Jižní Amerika východně od Kordiller Jsou to sloupovité kaktusy, velmi rozšířené po celé Jižní Americe, známější pod starším názvem Piptanthocereus. Stonky mají malý počet žeber, někdy pouze 4. Rostou velmi dobře, přes léto mohou být vysazeny do záhonu pod širým nebem. Popsáno bylo asi 45 druhů. Hlavně se pěstují C. dayamii Speg. a C. stenogonus K. Sch. jako znamenité podnože pro roubování. Dobré podnože jsou dále C. peruvianus (L.) Mill. a C. jama¬ caru DC. V botanických zahradách, kde hojně kvetou, získávají četné křížence. Cleistocactus Lem. Bolívie, Peru, Paraguay, Uruguay, severní Argentina Jsou to štíhlé, nepříliš vysoké, keřovitě rostoucí kaktusy. Areoly jsou blízko sebe, ostny jsou husté a jemné. Zajímavé jsou květy. Jsou rouro¬ vité, trubka je zahnutá. Dobře se pěstují. Popsáno bylo asi 50 druhů. Nejkrásnější je C. strausii (Heese) Bckbg., štíhlý, krásně bíle ostnitý sloup. C. baumannii (Lem.) Lem. má ostny v rozmanitých barvách. Záhy kvete. Copiapoa Br. et R. Severní Chile Tyto kulovité nebo krátce sloupovité, často odnožující kaktusy mají te­ meno pokryté hustou plstí. Rostou v extrémně suchých pouštích. Větši­ nou se daří dobře i pravokořenné. Dáváme jim hodně propustný minerální 157

substrát a silně vzduchujeme. V zimě vyžadují sucho a chladno. Popsáno bylo asi 50 druhů. Nejoblíbenější jsou C. cinerea (Phil.) Br. et R., šedě ojíněná s černými ostny, dále olivově šedozelená C. haseltoniana Bckbg., C. gigantea Bckbg., C. lembckei Bckbg. aj. Dlouhé bílé vlasy má C. krain¬ ziana Ritt. Miniatury jsou C hypogaea Ritt. a C. tenuissima Ritt., tmavo­ hnědé až černé, snadno kvetou žlutým květem. Coryphantha (Eng.) Lem. Mexiko, USA a jižní Kanada Jsou to většinou menší, kulovité nebo krátce sloupovité rostliny. Některé odnožují a tvoří polštářovité porosty. Mají bradavky, které jsou uspořádá­ ny do spirál, podobně jako u mamilárií. Na horní ploše bradavek je podélná rýha, ze které raší květy. Květy jsou velké, umístěné na temeni rostliny. Vzhledem k nárokům na pěstování dělíme je do 3 skupin: řídce ostnité jsou rostliny luční, pěstují se jako mamilárie. Hustě ostnité, tvrdé koryfanty se pěstují jako astrofyta. Třetí skupinu tvoří zimovzdorné rostliny ze severních nalezišť. Vyžadují velmi chladné přezimování, v létě pěstování ve volné půdě. Bylo popsáno asi 50 druhů. Do první skupiny patří zejména C. elephantidens (Lem.) Lem., C. bumamma (Ehrenbg.) Br. et R., C. andreae J. A. Purp. et Bod. aj., do druhé C. cornifera (DC.) Lem., C. pallida Br. et R., C. dijficilis (Quehl) Berg. apod. Do třetí C. vivipara (Nutt.) Eng. a další. Denmoza Br. et R. Severozápadní Argentina V přírodě dosahují průměru až 30 cm a výšky 1,5 m. Květy mají zvláštní tvar. Jsou trubkovité, nahoře poněkud zúžené, barvy korálově červené. Jediný druh D. erytrocephala (K. Sch.) Berg. má v mládí silné, dlouhé, červené ostny. V pozdějším věku jsou nahrazeny štětinami a vlasy. Mladé rostliny byly proto považovány za samostatný druh a popsány jako D. rhodacantha (SD.) Br. et R. Pro pěstování je nenáročná, kvete až ve znač­ ném stáří. Dolichothele (K. Sch.) Br. et R. Střední a severní Mexiko, jižní Texas Jsou příbuzné rodu Mamillaria, od kterého se liší velmi dlouhými bradav158

kami a někdy i velkými květy. Pěstování není spojeno s obtížemi. Bylo popsáno asi 15 druhů. D. camptotricha (Dams.) Tieg. a D. decipiens (Scheidw.) Tieg. patří k nejnenáročnějším kaktusům. Také D. longimamma (DC.) Br. et R. s neobyčejně dlouhými mamillami a jí podobné D. sphaerica (Dietr.) Br. et R. a D. melaleuca (Karw.) Craig jsou velmi oblí­ bené. Mají velké žluté květy. D. baumii (Bod.) Werd. et Buxb. je drobná, bíle ostnitá rostlina. D. surculosa (Bod.) Buxb. tvoří zcela nizoučké husté porosty a kvete bohatě žlutým květem. Echinocactus Lk. et o. Střední a severní Mexiko, jižní státy USA Jsou to většinou velké, kulovité, později krátce sloupovité kaktusy. Ně­ které z nich jsou největší kulovité kaktusy vůbec. Mají mohutná žebra, mohutné ostny a temena jsou zahalena do husté plsti. U nás se dobře daří a rychle rostou, kvetou však velmi vzácně. Je známo asi 10 druhů. Nejznámější E. grusonii Hildm. se zlatými ostny se považuje za jeden z nejkrásnějších kaktusů vůbec. E. ingens Zucc, E. grandis Rose, E. palmeri Rose a E. visnaga Hook. jsou v mládí mezi sebou k nerozeznání. V přírodě mají až 1 m v průměru a 3 m výšky, takže váží několik tun. Žijí snad několik set let. E. horizontalonius Lem. je menší, v kultuře se obyčejně dlouho neudrží. Echinocereus Eng. Střední a severní Mexiko, jižní státy USA Jsou to měkkomasé rostliny s poléhavými stonky, jindy zase krátce slou¬ povitého vzrůstu. Vesměs kvetou velkými, pestrými květy. Většinou se rozrůstají do velkých kolonií. Pro sběratele jsou nejatraktivnější kaktusy z okruhu E. pectinatus (Scheidw.). Jsou velmi hustě obaleny krátkými ostny. Bylo popsáno asi 90 druhů. Echinofossulocactus Lawr. Střední a severní Mexiko Jsou to kulovité rostliny střední velikosti. Vyznačují se velkým počtem žeber (až přes sto), která jsou často různě zvlněná. Ostny jsou někdy rovné a dlouhé, jindy zase ploché, jakoby z pergamenu. Pěstování v minerální, velmi propustné půdě není zvlášť obtížné. Vyžadují plné slunce a v zimě 159

chladno a sucho. Mají-li i v zimě světlo, kvetou hojně záhy na jaře. Je známo asi 40 druhů, které jsou vesměs velmi pěkné. Název Stenocactus je synonymem. Echinomastus Br. et R. Severní Mexiko, jižní státy USA Jsou to středně velké, kulovité nebo sloupovité kaktusy. Žebra jsou do značné míry rozložena v hrbolce. Jsou blízce příbuzné rodu Thelocactus, liší se však mnohem hustším oostněním. Jsou to vesměs velmi krásné rost­ liny, avšak při pěstování dělají velké potíže. Ještě nejlépe se daří roubované. Známe asi 11 druhů. U nás se nejčastěji pěstuje E. macdowellii(Reb.) Br. et R., zahalený do bílých hustých ostnů. Je poměrně nejvděčnější. Echinopsis Zucc. Bolívie až jižní Argentina, jižní Brazílie, Uruguay a Paraguay Jsou to kulovité až sloupovité rostliny, které někdy silně odnožují. Mají mohutná, rovná žebra. Charakteristické jsou dlouhé, trychtýřovité květy, které kvetou v noci. Pěstování je snadné, nemají rády přílišný úpal. Známe asi 50 druhů. E. eyriesii (Turp.) Zucc. se často pěstuje za okny a je to jeden z našich nejrozšířenějších kaktusů. E. leucantha (Gill.) Walp. (též campylacantha) má vzhůru zahnuté, dlouhé ostny. E. chacoana Schütz z paraguayského Chaca má střední osten dlouhý a přímý, E. werder¬ manniana Fleischer má největší květy sytě červené barvy apod. Epiphyllum Haw. Mexiko až Jižní Amerika Rostliny jsou všeobecně známé pod názvem fylokaktus. Tyto keře s plo­ chými nebo tříhrannými stonky, připomínajícími listy, se hojně pěstují. Odtud též název „listový kaktus". Jde většinou o křížence s velkými, krásnými květy. Pěstují se podle návodu v kapitole o epifytech. Epithelantha (Web.) Br. et R. Západní Texas až severní Mexiko Jsou to malé rostliny, blízké mamiláriím, obalené krátkými bílými osténky. Mají velmi pěkný vzhled, ale velmi obtížně se pěstují. Většinou se pěstují 160

roubované. Bylo popsáno několik druhů, které se nesnadno od sebe roz­ lišují. Nejznámější je E. micromeris (Eng.) Web. Eriocactus Bckbg. Paraguay, jižní Brazílie Jsou blízce příbuzné notokaktusům, od kterých se liší hlavně tím, že dorůstají velkých rozměrů a mají vždy zešikmené temeno. V přírodě dosahují výšky přes 1 m, některé i 2 m. Původně byly známy tři druhy: E. leninghausii (Hge jr.) Bckbg., s dlouhými zlatými vlasy, nejoblíbenější, dále E. schumannianus (Nic.) Bckbg. s temenem pokrytým hustou bílou plstí a dlouhými ostny a blízce příbuzný E. grossei (K. Sch.) Bckbg. Nedávno byly popsány další druhy a to obzvláště krásný E. magnificus Ritter a E. claviceps Ritter. Eriocereus (Berg.) Ricc. Paraguay, Uruguay, jižní Brazílie a východní Argentina Tenké, v přírodě většinou popínavé nebo poléhavé cereusy. Pěstují se hlavně jako velmi dobré podnože, a to E. jusbertii (Reb.) Ricc, E. bon¬ plandii (Parm.) Ricc. a E. torturus (Forb.) Ricc. E. martinii (Lab.) Ricc. záhy a hojně kvete v noci velkými květy. Eriosyce Phil. Chile Jsou to největší kulovité kaktusy Jižní Ameriky. V přírodě mívají 0,5 m v průměru a výšku přes 1 m. Jsou to horské kaktusy, potřebují hodně vzduchu a v zimě chladno a sucho. Pravokořenné rostou velmi zvolna, proto se doporučuje roubování. Bylo popsáno více druhů, jsou si však v mládí tak podobné, že jsou některými autory považovány za variety jediného druhu E. ceratistes (O.) Br. et R. Ve sbírkách jsou poměrně vzácné. Escobaria Br. et R. Severní Mexiko, jižní USA Jsou to malé rostlinky podobné koryfantám. Pěstování je obtížné. Ještě nejlépe jim vyhovuje pěstování ve volné půdě. Asi 20 druhů. 161

Espostoa Br. et R. Jižní Ecuador, severní Peru Tyto sloupovité kaktusy jsou zcela zaobalené do bílých vláken, které tvoří na temeni spleť, podobnou kousku vaty. Jsou již jako semenáčky nápadně krásné. Rostou sice v horách, avšak v blízkosti rovníku. Za chlad­ ného počasí se musí opatrně zalévat, v zimě vyžadují teplotu nad 8 °C. Je známo asi 10 druhů včetně pochybného rodu Pseudoespostoa. Nej­ bělejší je E. lanata (HBK.) Br. et R., E. mirabilis Ritt. má červené střední ostny, E. melanostele (Vpl.) Borg. má řidší vlasy, rychle roste. Ferocactus Br. et R. Jih USA, Mexiko, poloostrov Kalifornie Kromě Echinocactus jsou to největší kulovité kaktusy. Mají mohutná žeb­ ra, silné ostny, někdy hákovitě zahnuté, široké až 10 mm. Semenáčky rostou dobře, větší rostliny však nesnášejí alkalickou půdu. Ve vhodných podmínkách, při dostatku světla a vzduchu rychle dorůstají velkých roz­ měrů. Je známo asi 40 druhů. Nejznámější ze skupiny s rovnými ostny je vděčný F. histrix (DC.) Linds. (syn. F. electracanthus a F. melocactifor¬ mis). F. glaucescens (DC.) Br. et R. má krásně modře ojíněné tělo a zlaté ostny, F. pringlei (Coult.) Br. et R. má červené ostny a bílé vlasy. Ze sku­ piny s ostny hákovitými se nejvíce pěstuje F. latispinus (Haw.) Br. et R., krásně ostnitý, plochý a mnoho dalších, vesměs krásných druhů. Frailea Br. et R. Uruguay, Paraguay, Bolívie, jižní Brazílie, severní Argentina, Kolum­ bie Jsou to vyslovené miniatury. Těla jsou různě zbarvena, ostny krátké. Kvetou již zcela malé rostlinky; květy se však otvírají pouze za plného slunce. Jinak se přeměňují v plody se zralými semeny, aniž se otevřou (kleistogamie). Pro pěstování jsou většinou nenáročné. Jsou velmi oblíbené. Je známo asi 20 druhů. Nejpěknější je F. cataphracta (Dams) Br. et R., zelená s fialovými půlměsíčky pod areolami, a F. asterioides Werd. a F. castanea Bckbg., které mají hnědé tělo, připomínající tvarem silně Astrophytum asterias aj.

162

Gymnocalycium Pfeiff. Bolívie, Paraguay, Uruguay, jižní Brazílie a Argentina východně od Kordiller Jsou to kulovité kaktusy střední velikosti, několik je miniaturních. V tvaru i barvě těla a v ostnitosti jsou velmi rozmanité. Vesměs hojně kvetou velkými květy. Při pěstování nejsou s nimi obtíže. Snášejí i méně slunné stanoviště. Jsou velmi oblíbené u sběratelů. Je známo asi 100 druhů. Rozdělují se podle tvaru semen do 5 řad. Macrosemineae mají velká se­ mena. Patří sem G. denudatum (Lk. et O.) Pfeiff. s přilehlými ostny, G. uruguayense (Ar.) B. et R. s květy žlutými nebo růžovými; G.fleischerianum Bckbg. a G. paraguayense (K. Sch.) Schütz mají květy bílé s růžovým středem atd. Ovatisemineae mají semena v průměru velká asi 1 mm, kulatá, černá. Nejrozšířenější jsou G. gibbosum (Haw.) Pfeiff., které má mnoho variet, kvete bíle a je velmi otužilé, a G. baldianum Speg. s květy krásně červenými. Microsemineae mají semena drobná, menší než 1 mm. Patří sem velmi mnoho druhů. Nejznámější jsou G. saglionis (Cels) Br. et R., největší ze všech, s elegantními ostny, G. multiflorum (Hook.) Br. et R. a G. monvillei (Lem.) Br. et R. s ostny jantarovými, G. weissianum Bckbg. a G. nidulans Bckbg. s dlouhými ostny, G. bicolor Schütz s tuhými ostny ve dvou barvách aj. Muscosemineae mají semena malá, hnědá, jakoby posypaná kakaovým práškem. Sem patří G. mihanovichii(Fričet Gürke) B. et R., G. anisitsii (K. Sch.) Br. et R., G. damsii (K. Sch.) Br. et R., G. friedrichii (Werd.) Paž. aj. s četnými varietami a dále G. schickendantzii (Web.) Br. et R., G. pungens Fleischer s dlouhými, odstávajícími ostny a poměrně velké G. megatae Y. Ito. Trichomosemineae mají semena tvaru mušle, hnědá a lesklá. Sem patří známé G. quehlianum (Hge. jr.) Berg., velmi ploché a šedohnědé, dále G. asterium Y. Ito, G. riojense Paž., G. occultum Schütz, G. moserianum Schütz, G. kozelskyanum Schütz a mnoho jiných. Haageocereus Bckbg. Peru Většinou velmi krásně ostnité, štíhlé sloupy, pěkně zbarvené, které se uplatňují hlavně ve sklenících. Dají se z nich sestavovat efektní barevné skupiny. Pěstování není obtížné. Je známo asi 50 druhů a četné variety.

163

Hamatocactus Br. et R. Severní Mexiko, Texas, Nové Mexiko Jsou blízce příbuzné rodu Ferocactus. Jsou to pěkné, vzrůstné a snadno kvetoucí rostliny. Pěstují se jako ferokaktusy. H. setispinus (Eng. Br. et R. je menší, vděčný, květ má žlutý s červeným středem. H. hamatacanthus (Mühlenpfordt) Knuth je větší a má velmi dlouhé červené a žluté ostny. Někdy se počítá k rodu Ferocactus. Helianthocereus Bckbg. Patří k rodu Trichocereus. Heliocereus (Berg.) Br. et R. Mexiko, Guatemala Tyto keřovité rostliny s poléhavými větvemi kvetou velkými, krásně vy­ barvenými květy. Pěstují se jako epifyty. H. speciosus (Cavan.) Br. et R. a H. cinnabarinus (Eichl.) Br. et R. byly často kříženy s Epiphyllum. Homalocephala Br. et R. Texas, New Mexico, severní Mexiko Jediný známý druh H. texensis je terčovitá rostlina, dosahující v průměru až 30 cm. Je velmi pěkná, ale má velké nároky na pěstování. Doporučuje se roubování. Horridocactus Bckbg. Chile Oprávněnost tohoto rodu někteří autoři popírají a horridokaktusy zařa­ zují do rodu Pyrrhocactus nebo Neochilenia. Jsou to vesměs středně velké, pěkně ostnité kaktusy. Pěstují se většinou roubované, protože patří k obtížnějším druhům. V zimě vyžadují chladno a sucho. Chamaecereus Br. et R. Severní Argentina Jediný druh Ch. silvestrii (Speg.) Br. et R. je jedním z nejrozšířenějších kaktusů. Světle zelené, jako prst dlouhé a silné stonky tvoří husté keříky. 164

Je velmi odolný, pěstování je snadné. V zimě potřebuje velmi chladné přezimování. Je-li seschlý, snese i několik stupňů pod nulou. Na jaře krásně kvete živě červenými květy. Chileorebutia Ritt. Chile Tyto miniaturní rostlinky se silnými řepovitými kořeny jsou v poslední době velmi oblíbené. Těla jsou různě vybarvena, ostny krátké, bílé až černé. Pravokořenné se většinou obtížně pěstují. Proto je vhodné je rou­ bovat. Známe asi 20 druhů. Nejznámější jsou Ch. esmeraldana Ritt., Ch. mitis (Phil.) Ritt., Ch. occulta (Phil.) Ritt. aj. Islaya Bckbg. Jižní Peru Středně velké, krátce sloupovité rostliny mají četné tuhé, různě vybarvené ostny. Jsou pěkné, ale obtížně se pěstují. Doporučuje se roubování. Krainzia Bckbg. Mexiko Tyto mamiláriím podobné rostliny mají háčkovité střední ostny a velké květy. Pěstují se obvykle roubované, neboť pravokořenné činí potíže. Popsány byly dva druhy: K. guelzowiana (Werd.) Bckbg. s hustými bílými vlasy a červenými středními ostny, velmi krásná, s květy velkými, červe­ nými. K. longiflora (Br. et R.) Bckbg. je podobná, má řidší vlasy, květy menší, růžové. Leuchtenbergia Hook. Střední a severní Mexiko Jediný druh L. principis Hook. je jeden z nejpodivnějších kaktusů. Jednot­ livé mamilly jsou tenké, třihranné, dlouhé až 10 cm. Z areol na konci mamill vyrůstají dlouhé papírovité ostny. Květy velké, žluté. Pěstují se jako ariokarpusy.

165

Lobivia Br. et R. Severní Argentina, Bolívie až střední Peru Tyto menší rostliny vytvářejí někdy i větší kolonie. Všem jsou společné krátce trychtýřovité květy s trubkou porostlou vlasy. Rostou dobře i pravokořenné, vyžadují jako horské rostliny čerstvý vzduch a v zimě raději nižší teplotu. Existuje přes sto druhů, které se, pokud jde o vzhled, ostnitost i barvu květů, velmi liší. Nejdelší ostny má L. boliviensis, nej­ krásnější květy s takzvaným hymenem mají L. jajoiana Bckbg., L. nigrostoma Krzgr. et Buin., L. haageana Bckbg. a dále všechny kaktusy z tvarového okruhu L. famatimensis (Speg.) Br. et R. Lophophora Cout. Střední Mexiko, jižní Texas Malé, kulovité, zploštělé, šedé a bezostné kaktusy mají malé květy. Pro svoje narkotické účinky se používaly při domorodých slavnostech. Po­ psáno bylo asi 7 druhů; zařazení některých však nebude asi správné. Nejznámější je L. williamsii (Lem.) Coult. Pěstuje se jako ariokarpus. Loxanthocereus Bckbg. Peru Má keřovitý vzrůst, jednotlivé větve jsou tenké sloupky, někdy plazivé. Charakteristický je souměrný (zygomorfní) denní květ, který se siřeji rozevírá. Přestože kvetou již poměrně mladé, jsou tyto rostliny v našich sbírkách dosti vzácné. Vyžadují teplejši přezimování a mírné stíněni za letního úpalu. Pomalý růst se urychlí roubováním. Z popsaných asi 27 druhů se tu a tam vyskytuje L. acanthurus (Vpl.) Bckbg., podobný L. eriotrichus (Werd. et Bckbg.) Bckbg. a plazivý L. gracilis (Ackers et Buin.) Bckbg. Mamillaria Haw. Jižní státy USA, Mexiko, zasahuje až do Venezuely a Kolumbie Mamilárie nemají žebra, nýbrž bradavky, mamilly. Květy se vyvíjejí z úžlabí marnili z tzv. axil a bývají v kruhu okolo temene. Nebývají velké, ale zato jich bývá mnoho. Plody jsou hladké, bez šupin a bez chlorofylu. Uzrávají uvnitř těla, a teprve když jsou zralé, jsou vytlačeny ven a objeví 166

se na povrchu. V našich sbírkách většinou dobře rostou a jsou u pěstitelů právem oblíbeny. Vyžadují plné slunce a hojné vzduchování. Je popsáno přes 300 druhů a stále jsou hlášeny nové objevy. Nejpraktičtější je roz­ dělení druhů do skupin vzhledově podobných. Tak mluvíme o zelených mamiláriích (M. centricirrha Lem., M. carnea Zucc, M. karwinskiana Mart. aj.), barevných [M. rhodantha Lk. et O., M. pringlei (Coult.) Brand., M. spinosissima Lem., aj.], bílých (M. elegans D C , M. plumosa Web., M. hahniana Werd. a mnoho dalších), háčkovitých (M. bocasana Pos., M. bombycina Quehl., M. moelleriana Bod. a další). Mezi mamilárie¬ mi je také několik miniatur. Jsou to ty nejkrásnější a nejvzácnější druhy, například M. herrerae Werd., M. lasiacantha Eng., M. albicoma Bod. aj. V našich sbírkách jsou mamilárie zastoupeny ve velmi bohatém sorti­ mentu. Mediolobivia Bckbg. Severní Argentina (Salta, Jujuy) Malé rostlinky se tělem podobají rebuciím, ale květy mají podobné lobi¬ viím. V tomto rodu jsou sdruženy druhy dřívějších rodů Pygmaeolobivia Bckbg., Digitorebutia Frič a Cylindrorebutia Fric. Rostou celkem dobře. Přezimují-li v chladu, kvetou na jaře velmi bohatě. Roubované narůstají do větších rozměrů a mívají větší množství květů. Popsáno je asi 20 druhů. M. aureiflora Bckbg. s několika krásnými varietami kvete zlatožlutě. Další vděčné druhy jsou M. euanthema (Bckbg.) Krainz s květy červenými a podobná M. pectinata Bckbg. se svými varietami. Fričovy M. einsteinii, M. steineckei, M. karreri a M. rubriviridis patří mezi největší vzácnosti a často se ještě stále uvádějí pod Fričovým rodem Cylindrorebutia. Melocactus (Tourn.) Lk. et O. Mexiko, Guatemala, Západoindické ostrovy, Brazílie, Venezuela, Peru Tento rod vzbudil pozornost prvních objevitelů Ameriky. Je pozoruhodný zvláštním útvarem, tzv. cefáliem. V určitém stáří tělo melokaktusů přesta­ ne růst a z temene začne vyrůstat plstnaté cefálium, které nemá žádné ostny a vytváří pouze malé, mamiláriím podobné květy a plody. Zahrnu­ jeme je do pěstitelsky obtížných rodů. Některé vnitrozemské druhy se u nás však daří dobře, mají-li v létě vlhké vedro a teplé zimování. Hojně vláhy a živin v době vzrůstu zaručuje rychlý růst, takže rostliny během 8 až 10 let nasazuji cefália. Systematicky je tento rod velmi obtížný. Má 167

asi 40 dobrých druhů. U nás jsou ve sbírkách celkem vzácně M. communis Lk. et O., M. oreas Miqu., M. peruvianus Vpl. a M. bahiensis (Br. et R.) Werd. Monvillea Br. et R. Východní Brazílie, Venezuela, Ecuador, Peru, severní Argentina, Para­ guay Je to nevýrazný rod, podobný rodu Cereus. Výhony jsou slabé, někdy poléhavé nebo keřovitě rozprostřené. Rostou bujně, ale pěstují se málo. Ze 16 známých druhů je nejznámější M. cavendishii (Monv.) Br. et R. a pěkně mramorovaná M. spegazzinii (Web.) Br. et R. Při dobrém ošetřo­ vání brzy kvetou. Myrtillocactus Cons. Mexiko, Guatemala Jsou to keře až nízké stromy, jejichž korunu tvoří množství větví. Kvete malými bílými květy. Z jedné areoly vyraší někdy i více poupat. Plody jsou malé, velikosti větší borůvky a jsou jedlé. Ze čtyř druhů je nej­ známější M. geometrizans (Mart.) Cons. Pěstuje se dosti hojně, protože semenáčky dobře rostou a jsou krásně modře ojíněny. Japonci na ně roubují červenou formu Gymnocalycium friedrichii. Nesnáší příliš chladné přezimování. Neobesseya Br. et R. Texas, Okahoma, Montana, New Mexico, Colorado, Kansas Polštářovitě rostoucí, mnohohlavé rostliny jsou velmi příbuzné koryfan¬ tám, od kterých se liší červeným plodem a černým semenem. Aby se u nás udržely a dařily, vyžadují pěstování nejlépe pod širým nebem, ale s možností ochrany před deštěm. Po odkvětu jen málo zalévat. Půdu musí mít velmi propustnou a zimování při nízké teplotě. V přírodě a někdy i u nás vydrží i silnější mrazy. 6 druhů je si velmi podobných. Pro potíže při pěstování jsou všechny vzácné. U nás se nejčastěji pěstuje N. missou¬ riensis (Sweet) Br. et R.

168

Neobuxbaumia Bckbg. Mexiko V přírodě roste jako mohutné sloupy a často se vyskytuje ve velkém množ­ ství. Ze čtyř druhů se u nás daří nejlépe N. polylopha (DC.) Bckbg., zejména když je vysazena volně ve skleníku. Vyžaduje teplejší přezimo¬ vání. N. tetetzo (Web.) Bckbg. je ve své domovině vysoká až 15 m; u nás se nedaří. Neolloydia Br. et R. Mexiko, Texas Jsou příbuzné rodu Coryphantha. Kvetou z temene velkými různo­ barevnými květy. Mají víceméně cylindrické tělo a některé rostou trsovitě. Plod po uschnutí je jako z papíru. Semena jsou matně černá. Daří se dobře naroubované na echinopsis a ještě lépe na Trichocereus schicken¬ dantzii. Příliš bujné podnože trvale nesnášejí. Je známo osm druhů, z nichž nejčastěji se pěstují N. ceratites (Quehl) Br. et R., N. conoidea (DC.) Br. et R. a N. grandiflora (O.) Berg.; N. odorata (Bod.) Bckbg., dříve známá jako Cumarinia Knuth, je značně odlišná jak tvarem těla, tak i plodem. Čtyři střední ostny jsou háčkovité. Neochilenia Bckbg. Chile Jsou to středně velké rostliny s různobarevnými květy, které mají trubky s vlnou nebo vlasy. Backeberg sem zahrnuje i druhy, které byly uvedeny v rodu Chileorebutia původně navrženém Fričem. Pravé neochilenie jsou N. jussieui (Monv.) Bckbg., N. fusca (Mühlpf.) Bckbg. a N. hankeana (Först.) Dolz. Daří se na mírně stíněném stanovišti, nejlépe roubované. Neoporteria Br. et R. Chile Kulaté, později sloupovité rostliny mají charakteristické, poměrně dlouhé, vždy červené květy s tenkou květní trubkou. Květem se jednotlivé druhy liší jen málo. Snášejí dosti chladné zimování. Některé kvetou na podzim, dlouho do zimy. Druhů je přes dvacet a jsou mezi nimi velmi pěkné rostliny. Nejkrásnější je N. gerocephala Y. Ito, známá pod jménem N. 169

senilis (Phil.) Bckbg., která je zcela zahalena do měkkých ostnů. Velmi příbuzná je N. multicolor Ritt.; má hustě propletené vlasy v různých barvách od čistě bílé přes žlutou až k téměř černé. Variační rozpětí všech druhů je velmi značné. Notocactus (K. Sch.) Berg. Uruguay, Paraguay, jižní Brazílie, Argentina Je to velmi oblíbený a známý rod. Většina druhů kvete poměrně velkými žlutými květy s červeně zbarvenou bliznou. Pěstování i u pravokořenných rostlin je poměrně snadné. Na jaře nesmějí příliš přeschnout Celkem je asi 15 druhů, některé jsou velmi variabilní. Nejčastější je ve sbírkách N. ottonis (Lehm.) Berg., který je znám asi v 10 varietách. Z nich N. ottonis var. villavelhensis Bckbg. et Voll je velkou raritou. Vzácný je též červenokvětý N. ottonis var. vencluianus Schütz. Nejkrásnější ostny má N. scopa (Spreng.) Berg. s menšími květy. Růžově kvete miniaturní N. rutilans Dán. et Krainz. Největší je N. herteri Werd., průměru až 15 cm, s červenými květy. Obregonia Frič Mexiko (Tamaulipas) Monotypický rod obsahuje jediný druh O. denegrii Frič.; vyznačuje se tím, že má mamilly, které jsou přeměněny do tvaru jakýchsi šupin. Je to rarita, vyskytující se ve sbírkách celkem vzácně. Vyžaduje propustnou půdní směs a stínění před úpalem. Při vystavení prudkému slunci jako jiné mexické vzácnosti hnědne a zvolna odumírá. Je to jeden z nejlepších Fričových nálezů. Opuntia (Tournef.) Mill. Od Kanady po Patagonii Jsou to nejrozšířenější kaktusy s články většinou plochými. Články v prů­ řezu okrouhlé mají příbuzné rody Austrocylindroopuutia Bckbg. a Cylindro¬ opuntia (Eng.) Knuth a dále Tephrocactus Lem. Existuje ještě mnoho příbuzných rodů. Většinou dosahují větších rozměrů. Rychle rostou, a proto se méně hodí pro sbírky. O. robusta Wendl. je jednou z nejkrás­ nějších plochých opuncií. Její modré, ojíněné, okrouhlé články mají až 25 cm v průměru. Pro svůj zakrslejší vzrůst a pěknou barvu glochid je 170

oblíbena O. microdasys (Lehm.) Pfeiff. Do menších sbírek se hodí zejména drobnější Teprhocactus s kulovitými články a zajímavými ostny. Jsou-li naroubovány na jiné opuncii, daří se dobře. Opuncií je přes 300 druhů s mnoha varietami. Mnohé jsou zimovzdorné a pěstují se též na skalce. Jsou to O. humifusa Raf., rozšířená pod jménem O. rafinesquei Eng., O. rhodantha K. Sch., O. fragilis (Nutt.) Haw. aj. Oreocereus (Berg.) Ricc. Severní Argentina, Bolívie, Peru Má cereoidní vzrůst, tvoří rozvětvené keře, vysoké metr i více. Jednotlivé výhony jsou silné až 12 cm. Největší ozdobou jsou dlouhé, bílé vlasy, ze kterých trčí barevné ostny. Rostou dobře jako pravokořenné i roubo­ vané, vezme-li se zřetel na to, že jsou to horské rostliny, které potřebují hodně vzduchu. Substrát jim dáváme výživný. Při nesprávné kultuře se objevují na těle nepěkné skvrny. Nejznámější je O. neocelsianus Bckbg. se zlatými nebo červenými středními ostny a O. trollii (Kupp.) Bckbg. z velehorských poloh (až 3500 m n. m.), úplně zahalený do hedvábných vláken, nižšího vzrůstu. O. hendriksenianus Bckbg. a O. fossulatus (Lab.) Bckbg. jsou štíhlejší, první z nich má vlnu na temeni tmavohnědou až černou. Chce-li se někdo specializovat na určitý rod, pak rod Oreocereus je zvláště vhodný pro svoji velkou variabilitu, která se ani nedá zachytit popisy. Oroya Br. et R. Peru Tyto kulovité kaktusy jsou zajímavě ploše ostnité. Květy, rostoucí z te­ mene, jsou malé a holé, jakoby z vosku, barvy oranžové a červené. Je známo 6 druhů, vesměs rostoucích vysoko v horách. O. neoperuviana Bckbg. roste až v nadmořské výši 5000 m. Pravokořenné rostou pomalu, je dobře je roubovat. Přestože kvetou vzácně, jsou ve sbírkách velmi ceněné. Pachycereus (Berg.) Br. et R. Severní a střední Mexiko Monumentální, zprvu kolumnární, později v množství ramen rozvětvené stromy jsou 10 i více metrů vysoké. V obchodech jsou k dostání semena 171

některého ze 7 podobných druhů. Semenáčky zpočátku dobře rostou, ale později v našich sbírkách nemají podmínky k dalšímu vývoji. Parodia Speg. Jižní Bolívie, severní Argentina, Paraguay, jižní a střední Brazílie Patří do příbuzenstva notokaktusů, mají však velmi drobná semena a plody jsou ve zralosti suché, potažené tenkou blankou. Je známo kolem 200 druhů a každým rokem přibývají další novinky. Jsou to vesměs jedinečně krásné druhy, těla jsou bíle nebo barevně ostnitá, květy v různých od­ stínech žluti a červeně, velmi hojné. To vše přímo vybízí k pěstování, i když není bez potíží. Není divu, že vznikají skupiny pěstitelů, kteří se zabývají speciálně studiem parodií. Pro svou bohatost tvarů a četné systematické zvláštnosti by si parodie zasloužily samostatnou mono­ grafii. Pediocactus Br. et R. USA (Colorado, Montana, New Mexico, Idaho) Kulovité, později mírně protáhlé rostliny snášejí v přírodě silné mrazy. P. simpsonii (Eng.) Br. et R. připomíná na první pohled nějakou mamilárii. U nás je velmi choulostivý. Nedávno popsaný P. knowltonii L. Bens. z Colorada je miniaturní druh. Pěstuje se lépe a asi v našich sbírkách zdomácní. Peireskia (Plum) Mill. Tropická Amerika Připomíná spíše listnaté keře. P. aculeata (Plum). Mill. se používá jako podnožka pro Zygocactus aj. Peireskiopsis Br. et R. Mexiko, Guatemala Podobá se peireskiím, ale podle mnoha znaků patří k podčeledi Opun¬ tioideae. Mají ještě listy a rostou jako keře. P. velutina Rose a P. spathulata (O.) Br. et R. se v novější době používají jako podnože pro vzácnější druhy, které na nich rychle rostou a hojně odnožují. 172

Pelecyphora Ehrenb. Mexiko Menší rostliny jsou zajímavé tím, že mají bradavky jakoby z obou stran smáčknuté, takže areoly jsou dlouhé a úzké. Ostny jsou uspořádány hřebenovitě. Tělo je neobyčejně tvrdé. Obtížně se pěstují, jsou vhodné jen pro zkušené pěstitele. Popsány jsou dva druhy. P. aselliformis Ehrenb. má ostny uspořádány tak, že se podobají stonožkám, P. pseudopectinata má ostny rovněž pektinátní, ale volnější. Obě patří k nejpodivnějším kaktusům. Pilosocereus Byl. et Rowl. Mexiko až severní Peru a střední Brazílie Jsou to sloupovité kaktusy, které v květné zóně vytvářejí více nebo méně hustou vlnu. Květy jsou zvonkovité. Vyžadují teplé zimování a také v létě skleníkové prostředí. Půda má být výživná a propustná. Je jich asi 60 druhů. Nejkrásnější jsou ty, které mají chlupy v areolách i mimo oblast květenství. P. palmeri (Rose) Byl. et Rowl. je jeden z nejkrásnějších a nej¬ častěji pěstovaných druhů. Pseudolobivia Bckbg. Severní Argentina, Bolívie Tyto horské rostliny jsou tělem podobné lobiviím, květem echinopsisům. Pěstují se jako lobivie. Je známo asi 25 druhů. P. ancistrophora (Speg.) Bckbg. má květ bílý, P. aurea (Br. et R.) Bckbg. zlatožlutý, P. kermesina Krainz sytě karmínový. Nejdelší ostny (až 15 cm) má P. ducis pauli (Fric) Krainz. Pyrrhocactus Berg. Západní Argentina Jsou to kulaté až cylindrické, hustě ostnité kaktusy. Květy mají plstnatý semeník i trubku. Většinou se pěstují roubované, ale i pak rostou pomalu. V létě je chráníme před nejpalčivějším sluncem a hojně větráme. Nej­ déle je známý P. straussianus (K. Sch.) Berg., obalený hustými, tuhými ostny. Pěkný je P. catamarcensis (Web.) Bckbg. s elegantně nahoru ohnu­ tými, ohebnými ostny. Nejchoulostivější a nejkrásnější je P. umadeave 173

(Frič) Bckbg. Původní jeho název je Friesea umadeave Fric. P. šubaianus Bckbg. je prozatím vzácný. Rebutia K. Sch. Severní Argentina, Bolívie Menší kulaté až zploštělé rostliny bohatě kvetou z bočních areol. Tělo je měkkomasé, rozložené v ploché bradavky. Ostny jsou krátké a měkké. Jsou to horské rostliny, rostoucí na skalách odvrácených od slunce, kde tvoři často mnohohlavé polštáře. U nás se daří dobře a je ve sbírkách hojně zastoupena. Snáší i méně slunné stanoviště. Prudké letní slunce snese pouze ve vyšších polohách. Známe přes 20 druhů a četné variety. Nejznámější je R. minuscula K. Sch. s květy červenými a větší, žlutě kve­ toucí R. wessneriana Bewer. Rhipsalidopsis Br. et R. Jižní Brazílie Epifytní kaktus s jediným druhem R. rosea (Lag.) Br. et R. se podobá drobnějšímu zygokaktusu. Existuje mnoho různokvětých hybridů. Aby kvetla, musí mít v zimě po tři měsíce teplotu 10 °C. Roste dobře jako pravokořenná, často se však roubuje na peireskii. Rhipsalis Gärtn. Tropická Amerika, Afrika, Cejlon, Madagaskar Spolu s rody Hatiora Br. et R. a Lepismium Pfeiff. tvoří skupinu epifytních kaktusů, vhodných spíše pro epifytní skříně. Selenicereus (Berg.) Br. et R. Tropická Amerika Tvoří šlahounovité, čtyř i více žeberné výhony se vzdušnými kořeny kterými se zachycují na stromech. Mají obrovské květy, široké až 30 cm a dlouhé 25 cm. Vyžadují teplé přezimování. Popsáno je asi 30 druhů, nejznámější je S. grandifiorus (L.) Br. et R. — královna noci. Existuje mnoho kříženců.

174

Soehrensia Bckbg. Argentina Podle květů jsou blízké lobiviím, ale s velkými, kulovitými až krátce cylin­ drickými těly. Pěstují se jako lobivie. Krásné rostliny jsou S. bruchii (Br. et R.) Bckbg. a S. formosa (Pfeiff.) Bckbg. s dlouhými, pěkně zbarvenými ostny. Solisia B. et R. Mexiko (Puebla a Oaxaca) Jediný druh S. pectinata (B. Stein) Br. et R. se habitem velmi podobá Pelecyphora pseudopectinata, ale květy nevyrůstají z temene, nýbrž z boč­ ních partií těla. Je to krásný, ale choulostivý druh. Ještě nejlépe roste na Eriocereus jusbertii. Pozor na červeného pavoučka. Spegazzinia Bckbg. Nyní se uvádí pod názvem Weingartia Werd. Strombocactus Br. et R. Střední Mexiko Je to monotypický rod. Jediný druh S. disciformis (DC.) Br.et R. jsou plo­ ché šedozelené až šedé rostliny, jejichž spirálovitě probíhající žebra jsou zcela rozdělena v malé bradavky. Květ vyrůstá z temenních areol. Vyzna­ čuje se neobyčejně jemnými semeny. Není nijak zvlášť choulostivý, je však vhodný pouze pro zkušenější pěstitele. Většinou se pěstuje roubo­ vaný. Submatucana Bckbg. Peru Rod je blízký Matucana, má však květy s dlouhou trubkou, víceméně zygomorfní. Popsáno je asi 10 druhů. Jsou ve sbírkách vzácné. Pěstování není obtížné. Sulcorebutia Bckbg. Bolívie Květy jsou podobné květům rebucií, tělo připomíná spíše lobivie. Ostny 175

)sou mnohem silnější než u rebucií. Pěstují se stejně jako rebucie. Dlouho byl znám jediný druh S. steinbachii (Werd.) Bckbg., avšak v novější době bylo nalezeno mnoho dalších. U sběratelů jsou oblíbeny. Zname­ nají velké obohacení výběru pro okenní pěstitele. Thelocactus (K. Sch.) Br. et T. Střední a severní Mexiko, Texas Rostliny jsou ploché, kulaté nebo mírně válcovité. Žebra jsou rozložena příčnými zářezy v hrboly nebo mamilly. Od areoly se táhne vzhůru rýžka, na jejímž konci se vyvíjí květ. Od koryfant se liší hlavně tím, že semeník je šupinatý. Vyžadují plné slunce a propustnou půdu. Při hydro­ ponickém pěstování rostou nejlépe v čisté cihlové drti. Jako podnože se pro ně osvědčují echinopsis a Eriocereus jusbertii. Je známo asi 20 druhů. Krásně šedá nebo šedomodrá, ojíněná těla a dlouhé ostny mají T. fossu¬ latus (Scheidw.) Br. et R., T. nidulans (Quehl) Br. et R., T. lophothele (SD.) Br. et R. aj. Nádherné, hedvábně lesklé květy má T. bicolor (Gal.) Br. et R. Thrixanthocereus Bckbg. Severní Peru Rod je velice podobný rodu Espotoa; Uší se hlavně jiným tvořením cefália. Druhy T. blossfeldiorum (Werd.) Bckbg. a T. senilis Ritt. patří k nejkrás­ nějším sloupovitým kaktusům vůbec. Udržíme je naroubované na dobré podnoži a při teplém zimování. Toumeya Br. et R. New Mexico, severní Arizona Jediný druh T. papyracantha (Eng.) Br. et R. je miniaturní kaktus s plo­ chými, ohebnými ostny, které jako by byly z papíru. Ještě nejlépe se pěstuje na měkké podnoži {Trichocereus schickendantzii, Trichocereus echinocereus), a to v létě venku na plném slunci a v zimě co nejchladněji. Snese i mráz, ale celou zimu u nás venku nevydrží.

176

Trichocereus (Berg.) Ricc. Střední Argentina a Chile až po Ecuador Sloupovité kaktusy, kvetoucí v noci květy s dlouhou trubkou. Pěstují se snadno a rychle rostou. T. spachianus (Lem.) Ricc, T. macrogonus (SD) Ricc, T. pachonoi Br. et R. a T. schickendantzii (Web.) Br. et R. jsou známé podnože. T. pasacana (Web.) Br. et R., T. terscheckii (Parm.) Br. et R. a další jsou monumentální silné sloupy. Nejkrásnější je T. chilensis (Colla) Br. et R., zvláště pak jeho dlouhoostné variety. T. chilensis var. žižkaanus, dovezený B. Roezlem a pojmenovaný pražským Seitzem, se podobá husitskému palcátu. Celkem je známo asi 30 druhů. Turbinicarpus Buxb. ex Backbg. Střední Mexiko Je velmi příbuzný rodu Toumeya, ke kterému ho někteří autoři řadí spolu s rodem Navajoa Croiz. Jsou to vesměs malé, ale krásné rostliny. Pěstují se většinou roubované a jsou u pěstitelů velmi ceněné. Je známo 8 druhů; typický pro tento rod je T. schmiedeckianus (Bod.) Buxb. et Bckbg. Weingartia Werd. Bolívie, severní Argentina Kulaté kaktusy s krátkou, holou trubkou. Kvetou často velmi bohatě. Nejznámější je W. neocumingii Bckbg. Kvete žlutě až oranžově. Další druhy W. fidaiana (Bckbg.) Werd. a W. neumanniana (Bckbg.) Werd. rostou do výše. V poslední době byly popsány nové druhy, takže celkový počet druhů stoupl na 15. Wilcoxia Br. et R. Texas, severní a střední Mexiko, poloostrov Kalifornie Jsou to malé keříčky. Naroubované na opuncii kvetou bohatě poměrně velkými květy. Je popsáno 8 druhů. Pěstují se málo, ještě nejčastěji W. schmollii (Wgt.) Bckbg. se sytě růžovými květy.

177

Wigginsia D. M. Porter Brazílie, Uruguay, Argentina, Kolumbie Je to nové jméno pro známý rod Malacocarpus SD. Původní název tohoto rodu z r. 1849 byl Malacocarpus. Ukázalo se, že je to název neplatný, protože jméno Malacocarpus bylo již použito dříve. Proto byl ne­ dávno přejmenován na Wigginsia. Wigginsie jsou kulaté, většinou jednotli­ vě rostoucí kaktusy, které mají temeno pokryté hustou vlnou. Z areol zpod vlny vyrůstají žluté, talířovitě rozprostřené květy. U nás se dobře daří; potřebují v parném létě přistínění. V zimě nemá příliš přeschnout. Zimování vyžaduje raději chladnější. Je popsáno 12 druhů, z nichž ně­ které jsou si hodně podobné. Nedávno byly objeveny další nové druhy. Zygocactus K. Sch. Brazílie Tento známý „vánoční kaktus" je rozšířen pod jménem Epiphyllum. Jsou to malé keříky s plochými články, na jejichž konci vyrůstá květ. Z. truncatus (Haw.) K. Sch. kvete v zimě. Je známo více zahradních forem, které kvetou v různých barvách a v různém zimním čase. Rostou dobře jako pravokořenné, ale většinou se pěstují jako roubované, aby se dosáhlo pěkných stromečků. Jsou to vděčné, našim podmínkám přizpů­ sobené rostliny, které zdomácněly v našich oknech.

178

Seznam nejdůležitější literatury

Backeberg C.: Die Cactaceae, Jena, 1958 — 62. Backeberg C.: Das Kakteenlexikon, Jena 1966. Berger A.: Entwicklungslinien der Kakteen, Jena 1926. Berger A.: Die Kakteen, Stuttgart 1929. Buxbaum F . : Kakteen — Pflege biologisch richtig, Stuttgart 1959. Haage W.: Freude mit Kakteen, Berlin. Hecht H.: Fortschritte der Kakteen- und Sukkulentenkunde, München 1965. Krainz H.: Die Kakteen, Stuttgart 1957 — 67. Pažout F., Valníček J., Šubík R.: Kaktusy, Praha 1960. Werdermann E.: Meine Kakteen, Berlin 1937.

Rejstřík jmen kaktusů

Acanthocalycium 30, 154 — klimpelianum 154 — spiniflorum 154 — violaceum 154 Aporocactus 50, 64, 107, 154 — flagelliformis 65, 113, 154 Ariocarpus 26, 60, 155 — agavoides 155 — fissuratus 9, 27 — furfuraceus 155 — intermedius 155 — kotschoubeyanus 10, 155 — lloydii 155 — retusus 155 Astrophytum 26, 50, 67, 70, 123, 127, 155 — asterias 27, 68, 122, 126, 142, 155 — capricorne 68, 155 — coahuilense 155 — myriostigma 155 — niveum 68, 155 — ornatum 50, 68, 155 — senile 68, 155 Austrocactus 35 Austrocylindropuntia 170 Aylostera 156 — deminuta 156 — fiebrigii 156 — kupperiana 156 — pseudopectinata 156 — spinosissima 156 Aztekium 156 — ritteri 156 Blossfeldia 105, 131, 156 Brasilicactus 32, 156 — graessneri 33, 156 — haselbergii 33, 156 Cactaceae 153 Carnegia 27 — gigantea 27

180

Cephalocereus 42, 157 — senilis 26, 67, 103, 157 Cereoideae 12, 19, 153 Cereus 67, 157 — alacriportanus 106 — dayamii 106, 157 — jamacaru 106, 157 — peruvianus 106, 126, 157 — stenogonus 106, 157 Cleistocactus 157 — baumannii 157 — strausii 31, 126, 157 Coloradoa 28 — messae verdae 28 Copiapoa 37, 104, 107, 157 — cinerea 158 — gigantea 158 — haseltoniana 158 — hypogea 158 — krainziana 158 — lembkei 158 Coryphantha 16, 26, 51, 73, 105, 158 — arisonica 93 — andreae 158 — bumamma 158 — cornifera 158 — difficilis 158 — elephantidens 158 — neomexicana 93 — palida 158 — vivipara 28, 93, 158 Cylindrorebutia 167 Cylindroopuntia 170 Deamia 64 Denmoza 158 — erythrocephala 158 — rhodacantha 158 Discocactus 42 Digitorebutia 167 Dolichothele 158

— baumii 159 — — — — —

camptotricha 159 decipiens 159 longimamma 101, 159 sphaerica 159 surculosa 159

Echinocactus 26, 159 — grandis 159 — grusonii 13, 27, 95, 122, 159 — ingens 9, 27, 159 — horizontalonius 127 — palmeri 159 — visnaga 159 Echinocereus 26, 27, 4 1 , 73, 104, 107, 127, 159 — fendleri 93 — oklahomensis 93 — pectinatus 108, 159 — pentalophus 108 — salmdyckianus 108 — subinermis 108 — viridiflorus 108 Echinofossulocactus 26, 50, 159 Echinomastus 159 — johnsonii 93 — macdowellii 68, 159 Echinopsis 43, 50, 73, 159 — eyriesii 19, 97, 105, 159 — campylacantha 159 — chacoana 32, 159 — leucantha 159 — werdermanniana 159 Epiphyllum 28, 50, 64, 99, 138, 160, 178 —grandilobum 65 Epiphyllopsis 63, 96, 123 — gaertnerii 108 Epithelantha 160 — micromeris 108, 161 Eriocactus 32, 161 — claviceps 161 — grossei 161 -- leninghausii 33, 161 — magnificus 161 — schumannianus 161 Eriocereus 161 — bonplandii 106, 161 — jusbertii 106, 109, 115, 145, 146, 161 — martinii 106, 161 — pomanensis 106 — tortuosus 106, 161 Eriosyce 37, 161 — ceratistes 161 Escobaria 105, 161

Espostoa 36, 103, 106, 162 — lanata 162 — melanostele 162 — mirabilis 162 Eupeireskia 21 Ferocactus 50, 70, 162 — electracanthus 162 — glaucescens 162 — histrix 162 — latispinus 107, 162 — melocactiformis 162 — pringlei 162 — wislizenii 27, 162 Frailea 32, 105, 108, 122, 128, 162 — asterioides 162 — castanea 162 — cataphracta 162 Gymnocalycium 29, 34, 41, 73, 126, 131, 163 — anisitsii 32, 163 — asterium 163 — baldianum 163 — bruchu lil — damsii 32, 123, 139, 163 — delaetii 104, 163 — denudatum 33, 70, 98, 142, 163 — fleischerianum 33, 163 — friedrichii 32, 96, 104, 107, 127, 163 — gibbosum 35, 95, 122, 163 — guerkeanum 34, 163 — hyptiacanthum 34, 163 — chubutense 35, 163 — kozelskyanum 163 — leeanum 34 — megalothelos 33 — megatae 32, 127, 163 — mihanovichii 32, 104, 139, 163 — monvillei 163 — moserianum 163 — multiflorum 163 — netrellianum 34 — nidulans 163 — occultum 163 — paraguayense 33, 98, 163 — pungens 163 — riojense 163 — quehlianum 163 — saglionis 122, 163 — schickendantzii 163 — uruguayense 34, 147, 163 Haageocereus 36, 103, 163

181

Hamatocactus 164 — hamatacanthus 164 — setispinus 122, 164 Hatiora 62, 174 Helianthocereus 164 Heliocereus 164 — cinnabarinus 164 — coccineus 65 — speciosus 65, 164 Homalocephala 164 — texensis 164 Horridocactus 37, 104, 164 Hylocereus 64 Chamaecereus 164 — silvestrii 43, 98, 113, 164 Chileorebutia 37, 165 - esmeraldana 165 — mitis 165 — occulta 165 Islaya 165 Krainzia 165 — guelzowiana 165 — longiflora 165 Lepismium 62, 174 Leuchtenbergia 165 — principis 27, 165 Lobivia 30, 41, 73, 105, 166 — boliviensis 166 — famatimensis 29, 166 — haageana 166 — jajoiana 166 — nigrostoma 166 Lophophora 26, 166 — williamsii 9, 166 Loxanthocereus 166 — acanthurus 166 — eriotrichus 166 — gracilis 166 Maihuenia 35 — poepigii 93 Malacocarpus 178 Mamillaria 16, 22, 26, 41, 43, 166 — albicoma 167 — armillata 127 — bocasana 167 — bomby dna 167 — candida 27 — camptotricha 27 — carnea 167

182

— centricirrha 167 — elegans 167 — fragilis 98 — hahniana 27, 167 ~ herrerae 167 — hidalgensis 108 — karwinskiana 167 — lasiacantha 9, 167 — moelleriana 167 — multiceps 98 — parkinsonii 16 — pilispina 127 — plumosa 19, 26, 60, 101, 167 ~ pringlei 60, 167 — prolifera 27, 98 — rhodantha 60, 167 — schiedeana 60 — spinossisima 167 — viereckii 127 Mamilopsis 41 — senilis 26, 27, 104 Matucana 36 Mediolobivia 167 — aureriflora 167 — einsteinii 108, 167 — euanthema 167 — karrerii 167 — pectinata 167 — rubriviridis 167 — steineckei 167 Melocactus 22, 42, 67, 167 — bahiensis 168 — communis 168 — oreas 168 — peruvianus 168 Monvillea 168 — cavendishii 168 — spegazzinii 168 Myrtillocactus 168 — geometrizans 107, 168 Navajoa 105, 177 Neobesseya 168 — missouriensis 28, 168 Neobuxbaumia 169 — polylopha 169 — tetetzo 169 Neogomesia 155 Neolloydia 169 — ceratites 169 — conoidea 169 — grandiflora 169 — odorata 169 Neochilenia 37, 169

— fusca 169 — hankeana 169 — jussieui 169 Neoporteria 60, 104, 169 — gerocephala 169 — multicolor 169 — senilis 169 Neowerdermannia 31 — vorweckii 31 Nopalxochia 65 — ackermannii 65 — hamburgensis 65 — phyllanthoides 65 Notocactus 32, 34, 35, 70, 73, 170 — apricus 34 — concinnus 34 — herteri 34, 170 — mammulosus 34 — ottonis 33, 34, 70, 98, 170 — pampeanus 35 — rutilans 170 — scopa 34, 170 — submammulosus 34 — tabularis 34 Obregonia 26, 170 — denegrii 170 Opuntia 107, 127, 170 — arborescens 93 — camanchica 92 — cardenche 108 — ficus indica 107 — fragilis 92, 171 — humifusa 92, 171 — hystricina 93 — imbricata 93 — leucotricha 108 — microdasys 100, 171 — phaeacantha 93 — rafinesquei 171 — rhodacantha 92, 171 — robusta 170 — tomentosa 107 Opuntioideae 12, 19, 153 Oreocereus 36, 41, 103, 106, 171 — celsianus 93 — fossulatus 171 — hendriksenianus 171 — neocelsianus 171 — trollii 93, 126, 171 Oroya 36, 171 — neoperuviana 171 Pachycereus 171

Parodia 30, 4 1 , 73, 126, 131, 172 — maasii 30 Pediocactus 42, 68, 172 — knowltonii 172 — simpsonii 93, 172 Peireskia 172 — aculeata 108, 138, 172 — sacharosa 108 Peireskioideae 12, 19, 153 Peireskiopsis 31, 172 — spathulata 108, 172 — velutina 108, 172 Pelecyphora 105, 173 — asseliformis 173 — pseudopectinata 173 Pilosocereus 42, 106, 173 — palmeri 173 Piptanthocereus 157 Pseudolobivia 30, 173 — ancistrophora 173 — aurea 173 — ducis paulii 30, 173 — kermesina 173 Pterocactus 35, 107 Pygmaeolobivia 167 Pyrrhocactus 173 — catamarcensis 173 — strausianus 173 — šubaianus 174 — umadeave 127, 173 Rebutia 41, 73, 105, 126, 174 — marsoneri 126 — minuscula 126, 174 — wessneriana 174 Rhipsalidopsis 63, 107, 123, 138, 174 — rosea 108, 174 Rhipsalis 23, 28, 62, 144, 174 Roseocactus 107 ~ tephracanthus 107 Sclerocactus 68, 93 — polyancistrus 93 — whiplei 93 Selenicereus 64, 171 — grandiflorus 64, 107, 174 — hamatus 107 — pteranthus 107 Soehrensia 175 — bruchu 175 — formosa 175 Solisia 105, 175 — pectinata 175 Spegazzinia 175

183

Stenocactus 160 Strombocactus 26, 131, 175 — disciformis 175 Submatucana 175 — Sulcorebutia 175 — steinbachii 175 Tephrocactus 30, 41, 107, 170 Thelocactus 26, 51, 73, 105, 176 — bicolor 68, 176 — fossulatus 176 — lophothele 68, 176 — nidulans 68, 176 Thrixanthocereus 176 — blossfediorum 176 — senilis 176 Toumeya 42, 105, 176 — papyracantha 93, 176 Trichocereus 30, 61, 67, 177 — candicans 104 — cuzcoensis 104 — chilensis 37, 103, 177 — lamplochlorus 73, 104

184

— macrogonus 103, 109, 116, 177 — pachanoi 73, 103, 116, 151 — pasacana 105, 177 — schickendantzii 73, 104, 177 — spachianus 103, 109, 177 — terscheckii 105, 177 Turbinicarpus 27, 177 — schmiedeckianus 177 Utahia 42 — sileri 93 Weingartia 177 — fidaiana 177 — neocumingii 177 — neumanniana 177 Wigginsia 32, 70, 178 Wilcoxia 107, 177 — schmollii 177 — viperina 177 Zygocactus 63, 107, 108, 138, 144, 149, 178 — truncatus 178

Rejstřík věcný

agar—agar 133 aklimatizace 38, 71 alkalita 56, 86 andinum 94 antuka 79 Arafosfotion 142 Arborit 86 areál 25 areoly 16, 19 Argentina 29 Arizona 27 aurea 15 auxiny 86, 101 axily 16 Backeberg Curt 152 bakteriózy 138 balkón 43 Baranca Venados 26 berušky 142 bezpečnostní předpisy 143 Bialaston 81 Bolívie 30 botanický název 153 Botrytis cinerea 139 Botrytis cinerea 139 brady 20 brambůrky 98 Brazílie 32 Britton a Rose 152 březen 145 Buxbaum Franz Dr 152 Cererit 86 cévní svazky 13, 111, 117 cihlová drť 50, 79 citramfoska 86 cizosprašné květy 97, 121 Coahhuila 26 Colorado 28

Córdoba 29, 32, 35 čekací kořeny 59, 69, 70, 72, 77, 83, 99 červci 140 červen 147 červenec 148 červený pavouček 142 D D T 142 deformace vzrůstu 137 déšť 67, 90, 149 dezinfekce kořenů 53, 72, 90, 98 dezinfekce semen 125, 129 dědičnost 39 Diaspis echinocacti 141 dichotomie 16 drenáž 54 drnovka 50 drť 73, 78 drťová kultura 78 druh 153 dřevěné uhlí 80 duben 146 Durango 26 epifyty 15, 39, 61, 147, 149 epifytni skříň 62 erdbrand 80 Eriococcus 141 Frič A. V. 26, 30, 71, 94, 108 fólie 44, 47, 63, 66, 93 forma 153 Fosfotion 72, 140, 141, 148 Formitox 148 Fusarium 140 garua 36 Gamacid 141, 148 glochidy 19 Gran Chaco 31 gumové kroužky 110, 111

185

háďátka 141 hadice 56 Helminthospora cactivorum 138 Hermal 139, 146 Heryl 140 heterogamie 121 Hidaldo 26 hlavy (zakořeňování) 100 hliníkový prášek 98, 110 hniloba kaktusů 138, 148 hniloba kořenů 136, 148 hnojeni 49, 56, 57 hnojiva plná 51, 85 Hoaglandův roztok 84 horká voda 55, 145 Hortus 51, 85 houbové choroby 52, 135, 138 hraboši 142 hrnky z pálené hlíny 51, 82 hrnky z plastických hmot 51, 54, 82 humifikace 75 humus 24, 50 hybridy 65, 96, 123 hydroponie 73 hydroponické vázy 76 Hydroponix 85 hypermangan 124 Chihuahua 26 Chile 37 Chinosol 72, 124, 146 chladnomilné kaktusy 41, 46 choroby 135 choulostivé druhy 91 importy 65, 71 Jujuy 30 kaktusy cereoidní 15 kaktusy epifytní 15, 39, 61 kaktusy kulovité 15 kaktusy pozemní 39 kaktusy terestrické 39 Kalifornie 27 Kanada 28 Keramzit 180 kleistogamie 122 klíčeni semen 126 Knopův roztok 84 koks 80 Kolumbie 28 koncentrace šťáv 41

186

konev 56 konzervace pylu 122 korýtko 16 kouřové plyny 137 kořeny 20, 53, 69 kořenovky 141 kristáty 16, 96, 116 křížení 65, 96, 123 Kuba 28 Kuprikol 140 květen 144 květy 16, 2 1 , 121 květy aktinomorfní 21 květy pravidelné 21 květy souměrné 2 1 , 63 květy zygomorfní 21, 63 kyselina sírová 87 kyselina šťavelová 87 La Rioja 29 leden 144 letní stagnace 41, 58, 148 letní stanoviště 42, 43 Limacid 142 Linné 152 listopad 150 listovka 49, 75 lovci kaktusů 9, 71 mamilly 16, 40 matečné rostliny 101 Mexiko 25 minerální soli 73 Mikrola 85 Missouri 28 mlžení 57, 60 množení kaktusů 95, 121 množení generativní 97, 121 množení vegetativní 95, 97 množení z mamill 101 množárenské plísně 139 modifikace 38 monografie 152 monstrózy 16, 96 morfologie 12 moření semen 129, 139 mravenci 142, 148 mrazíky 60 mykózy 138 napařování 60 nematodi 141 německá stupnice 56, 87

nomenklaturní pravidla 153 Nové Mexiko 27 Novozir 140 OBM 85 obtížné druhy 68 odnože 16, 77, 97 odtokové otvory 52, 54 odvápnění vody 87 okno 43 okyselování vody 87 opadávání poupat 63,65 opylení 121 opylení vlastním pylem 122 ostny 16, 19 Oroya 23, 36 Papírník Josef 66 pařeniště 44, 52, 54 Paraguay 32 Patagonie 35 pemza 79 perlit 80 Peru 35 pěstování bez půdy 75 pikýrování semenáčků 132, 147 pinzeta 132 písek 50, 79 plavená křída 50 plechovky 51, 82 plody kaktusů 2 1 , 123, 153 podnože 103, 112 Polybaryt 140, 142 polystyrén 47, 76 polystyrén granulovaný 81 podmáčení 56, 88 podnebí 24 prales 61 propírání substrátu 90 prosinec 150 přesazování 52, 83, 145 přezimování v bytě 46 přezimování ve sklepě 46 Pseudococcus 141 půda pro kaktusy 24, 39, 48, 52, 75, 93 půda pro epifyfy 62 půdní baktérie 75, 86 půdní reakce 49, 56, 62, 70, 137 Phytopthora omnivora 138 pyl 121 Pythium 139 Queretaro 26

rašelina 49, 81, 91 rašeliník 50, 54, 56 rašelinová kultura 91 regenerace substrátu 90 Rhizoctonia 139 Rio Grande do Sul 32 Roezl Benedikt 26, 71 rosení 55, 62 roubovací aparáty 118 roubovací nože 110 roubovací prsten 118 roubování 68, 73, 96, 102, 110, 112, 146 roubování do klínu 113 roubování do rozštěpu 115 roubování hřebíkem 114 roubování kristát 116 roubování na plocho 110 roubování semenáčků 116 roubování schodovité 113 roubování v zimě 115, 145, 151 rovná střecha 43 rubry 15, 107 růstové látky 86, 101 říjen 150 řízky 77, 83, 96, 98 sádra 51, 87 sahuaro 27 Salta 29 San Luis Potosi 26 samosprašné květy 121 samosterilní květy 121 sázení 52, 59, 62, 69, 82, 91 Sciara 142 semena 22, 122, 124 Sfinx 51, 57, 85, 130 Schumann Karl Dr 152 Sierra de Famatina 29 Sierra de la Ventana 35 Sierra Grande 29 Sierra Chica 29 skalka 91 skleník 44, 46, 47, 145 skleniček předokenní 43, 47 sklíčková metoda 118 sklo čiré 45 sklo surové 45 skvrnitost 140 slimáci 142 smutníce 142 Sonora 26 Sphagnum 50, 54, 56

187

Specializace 172 spáleniny 55, 136, 146 srpen 149 srpovnička 140 stagnace růstu 41, 58 stará omítka 50 sterilizace substrátu 129, 145 stimulátory růstu 86, 101 stíněni 55, 58, 145 stínovky 58 stopové prvky 49, 84 strupovitost 140 substrát 48, 73 substrát pro výsevy 125 Suhr Rudolf 74, 80 sucho 136 sukulence 13, 15 Sulikol 140 světlo 42, 137 světlo umělé 133 svilušky 142 svinky 142 svítiplyn 137 systémy kaktusů 152 šamotová drť 80 škodlivé chemikálie 137 škůdci 15, 140, 149 škvára 80 štítenky 141 štěrková kultura 75, 78 Šuba Jan 116 technika sázení 54 technika roubování 110,112 teplomilné kaktusy 42, 144 teplota 39 teplota nízká 136 teplota výsevů 126 teplota vysoká 41, 136 terasa 43 termostat 47, 127 Tetranychus telarius 142 Texas 27 tělo kaktusů 13 Thiuram 125, 132, 139, 140, 146

188

T M T D 125, 139 transplantace 102 truhlíky 51, 54, 82 Tucuman 30 tvrdost vody 56, 87 umělé světlo 133 únor 145 Uruguay 33 Van de Kroneův roztok 84 vánoční kaktus 63 vápenec mletý 51 vápno 50 variabilita 153 varieta 153 vegetace 40, 41, 55, 60 vegetační klid 40, 45, 64, 144, 150 vegetační vrchol 14 Venezuela 28 virózy 137 víry 135 vitamín B 86 vláha 40 vlhkost vzduchu 41, 55, 136 vlnatky 141, 149 voda 56, 86, 92 vodní kultura 75, 76 volná kultura 66 volná půda 52, 54 výběr rodičů 123 výluh z půdy 86 výpary škodlivé 137 vysátí podnože 120 výsev 97, 124, 144 výsev do lahví 129 výsev fraileí 128 výsev na agar-agar 133 výsev podzimní 128 výsevní aparát 126, 144 výsevní plán 125 vzduchování 55, 58 vzrůst cespitóznl 15 vzrůst hřebenovitý 16, 96 vzrůst kristátní 16, 96 vzrůst monstrózní 16, 96

DT 635.976.862 FLEISCHER ZDENĚK A SCHÜTZ BOHUMIL

Pěstování kaktusů P.. SZN 1969, 188 str., 17 obr., 16 bar. tab. a 64 černobílých tab. Morfologie — Naleziště — Pěstováni — Množení — Choroby a škůdci — Popis nejdůleži­ tějších rodů V úvodní Části jsou uvedeny základy morfologie a naleziště kaktusů v přírodě. V další Části jsou popsány všeobecné pěstitelské, zásady některé speciální metody pěstování, mno­ žení kaktusů a ochrana před chorobami a škůdci. Publikace je doplněna kalendářem prací a popisem nejdůležitějších rodů.

ZDENĚK FLEISCHER Dr. B O H U M I L SCHÜTZ

Pěstování kaktusů Návrh přebalu a vazby František Adámek — Vydání první — Vydalo Státní země­ dělské nakladatelství v Praze roku 1959 ve sbírce Rostlinná výroba — Počet stran 188 - Odpovědná redaktorka Ing. Soňa Malá — Technický redaktor Ferdinand Kratochvíl Vytiskl knihtiskem MÍR, novinářské závody, n. p., závod 6, Praha 2, Legerova 22 — obrazovou část hlubotiskem vytiskla Polygrafia, n. p., Bratislava — Textová část AA 13,53, obrazová část AA 6,97; VA 20,78 - Náklad 60.000 výtisků - Publikace č. 2110 07 - 007 - 69 - 04/45 - Kčs 3 3 , -

1. Ariocarpus (Roseocactus) lloydii Rose, 2. Ariocarpus trigonus (Web.) K. Sch., 3. Astrophytum myriostigma Lem. var. nudum R. Mey., 4. Astrophytum senile Fric, 5. Ariocarpus retusus Scheidw., 6. Astrophytum asterias (Zucc.) Lem.

1. Echinocereus blankii (Pos.) Palm., 2. Echinocereus cucumis Werd., 3. Echi¬ nocereus fitschii Br. et R., 4. Echinocereus procumbens Eng., 5. Echinocereus viereckii Werd.

1. Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawr., 2. Echinofossulocactus den¬ sispinus Tiegel ex Pechánek, 3. Epithelantha micromeris (Eng.) W e b . , 4. Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R., 5. Mamillaria pringlei (Coult.) Brand.

1. Thelocactus bicolor (Gal.) Br. et R., 2. Thelocactus leucacanthus (Zucc.) Br. et R. var. schmollii Werd., 3. Ferocactus histrix (D. C.) Linds., 4. Coryphanta cornifera (D. C.) Lem., 5. Coryphantha pectinata (Eng.) Br. et R.

1. Lophophora williamsii (Lem. ex S. D.) Coult., 2. Mamillaria muehlenpfordtii Forst. var. longispina Craig, 3. Mamillaria spinisissima Lem., 4. Mamillaria confusa (Br. et R.) Orc.

1. Notocactus ottonis (Lehm.) Berg. var. schuldtii Krzgr., 2. Notocactus submammulosus (Lem.) Bckbg., 3. Notocactus ottonis (Lehm.) Berg. var. vencluianus Schütz, 4. Notocactus apricus (Ar.) Berg.. 5. Notocactus floricomus (Ar.) Berg., 6. Notocactus rutilans Dan. et Krainz.

1. Parodia subterranea Ritt., 2. Parodia sanguiniflora Frič ex Bckbg., 3. Parodia Schütziana Jajó, 4. Wigginsia kovařikii (Fric) D. M. Port., 5. Wigginsia pauciareolata (Ar.) D. M. Port., 6. Parodia sanagasta Frič ex Weing.

1. Copiapoa haseltoniana Bckbg., 2. Neoporteria gerocephala Y. Ito, 3. Neochi¬ lenia jussieui (Monv.) Bckbg., 4. Neoporteria subgibbosa (Haw.) Br. et R., 5. Pyrrhocactus aconguaensis Ritt., 6. Copiapoa hypogea Ritt.

1. Kvetoucí mamilárie, 2. kvetoucí rebucie.

1. Lobivia wrightiana Bckbg., 2. Rebutia marsoneri Werd., 3. Lobivia nigrostoma Krzgr. et Buining, 4. Rebutia senilis Bckbg., 5. Rebutia violaciflora Bckbg.

1. Kvetoucí Epiphyllum — hybridy, 2. melokaktusy s cefálii.

1. Gymnocalycium asterium Y. Ito, 2. Gymnocalycium fleischerianum Jajó ex Bckbg., 3. Gymnocalycium bicolor Schütz., 4. Gymnocalycium rubriflorum Hort., 5. Gymnocalycium damsii (K. Sch.) Br. et R. var. rotundulum Bckbg., 6. Gymnocalycium kurtzianum (Gürke) Br. et R.

1. Gymnocalycium mihanovichii Frič et Gürke, 2. Gymnocalycium guanchinense Schütz, 3. Gymnocalycium paraguayense (K. Sch.), Schütz, 4. Gymnocalycium uruguayense (Ar.) Br. et R. var. roseiflorum (Frič) Y. Ito, 5. Gymnocalycium curvispinum Frič n. n.

1. Eriocactus leninghausii (Hge jr.) Bckbg., 2. Denmosa rhodacantha (S. D.) Br. et R., 3. Gymnocalycium saglionis (Cels.) Br. et R., 4. Oreocereus trollii (Kupp.) Bckbg., 5. a 6. Trichocereus huascha (Web.) Br. et R.

1. Pseudolobivia ducis pauli (Fric) Krainz var. rubriflora Schütz, 2. Opuntia stricta Haw., 3. Epiphyllum hybr. Pfersdorfii, 4. Echinopsis werdermannii Frič ex Fleischer, 5. Pseudolobivia obrepanda (S. D.). Bckbg.

1. Oroya borchersii (Bod.) Bckbg., 2. Uebelmania pecfinifera Buin. 3. Eriocactus schumannianus (Nic.) Bckbg. var. nigrispinus (Hge jr.) Berg., 4. Echinocactus grusonii Hildm.

Ancistrocactus megarhidzus (Rose) Br. et R.

Astrophytum

capricorne (Dietr.) Br. et R.

Astrophytum capricorne (Dietr.) Br. et R. — monstrózní tvar

Astrophytum

niveum Kays.

Astrophytum myriostigma Lem.

Astrophytum

ornatum (DC.) Web. var. glabrescens Web.

Astrophytum Astrophytum

ornatum (DC.) Web. f. espiralis senile Fric

Gymnocalycium

Copiapoa cinerea (Phil.)Br. et R.

guanchinense Schütz

Copiapoa coquimbana

(Karw.) Br. et R.

Copiapoa cuprea Ritt.

Copiapoa haseltoniana Bckbg. Copiapoa longispina Ritt.

Copiapoa krainziana Ritt.

Copiapoa tenuissima Ritt.

Coryphanta poselgeriana (Dietr.) Br. et R. var. valida (J. A. Purp.) Heinz

Coryphanta bumamma Br. et R.

(Ehrenbg.)

Denmoza rhodacantha (SD.) Br. et R.

Dolichothele longimamma (DC.) Br. et R.

Echinocactus horizonthalonius

Lem.

Echinocactus ingens Zucc.

Echinofossulocactus gladiatus (Lk. et O.) Lawr.

Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R.

Echinofossulocactus

rosasianus Whitm. ex Pechánek

Echinofossulocactus zacatecasensis Br. et R,

Echinopsis chacoana Schütz Echinopsis eyriesii (Turp.) Zucc.

Echinopsis leucantha (Gill) Walp.

Echinopsis tubiflora (Pfeiff.) Zucc.

Echinopsis werdermannii Frič ex Fleischer

Eriocactus leninghausii (Hge. jr.) Bckbg. — kristáta

Espostoa huanucensis Ritt.

Ferocactus gracilis Gat.

Ferocactus latispinus (Haw,) Br. et R.

Ferocactus rectispinus (Eng.) Br. et R.

Frailea chiquitana Card.

Gymnocalycium curvispinum Portezuelo Frič n. n. Gymnocalycium fleischerianum Bckbg. — import

Gymnocalycium friedrichii (Werd.) Paž.

Gymnocalycium gibbosum (Haw.) Pfeiff. var. nobile (Haw.) Y. Ito

Cephalocereus senilis (Haw.) Pfeiff. Gymnocalycium gibbosum (Haw.) Pfeiff. var rostratum Fleischer

Gymnocalycium hybopleurum (K. Sch.)Bckbg.

Gymnocalycium hyptiacanthum (Lem.) Br. et R. var. citriflorum Frič

Gymnocalycium Speg.

leptanthum

(Speg.)

Gymnocalycium kozelskyanum Schütz — import Gymnocalycium marsoneri (Frič) Y. Ito

Gymnocalycium megatae Y. Ito — import Gymnocalycium

moserianum Schütz — import

Gymnocalycium ochoterenai Bckbg. var. variispinum Bckbg. — import Gymnocalycium pungens Fleischer

Gymnocalycium schickendantzii

Gymnocalycium spegazzinii Br. et R.

(Web.) Br. et R.

Gymnocalycium

valnicekianum

Gymnocalycium

valnicekianum Jajó var. polycentralis Schütz

Jajó

Hamatocactus hamatacanthus (Mühlenpfordt.) Knuth var. davisii (Hought.) Marsch. Horridocactus eriosyzioides Ritt.

Horridocactus paucicostatus Ritt.

Chileorebutia glabrescens Ritt.

Chileorebutia krausii Ritt.

Lobivia sanguiniflora Bckbg.

Lophophora williamsii (Lem. ex SD.) Coult.

Lobivia sp. de Chuquisaca Ritt.

Mamillaria bravoae Craig

Mamillaria bocasana Pos.

Mamillaria candida Scheidw.

Mamillaria calacantha Tieg.

Mamillaria crucigera Mart.

Mamillaria centricirrha Lem.

Mamillaria formosa Gal.

Mamillaria hahniana Werd.

Mamillaria kunthii Ehrenbg.

Mamillaria mölleriana Bod.

Mamillaria ritteriana Bod.

Mamillaria saetigera Bod. et Tieg.

Mamillaria schelhasei Pfeiff.

Mamillaria woburnensis Scheer

Mamillaria woodsii Craig Mediolobivia aureiflora Bckbg.

Neochilenia jussieui (Monv.) Bckbg.

Neoporteria

nidus (Sohr.) Br. et R.

Neoporteria subgibbosa (Haw.) Br. et R.

Notocactus scopa (Spreng.) Berg. Notocactus apricus (Ar.) Berg.

Notocactus tabularis (Cels.) Berg.

Opuntia pycnacantha Eng. var. margaritana Coult.

Opuntia ursina Web. Opuntia articulata Pfeiff. var. papyracantha

(Phil.)

Opuntia

bruchu Speg.

Opuntia hickenii Br. et R.

Opuntia cylindrica Lamarck — kristáta

Oreocereus neocelsianus Bckbg.

Oroya borchersii (Bod.) Bckbg.

Oroya gibbosa Ritt.

Notocactus bueneckeri (Buin.) Buxb. Uebelmannia gummifera (Bckbg. et Voll.) Buin. — import

Parodia maasii (Hesse) Berg.

Parodia maasii (Hesse) Berg. var. albescens Ritt.

Pelecyphora asseliformis Ehrenbg. — import Pelecyphora pseudopectinata Bckbg.

Pilocanthus paradinei B. W. Bens

Pilosocereus palmeri (Rose) Byl. et Rowl. Pseudolobivia fiebrigii (Gürke) Bckbg.

Pyrrhocactus catamarcensis (Web.) Bckbg.

Pyrrhocactus umadeave (Frič) Bckbg.

Rebutia calliantha Wessn.

Selenicereus grandiflorus (L.) Br. et R.

Rebutia krainziana Kesselr.

Strombocactus disciformis ( D C ) Br. et R.

Sulcorebutia kruegeri (Card.) Ritt. roubovaná na peireskiopsis

Thelocactus bicolor (Gal.) Br. et R. var. schottii (Eng.) Davis — import

Thelocactus gielsdorfianus Werd. Thelocactus fossulatus (Scheidw.) Br. et R.

Thelocactus krainzianus

Oehme

Thelocactus lophothele (SD.) Br. et R.

Thelocactus nidulans (Quehl) Br. et R. Thelocactus tulensis (Pos.) Br. et R.

Toumeya papyracantha (Eng.) Br. et R. Trichocereus chilensis (Colla) Br. et R.

Trichocereus crassiarboreus Ritt.

Trichocereus terscheckii (Parm.) Br. et R.

Turbinicarpus

lophophoroides

(Werd.) Buxb. et Bckbg.

Turbinicarpus schmiedeckianus (Bod.) Buxb. et Bckbg.

Turbinicarpus

pseudomacrochele

(Bckbg.) Buxb. et Bckbg.

Wigginsia kovaříka (Frič) D. M. Porter Wigginsia tephracantha (Lk. et O.) D. M. Porter

Wilcoxia schmollii (Wgt.) Bckbg.

Cereus peruvianus (L.) Mill. — monstrózní tvar

Eriocereus jusbertii (Reb.) Ricc.

Trichocereus spachianus (Lem.) Ricc.

Trichocereus pachanoi Br. et R. Gymnocalycium

uruguayense

Cereus peruvianus (L.) Mill.

(Ar.) Br. et R.

Gymnocalycium

horridispinum

Frank

Rebutia sp. Vatter — dosud nepopsaná

Eriocereus jusbertii (Reb.) Ricc. — květ

Trichocereus candicans (Gill.) Br. et R.

Skupina kaktusů ve skleníku; uprostřed Espostoa lanata.